[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: I. S., nar. x, státní příslušnost Moldavská republika, t.č. X, zastoupeného Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1 Josefov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2013, č.j. OAM-267/ZA-ZA02-K01-2013,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému právnímu zástupci Mgr. Závišovi Löffelmannovi se přiznává odměna za zastupování ve výši 6.800,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 11. 11. 2013, č.j. OAM-267/ZA-ZA02-K01-2013, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“).
Žalobce žalovanému vytýká, že si pro své rozhodování neobstaral zásadní informace o skutečnostech, týkajících se případu žalobce, čímž nesplnil povinnost uloženou mu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, jelikož má za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Žalobce se domnívá, že obavy z návratu do Moldavska pro dřívější konflikt s tamními Romy jsou zcela oprávněné a je možno je kvalifikovat jako azylově relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany, popřípadě ochrany doplňkové. V tomto směru odkazuje žalobce na Příručku UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, která obsahuje výklad pojmu „opodstatněné obavy“. Žalobce je toho názoru, že jeho strach z Romů, jež v minulosti útočili na něj i na jeho rodinu, beze zbytku naplňuje definici opodstatněných obav. Podotýká, že se stal obětí pronásledování, přičemž s pomocí či ochranou ze strany státních orgánů nebylo možné počítat. Žalobce zdůrazňuje reálnou hrozbu útoků, kterým by musel v případě návratu do Moldavska znovu čelit a odmítá názor žalovaného, že by žádost o mezinárodní ochranu podal účelově se snahou o legalizaci pobytu na území České republiky. Žalobce žalovanému vytýká, že ač popsal svou situaci maximálně konkrétně, tento se v odůvodnění napadeného rozhodnutí spokojil toliko s konstatováním, že žalobce je nevěrohodný a jím uváděné důvody žádosti nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce je toho názoru, že odůvodnění žalovaného je na tomto místě nedostatečné a nevyhovující požadavkům správního řádu.
Další důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že v řízení před správním orgánem byla porušena jeho procesní práva, když mu nebyl ustanoven tlumočník. Žalobce nesouhlasí s hodnocením žalovaného, který vyhodnotil jeho výpovědi jako nevěrohodné, aniž zvážil, zda žalobce vůbec rozuměl otázkám kladeným v průběhu pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. O problémech se správným pochopením svědčí dle žalobce také skutečnost, že protokol o zmíněném pohovoru ze dne 28. 8. 2013 odmítl podepsat. K podpoře této námitky se vyjadřuje také právní zástupce žalobce, jenž konstatuje, že již na základě prvního setkání s žalobcem bylo zřejmé, že tento českým jazykem nevládne v takové míře, aby byl s to orientovat se ve všech aspektech správního řízení o udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti vyslovuje právní zástupce žalobce domněnku, že neustanovení tlumočníka žalobci bylo pouze usnadněním průběhu řízení ze strany pověřených pracovníků žalovaného, kterým z osobního kontaktu s žalobcem musela být jazyková bariéra na první pohled zřejmá.
Žalobce uzavírá, že žalovaný ve správním řízení nepostupoval tak, aby byl nade vší pochybnost zjištěn skutkový stav a navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný úvodem svého vyjádření k žalobě popírá oprávněnost žalobcových námitek a současně s nimi nesouhlasí, neboť má za to, že neprokazují porušení některého z ustanovení správního řádu či azylového zákona.
Žalovaný uvádí, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady potřebné pro vydání napadeného rozhodnutí. Trvá proto na správnosti napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru případ posuzoval ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Po jejich posouzení dospěl žalovaný k závěru, že žalobci nehrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12, nebo vážná újma ve smyslu § 14a azylového zákona, stejně jako mu nesvědčí důvody k udělení mezinárodní ochrany dle § 13, § 14 či § 14b citovaného zákona.
Žalovaný zároveň konstatuje, že povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu, má pouze v rozsahu důvodů, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Podotýká, že jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí využil kromě samotné žalobcovy žádosti a protokolu o pohovoru též široké portfolio informací o zemi původu žalobce. Jmenuje konkrétně zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 123368/2012-LPTP ze dne 3. 1. 2013, zprávu Svoboda ve světě 2013 – Moldavsko od organizace Freedom House z ledna 2013 a Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Moldavsku za rok 2011 ze dne 24. 5. 2012. Žalovaný dále připomíná, že se seznámil také s informacemi z CIS (Cizineckého informačního systému) a s materiály z řízení o správním vyhoštění žalobce vedeným pod čj. KRPA-10400-9/ČJ-2013-000022. Žalovaný dodává, že veškeré výše uvedené informace a zprávy jsou součástí spisového materiálu a v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu, byly žalobci dne 31. 10. 2013 poskytnuty k seznámení a vyjádření.
S námitkou žalobce týkající se skutečnosti, že neovládá český jazyk na takové úrovni, aby s ním mohlo být v tomto jazyce vedeno správní řízení, žalovaný nesouhlasí. Konstatuje, že žalobce sám si český jazyk zvolil jako jazyk řízení, přestože měl bezesporu možnost zvolit si jazyk jiný, kterým je schopen se lépe dorozumět. Na podporu svých argumentů odkazuje žalovaný na Prohlášeni o jazyce ze dne 23. 8. 2013 (založené ve správním spise jako č.l. 8). Má za to, že z uvedeného dokumentu zcela zřejmě vyplývá, že žalobce byl řádně poučen v souladu § 22 azylového zákona, zvolil si češtinu dobrovolně a prohlášení vlastnoručně podepsal. Žalovaný se na tomto místě ohrazuje proti tvrzení, že žalobce v důsledku špatného porozumění odmítl podepsat Protokol o pohovoru k žádosti ze dne 28. 8. 2013 (č.l. 16-18 ve správním spisu). Dle žalovaného se toto tvrzení nezakládá na pravdě.
Dle žalovaného žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) a b) azylového zákona, neboť během správního řízení neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 azylového zákona. V dané záležitosti žalovaný uzavírá, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný uvádí, že ani obava ze střetu s romským baronem ani snaha o legalizaci pobytu na území České republiky nejsou důvody, pro něž by bylo možno mezinárodní ochranu udělit
Žalovaný dodává, že žalobce nepředložil azylově relevantní skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu. Podotýká, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 12/2003 – 38 ze dne 15. 10. 2003: „udělení azylu z humanitárních důvodů je na volné úvaze příslušného právního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to Je skutečně věcí diskrečního oprávnění správního orgánu, soud rozhodnuti o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů.“ Žalovaný v této souvislosti poznamenává, že řádně zjistil a posoudil žalobcovu osobní situaci, též situaci v zemi původu, jeho zdravotní stav a plně odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí, o nichž je přesvědčen, že jsou dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněny.
Žalovaný je přesvědčen, že se dostatečně pečlivě zabýval tvrzenými rodinnými a sociálními vazbami žalobce. Odkazuje na judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně usnesení čj. 2 Azs 66/2009 ze dne 8. 1. 2009, podle něhož rodinné vazby nejsou důvodem, který by sám o sobě bylo možno podřadit pod důvody k udělení mezinárodní ochrany dle § 14a azylového zákona. Žalovaný dodává, že sám pojem rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutno vykládat s důrazem na fungující (reálný) rodinný život, kdy se v prvé radě jedná o vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, výjimečně o blízký vztah snoubenců či dlouhodobé trvalé soužití rodiny s dětmi. Žádná z uvedených eventualit není případem žalobce, který je s manželkou rozveden a s dcerou se nevídá. Nadto žalovaný připomíná, že ani v případě reálného rodinného života neukládá čl. 8 Úmluvy akceptovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu.
V podrobnostech, žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého vyplývá jakými konkrétními úvahami se při řešení žalobcova případu řídil. Závěrem žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterými je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Z obsahu protokolu sepsaných v průběhu správního řízení a také z žalobních námitek je zřejmé, že žalobce od počátku tvrdí, že v jeho případě existují důvody pro udělení mezinárodní ochrany předvídané § 12 či § 14 azylového zákona popř. pro udělení ochrany doplňkové dle § 14a citovaného zákona. Jako důvod odchodu z vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu uváděl žalobce zejména obavy z hrozícího nebezpečí ze strany Romů žijících ve městě Soroca, kde žalobce žil před svým odchodem z Moldavska. To opustil dle vlastních slov dne 15. 1. 1998, po sporu s Romy, kteří ho zbili a vyhrožovali mu zabitím. Žalobce měl zlomenou čelist, ruku a rameno a zmínění pachatelé ho obtěžovali také v nemocnici a následně začali obtěžovat i jeho rodinu. Jeden z Romů byl synem „cikánského barona“ a v současnosti je vlivným baronem sám, neboť jeho otec zemřel. Návratu se obává, jelikož na starý spor prý baron nezapomněl a je jasné, že by ho po příjezdu do Moldavska zabili.
Podle § 12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec:
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě že je osobou bez státního občanství ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle § 2 odst. 8 azylového zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Těmi se v souladu s následujícím ustanovením azylového zákona (§ 2 odst. 9) rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy může eventuálně být také soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
Udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů. Žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ani při pohovorech neuvedl skutečnosti, pro které by mu mohl žalovaný udělit azyl dle § 12 písm. a) azylového zákona. Žalovaný v tomto směru správně vyhodnotil, že žalobcem uplatňované důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany nesměřovaly na zmíněné ustanovení azylového zákona. Zdejší soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce netvrdil, že by ve své vlasti vyvíjel činnost, jež by bylo možno chápat jako uplatňování politických práv a svobod a důvody jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly podřaditelné pod azylový důvod dle § 12 písm. b) azylového zákona.
Ze správního spisu soud zjistil, že v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23. 8. 2013 žalobce uvedl, že Moldavsko opustil v roce 1998 poté, co eskalovaly jeho problémy s Romy žijícími ve stejném městě jako on. Ti ho obtěžovali, fyzicky napadli a také mu vyhrožovali smrtí. Později svou pozornost obrátili také na rodinu žalobce, kterou obtěžovali, a proto se žalobce rozhodl opustit Moldavsko. Dodal, že Rom, se kterým měl největší problém, je v současnosti „cikánským baronem“ a uvedl také, že jeho byt byl od roku 1998, kdy opustil svou vlast, třikrát Romy vykraden a zničen. Úkolem žalovaného bylo posoudit otázku, zda lze na zmíněné důvody aplikovat § 12 písm. b) azylového zákona.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 –119, dostupného na www.nssoud.cz vyplývá: „pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [§ 12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [§ 12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou v § 2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (§ 2 odst. 10 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů [§ 12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (§ 15 zákona o azylu).
Soud souhlasí s názorem žalovaného, že žalobce sice měl problémy, ale jejich původcem nebyly státní orgány, nýbrž Romové, kteří žalobce pronásledovali na základě soukromého sporu. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se již otázkou pronásledování ze strany soukromých osob zabývala. V rozsudku č.j. 4 Azs 23/2003-65 ze dne 31. 10. 2003 Nejvyšší správní soud uvedl: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§ 14 téhož zákona).“ V rozsudku č.j. 4 Azs 5/2003-51 ze dne 27. 8. 2003 uvedený závěr NSS ještě dále rozvinul, když se zabýval obdobnou situací, jako v nyní posuzovaném případě: „...žalobkyně, jak sama uvedla, byla vydírána mafií, a ve skutečnosti tak měla ekonomické problémy, když při svém podnikání musela platit neoprávněně peníze neznámým soukromým osobám. Proto je nutno odmítnout i mylné přesvědčení stěžovatelky, že právě toto jednání mafie lze podřadit pod důvody pro udělení azylu, když již Městský soud v Praze správně dovodil, že se měla obrátit na příslušné orgány státu se žádostí o ochranu, což vůbec neučinila. Za této situace ztrácí opodstatnění námitka stěžovatelky, že jí státní orgány v Gruzii nejsou schopny poskytnout proti tomuto jednání mafie ochranu, když tyto orgány o poskytnutí takové ochrany vůbec nepožádala.“
Do protokolu o provedeném pohovoru ze dne 28. 8. 2013 žalobce výslovně uvedl, že moldavské policii či jiným odpovědným orgánům své problémy s romskou komunitou nehlásil, jelikož byl přesvědčen o tom, že to nemá smysl. Nelze proto přisvědčit závěru, že by v případě žalobce bylo naplněno kritérium selhávající vnitrostátní ochrany. Závěr žalobce, že moldavská Policie není s to poskytnout ochranu proti jednání Romů, když o poskytnutí takové ochrany nikdy nepožádal, je pouze nepodloženou domněnkou. Za dané situace žalovaný správně vyhodnotil, že nic nenasvědčuje, že by moldavské úřady vědomě tolerovaly násilí ze strany Romů či že nejsou schopny zajistit účinnou ochranu obyvatel. Za těchto okolností nelze než souhlasit se závěrem žalovaného, který situaci žalobce v jeho vlasti nevyhodnotil za natolik palčivou, jak se snažil v průběhu správního řízení předestřít.
Za relevantní lze jistě považovat také skutečnost, že žalobce opustil svou vlast již v roce 1998, tedy před plnými 16 lety a jeho subjektivní pocit o opodstatněnosti obav z rizik hrozících v Moldavsku nutně podléhá zkreslení vyvolanému dlouhodobou nepřítomností v zemi původu. Posouzení odůvodněného strachu, či odůvodněných obav je založeno na dvou prvcích. Obavy žadatele o mezinárodní ochranu představující složku subjektivní je nutno vážit se složkou objektivní zastoupenou odůvodněností. V rámci komplexního posouzení odůvodněných obav je tudíž na správních orgánech, aby si s ohledem na specifika každé žádosti o udělení mezinárodní ochrany učinily závěr o tom, zda subjektivní pohled žadatele nachází oporu také v důkazním materiálu, jakým zpravidla budou zprávy o situaci v zemi původu. V daném případě tvrzení žalobce, že situace v Moldavsku byla a je nebezpečná pro život, žádné další informace či podklady nepotvrdily.
Lze uzavřít, že se soud ztotožňuje s žalovaným v tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 azylového zákona.
Azyl za účelem sloučení rodiny dle § 13 azylového zákona představuje jednu z alternativních cest udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení žalobce tento azylový důvod netvrdil a po celý jeho průběh nedoložil žádné důkazy, na jejichž základě by žalovaný měl či mohl dovozovat důvody pro udělení tohoto typu mezinárodní ochrany. Pokud žalovaný neshledal, že by žalobce měl rodinného příslušníka ve smyslu § 13 odst. 2 azylového zákona, jemuž byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana podle § 12 či § 14 azylového zákona, nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu dle § 13 azylového zákona.
Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 azylového zákona je věcí správního uvážení, kdy soud nemůže nahradit správní uvážení žalovaného vlastní úvahou o tom, zda žalobcem uplatněné důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska zmíněného ustanovení. Je proto třeba, aby žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl úvahy či závěry, které se budou týkat případných důvodů pro udělení humanitárního azylu. Tuto povinnost žalovaný v napadeném rozhodnutí splnil.
Žalovaný v případě žalobce nezjistil žádný důvod, který by odůvodňoval udělení humanitárního azylu, když se při hodnocení zda existují v případě žalobce důvody, jež by byly podřaditelné pod neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, zabýval zejména rodinou a sociální situací žalobce, okrajově poté jeho zdravotním stavem a věkem.
Žalovaný poukázal na nevěrohodnost žalobcových tvrzení o společném rodinném životě, který hodlá v České republice žít. Žalovaný konstatoval, že je žalobce rozvedený, s dospělou dcerou se nevídá a nelze tudíž přisvědčit jeho tvrzení o rodinném životě. Úvaha žalovaného založená na zmíněné skutečnosti nijak nevybočila ze zákonem stanovených limitů zákazu libovůle a soud shledal odůvodnění žalovaného o důvodech neudělení azylu z humanitárních důvodů za dostatečné a přesvědčivé.
Doplňková ochrana dle § 14a azylového zákona se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě existují důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného ustanovení a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
Pro aplikaci zmíněného ustanovení je třeba zkoumat, zda žadatel splňuje zákonem stanovená kritéria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupném na www.nssoud.cz. Podle citovaného rozsudku je třeba k udělení doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule.“ Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (§ 28 odst. 1 azylového zákona).
