31Af 132/2012 - 33
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Pospíšila a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobkyně R. P., zastoupené Bc. R. P., proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 5. 6. 2012, č.j. 224/12-1501-806794,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
I. Předmět řízení
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 1. 8. 2012 domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 5. 6. 2012, č.j. 224/12-1501-806794 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově ze dne 14. 11. 2011, č.j. 253713/11/325961702983, ve věci platebního výměru na pokutu za opožděné tvrzení daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, a aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
[2] Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 15. 8. 2012, č.j. 22Af 89/2012-7, na základě ustanovení § 7 odst. 2 věty prvé a § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), o postoupení dané věci Krajskému soudu v Brně.
[3] S účinností od 1. 1. 2013 došlo zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky Ministerstva financí č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech, ke změně organizační struktury správních orgánů pro výkon správy daní tak, že procesním nástupcem Finančního ředitelství v Ostravě je Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, které je tedy žalovaným v řešeném případě.
II. Obsah žaloby
[5] Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť vznik opožděného tvrzení daně nenastal. Jak žalobkyně shodně uváděla i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí (žalobní i odvolací námitky jsou zcela totožné), tak dle jejího názoru byl uplatněn nárok dle ustanovení § 13 odst. 10 ZDN [pozn. krajského soudu: v žalobě je zřejmý překlep, jelikož z jejího textu je patrné, že žalobkyně má na mysli ustanovení § 13a odst. 10 ZDN], a že jí podané daňové přiznání dne 2. 3. 2011 bylo podáno v zákonné lhůtě, jelikož ta jí uplynula až dne 30. 4. 2011.
III. Vyjádření žalovaného a upřesnění žaloby
[7] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 12. 10. 2012, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a plně se odvolal na napadené rozhodnutí.
[8] Žalobkyně ve svém přípise, doručeném soudu dne 28. 12. 2012, souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a dále upravila své žalobní tvrzení v tom ohledu, že prekluzivní lhůta pro podání předmětného daňového tvrzení uplynula dle § 13a ZDN dne 5. 4. 2011, tj. uplynutím 3 měsíců ode dne zaslání rozhodnutí o povolení vkladu. Stále tedy setrvala na právním názoru, že jí podané daňové přiznání bylo učiněno včas.
IV. Posouzení věci krajským soudem
[9] Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.
[10] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
[11] Podstata věci je založena na zodpovězení otázky, zda správce daně postupoval správně dle postupu, jak je vylíčen v bodě [4] tohoto rozsudku, tedy jestli došlo k opožděnému tvrzení daně z nemovitostí ze strany žalobkyně, nebo jestli měl správce daně na řešený případ vztáhnout výjimku dle ustanovení § 13a odst. 10 ZDN.
[12] Krajský soud úvodem považuje vzhledem k žalobčiným tvrzením uvedeným v bodě [6] tohoto rozhodnutí za nezbytné, aby uvedl, kdy nabylo rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí právní moci. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy účinném znění (dále jen „zápisový zákon“), stanovilo: „Rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví“. Ustanovení § 14 zápisového zákona pak stanovilo: „Za vklad se považuje zápis do katastrálních operátů.“. Ustanovení § 3 odst. 2 zápisového zákona pak stanovilo: „Na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v tehdy účinném znění, pak stanovilo: „Nestanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání.“
[14] Ustanovení § 13a odst. 10 ZDN stanovilo: „Nebylo-li do 31. prosince roku, ve kterém byl podán návrh na vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí rozhodnuto o jeho povolení, je poplatník povinen za nemovitost, která byla předmětem vkladu práva vlastnického podat daňové přiznání nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí. Daňové přiznání poplatník podává na zdaňovací období následující po roce, v němž vznikly právní účinky vkladu. Povinnost podat daňové přiznání nevzniká, pokud daňové přiznání za nemovitost podal současný společný zástupce nebo společný zmocněnec.“
[15] Z hypotézy citované právní normy je patrné, že aby mohla být vůbec aplikována, je třeba, aby nebylo do konce kalendářního roku rozhodnuto o povolení návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nicméně krajský soud shledává, že tato situace v řešené kause nenastala, a to z důvodů zdejším soudem uvedených v bodě [13] tohoto rozhodnutí, tedy, že bylo předmětným katastrálním úřadem rozhodnuto do 31. prosince předmětného roku. O tomto rozhodnutí byla žalobkyně, jak ostatně výslovně vyplývá z jejího vlastního tvrzení, řádně obeznámena. Nelze tedy přisvědčit její žalobní námitce, že v jejím případě mělo být aplikováno výše uvedené ustanovení § 13a odst. 10 ZDN, jelikož je v dané kause rozhodující datum zápisu vkladu práva do katastru nemovitostí, nikoliv datum doručení tohoto rozhodnutí žalobkyni.
[16] Z výše uvedeného tedy krajský soud shledává, že v řešené kause mělo být, a správcem daně zcela v souladu se zákonem bylo, aplikováno ustanovení § 13a odst. 1 věta první ZDN, tedy: „Daňové přiznání je poplatník povinen podat příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období.“. Jak je patrno z předložené spisové dokumentace, žalobkyně (poplatník daně) takto neučinila a daňové přiznání podala s 30 denním zpožděním dne 2. 3. 2011, respektive s prodlením v délce 23 dnů následujících po 5 pracovních dnech od stanovení lhůty ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 DŘ („Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů.“) a svým jednáním tedy způsobila sama sobě sankční následek ve formě uvedené pokuty.
[17] Výše této pokuty pak byla stanovena zcela v souladu s ustanovením § 250 odst. 3 DŘ: „pokud by částka vypočtená podle odstavce 1 nebo 2 byla nižší než 500 Kč, činí výše pokuty za opožděné tvrzení daně 500 Kč.“ poté, co správce daně stanovil daň na předmětnou nemovitost v souladu s daňovým přiznáním žalobkyně na částku 292 Kč s tím, že vypočtená částka pokuty dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. a) DŘ činila 4 Kč. Postup správce daně, jak byl popsán v bodě [4] tohoto rozhodnutí, byl tedy zcela zákonný, i vzhledem k faktu, že správce daně dle tehdy účinného znění daňového řádu neměl žádnou možnost výši pokuty, i když takto značně přesahovala samotnou výši daně, jakkoliv moderovat či promíjet. V postupu ani v napadeném rozhodnutí žalovaného krajský soud také nezjistil žádné procesně-právní či hmotně-právní pochybení a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
V. Shrnutí a náklady řízení
[18] S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobkyní nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.
[19] Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu