31Af 120/2012 – 55
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce: Bio Oil Development GmbH, se sídlem Gut Zuckermantelhof 88, A-2241 Schönkirchen, Rakousko, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012, č.j. 19583-2/2012-900000-302,
takto:
O d ů v o d n ě n í :
I. Předmět řízení
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 2. 7. 2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2012, č. j. 19583-2/2012-900000-302, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 7. 5. 2012, č. j. 1983-25/2012-010100-23, kterým bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků – tj. 29.841 litrů minerálních výrobků BIO100 (B100).
II. Obsah žaloby
[2] V rámci žaloby žalobce uvedl, že nespornými skutečnostmi jsou okolnosti dopravy vybraných výrobků, kontroly Celním ředitelstvím Brno a skutečnost, že vybrané výrobky byly dopravovány bez zjednodušeného daňového dokladu. Dále žalobce uvedl, že zjednodušený doklad zaslal žalobce Celnímu ředitelství elektronickou poštou bez elektronického podpisu den následující po kontrole. Postup, kdy se Celní ředitelství tímto podáním nezabývalo, protože nebylo včas a řádně doplněno, označil za nesprávný, neboť žalobce je osobou se sídlem na území Rakouska a nemá detailní znalosti českého práva.
[3] Dále žalobce napadl procesní postup správce daně v případě seznámení se spisem s tím, že není pravda, že svého práva nevyužil. V této souvislosti žalobce odkázal na obsah svého vyjádření ze dne 27. 3. 2012.
[4] Za zcela nepřiléhavý označil žalobce odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2012, č. j. 1 Afs 12/2010-107.
[5] Žalobce napadal argumentaci žalovaného právem EU, ve vztahu ke kterému se dovolával aplikace zásady přiměřenosti práva v EU v intencích judikatury Soudního dvora. Zásadu přiměřenosti je dle žalobce nutné aplikovat ve všech i jednotlivých případech i při aplikaci tvrdých hmotněprávních předpisů. Správce daně zásadu přiměřenosti vyplývající z čl. 3b odst. 3 Smlouvy o ES musí respektovat i v procesu přijímání sankce a výklad žalobce tuto zásadu nerespektoval.
[6] Podle žalobce napadené rozhodnutí porušuje základní zásady právního pořádku ČR (zásadu přiměřenosti a zásadu legitimního očekávání ochrany majetku), dále zásady správního řízení (zásadu proporcionality, souladu s veřejným zájmem, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů a zásadu rychlosti a hospodárnosti postupů).
[7] Závěrem žalobce napadl jak žalované tak i prvostupňové rozhodnutí námitkou nepřezkoumatelnosti
III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce
[8] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 13. 9. 2012, uvedl, že žalobce brojí proti napadenému rozhodnutí námitkami, které v podstatě uváděl již v odvolání, které doplnil výčtem údajně porušených zásad správního řízení. Skutková zjištění žalobce nezpochybňoval a žalovaný nesouhlasil s názory žalobce opřenými o jeho nedostatečnou znalost českého práva. Podle žalovaného je nesporné, že zboží bylo přepravováno bez zjednodušeného průvodního dokladu. Jeho dodatečné předložení na uvedené skutečnosti nemohlo nic změnit. Správci daně tento doklad nikdy nezpochybnili, neboť to v dané věci nebylo nutné. Stejně tak žalovaný nepovažoval za rozhodné, že vybrané výrobky nebudou uváděny do daňového oběhu v České republice.
[9] Dále žalovaný nesouhlasil s námitkami žalobce ve vztahu k porušení zásad správního řízení, neboť dle žalovaného nepřipadá do úvahy ani podpůrné užití těchto zásad, když bylo řízení vedeno podle daňového řádu. Zásady daňového řízení dle žalovaného nebyly porušeny. Žalovaný dal žalobci za pravdu, že evropské právo neupravuje sankci v podobě propadnutí zboží, nicméně tato sankce je upravena národní legislativou a není v rozporu s rámcovou komunitární úpravou spotřební daně. Na základě rekapitulace obsahu daňového řízení vyloučil žalovaný, že by v řízení postupoval liknavě.
[10] Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, doručenou soudu dne 25. 10. 2012, ve které poukázal na postup správce daně při zajištění vybraných výrobků, zejména ve vztahu k osobě řidiče. Žalobce znovu poukázal na to, že zjednodušený průvodní doklad byl správci daně promptně předložen a správce daně měl postupovat s ohledem na zásadu restitutio in integrum. V této souvislosti odkázal na postup Celního ředitelství v Olomouci v obdobné věci formálního pochybení žalobce. Zároveň žalobce doložil listiny týkající se zabavených výrobků. Žalobce taktéž odkázal na nesprávné pochopení žaloby žalovaným, když žalobce se domáhal aplikace zásady přiměřenosti práva v Evropské unii. Žalobce znovu i napadl celkovou délku řízení.
IV. Posouzení věci krajským soudem
[11] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
[12] V souzené věci je mezi účastníky nesporné, že žalobce dopravoval vybrané výrobky – bionaftu, bez zjednodušeného průvodního dokladu, který je jedním z povinných dokladů, které musí být při dopravě připojeny k dopravovaným vybraným výrobkům
[13] Podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních celní úřad nebo celní ředitelství zajistí vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 6, 27 a 27c, 30, 51, 100 nebo 100a s výjimkou uvedenou v § 50 odst. 8.
[14] Podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona o spotřebních daních lze vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě a dopravované přes daňové území České republiky do tohoto jiného členského státu pro účely podnikání dopravovat pouze se zjednodušeným průvodním dokladem a po vhodné trase. Jsou-li tyto vybrané výrobky dopravovány uvedeným způsobem často a pravidelně, lze je na základě sjednané dvoustranné dohody s tímto jiným členským státem dopravovat bez zjednodušeného průvodního dokladu.
[15] Podle ustanovení § 42a odst. 3 zákona o spotřebních daních se lze proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku odvolat nejpozději do 7 pracovních dní od jeho doručení.
[16] Podle ustanovení § 8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
[17] Podle ustanovení § 8 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
[18] Podle ustanovení § 114 odst. 2 daňového řádu odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Odvolací orgán však není návrhy odvolatele vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
[19] Podle ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří.
[20] Podle ustanovení § 115 odst. 1 daňového řádu může v rámci odvolacího řízení odvolací orgán provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty.
[21] V souzené věci je dán takový skutkový stav, že správce daně zjistil, že na území České republiky byly dopravovány vybrané výrobky bez řádného zjednodušeného průvodního dokladu. Na základě toho rozhodl o zajištění vybraných výrobků. Jakékoliv doložení předmětného zjednodušeného průvodního dokladu v následném navazujícím řízení před správcem daně, prvostupňovém i odvolacím, nemělo podle správce daně na věc žádný vliv, o čemž svědčí i vyjádření žalovaného v souzené věci. Správce daně i žalovaný tak postupovali přísně podle skutkového stavu zjištěného v době kontroly a fakticky zafixovali skutková zjištění k tomuto okamžiku bez možnosti jejich nápravy v budoucnosti. Takový postupu není v souladu se zákonem a opakovaně se obdobným postupem zabýval již i Nejvyšší správní soud.
[22] Nejpřiléhavěji na uvedený skutkový stav dopadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j. 2 Afs 63/2007-148, které považuje soud za návodné i za vědomí, že pro zdaňovací období dopadající na souzenou věc platila již novelizovaná právní úprava zákona o spotřebních daních a daňového řádu. Obecné principy, které byly vytčeny Nejvyšším správním soudem, jsou ale plně přenositelné i na novou právní úpravu.
[23] Ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem bylo, z hlediska skutkového, na základě místního šetření provedeného v provozovně stěžovatele v Jindřichově Hradci dne 17. 10. 2005 „vydáno rozhodnutí o zajištění lihovin, neboť ze strany stěžovatele nebylo prokázáno jejich zdanění. K prokázání zdanění těchto lihovin předložil toliko dodací list č. 10160215-6600 z 8. 10. 2005. O zajištění předmětných lihovin byl Celním úřadem Jindřichův Hradec (dále jen „celní úřad“) vystaven protokol o zajištění skladovaných vybraných výrobků č. j. 6052-02/05-0369-022. Celní úřad vydal dne 18. 10. 2005 rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Dne 24. 10. 2005 zaslal stěžovatel faxem celnímu úřadu kopie daňových dokladů – faktur č. 160205015 z 16. 2. 2005 a č. 180205016 z 18. 2. 2005 a kopie dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878. Tyto doklady byly pak poštou doručeny dne 31. 10. 2005. Dne 4. 11. 2005 byly však postoupeny Celnímu ředitelství Praha k dalšímu šetření. Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 1. 2006 zamítl. Stalo se tak s odůvodněním, že stěžovatel nebyl schopen v den kontroly předložit doklady prokazující řádné zdanění kontrolovaného zboží, neboť dodací list č. 10160225-6600 neobsahoval náležitosti předepsané § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních a kopie faktur č. 160205015 a č. 180205016 a dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878 byly celnímu úřadu faxem zaslány až dne 24. 10. 2005. Rozhodnutí o zajištění zboží vydané dne 18. 10. 2005, kdy doklady k vybraným výrobkům předloženy nebyly, bylo proto zákonné.“
[24] V rámci samotného právního posouzení Nejvyšší správní soud uvedl, že „Dále stěžovatel namítá, že žalovaný měl o věci rozhodovat podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o odvolání a měl tedy přihlédnout k dodacím listům č. 160205875 a č. 180205878 a fakturám č. 160205015 a č. 180205016, které předložil v odvolacím řízení. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného k tomu vyplynulo, že žalovaný stěžovatelovo odvolání zamítl s tím, že rozhodnutí o zajištění výrobků bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť kontrolovanou osobou předložený dodací list č. 10160215-6600 náležitosti stanovené v § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních neobsahoval. Ve vztahu ke stěžovatelem namítaným dokladům pak uvedl, že tyto stěžovatel doložil až po rozhodnutí o zajištění. Žalovaný je zaslal ke kontrole Celnímu úřadu Praha D1, „protože pouze ten má možnost je prověřit.“ Poukázal na to, že pravost, věrohodnost a průkaznost dodatečně předložených kopií dodacích listů a faktur posoudí Celní úřad Praha D1 a na základě jeho vyjádření bude rozhodnuto, jak bude se zajištěnými výrobky naloženo. Aniž by však vyčkal tohoto vyjádření, odvolání zamítl. Nejvyšší správní soud má v souladu se stěžovatelem za to, že takový postup není přípustný.“
[25] Následně Nejvyšší správní soud odkázal na úpravu zákona o spotřebních daních a pokračoval s tím, že „Na řízení o odvolání podle § 42 odst. 6 zákona o spotřebních daních se v záležitostech tímto ustanovením neupravených použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků (§ 138 citovaného zákona). Ustanovení § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též daňový řád) ukládá správci daně při rozhodování hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom je povinen přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle § 50 odst. 3 daňového řádu „odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. V rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty“.“ A dále: „Argumentace žalovaného, že v době vydání rozhodnutí o zajištění neměl celní úřad dodací listy č. 160205875 a č. 180205878 a faktury č. 160205015 a č. 180205016 k dispozici a stěžovatelem v té době předložený doklad zdanění neprokazoval, proto je třeba rozhodnutí o zajištění považovat za zákonné, nemůže obstát. Předně je třeba uvést, že řízení před celním úřadem i následné řízení o odvolání tvoří jeden celek a v rámci celého tohoto řízení lze tvrdit další skutečnosti a předkládat důkazy. Nelze proto určitý důkaz odmítnout pouze s odkazem na to, že nebyl uplatněn před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Navíc zajištění vybraných výrobků podle § 42 zákona o spotřebních daních může trvat pouze do té doby, než se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení. V takovém případě je rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků zrušeno písemným rozhodnutím a zajištěné výrobky jsou bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu. Je tak zřejmé, že celní orgány jsou povinny kdykoli, je-li prokázáno zdanění, rozhodnout o zrušení zajištění. Nemohou tedy předložené doklady, které zdanění výrobků mohou prokazovat, pomíjet.“
[26] Na uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje zdejší soud v souzené věci za vhodné navázat. I v souzené věci je situace taková, že při kontrole zboží nebyl předložen jeden nutný dokument. Tento dokument byl ale předložen v průběhu řízení před správcem daně. Zcela shodně, jako v citované věci nedisponoval žalobce v okamžiku kontroly všemi nutnými doklady, avšak v průběhu řízení o zajištění tento nedostatek odstranil. Nejvyšší správní soud v zásadě dovodil, že pro řízení o zajištění výrobků neplatí koncentrace zjištění skutkového stavu k okamžiku kontroly. Přístup, kdy správce daně zkoncentruje skutková zjištění na okamžik kontroly a následně již nepřipustí nápravu zjištěného stavu, je ryzím formalismem.
[27] Žalovaný v souzené věci postupoval podle zákona 280/2009 Sb., daňového řádu. Ten upravuje postup druhostupňového správce daně v odvolacím řízení obdobně jako zákon o správě daní a poplatků. Podle ustanovení § 114 odst. 2 daňového řádu odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Odvolací orgán však není návrhy odvolatele vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Podle ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří. Podle ustanovení § 115 odst. 1 odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty.
[28] V souzené věci správce daně i žalovaný se s paušálním odkazem na nesplnění podmínek v okamžiku kontroly odmítli zabývat skutečností, zda zjednodušený doklad byl vydán v okamžiku zahájení přepravy a zda např. pouze pochybením řidiče nebyl v okamžiku kontroly ve voze, kterým bylo zboží dopravováno. Pokud by tato skutečnost vyšla najevo v průběhu daňového řízení, zejména v průběhu odvolacího řízení, ve kterém je žalovaný oprávněn přezkoumat závěry prvostupňového správce daně a i je zcela nahradit svými, tak byl žalovaný povinen se touto skutečností zabývat věcně, nikoliv přistoupit k vypořádání odvolací námitky tak, jako by bylo provádění důkazů koncentrováno k okamžiku kontroly.
[29] Důvodnou však neshledal soud námitku porušení zásady přiměřenosti, neboť správce daně, v případě, že by zákonným způsobem dospěl k závěru u naplnění podmínek zajištění vybraných výrobků a zároveň by dospěl k závěru, že zajištěné vybrané výrobky nelze uvolnit, nemohl s ohledem na ustanovení § 42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních rozhodnout jinak, než jak rozhodl. V souzené věci je přezkoumáváno rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků, přičemž jako jedna z podmínek pro vydání takového rozhodnutí je prokázání, že nemohlo dojít k uvolnění zajištěných vybraných výrobků. V tomto případě má soud za to, že s ohledem na tvrzení žalobce by se měl žalovaný ve světle shora uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu především zabývat naplněním této podmínky s ohledem na ustanovení § 42c odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. Prostor pro aplikaci zásady přiměřenosti obecně, ani zásady přiměřenosti práva ES v souzené věci není. Materializaci těchto obecných zásad má provést zákonodárce při tvorbě právního předpisu. V tomto případě přistoupil zákonodárce k úpravě následků zajištění výrobků způsobem obsaženým v ustanovení § 42d zákona o spotřebních daních a toto ustanovení nepřipouští žádnou volnou úvahu správce daně.
V. Shrnutí a náklady řízení
[30] S ohledem na vyslovené závěry dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné, nicméně procesní postup žalovaného nebyl v souladu se zákonem. V dalším řízení bude na žalovaném, aby se ve světle shora uvedených závěrů zdejšího soudu opětovně zabýval možností předložit doplnění důkazů v průběhu řízení a zároveň se těmito důkazy zabýval, pokud byly předloženy procesně řádně.
[31] Ze shora uvedených důvodů nezbylo soudu, než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
[32] Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem za tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, podání žaloby, replika) dle ustanovení § 11 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby, dále soud přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (účast u soudního jednání) dle ustanovení § 11 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013, tj. ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby, dále paušální náhradu hotových výdajů za čtyři úkony právní služby podle ustanovení § 13 vyhl. 177/1996 Sb., tj. 300 Kč za jeden úkon právní služby, to vše navýšeno o DPH ve výši 21 % (2.226 Kč), a částku 3.000 Kč za zaplacený soudní poplatek, tedy celkem 15.826 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu