30 A 79/2013 - 44
U S N E S E N Í
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobců: a) J. D. a b) M. D., proti žalovanému: Městský úřad Třešť, stavební odbor, se sídlem Revoluční 20, Třešť, v řízení o žalobě ze dne 1. 8. 2013 na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 13. 6. 2012, č. j. KUJI 41007/2012, sp. zn. OUP 86/2012 – 7, bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Třešť, stavebního odboru (dále jen „stavební úřad“), ze dne 21. 6. 2011, č. j. 2495/2006-139/2006-3101/2006-STU, o přerušení řízení ve věci odstranění stavby „oprava střechy a zřízení přístřešku do 16 m²“ u hospodářského objektu u RD č. p. 1025 v T. na pozemku parc. č. 2132, kat. území Třešť, a daná věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení, tj. zpět do fáze probíhajícího řízení o odstranění zmíněné stavby. Toto řízení bylo zahájeno již v roce 2001, a sice oznámením stavebního úřadu ze dne 17. 1. 2001, č. j. 7887/00, s tím, že v daném případě jde o stavbu bez stavebního povolení, neboť s ohledem na její charakter mělo být vedeno řízení o povolení stavby, namísto toho byl však vydán pouze souhlas stavebního úřadu ze dne 29. 4. 1999, č. j. 1997/99-Du, k provedení stavebních úprav bez stavebního povolení.
Účastníci uvedeného řízení o odstranění stavby jsou – jak plyne i ze samotného oznámení o zahájení řízení – jednak (spolu)vlastníci předmětného pozemku, resp. stavby na něm, jimiž jsou O. K. st., M. K. a O. K. ml., jednak (spolu)vlastníci sousedního pozemku, jimiž jsou právě žalobci ad a) a b). Je tedy nepochybné, že oba žalobci jsou nositeli veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí v uvedené věci, kterému koresponduje povinnost žalovaného vydat takové rozhodnutí v případě, že řízení o odstranění stavby zahájil.
Jaký bude konkrétní obsah rozhodnutí v dané věci, ovšem nelze nijak předjímat a ani požadovat. Přesto žalobci ad a) a b) ve své žalobě ze dne 1. 8. 2013, kterou krajský soud s ohledem na její obsah vyhodnotil jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, požadovali v petitu následující:
„a) zrušit do 30-ti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí Krajského správního soudu v Brně souhlas k provedení ohlášených stavebních prací pod č. j. 1997/99-Du ze dne 29. 4. 1999,
b) do 30-ti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení souhlasu k provedení ohlášených stavebních prací pod č. j. 1997/99-Du ze dne 29. 4. 1999 zahájit řízení o odstranění stavby č. j. 1997/99-Du ze dne 29. 4. 1999 a nařídit stavebníkům K. O. st., K. M., K. O. ml., všichni bytem U V. 1025/17 v T., spolumajitelé parc. č. 2131 a 2132 v k. ú. Třešť, uvést stavbu kůlny do původního stavu a k účelu kůlny, jak bylo dle stavebního povolení č. j. 1558/74-Še ze dne 9. 7. 1974, původním majitelem nemovitosti U V. 1010/19 v T. panem M. R. písemně odsouhlaseno,
c) zajistit prostřednictvím stavebníků K. O. st., K. M., K. O. ml. odstranění výbavy kůlny využívané pro chov prasat a dalších hospodářských zvířat a odpojení, vč. odstranění v přímé souvislosti uvádění stavby kůlny do původního stavu a k účelu kůlny, kanalizační napojení stavby kůlny (místo využívané k chovu prasat a dalších hospodářských zvířat) na podzemní dvoukomorovou stavebně závadnou stavbu, zřízenou pro odvod močůvky a prasečí kejdy drenáží do volné půdy a podzemních vod v okolí stavby kůlny,
d) zahájit se stavebníky K. O. st., K. M., K. O. ml., všichni bytem U V. 1025/17 v T., správní řízení z naplnění právní podstaty přestupku užívání stavby bez kolaudace chovem hospodářských zvířat a provádění nových stavebních prací na stavbě – přístavbě bez souhlasu stavebního úřadu MěÚ v Třešti, v přenesené působnosti ve stavebním řádu,
e) zaplatit žalobci náklady řízení, to vše do 3 dnů právní moci rozsudku.“
Jak již bylo uvedeno, jedná se o tzv. nečinnostní žalobu, která sice byla označena jako „žaloba na nesprávný úřední postup“, nicméně nečinnost správního orgánu při vydávání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení může být za určitých okolností považována i za nesprávný úřední postup; lze tedy vycházet z toho, že se skutečně jedná o tento specifický žalobní typ. Ostatně i žalobci sami v rámci označení věci píší o „porušení zákonné povinnosti orgánu stavebního úřadu MěÚ v Třešti…vydat rozhodnutí…“. Ve výše citovaném petitu však žalobci ad a) a b) své požadavky formulovali takovým způsobem, který neodpovídá možnému rozhodnutí soudu podle § 81 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu soud rozhoduje podle § 81 s. ř. s. rozsudkem tak, že: (i) uloží správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, nebo (ii) zamítne žalobu. Soud však není oprávněn zavázat žalovaný správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit, jak konkrétně má být správní orgán činný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 – 80, publ. pod č. 456/2005 Sb. NSS).
Na základě toho bylo nutno petit žaloby upravit tak, aby odpovídal zmíněným požadavkům a případně navrhnout pouze vydání rozhodnutí ve věci samé (zde: ve věci řízení od odstranění stavby) v přiměřené lhůtě. Vedle toho však také bylo nutno doplnit žalobu o tvrzení o bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (a toto tvrzení též doložit). Soudní ochrany se totiž tzv. nečinnostní žalobou může domáhat pouze ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti. Tato podmínka vychází ze zásady subsidiarity správního soudnictví (§ 5 s. ř. s.), přičemž výslovně je pak zakotvena v ustanovení § 79 odst. 1, větě první, s. ř. s., dle které: „Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“.
Krajský soud tedy usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 30 A 79/2013 – 33, vyzval oba žalobce, aby odstranili vady svého podání – žaloby ze dne 1. 8. 2013 tak, že:
- uvedou petit žaloby v souladu s ustanoveními s. ř. s. a
- uvedou a případně doloží tvrzení o bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
K této výzvě žalobci skutečně upravili petit žaloby tak, že navrhli:
„a) vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí ve věci zákonné povinnosti zjednat nápravu dle ust. zákona č. 50/1976 Sb., § 88 odst. 1 písm. b), ve věci stavby č. j. 1997/99-Du ze dne 29. 4. 1999;
b) zaplatit žalobci náklady řízení, to vše do 3 dnů právní moci rozsudku.“
Dále na základě zmíněné výzvy soudu žalobci uvedli, že jako účastníci daného správního řízení postupovali podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a uplatnili ochranu proti nečinnosti před odvolacím orgánem, tj. před Krajským úřadem Kraje Vysočina, jakož i před Ministerstvem pro místní rozvoj. Tento ústřední orgán státní správy, mj. právě ve věcech územního plánování a stavebního řádu, však ve svém sdělení ze dne 3. 11. 2011, č. j. 37716/2011-83/2672, které žalobci doložili, konstatoval, že příslušný stavební úřad a ani jemu nadřízený Krajský úřad Kraje Vysočina není nečinný. Odkázal přitom též na sdělení zmíněného krajského úřadu ze dne 13. 9. 2011, č. j. KUJI 74331/2011, resp. ze dne 17. 8. 2011, č. j. KUJI 72935/2011 OUP 2936/2001 – 5; z tohoto sdělení založeného ve spise je přitom patrné, že se týká několika staveb, jež žalobcům vadí, nicméně k předmětné stavbě je zde konstatováno, že tuto stavbu řeší stavební úřad v samostatném řízení a pokud nebude ukončeno, nelze do něho zasahovat.
K tomu je potřeba pro upřesnění doplnit, že předmětné sdělení bylo vydáno v době, kdy bylo řízení o odstranění stavby přerušeno shora citovaným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 21. 6. 2011 s tím, že je potřeba přezkoumat opatření ze dne 29. 4. 1999, č. j. 1997/99-Du, kterým byl vydán souhlas k provedení stavby (bez stavebního povolení), a teprve podle výsledku tohoto přezkoumání podle § 156 odst. 2 správního řádu bude možno v přerušeném řízení pokračovat. Rozhodnutí o přerušení řízení však bylo posléze – po provedení zkráceného přezkumného řízení – zrušeno a věc byla vrácena zpět stavebnímu úřadu s tím, že je nezbytné, aby nejprve skutečně zahájil řízení o předběžné otázce, tedy přezkoumání opatření ze dne 29. 4. 1999; to se ovšem nestalo, neboť přezkoumání tohoto opatření nebylo zahájeno (ani k 5. 6. 2012) a nebyl tak splněn základní předpoklad přerušení řízení pro předběžnou otázku; viz rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 13. 6. 2012, č. j. KUJI 41007/2012, sp. zn. OUP 86/2012 – 7.
Jinými slovy – stavební úřad měl podle nadřízeného krajského úřadu nejprve zahájit řízení o přezkoumání opatření ze dne 29. 4. 1999 (řízení o předběžné otázce) a teprve poté mohl přerušit předmětné řízení o odstranění stavby. Zda žalovaný stavební úřad v projednávané věci poté, co mu byla dne 18. 7. 2012 vrácena zpět, jak je patrné z razítka podatelny, postupoval naznačeným způsobem či jinak, není z rozsáhlé, ale nečíslované (nežurnalizované) spisové dokumentace zřejmé. Zřejmé a pro danou věc velmi podstatné je ovšem to, že po uvedeném datu, kdy byla celá věc vrácena zpět stavebnímu úřadu, žalobci žádnou žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu nepodali.
Ostatně nic takového ani sami netvrdili; k výzvě soudu poukázali pouze na sdělení Ministerstva pro místní rozvoj, resp. Krajského úřadu Kraje Vysočina, jež na uvedeném závěru nemohou nic změnit, neboť se zjevně vztahují k době před vydáním shora citovaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (kdy bylo předmětné řízení o odstranění stavby přerušeno – viz výše).
Podle názoru krajského soudu proto předmětnou věc nelze posoudit jinak, než že žalobci ad a) a b) nevyčerpali prostředky, které správní řád jako platný procesní předpis, stanovil. Tato skutečnost pak způsobuje nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 79 s. ř. s. a z toho důvodu krajský soud přistoupil podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. k odmítnutí žaloby.
Závěrem – pouze pro úplnost – krajský soud připomíná, že k tomu, aby mohl být institut tzv. nečinnostní žaloby využit, musí být současně splněny tyto zákonné podmínky (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 1 Ans 4/2013 – 28):
1) žalobce musí vyčerpat všechny prostředky na ochranu proti nečinnosti před správním orgánem, které příslušný procesní právní předpis připouští;
2) tyto prostředky musí žalobce vyčerpat bezvýsledně; a
3) může se domáhat pouze vydání rozhodnutí ve věci samé.
Napříště, pokud by nebylo v předmětné věci rozhodnuto, je proto potřeba především nejprve bezvýsledně uplatnit postup podle ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu, tj. podat nadřízenému orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Teprve poté je na místě podat tzv. nečinnostní žalobu, která je navíc omezena jednoroční lhůtou podle § 80 odst. 1 s. ř. s., jež počíná běžet (i) dnem, kdy marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí (nebo osvědčení), a není-li taková lhůta stanovena, (ii) dnem, kdy byl učiněn poslední úkon (žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci). Jde o zcela základní zákonné předpoklady pro řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, bez nichž nelze danou žalobu projednat a posoudit, zda správní orgán (zde: stavební úřad v řízení o odstranění stavby) skutečně je či není nečinný.
Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud opřel o § 60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla tímto usnesením odmítnuta, krajský soud v souladu s § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl také o vrácení zaplaceného soudního poplatku za řízení o žalobě ve výši 2 000 Kč, a to každému z žalobců.
V Brně dne 11. 4. 2014
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu