[OBRÁZEK]59A 49/2012-105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném
z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Karolíny
Tylové, LL.M., v právní věci žalobce SG. a.s., IČ XX, se sídlem XX, zastoupeného Mgr.
Alešem Smetankou, advokátem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se
sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4.
2012, č. j. KULK 28857/2012/ODL/89-2011,

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 25. 4. 2012,
č. j. KULK 28857/2012/ODL/89-2011 s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

I. Žaloba

 Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá zrušení shora uvedeného
rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr č. 26748908/2011/1
Městského úřadu Stráž pod Ralskem (dále jen „správce poplatku“) ze dne 7. 11. 2011,
č. j. MUSPR/6710/2011/FO, na místní poplatek ve výši 27 465 Kč za období od 22. 6. 2011
do 30. 9. 2011, za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.

Žalobce považuje rozhodnutí vydaná v obou stupních řízení za nezákonná a protiústavní.

Pokračování 2 59A 49/2012

 Nejprve v žalobě obšírně namítá protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010
Sb., a to v části, kterou byl novelizován zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve věci
zpoplatnění „jiných technických herních zařízení povolovaných Ministerstvem financí“.
Brojí proti praxi legislativních přílepků. Nekoncepčnost protiústavně přijaté novelizace dle
žalobce potvrzuje i její nahrazení novou právní úpravou v rámci novelizace provedené
zákonem č. 300/2011 Sb.

 Podstatnou částí žalobních námitek žalobce brojí proti samotnému vyměření místního
poplatku za tzv. „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ a namítá,
že výklad zákona o místních poplatcích zaujatý správními orgány je nesprávný. Podle zákona
o místních poplatcích ve spojení se zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o loteriích“), nelze v případě
koncového interaktivního videoloterijního terminálu (dále také „IVT“), jako součásti
centrálního loterijního systému (dále také „CLS“) místní poplatek vůbec stanovit a vybírat.
Podle žalobce mohou být správcem poplatku zpoplatněny toliko celé CLS provozované
v rámci územní působnosti určitého správce poplatku, nikoli jednotlivé koncové IVT jakožto
pouhé součásti (zobrazovací jednotky) každého z těchto technických herních zařízení.
Koncový IVT není samostatnou na okolí nezávislou jednotkou, na které by bylo možné
realizovat celý sázkový proces, nemůže se tedy jednat o jiné technické herní zařízení.
Základem je dle žalobce ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, z něhož žalobce dovozuje,
že má-li se jednat o herní zařízení, musí být způsobilé k naplnění celého sázkového vztahu,
tuto podmínku IVT jako koncové zařízení nesplňuje, žalobce v tomto směru odkazuje na
Standard CLS s IVT vydávaný Ministerstvem financí, který CLS definuje jako systém
sestávající se z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a početně neomezených
koncových zařízení. Žalobce také odkazoval na vyjádření Elektrotechnického zkušebního
ústavu, s.p., který dospěl k závěru, že technické herní zařízení je funkčně nedělitelné, určené
k realizaci loterie a jiné podobné hry ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích, tedy takové,
které realizuje hru, tj. CLS jako celek, nikoli jednotlivé koncové IVT, jak to učinili žalovaný a
správce daně. Stejný názor zaujal i Institut pro testování a certifikaci, a.s. K žalobcovu
výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ se žalovaný nijak nevyjádřil, napadené
rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný měl uvést seznatelné a přesvědčivé důvody,
pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu nebyl možný.

 Další část žalobní argumentace se soustředí na charakter povolení loterií a jiných
podobných her Ministerstvem financí. Žalobce dovozuje, že Ministerstvo financí ve smyslu
§ 50 odst. 3 zákona o loteriích povoluje provozování sázkové hry, v daném případě
prostřednictvím CLS, kdy jde o funkčně neoddělitelné zařízení, nikoli koncové IVT.
Pokud žalovaný považuje IVT za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí, je to v rozporu s obsahem jednotlivých povolení.

 Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu v souvislosti s postupem
správců poplatků při vybírání správních poplatků, kdy odmítl ryze formální přístup
a zdůraznil systematiku a základní principy zákona o loteriích, a dovodil, že předmětem
zpoplatnění je výnos z provozování za příslušný rok, nikoli každé vydání povolení
k provozování her ze strany Ministerstva financí, když zdůraznil, že povolení se vyžaduje na
určitou hru jako takovou, bez ohledu na to, na kolika zařízení či provozovnách
je provozována.

Pokračování 3 59A 49/2012

 Žalobce dále namítal nesprávnou aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze strany žalovaného na posuzovaný případ. Uvedl, že Ústavní soud
v tomto nálezu připustil, jinak v oblasti veřejného práva nepřípustný, extenzivní výklad
§ 50 odst. 4 zákona o loteriích, avšak výlučně pro posouzení rozsahu zákonného zmocnění
obcí regulovat na svém území provozování těchto přístrojů prostřednictvím obecně závazné
vyhlášky ve smyslu tohoto ustanovení. Takovýto extenzivní výklad však Ústavní soud
neaproboval ve vztahu k jiným zákonným zmocněním obcí, a to ani ve vztahu k zákonnému
zmocnění obcí k vybírání místních poplatků dle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích.
Zdůraznil, že tak nemohl učinit již s ohledem na svou dlouholetou a ustálenou judikaturu
týkající se zásady zákazu extenzivního výkladu v daňovém právu, kam problematika místních
poplatků nepochybně patří.

