30 A 69/2012- 152

30A 69/2012 – 152

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce ZIMBO CZECHIA s. r. o. se sídlem v Praze, Na Zátorách 8/613, právně zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalované Ústřední veterinární správě Státní veterinární správy, se sídlem v Praze 2, Slezská 7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/6146/2011, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vymezení věci

[1] Žalobou ze dne 19. 3. 2012 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno předchozí prvostupňové správní rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Kraj Vysočina ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2011/3642/2/KVSJ, 2011/3643/1/KVSJ, 2011/3695/1/KVSJ [jímž správní orgán uložil podle ust. § 53 odst. 7 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění plném pro projednávanou věc (dále jen „veterinární zákon“) pořádkovou pokutu ve výši 90 000 Kč žalobci za porušení povinnosti kontrolované osoby vyplývající z ust. § 53 odst. 4 veterinárního zákona] tak, že ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí se slova: „Krajská veterinární správa pro Kraj Vysočina jako věcně a místně příslušný správní orgán rozhodla v souladu s § 62 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád“ nahrazují slovy: „Krajská veterinární správa pro Kraj Vysočina jako věcně a místně příslušný správní orgán podle § 47 odst. 1 písm. b) a § 49 odst. 1 písm. x) veterinárního zákona rozhodla v souladu s § 62 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád“. V částech nedotčených touto změnou bylo prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí žalovaného

[2] Prvostupňovým správním rozhodnutím byla žalobci uložena pořádková pokuta za to, že žalobce dne 1. 9. 2011 neumožnil veterinárním inspektorům Krajské veterinární správy pro Kraj Vysočina vstup do provozních prostor potravinářského podniku Novák maso – uzeniny CZ 6642 nacházejícího se na ul. Masarykova, v Novém Městě na Moravě, při výkonu státního veterinárního dozoru, dále že dne 2. 9. 2011 žalobce veterinárním inspektorům Krajské veterinární správy pro Kraj Vysočina neumožnil vstup do provozních prostor potravinářského podniku Novák maso – uzeniny CZ 14263 nacházejícího se na adrese K novému nádraží 2059, ve Velkém Meziříčí při výkonu státního veterinárního dozoru a dále za to, že žalobce neumožnil veterinárním inspektorům Krajské veterinární správy pro Kraj Vysočina vstup do provozních prostor potravinářského podniku Novák maso – uzeniny CZ 4924 nacházejícího se na adrese Masarykova 3552, v Havlíčkově Brodu při výkonu státního veterinárního dozoru. K tomuto jednání došlo v důsledku žalobcova výkladu ust. § 9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o státní kontrole“). Podle názoru žalobce je v případě provedení jakékoliv kontroly podle tohoto zákona zapotřebí, aby byl kontrolní pracovník vybaven písemným pověřením kontrolního orgánu k provedení kontroly. Veterinární inspektoři se ovšem takovým písemným pověřením neprokázali, předložili pouze „služební průkazy“. Takové průkazy však jsou pouze dokladem o tom, že dotyčná osoba je v pracovněprávním či jiném poměru u příslušné organizace. Podle názoru žalobce není ke kontrole oprávněn libovolný úřední veterinární lékař (veterinární inspektor), nýbrž pouze takový, který byl výkonem státního veterinárního dozoru „pověřen“. Žalovaný zastává názor, že zákon o veterinární péči je zvláštním zákonem upravující jiný postup, než podle zákona o státní kontrole, neboť podle ust. § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona platí, že úřední veterinární lékaři orgánu veterinární správy pověření výkonem státního veterinárního dozoru jsou oprávněni při jeho výkonu vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru. Přitom jsou podle § 53 odst. 2 písm. c) tohoto zákona m.j. povinni prokazovat svou totožnost služebním průkazem. Z uvedených ustanovení vyplývá, že veterinární inspektoři jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně a nemusí předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole, jak předpokládá § 12 odst. 2 zákona o státní kontrole. Tomu koresponduje i smysl a účel veterinárního dozoru v oblasti výroby a zpracování masa, kterými jsou m.j. i ochrana zdraví před jeho poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty a s tím související nutnost bezprostředních kontrol v případě takového ohrožení, bez zbytečné administrativy. Vzhledem k tomu, že veterinární inspektoři jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru přímo ze zákona, prokazují služebním průkazem nejen svou totožnost, ale rovněž i pověření k provedení kontroly. Ve vzoru služebního průkazu veterinárního inspektora je uvedeno, že držitel tohoto průkazu, pro něhož byl průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zvláštními zákony, upravujícími působnost orgánů veterinární správy. Další odlišností veterinárního dozoru je jeho soustavnost. Služba úředních veterinárních lékařů je specifická, neboť mnohdy není dopředu známo, kam a kdy budou nuceni vyjet provést výkon státního veterinárního dozoru (podněty spotřebitelů, akutní výskyt závadného či zdraví ohrožujícího živočišného produktu, výskyt týraného zvířete, výskyt nákazy apod.) a tudíž není ani objektivně možné vyhotovit pověření ke kontrole tak, jak požaduje žalobce. Navíc úřední veterinární lékaři vykonávají i pohotovostní služby mimo běžnou pracovní dobu, přičemž i v této době může dojít k situaci, kdy bude muset být proveden výkon státního veterinárního dozoru a v tuto dobu by zajišťování pověření bylo de facto nemožné. Právě v případě výše uvedených akutních stavů vyvstává potřeba rychlé reakce orgánu veterinárního dozoru. I v provozovnách žalobce byl dosud vykonáván na základě plánu kontrol soustavný státní veterinární dozor, při jehož výkonu se veterinární inspektoři vždy prokazovali pověřením k provedení kontroly ve formě služebního průkazu. Tato praxe byla dlouhodobě oboustranně akceptována a nedocházelo ke sporům. Ani při kontrolách dne 1. 9., 2. 9. a 7. 9. 2011 neměly zaměstnankyně žalobce žádnou pochybnost o tom, že vstupu do provozovny se domáhá veterinární inspektor orgánu veterinární správy a přístup odmítly pouze z důvodu příkazu zaměstnavatele. Od počátku bylo postaveno najisto, kdo vstupuje do provozovny a za jakým účelem, navíc se jednalo o periodickou kontrolu. Kontrolní orgán proto nejednal svévolně či s cílem provádět kontrolu bez důvodu. V provozovně žalobce jsou prováděny činnosti epidemiologicky závažné, čemuž je přizpůsoben i speciálně upraven dozor státu nad těmito činnostmi. Žalobce byl jednoznačně povinen strpět výkon dozoru, neboť nebyla dána žádná pochybnost o tom, že jde skutečně o výkon dozoru, prováděný oprávněným zaměstnancem Krajské veterinární správy. Kontroly orgánů veterinární správy jsou povinné a nezastupitelné. Žalovanému jsou v úřední činnosti známy případy, kdy právě v provozovnách žalobce bylo při výkonu státního veterinárního dozoru zjištěno nesplnění podmínek pro zacházení s produkty živočišného původu.

III.

Obsah žaloby

[3] Žalobce namítal, že v daném případě se mělo jednat o pořádkovou pokutu ukládanou v kontrolním procesu, proto se nelze opírat o ust. § 62 odst. 5 správního řádu. Napadená správní rozhodnutí jsou zmatečná a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, ve výroku je uvedeno, že pořádková pokuta byla uložena za tři tvrzené pořádkové delikty podle ust. § 53 odst. 7 veterinárního zákona spáchané tím, že žalobce porušil jako kontrolovaná osoba povinnost stanovenou v § 53 odst. 4 veterinárního zákona, přitom z rozhodnutí není patrné, proč o třech tvrzených přestupcích bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím, z jakého důvodu a na základě aplikace jakých zásad správního trestání a není ani uvedeno, čím je částka 90 000 Kč tvořena. Stejný orgán prvého stupně před i po vydání předmětného rozhodnutí, jakož i souběžně vedl stejná řízení o stejné právní věci, kde však ve věci každého jednoho zjištění vydával samostatné rozhodnutí, kterým žalobci uložil pořádkovou pokutu 50 000 Kč. Není jasné, proč v některých případech bylo dospěno k závěru, že se jedná o samostatné skutky a v projednávané věci nikoliv. Rozhodnutí je vzhledem k absenci popisu postupu při určení sankce nepřezkoumatelné. Jedná se o první případ, kdy žalovaná v rámci místní působnosti o stejné věci rozhodla společně. Všechna rozhodnutí shodně uvádí, že pořádková pokuta je udělována podle § 62 správního řádu, avšak procesní postup se liší. V daném případě bylo prvním úkonem ve věci vydání rozhodnutí, Krajská veterinární správa pro Kraj Vysočina přitom s žalobcem v jiné obdobné věci zahájila správní řízení za účelem udělení pořádkové pokuty ze stejných právních důvodů. Celková výše pořádkových pokut pravomocně uložených žalobci jen Krajskou veterinární správou pro Kraj Vysočina dosáhla 240 000 Kč. Z důvodu opatrnosti žalobce namítl, že jestliže by mělo být v uvedených případech rozhodnuto společně a uložena jedna pořádková pokuta, došlo v důsledku toho k překročení maximální zákonné sazby 100 000 Kč. Žalovaná měla za povinnost vypořádat se s námitkami podanými do jednotlivých protokolů o kontrolních zjištěních, což neučinila. Krajská veterinární správa se do doby vydání prvostupňového správního rozhodnutí nijak nevypořádala s návrhem žalobce, aby došlo ke spojení obdobných řízení ke společnému projednání a k vydání rozhodnutí. Tento návrh žalobce opakoval i v rámci odvolacího řízení. Pokud by žalovaná měla skutečný tvrzený zájem na přehledném rozhodnutí a konečném řešení související kauzy, které by nebylo mimořádně obsáhlé, mohla alespoň některá řízení spojit, lépe pak vést na základě jí oficiálně dobře známého postoje žalobce, vyjádřeného v jeho jednotném metodickém pokynu, vést s žalobcem jediné řízení o právní podstatě věci. Následně by žalobce nebyl nucen činit takový počet právních úkonů a platit takový počet pokut, jako zejména pak sepisovat množství následných žalob, neboť by došlo k pravomocnému udělení jedné pořádkové pokuty. Napadené rozhodnutí žalované je vadné, neboť je jím potvrzována správnost prvostupňového správního rozhodnutí, ačkoliv toto ve výroku neobsahuje dostatečně přesný popis tvrzeného stavu věci a vytýkaného pochybení včetně rozhodných okolností a je v něm tvrzeno, že účastník řízení se dopustil spáchání pořádkového deliktu podle § 53 odst. 7 zákona o veterinární péči, přičemž uvedené ustanovení adresátům státní kontroly žádnou povinnost neukládá. Jestliže se má jednat o pořádkovou pokutu ukládanou za tvrzené nesplnění povinností při kontrole provozovny realizovaného orgánem dozoru, je třeba tuto skutečnost ve výroku uvést včetně stručného popisu skutkového stavu věci a slovní specifikace okolností, za jakých mělo k nesplnění povinnosti zakotvené v § 53 odst. 4 veterinárního zákona dojít. Znamená to, že mělo být ve výroku seznatelně uvedeno, z čeho žalovaná ohledně protiprávnosti postupu žalobce vycházela, neboť správní orgán musí při ukládání postihu přihlížet k okolnostem, které protiprávnost jednání adresáta postihu vylučují (v daném případě právo podmiňovat provedení kontroly ve svých prostorách naplněním zákonných předpokladů vyplývajících ze zákona o státní kontrole). Zmínka o tom, že žalobce umožnění provedení kontroly principiálně neodmítl, nýbrž ji podmiňoval s odvolávkou na doložení oprávnění inspektorů ke kontrole předložením písemného pověření, však ve výroku obsažena není. Proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné i z tohoto důvodu. Žalobce dále namítal, že v projednávané věci bylo zapotřebí, aby kontrolní pracovník byl vybaven písemným pověřením kontrolního orgánu k provedení kontroly, přičemž pouhé předložení služebního průkazu nepostačuje. Žalovaná se do provozoven nedostavovala za účelem provedení skutečné kontroly věcně spadající do její kompetence, ale pouze za účelem získání záminky pro uložení další pořádkové pokuty. Pokud by se žalovaná skutečně obávala porušení veterinárních předpisů z hlediska hygieny a nakládání s potravinami, bezpochyby by se její inspektoři konkretizovaným písemným pověřením svého zaměstnavatele prokázali a žalobce by jim provedení kontroly umožnil. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za účelové – za projev mocenského postavení žalované. Není pravdou, že by veterinární inspektoři Státní veterinární správy byli pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně bez doložení písemného pověření k provedení kontroly. Žalovaná se podpůrně v rozhodnutí dovolává nařízení ES č. 882/2004, o úředních kontrolách. Předmětné nařízení však žalobce ve zmiňovaných ustanoveních povinnost vpustit do svých prostor libovolného zaměstnance žalované, který mu bude tvrdit, že jde na kontrolu a ukáže pouze svůj průkaz, neukládá. Z nařízení naopak vyplývá povinnost příslušného orgánu státu dodržovat bod 16 preambule – provádět úřední kontroly pravidelně a s odpovídající četností. Konkrétní podrobnosti stanoví tuzemské zákonodárství, které zakotvuje, jakou součinnost je kontrolovaný subjekt povinen poskytnout a jaké donucovací prostředky je oprávněn orgán vykonávající kontrolní funkci státu použít. Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty obsahuje nezákonné odůvodnění, kdy žalovaná ve druhém stupni svou novou argumentací jednak nepřípustně zhojuje namítanou absenci řádného odůvodnění pokuty v prvostupňovém správním rozhodnutí, z kterého ani nevyplývá, co je ukládanou pokutou sledováno, přičemž nepřihlíží ani v jednom stupni k tomu, zda uložená pokuta nemůže mít zejména v kontextu dalších a žalované známých uložených pokut na adresáta likvidační dopad. Žalovaná nepřípustně použila hypotetickou nepřímou argumentaci („ohrožuje zákazníky“, „klame spotřebitele“, „vysoká míra nebezpečnosti“), jakož i při rozhodování o důvodnosti výše uložené pokuty právně nepřípustně přihlíží k jiným řízením z minulosti, které ani řádně nespecifikuje, takže vyvolávají neobjektivní dojem ohledně deliktní povahy žalobce, navíc se týkají rozhodnutí jiných orgánů veterinárního dozoru. Žalovaná pro vyměření pokuty nepřípustně použila metodu přičítání, přičemž žalobce již byl za tvrzená pochybení sankcionován. Přes výslovně zdůrazněnou přitěžující skutečnost tří pořádkových deliktů je postih ve výši 90 000 Kč považován za odpovídající a odrážející dostatečně „vysokou míru nebezpečnosti jednání odvolatele“. Žalovaná spekulativně označuje trvání na předložení písemného pověření za postup, jehož cílem má být zabránění kontroly provozoven. Přitom se žalovaná s námitkou, že se postoj žalobce opírá i o důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole, nevypořádala. Pokud by předjímané nebezpečí veterinární legislativy skutečně hrozilo, žalobce věří, že by se orgány žalované v zájmu spotřebitele „přemohly“, věnovaly by několik minut vystavení konkrétního písemného pověření. Pokud by se žalobce bál postihu za předjímaný případný postih, raději by předložení pověření nepožadoval, neboť za obdobný postup od orgánů Státní veterinární správy dostává pokutu opakovaně, přičemž z přístupu žalované je vždy předem evidentní, že zcela jistě jeho právní argumentaci zamítne, takže si může být jist, že sankci by se spíše vyhnul, pokud by na svém netrval. Žalobce v námitkách do protokolu i v odvolání na některá z nich poukázal a učinil tak opakovaně v žalobě. Žalobce provozuje po celém území republiky na desítky provozoven, na trhu je již dlouhou řadu let. Přitom si není vědom, že by kdy z hlediska hygieny potravin a provozu měl problémy většího rozsahu. Žalovaná zcela účelově a zkreslujícím způsobem popisuje činnost žalobce tak, že v rozporu se skutečným stavem věci vyznívá jako problematický adresát státní správy, který měl a má opakované mikrobiologické problémy s potravinami. Přitom žalovaná ohledně soudů opomněla uvést, že jediným druhem soudního řízení, ve kterém byl žalobce dosud neúspěšný, je právní otázka náležitosti značení potravin. Žalovaná opomněla kupodivu zmínit, že v průběhu let naopak musela vzhledem k důvodnosti právních tvrzení žalobce značný počet svých prvostupňových rozhodnutí zrušit a že ve všech z hlediska věci ostatních soudních sporech, vyjma problematiky výkladu značení porcovaných sýrů a jednoho, který je nyní v řízení o kasační stížnosti, byl úspěšným žalobce. Žalobce opírá oprávněnost svých právních postojů i o důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole. Napadené rozhodnutí však úvahy žalované v tomto směru neobsahuje. Žalobce je přesvědčen, že jeho jednání bylo zákonné a naopak inspektoři zákonnost hrubě nesplnili. Že je takový postup i pro žalovanou realizovatelný a na místě dokládá písemné pověření Krajské veterinární správy pro Ústecký kraj ze dne 12. 12. 2011, vystavené pod sp. zn. 2011/4786/KVSÚ pro MVDr. Z. V. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004 – 87. Žalobce dále namítal, že v daném případě byla (měla být) pokuta ukládána v rámci kontrolního procesu za účelem vynucení povinnosti. Ze zákona o státní kontrole plyne, že náklady kontroly nese kontrolní orgán. Žalobce je názoru, že ve vztahu k této pořádkové pokutě se tak správní řád použije pouze jako procesní předpis a z hlediska náležitostí, nikoliv však ustanovení o paušalizované náhradě nákladů řízení, které se váže k jinému typu řízení. Žalobce dále namítal, že je nepřípustné, aby v rámci jednoho státu při neexistenci vlastních zákonných kontrolních řádů orgány žalované a Státní zemědělské a potravinářské inspekce volily při sankcionování za stejný tvrzený delikt – neposkytnutí součinnosti – odlišný postup, kdy Státní veterinární správa sankcionuje právnickou osobu, Státní zemědělská a potravinářské inspekce osobu fyzickou – vedoucí provozoven, příp. zástupce. Z důvodu právní opatrnosti žalobce závěrem žádal, aby mu byla uložená pořádková pokuta prominuta, popř. snížena na minimum, neboť ke vpouštění inspektorů žalované i bez písemného pověření v průběhu doby došlo.

IV.

Vyjádření žalované k žalobě

[4] V písemném vyjádření k žalobě žalovaná zopakovala skutkovou a právní argumentaci, použitou v odůvodnění jeho žalobou napadeného rozhodnutí, neboť většina žalobních námitek byla uplatněna a vypořádána v rámci odvolacího řízení. Žalovaná veškeré žalobní námitky odmítla jako nedůvodné, uvedla, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí je dostatečně přesný a určitý, pokuta nebyla uložena za porušení zákona č. 552/1991 Sb., nýbrž za porušení § 53 odst. 4 veterinárního zákona, přičemž došlo ke spáchání pořádkového deliktu podle § 53 odst. 7 tohoto zákona. Veterinární zákon přitom sám žádnou zvláštní komplexní procesní úpravu ukládání pořádkových pokut neobsahuje, proto bylo postupováno v otázkách neupravených veterinárním zákonem přiměřeně podle nejbližší právní úpravy uvedené v § 62 správního řádu. Je naprosto zřejmé, že žalobci byla uložena jedna pokuta za tři samostatné skutky (zmaření tří kontrol). Podle názoru žalované nelze dovozovat, že by existoval pořádkový delikt trvající (s ohledem na charakter pořádkových deliktů). Prvostupňový správní orgán rozhodl o třech skutcích v rámci jednoho rozhodnutí, neboť je nepochybné, že tak učinil z důvodu jejich blízké časové souvislosti. Postupem žalované nedošlo k porušení zásady předvídatelnosti výkonu státní správy a nedošlo ani ke krácení práv žalobce. V rámci prvostupňového správního řízení žalobce žádný návrh na spojení správních řízení nepodal, pouze v rámci námitek do protokolu o kontrolním zjištění sdělil, že probíhá více správních řízení a žádal spojení věcně souvisejících řízení. Žalobce sice vyjmenoval jednotlivá řízení podle čísel jednacích, avšak tato nebyla zahájena v jeden den, nýbrž postupně v řádech měsíců. Ust. § 18 odst. 1 zákona o státní kontrole sice stanoví, že o námitkách rozhoduje vedoucí kontrolního orgánu, ovšem tento zákon upravuje tzv. legislativní zkratku vedoucího kontrolního orgánu; tím se podle § 10 odst. 4 tohoto zákona rozumí nejen osobně vedoucí kontrolního orgánu, ale i jiný pověřený pracovník (tedy i MVDr. T.). V rámci odvolání žalobce žádal spojení všech probíhajících řízení ve věci pořádkových pokut, vedenými všemi orgány veterinární správy na celém území ČR. Žalovaná trvá na názoru, že sloučit více řízení do jednoho společného lze pouze v rámci prvostupňového správního řízení. Všechny tři kontroly byly zahájeny předložením služebních průkazů inspektorů Krajské veterinární správy. Účastník kontroly za žalobce neměl sebemenší pochybnost o oprávnění pracovníků Krajské veterinární správy k provedení kontroly a neumožnil a neposkytl součinnost stanovenou zákonem pouze z důvodu příkazu zaměstnavatele. Celý metodický pokyn je protiprávní, neboť k provedení kontroly postačí, aby inspektor Krajské veterinární správy předložil svůj služební průkaz. Od počátku bylo najisto postaveno, kdo vstupuje do provozovny a za jakým účelem, navíc se jednalo o pravidelnou periodickou kontrolu. V minulosti proběhla ve stejných provozovnách žalobce řada kontrol, které vykonal oprávněný zaměstnanec Krajské veterinární správy a vždy byla kontrola umožněna. Žalobce přistoupil k faktickému bránění výkonu státního veterinárního dozoru. Žalovaná v rozhodnutí uvedla předpisy EU ne proto, že z nich má vyplývat, že je žalobce povinen vpustit do provozovny pracovníka veterinární správy po předložení služebního průkazu, ale proto, že ukládají určité specifické povinnosti provozovatelům potravinářských podniků, čímž je vyjádřen zcela zvláštní přístup ke kontrole v oblasti výroby a uvádění potravin živočišného původu do oběhu. Postup žalobce má obstrukční charakter, jinak si totiž nelze vysvětlit to, že v minulosti probíhaly kontroly provozoven žalobce stejným způsobem, t.j. na základě písemného pověření ve formě služebního průkazu, bez problémů a najednou po věcně prohraném soudním řízení začal žalobce vytvářet konstrukce o nutnosti předkládat vedle služebního průkazu ještě další pověření, přičemž nikde nebyla vyjádřena ani nepatrná pochybnost směrem k osobě vykonávající státní veterinární dozor. Výše pokuty stanovená orgánem prvního stupně se opírala o skutečnosti, že: bylo zabráněno a znemožněno provedení veterinární kontroly; nebylo možno zjistit, zda jsou dodržovány podmínky a požadavky stanovené veterinární legislativou, nebylo možno zjistit, zda byla zajištěna zdravotní nezávadnosti živočišných produktů; veterinární inspektoři nebyli vpuštěni na základě pokynů jednatele; šlo o potravinářský podnik s širokým rozsahem činnosti (bourání červeného masa, porcování drůbeže, výroba polotovarů, prodej výsekových mas a masných výrobků); šlo o tři skutky. Žalovaná v rámci svých úvah a oprávnění odvolacího orgánu posoudila uloženou pokutu, jakož i uvedla další okolnosti daného případu, a to vzhledem k významu předmětu kontroly a závažnosti následků protiprávního jednání a neshledala její výši nepřiměřenou. Veškeré své úvahy a hodnocení detailně popsala. Správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení.

Obsah procesního podání žalobce ze dne 29. 3. 2014

[5] V doplňujícím procesním podání, označeném jako replika k vyjádření žalované, žalobce doplnil argumentaci týkající se jím dovozované nutnosti předložení písemného pověření k provádění kontrolní činnosti. Žalobce dále doplnil, že kontrola podle již zrušeného zákona o státní kontrole není správním řízením, sankce udělená kontrolované osobě je sice veterinárním zákonem nazývána jako „pořádková pokuta“, avšak svým charakterem se spíše jedná o pokutu za porušení zákona – jde tedy o běžný správní delikt, kterého se netýká § 62 správního řádu. Teprve v případě, že by správní orgán prvého stupně během výkonu státní kontroly zjistil porušení povinností, bylo by na místě zahájení správního řízení o uložení pokuty. Žalobce nově namítal, že pokud porušil svoji povinnost podle § 53 odst. 4 veterinárního zákona, správní orgán prvého stupně neměl ihned rozhodnout o uložení pokuty, nýbrž měl rozhodnout o zahájení správního řízení o uložení tzv. „pořádkové pokuty“. Správní orgán neumožnil žalobci realizovat veškerá procesní práva, kupříkladu možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci, správní orgán měl i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce. Právní úprava účinná od r. 2014 již nepočítá s možností uložit pořádkovou pokutu za neumožnění kontroly úředním veterinárním lékařům. Správní orgán měl žalobci postupem podle ust. § 47 odst. 1 správního řádu uvědomit o zahájení správního řízení o uložení pokuty, což neučinil. Správní orgány nevzaly v potaz např. skutečnost, že právní úprava účinná v době provedení kontrol byla dosti nepřehledná, nesrozumitelná a nejednoznačná a žalobce se uvedeného jednání nedopustil úmyslně, nýbrž z důvodu nesrozumitelnosti této právní úpravy a z důvodu sporu s orgány veterinární správy o výklad práva; taková skutečnost měla mít přinejmenším vliv na výši pokuty. Žalovaná, resp. krajské veterinární správy, ukládají žalobci za porušení povinnosti v obdobných případech vždy pokutu ve výši 50 000 Kč, nyní však na jeden údajný delikt připadá částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaná měla spojit řízení o více deliktech žalobce do jednoho řízení. Správní orgán by měl dbát na to, aby účastníkům řízení nevznikaly zbytečné náklady. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, z něhož zejména vyplývá, že je třeba poskytovat záruky obviněnému v rámci deliktního řízení správního, podobně jako v trestním řízení soudním. Nově žalobce tvrdil, že měla být udělena buď úhrnná, popř. souhrnná pokuta za více těchto činů podle § 43 trestního zákona, nebo měl být odsouzen za pokračující protiprávní jednání podle § 116 trestního zákona. Nespojení věcí mělo vliv na výši udělené pokuty. Došlo tím k porušení ust. § 2 odst. 2, odst. 3, § 4 odst. 1, § 6 odst. 2 správního řádu. Státní veterinární správa při ukládání pokuty nebrala v úvahu důsledky, jaké může mít uložení pokuty pro podnikání žalobce (i když účastník řízení tuto námitku nevznese, správní orgán je povinen k těmto skutečnostem přihlížet z úřední povinnosti). Do března r. 2012 byly žalobci uloženy pokuty ze strany Státní veterinární správy vždy za stejné porušení týchž povinností, již v celkové výši cca 2 mil. Kč. Celkové náklady pro žalobce jistě nejsou likvidační, ovšem nepochybně znamenají zásah do jeho majetkové sféry. Tyto skutečnosti nebraly správní orgány v potaz. Výše základního kapitálu žalobkyně nevypovídá o jeho aktuálních majetkových poměrech. Žalobce nesmí být dvakrát postižen za to, že údajně protiprávních skutků je více.

VI.

Posouzení věci krajským soudem

[6] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

[7] Žalobce namítal, že se v předmětném případě nelze opírat o ust. § 62 odst. 5 správního řádu, neboť toto ustanovení se vztahuje k pořádkové pokutě ukládané podle ust. § 62 odst. 1 tohoto zákona, přičemž v daném případě se mělo jednat o pořádkovou pokutu ukládanou v kontrolním procesu. V doplňujícím procesním podání žalobce doplnil, že výkon veterinární kontroly není správním řízením a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 76/2009 – 69, z něhož m.j. zdůraznil, že u pořádkových deliktů a priori jde čistě o porušení procesní povinnosti, zpravidla ztěžování průběhu správního řízení; pořádková pokuta je tedy jednou z forem pořádkových opatření, jejichž funkce je de facto zajišťovací (ust. § 62 správního řádu, srovnej též např. § 44 odst. 1 s. ř. s.). Účelem uložené sankce je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnost (např. dostavit se k jednání, předložit listinu apod.), popř. zdržet se jednání narušujícího průběh řízení. Za objekt pořádkového deliktu je tedy možno považovat určitý správní proces; objektivní stránka spočívá v jednání, které maří či jinak ztěžuje průběh, popř. účel řízení. Pořádkový delikt projednává správní orgán, který vede správní proces (nikoliv k návrhu, ale ex offo), k jehož zajištění pořádková pokuta slouží.

[8] K této námitce uvádí soud následující. Mezi účastníky řízení není sporné a z obsahu napadeného rozhodnutí žalované vyplývá, že žalobci byla uložena pořádková pokuta postupem ve smyslu ust. § 53 odst. 7 veterinárního zákona, podle něhož platí, že kontrolované osobě, která nesplní povinnost podle odst. 4, může orgán veterinární správy, který provádí výkon státního veterinárního dozoru, uložit pořádkovou pokutu do 100 000 Kč. Pořádkovou pokutu lze uložit i opakovaně, nebyla-li povinnost splněna ani ve lhůtě nově stanovené orgánem veterinární správy. Souhrn takto uložených pokut nesmí být vyšší než 500 000 Kč. Pokutu vybírá orgán, který ji uložil. Příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu.

[9] Podle shora poukazovaného odst. 4 tohoto ustanovení veterinárního zákona přitom platí, že kontrolované osoby jsou povinny vytvářet vhodné podmínky pro výkon státního veterinárního dozoru a poskytovat veterinárním inspektorům nezbytnou součinnost a pomoc, zejména umožnit jim přístup na místa a do prostorů uvedených v odst. 1 písm. a), odběr vzorků a poskytovat jim na požádání potřebné doklady, údaje a ústní a písemná vysvětlení, jakož i bezplatně nezbytnou věcnou, osobní a jinou pomoc.

[10] Podle shora poukazovaného odst. 1 písm. a) ust. § 53 veterinárního zákona platí, že úřední veterinární lékaři orgánu veterinární správy a veterinární lékaři Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra pověření výkonem státního veterinárního dozoru (dále jen „veterinární inspektor“) jsou oprávněni při jeho výkonu vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru, a jde-li o provádění pohraniční veterinární kontroly, do celních prostorů pohraničních celních úřadů a provádět na těchto místech potřebné úkony a šetření.

[11] Mezi účastníky řízení není sporné, že předmětná pořádková pokuta byla uložena právě ve smyslu shora citovaných ustanovení veterinárního zákona, a to mimo rámec správního řízení (viz hlava I., část druhá správního řádu) jak správně uvedl žalobce, pokuta mu byla uložena za pořádkový delikt, přičemž u tohoto typu deliktu jde a priori o porušení povinnosti a v tomto konkrétním případě se jedná o porušení takové povinnosti žalobce, která vedla ke zmaření veterinární kontroly jeho provozovny. Pořádková pokuta je jednou z forem pořádkových opatření, jejich funkce je de facto zajišťovací a účelem uložené sankce je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnost, příp. zdržet se jednání narušujícího průběh a pořádek při postupu správních orgánů. Pořádkový delikt projednává správní orgán, který je oprávněn vést správní proces, k jehož umožnění a zajištění pořádková pokuta slouží. O uložení pořádkové pokuty se rozhoduje samostatným rozhodnutím. Pořádková pokut může být uložena jak v rámci zahájeného správního řízení, tak ovšem zcela i mimo správní řízení při výkonu veřejné správy tam, kde je třeba zabezpečit průběh správní činnosti. Tyto závěry vyplývají z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 As 65/2012 – 23 a ze dne 31. 8. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007 – 49, zdejší soud se s nimi plně ztotožňuje a nemá žádný důvod se od uvedené judikatury odchylovat. Smyslem uložení pořádkové pokuty je zajistit rychlou ochranu chráněným zájmům a uložit pořádkovou pokutu bezodkladně po zjištění nesplnění zákonné povinnosti, aby nedošlo k maření kontroly a zajistit kontrolnímu procesu rychlý průběh. V případě pořádkové pokuty se jedná o nástroj k vynucení povinnosti kontrolovaného subjektu tak, aby mohl být příslušný kontrolní proces veden a dokončen, přičemž až na základě kontrolního procesu je možné vést úvahu o zahájení správního řízení, pokud by poznatky z tohoto kontrolního procesu svědčily tomu, že se žalobce dopustil jednání, které má znaky jiného správního deliktu. Podstatné pro uvedenou úvahu je, že pořádková pokuta může být uložena jak v rámci zahájeného správního řízení, tak zcela i mimo jeho rámec. V dané věci se právě jednalo o případ, kdy byla vykonávána veřejná správa postupem podle veterinárního zákona a bylo potřeba zabezpečit průběh příslušné správní činnosti. Jelikož pak veterinární zákon neobsahuje detailnější procesní rámec, týkající se ukládání pořádkových pokut ve smyslu shora citovaných ustanovení veterinárního zákona, není ani chybný podpůrný odkaz na ust. § 62 správního řádu, upravující pořádkovou pokutu v rámci správního řízení, a to pro oblasti, které veterinární zákon neupravuje. Uvedená žalobní námitka je nedůvodná.

[12] Žalobce dále namítal, že žalobou napadená rozhodnutí jsou zmatečná, nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť ve výroku je uvedeno, že pořádková pokuta byla uložena za tři tvrzené pořádkové delikty podle ust. § 53 odst. 7 veterinárního zákona, přitom z rozhodnutí není patrno, proč o třech tvrzených přestupcích bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím, na základě aplikace jakých zásad správního trestání, jakož není ani patrno, čím je částka 90 000 Kč tvořena. Ve věcech obdobných jinak správní orgán používá samostatná rozhodnutí na každý skutek a ukládá pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Rozhodnutí je vzhledem k absenci popisu postupu při určení sankce nepřezkoumatelné. Takový postup porušuje zásadu předvídatelnosti a obecné principy trestání. Žalobce byl žalovanou postihován opakovaně za stejný přestupek při kontrole, přičemž v různé výši, rozdílným postupem, aniž by se mu dostalo vysvětlení. V replice k vyjádření žalované žalobce k tomuto bodu doplnil, že bylo porušeno ust. § 12 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

[13] K uvedenému žalobnímu bodu uvádí soud následující. Jak již bylo shora řečeno, žalobce byl shledán vinným ze spáchání pořádkového deliktu, přičemž pořádková pokuta je jednou z forem pořádkových opatření, jejichž funkce je zajišťovací a jejímž účelem je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnosti, případně zdržet se jednání narušující jeho průběh a pořádek při postupu správních orgánů. Slouží tedy správnímu orgánu k tomu, aby buď mohl být řádně veden správní proces, anebo aby mohl být řádně zajištěn výkon veřejné správy tam, kde je třeba zabezpečit průběh správní činnosti (jak tomu bylo v nyní projednávané věci). Smyslem uložení pořádkové pokuty je zajistit rychlou ochranu chráněným zájmům a uložit pořádkovou pokutu bezodkladně po zjištění nesplnění zákonné povinnosti, aby nedošlo k maření kontroly a zajistit kontrolnímu procesu rychlý průběh. V případě pořádkové pokuty se tedy jedná o nástroj k vynucení povinností kontrolovaného subjektu tak, aby mohl být příslušný kontrolní proces veden a dokončen. Z uvedených závěrů zmíněných i shora jednoznačně vyplývá, že se jedná o procesní prostředek sloužící správnímu orgánu k tomu, aby jeho postup při výkonu veřejné správy nebyl mařen či ztěžován. Je plně na odpovědnosti správního orgánu, zda tento prostředek při zjištění maření či ztěžování výkonu veřejné správy uplatní či nikoliv. V projednávané věci správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že s ohledem na blízkou časovou souvislost deliktních jednání žalobce (1. 9., 2. 9. a 7. 9. 2011) je vhodný postup, kdy o jednotlivých deliktních jednáních způsobujících maření výkonu veřejné správy, za něhož je správní orgán odpovědný, udělí pořádkovou pokutu jedním rozhodnutím, což bylo, jak vyplývá ze samotné žaloby, pro žalobce výhodné, neboť ten tvrdí, že správní orgán jinak v obdobných případech přistupuje k udělování pokut vždy za jednotlivé porušení ust. § 53 odst. 4 veterinárního zákona. Správní orgán prvého stupně naznal, že z důvodu této konkrétní časové souvislosti uvedených jednání žalobce bude vhodné rozhodnout jedním rozhodnutím, což se jevilo ve výsledku pro žalobce výhodné (jak sám tvrdí s poukazem na ukládání jednotlivých pokut po 50 000 Kč za jednotlivé deliktní jednání). Z veterinárního zákona, ani ze správního řádu nevyplývá pro správní orgán zákaz uložit jednu pokutu za více deliktních jednání. V rámci rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty a navazujícího napadeného rozhodnutí žalované byly jednotlivé deliktní skutky žalobce jasně a konkrétně popsány, úvahy o výši uložené pokuty jsou podrobné a rozsáhlé (zejména v napadeném rozhodnutí žalované), není možné dovodit, že by správní orgán porušil svojí úvahou meze zákonné správní úvahy, je jasně uvedeno, že následkem jednání žalobce došlo ke zmaření tří veterinárních kontrol. V případě pořádkového deliktu je třeba zdůraznit, že se nejedná o přestupek, ani o jiný správní delikt, ale o nástroj sloužící k vynucení zákonné povinnosti. Postup prvostupňového správního orgánu, kdy rozhodl jedním rozhodnutím o třech pořádkových deliktech žalobce a uložil pokutu ve výši 90 000 Kč, není rozporný se zákonem. Rovněž nelze označit napadená rozhodnutí za zmatečná a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Jak již bylo shora uvedeno, v rámci napadených správních rozhodnutí jsou detailně popsána i jednání žalobce a rozhodnutí obsahují také detailní úvahu týkající se výše uložené pokuty (především napadené rozhodnutí žalované). Předmětná žalobní námitka není důvodná.

[14] Žalobce dále uvedl, že v předmětné věci bylo prvním úkonem vydání rozhodnutí, přičemž v jiné v žalobě označené obdobné věci bylo s žalobcem zahájeno správní řízení za účelem udělení pořádkové pokuty. V doplňujícím procesním podání žalobce dále nově namítal, že správní orgán prvého stupně neměl ihned rozhodovat o uložení pokuty, nýbrž měl rozhodnout o zahájení správního řízení o uložení tzv. „pořádkové pokuty“. Správní orgán tak neumožnil žalobci realizovat veškerá procesní práva, která mu přiznává platný správní řád (dát žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci, a bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce).

[15] K této žalobní námitce uvádí soud následující. Především je nutno poznamenat, že původní žalobní námitka se týkala pouze poukazu na skutečnost, že v jiné obdobné věci mělo být zahájeno správní řízení za účelem uložení pořádkové pokuty, přičemž až v doplňujícím procesním podání učiněném po lhůtě pro uplatnění řádných žalobních bodů žalobce nově tvrdil, že postupem zvoleným v nyní projednávané věci byla porušena jeho procesní práva postupem, jak bylo shora uvedeno. Soud má za to, že doplnění této žalobní námitky je ještě možné považovat za upřesnění původní uplatněné žalobní námitky. Jak vyplývá ze shora již citované judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 As 65/2012 – 23, týkající se uložení pořádkové pokuty fyzické osobě za nevpuštění inspektora Státní zemědělské a potravinářské inspekce za účelem provedení kontroly do provozovny žalobce) vyplývá, že uložení pořádkové pokuty podle ust. § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb. o státní kontrole neprobíhá v rámci samostatného řízení z moci úřední, které by podle ust. § 46 odst. 1 správního řádu muselo být zahájeno oznámením osobě, jíž má být uložena pořádková pokuta, a v němž by podle § 36 odst. 3 téhož zákona musela být takovému účastníku před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Naopak podle ust. § 62 odst. 5 věty druhé správního řádu je prvním úkonem v řízení ve věci uložení pořádkové pokuty vydání rozhodnutí, takže správní orgán prvního stupně nepochybil, když v dané věci takovým způsobem postupoval. I v nyní projednávané věci se jedná o obdobnou situaci, obdobnou právní úpravu (podle ust. § 19 citovaného zákona fyzické osobě, která způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle § 14 tohoto zákona, může kontrolní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč; podle ust. § 14 odst. 1 a 2 tohoto zákona m.j. platí, že kontrolované osoby jsou povinny vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků, uvedeným v § 11 písm. a)-f) a h) tohoto zákona; kontrolované osoby jsou povinny v nezbytném rozsahu odpovídajícím povaze jejich činnosti a technickému vybavení poskytnout materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly). Pokud pak jde o původní žalobní námitku, poukazující na jiný postup v obdobné věci, pak je nutno uvést, že jestliže správní orgán takovým způsobem jinde jednal, poskytl žalobci více práv, než bylo jeho povinností. Uvedená žalobní námitka není důvodná.

[16] Žalobce dále namítal, že byl opakovaně za stejný tvrzený přestupek postihován rozdílným postupem i způsobem, přičemž celková výše pořádkových pokut pravomocně uložených žalobci jen Krajskou veterinární správou pro Kraj Vysočina dosáhla výše 240 000 Kč a žalobce z důvodu opatrnosti ve výše uvedených souvislostech namítl, že pakliže by mělo být v uvedených případech rozhodnuto společně a uložena jedna pořádková pokuta, ve svém důsledku by došlo k překročení maximální zákonné sazby 100 000 Kč.

[17] K této žalobní námitce soud uvádí následující. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce se dopustila pořádkového deliktu, přičemž smyslem uložení pořádkové pokuty je vynucení součinnosti při výkonu veřejné správy od subjektu zákonem k tomu povinnému. Je zcela na rozhodnutí jednotlivých správních orgánů zajišťujících výkon veřejné správy, jakým způsobem v zákonných mezích uváží použití tohoto institutu tak, aby mohl být zajištěn rychlý a efektivní výkon kontrolní činnosti. Veterinární zákon ve shora již citovaném ust. § 53 odst. 7 uvádí, že pořádková pokuta může být uložena do výše 100 000 Kč, může být ukládána i opakovaně, nebyla-li povinnost splněna ani ve lhůtě nově stanovené orgánem veterinární správy. V takovémto případě souhrn uložených pokut nesmí být vyšší než 500 000 Kč. Prostřednictvím pořádkových pokut byl žalobce nucen ke splnění zákonných povinností v jednotlivých oddělených případech, tudíž limit ve výši 100 000 Kč, zmiňovaný žalobcem nebyl v dané věci překročen. Tato žalobní námitka není důvodná.

[18] Žalobce dále namítal, že nebylo vydáno rozhodnutí ředitele příslušné Krajské veterinární správy o námitkách podaných žalobcem do jednotlivých protokolů o kontrolních zjištěních, přičemž ve smyslu ust. § 18 odst. 1 zákona o státní kontrole měl v daném případě, nestanoví-li zákon jinak, o námitkách rozhodnout vedoucí orgánu. K této námitce soud uvádí následující. Předně je třeba uvést, že možnost uložení pořádkové pokuty postupem ve smyslu ust. § 53 odst. 7 veterinárního zákona není podmíněna předchozím vydání rozhodnutí ředitele příslušné Krajské veterinární správy o námitkách do protokolu o kontrolních zjištěních. Jak již bylo shora vysvětleno, žalobce spáchal pořádkový delikt, přičemž uložení pořádkové pokuty je institutem sloužícím správnímu orgánu k rychlému a efektivnímu vynucení zákonné povinnosti žalobce v procesu veterinárního dozoru. O námitkách žalobce proti protokolu o kontrolním zjištění bylo rozhodnuto třemi rozhodnutími o námitkách ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 2011/3725/1/KVSJ, 2011/3642/1/KVSJ a 2011/3643/1/KVSJ, podepsaným MVDr. M. T., ředitelem odboru hygieny a ochrany veřejného zdraví Krajské veterinární správy pro Kraj Vysočina. Skutečnost, že se nejednalo o vedoucího kontrolního orgánu, však nemohla způsobit vadu, která by mohla mít sama o sobě vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedená žalobní námitka je nedůvodná.

[19] Žalobce dále namítal, že se prvostupňový správní orgán nevypořádal s návrhem, aby došlo ke spojení obdobných řízení ke společnému projednání a k vydání rozhodnutí a žalobce dále namítal, že ani žalovaný nepoužil přiléhavou úvahu týkající se odmítnutí požadavku žalobce na sloučení více řízení do jednoho společného. Žalobce dále v této souvislosti uváděl, že pokud by žalovaná měla skutečný tvrzený zájem na přehledném rozhodnutí a konečném řešení související kauzy, které by nebylo mimořádně obsáhlé, mohla alespoň některá řízení spojit, lépe pak vést na základě jí oficiálně dobře známého postoje žalobce jediné řízení o právní podstatě věci. Žalobce by tak nebyl nucen činit takový počet právních úkonů a platit takový počet pokut a sepisovat množství následných žalob; mělo dojít k pravomocnému udělení jedné pořádkové pokuty. V doplňujícím procesním podání žalobce dále v souvislosti s tímto žalobním bodem rozvedl, že správní orgány by měly dbát a to, aby jak jemu, tak především ani účastníkům řízení, nevznikaly zbytečné náklady, přičemž zvoleným postupem správních orgánů došlo k porušení ust. § 6 odst. 2 správního řádu, z něhož vyplývá, že správní orgán má postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a aby dotčené osoby byly co nejméně zatíženy. V uvedené souvislosti v doplňujícím procesním podání žalobce nově, nad rámec zákonné lhůty pro uplatnění žalobních bodů namítal, že měla být udělena buď úhrnná, popř. souhrnná pokuta za více těchto činů (nejen za tři) podle § 43 trestního zákona, nebo měl být odsouzen za pokračující protiprávní jednání podle § 116 trestního zákona a poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27 (část rozsudku poukazovaná žalobcem v této souvislosti byla shora již citována).

[20] K této žalobní námitce soud uvádí následující. Především, jak již bylo shora uvedeno, je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce spáchal pořádkový delikt, přičemž u tohoto typu deliktu jde o a priori toliko o porušení povinnosti, která vedla ke zmaření veterinárních kontrol v provozovnách žalobce. Pořádková pokuta je jednou z forem pořádkových opatření, jejichž funkce je zajišťovací a účelem uložené sankce je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnost, příp. zdržet se jednání narušujícího průběh a pořádek při postupu správních orgánů. Pořádkový delikt projednává správní orgán, který je oprávněn vést správní proces, k jehož umožnění a zajištění pořádková pokuta slouží a je na jeho uvážení, zda pokutu uloží. O uložení pořádkové pokuty se rozhoduje samostatným rozhodnutím, přičemž zákon nezakazuje, aby jedním samostatným rozhodnutím bylo též v případě vhodnosti možno rozhodnout o více deliktních jednáních. Pořádková pokuta byla uložena mimo správní řízení při výkonu veřejné správy, neboť bylo třeba zabezpečit průběh správní činnosti Krajské veterinární správy. Smyslem uložení pořádkové pokuty bylo zajistit rychlou ochranu chráněným zájmům a uložit pořádkovou pokutu bezodkladně po zjištění nesplnění zákonných povinností, aby nedocházelo k mařením kontrol a aby byl zajištěn rychlý průběh kontrolního procesu. V případě pořádkové pokuty se jedná o nástroj k vynucení povinnosti kontrolovaného subjektu tak, aby mohl být příslušný kontrolní proces veden a dokončen. Z charakteru předmětných pořádkových deliktů jednoznačně vyplývá, že použití ust. § 140 správního řádu (společné řízení) není ve většině případů vhodné a záleží pouze na úvaze správního orgánu, který má zodpovědnost za provedení řádného kontrolního procesu, zda přistoupí (jak v tomto případě z důvodu blízké časové návaznosti) k vydání jednoho rozhodnutí, jedné pokuty postihující více nezákonných jednání žalobce. Navíc zde absentuje explicitní zákonný zákaz rozhodování o pořádkových pokutách v rámci jednoho rozhodnutí. Zvoleným postupem se ani správní orgán prvého stupně, ani žalovaná nedopustili protiprávního postupu, který by byl žalobci schopen poškodit. Ke shora citované doplňující námitce, obsažené v replice soud uvádí následující. Jak již bylo shora vysvětleno, podstatné pro projednávanou věc je, že žalobci byla uložena pokuta za pořádkový delikt, přičemž u tohoto typu deliktu šlo pouze o porušení povinností týkajících se maření veterinárních kontrol. Pořádková pokuta je jednou z forem pořádkových opatření, jejichž funkce je zajišťovací a jejím účelem je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnost. Ukládání pořádkových pokut je specifickým institutem sloužícím k zajištění průběhu a pořádku při postupu správních orgánů a je třeba je odlišovat od ukládání pokuty za správní delikt. Je vhodné též zdůraznit, že se nejedná o přestupek, ani o jiný správní delikt. S ohledem na charakter pořádkové pokuty nelze analogicky aplikovat ust. § 43 trestního zákona, ani ust. § 116 tohoto zákona. Žalobcem požadovaným způsobem by došlo ke stavu, kdy by byla de facto schopen zabránit plošně na všech svých provozovnách veterinárním kontrolám za částku marginální v porovnání s výší případných sankcí za správní delikty, k jejichž odhalení mohly kontroly vést. Žalobcem požadovaným postupem by došlo k úplnému zmaření smyslu pořádkových pokut jako adekvátního prostředku k vynucení zákonné povinnosti. Uvedená žalobní námitka je nedůvodná.

[21] Žalobce dále namítal, že rozhodnutí žalované je právně vadné, neboť je jím potvrzovaná právní správnost prvoinstančního rozhodnutí, byť toto ve výroku neobsahuje dostatečně přesný popis tvrzeného stavu věci a vytýkaného pochybení, včetně rozhodných okolností, je v něm tvrzeno, že se žalobce dopustil spáchání pořádkového deliktu podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona, přičemž uvedené ustanovení adresátům státní kontroly žádnou povinnost neukládá. Jestliže se má jednat o pořádkovou pokutu ukládanou za tvrzené nesplnění povinnosti při kontrole provozovny, je třeba tuto skutečnost ve výroku uvést, včetně stručného popisu skutkového stavu věci a slovní specifikace okolností, za jakých mělo k nesplnění povinnosti dojít. Ve výroku mělo být seznatelně uvedeno, z čeho žalovaná ohledně protiprávnosti postupu žalobce vycházela, neboť správní orgán při ukládání postihu musí přihlížet k okolnostem, které protiprávnost jednání adresáta postihu vylučují. Zmínka o tom, že žalobce umožnění provedení kontroly neodmítl, nýbrž je podmiňoval s odvolávkou na zákon doložení oprávnění inspektorů ke kontrole předložením písemného pověření, není ve výroku obsažena. Napadené rozhodnutí žalované je tak nepřezkoumatelné i z tohoto důvodu.

[22] K této námitce uvádí soud následující. V projednávané věci se jedná o uložení pořádkové pokuty za spáchání pořádkového deliktu v souvislosti se zmařením průběhu kontrol. Přestože se nejedná o jiný správní delikt (ani o přestupek), výrok prvostupňového správního rozhodnutí splňuje kritéria pro výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu (i přestupku), jak jsou vymezena v judikatuře soudů rozhodujících ve správním soudnictví, např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73. Výrok prvostupňového správního rozhodnutí obsahuje jasný popis skutků s uvedením míst, časů a způsobů spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (skutky jsou vymezeny místem, časem a způsobem protiprávního jednání žalobce), výrok je přezkoumatelný a srozumitelný. Ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí je také uvedeno ustanovení veterinárního zákona, které bylo jednáním žalobce porušeno (§ 53 odst. 4 tohoto zákona) a je také uvedeno ustanovení veterinárního zákona, na základě něhož došlo k uložení pořádkové pokuty (ust. § 53 odst. 7 tohoto zákona). Důvody, které žalobce vedly ke spáchání těchto deliktů není třeba ve výrokové části rozhodnutí uvádět. Předmětná žalobní námitka dovozující nepřezkoumatelnost rozhodnutí není proto důvodná.

[23] Je možné, že se k posledně uvedené žalobní námitce vztahuje i tvrzení žalobce uplatněné v replice k vyjádření žalované, že správní orgány nevzaly v potaz, že právní úprava účinná v době provedení kontrol byla dosti nepřehledná, nesrozumitelná a nejednoznačná a že se žalobce daných prohřešků nedopustil úmyslně, nýbrž z důvodu nesrozumitelnosti této právní úpravy a z důvodu sporu s orgány veterinární správy o výklad práva. Tato skutečnost měla mít přinejmenším vliv na výši pokuty. Pokud je tímto tvrzením skutečně doplňována posledně zmiňovaná původně uplatněná žalobní námitka, pak soud setrvává na konstatování, že výroková část rozhodnutí splňuje (resp. i překračuje, jak shora vysvětleno) zákonné nároky na výrokovou část rozhodnutí o pořádkovém deliktu. Míní-li žalobce uvedeným doplňujícím tvrzením vliv jeho motivů na výši pokuty, pak je nutno především poukázat, že jde o nově uplatněnou žalobní námitku mimo lhůtu pro tvrzení nových žalobních bodů. Přesto k této doplňující námitce nad rámec svých povinností soud uvádí, že z níže uvedeného výkladu vyplývá, že právní úprava platná v době spáchání pořádkových deliktů nebyla nepřehledná, nesrozumitelná, nebo nejednoznačná (k tomu viz výklad k námitce týkající se tvrzené povinnosti pověřených pracovníků veterinární správy předkládat kromě průkazu veterinárního inspektora i další zvláštní písemné pověření ke kontrole). Z obsahu správního spisu (zejména z námitek do protokolu o kontrolním zjištění) vyplývá, že žalobce neměl žádné pochybnosti o tom, že vstupu do jeho provozoven se z důvodu provedení veterinární kontroly domáhají veterinární inspektoři Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Kraj Vysočina. Žalobce se dopustil nezákonného postupu, v jehož důsledku došlo ke znemožnění provedení veterinárních kontrol, což je závažný následek. Stalo se tak za situace, kdy žalobce neprojevil žádné konkrétní pochybnosti ohledně totožnosti osob, které hodlaly kontrolu provést.

[24] Žalobce dále namítal, že se tvrzeného porušení zákona nemohl dopustit, neboť při zahájení kontroly veterinární inspektorka nepředložila písemné pověření k výkonu kontrolní činnosti na dané provozovně, které požaduje ust. § 9 zákona o státní kontrole. K této námitce soud uvádí následující.

[25] Podle ust. § 9 zákona o státní kontrole platí, že kontrolní činnost vykonávají pracovníci kontrolních orgánů na základě písemného pověření těchto orgánů.

[26] Podle ust. § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole platí, že podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup.

[27] Podle ust. § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona platí, že úřední veterinární lékaři orgánu veterinární správy a veterinární lékaři Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra pověření výkonem státního veterinárního dozoru jsou oprávněni při jeho výkonu vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru, jde-li o provádění pohraniční veterinární kontroly, do celních prostorů pohraničních celních úřadů a provádět na těchto místech potřebné úkony a šetření. Na služebním průkazu veterinárního inspektora je uvedeno, že držitel tohoto průkazu, pro něhož byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánu veterinární správy (viz příloha číslo 2 k vyhl. č. 296/2003 Sb.).

[28] Stejnou spornou otázku a mezi týmiž účastníky řešil kromě krajských soudů i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012-69. V předmětném rozsudku se Nejvyšší správní soud zcela jasně vyjádřil k řešené sporné otázce takto:

„Pokud jde o samotnou právní otázku, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s žalovanou i s krajským soudem, že v souzené věci bylo pro provedení kontroly dostačující, že kontrolní pracovnice předložila průkaz veterinární inspektorky. V dané věci není sporu o tom, že ustanovení veterinárního zákona týkající se státního veterinárního dozoru jsou speciální úpravou k obecné úpravě zákona o státní kontrole. Podle § 8 odst. 2 zákon o státní kontrole podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. V souzené věci stanoví jiný postup veterinární zákon. Ust. § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona hovoří o veterinárních inspektorech jako o úředních veterinárních lékařích orgánů veterinární správy pověřených výkonem státního veterinárního dozoru, z čehož vyplývá, že veterinární inspektoři jsou k výkonu státní státního veterinárního dozoru pověřování obecně, a tudíž nemusejí předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole.

Veterinární inspektoři osvědčují své obecné oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru ve smyslu § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona služebním průkazem, který v souladu s přílohou číslo 2 k vyhl. č. 296/2003 Sb., obsahuje text: „Držitel tohoto průkazu, pro nějž byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy“. Tento průkaz současně přestavuje pověření k provedení kontroly ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole. Nejvyšší správní soud tedy dospívá k závěru, že již předložením služebního průkazu prokazuje veterinární inspektor svou totožnost a současně své oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru, a proto nemusí předkládat ke každé kontrole zvláštní pověření... ze žádného ustanovení veterinárního zákona, jež je zákonem speciálním vůči zákonu o státní kontrole, nelze dovodit povinnost kontrolního pracovníka prokazovat se zvláštním povolením jednotlivě pro každou konkrétní kontrolu. Proto veterinární inspektorka žalované nepochybila, když se před zahájením kontroly prokázala služebním průkazem. Navíc Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka měla možnost podat námitky proti protokolu o kontrole a napadnout mimo jiné nedostatek pověření kontrolní pracovnice žalované, což však neučinila.“

[29] Nejvyšším správním soudem řešený spor je svými skutkovými okolnostmi obdobný nyní projednávané věci. S názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem se zdejší soud plně ztotožňuje. I v nyní projednávané věci došlo k situaci, kdy veterinární inspektoři při výkonu kontrolní činnosti na prodejnách žalobce předložili služební průkazy veterinárních inspektorů, přičemž zaměstnanec žalobce je odmítl vpustit do objektu, protože nepředložili písemné pověření ve smyslu ust. § 9 zákon o státní kontrole. Žalobce sice uplatnil námitky do protokolů o kontrolním zjištění, ovšem svým protiprávním jednáním kontrolu zmařil. Navíc z námitek do protokolu o kontrolním zjištění vyplývá, že žalobce si byl plně vědom, že osoby, které měly kontrolu provést, jsou veterinárními inspektory.

[30] Z vlastní činnosti (viz například spis vedený ve věci 30 A 70/2012) je Krajskému soudu v Brně známo, že obdobná námitka ve věci týchž účastníků řízení byla řešena nejen Nejvyšším správním soudem ve shora poukazovaném rozsudku, ale i krajskými soudy a nebyla shledána důvodnou (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 A 68/2012 - 68, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3. 2013, č. j. 52 A 57/2012 - 117, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 71/2012 – 164). Krajský soud v Brně nemá žádný důvod odchýlit se od uvedené judikatury a především od názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012 - 69. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68 vyplývá, že zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem; zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. Nadto je Krajský soud v Brně přesvědčen o správnosti shora uvedeného názoru, který vyslovil Nejvyšší správní soud a shodně i krajské soudy v označených věcech. Není zde tedy dán žádný důvod pro odchýlení se od dosavadní judikatury. Vzhledem ke skutečnosti že si žalobce byl plně vědom, že kontrolu hodlají provést veterinární inspektoři orgánu státní veterinární správy, jeví se jako obstrukční postup nikoliv postup orgánu státní veterinární správy, ale žalobce.

[31] V souvislosti se sporem účastníků řízení týkající se povinnosti předkládání zvláštních písemných vyjádření k jednotlivým kontrolám, žalobce ještě namítal, že nebylo vycházeno z důvodové zprávy k zákonu o státní kontrole a v doplňujícím procesním podání žalobce nově poukazoval na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. K této námitce soud uvádí, že důležité pro posouzení předmětné věci bylo znění právní úpravy účinné v době spáchání předmětných pořádkových deliktů a jejich posouzení v aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu. K této otázce se soud vyslovil již shora. Napadené rozhodnutí žalovaného je vystavěno na základě veterinárního zákona, uvedení nařízení ES č. 882/2004 není pro věc rozhodné.

[32] Žalobce dále namítal, že má za nezákonný postup odůvodňování správního rozhodnutí způsobem, kdy žalovaná v rámci odvolacího rozhodnutí nepřípustně „zhojila“ namítanou absenci řádného odůvodnění pokuty v prvostupňovém správním rozhodnutí, z něhož nevyplývá, co je ukládanou pokutou sledováno, přičemž nepřihlédla, zda uložená pokuta nemůže mít zejména v kontextu dalších a žalované známých uložených pokut na adresáta likvidační dopad. Nepřístupným přihlížením k jiným řízením z minulosti, které nejsou ani řádně specifikovány, vyvolává neobjektivní dojem ohledně jednání žalobce. Uvedeným postupem došlo k nepřípustnému použití metody přičítání a nesprávně bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že šlo o postih za tři zmařené kontroly s dovozením mnohosti protiprávního jednání žalobce. Nepřípustně žalovaná označila postup žalobce za úmyslný s cílem zabránění kontroly provozoven. Žalobce jak v odvolání, tak v žalobě poukázal na řadu obdobných řízení, uvedl, že provozuje po celém území republiky desítky provozoven a na trhu je již dlouhou řadu let, přitom si není vědom, že by kdy měl z hlediska hygieny potravin a provozu problémy většího rozsahu. Žalovaná ohledně soudu opomněla uvést, že jediným druhem soudního řízení, ve kterém byl žalobce dosud neúspěšný, se týká právní otázky náležitosti značení potravin. Žalovaná také opomněla zmínit, že v průběhu let naopak musela vzhledem k důvodnosti právních tvrzení žalobce značný počet svých prvostupňových rozhodnutí zrušit a že ve všech z hlediska věcí ostatních soudních sporech, vyjma problematiky výkladu značení porcovaných sýrů a jednoho, který je nyní v řízení o kasační stížnosti, byl úspěšný žalobce.

[33] K této žalobní námitce uvádí soud následující. Jak vyplývá z judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009 – 48), tvoří řízení v prvém stupni a řízení odvolací jeden celek, přičemž odvolací orgán je m.j. oprávněn i doplňovat důvody rozhodnutí, které nebyly dostatečným způsobem uvedeny v prvostupňovém správním rozhodnutí. K části námitky, týkající se povinnosti přihlédnutí k možným likvidačním dopadům na žalobce, která byla rozvedena v replice k vyjádření žalované, soud uvádí, že žalobce sám uvedl, že suma uložených pořádkových pokut nemá pro něj likvidační důsledky. Z judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví nevyplývá, že by se správní orgány musely zabývat otázkou případného likvidačního charakteru uložené pořádkové pokuty bez toho, aniž by postihovaný subjekt (zde právnická osoba) takové tvrzení konkrétně uplatnil a uvedl k tomu příslušná tvrzení a podklady (viz např. shora již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 As 65/2012 – 23 ve 29. odstavci odůvodnění). Jak již bylo uvedeno, ani samotný žalobce netvrdí, že by celkové náklady za zřejmě rozsáhlou protiprávní činnost spočívající v bránění provádění kontrol ze strany veterinární správy měly být pro něj likvidační. Žalobce neuvedl žádné konkrétní důvody svědčící o jeho finanční situaci. V případě uložené pokuty se jedná o procesní nástroj pro vynucení povinnosti vyplývající pro žalobce z veterinárního zákona, přičemž uložená pořádková pokuta je přiměřeným prostředkem k vynucení plnění povinností podle tohoto zákona. V doplňujícím procesním podání žalobce dále zcela nově namítal, že nelze brát v potaz výši základního kapitálu žalobce, neboť tato částka vůbec nic nevypovídá o jeho aktuálních majetkových poměrech. Jedná se o námitku uplatněnou mimo rámec zákonné lhůty pro rozšiřování žalobních bodů; přesto soud nad rámec své povinnosti k této doplňující námitce uvádí, že pokuta vyměřená přezkoumávaným rozhodnutím musí mít dostatečný potenciál k přinucení žalobce jakožto společnosti provozující větší počet prodejen na celém území České republiky, aby strpěl provedení veterinárních kontrol. Činnost žalobce, jak sám uvádí, neohrožuje ani suma doposud uložených pořádkových pokut ve výši 2 mil. Kč. Žalobce tak za částku marginální v porovnání s výší případných sankcí za správní delikty, k jejichž odhalení mohly kontroly vést, takovéto potenciální nebezpeční eliminoval. K dalším částem projednávané žalobní námitky je nutno uvést, že se jedná o námitky směřující proti odůvodnění rozhodnutí, bez vazby na tvrzení, proč by právě z uvedených důvodů mělo být napadené rozhodnutí nezákonné. V těchto částech řešená námitka nesplňuje podmínky pro řádný žalobní bod (podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné), a soud se proto s touto částí námitky samostatně nad rámec řádných žalobních bodů nemůže věcně zabývat. Žalobce se mýlí, pokud dovozuje, že správní orgány nepřípustně použily metodu přičítání, kdy žalobce měl být postižen opakovaně za totéž jednání. Pořádková pokuta byla uložena za celkem tři protiprávní jednání, jiná řízení byla zmiňována pouze v souvislosti s úvahou o nebezpečnosti jednání žalobce s dopadem na výši uložené pokuty. Jelikož prvostupňový správní orgán přistoupil k uložení jedné pokuty za tři jednotlivé protiprávní skutky, správně zohlednil tuto skutečnost při určení výše pokuty.

[34] Žalobce dále namítal, že pokuta byla uložena v rámci kontrolního řízení za účelem vynucení povinnosti jako pořádková, byť na základě veterinárního zákona. Ze zákona o státní kontrole vyplývá, že náklady kontroly nese kontrolní orgán. Ve vztahu k pořádkové pokutě se správní řád použije pouze jako procesní předpis z hlediska náležitostí, nepoužije se však ustanovení o paušalizované náhradě nákladů řízení, která se váží k jinému typu řízení. K této žalobní námitce uvádí soud následující. Podle ust. § 76 odst. 1 věta první veterinárního zákona platí, že na postupy podle tohoto zákona se vztahuje správní řád, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Podle ust. § 1 odst. 2 správního řádu platí, že tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Jelikož veterinární zákon neobsahuje zvláštní úpravu týkající se uvedené problematiky, došlo ke správnému použití správního řádu ve vztahu ke vzniklým nákladům. Uvedená žalobní námitka není proto důvodná.

[35] Žalobce dále namítal, že je nepřípustné, aby v rámci jednoho státu při neexistenci vlastních zákonných kontrolních řádů orgány státního veterinárního dozoru a Státní zemědělské a potravinářské inspekce volily při sankcionování za stejný tvrzený delikt odlišný postup, kdy Státní zemědělská a potravinářská inspekce sankcionuje fyzickou osobu - vedoucí provozoven, případně zástupce vedoucích.

[36] K uvedenému žalobnímu bodu žalobce nedoložil žádný konkrétní případ tvrzeného odlišného postupu Státní zemědělské a potravinářské inspekce. I kdyby tomu však tak bylo, Státní zemědělská a potravinářská inspekce neprovádí státní veterinární dozor a na její činnost nedopadají ustanovení veterinárního zákona. Orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce proto ani nemohou postupovat ve smyslu ust. § 53 odst. 7 veterinárního zákona. Podle ust. § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Tato základní zásada však nedopadá na případy rozhodování rozdílných správních orgánů založených na rozdílných právních předpisech. Uvedená žalobní námitka není důvodná.

[37] Žalobce závěrem žádal, aby mu byla uložená pořádková pokuta prominuta, resp. snížena na minimum, neboť ke vpuštění inspektorů u žalované i bez písemného pověření došlo. K této námitce soud uvádí, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by ke vpuštění veterinárních inspektorů v projednávané věci došlo. Rozhodnutí žalované se podrobným způsobem zabývalo odůvodněním výše uložené pokuty, s touto úvahou se soud ztotožňuje a nelze ji v žádném případě označit jako vybočující z mezí správní úvahy. Pokuta byla uložena s ohledem na tři postihované skutky v horní hranici její možné výše, přičemž je nutno především zdůraznit, že uvedeným protiprávním jednáním zmařil žalobce opakovaně výkon veterinárního dozoru a vyloučil možnost postihu za případné další protiprávní jednání, které mohlo být v rámci kontroly zjištěno. Uvedeným postupem by tak bylo možné se vyhýbat odpovědnosti za jiná protiprávní jednání, včetně vyhnutí se hrozícímu trestu ve výši mnohonásobku uložené pořádkové pokuty. Soud návrh na upuštění od uložení pořádkové pokuty či její snížení neshledal důvodným. Z podání účastníků řízení je navíc zřejmé, že uvedeného jednání se žalobce dopouští opakovaně a brání řádnému veterinárnímu dozoru nad svými provozovnami. Žalobce navíc neuvedl žádné konkrétní specifikace týkající se počtu uložených pořádkových pokut a ani neuvedl žádné konkrétní okolnosti ohledně možného dopadu na jeho hospodaření.

[38] V replice k vyjádření žalované žalobce nově namítal, že došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu ust. § 2 odst. 2, § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 a § 6 odst. 2 správního řádu. Jak bylo shora vyloženo v doposud řešených žalobních námitkách soud neshledal v postupu správních orgánů pochybení, která by mohla ovlivňovat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Na základě shora uvedených úvah tedy nelze konstatovat, že by správní orgán neuplatnil svoji pravomoc pouze k účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena v rozsahu zákonného svěření, nelze dovodit, že by nedošlo k šetření oprávněných zájmů dotčené osoby a k nezasahování do práv jen v nezbytném rozsahu, nelze též přisvědčit názoru, že by postup správních orgánů byl v rozporu se službou veřejnosti, že by byl poškozující vůči žalobci a že by v důsledku postupu správních orgánů měly žalobci vzniknout zbytečné náklady a měl být zatěžován nad rámec ust. § 6 odst. 2 správního řádu. V doplňující žalobní námitce uvedené v replice k vyjádření žalované žalobce namítal, že mu byla uložena pokuta za obdobné skutky ve výši již cca 2 mil. Kč a že žalovaná nebrala v úvahu důsledky, jaké může mít uložení pokuty na podnikání žalobce, i když účastník řízení tuto námitku nevznese, je správní orgán povinen k těmto skutečnostem přihlížet z úřední povinnosti. K této doplňující žalobní námitce soud odkazuje na svoji úvahu týkající se námitky nutnosti přihlédnout k likvidačnímu charakteru ukládané pokuty a dále uvádí, že ani v řízení před zdejším soudem žalobce neuvedl žádné konkrétní okolnosti týkající se jeho hospodaření v souvislosti s uloženou pořádkovou pokutou. V rámci citovaného doplňujícího procesního podání žalobce dále tvrdil, že byla porušena zásada ne bis in idem, zaručená čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobce byl dvakrát postižen za to, že údajně protiprávních skutků bylo více. K této otázce se soud vyjadřoval již shora a pouze připomíná, že v případě uložené pokuty nešlo o postižení vícekrát či vícero způsoby za jeden pořádkový delikt, ale šlo o rozhodnutí, které postihovalo tři deliktní jednání žalobce.

[39] Uplatněné žalobní námitky nebyly důvodné, soud proto žalobu postupem ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VII.

Náklady řízení

[40] Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalované, která měla v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 7. 4. 2014

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu