[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové, v právní věci žalobkyně N. T. D., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15.4.2013, č.j. MV-109056-4/SO/sen-2012,

t a k t o:

O d ů v o d n ě n í

I.

Napadené rozhodnutí.

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15.4.2013, č.j. MV-109056-4/SO/sen-2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 9.8.2012, č.j. OAM-46990-5/DP-2012 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky“.

II.

Žaloba.

 Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že správní orgány obou stupňů deklarovaly názor, že žalobkyně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu nebyla oprávněna, a to s odkazem na ustanovení 42a odst. 1 písm. f) zákona o pobytu a správní řízení z tohoto důvodu zastavily. Prvoinstanční orgán však zcela pominul speciální ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu, podle kterého žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny může na území podat cizinec, který zde pobývá na vízum k pobytu nad 90 dní. V době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (1.8.2012) pobývala žalobkyně na území v režimu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu, přičemž o žádosti o udělení víza pro strpění bylo rozhodnuto až dne 17.8.2012, kdy právnímu zástupci byli sděleny důvodu neudělení víza. Z uvedeného je tak zcela zřejmé, že žalobkyně v době podání žádosti pobývala na území ČR v režimu víza k pobytu nad 90 dnů a k podání této žádosti byla ve smyslu § 42a odst. 6 zákona o pobytu oprávněna. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na dikci § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti. Z uvedeného vyplývá, že názor prvoinstančního orgánu, respektive žalovaného, nemá oporu v zákonné úpravě a tento tedy pochybil, když odvolání žalobkyně zamítl. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí s tím, že žalovaná se v podstatě s námitkou žalobkyně v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádala, respektive v napadeném rozhodnutí vůbec neodůvodnil, proč nelze na projednávaný případ aplikovat uvedenou právní argumentaci. Žalovaná v kontextu námitek žalobce uvedl pouze:  „Komise podotýká, že účastnice řízení v době opakovaných žádostí o udělení víza k pobytu nad devadesát dnů za účelem strpění pobytu nepobývala na území ČR na základě žádného platného oprávnění k pobytu, tj. nebylo jí uděleno vízum k pobytu nad devadesát dnů ani dlouhodobý pobyt. Namítané ustanovení týkající se fikce pobytu na území nelze tedy na posuzovanou věc aplikovat“. Žalovaná se tak fakticky vůbec nevyjádřila, proč nelze ustanovení § 60 odst. 7 na daný případ aplikovat, když je v něm explicitně uvedeno, že pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění pobytu cizince na území (což prokazatelně nebylo), považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum (tedy na vízum nad devadesát dnů), a to až do rozhodnutí o žádosti. V době podání žádosti tedy žalobkyně evidentně pobývala podle zákona o pobytu, konkrétně § 60 odst. 7 na území ČR na vízum nad devadesát dnů, protože o její žádosti o vízum za účelem strpění nebylo dosud rozhodnuto a splňovala podmínku podání žádosti o DP za účelem sloučené rodiny n území ČR. Odůvodnění žalované je tak zmatečné a nepřezkoumatelné, protože neuvedla žádné důvody, proč by nebylo možno výše uvedené ustanovení aplikovat na případ žalobkyně a žalovaná tak postupovala i v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu.

III.

Vyjádření žalované.

 Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že stěžejní argument žalobkyně, že jí v době podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu svědčila fikce pobytu ve smyslu § 60 odst. 7 zákona o pobytu, považuje za zcela irelevantní. Žalobkyně podala dne 18.7.2012 žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění, které jí dne 17.8.2012 nebylo uděleno. Dne 1.8.2012 poté podala žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu. Vzhledem k tomu, že v době podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebylo dosud rozhodnuto o její žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění, žalobkyně se mylně domnívala, že k podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky byla oprávněna ve smyslu § 60 odst. 7 zákona o pobytu, v němž se uvádí, že „pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti.“ Žalobkyně však nepobývala na území České republiky na základě žádného platného oprávnění k pobytu, tudíž specifikovanou fikci pobytu nelze aplikovat na posuzovaný případ. Žalovaná se tímto ohrazuje vůči žalobní námitce, v níž je jí vytýkáno, že se fakticky vůbec nevyjádřila k tomu, z jakého důvodu nelze na daný případ aplikovat § 60 odst. 7 zákona o pobytu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje shodné vyjádření. Žalovaná má za to, že uvedené skutečnosti ohledně absence jakéhokoliv pobytového oprávnění žalobkyně byly v odvolacím řízení, jakož i v prvoinstančním řízení spolehlivě prokázány. I z tohoto důvodu je přesvědčena, že argument ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zde nemůže obstát, neboť se navzdory tvrzení žalobkyně se vypořádala všemi odvolacími námitkami v souladu s § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaná se taktéž domnívá, že výrok napadeného rozhodnutí byl náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn. Žalovaná při rozhodování postupovala zcela v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Žalovaná uzavřela, že se plně ztotožňuje s právním názorem prvoinstančního orgánu, který zastavil řízení o žádosti podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu, neboť podmínky pro zastavení předmětného řízení o žádosti byly v daném případě naplněny, jinými slovy žalobkyně v době podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zcela jednoznačně nepobývala na území České republiky na základě jiného povolení k dlouhodobému pobytu nebo víza nad 90 dnů, jak vyžaduje § 42a odst. 6 zákona o pobytu.

IV.

Vyjádření žalobkyně při jednání.

 Žalobkyně při jednání setrvala na svých dosavadních tvrzeních.

V.

Posouzení věci soudem.

 V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

 Mezi účastníky sporným problémem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25.9.2013, č.j. 8 As 119/2012-32 (dostupný na www.nssoud.cz), ve kterém uvedl, že „ne každé podání žádosti podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá možnost legálního setrvání na území. Dobrodiní zákona obsažené v § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu, přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý pobyt z území České republiky a současně, kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v opačném případě „je třeba řízení zastavit postupem podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců“.

 Podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti.

 Z citovaného ustanovení vyplývá, že jeho aplikace je vázána na současné splnění tří podmínek. Zaprvé, že cizincem byla podána žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu a zadruhé, že o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto a zatřetí, že žádost byla podána „v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území“.

 Vzhledem k tomu, že u žalobkyně nebyla naplněna podmínka třetí, nemohl být její pobyt na území České republiky považován za „další pobyt na území za pobyt na vízum k pobytu nad 90 dnů“.

 Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „k námitce účastnice řízení, že v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny pobývala na území v režimu § 60 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., v němž se uvádí, že „Pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti“. Komise podotýká, že účastnice řízení v době opakovaně podaných žádostí o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu nepobývala na území České republiky na základě žádného platného oprávnění k pobytu, tj. nebylo jí uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů ani dlouhodobý či trvalý pobyt. Namítané ustanovení týkající se fikce pobytu na území nelze tedy na posuzovanou věc aplikovat“.

 Z citované části odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná k námitce žalobkyně zabývala výkladem a použitelností ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu, přičemž dospěla ke správným závěrům, a proto není možné napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.

 Žalobkyně nebyla oprávněna svoji žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podat podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu na území ministerstvu. Správní orgány postupovaly zcela v souladu se zákonem, když v takovém případě řízení o žádosti zastavily podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu.

VI.

Rozhodnutí soudu.

Soud neshledal žádný ze žalobkyní uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

VII.

Náklady řízení.

Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, když měla ve věci plný úspěch. Jelikož žalované žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V Plzni dne 2. dubna 2014

                         Mgr. Alexandr Krysl,v.r.

                   předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Lenka Kovandová