Číslo jednací: 31Ad 20/2013-36
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně společnosti Elegant ANA, s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 130, zast. JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Horní náměstí 103/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. dubna 2013, č.j. 822/1.30/13/14.3, takto:
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 18.1.2013, č.j. 1034/6.72/13/14.3. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 250.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
V jeho odůvodnění uvedl, že kontrolou provedenou oblastním inspektorátem dne 19.3.2012 bylo zjištěno, že se žalobkyně dopustila správního deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tím, že uzavřela smlouvu o dílo s podnikající fyzickou osobou S. S., občankou Ruské federace, na druh výkonu práce - úklid, balení a vybalování zboží, prodavačka a desing obchodu, aby tím zastřela výkon závislé práce, která může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu. Řízení o tomto deliktu bylo usnesením ze dne 28.11.2012, č.j. 14732/6.72/12/14.3/1 spojeno s řízením pro podezření ze spácháním deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
V reakci na uplatněné odvolací námitky žalovaný poukázal na ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, který definuje nelegální práci a vyjmenoval znaky závislé práce uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“). Konstatoval, že při kontrole, kterou u žalobkyně provedl oblastní inspektorát dne 19.3.2013, se v její prodejně nacházela S. S., která rovnala oděvy na věšáku. Uvedla, že pracuje jenom pro žalobkyni od června 2011 a nevěděla, na základě jakého pracovněprávního vztahu či jiné smlouvy danou činnost vykonává. Tu popsala jako úklid prodejny, vybalování zboží, design obchodu a v době, kdy v prodejně nebyl nikdo jiný, i prodej. Potvrdila, že podléhá paní C., která jí přiděluje práci a kontroluje ji. Podle potřeby určuje i pracovní dobu a vede její evidenci. S. S. žalobkyni fakturuje odměnu, která je odvislá od počtu odpracovaných hodin. Pracovní nářadí jí zapůjčila žalobkyně.
V den zahájení kontroly byl sepsán protokol i s jednatelkou žalobkyně paní Mgr. Hanou Kateřinou Cardovou, která uvedla, že S. S. je podnikající fyzická osoba, vykonává pro žalobkyni shora popsané práce, které jí přiděluje osobně nebo jiný její zaměstnanec. Odměnu za vykonané práce fakturuje S. S. každý měsíc. Potvrdila, že pracovní pomůcky jsou majetkem společnosti. Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v protokolu o provedení kontroly ze dne 28.5.2012 je zaznamenáno předání smlouvy o dílo, uzavřené dne 1.1.2012, podle které S.S. vykonávala shora popsané práce za sjednanou odměnu 20.000 Kč měsíčně.
Žalovaný konstatoval k čemu slouží smlouva o dílo a co je možno dle obchodního zákoníku za dílo považovat. Připomněl ust. § 3 zákoníku práce, podle kterého může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovně právním vztahu, není-li upravena zvláštním předpisem. Základními pracovně právními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Smysl této právní regulace spatřoval žalovaný ve snaze zabezpečit, aby svým charakterem závislá práce byla vykonávána v chráněném režimu zákoníku práce a v neposlední řadě i v zajištění příjmů státního rozpočtu. Zastřením závislé práce smlouvou o dílo je obvykle také obcházena povinnost daná ust. § 89 zákona o zaměstnanosti, podle kterého je možné zaměstnat pouze cizince, který má platné povolení k zaměstnání.
K namítané absenci tlumočníka žalovaný citoval ust. § 16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu v platném znění (dále jen „správní řád“) a poukázal na to, že S. S. při kontrole neuvedla, že neovládá český jazyk, poskytla svoje vyjádření při kterém adekvátně, věcně a souvisle odpovídala na položené otázky a sepsaný záznam stvrdila svým podpisem. Nebyl proto důvod domnívat se, že český jazyk neovládá.
Činnost S. S. pro žalobkyni hodnotil žalovaný jako výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah, neboť úklid, balení a vybalování zboží, činnost prodavačky a tvorbu designu obchodu vykonávala na základě smlouvy o dílo a bez uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Tuto práci vykonávala osobně, jménem žalobkyně, ve vztahu podřízenosti a na základě jejich pokynů. Žalobkyně jí určovala pracovní dobu a odměna byla stanovena na základě počtu odpracovaných hodin. Pracovní prostředky byly ve vlastnictví žalobkyně.
Jednání žalobkyně hodnotil žalovaný jako vysoce společensky škodlivé, které výrazně poškozuje rovné podmínky na trhu práce, protože jako zaměstnavatel využívající nelegálně zaměstnané osoby čerpá velké množství neoprávněných výhod oproti ostatním zaměstnavatelům, postupujícím v souladu se zákony. Tímto jednání dále způsobuje značné následky v oblasti daňové a zkracuje práva a oprávněné zájmy zaměstnanců, neboť přenáší četná rizika na druhé osoby a zbavuje se tak povinností, které mu ukládají právní předpisy. Poukázal i na to, že míru typové závažnosti protiprávního jednání žalobkyně vyjadřuje zákonodárce pomocí rozmezí výše pokuty, v jejímž rámci lze daný správní delikt sankcionovat.
Žalovaný dále neměl pochybnosti o tom, že žalobkyně porušila ust. § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti tím, že nesplnila povinnost informovat příslušné krajské pobočky Úřadu práce o nástupu cizinců do zaměstnání nejpozději v den nástupu výkonu práce, a to v případě zaměstnanců: O.S., A. M. a S. E.. Tím se dopustila deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Tento skutkový stav je potvrzen Úřadem práce ČR-krajskou pobočkou v Karlových Varech ze dne 19.4.2012.
K výši pokuty pak žalovaný uvedl, že byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozmezí, uvedeného v § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Zákonnou shledal i výši nákladů řízení, uložených dle § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného a tvrdila, že je nesprávné a nezákonné. Poukázala na obsah svého odvolání, v němž namítala, že S. S. je OSVČ s předmětem podnikání aranžérská činnost. Při kontrole nebyla přistižena při prodeji zákazníkům, vybalování zboží, jeho rovnání ani při úklidových pracích. Podle žalobkyně žalovaný pochybil, když se spokojil pouze se sdělením občanky Ruské federace. Na skutečnost, že tato žena měla vykonávat závislou práci zastřenou smlouvou o dílo oblastní inspektorát usuzoval jen na základě jejího sdělení, které je v rozporu s objektivní skutečností. Zmíněná cizinka nebyla schopná plně porozumět významu kladených otázek ani posoudit, jestli jde o úkon, k němuž je nezbytná účast tlumočníka. Formulace zachycené v protokolu jsou evidentně formulacemi pracovníka oblastního inspektorátu. S. S. na tom dle žalobkyně není se znalostí českého jazyka tak, aby takto mohla formulovat svoje odpovědi. Tvrdila, že S. S. uzavřela smlouvu o dílo na aranžérskou práci, nebylo povinností žalobkyně ji kontrolovat a je jen hypotetickým předpokladem oblastního inspektorátu, že uzavřená smlouva zastírala skutečný stav, neboť své závěry opřel pouze o informaci S. S. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že uplatněné odvolací námitky jsou nedůvodné, jde o nezákonné rozhodnutí.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém rozhodnutí. Znovu popsal zjištění učiněná při kontrole provedené v provozovně žalobkyně dne 19.3.2012 a uzavřel, že žalobkyně umožnila nelegální práci ve smyslu ust. § 5 písm. e) bod 1. S. S. a tím se dopustila správního deliktu na úseku zaměstnanosti podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a dále správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. d) téhož zákona, když nesplnila povinnost danou jí v § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, neboť včas neoznámila krajské pobočce Úřadu práce nástup cizince do zaměstnání. Shodně jako ve svém rozhodnutí se vyjádřil i k namítanému porušení práva na tlumočníka, jak ho upravuje ust. § 16 odst. 3 správního řádu. Konečně uvedl, že při uložení pokuty vycházel oblastní inspektorát ze závažnosti správního deliktu, přihlédl ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem za nichž byl spáchán. Pokutu uložil dle ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti na samé spodní hranici zákonného rozpětí. V závěru navrhl zamítnutí žaloby a požadoval úhradu nákladů soudního řízení, které však nevyčíslil.
