1 A 53/2014- 24

[OBRÁZEK]Číslo jednací: 1A 53/2014 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní
věci žalobce: V. V., nar. x, st. přísl. Ukrajina, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem,
advokátem, Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Olšanská 2, 130 51
Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2014, čj. CPR-11171-3/ČJ-
2014-930310-V242,

t a k t o :

I. Rozhodnutí ze dne 10. 10. 2014 čj. CPR-11171-3/ČJ-2014-930310-V242 se

ruší a věc se vrací zpět žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 8.228,- Kč
k rukám právního zástupce žalobce do jednoho měsíce od nabytí právní
moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí,
kterým žalovaná změnila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále také jen „správní
orgán prvního stupně“), čj. KRPA-162173-35/ČJ-2014-000022 ze dne 19. 6. 2014, když
uloženou dobu vyhoštění zkrátila z 1 roku na 6 měsíců. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdila. Dle napadeného rozhodnutí bylo tudíž žalobci podle §
119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území byla
stanovena na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup žalobce na území
členských států Evropské Unie, byl stanoven podle § 118 odst. 1 citovaného zákona od
okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla žalobci stanovena
doba k vycestování dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to do 20 dnů po nabytí právní
moci rozhodnutí. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán prvního stupně

pokračování 2 1A 53/2014

rozhodl, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 stejného zákona.

Žalobce v první řadě namítá, že mu správní vyhoštění nemělo být udělováno, a to s
odkazem na § 174a zákona o pobytu cizinců a s ohledem na druh a nízkou míru závažnosti
jeho protiprávního jednání.

Žalobce připomíná, že dne 27. 3. 2014 podal žádost o udělení dlouhodobého víza, dle
§ 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž o této žádosti bylo pravomocně
rozhodnuto až dne 29. 5. 2014, tj. měsíc po zahájení řízení o správním vyhoštění. Připouští, že
ačkoliv ze zákona o pobytu cizinců explicitně nevyplývá, že by podání žádosti o udělení
dlouhodobého víza dle § 33 odst. 1 písm. a) zakládalo tzv. fikci pobytu, jeví se mu jako
přinejmenším jako logické, aby pokud cizinec žádá o vízum strpění, s odkazem na existenci
překážky pro vycestování, bylo mu zároveň umožněno vyčkat alespoň rozhodnutí nalézacího
správního orgánu. Žalobce dále upozorňuje, že žádost o udělení víza strpění byla podána
v době, kdy byl držitelem platného výjezdního příkazu, přičemž zdůrazňuje, že Ministerstvo
vnitra o žádosti nerozhodlo v zákonem požadované měsíční lhůtě.

Žalobce se domnívá, že pakliže se dopustil protiprávního jednání, v podobě
neoprávněného pobytu na území ČR, přičemž dobu protiprávního jednání plně pokrývá doba,
kdy vcelku legitimně očekával rozhodnutí ve věci žádosti o dlouhodobé vízum za účelem
strpění, a zároveň to byl on sám, z jehož iniciativy došlo k odhalení protiprávního stavu, tak
lze uložení správního vyhoštění považovat za nepřiměřené.

Žalobce uzavírá, že pokud by chtěl vykazovat jakoukoliv neúctu k místnímu právnímu
systému, a počínat si co do oprávněnosti svého pobytu protizákonně, tak by patrně nejednal
výše popsaným způsobem, setrval by v nelegálním pobytu, a vyčkával rozhodnutí Městského
soudu v Praze, ohledně žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení oprávnění k dlouhodobému
pobytu. Žalobce se však dobrovolně dostavil na policii, je pojištěn, má dostatek finančních
prostředků jak k životu, tak i k samostatnému vycestování, a z protokolu o jeho vyjádření
nelze jakkoliv usuzovat, že by měl zájem na tom opakovat jakoukoliv protiprávní činnost.

Žalovaná se ve vyjádření k žalobě plně odkazuje na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, neboť má za to, že se zde podrobně vyjádřila k celé věci a přezkoumatelným
způsobem uvedla důvody, pro které bylo v případě žalobce shledáno naplnění znaků skutkové
podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná je
přesvědčena, že se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádala také s otázkou přiměřenosti
dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce podle
ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ustanovení § 174a téhož
zákona. Žalovaná uzavírá, že dle jejího názoru je žalobou napadené rozhodnuti plně v souladu
se zákonem.

Dne 24. 4. 2014 v 09:00 hodin se na pracoviště správního orgánu prvního stupně
dostavil žalobce, který k prokázání totožnosti předložil cestovní doklad, z něhož bylo
zjištěno, že poslední vízový štítek, který ho opravňoval k pobytu na území České republiky,
byl výjezdní příkaz č. GA0184230 vydaný dne 27. 2. 2014 MVČR OAMP Praha s platností
do 29. 3. 2014.

S ohledem na zjištěné skutečnosti byl následně žalobce zajištěn dle § 27 odst. 1 písm.
d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“).
Šetřením v dostupných policejních evidencích bylo potvrzeno, že žalobce skutečně není
držitelem žádného víza či oprávnění k pobytu na území České republiky. Na základě
uvedených faktů byl žalobce dne 24. 4. 2014 v 09:50 hodin zajištěn dle ustanovení § 27 odst.
2 zákona o Policii ČR a téhož dne v 11:15 hodin s ním bylo zahájeno správní řízení o

pokračování 3 1A 53/2014

správním vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
V průběhu správního řízení bylo z vyjádření Ministerstva vnitra České republiky,
odboru azylové a migrační politiky zjištěno, že žalobce dne 13. 4. 2011 podal žádost o
prodloužení dlouhodobého pobytu občana 3. státu. Tato žádost byla rozhodnutím ze dne 29.
1. 2013 zamítnuta, proti čemuž podal žalobce odvolání. O něm rozhodla Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců dne 26. 11. 2013 tak, že odvolání zamítla. Rozhodnutí
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nabylo právní moci dne 26. 11. 2013.
Proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podal cizinec
prostřednictvím zmocněného zástupce žalobu společně s návrhem na přiznání odkladného
účinku. Návrh na přiznání odkladného účinku byl usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 29. 01. 2014 čj. 9A 218/2013 - 31 zamítnut, ve věci samé dosud rozhodnuto nebylo.
Dále bylo zjištěno, že dne 27. 3. 2014 podal žalobce žádost o vízum nad 90 dnů za
účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dne 15. 4. 2014 bylo
příslušným správním orgánem vydáno rozhodnutí, který byla zmíněná žádost o udělení víza
zamítnuta a toto rozhodnutí nabylo dne 29. 5. 2014 právní moci.

S přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným v průběhu správního řízení vydal dne 19.

6. 2014 správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území byla stanovena na 1 rok.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodla žalovaná
napadeným rozhodnutím.

Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s.ř.s.“) napadené rozhodnutí a jemu
předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po
zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

S ohledem na obsah žaloby se zdejší soud zabýval prakticky jedinou námitkou
žalobce, kterou správním orgánům vytýkal, že v napadeném rozhodnutí ani rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nebyl přezkoumatelným způsobem zdůvodněn závěr, proč je
správní vyhoštění žalobce přiměřené.

Povinnost hodnotit přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění ukládá ustanovení §
174a zákona o pobytu cizinců. To stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o správním vyhoštění správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního
jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost
rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a
intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez
státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014 čj. 8 As 109/2013 – 34 judikoval,
že není třeba, aby se správní orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem 11
kritériím, když uvedl: „To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií
předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o
sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám
rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není
pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní
orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo
třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.“ Přestože
tedy není třeba, aby odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění obsahovalo výslovně všech

pokračování 4 1A 53/2014

jedenáct kritérií, nelze upustit od požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu ke
kritériím v daném případě relevantním činil správní orgán skutková zjištění a posuzoval je.

V napadeném rozhodnutí a především pak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, se správní orgány pouze ryze formálně a
v obecné rovině vyjádřily k přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce
z území členských států EU ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Soud neshledal jejich
odůvodnění dostatečným a přesvědčivým neboť např. zcela zásadní otázku závažnosti a druhu
protiprávního jednání žalobce ponechaly prakticky bez povšimnutí a bližšího vyjádření. Byť
ve věci není sporu o tom, že se žalobce skutečně dopustil porušení zákona o pobytu cizinců
nelze takovou skutečnost slepě a paušálně interpretovat bez ohledu na zvážení dalších
konkrétních specifik samotného případu.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně
celkem 26 dnů v rozmezí ode dne 29. 3. 2014 do 24. 4. 2014. Naproti tomu legálně zde žil ve
zbytku doby od roku 2006 do konce března 2013.

Neoprávněný pobyt žalobce byl způsoben opomenutím, kdy žalobce nevycestoval,
neboť očekával rozhodnutí ve věci své žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění. Fakt,
že nešlo o úmysl, ale toliko o opomenutí, není sám o sobě liberačním důvodem. Zohlednit
nutno také další okolnosti případu, kdy žalobce poté co byl právním zástupcem upozorněn na
skutečnost, že podání žádosti o udělení dlouhodobého víza dle § 33 odst. 1 písm. a) nezakládá
fikci pobytu, dostavil se sám od sebe na policii, aby vyřešil svůj neoprávněný pobyt. Z tohoto
jednání žalobce lze usuzovat, že měl snahu a zájem o řešení problému s pobytovou situací a
dobrovolné dostavení se na policii lze vnímat jako okolnost snižující závažnost jeho
protiprávního jednání. Soud má za to, že se žalobce nechtěl svým povinnostem vyhýbat a
vědomě tak porušovat zákony, jak tvrdí správní orgány. Právě v kontextu těchto a dalších
skutečností a údajů ze života žalobce v České republice je namístě hodnocení relevantních
okolností správními orgány označit za nedostatečné a formální, případně zcela absentující.
Správní orgány se při hodnocení otázky závažnosti jednání žalobce příliš upnuly na dílčí
kritérium porušení zákona o pobytu cizinců a pominuly kritéria ostatní. Městský soud má za
to, že délku pobytu cizince na daném území nutno zkoumat nikoliv pouze rámcovým
vymezením „od do“, ale také v souvislosti s dalšími okolnostmi případu. V případě žalobce
nelze přehlédnout, že jde o pobyt poměrně dlouhý, během něhož legálně na území České
republiky pracoval a také si řádně platil zdravotní pojištění. Z chování žalobce lze usoudit, že
měl skutečný zájem pobývat na území České republiky legálně. Svou pobytovou situaci řešil
prostřednictvím žádosti o další vízum tj. institutem k tomu určeným a nikoliv např. formou
žádosti o mezinárodní ochranu, což je mezi cizinci stále ještě užívaná možnost, jak si fakticky
prodloužit pobyt na území České republiky.

Soud nesouhlasí s úvahou žalované, kterou předestřela v napadeném rozhodnutí, když
uvedla: „Ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. je konstruováno tak, že je-
li zjištěn neoprávněný pobyt cizince, pak policie vydá (nikoliv ,může‘ vydat) rozhodnutí o
správním vyhoštění, tzn. že v případě prokázání protiprávního jednání je povinna postupovat
v souladu se zákonem.“ Se závěrem celého souvětí jistě polemizovat nelze, nicméně
přehlédnout nelze ani skutečnost, že v celkovém kontextu vede argumentace žalované k
přehlížení § 174a zákona o pobytu cizinců, což soud neakceptuje. Rozhodnutí o správním
vyhoštění musí sledovat zásadu proporcionality, která spočívá v požadavku, aby intenzita
zásahu do práv cizince byla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah,
reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit.

pokračování 5 1A 53/2014

S ohledem na výše uvedené si lze jistě představit jednání, které přestože formálně
naplňuje podmínky obsažené v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, může
být vyhodnoceno jako nedostatečně závažné, aby bylo přiměřené za něj uložit správní
vyhoštění.

Při použití § 119 zákona o pobytu cizinců je vždy nutné rovněž zohlednit, že se v
případě správního vyhoštění jedná o v podstatě nejvážnější možný zásah do práv cizince. Z
toho důvodu musí dané ustanovení aplikováno v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy
zejména s ohledem na danou situaci každého konkrétního cizince (srov. § 174a zákona o
pobytu cizinců). Jak soud výše uvedl, tato podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna,
a proto napadené rozhodnutí vzhledem k citovanému ustanovení neobstojí.

Vzhledem k výše uvedenému, soud napadené rozhodnutí ruší pro nezákonnost podle §
78 odst. 1 s.ř.s. Ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. se v novém rozhodnutí bude žalovaná řádným
způsobem zabývat přiměřeností dopadu rozhodnutí o vyhoštění žalobce z území států EU dle
aspektů stanovených v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců tak, aby všechna kritéria
byla posouzena ve vzájemné souvislosti a bylo tak dosaženo komplexního posouzení, bez
pochybností ohledně poněkud paušalizujícího a povrchního způsobu hodnocení žalobcova
případu.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle
kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem.
Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představují náhradu nákladů právního
zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony [§ 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění účinném od 1. 1. 2013 – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu] právní služby
v částce 3.100,- Kč za jeden úkon, celkem 6.200,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), vyhlášky č.
177/1996 Sb.) a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,-Kč (§
13 odst. 3 téže vyhlášky). Právní zástupce prokázal soudu, že je plátcem DPH, a proto se
částka zvyšuje o 1.428,- Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci celkem 8.228,- Kč.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v
jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí
doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.