[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]59Af 7/2014-37
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném
z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla
Vacka v právní věci žalobce XX, s.r.o., IČ XX, se sídlem XX, proti žalovanému
Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2014, č. j. 351/14/5000-14203-706599,
t a k t o :
I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne
7. 1. 2014, č. j. 351/14/5000-14203-706599, s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení shora označeného
rozhodnutí, kterým žalovaný zamítnul žalobcova odvolání a výrokem I. potvrdil rozhodnutí
Specializovaného finančního úřadu (dále jen ,,správce daně“) ze dne 21. 5. 2013,
č. j. 187488/13/4022-07000-303318, a výrokem II. potvrdil rozhodnutí správce daně ze dne
6. 8. 2013, č. j. 365538/13/4022-07000-303318. Oběma prvostupňovými rozhodnutími
správce daně rozhodl podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
o stížnostech žalobce na postup plátce daně, a to společnosti E. ON Energie, a.s. (dále
jen ,,plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření za období ledna
až února 2013 a března až dubna 2013 (dále jen ,,odvod“) podle § 14 a násl. zákona
č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o podporovaných zdrojích energie“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Žalobce uvedl, že plátci daně fakturoval za vyrobenou elektřinu v měsících lednu,
únoru, březnu a dubnu 2013 částky uvedené na fakturách, avšak plátce daně požadované
částky žalobci vyplatil ponížené o odvod podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon o podpoře“). Dále se žalobce zmiňoval
o právní úpravě odvodu, uvedl, že cit. ustanovení zákona o podpoře zavedlo skrytou daň
a bylo učiněno proti původnímu smyslu zákona o podpoře, potažmo Evropské směrnici
č. 77/2001/ES. Odvodová povinnost byla subjektům zavedena selektivně, z částky obratu,
takže je dopad úpravy citelnější a ve své podstatě pro žalobce likvidační. Žalobce namítal,
že postup žalovaného, který se na prvý pohled tváří jako souladný se zákonem, je
protiústavní, neboť porušuje právo žalobce na legitimní očekávání a vlastnické právo, jak
bylo konstatováno i Ústavním soudem. Postup žalovaného také porušuje zákaz retroaktivity
právních norem, byť se jedná o retroaktivitu nepravou, která je v zásadě přípustná. Nicméně
pokud je v kolizi se základními principy, je i taková retroaktivita podle žalobce vyloučena.
Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil,
a požadoval nahradit náklady soudního řízení.
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a navrhoval, aby soud žalobu zamítl a žalobci právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Žalovaný předně poukázal na změnu právní úpravy odvodu z elektřiny
ze slunečního záření, ke které došlo s účinností od 1. 1. 2013 přijetím zákona
o podporovaných zdrojích energie, s tím, že plátce daně má nadále povinnost solární odvod
provést a odvést. Podle žalovaného je řešení rozporu institutu odvodu s ústavněprávními
principy pouze v kompetenci Ústavního soudu. Ten se otázkou protiústavnosti odvodu
zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, v němž dospěl k závěru,
že zavedením odvodu sice došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům
fotovoltaických elektráren, ale nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal
porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů. Žalovaný také odkázal na závěry
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57,
podle kterých lze likvidační účinku solárního odvodu zohlednit prostřednictvím institutu
prominutí daně dle § 260 v návaznosti na § 259 daňového řádu. Podle žalovaného správce
daně v daňovém řízení postupoval v souladu se základními zásadami správy daní a dle § 237
daňového řádu přezkoumal, zda plátce daně srazil odvod v zákonem stanovené výši a odvedl
jej v zákonném termínu. V tomto směru nebylo shledáno pochybení.
Ze správního spisu předloženého žalovaným soud ověřil, že žalobce se nejprve obrátil
na plátce daně s žádostmi o podání vysvětlení ve smyslu § 237 odst. 1 daňového řádu ohledně
sražených částek odvodu. Plátce daně dne 19. 4. 2013 a 25. 6. 2013 žalobci sdělil,
že při srážce odvodu postupoval v souladu se zákonem o podporovaných zdrojích energie.
Žalobce se proto obrátil na správce daně a podal proti postupu plátce daně stížnosti podle
§ 237 odst. 3 daňového řádu, a to podáními ze dne 29. 4. 2013 na postup plátce daně
v souvislosti se sražením odvodu za období ledna a února 2013 a ze dne 26. 7. 2013
v souvislosti s provedením srážky odvodu za období března a dubna 2013.
Správce daně rozhodnutími ze dne 21. 5. 2013 a 6. 8. 2013 stížnosti žalobce na postup
plátce daně podle § 237 odst. 4 daňového řádu zamítnul, v prvém případu s odkazem na
§ 7a a násl. zákona o podpoře, v druhém případu s odkazem na § 14 a násl. zákona
o podporovaných zdrojích energie. Shledal totiž, že srážka odvodu za měsíce leden, únor,
březen a duben 2013 byla učiněna v souladu se zákonem, neboť dle právní úpravy měl plátce
daně bez výjimky zákonnou povinnost odvod srazit, vybrat a odvést, protože byly naplněny
zákonné podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření podle zákona
o podpoře, resp. zákona o podporovaných zdrojích energie.
Žalobcova odvolání podaná proti rozhodnutím správce daně potom žalovaný
rozhodnutím ze dne 7. 1. 2014, č. j. 351/14/5000-14203-706599, zamítnul a rozhodnutí
správce daně potvrdil výroky I. a II. Žalovaný nejprve správci daně vytknul, že v odůvodnění
prvého rozhodnutí nesprávně odkázal na zákon o podpoře, ačkoli s účinností od 1. 1. 2013
je odvod srážen podle zákona o podporovaných zdrojích energie, s tím, že toto pochybení
nemělo vliv na správnost rozhodnutí, neboť úprava odvodu byla až na terminologické změny
a kritéria pro osvobození (která žalobce stejně nesplňuje) přejata. Žalovaný při přezkumu
prvostupňových rozhodnutí zjistil, že správce daně postupoval plně v souladu s platnou
legislativou, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, podle něhož je
solární odvod v souladu s ústavním pořádkem. Podle žalovaného není plátci daně dána
zákonná možnost povinnostem nedostát, aniž by mu nesplněním povinností odvod srazit
a vybrat a odvést jej do 25 dnů po skončení odvodového období vznikla majetková a sankční
odpovědnost. Správce daně přezkoumal, zda plátce daně srazil odvod v jednotlivých
odvodových obdobích v zákonem stanovené výši a odvedl jej v zákonném termínu místně
příslušnému správci daně. Žalovaný pak prověřil částky sražené plátcem odvodu a způsob
jejich sražení a odvedení a dospěl ke shodnému závěru jako správce daně. Správce daně nebyl
oprávněn posoudit rozpor odvodu s ústavním pořádkem, neboť je vázán zákonem a pouze
v pravomoci Ústavního soudu je posuzovat soulad zákona o podpoře s ústavním pořádkem.
Žalovaný zmínil, že touto otázkou se Ústavní soud zabýval v cit. nálezu, ústavní stížnost
skupiny senátorů zamítl a napadená ustanovení zákona o podpoře nezrušil. Právní úprava
odvodu dle posuzovaných ustanovení byla nahrazena zákonem o podporovaných zdrojích
energie, který ustanovení o solárním odvodu převzal, a tato ustanovení jsou součástí právního
řádu a plátce daně ani orgány finanční správy je nemohou porušovat. Žalovaný
v podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu, který žalobcem zmíněné odvolací
námitky vypořádal. Žalovaný rovněž odmítnul, že by bylo rozhodnutí správce daně
nepřezkoumatelné. K námitce insolvenční situace žalovaný uvedl, že žalobce není a nebyl
evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný uzavřel tím, že pokud by se žalobci podařilo
prokázat likvidační efekt odvodu, správce daně neměl žádnou zákonnou možnost, jak tuto
skutečnost v řízení zohlednit.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející
v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných
žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou, kterou je správní soudnictví ovládáno,
vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu
v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podstatou celé žaloby je protiústavnost postupu orgánů finanční správy z důvodu
porušení žalobcova práva na legitimní očekávání a práva vlastnického v jeho základu
s ohledem na likvidační dopad zavedení odvodu. Zmiňuje-li však žalobce zákonnou úpravu
odvodu dle § 7a a násl. zákona o podpoře, míjejí se námitky s argumentací žalovaného,
který přezkoumával postup plátce daně podle § 14 a násl. zákona o podporovaných zdrojích
energie.
