41 A 101/2013-38
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce P. T., zast. Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem AK Brno, Mendlovo nám. 2a, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 25. 11. 2013, č. j. KUZL-51852/2013, sp. zn. KUSP-51852/2013/DOP/Mu,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, sp. zn. KUSP-51852/2013/DOP/Mu, č. j. KUZL-51852/2013 ze dne 25. 11. 2013 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, odbor dopravy, sp. zn. MUUH-OD/5467/2013/GreV, kterým byla žalobci za přestupky dle
a) ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích,
b) ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a
c) ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích
uložena povinnost k peněžitému plnění ve formě pokuty ve výši 29.000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč a dále sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců, jelikož se měl dopustit porušení ust. § 5 odst. 1 písm. f), § 6 odst. 8 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Žalobce žalobou napadá rozhodnutí v celém rozsahu (a implicitně tak i všechny výroky rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště, odbor dopravy) a považuje napadené rozhodnutí:
a) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zejména stran odůvodnění naplnění skutkových podstat přestupků,
b) za nezákonné z titulu závažných vad v řízení, zejména před správním orgánem I. stupně.
Žalobce tedy žádá zrušení napadeného rozhodnutí a dále ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. navrhuje také zrušení rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště, jako rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které napadenému rozhodnutí předcházelo.
NARATIVNÍ ČÁST
Pokud jde o věcnou žalobní argumentaci, pak žalobce v podstatné části čerpá z argumentace odvolací, jelikož má i přes rozhodnutí žalovaného za to, že jeho námitky jsou důvodné a jejich zamítnutí ze strany žalovaného jsou nevyargumentované a zejména věcně nesprávné.
[1] Neurčitost výroku 1 – příčina dopravní nehody
Správní orgán I. stupně ve výroku 1 svého rozhodnutí uvedl, že žalobce jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil rychlost vozidla „zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat“. Odvolací námitka směřovala k tomu, že smyslem rozhodnutí pak není přenést dispozitivní výčet uvozený termínem „zejména“ do individualizovaného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně však vůbec tyto okolnosti nezjišťoval a spokojil se s takovou mírou neurčitosti, ustanovení doslova opsal do výroku rozhodnutí.
Je na správním orgánu, aby individualizoval jednání přestupce přesným popisem jeho jednání ve skutkové větě, nicméně výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně tvrdí, že žalobce měl např. přizpůsobit rychlost vozidla „nákladu vozidla“ nebo „jiným okolnostem, které je možno předvídat“. Ani prvostupňové ani napadené rozhodnutí neříká, jak se náklad vozidla podílel na deliktu a co jsou tyto jiné okolnosti, resp. proč jsou žalobci kladeny za vinu.
Napadené rozhodnutí se však k této námitce vůbec nevyjadřuje. Žalovaný sice na str. 11 přednáší svoji představu o příčině dopravní nehody (čímž vypořádává jinou odvolací námitku), ale o tom, že správní orgán I. stupně zcela obecně a nesprávně formuloval výrok rozhodnutí doslovným neindividualizovaným opsáním zákonného ustanovení § 18 odst. 1 silničního zákona je zcela pominuto.
Žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
[2] Určení příčiny dopravní nehody – vztah § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 silničního zákona
Odvolací správní orgán se k příčině dopravní nehody vyjadřuje na str. 11 svého rozhodnutí, kde vyvrací jinou odvolací námitku, že příčinou dopravní nehody není porušení § 5 odst. 1 písm. b) silničního zákona, ale porušení ustanovení § 18 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný se hrubě mýlí, když na str. 11 uvádí, že mezi ustanoveními je vztah lex specialis. Z pohledu příčin dopravní nehody se jedná o samostatné (i konkurující si) okruhy příčin dopravních nehod, které se mohou, ale nemusí překrývat, a proto o nich nelze uvažovat jako vztahu normy speciální a obecné. Navazují argumentace, jakkoliv popisuje příčinu dopravní nehody prizmatem porušení § 18 odst. 1 silničního zákona tak nemůže z podstaty věci vyloučit jinou příčinu dopravní nehody. V tomto shledává žalobce rozhodnutí žalovaného nedostatečné, nesprávné a zčásti nepřezkoumatelné.
[3] Vada právní kvalifikace – dva přestupky dle § 125c odst. 1 písm. k)
Správní orgán I. stupně jak ve výroku 1, tak ve výroku 2 napadeného rozhodnutí konstatoval, že se měl obviněný dopustit dvou přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. Odvolání namítalo, že takový postup je protizákonný, jelikož se řidič dopustil pouze jednoho přestupku, a to dvěma skutky. V takovém případě nebyl důvod, proč by mělo být jednání kvalifikováno jako dva separátní přestupky (!)
Žalovaný pak takovou odvolací argumentací zcela pominul a nevyjádřil svůj věcný názor na věc samu, tzn. na absorpci skutků v jedné skutkové podstatě. V takovém případě žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[4] Vadnost doručování
Žalovaný se poměrně obsáhle na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí věnuje námitkám doručování do nesprávné datové schránky, když toto nepovažuje za zásadní vadu řízení. Odvoláním bylo namítáno, že správní orgán I. stupně doručoval do datové schránky společnosti „Mach & Mrázik, advokátní kancelář, s.r.o.“ a nikoliv do datové schránky advokáta samotného.
Žalovaný v odůvodnění spekuluje, že zmocnitelem může být i právnická osoba a nikoliv pouze osoba fyzická, nicméně sám níže uvádí, že právnická osoba obviněného nikdy nezastupovala.
Naopak se správní orgán nevypořádal a ani nevyjádřil ke stanovisku MV ČR č. MV-45848-1/LG-2010, které je v odvolání citováno a jedná se o další nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Dále se žalovaný pokouší definovat pojem „materiální pojetí doručování“, nicméně s tímto pojetím se žalobce v řízení s trestním prvkem neztotožňuje. Upozornil na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 238/2011 ze dne 29. 6. 2011 – cit „Datovou schránkou společnosti, jíž je zástupce žalobce jako advokát společníkem, k zaslání návrhu na zahájení řízení (jakož i jiného návrhu ve věci samé) využít nelze, ledaže by takový návrh, tvořící přílohu datové zprávy odeslané z datové schránky, byl samostatně opatřen uznávaným elektronickým podpisem zvoleného advokáta či samotného žalobce (účastníka řízení)“. Jestliže soud v tomto případě, ač prokazatelně věděl o podaném návrhu, k návrhu nepřihlédl z důvodu užití nesprávné datové schránky, pak by naopak bylo v rozporu se zásadou rovnosti, pokud by orgány státní moci mohly doručovat, kamkoliv do dispozice žalobce, se všemi účinky s tím souvisejícími, zatímco účastník je v takovém jednání omezen. Z pohledu žaloby se jedná o systémovou vadu, která má zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé.
[5] Nedoručení obvinění obviněnému (§ 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.) včetně nespojení řízení ve společné řízení
Odvoláním byl napaden způsob, jakým správní orgán zahájil řízení o skutku za nepředložení řidičského průkazu (přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. za porušení ust. § 6 odst. 8 písm. a) silničního zákona).
Správní orgán I. stupně dle svého přesvědčení zahájil řízení o tomto skutku předvoláním na den 17. 6. 2013. Předmětem této listiny bylo tzv. rozšíření obvinění. Předmětem této listiny nebylo pouhé předvolání k ústnímu jednání, ale rovněž tzv. rozšíření obvinění, které nebylo doručeno přímo obviněnému.
Konstrukce, že lze jakoukoliv osobu obvinit i prostřednictvím jeho zástupce, je zcela lichá a odporuje právu na spravedlivý proces. V tomto směru je nezbytné, aby byl žalobce nejprve obviněn, a teprve pak ho může zmocněnec zastupovat, nikoliv naopak. Navíc se jednalo o zcela nový skutek, takže pokud by chtěl správní orgán vést o přestupcích společné řízení, měl z moci úřední usnesením dle § 140 správního řádu řízení spojit v jedno a poté vydat jedno meritorní rozhodnutí. Správní orgán řízení o přestupku řádně nezahájil a ani jej řádně nespojil ve společné řízení, což představuje zásadní vadu řízení.
Nutnost spojit řízení usnesením vyjádřil i Závěr č. 62 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007, s jehož závěrem se žalobce ztotožňuje: „Pokud by mělo být v tomto řízení rozhodováno o dalším skutku či skutcích v oznámení o zahájení řízení neuvedených, musí správní orgán oznámit účastníkům řízení zahájení řízení o tomto skutku či skutcích a provést o nich samostatné řízení nebo tato řízení spojit do společného řízení. V průběhu řízení tak nemůže být změněn skutek, pro který bylo zahájeno řízení. V průběhu řízení lze změnit právní kvalifikaci skutku, o kterém se řízení vede. O této změně musí správní orgán účastníka řízení uvědomit.“
Žalovaný přednáší ve svém rozhodnutí na str. 5 neudržitelnou konstrukci: „Zástupce obviněného přednáší plnění (?) svých advokátských povinností, kterými je nepochybně i informování svého klienta např. o rozšíření obvinění do závadného postupu správního orgánu, který v dané situaci dostál požadavku doručení rozšíření obviněné o další skutkovou podstatu v režimu ust. § 34 odst. 2 správního řádu.“ Žalobci není známo, co žalovaný považuje za „advokátské povinnosti“, ale bezpochyby mezi tyto povinnosti nespadá povinnost seznámit klienta s podáním v takovém rozsahu, aby toto seznámení mělo účinky zahájení řízení ve smyslu správního zákona. Není totiž povinností advokáta suplovat povinnosti správního orgánu, kdy povinnost řádně zahájit řízení proti účastníkovi je elementární povinností, kterou nelze přenášet na jinou osobu.
Jestliže chtěl správní orgán zahájit řízení o dalším skutku, měl řádně zahájit správní řízení vůči obviněnému, ujistit se, že je v tomto řízení např. zastoupen, a i bez ohledu na to řízení usnesením spojit dle § 140 správního řádu do společného řízení. Opačný postup je nezákonný a svévolný, přičemž představuje podstatnou vadu řízení.
Nezákonnost postupu je dovedena ad absurdum v další argumentaci žalovaného, když uvádí, že: „Předmětem ústního jednání … bylo seznámit obviněného při ústním jednání s odkazem na ust. § 36 odst. 3 správního řádu s rozšířením obvinění dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v příčinné souvislosti s porušením ust. § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona.“ Není smyslem ust. § 36 odst. 3 správního řádu seznamovat účastníka řízení s obviněním. Toto ustanovení je aplikováno při završení celého správního řízení, kdy se má obviněný seznamovat s podklady pro vydání rozhodnutí a nikoliv se teprve seznamovat s obviněním.
Je nepochybné, že takový právní názor žalovaného je nesprávný a vede ke krácení práv obviněného, protože eliminuje jeho právo na řádnou obhajobu.
[6] Podmínky ústního jednání – 16. 7. 2013
Odvoláním žalobce namítal, že správní orgán I. stupně částečně věc projednal v nepřítomnosti žalobce, a to dne 16. 7. 2013, čímž de facto porušil jeho právo účastnit se řízení o přestupku dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce poukázal na svoji odvolací argumentaci v tomto směru a poukázal na nesprávnost argumentace žalovaného.
Předně je třeba konstatovat, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti je veřejnou listinou. Správní orgán i žalovaný se hrubě mýlí, když se domnívají, že je v jejich diskreční pravomoci přezkoumávat i veřejné listiny. Jejich diskreční pravomoc je široká, nikoliv neomezená. Uvedl, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti je listina, u níž se presumuje její správnost. Pokud správní orgán neměl pochybnosti o její pravosti, pak nezbývalo, než aby akceptoval její obsah. Jedním dechem lze ale dodat, že posouzení okolností omluvy jsou širší, nicméně pokud omluva proběhla řádně a hlavně včas (o čemž není rovněž pochybnost), nemůže správní orgán dle záminky o užití správní diskrece ignorovat řádnost této omluvy. Rozhodnutí o pracovní neschopnosti v sobě nese kvalifikovanou informaci o nemožnosti pracovat, tzn. i nemožnosti se dostavit k ústnímu jednání. Stejný závěr je uveden i v rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 16/2008, o který se správní orgán (mylně) opírá: „Nemocný člověk je povinen dodržovat léčebný režim, do něhož zcela jistě nespadá absolvování přestupkového jednání.“
Žalobce poukázal na konstatování o tom, že „pracovní neschopnost byla pravděpodobně jen důvodem pro omluvu z ústního jednání,“ což dle názoru správního orgánu I. stupně vyplývá z toho, že (a) omluvy obviněného nebyly bezodkladné, a za (b) písemnost zaslaná obviněnému dne 27. 3. 2013, tedy v době jeho pracovní neschopnosti, nebyla doručena v místě jeho trvalého pobytu, nýbrž k jejímu doručení došlo až dne 4. 4. 2013 na poště v M. K ad (a) je na místě dodat, že je obecně známo, že nemoc si člověk nemůže naplánovat, k ad (b) je pak na místě dodat, že to, že se obviněnému nepodařilo dne 28. 3. 2013 doručit písemnost, v žádném neznamená, že obviněný se v nemovitosti, kde má svůj trvalý pobyt, nenacházel. Ostatně i samotná koncepce uložení písemnosti v rámci doručování ve správním řízení není založena na tom, že se adresát zásilky nenachází v místě trvalého pobytu, ale je naopak založena na tom, že v daný konkrétní okamžik nebyl adresát poštovním doručovatelem pouze zastižen. Nenacházet se a nebýt zastižen je jistě obsahově odlišným pojmem. Stran důvodu omluvy pak NSS zcela pregnantně uvádí, že „dospěl-li správní orgán I. stupně k závěru, že žalobcovy omluvy jsou toliko účelové a směřují k vyhýbání se správnímu řízení, pak se měl před vydáním rozhodnutí alespoň pokusit zjistit, zda pracovní neschopnost žalobce stále trvá.“ Tento závěr má dva poznatky. Zejména to je sám správní orgán I. stupně, který musí vyvracet správnost doložené listiny a sám vyvinout aktivitu směřující k prokázání, že pracovní neschopnost trvá, protože i z rozhodovací praxe soudů vyplývá, že pracovní neschopnost je natolik závažným důvodem odročení jednání. Současně nelze odkázat na citované rozhodnutí NSS v části, kde hovoří o tom, že „závěrem dává Nejvyšší správní soud za pravdu závěru krajského soudu, že vyjádření lékařky o tom, že zdravotní stav žalobce nebyl natolik závažný, aby mu znemožnil se ústního jednání zúčastnit, nelze považovat za zcela korektní.“ Ploché tvrzení o účelovosti omluvy žalobce zcela odmítá a zároveň zcela ustupuje objektivizovanému a platnému rozhodnutí o pracovní neschopnosti, jehož správnost a trvání v době úkonů je nepopiratelná.
Žalovaný se s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ztotožnil a uvedl další argumenty, které žalobce nepovažuje za přiléhavé. Za zcela absurdní považuje žalobce tvrzení žalovaného na str. 9 napadeného rozhodnutí: „Správní orgán akceptoval ve všech těchto třech termínech (pracovní neschopnost obviněného) takto doloženou omluvu z ústního jednání, ač je nepochybné, že tak činit vůbec nemusel a projevil tím vůči zástupci obviněného poměrně velkou míru vstřícnosti a tolerance.“ Právní názor, že správní orgán nemusel takovou omluvu akceptovat, pramení z nepochopení práv obviněného z přestupku a jeho zmocněnce. Obviněný má právo a nikoliv povinnost se řízení o přestupku účastnit, tzn. této povinnosti využít i nemusí, ale v případě, že se rozhodne účastnit, není na vůli správního orgánu, zda mu to dovolí a to bez ohledu na jeho zastoupení. V řízení s trestním prvkem je to sám obviněný, kdo čelí obvinění/žalobě a skutečnost, že je zastoupen ještě neznamená, že správní orgán jeho jasně projevenou vůli se řízení účastnit bude svévolně ignorovat.
Žalovaný dále v reakci na odvolání a citované rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 16/2008 uvádí, že argumenty v tomto rozhodnutí „jsou důležitými a nahrávají podstatě procesní obhajoby zvolené zástupcem obviněného, ale v žádném ohledu nedopadají na případ omluv zástupce obviněného z ústního jednání. Byl to v tomto případě pouze zástupce obviněného, který absolutně rezignoval na jakoukoli činnost plnění povinností zastupování osoby obviněné v řízení, když zcela neopodstatněně svoji nepřítomnost na ústním jednání omlouval prostřednictvím rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené obviněnému, nikoli zvolenému zástupci.“ Znovu se jedná o zcela flagrantní nepochopení práv obviněného a postavení zmocněnce, protože by správní orgán nemohl uzavřít, že advokát, se jako obhájce obviněného „neopodstatněně omlouval prostřednictvím rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené obviněnému.“ Je to přece obviněný, proti komu je vedeno přestupkové řízení a v případě, že sám obviněný se nemůže účastnit jednání ve věci samé a požádá o odročení termínu, pak není nic jiného než povinností zástupce řádně a včas omluvu správnímu orgánu odprezentovat a nepochybovat o objektivním rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Jestliže pak obviněný trvá na osobní účasti, musí mu správní orgán vyhovět, ať už je zastoupen či nikoliv. Představa, že celá obhajoba se všemi důsledky přechází na zmocněnce, je absurdní, protože zmocněnec není a nemůže být nositelem např. skutkových tvrzní, nezná průběh skutkového děje, nemůže reagovat na svědky, tzn. pokládat jim otázky v návaznosti na jejich tvrzení, které zmocněnec nemůže znát.
V takovém směru je postup i právní názor zcela nesprávný a zakládající zásadní procesní vadu řízení, pro kterou je nutné rozhodnutí jako takové zrušit.
Domáhal se tedy zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2013, jakož i rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště ze dne 16. 7. 2013 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Požadoval také, aby soud zavázal žalovaného žalobci nahradit mu vzniklé náklady řízení.
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že s obsahem žaloby nesouhlasí, má za to, že jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ust. § 3 správního řádu, a že i způsob vedení řízení byl zcela v mezích základních zásad správního řízení.
Předestřel, že obviněnému řidiči byla uložena správním orgánem sankce pokuty a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Obviněný se při šetření dopravní nehody odmítl po výzvě policisty podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu. Obviněný řidič se odpustil přestupku, který je vedle řízení vozidla bez řidičského oprávnění a řízení vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost způsobený požitím alkoholického nápoje či jiné návykové látky, závažným přestupkem proti pravidlům bezpečnosti silničního provozu, za který se uloží dle zákona o silničním provozu sankce pokuty od 25.000 Kč do 50.000 Kč a zákaz činnosti na dobu od jednoho roku do dvou let.
Žalovaný se s námitkou neurčitosti rozhodnutí správního orgánu vypořádal na str. 16 rozhodnutí o odvolání, k níž uvedl „zástupce obviněného vyčítá správnímu orgánu neurčitost jeho rozhodnutí“, když cituje, o co svůj názor opírá.
Žalovaný upřesňuje, že mylně v odůvodnění rozhodnutí uvedl porušení příčinné souvislosti s § 125c odst. 1 písm. k). Ze strany žalovaného šlo o zjevnou chybu v psaní. Z navazujícího textu je zřejmé, že měl na mysli ust. § 18 odst. 1, které žalobce i zjevně napadá.
Žalovaný na str. 16 dále pokračoval „výrok správního orgánu v sobě zahrnuje zákonné požadavky ustanovení § 77 zákona o přestupcích. Ve výroku je uveden den a datum spáchání přestupku, určení místa spáchání přestupku, ve skutkové větě správní orgán definoval příčinu dopravní nehody a ve větě právní specifikoval porušení zákonné povinnosti ze zákona o silničním provozu a tím naplnění skutkové podstaty přestupku. Námitka zástupce obviněného, že správní orgán nezjišťoval okolnosti dopravní nehody a odkázal se pouze na citace porušení povinnosti uložené v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, není na místě, neboť nebylo potřeba, aby správní orgán něco zjišťoval, když se samotný průběh dopravní nehody přímo podává z obsahu spisového materiálu oznámeného přestupku policie a snímků z místa dopravní nehody. Vada výroku rozhodnutí nastává tehdy, jestliže správní orgán například nepřesně určil místo spáchání přestupku nebo nevymezil skutkovou podstatu přestupku.“
Žalovaný dodal, že správní orgán ve skutkové větě popisu přestupku uvedl, že „při průjezdu pravotočivou zatáčkou pak došlo ke smyku vozidla, vjel vpravo mimo pozemní komunikaci, kde došlo ke střetu se sloupem telefonního rozvodu majitele spol. Telefonica Czech republic, a.s., následně pak ke střetu se zaparkovaným osobním motorovým vozidlem zn. ……., RZ…… majitelky L. K.“ Citace ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu uvedená ve výroku rozhodnutí není neurčitostí ve vymezení porušení zákonné povinnosti a příčiny dopravní nehody, neboť popis skutkového děje ve výroku rozhodnutí koresponduje s porušením povinnosti v ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu.
Žalovaný setrvává na názoru vyjádřeném na str. 11 rozhodnutí, a sice že žalobce porušil ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu a nikoli ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Ustanovení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu je ve vztahu k ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu jako příčině dopravní nehody obviněného řidiče lex specialis. Jízdní podmínky obviněného řidiče byly zatíženy mlhou, mokrou vozovkou a po okrajích pozemní komunikace souvislou vrstvou sněhu. Porušení ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu obviněným řidičem bylo kvalifikováno správním orgánem správně. Žalovaný proto argumentaci o vztahu mezi normou obecnou a speciální, byť v jednom právním předpise, nepovažuje za nesprávnou ani nedostatečnou. Připomíná, že tento právní názor v rozhodnutí vyjádřil ve vztahu k porušení zákonné povinnosti jako příčině dopravní nehody žalobce. Nepopírá obecný názor žalobce, že z pohledu příčin dopravní nehody se jedná o samostatné okruhy příčin dopravních nehod, které se mohou, ale nemusí překrývat. Nesouhlasí ale s jeho námitkou, že o nich nelze uvažovat jako o vztahu normy speciální a obecné.
Z fotografií pořízených policií na místě dopravní nehody a ze samotného popisu vzniku dopravní nehody a zjištěných střepů po prošetření okolností vzniku dopravní nehody policií, bylo porušení této zákonné povinnosti obviněným řidičem zcela zřejmé. Ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu přikazuje řidiči motorového vozidla „přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“ Nezpochybnitelné je, že při rychlosti zvolené jízdy a průjezdu pravotočivé zatáčky obviněný řidič nesplnil minimálně povinnost zvolit rychlost jízdy úměrně stavu pozemní komunikace a povětrnostním podmínkám, jakož i jiným okolnostem, které je možné předvídat.
Žalovaný se na str. 16 rozhodnutí vyjádřil k separaci přestupku správním orgánem dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když uvedl „obviněný se sice dopustil skutečně jedné skutkové podstaty, ale tyto skutky bylo od sebe ve výroku rozhodnutí nutno odlišit, neboť porušení příčinné souvislosti zákona o silničním provozu vždy směřovalo do jiného zákonného ustanovení. V jednom případě porušil obviněný povinnost § 18 odst. 1 a ve druhém případě porušil povinnost z ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu. Správní orgán nepochybil, když porušení dvou zákonných povinností dle zákona o silničním provozu oddělit do samostatných výrokových částí, byť obviněný fakticky naplnil pouze jednu skutkovou podstatu přestupku.“
Žalovaný v tomto směru připomněl i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 3 As 51/2007 uvozující, že „nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti může být dána i tehdy, pokud v případě správního trestání za více správních deliktů z výroků či odůvodnění rozhodnutí zřetelně nevyplývá počet a popis jednotlivých skutků, za něž je delikvent postižen.“
Námitka žalobce, že se žalovaný nevyjádřil k principu absorpce skutků v jedné skutkové podstatě, není relevantní. Žalovaný na str. 16 uvedl, že vydělení jednoho přestupku na dva samostatné bloky nemá vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí a ani na zaznamenání počtu bodů, neboť obviněnému bude do karty řidiče zaznamenáno 7 bodů za spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Dopravní nehoda ani nepředložení řidičského průkazu na místě policistům není bodově ohodnoceno.“
Absorpční princip při ukládání sankce byl správním orgánem proveden, neboť obviněnému byla uložena sankce pokuty a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, tedy nesplnění povinnosti podrobit se na místě dechové zkoušce a lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není obviněný pod vlivem alkoholu. Obviněnému byla správním orgánem uložena sankce v režimu ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích dávající správnímu orgánu povinnost uložit sankci za přestupek nejpřísněji postižitelný. Za přestupky dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se uloží pouze sankce pokuty od 1.500 Kč do 2.500 Kč.
Ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákon o silničním provozu je přestupkem odkazujícím a tzv. zbytkovým, které pojímá veškerá možná zákonná porušení plynoucí ze zákona o silničním provozu, jenž nelze podřadit pod přestupky v ust. § 125c odst. 1 písm. a) až j) téhož zákona. Spojení do jedné skutkové podstaty není vhodné už jen proto, že tato skutková podstata směřuje dispozici do jiného ustanovení a pokaždé může jít o diametrálně odlišnou věc, tj. nepřipoutání se řidiče, menší dopravní nehodu, nebo nepředložení řidičského průkazu. Již z tohoto důvodu nelze dovozovat předpoklad spojení více porušení povinnosti ze zákona o silničním provozu do jedné skutkové podstaty.
Žalovaný se k doručování správního orgánu vyjádřil v rozhodnutí na str. 6-7. S námitkou uvedenou žalobcem v odkazu na stanovisko MV ČR se vypořádal. Konstatoval, že správní orgán doručoval dle spisového materiálu písemnosti v elektronické podobě dle ust. § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a elektronické konverzi dokumentů s odkazem na ust. § 19 odst. 1 správního řádu do datové schránky advokátní kanceláře Mach & Mrázik, advokátní kancelář s.r.o. Odvolací orgán si na portálu veřejné správy https://seznam.gov.cz/ovm/welcome.do, ověřil, že advokátní kancelář Mach & Mrázik advokátní kancelář s.r.o. i zástupce obviněného Mgr. et Bc. Peter Mrázik mají zřízeny samostatné datové schránky.
Žalovaný se do jisté míry ztotožnil s názorem žalobce, že písemnosti měl správní orgán adresovat přímo do datové schránky zástupce obviněného Mgr. et Bc. Petera Mrázika a nikoli do datové schránky advokátní kanceláře. Přednost v doručování do datové schránky přímo zástupci obviněného Mgr. et Bc. Peteru Mrázikovi lze spatřovat v udělené plné moci mezi obviněným zástupcem obviněného. Doručování pouze do datové schránky advokátní kanceláře Mach & Mrázik, advokátní kancelář, s.ro., mohlo být správné tehdy, jestliže by obviněný zplnomocnil v přestupkovém řízení subjekt obchodní společnosti Mach & Mrázik, advokátní kancelář, s.ro., a jeden z jednatelů, např. Mgr. et Bc. Peter Mrázik by činil potřebné úkony obhajoby jménem zastoupeného před správním orgánem.
Žalovaný vysvětlil, že na platnost doručení neměla nesprávná volba datové schránky adresáta vlivu. Žalobce se o každém úkonu správního orgánu po odeslání písemnosti do datové schránky advokátní kanceláře prokazatelně dozvěděl, neboť reagoval opakovanými omluvami na předvolání správního orgánu k ústnímu jednání, podal proti rozhodnutí správního orgánu včas odvolání, které na výzvu k doplnění správnímu orgánu včas doplnil a to opakovaně. Ve všech případech se odeslané písemnosti dostaly do dispozice adresáta Mgr. et Bc. Petera Mrázika. V žádném případě se žalovaný neztotožňuje s názorem žalobce, že jde o vadu mající intenzitu systémové vady, která má zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. K takové vadě mohlo dojít za situace, že by žalobce na písemnosti správního orgánu vůbec nereagoval, neomlouval se a vznikla by oprávněná pochybnost, jestli se písemnosti dostaly do dispozice zástupce.
Žalovaný pohlédl na stránku doručování správního orgánu optikou materiálního pojetí doručování písemností setrvale judikovanou i Nejvyšším správním soudem. V rozhodnutí žalovaný odkázal na Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 521/06 ze dne 21. 2. 2007, jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008-73.
V tomto směru může žalovaný poukázat na aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 83/2013 „z judikatury zdejšího soudu plyne, že při doručování písemnosti správní orgány musí respektovat zákonná pravidla. Nesmí tedy zásadně své písemnosti doručovat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pokud měl v dané době stěžovatel již zpřístupněnu datovou schránku. Ne každé porušení zákona má však automaticky vliv na zákonnost řízení jako celku. Judikatura vychází z materiálního pojetí právního institutu doručování, jímž je v souladu s jeho smyslem a účelem především seznámení účastníků řízení s doručovanou písemností. Právě s ohledem na smysl a účel doručování soud nemůže setrvat jen v úzké hranici formálně legalistické interpretace pozitivního práva, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Navzdory vyloučení fikce doručení ve výše zmíněných situacích (např. cit. rozsudek č. j. 4 As 6/2013-28) platí, že pokud byl účastník správního řízení s obsahem doručované písemnosti prokazatelně seznámen, materiální funkce doručení byla naplněna. Neplatnosti doručení se tudíž nemůže domáhat ten, jenž byl s písemností seznámen (viz argumentace v citovaném rozsudku č. j. 1 As 90/2010-95, srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011-88, bod 16). Soud proto za významnou považuje otázku, zda písemnost byla doručena jiným nezpochybnitelným způsobem, zda se stěžovatel s jejím obsahem seznámil a mohl dále v správním řízení uplatňovat svá procesní práva. Klíčové tedy je, zda stěžovatel písemnost vskutku fyzicky obdržel. Pokud ano, samotná skutečnost eventuálního pochybení správního orgánu při doručování nemůže mít na zákonnost řízení žádný vliv.“
Žalovaný se k námitce žalobce vyjádřil na straně č. 5 rozhodnutí „má-li být smyslem zastoupení obhajoba práv obviněného účastníka v řízení o přestupku, je to právě zástupce obviněného, aby v režimu činnosti advokáta zastupoval obviněného z přestupku a sděloval mu obsah úkonu provedených správním orgánem v řízení. Zástupce obviněného přenáší plnění svých advokátských povinností, kterými je nepochybně i informování svého klienta např. o rozšíření obvinění do závadného postupu správního orgánu, který v dané situaci dostál požadavku doručení rozšíření obvinění o další skutkovou podstatu v režimu ust. § 34 odst. 2 správního řádu.“
Předmětem ústního jednání nařízeného na 16. 7. 2013 bylo seznámit obviněného při ústním jednání s odkazem na ust. § 36 odst. 3 správního řádu s rozšířením obvinění o přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v příčinné souvislosti s porušením ust. § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona. Žalobce se mýlí, když zastává názor, že ust. § 36 odst. 3 správního řádu je završením celého správního řízení. Správní orgán jej musí aplikovat vždy, když doplní spisový materiál o nový podklad vedeného řízení. Správní orgán musí dát právo účastníku řízení seznámit se s nově opatřeným podkladem, ať již nařízením nového ústního jednání nebo jen vyrozuměním o doplnění spisu konkrétní listinou a vymezením časového úseku, ve kterém se může účastník řízení se spisem seznámit.
Žalovaný dodal, že si žalobce vykládá smysl a účel zastoupení svérázným způsobem. V průběhu celého řízení se neúčastnil žádného z ústních jednání, pouze pasivně přihlížel průběhu přestupkového řízení a omlouval se z ústních jednání pracovní neschopností svého klienta, přičemž dopředu předpokládal, že správní orgán mu bude mechanicky omluvy z ústních jednání akceptovat. Zastává názor, že i v situaci, kdy byl obviněný prokazatelně zastoupen jeho osobou, jako zmocněncem, měl správní orgán obvinit ze spáchání přestupku nejprve obviněného a teprve potom mohl jako zmocněnec v řízení někoho zastupovat. Na poslední straně žaloby dokonce uvádí, že zmocněnec není a nemůže být nositelem např. skutkových tvrzení, nezná průběh skutkového děje, nemůže reagovat na svědky, pokládat jim otázky v návaznosti na jejich tvrzení, které zmocněnec nemůže znát.
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu usnesením č. j. 8 Azs 16/2007-158 ze dne 18. 12. 2008 přijal princip „v pochybnostech ve prospěch zastoupení“. Jeho odrazem je ostatně i ust. § 34 odst. 2 správního řádu, podle něhož v pochybnostem o rozsahu zastoupení platí, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení. V tomto směru judikatura NSS a doktrína většího rozsahu zastoupení v pochybnostech akcentuje cíl a smysl zastoupení, jehož cílem je především zrušení maximální možné ochrany účastníka řízení tím, že soudy či jiné orgány veřejné moci budou muset v pochybnostech provádět procesní úkony tak, že o nich budou informovat s právními důsledky spočívajícími např. v počátku běhu lhůt pro podání opravných prostředků vždy tyto (kvalifikované) zmocněnce. Doručením individuálního právního aktu kvalifikovanému zmocněnci je totiž (mělo by být) vyšší zárukou pro kvalitní realizaci práv zastoupeného, než pokud je doručováno přímo jemu, který nemusí být osobou práva znalou. Jestliže však právo na zastoupení je především projevem práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jako procesní maximy v podmínkách materiálního právního státu, pak na druhé straně realizace tohoto práva musí vždy být kryta výlučně právě zajištěním oprávněné právem aprobované efektivní ochrany zastoupeného tím, že zmocněnec dokáže kvalitně argumentovat při jednání se správním orgánem, včas a s odpovídajícím obsahem podávat opravné prostředky proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jakož i sledovat lhůty k uplatnění dalších práv zastoupeného. Nesmí tedy, nebo nikoli alespoň v převažující míře, sloužit jako nástroj obstrukce či průtahů, které ve svém důsledku vedou ke zmaření smyslu a účelu řízení.
Žalovanému uniká, proč žalobce v řízení souhlasil se zastupováním, když fakticky není povinen činit žádné kroky, úkony a nemůže znát podrobnosti případu, který mu byl v zastoupení svěřen.
Žalobce prezentuje mylný názor, že byl správní orgán povinen spojit přestupkové řízení dle ust. § 140 správního řádu do společného řízení s odkazem na Závěr č. 62 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007. Není to ust. § 140 správního řádu v přestupkovém řízení ukládající správnímu orgánu povinnost společného řízení. Je jím ust. § 57 zákona o přestupcích ukládající správnímu orgánu povinnost provést společné řízení v případě více přestupků jednoho pachatele nebo i více pachatelů. Z průběhu správního řízení a vydaného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán projednal přestupky obviněného ve společném řízení, tedy vydal jedno rozhodnutí a uložil sankci za přestupek nejpřísněji postižitelný.
Citovaný Závěr č. 62 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra byl překonán i judikaturou NSS. Zmínit lze např. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 „nevede-li správní orgán v rozporu s § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, není takový postup vadou řízení, je-li z odůvodnění následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená v § 12 odst. 2 citovaného zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků.“
Žalovaný se s podmínkami ústního jednání v situaci zastoupení podrobně zabýval v rozhodnutí na straně č. 8-10. Žalovaný v rozhodnutí předně upozornil na to, že obviněný se v řízení nechal zastupovat zvoleným zmocněncem. Poukázal na fakt, že správní orgán nařídil celkem 6 termínů ústního jednání na 26. 3. 2013, 18. 4. 2013, 13. 5. 2013 a 14. 5. 2013, 17. 6. 2013 a 16. 7. 2013. Pouze v jednom z termínů ústního jednání, konkrétně dne 13. 5. 2013 bylo provedeno ústní jednání za přítomnosti JUDr. Radka Macha. Z ústního jednání nařízeného správním orgánem na 14. 5. 2013 se zástupce obviněného omluvil jednáním před Krajským soudem v Brně kolidujícím s ústním jednáním u správního orgánu. Z ústního jednání nařízeného na 26. 3. 2013, 18. 4. 2013 a 16. 7. 2013 byly správnímu orgánu adresovány omluvy z ústního jednání nemožnosti zástupce obviněného dostavit se k ústnímu jednání spolu s obviněným kvůli dočasné pracovní neschopnosti obviněného podpořenou rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti. K ústnímu jednání nařízenému na 17. 6. 2013 se správnímu orgánu nedostalo žádné relevantní omluvy.
Žalovaný dodal, že žalobce pouze adresoval správnímu orgánu přípis, kterým upozorňoval a dotazoval se, proč nebyl k ústnímu jednání na 17. 6. 2013 předvolán i obviněný, což mu bylo správním orgánem vysvětleno. K projednání přestupků v nepřítomnosti obviněného s výslechem svědků došlo dne 17. 6. 2013, nikoli dne 16. 7. 2013. Dne 16. 7. 2013 bylo předmětem ústního jednání seznámení obviněného s rozšířením obvinění.
Žalovaný konstatoval, že v situaci, kdy byl obviněný zastoupen, nebylo povinností správního orgánu předvolávat k ústnímu jednání obviněného. Správní orgán tak sice opakovaně učinil, ale vždy souběžně doručoval předvolání k ústnímu jednání i zástupci. Žalovaný vysvětlil, že takový postup lze vyhodnotit za nadbytečný, ale nikoli za vadný. Závěr žalovaný přitom opřel i o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 1 As 100/2008, kde je uvedeno, že „zákonný požadavek nutnosti osobní účasti je třeba vykládat tak, že správní orgán může příslušnou osobu předvolat pouze a jen tehdy, jestliže je osobní účast předvolané osoby nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu, na němž je konečný výsledek zbudován.“ Obdobně viz rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 As 111/2011. Je tak zřejmé, že interpretace nutnosti účastníka řízení ve smyslu ust. § 34 odst. 2 správního řádu je interpretována zužujícím způsobem a má se týkat pouze případů, kdy by neúčast účastníka řízení reálně znemožňovala dosažení cíle řízení. V daném případě neúčast obviněného na ústním jednání za existující důkazní situace (fotografie dopravní nehody, podepsaný protokol o odmítnutí obviněného řidiče podrobit se odbornému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, výslech dvou svědků) cíl řízení ohrozit nemohla.
Žalovaný vysvětlil, že se zástupce obviněného omluvil z ústních jednání nařízených na 26. 3. 2013, 18. 4. 2013 a 16. 7. 2013 s poukazem na dočasnou pracovní neschopnost obviněného, pro kterou se tedy on jako zvolený zástupce ani obviněný nemůže k ústnímu jednání u správního orgánu dostavit. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo ve všech třech případech opakovaně vystaveno MUDr. D. T., praktickým lékařem z …... Správní orgán vedoucí přestupkové řízení nemuselo v žádném ohledu zajímat, jaký je aktuální vývoj samotného zdravotního stavu obviněného, když je zastoupen zvoleným zmocněncem, který se měl ústního jednání účastnit a to bez ohledu na to, že se obviněný nacházel ve stavu nemocných.
Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti zakládalo objektivní důvod pro neúčast obviněného na ústním jednání, nikoli důvod pro neúčast na ústním jednání zvoleného zástupce. Žalovaný připomněl, že nutnost zabývat se blíže povahou rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného by mělo smysl v situaci, kdy by obviněný nebyl v řízení zastoupen zmocněncem.
Žalovaný s ohledem na výše uvedené nespatřuje nic absurdního na str. 9 rozhodnutí, když konstatoval, že „správní orgán akceptoval ve všech těchto třech termínech takto doloženou omluvu z ústního jednání, ač je nepochybné, že tak činit vůbec nemusel a projevil tím vůči zástupci obviněného poměrně velkou míru vstřícnosti a tolerance.“
K povaze rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti může žalovaný pouze zopakovat odůvodnění na str. 9 rozhodnutí „v obecné rovině doplnit, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti má povahu veřejné listiny presumující jeho správnost a má mít jistě své místo a opodstatnění pro vznik objektivního důvodu a příčiny, proč se obviněný nemůže dostavit k ústnímu jednání.
Síla objektivního důvodu se ale snižuje s intenzitou opakování dokládaných omluv, zvláště tehdy, když je podepisuje tentýž lékař, který pouze jako v případě rozhodnutí o pracovní neschopnosti obviněného pouze pozměňuje datum pracovní neschopnosti. V případě obviněného byl obviněný v pracovní neschopnosti nejprve od 25. 3. 2013 a později byl v pracovní neschopnosti ode dne 12. 7. 2013. V takovém případě je zcela na místě vyšší intenzita pozornosti správního orgánu věnovaná opakovaně dokládaným omluvám obviněného z ústního jednání. Toto je diskreční pravomoc, kterou správní orgán při hodnocení omluv z ústního jednání disponuje.
Odkazy zástupce obviněného na citaci rozsudku NSS sp. zn. 2 As 16/2008, v němž bylo dovozeno, že „nemocný člověk je povinen dodržovat léčebný režim, do něhož zcela jistě nespadá absolvování přestupkového jednání“, jakož o další odkaz na další větu v tomto rozsudku „závěrem dává Nejvyšší správní soud za pravdu závěru krajského soudu, že vyjádření lékařky o tom, že zdravotní stav žalobce nebyl natolik vážný, aby mu znemožnil se ústního jednání zúčastnit nelze považovat za korektní“ jsou důležitými a nahrávají podstatě procesní obhajoby zvolené zástupcem obviněného, ale v žádném ohledu nedopadají na případ omluv zástupce obviněného z ústního jednání. Byl to v tomto případě pouze zástupce obviněného, který absolutně rezignoval na jakoukoli činnost plnění povinností zastupování osoby obviněné v řízení, když zcela neopodstatněně svoji nepřítomnost na ústním jednání omlouval prostřednictvím rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené obviněnému, nikoli zvolenému zástupci.“
Žalovaný v rozhodnutí na str. 9 rovněž uvedl, že odkazy zástupce obviněného na znění judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou aktuální a nereflektují stávající vývoj několika posledních rozsudků NSS, který se opakovaně zabýval kritérii omluv jako důvodem neúčasti na ústním jednání. Vyzdvihnout je potřeba v tomto směru zejména rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23, který zásadním způsobem sumarizuje stanovenými náležitostmi akceptaci omluvy z ústního jednání, když dovozuje, že aby mohla být omluva obviněného z nařízeného ústního jednání považována za náležitou a důvodnou, musí být splněny tři podmínky: „1) obviněný se mu omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z tohoto pohledu nebude náležitá omluva, např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve; 2) v omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje – tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí a za 3) důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat“.
Ani jedno z těchto kritérií doložené omluvy z ústního jednání zástupce obviněného odůvodňující svoji neúčast na ústním jednání a neúčast obviněného kvůli dočasné pracovní neschopnosti obviněného nesplňovali a zástupci obviněného nic nebránilo se k ústnímu jednání dostavit.
Jestli zástupci obviněného osobně bránil nějaký důvod neúčasti na ústním jednání ve vztahu ke své osobě, měl správnímu orgánu adresovat takovou omluvu, jako to učinil důvodem neúčasti na ústním jednání kvůli jednání u soudu dne 14. 5. 2013. Žádnou relevantní omluvu ke své osobě jako zvolenému zástupci správnímu orgánu nedoložil, ale pouze opakovaně adresoval správnímu orgánu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti z termínu na 26. 3. 2013, 18. 4. 2013, 16. 7. 2013, čímž opakovaně omlouval sebe i obviněného z ústního jednání.
Žalovaný si je rovněž velice dobře vědom účelu, který v řízení představuje zvolený zástupce a vysvětlil jej podrobně i v rozhodnutí na str. 4-6. Může pouze zopakovat, že ust. § 33 a § 34 správního řádu upravují vztah mezi zástupcem a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah. Typické pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho úkonů, které pro zastoupeného činí, plynou vždy zastoupenému.
Zástupce tak svými úkony vyvolává vznik práv či povinností zastoupenému. Podstatou ústavně zaručeného práva na zastoupení a pomoc je možnost každého účastníka řízení nechat se zastoupit nebo využít právní či jiné odborné pomoci od jakékoli vybrané osoby v průběhu celého řízení. U práva na zastoupení a právní pomoc pak lze v obecné rovině rozlišovat právo na zastoupení obecným zmocněncem, právo na právní pomoc a právo na jinou odbornou pomoc. V řízení o přestupcích se uplatní mj. zásada zajištění práva na obhajobu, která vyjadřuje požadavek ochrany zákonných práv a zájmů osoby, proti níž je vedeno přestupkové řízení.
Smyslem obhajoby je „poznání všech skutečností důležitých ke zjištění objektivní pravdy o přestupku, okolností svědčících pro i proti osobě obviněného ze spáchání přestupku.“ Výkon obhajoby tak směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, a to má vliv na právní vědomí. Zásada je tedy stanovena nejen v zájmu osoby, proti které se řízení vede, ale též v zájmu společnosti (srov. Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. Praha: Linde, 2006, s. 192). Smyslem zastoupení bez ohledu na to, jestli jde o osobu práva znalou (advokát) či nikoli, by pak mělo být, že zmocněnec bude namísto zastoupeného činit v průběhu řízení určité úkony, čímž zastoupenému usnadní a zefektivní postup v řízení, např. poskytnutím právní či jiné pomoci, vyřizováním komunikace se správním orgánem, apod.
Žalovaný ani netvrdí, že obhajoba se všemi důsledky přechází na zmocněnce. Nicméně v situaci, kdy zmocněnec zastupuje osobu ve správním řízení, je jeho povinností seznámit se s průběhem skutkového děje, jakož i reagovat na svědky a pokládat jim otázky. Výklad předložený žalobcem, tedy že zmocněnec nemůže znát skutkový děj, reagovat na svědky, pokládat jim otázky v návaznosti na jejich tvrzení, naopak považuje žalovaný za absurdní a odporující základnímu účelu zastoupení v řízení. Úlohou zmocněnce a advokáta zvláště je znát obsah předmětu řízení, v němž by měl kvalifikovaně hájit práva zastoupeného. Zástupce žalobce se na internetové adrese (která je uvedena) prezentuje jako člen advokátní kanceláře nabízející právní služby z oborů obchodního práva, občanského práva, trestního a přestupkového práva. Zákon o advokacii uvozuje povinnosti advokáta poměrně jasně.
Žalovaný s ohledem na vše uvedené navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Posouzení krajským soudem
K jednotlivým žalobním námitkám soud uvádí následující:
K žalobní námitce ad 1 – neurčitost výroku – příčina dopravní nehody.
Pokud jde o rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště, toto bylo vydáno 16. 7. 2013 pod č. j. zn. MUUH-OD/5467/2013/GreV Spis/1179/2013 (proti němu podal žalobce odvolání). Žalovaným bylo rozhodnuto tak, že odvolání se zamítá a citované rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště se potvrzuje. Pokud jde o napadený výrok rozhodnutí MěÚ Uherské Hradiště, který je označován jako neurčitý a tím nezákonný, ve výroku rozhodnutí o přestupku je uvedeno, že žalobce je vinen tím, že
tím porušil ust. § 18 odst. 1 zákona o provozu a tak se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu, jehož se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) nesplní nebo poruší povinnosti uvedené v hlavě II tohoto zákona,
tím porušil ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o provozu, a tak se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu, jehož se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemní komunikaci jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnosti stanovené v hlavě II tohoto zákona,
a tím porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu a tak se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu, jehož se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemní komunikaci se přes výzvu dle § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdy na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.
Krajský soud v Brně uvádí, že dospěl ke stejnému závěru, jako žalovaný, že výrok rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 16. 7. 2013 je výrok zcela určitý, když z ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu vyplývá, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Pokud žalobce namítá, že správní orgán ve svém rozhodnutí pouze opsal ust. § 18 odst. 1 silničního zákona, soud k tomu uvádí, že právě v tomto zákonném ustanovení je uvedeno, čemu všemu musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy, aby to nemělo za následek dopravní nehodu, když bylo zjištěno, že žalobce nedodržel podmínky stanovené v § 18 odst. 1 a tím právě způsobil dopravní nehodu a dopustil se přestupkového jednání.
Ze spisu Policie ČR, která je součástí správního spisu, vyplývá, že poté, kdy k dopravní nehodě došlo, se odmítl žalobce k této dopravní nehodě vyjádřit, když byl dne 24. 12. 2012 vyhotoven Protokol o nehodě v silničním provozu a to prap. A. Ch., policistou, který dopravní nehodu šetřil, když tento ve vylíčení událostí vedoucích k dopravní nehodě uvedl, že při průjezdu pravotočivou zatáčkou ve směru na ……. řidič nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, kdy byla mlha, svým schopnostem a vlastnostem vozidla, v důsledku čehož uvedl vozidlo na mokrém povrchu do smyku, nezvládl řízení a vyjel vpravo mimo komunikaci …. Z tohoto protokolu vyplývá, jaké byly povětrnostní podmínky, tedy mlha, což rozhodně způsobuje sníženou viditelnost, navíc k uvedenému protokolu je připojena celá řada fotografií, i s registrační značkou uvedeného vozidla řízeného žalobcem, tedy fotografii z uvedeného dne po způsobené dopravní nehodě, fotografie byly pořízeny policií, a z nich vyplývá, že v uvedenou dobu byla vozovka mokrá, při okrajích zasněžená.
Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán ve výroku svého rozhodnutí, v popisu přestupku, kterého se dopustil žalobce, přestupku popsaného v bodě 1, správně citoval, co způsobilo uvedený den a hodinu předmětnou dopravní nehodu. Je zcela evidentní, že žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy skutečnostem, které jsou uvedeny v ust. § 18 odst. 1 silničního zákona, tedy jednání, které je přímo uvedeno v tomto zákonném ustanovení a dopustil se tak přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona.
Je tedy evidentní, že nepřizpůsobil rychlost jízdy při průjezdu pravotočivou zatáčkou stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a zejména svým schopnostem a vlastnostem vozidla...
Pokud jde o druhou žalobní námitkou, a to určení příčiny dopravní nehody a vztah § 5 odst. 1 a § 18 odst. 1 silničního zákona, Krajský soud v Brně uvádí, že vzal za jednoznačně prokázané z listinných důkazů, tedy ze spisu policie, že v případě předmětné dopravní nehody, která byla policií šetřena, došlo k porušení ust. § 18 odst. 1 silničního zákona, když žalobce namítá, že v jeho případě došlo k porušení povinnosti řidiče stanovené v § 5 odst. 1 písm. b), kde je uvedeno, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. V tomto směru se ztotožňuje s tvrzením žalovaného, jak je popsáno v odůvodnění jeho rozhodnutí v kapitole prokázání skutkového stavu přestupku – dopravní nehody, neboť bylo zcela evidentně prokázáno, kdy došlo k uvedenému přestupku v uvedené lokalitě, uvedený den a čas byla mlha, vozovka byla vlhká, byla také pokryta sněhem a tomu všemu žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy, což je porušení ust. § 18 odst. 1 silničního zákona.
Pod bodem 3 pak vyčítá žalobce žalovanému vady právní kvalifikace, když dle žalovaného tento se měl dopustit dvou přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) a žalobce namítal, že postup žalovaného je protizákonný, neboť se řidič dopustil jednoho přestupku a to dvěma skutky.
V tomto směru se krajský soud neztotožňuje s tvrzením žalobce, neboť dle § 125c odst. 1 písm. k) fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
Pokud správní orgán uvedl, že žalobce se dopustil dvou přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k), jedná se o dvě rozdílná přestupková jednání, která se dají obě podřadit pod § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, přičemž jedno z těchto jednání spočívá v porušení ust. § 6 odst. 8 písm. a) silničního zákona, dle kterého řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz, což se v případě řidiče – žalobce při uvedené dopravní nehodě nestalo, jak vyplývá z výslechu svědka A. Ch. (policisty, který se dostavil k předmětné dopravní nehodě a který byl vyslechnut dne 17. 6. 2013 a vyplývá to i z výpovědi svědkyně L. K., která v důsledku předmětné dopravní nehody měla poškozeno své vozidlo a volala policii, a které také potvrdila, že žalobce u sebe neměl žádné doklady).
Uvedené přestupkové jednání, tedy že řidič motorového vozidla při řízení u sebe neměl řidičský průkaz, je přestupkovým jednáním, které se nedá podřadit pod ust. § 125c odst. 1 písm. a) až j) [v silničním zákoně v oddíle přestupky], jedná se tedy evidentně o jednání správně podřazené pod ust. § 125c odst. 1 písm. k) a také přestupek popsaný ve výroku rozhodnutí správního orgánu pod bodem 1, tedy způsobení dopravní nehody žalobcem a jakým způsobem § 18 odst. 1 se nedá podřadit pod jiná ustanovení silničního zákona než pod ust. § 125c odst. 1 písm. k).
Jedná se tedy o dvě přestupková jednání různého druhu, obě však podřaditelná pod ust. § 125c odst. 1 písm. k).
I v tomto případě má soud za to, že žalovaný postupoval správně, když rozhodnutí správního orgánu potvrdil i v tom, že žalobce se ve dvou případech dne 24. 12. 2012 dopustil dvou rozdílných přestupkových jednání, která se však obě dají podřadit pod ust. § 125c odst. 1 písm. k) a pod ust. § 125c odst. 1 písm. a) a až j) se podřadit nedají.
Pokud pak jde o další žalobní námitku žalobce uvedenou v bodě 4 žaloby týkající se vadnosti doručování, s tím, co uvádí žalobce v žalobě, soud rovněž nesouhlasí a ztotožňuje se se stanoviskem žalovaného.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 15. 1. 2013 udělil žalobce plnou moc pro zastupování v celém řízení o přestupku advokátovi Mgr. Bc. Peteru Mrázikovi advokátu společné advokátní kanceláře Mach & Mrázik, advokátní kancelář, s.r.o. Je pravdou, že veškeré písemnosti byly doručovány do datové schránky Mach & Mrázik, advokátní kancelář, s.r.o., přestože, jak sám žalovaný uvádí, každý z těchto advokátů měl zřízenu svou vlastní datovou schránku.
Dle zástupce žalobce toto způsobuje, tedy nesprávný způsob doručení, nezákonnost rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Brně se ztotožňuje se stanoviskem, které uznává i žalovaný, že správně skutečně v tomto přestupkovém řízení mělo být doručováno do datové schránky přímo advokátu Mgr. Bc. Peteru Mrázikovi, do jeho vlastní datové schránky, pokud se tomu však takto nestalo, je v daném případě rozhodující, zda přes toto „vadné“ doručení zástupci žalobce se doručované písemnosti dostaly zástupce žalobce, tedy zda zástupci žalobce byly fakticky doručeny.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že pochybení při doručování nemusí vždy způsobit takovou vadu, aby to mělo vliv na platnost (účinnost) doručení.
V tomto případě nesprávné doručování nepřivodilo žádné zkrácení práv žalobce.
V konkrétních případech je nutné zkoumat, zda byla splněna materiální funkce doručení – tedy, zda se adresát s danou písemností skutečně seznámil, resp. se mohl a měl seznámit. Nedodržení zákonného postupu při doručování tak samo o sobě ještě neznamená, že se doručení musí zopakovat. Rozhodující je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (obdobný závěr dovodil NSS v rozsudku ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008-73), rozsudek NSS č. j. 1 As 92/2010-95 ze dne 16. 12. 2010 či rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011-88).
Pokud jde o tento konkrétní případ, je tedy skutečností, že bylo doručováno do datových schránek advokátní kanceláře Mach & Mrázik s.r.o., nikoliv přímo do datové schránky advokáta Mgr. Bc. Petera Mrázika, nicméně je zcela evidentní, že na všechna doručovaná podání, i když ne správným způsobem, bylo reagováno ze strany právního zástupce žalobce Mgr. Bc. Petera Mrázika, jako např. omluvy z jednání, odvolání do rozhodnutí prvostupňového orgánu, a to v zákonem stanovené lhůtě, podaná žaloba proti rozhodnutí žalovaného, rovněž v zákonem stanovené lhůtě, takže je tedy zcela zřejmé, že se předmětné písemnosti dostaly vždy do rukou Mgr. Bc. Petera Mrázika, advokáta, jemuž udělil žalobce plnou moc, včas.
Soud uzavírá, že ani tato žalobní námitka není důvodná.
Pokud pak jde o žalobní námitku označenou pod bodem 5 – nedoručení obvinění obviněnému (pro jeden z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.), včetně nespojení věcí ve společné řízení, ani tuto námitku soud nepokládá za důvodnou.
K této žalobní námitce uvádí, že poté, kdy byl při ústním jednání 17. 6. 2013 proveden výslech svědků – policisty A. Ch., šetřící dopravní nehodu z 24. 12. 2012 a svědkyně L. K., která dopravní nehodu oznamovala policii a při šetření policisty byla přítomna, vyšlo najevo, že policista, který se dostavil k šetření uvedené dopravní nehody (A. Ch.), požadoval po žalobci – řidiči předložení dokladů potřebných pro provoz a řízení motorového vozidla, načež žalobce sdělil, že doklady má doma, zapomněl je. To, že žalobce u sebe neměl žádné doklady, potvrdila i svědkyně L. K.
Dne 3. 7. 2013 doručoval MěÚ Uherské Hradiště žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce seznámení s provedenými změnami – rozšíření obvinění, kdy uvedeno, že ze spisového materiálu plyne, že jmenovaný při řízení uvedeného motorového vozidla u sebe neměl řidičský průkaz, kdy uvedeným jednáním měl porušit ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o provozu. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dochází k rozšíření obvinění o obvinění z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu a dále dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo zástupci sdělováno, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí písemnou nebo ústní formou do protokolu na odboru dopravy, přičemž tak může učinit dne 16. 7. 2013 v 8:30 hod. v souladu s ust. § 49 odst. 1 správního řádu s tím, že podklady jsou k nahlédnutí u odboru dopravy MěÚ Uherské Hradiště.
Soud nesouhlasí se stanoviskem žalobce, že rozšíření obvinění o další přestupkové jednání muselo být dle zákona sděleno samotnému žalobci a teprve na základě tohoto sdělení advokátovi mohl tento udělit plnou moc pro zastupování i ve věci týkající se podezření z přestupku, o něž bylo rozšířeno obvinění.
S tímto však soud nesouhlasí, trvá na tom, že správní orgán postupoval správně, neboť plná moc byla udělena zástupci pro celé přestupkové řízení a zástupce je od toho, aby po celou dobu řízení hájil zájmy svého klienta, zkontaktoval se s ním, zjistil od svého klienta skutkový stav a na základě toho příslušně reagoval u správního orgánu, když měl možnost také on sám seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, což mu bylo ze strany správního orgánu sděleno.
Zástupce žalobce však, tak jako v průběhu celého řízení, žádným způsobem aktivně nereagoval, v tomto směru ničeho neučinil.
Soud se v tomto směru ztotožňuje se stanoviskem žalovaného.
Nesouhlasí ani s tím názorem žalobce, že správní orgán měl dle § 140 správního řádu, protože se žalobce dopustil dle správního orgánu více přestupků, tyto spojit do společného řízení.
S tímto stanoviskem soud nesouhlasí, neboť dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné řízení upravuje § 57 tohoto zákona a v tomto případě má přednost zákon o přestupcích.
Dle § 57 odst. 1, jestliže pachatel se dopustí více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení.
Správní orgán také takto postupoval, všechny tři přestupky, jichž se žalobce dopustil dne 24. 12. 2012, také ve společném řízení projednal, což vyplývá ze správního spisu a zejména pak vydaného rozhodnutí.
Soud tedy uzavírá, že ani tato žalobní námitka žalobce důvodná není.
Pokud pak jde o žalobní námitku uvedenou pod bodem 6 – podmínky ústního jednání – 16. 7. 2013, kdy žalobce tvrdí, že správní orgán částečně věc projednal v nepřítomnosti žalobce a to dne 16. 7. 2013, čímž porušil jeho právo účastnit se řízení o přestupku dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ani s touto námitkou soud nesouhlasí.
Dle § 74 odst. 1 tohoto zákona, o přestupku koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Zástupce žalobce namítal, že žalobce se k jednání nedostavil z důležitého důvodu a náležitě se omluvil, a to proto, že ve všech případech, kdy bylo nařízeno ústní jednání o přestupku, byl tento v pracovní neschopnosti, což řádně doložil. Z těchto důvodů, protože žalobce byl nemocen, se k jednání nedostavil ani právní zástupce, protože neznal průběh skutkového děje, všechna skutková tvrzení svého klienta, nemohl by reagovat na svědky, tzn. pokládat jim otázky v návaznosti na jejich tvrzení, které zmocněnec nemůže znát.
Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán I. stupně nařídil ve věci projednání přestupků, jichž se měl dopustit žalobce dne 24. 12. 2012, jednání, a to konkrétně na den 26. 3. 2013 v 8:30 hod. K tomuto jednání byl žalobce řádně předvolán, písemnost mu byla doručována s poučením, když nebyl zastižen 7. 3. 2013, osobně si předvolání k jednání vyzvedl 15. 3. 2013. Dne 25. 3. 2013 byla doručena MěÚ Uherské Hradiště omluva z jednání žalobce jeho právním zástupcem Mgr. Bc. Peterem Mrázikem s tím, že omlouvá svého mandanta z jednání nařízeného na 26. 3. 2013, důvodem omluvy je nemoc mandanta. Přiložil Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené praktickým lékařem v …… MUDr. D. T. 25. 3. 2013.
K jednání se nedostavil ani právní zástupce.
Jednání správní orgán odročil. Další jednání pak bylo nařízeno na den 18. 4. 2013, kdy žalobce při doručování nebyl zastižen, písemnost mu byla uložena s poučením 28. 3. 2013 a žalobce si osobně předvolánku vyzvedl 4. 4. 2013.
Dne 15. 4. 2013 zaslal právní zástupce žalobce opět správnímu orgánu omluvu z jednání svého mandanta z důvodu trvající nemoci a předložil stejnou kopii Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené jako v prvním případě 25. 3. 2013 stejným praktickým lékařem. V Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti jsou uvedeny data kontrol u lékaře 8. 4. 2013 a 17. 4. 2013.
Ani k tomuto nařízenému jednání se nedostavil ani právní zástupce žalobce.
Na výzvu správního orgánu pak omluvu z jednání na 18. 4. 2013 právní zástupce žalobce doplnil o kopii Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z níž vyplynulo, že žalobce má stanovenou další kontrolu u lékaře na 26. 4. 2013.
Další jednání pak bylo nařízeno na den 14. 5. 2013.
Dne 3. 5. 2013 opět omlouval právní zástupce neúčast na tomto jednání svého mandanta, žádal stanovení nového termínu pro konání ústního jednání a důvodem omluvy je kolize jednání před Krajským soudem v Brně, sp. zn. KSBR 28 INS 11048/2012-A-22, když předložil předvolání k jednání od Krajského soudu, pracoviště Husova 15, Brno, na den 14. 5. 2013 v 10:15 hod. ve věci navrhovatele – věřitele Financial Bohemia Group s.r.o. proti dlužníku R. H. o insolvenčním návrhu navrhovatele – věřitele.
Dále bylo zjištěno, že jednání bylo nařízeno ještě na 13. 5. 2013 ve 13:30 hod., kdy k účasti na tomto jednání zmocnil Mgr. Bc. Peter Mrázik JUDr. Radka Macha, advokáta z advokátní kanceláře Mach & Mrázik (plná moc ze dne 10. 5. 2013). K tomuto jednání se JUDr. Radek Mach dostavil a z obsahu protokolu vyplývá, že mu bylo zopakováno obvinění žalobce z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) a dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, byly shrnuty výsledky dosavadního šetření a byl proveden důkaz zhlédnutím fotografií, uložených na digitálním nosiči a následně také vytištěných, dále byl proveden důkaz přečtením jednotlivých listů přestupkového spisu Policie ČR č. j. KRPZ-138358/PŘ-2012-151106, který obsahuje oznámení přestupku, úřední záznam o podání vysvětlení – P. T., plná moc, poučení, protokol o nehodě v silničním provozu, plánek, fotodokumentace na CD, náčrt. Po provedení důkazů zástupce uvedl, že se dostavil bez obviněného, k nehodovému ději se nebude vyjadřovat, navrhuje výslech policistů, kteří byli neprodleně po nehodě na místě samém, dále majitelky poškozeného vozidla Lucii Klimkovou. Neví, zda výpovědi objasní nehodový děj, je možné, že budou alternativně požadovat znalecký posudek. Požadoval kopii policejního spisu.
Další jednání pak nařídil správní orgán na 17. 6. 2013. Ze spisu vyplývá, že předvolání k tomuto jednání obdržel zástupce žalobce, který dne 13. 6. 2013 (došlo 14. 6. 2013) sdělil správnímu orgánu, že upozorňuje, že jeho mandant nebyl osobně předvolán k ústnímu jednání nařízenému na 17. 6. 2013 a vzhledem k tomu, že účast obviněného u jednání je nutná dle § 74 zákona o přestupcích v intencích čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a současně je existenčním právem obviněného konfrontovat svědky, zcela jistě není možné postupovat v řízení, aniž by byl k ústnímu jednání sám obviněný předvolán. Sdělil dále, že jelikož nejsou splněny podmínky pro konání ústního jednání a postup správního orgánu představuje vadu řízení, navrhoval, aby správní orgán ústní jednání zrušil.
Ze spisu bylo zjištěno, že když byl právní zástupce žalobce předvoláván k ústnímu jednání na 17. 6. 2013 (předvoláván byl dne 20. 5. 2013 a doručeno bylo do datové schránky dne 21., 5. 2013) bylo mu současně sdělováno, že bude proveden výslech svědků policisty prap. A. Ch. a L. K.
Dne 17. 6. 2013 proběhlo ústní jednání před správním orgánem, kde žalobce ani jeho právní zástupce přítomni nebyli, byl proveden výslech svědků A. Ch. a L. K. a správní orgán zástupci žalobce sdělil dne 17. 6. 2013, že jeho požadavku, aby se jednání nekonalo, nebylo vyhověno a ústní jednání proběhlo, jak bylo uvedeno na předvolání, které bylo zástupci řádně a včas doručeno. Správní orgán sdělil, že základním pravidlem vyplývajícím z ust. § 34 odst. 2 správního řádu při doručování písemností správním orgánem, má-li účastník řízení ve správním řízení zástupce, je, že se písemnost doručuje pouze tomuto zástupci. Výjimko z tohoto pravidla je případ, kdy účastník řízení má něco osobně vykonat, tehdy je nutno doručit písemnost jak zástupci, tak účastníku řízení. V tomto řízení však osobní účast obviněného, aby byl smysl či obsah řízení naplněn, nebyla v situaci, kdy si zvolil kvalifikovaného právního zástupce, nezbytná. Právě zástupce má hájit práva zastoupeného ve správním řízení. Žalobce tak tedy mohl uplatňovat právním zástupcem uváděné právo konfrontovat svědky při ústním jednání právě prostřednictvím zástupce. Dále byl v tomto sdělení uvědoměn právní zástupce, že správní orgán dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu umožňuje vyjádřit se ke kompletnímu spisovému materiálu do pěti dnů od obdržení uvedeného sdělení.
Dne 20. 6. 2013 sděloval právní zástupce žalobce, že jeho klient trvá na svém výslechu, což je důkazní návrh právního zástupce ve věci samé. Uvedl, že lze zcela jistě souhlasit, že § 34 odst. 2 správního řádu má svoje uplatnění, nicméně nikoliv v případě, že správní orgán předvolává obviněného k ústnímu jednání a bez zjevné objektivní příčiny mu přestane toto předvolání doručovat.
Další jednání pak bylo nařízeno správním orgánem na 16. 7. 2013.
Právní zástupce zaslal dne 15. 7. 2013 omluvu svou a svého mandanta z nařízeného jednání na tento den, žádal stanovení nového termínu pro konání ústního jednání, neboť žalobce trvá na svém výslechu, je opět v pracovní neschopnosti a jako přílohu doložil kopii Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 12. 7. 2013 opět praktickým lékařem z …… MUDr. D. T.
Dne 16. 7. 2013 pak vydal správní orgán ve věci přestupků žalobce rozhodnutí.
Krajský soud v Brně se ani s touto námitkou žalobce neztotožňuje, neboť ji nepokládá za důvodnou. Z toho, co bylo citováno ze správního spisu, vyplývá, že správní orgán ve věci nařídil celkem 6x ústní jednání ohledně projednání přestupků, z nichž byl obviněn žalobce. Ke všem těmto jednáním byl předvolán právní zástupce žalobce, všechna předvolání řádně a včas obdržel, omluvil se zákonným způsobem pouze k jednomu jednání, a to jednání nařízenému na den 14. 5. 2013, kdy z předvolánky, kterou doložil, bylo zjištěno, že současně na stejný den má nařízeno jednání u Krajského soudu v Brně a tuto omluvu také správní orgán respektoval a nařídil následně další jednání. K jednomu z jednání, a to jednání nařízené na 13. 5. 2013 se právní zástupce dostavil (dostavil se JUDr. Radek Mach), u tohoto jednání byl seznámen s obsahem celého spisového materiálu a zástupce sdělil, že požaduje výslech svědků, a to policistů, kteří byli neprodleně po nehodě na místě a výslech majitelky poškozeného vozidla L. K. Toto jednání pak správní orgán odročil na 17. 6. 2013, k tomuto jednání oba navržené svědky předvolal a současně právního zástupce dopředu v předvolání upozornil, že 17. 6. 2013 bude proveden výslech uvedených svědků.
K nařízenému jednání 17. 6. 2013 se však opět zástupce žalobce nedostavil s odkazem, že jeho klient nebyl k jednání na 17. 6. 2013 předvolán.
Podle § 34 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zástupce podle § 32 a § 33 v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Podle § 34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.
Krajský soud se v tomto případě zcela a ve všem ztotožňuje se stanoviskem žalovaného v tom smyslu, že nebylo třeba k ústním jednáním předvolávat žalobce, ale pouze jeho právního zástupce, což se ve všech případech stalo, neboť nebylo třeba, aby žalobce sám v uvedeném řízení něco vykonal.
Bylo zcela nadbytečné, tak jak při prvních nařízených ústních jednáních činil správní orgán, aby byl předvoláván i samotný žalobce, toto však v žádném případě nemohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí, o žádný vadný postup se nejednalo, pouze o nadbytečné předvolání žalobce k nařízeným jednáním.
Zástupce žalobce byl také seznámen s celým spisovým materiálem, včetně policejního spisu, a to u jednání dne 13. 5. 2013, byly také provedeny důkazy výslechem svědků, které navrhoval žalobce, a to 17. 6. 2013 a i když u tohoto jednání právní zástupce žalobce bez řádné omluvy přítomen nebyl, mohl se s podklady pro vydání rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu seznámit a na toto byl také správním orgánem upozorněn.
Je zcela absurdní, že by právní zástupce, jak tvrdil, neznal skutková tvrzení, průběh skutkového děje a nemohl reagovat na svědky, neboť samozřejmě od svého klienta, poté, kdy převezme zastoupení, průběh přestupkových jednání, tak jak je „vidí“ žalobce, tedy jeho klient, musí znát, neboť jinak by zastoupení nemělo žádný smysl.
Soud vidí omluvy z nařízených jednání (jedna z nich byla důvodná) jako omluvy zcela účelové, s úmyslem dosáhnout toho, aby přestupek nemohl být projednán do jednoho roku od jeho spáchání, neboť k přestupkovým jednáním došlo dne 24. 12. 2012 a podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
Pokud jde o námitku právního zástupce žalobce, že omluvy žalobce byly včasné a řádné, a že k jednání měl být ve všech případech předvolán nejenom právní zástupce, ale i samotný žalobce, a že žalobce měl vždy důležitý důvod nedostavit se k jednání, a to nemoc, soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
„Ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného“ (podle rozsudku NSS ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014-21).
„Má-li zastoupený v řízení něco osobně vykonat, doručují se písemnosti též jemu (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). V takovém případě se jedná o písemnost, jíž správní orgán vyžaduje osobní účast zastoupeného v řízení proto, aby byl smysl či obsah řízení naplněn. I v takovém případě se však správní orgán musí pohybovat v rámci zákonem mu stanoveným; může totiž požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, připouští-li takové jeho oprávnění zákon sám. Zákonný požadavek „nutnosti osobní účastí“ je třeba vykládat tak, že správní orgán může příslušnou osobu předvolat pouze a jen tehdy, jestliže je osobní účast předvolané osoby nutná pro dosažení cíle řízení“ (podle rozsudku NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008-61).
Soud uzavírá, že z provedeného důkazu správním spisem bylo nepochybně zjištěno, že žalobce se přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, dopustil, skutkový stav byl zjištěn správně a náležitě (§ 3 správní řád), také sankce byly uloženy v souladu se zákonem, a soud proto žalobu jak nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, když ani procesní pravidla nebyla porušena.
Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 dost. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěch neměl, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, který naopak úspěšný byl, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Jana Kubenová, v. r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
Barbora Zachovalová