[OBRÁZEK]
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. G., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2014, č. j. MPSV-UM/66/14/4S-ÚSK,
takto:
I. Žaloba se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem v zákonem stanovené lhůtě domáhala přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 1. 2014, č. j. MPSV-UM/66/14/4S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Chomutov ze dne 24. 9. 2013, č. j. MPSV-UP/1484857/13/AIS-SSL, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na změnu výše přiznaného příspěvku na péči na vyšší stupeň a rozhodnuto o tom, že žalobkyni bude od dubna 2013 nadále poskytován příspěvek na péči v původní výši 800,-Kč měsíčně, neboť byla nadále uznána osobou závislou v I. stupni – lehká závislost. Současně se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady předmětného soudního řízení.
V žalobě uvedla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a v rozporu s odbornými lékařskými nálezy a také v rozporu se zhodnocením omezení funkčních schopností. Žalobkyně má za to, že při rozhodování došlo k porušení ust. § 9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a také ust. § 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., k provedení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Žalobkyně totiž trpí Parkinsonovým onemocněním, v důsledku čehož má omezenou a ztíženou schopnost v oblasti mobility a především soběstačnosti. Dále žalobkyně uvedla, že na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav má vliv i chronický vertebrogenní syndrom polytopní a degenerativní onemocnění velkých kloubů, a to především pro gonarthrosis I. sin. I-II. st., dále diabetes melitus II. stupně na PAD, dále rekurentní depresivní porucha, dále astma bronchiale a také nefunkční pravé oko. Tyto skutečnosti vyplývají z lékařských zpráv MUDr. H., MUDr. K., MUDr. M. a MUDr. Z.
V návaznosti na právě uvedené žalobkyně uvedla, že prvostupňový orgán vycházel z toho, že z důvodu svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při čtyřech základních životních potřebách, a to v podobě oblékání a obouvání, dále tělesné hygieně, dále péče o zdraví a péče o domácnost, a proto je považována za osobu závislou v I. stupni – lehká závislost. Žalovaný jakožto druhostupňový orgán pak sice také shodně vycházel z toho, že žalobkyně je považována za osobu závislou v I. stupni – lehká závislost, když z důvodu svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při čtyřech základních životních potřebách, ovšem odlišil se při hodnocení zvládnutí základní životní potřeby v podobě péče o zdraví a osobní aktivity, když dospěl k závěru, že žalobkyně nezvládá oblékání a obouvání, dále tělesnou hygienu, dále osobní aktivity a péči o domácnost. Žalobkyně je přesvědčena, že Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem, která zkoumala v rámci odvolacího řízení její zdravotní stav a z jejíchž závěrů pak vycházel žalovaný při svém rozhodování, měla zohlednit závěr MUDr. M., lékařky z oboru psychiatrie, o tom, že z psychiatrického hlediska se jeví žalobkyně částečně omezená ve smyslu soběstačnosti, a proto mělo být dle žalobkyně konstatováno, že nezvládá bez pomoci jiné osoby i základní životní potřebu v podobě péče o zdraví, v důsledku čehož by nezvládala celkem pět úkonů základních životních potřeb a byla by tak považována za osobu závislou ve II. stupni – středně těžká závislost a od 1. 4. 2013 jí měl být vyplácen příspěvek na péči ve výši 4.000,-Kč měsíčně.
Vedle toho žalobkyně uvedla, že z lékařské zprávy MUDr. H. vyplývá, že trpí Parkinsonovou nemocí, na základě čehož správní orgány obou stupňů uzavřely, že žalobkyně nezvládá oblékání a obouvání. K tomu žalobkyně doplnila, že v důsledku omezené schopnosti využívat jemnou motoriku horních končetin, jak předpokládá ust. § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., není schopna zvládat v přijatelném standardu základní životní potřebu v podobě stravování. Na základě tremoru horních končetin v důsledku Parkinsonovy nemoci pak žalobkyně současně není schopna „porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou“, takže rovněž nezvládá další základní životní potřebu v podobě komunikace. Na základě všech těchto skutečností je žalobkyně přesvědčena o tom, že je osobou, která potřebuje pomoc a péči ve vyšším stupni závislosti, než jak bylo správními orgány obou stupňů konstatováno.
Žalovaný k soudní výzvě předložil příslušný správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.
V písemném vyjádření k žalobě podrobně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a k žalobním námitkám uvedl, že v rámci odvolacího řízení byl vyžádán posudek k posouzení stupně závislosti žalobkyně. Posudková komise hodnotila stupeň závislosti ve shodě s Okresní správou sociálního zabezpečení Chomutov, rozdílně hodnotila toliko základní životní potřebu v podobě péče o zdraví, kdy k jejímu nezvládnutí neshledala z medicínského hlediska důvod. Posudková komise naopak jako nezvládnutou hodnotila základní životní potřebu v podobě osobních aktivit. Dále žalovaný vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že posudková komise zasedala v odborném složení, kdy byl při posuzování přítomen odborník z oboru neurologie, považoval žalovaný vypracovaný posudek za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možné rozhodnout. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření a funkčních důsledků zdravotního postižení. Rozpory nebyly shledány ani v provedení sociálního šetření, při kterém se zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném prostředí a nedochází při něm k posuzování zdravotního stavu. Posudková komise se dle žalovaného vyjádřila komplexně ke zdravotnímu stavu žalobkyně, a to jak po stránce smyslové, psychické, tak i interní a pohybové. K jednání posudkové komise nebyla žalobkyně pozvána, když ani neprojevila zájem o tuto přítomnost. Dopisem posudkové komise ze dne 2. 12. 2013 pak byla žalobkyně informována o tom, že podkladová dokumentace je dostačující k objektivnímu posouzení zdravotního stavu, což není v rozporu s právními předpisy. Zdravotní stav žalobkyně s ohledem na jí uváděné diagnózy v žalobě byl posudkové komisy znám, jak vyplývá z posudku. K nezvládání péče o zdraví či stravování dle žalovaného nebyl z medicínského hlediska důvod a nevyplývá to ani ze závěru sociálního šetření. Žalobní námitky proto žalovaný považuje za nedůvodné.
Závěrem žalovaný shrnul, že v daném případě bylo řízení provedeno v souladu se zákonem o sociálních službách a také v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělili, když byli o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučeni.
Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému stanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná.
Při učinění tohoto závěru soud vycházel ze skutečností prokazatelně vyplývajících ze správního spisu, a to, že na základě návrhu žalobkyně na změnu výše přiznaného příspěvku na péči na vyšší stupeň ze stávajícího I. stupně – lehká závislost ve smyslu ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách, který prvoinstanční správní orgán obdržel dne 29. 4. 2013, prvoinstanční správní orgán provedl dne 6. 5. 2013 v místě bydliště žalobkyně sociální šetření a následně požádal příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení Chomutov o posouzení stupně závislosti. Dne 24. 7. 2013 byl zdravotní stav žalobkyně posouzen Okresní správou sociálního zabezpečení Chomutov, přičemž z tohoto posudku, č. j. LPS/2013/2395-CV_CSSZ, vyplynulo, že žalobkyně nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 4 základní životní potřeby, a to: oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, péči o zdraví a péči o domácnost, takže se jedná o osobu starší 18 let věku, která se dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni – lehká závislost, s tím, že jde o osobu, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace. Na základě tohoto výsledku posudkového zkoumání pak bylo vydáno dne 24. 9. 2013 prvostupňové rozhodnutí, jímž byla žádost žalobkyně zamítnuta. Vůči tomuto rozhodnutí žalobkyně podala včasné odvolání, v němž namítala, že nezvládá samostatně celkem 9 základních životních potřeb v podobě mobility, orientace, komunikace, osobních aktivit, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby a péče o domácnost, a proto by jí měl být přiznán II. či III. stupeň závislosti.
V rámci odvolacího řízení ovšem žalovaný dospěl ke shodnému závěru jako prvostupňový správní orgán, a tedy že žalobkyně je osobou starší 18 let věku, která se dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni – lehká závislost, neboť nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 4 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o: oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost. Z obsahu správního spisu v tomto směru soud zjistil, že při učinění tohoto závěru žalovaný nevycházel jen ze stavu dokazování, jak bylo provedeno v řízení před prvoinstančním správním orgánem, a tedy z výsledků sociálního šetření ze dne 6. 5. 2013 a posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov zpracovaného posudku ze dne 24. 7. 2013, č. j. LPS/2013/2395-CV_CSSZ. Žalovaný totiž pro účely odvolacího řízení ve věci příspěvku na péči naprosto legitimně v intencích ust. § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách nechal opětovně posoudit zdravotní stav žalobkyně ještě příslušnou posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „komise“). Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že tato komise náležitě hodnotila zdravotní stav žalobkyně, a to k datu 1. 4. 2013, jelikož žalovaným oprávněně nebylo požádáno o aktuální posouzení, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení nikterak nenamítla změnu svého zdravotního stavu, která měla nastat po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž soud je toho názoru, že v případě žalobkyně nešlo ani o situaci, ve kterém by významná změna zdravotního stavu žalobkyně vyplynula z vlastního zjištění posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Zdravotní stav žalobkyně ve věci příspěvku na péči komise posoudila dne 16. 12. 2013 v nepřítomnosti žalobkyně, když komise shledala shromážděnou podkladovou dokumentaci dostatečnou k objektivnímu posouzení. Z posudku ze dne 16. 12. 2013, který komise vypracovala na základě svého posudkového zkoumání je zřejmé, že komise, v níž zasedala i odborná lékařka z oboru neurologie, při posudkovém zkoumání vycházela z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov, dále spisu odvolacího orgánu – Referátu odvolání a správní agendy Ústeckého kraje a také sociálního šetření provedeného v místě bydliště žalobkyně dne 6. 5. 2013.
Z právě uvedeného je zřejmé, že komise oproti posudkovému závěru Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov ze dne 24. 7. 2013 dospěla k dílčímu odlišnému závěru nemajícímu vliv na závěr ohledně závislosti žalobkyně I. stupně – lehká závislost, a to pokud se jedná o určení jednotlivých 4 úkonů základních životních potřeb, které nezvládá, oproti Okresní správě sociálního zabezpečení Chomutov komise dospěla k závěru, že neshledává medicínský důvod pro nezvládnutí základní životní potřeby v podobě péče o zdraví a namísto toho pak dospěla k závěru, že žalobkyně díky svému zdravotnímu stavu nezvládá základní životní potřebu v podobě osobních aktivit.
K posudku ze dne 16. 12. 2013 soud podotýká, že jej ve shodě se žalovaným vyhodnotil jako stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možné rozhodnout, přičemž plně koresponduje s výsledky provedeného sociálního šetření u žalobkyně dne 6. 5. 2013 a v zásadě až na základní životní potřebu v péče o zdraví a osobní aktivity, i s posudkem posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov ze dne 24. 7. 2013, jak soud rozvede ještě níže. Posudková komise zasedala v odborném složení, kdy byla při posuzování přítomna odborná lékařka z oboru neurologie. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření, funkčních důsledků zdravotního postižení. Žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že žádný právní předpis neukládá posudkové komisi zvát posuzovanou osobu ke svému jednání. Tuto skutečnost ostatně již vyslovil i např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2011, č. j. 38 Ad 46/2010 – 16, který je dostupný na www.nssoud.cz. V daném případě se soud shoduje se žalovaným, že posudková komise měla dostatečné odborné podklady k tomu, aby posoudila stupeň závislosti žalobkyně v její nepřítomnosti. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že žalobkyně ve svém odvolání nepožadovala svoji přítomnost při jednání posudkové komise a požadavek v tomto směru neuplatnila v průběhu odvolacího řízení, a to ani poté, kdy byla vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí případně je doplnit.
Na tomto místě soud podotýká, že v předmětném řízení žalobkyně namítala, že vedle 4 základních životních potřeb, které jmenoval a uznal jí žalovaný, ještě nezvládá další základní životní potřebu, a to pokud se jedná o péči o zdraví, a také nezvládá ještě další 2 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o stravování a komunikaci.
Ve vztahu k těmto námitkám, a to pokud se jedná o úkon v podobě péče o zdraví a úkon v podobě komunikace, soud uvádí, že se ztotožnil se žalovaným, že v případě žalobkyně není objektivní medicínský důvod k nezvládnutí těchto obou základních životních potřeb, s tím, že ani posudková komise neprokázala příčinnou souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a pozbytím schopnosti zvládat tyto základní životní potřeby v přijatelném standardu, popř. s použitím vhodných pomůcek. Nezvládnutí těchto základních životních potřeb v přijatelném standardu přitom nevyplynulo ani ze závěru sociálního šetření ze dne 6. 5. 2013. Při tomto šetření ve vztahu k úkonu péče o zdraví bylo zjištěno, že žalobkyně pravidelně užívá léky s tím, že zná čas, kdy si je má vzít, přičemž syn jí toliko léky vyndává z plata. Schopnost péče o zdraví je v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. definována jako stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky a pomůcky. V daném případě žalobkyně nedoložila, že by nebyla schopna tyto dílčí úkony zvládat, přičemž ani ze sociálního šetření tato skutečnost nevyplývá. Ve vztahu k úkonu komunikace pak bylo při tomto šetření zjištěno, že žalobkyni se sice špatně píše, nicméně ráda poslouchá rádio a pravidelně ji navštěvují známí, se kterými komunikuje. Dále bylo zjištěno, že při sociálním šetření odpovídala adekvátně na kladené dotazy, takže lze učinit bezpečný závěr, že žalobkyně je schopna se dorozumět a porozumět mluvenou řečí i psanou zprávou v přijatelném standardu a používat běžné komunikační prostředky. Pokud se jedná o úkon v podobě stravování, tak k němu soud uvádí, že se rovněž ztotožnil se žalovaným, že v případě žalobkyně není objektivní medicínský důvod k nezvládnutí ani této základní životní potřeby, s tím, že ani posudková komise neprokázala příčinnou souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a pozbytím schopnosti zvládat tuto základní životní potřebu v přijatelném standardu, popř. s použitím vhodných pomůcek. Tento závěr soudu ostatně plně koresponduje zjištěním ze sociálního šetření ze dne 6. 5. 2013, z něhož jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně rozliší jednotlivé potraviny i nápoje, vybere si je ke konzumaci (někdy si dokonce uvaří i jednodušší jídla, umyje drobnější nádobí), s tím, že se nají a napije sama.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že žalovaný se nijak neodchýlil od výsledků dokazování, které bylo učiněno v rámci odvolacího řízení žalovaným prostřednictvím posudku komise ze dne 16. 12. 2013, jemuž korespondují výsledky sociálního šetření u žalobkyně dne 6. 5. 2013. Pokud se jedná o dílčí odlišné vyhodnocení zvládání popř. nezvládání základní životní potřeby v podobě péče o zdraví a osobní aktivity, které bylo učiněno komisí v posudku ze dne 16. 12. 2013 oproti posudkové lékařce Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov, tak pro vyhodnocení předmětné žaloby z hlediska případného porušení ust. § 2 odst. 3 a ust. § 68 odst. 3 správního řádu, je podstatné to, že komise i žalovaný řádně a úplně zdůvodnili (komise v posudku ze dne 16. 12. 2013; žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 6. 1. 2014), proč je činěno odlišné dílčí hodnocení těchto dvou základních životních potřeb, přičemž již výše soud nastínil, že se s dílčím odlišným hodnocením posudkové komise, které je zachyceno v posudku ze dne 16. 12. 2014, a s ostatními závěry posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov ztotožnil, když jejich závěry plně odpovídaly stávající právní úpravě obsažené ve vyhlášce č. 505/2006 Sb.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti byl soud nucen dospět k závěru, že žaloba není důvodná, neboť neshledal, že by závěry žalovaného neměly oporu v provedeném dokazování, popř., že by došlo k porušení ust. § 2 odst. 3 a ust. § 68 odst. 3 správního řádu, nebo že by bylo rozhodnuto v rozporu s vyhláškou č. 505/2006 Sb., či zákonem o sociální péči. Proto soud žalobu ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.
Pro úplnost soud směrem k žalobkyni poznamenává, že v souzené věci je možné vycházet, a to s poukazem na ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., toliko ze zdravotního stavu, jaký měla v době rozhodování žalovaného, tj. ke dni 6. 1. 2014. Zhoršení stávajících zdravotních obtíží, ke kterým by mělo dojít po tomto datu popř. vznik nových zdravotních obtíží, nemůže být v tomto řízení v zásadě nikterak zohledněno. Ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., které je pro soudy závazné, totiž výslovně stanovuje, že při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobkyně tak má možnost poukazovat na své případně se zhoršující zdravotní obtíže, které nastaly po 6. 1. 2014 a které by měla mít řádně zdokumentované lékařskými zprávami, v případném novém správním řízení. Důvodem pro vyhovění návrhu na zvýšení příspěvku na péči pro určitý stupeň závislosti na pomoci jiné osoby ovšem nemůže být jen subjektivní pocit dotyčného žadatele o jeho špatném zdravotním stavu. Vyhovění tomuto návrhu musí být podloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem, posuzovaným jak sociálním šetřením v domácnosti žadatele, tak i závěry příslušných posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení a případně i posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
Monika Králová