Soud předesílá, že otázkou souladu úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření
s ústavním pořádkem se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne
15. 5. 2012, www.usoud.cz, na který soud v plném rozsahu odkazuje. Ústavní soud
v cit. nálezu nevyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře upravující
odvod a dospěl k ústavnosti této právní úpravy. Na závěr zmíněného nálezu dodal,
že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky
vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě
mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy
jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře
podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit
v budoucnu.“ Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních
případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící
efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy
protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona
č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky
napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.“
Pro takové specifické případy pak zavázal obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité“ (bod [88] nálezu).
Následně vznikla otázka, jak vyložit uvedený příkaz Ústavního soudu, aby obecné
soudy udělaly „vše pro spravedlivé řešení“, tj. v jakém řízení má být hodnocena ústavnost
aplikace solárního odvodu v konkrétních případech. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, publ. ve Sb. NSS 3 000/2014,
dostup. na www.nssoud.cz, dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně není za
stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl
poplatníkovi efektivní ochranu. Rozšířený senát konstatoval, že stížnost dle § 237 daňového
řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování
srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro
„řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup
plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem
plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Dle rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu by bylo absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez
jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na
poplatníka.
I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost
o vysvětlení adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění
stížnosti u správce daně, umožňuje § 237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat
postup plátce pouze z hlediska zákonnosti, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu
postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Tento zákon kromě osvobození malých výrobců
nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti
zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální
přístup k výrobcům. V této fázi nalézacího řízení tedy nemá správce daně zákonnou možnost
provádět správní úvahu, na jejímž základě by mohl v konkrétním případě modifikovat výši
solárního odvodu. Podle rozšířeného senátu by tak bylo z ústavního hlediska a s ohledem na
požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy
nahradila bez dalšího moc soudní. Dle závěrů Nejvyššího správního soudu lze pokyn
Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech
za stávající právní úpravy jen prostřednictvím institutu prominutí daně podle § 260 daňového
řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.
Soud má za to, že shora cit. závěry je nutno aplikovat i v právě projednávaném
případu, ačkoli odvod byl plátcem daně sražen a odveden nikoli podle § 7a a násl. zákona
o podpoře, jehož ústavností se Ústavní soud zabýval, ale již dle § 14 a násl. zákona
o podporovaných zdrojích energie, neboť se jednalo o odvod z elektřiny ze slunečního záření
vyrobené v období od 1. 1. do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že právní úprava solárního
odvodu dle § 7a a násl. zákona o podpoře byla (až na drobnou terminologickou změnu
a podmínky osvobození) ustanoveními § 14 a násl. zákona o podporovaných zdrojích energie
převzata, má soud s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne
15. 5. 2012, že solární odvod není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto soud neshledal
důvod předložit věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť ten se již ústavností
právní úpravy solárního odvodu zabýval, byť ve vztahu k ustanovením dříve účinného zákona
o podpoře.
Soudu nezbývá než, vzhledem ke stručné žalobní argumentaci, shrnout s tím,
že správce daně a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, pokud se při vyřízení stížností
žalobce na postup plátce daně dle § 237 odst. 3 daňového řádu omezili na zjištění, zda byl
odvod plátcem daně sražen a odveden v souladu s § 14 a násl. zákona o podporovaných
zdrojích energie. Nebylo v jejich pravomoci přezkoumat postup plátce daně při sražení
a následném odvedení odvodu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a případného
likvidačního dopadu zavedení odvodu na žalobce a zabývat se tzv. „rdousícím efektem“
v konkrétním žalobcově případu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není
důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil
ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalovaný vyslovil s takovým postupem
souhlas a žalobce ve stanovené lhůtě soudu svůj nesouhlas nesdělil.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu
nákladů řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec jeho běžné činnosti
nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode
dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních
u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1
s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej
stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího
správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:
www.nssoud.cz.
V Liberci dne 3. listopadu 2014.
Mgr. Lucie Trejbalová,
předsedkyně senátu