Žalovaný se při posouzení žádosti zaměřil především na třetí podmínku, tj. na otázku, zda žalobci hrozí v případě návratu do Moldavska vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 azylového zákona. Tou se rozumí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
Soud souhlasí se závěry žalovaného a ztotožňuje se s odůvodněním, v němž dospěl k závěru, že podmínka stanovená § 14a azylového zákona není splněna, tedy že žalobci vážná újma nehrozí a konstatuje, že důvody pro udělení doplňkové ochrany nebyly splněny.
Je nepochybné, že udělení mezinárodní ochrany je na volné úvaze příslušného správního orgánu, avšak musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly, z jakých podkladů při své úvaze vycházel a k jakým závěrům dospěl. Jedině tak je možné přezkoumat, zda daný správní orgán nevybočil z obecných mezí daných základními principy platného právního řádu či nepřekročil-li předpisy procesní. K takovému závěru soud v posuzovaném případě nedospěl. Žalovaný velmi podrobně popsal veškeré úvahy, které vedly k výroku napadeného rozhodnutí a uvedl veškeré podklady, které zohlednil.
Nad rámec uvedeného soud dodává, že žalobce vstoupil na území České republiky nikoliv z důvodů žádosti o azyl, ale předně z důvodů ekonomických. V zemi původů se problémy namítané v azylovém řízení nesnažil řešit s příslušnými státními orgány a řízením o udělení azylu chtěl fakticky legalizovat svůj pobyt na území České republiky až v okamžiku, kdy byl zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. To vše nasvědčuje účelovosti jeho žádosti o azyl.
Na tomto místě lze zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 423/2004-81 ze dne 20. 10. 2005, v němž druhý senát konstatoval: „Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení státní hranice potřeba požádat o azyl, podání žádosti o azyl čtyři roky po vstupu do ČR, přestože v dřívějším podání žádosti o azyl stěžovateli zjevně nic nebránilo, nasvědčuje tomu, že o azyl požádal opravdu až ve snaze legalizovat svůj pobyt v ČR a vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. ... O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“
Soud považuje napadené rozhodnutí žalovaného, kterým nebyl žalobci azyl udělen, za zcela adekvátní a v souladu s azylovým zákonem. Je otázkou, zda žalovaný nemohl žalobcovu žádost o azyl zamítnout jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 azylového zákona, avšak zvolil-li postup vyhodnocení žádosti žalobce po obsahové stránce dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b citovaného zákona, není na místě konstatovat nezákonnost napadeného rozhodnutí či porušení žalobcových práv.
Soud konečně nepřisvědčil ani žalobcově námitce, že byla porušena jeho procesní práva, když mu nebyl ustanoven tlumočník. Je pravdou, že §16 odst. 3 správního řádu stanoví, že každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se jednání vede, má právo na tlumočníka, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Případem, kdy zákon jinak stanoví a dochází k odchýlení od obecné úpravy, je § 22 azylového zákona. Podle zmíněného ustanovení má účastník řízení právo jednat v řízení v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět a tlumočník je mu Ministerstvem vnitra poskytnut bezplatně.
Výběru jazyka se věnuje také směrnice Rady č. 2005/85/ES, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „původní procedurální směrnice“) a to konkrétně v čl. 10 a 13.
Článek 10 zahrnuje mezi záruky žadatele o azyl mj. také to, v jakém jazyce musí být informován o svých právech a povinnostech a o výsledku rozhodnutí. V tomto případě hovoří původní procedurální směrnice o jazyce, o němž lze důvodně předpokládat, že mu žadatel rozumí [srov. čl. 10 odst. 1 písm. a) a e) původní procedurální směrnice]. Další ze záruk stanovených článkem 10 poté představuje právo na tlumočníka. Ten má být žadatelům o azyl poskytnut kdykoli je to nutné, aby mohli příslušným orgánům předložit svůj případ a přinejmenším tehdy, jsou-li pozváni k pohovoru podle článků 12 a 13 a bez tlumočníka by nebylo možno zajistit přiměřenou komunikaci s žadatelem [čl. 10 odst. 1 písm. b)].
Podrobnosti k poskytování tlumočníka během samotného pohovoru jsou formulovány v čl. 13 odst. 3 písm. b) původní procedurální směrnice. Ten ukládá členským státům povinnost vybrat tlumočníka, který je schopen zajistit přiměřenou komunikaci mezi žadatelem a osobou, která pohovor vede. Jde však o zajištění pouze minimálního standardu, jelikož komunikace nemusí nutně probíhat v jazyce, který žadatel o azyl upřednostňuje a to za situace, kdy existuje jiný jazyk, o němž lze důvodně předpokládat, že mu žadatel rozumí a je v něm schopen komunikovat.
Původní procedurální směrnice byla s účinností od 19. 7. 2013 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, o společných řízeních o přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „nová procedurální směrnice“), pro jejíž transpozici do vnitrostátních právních řádů platí lhůta do 20. 7. 2015. Nová procedurální směrnice se výběru jazyka pro azylové řízení věnuje v čl. 12 a 15, přičemž zřejmě nejzásadnější změnou oproti výše uvedenému stávajícímu stavu je, že dle čl. 15 odst. 3 písm. c) bude muset komunikace s žadatelem během pohovoru probíhat v jazyce, který žadatel upřednostňuje, pokud neexistuje jiný jazyk, jemuž žadatel rozumí a je v něm schopen jasně komunikovat. Při ustanovení tlumočníka do jiného jazyka, než-li upřednostňuje sám žadatel (typicky jazyk mateřský), tudíž dochází oproti původní úpravě ke zpřísnění, kdy dosud postačující domněnka o pouhé schopnosti komunikace žadatele o azyl v odlišném jazyce bude muset nově být nahrazena přesvědčením o schopnosti jasné komunikace.
Jak již bylo zmíněno, azylový zákon upravuje výše zmíněnou problematiku v § 22. Citované ustanovení přiznává žadateli o udělení mezinárodní ochrany právo na jazyk, ve kterém je žadatel schopen se dorozumět. Dle české vnitrostátní úpravy tudíž narozdíl od původní procedurální směrnice nepostačuje, je-li žadatel schopen v určitém jazyce komunikovat, ale aby bylo možno řízení v takovém jazyce vést, musí se jím umět dorozumět. Současná vnitrostátní úprava je tedy blíže spíše té, jejíž transpozice se na úrovni práva EU teprve předpokládá.
Jazyky, kterými je schopen se dorozumět, uvádí žadatel již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně v odpovědi na otázku č. 8. Nahlédnutím do správního spisu soud ověřil, že v posuzovaném případě uvedl žalobce v žádosti ze dne 23. 8. 2013 češtinu. Ještě před podáním žádosti učinil žalobce dne 23. 8. 2013 prohlášení o jazyce, v němž již kromě češtiny nepožadoval žádný další jazyk, v němž by mělo být řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeno. Jako nepravdivé je nutno označit tvrzení žalobce, že odmítl podepsat protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 28. 8. 2013. Tato skutečnost z přiloženého dokumentu nevyplývá, jelikož žalobce každou ze stran uvedeného protokolu opatřil pod „prohlášením o souhlasu bez připomínek“ vlastnoručním podpisem a ani na závěr protokolu nepřipojil výhradu, která by potvrzovala jeho žalobní námitku.
Soud si uvědomuje, že nelze vyloučit situace, kdy přestože žadatel uvádí, že je schopen se určitou řečí dorozumět, ukáže se v průběhu řízení, že své síly přecenil. V posuzovaném případě však takovému závěru žádná skutečnost nenasvědčuje, a proto soud námitku žalobce neshledal důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Žalobci byl zdejším soudem ustanoven právní zástupce. Hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí v takovém případě stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Náklady spočívají v odměně za 2 úkony [§ 11 písm. b), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 – tj. převzetí a příprava zastoupení, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem dále písemné podání k soudu] právní služby v částce 3.100,- Kč za jeden úkon, celkem 6.200,- Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,-Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Soud právnímu zástupci nepřiznal odměnu za právní úkon spočívající v písemném podání k soudu – replika k vyjádření žalovaného ze dne 15. 5. 2014, jelikož obsahuje pouze skutečnosti, které již byly uvedeny (či uvedeny být mohly) v doplnění žaloby ze dne 2. 4. 2014. Právní zástupce žalobce není plátcem DPH, a proto se zmíněná částka nezvyšuje o hodnotu příslušné daňové sazby.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 2. července 2014
JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.
samosoudkyně