Krajský soud poté, co rozhodl o pokračování v řízení přerušeném usnesením ze dne 9. ledna 2014, č.j. 31 Ad 20/2013-28, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když souhlas žalobkyně i žalovaného s takovým postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.
Jak vyplývá z obsahu podané žaloby, žalobkyně nevznesla námitky proti skutku, kterého se měla dopustit tím, že v rozporu s ust. § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti nesplnila povinnost informovat příslušné krajské pobočky Úřadu práce o nástupu cizinců do zaměstnání nejpozději v den nástupu výkonu práce v případě zaměstnanců: O. S., A. M. a S. E. Tím se dopustila deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
Svoje žalobní námitky zaměřila proti závěrům týkajícím se činnosti Svetlany Stravinské pro žalobkyni.
Především nesouhlasila se závěrem oblastního inspektorátu a žalovaného, že S. S. měla vykonávat závislou práci zastřenou smlouvou o dílo, na který usuzovali z její výpovědi, resp. jejího sdělení. Žalobkyně tvrdila, že S. S.na tom není se znalostí českého jazyka tak, aby takto mohla formulovat svoje odpovědi a nebyla schopná plně porozumět významu kladených otázek ani posoudit, jestli jde úkon, k němuž je nezbytná účast tlumočníka.
Dle § 16 odst. 1 správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském.
Dle odst. 3 citovaného ustanovení každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.
Krajský soud musí přisvědčit žalovanému, že S. S. v průběhu kontroly, která proběhla dne 19.3.2012, nenamítala, že položeným otázkám nerozumí a nepožádala, aby jí bylo umožněno jednat za přítomnosti tlumočníka. V závěru záznamu z jednání, který podepsala, je uvedeno, že rozuměla otázkám a nežádá tlumočníka. Nelze však přehlédnout, že záznam pořízený o zahájení kontroly a sepsaný za přítomnosti S. S. i záznam o zjištěných skutečnostech, které kontrolujícímu pracovníkovi oblastního inspektorátu taktéž sdělila S. S., byl na předtištěném formuláři zaznamenán rukou, písmo osoby, která záznam prováděla je špatně čitelné. Nelze ani zjistit, zda byl obsah zaznamenaného S. S. před podpisem záznamu přečten, nebo měla možnost si záznam přečíst. To s ohledem na uplatněnou žalobní a i odvolací námitku otevírá otázku, do jaké míry byla S. S. skutečně schopná položené otázky správně pochopit a přesvědčit se, že její odpovědi byly správně zapsány, když v písemném prohlášení datovaném dnem 30.7.2012 (doručeném oblastnímu inspektorátu dne 21.8.2018) mimo jiné tvrdila, že zcela nerozuměla položeným otázkám, neboť ovládá je základy českého jazyka. Citovaným prohlášením se žalovaný nezabýval a rozpory mezi ním a záznamy pořízenými dne 13.9.2012 se nepokusil vysvětlit ani odstranit. Krajský soud je toho názoru, že žalovaný měl v odvolacím řízení S. S. vyslechnou jako svědka ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení, zda byl správní delikt žalobkyní spáchán, a umožnit jí, pokud by to požadovala, aby ve smyslu ust. § 16 odst. 3 správního řádu vypovídala za přítomnosti tlumočníka. Tak žalovaný nepostupoval a s uplatněnou odvolací námitkou se dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Protože se v posuzovaném případě skutkové okolnosti spáchaného správního deliktu opírají právě o obsah záznamů pořízeného právě se S. S. , skutečnost, že ji žalovaný nevyslechl jako svědkyni je pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Z důvodů výše uvedených krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude postupovat jak bylo shora naznačeno.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 2 úkony po 3.100 Kč (převzetí zastoupení, sepsání žaloby ) včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/, § 11 odst. 1 pím. a), d), g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Žalovanému uložil uhradit žalobkyni celkovou částku 9.800 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V Hradci Králové dne 31. října 2014
Mgr. Marie Kocourková, v.r.
předsedkyně senátu