 Žalobce také napadenému rozhodnutí vytýkal, že bylo vydáno na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu, neboť pět kusů IVT bylo uvedeno do provozu na území města
až v průběhu posuzovaného období, konkrétně 6. 9. 2011. Správce poplatku i žalovaný měli
ve správním řízení zjistit, která koncová zařízení byla skutečně v provozu a zda byla
provozována po celé rozhodné období či pouze po jeho část. Žalobce nesouhlasil se závěrem,
že místnímu poplatku podléhá každé povolené technické herní zařízení bez ohledu na to,
zda bylo uvedeno do provozu. Podle § 1 písm. g) a § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
nepodléhá místnímu poplatku takové jiné technické herní zařízení, které nebylo uvedeno
do provozu, tj. umístěno a připojeno k příslušnému CLS. Žalobce se proto dovolává rozporu
dotčené vyhlášky se zákonem o místních poplatcích, neboť váže vznik, resp. zánik poplatkové
povinnosti na den právní moci příslušného povolení jiného technického herního zařízení.

 Žalovaný a správce poplatku dle žalobce rovněž nerespektovali zásadní zásadu in dubio
mitius, resp. in dubio pro libertate, když v případě nejednoznačného výkladu příslušných
ustanovení právních předpisů neaplikovali výklad ve prospěch žalobce jako poplatníka
poplatku. Žalobce se dovolával toho, že termín „jiné technické herní zařízení“ nebyl v zákoně
o místních poplatcích ani zákoně o loteriích ani v jiném právním předpisu definován a nelze
proto tvrdit, že právní úprava byla jednoznačná. Aplikací shora uvedených zásad se zaobíral
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2008-155, s odkazem na
nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 a I. ÚS 643/06, podle nichž je třeba při více
výkladech veřejnoprávní normy volit ten, který nejméně, resp. vůbec zasahuje do toho kterého
práva základního práva a svobody s tím, že státní orgány mohou při ukládání a vymáhání daní
činit jen to, co jim zákon výslovně umožňuje a šetřit při tom podstatu a smysl základních práv
a svobod. Dále upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44, s tím, že je třeba dát přednost výkladu ve prospěch soukromé osoby
jako poplatníka. Pokud správní orgány tyto principy neaplikovaly, rozhodovaly v rozporu
s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobce zatížily nad rámec
zákona.

 Žalobce konečně namítá, že čl. 6 obecně závazné vyhlášky č. 8/2010 města Stráž pod
Ralskem je v rozporu s daňovým řádem, neboť stanoví povinnost uhradit místní poplatek
za provozované jiné technické herní zařízení za příslušné období ještě před skončením tohoto
období, aniž by poplatníci znali skutečnou výši své poplatkové povinnosti (tj., místní poplatek
má být uhrazen ve formě zálohy).

Pokračování 4 59A 49/2012

Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení jak rozhodnutí žalovaného, tak předmětného platebního výměru, a požadoval náhradu nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného

 Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na důvodech svého rozhodnutí, dovolával
se skutečností, plynoucích ze správního spisu a navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Nejprve uvedl, že mu nepříslušelo posuzovat zákonnost postupu přijetí zákona
č. 183/2010 Sb., tímto zákonem byl vázán. K další části žaloby žalovaný uváděl, že smysl
novely zákona o místních poplatcích je jasný. Žalovaný neměl pochyb ani při výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“. Znovu odkázal na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne
14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud judikoval, že nic nebrání tomu,
aby IVT byly podřazeny pod širší definici dle § 2 písm. e) zákona o loteriích, a postavil je tak
na roveň VHP. I další novelizace zákona o místních poplatcích a zákona o loteriích daný
výklad pojmu potvrzuje. Dále žalovaný setrval na názoru, že u jiného technického herního
zařízení jsou místní poplatky vybírány bez ohledu na to, zda je zařízení v provozu či nikoli.

III. Zjištění ze správního spisu

Ze spisové dokumentace byly s ohledem na žalobní body zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

 Správce poplatku obdržel od žalobce dne 4. 11. 2011 ohlášení pro účely místního
poplatku (5 ks IVT) s tím, že všechny IVT byly povoleny od 22. 6. 2011, uvedeny do
provozu však až od 6. 9. 2011. K ohlášení žalobce připojil písemnost, v níž vyjadřuje
nesouhlas s placením místních poplatků dle obecně závazné vyhlášky města Stráž pod
Ralskem

č. 8/2010 z důvodu, kdy dle něj nelze IVT podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení“
z důvodů zopakovaných a rozvedených v žalobě.

 Dne 7. 11. 2011 správce poplatku vydal platební výměr č. 26748908/2011/1,
kterým žalobci vyměřil místní poplatek podle § 11 zákona o místních poplatcích a obecně
závazné vyhlášky města Stráž pod Ralskem č. 8/2010 a podle daňového řádu za období
od 22. 6. 2011 do 30. 9. 2011 ve výši 27 465 Kč a uložil mu, aby tuto částku uhradil ve
stanovené lhůtě na účet města. V odůvodnění správce poplatku uvedl, že žalobce je podle
výše uvedené obecně závazné vyhlášky poplatníkem místního poplatku za jiné technické
herní zařízení. Sazba poplatku činí 5 000 Kč na tři měsíce za každé jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí, částka je splatná vždy poslední den příslušného
čtvrtletí. Součástí odůvodnění platebního výměru je jasná identifikace jednotlivých IVT a
konstatování, že povolení Ministerstva financí u všech IVT nabyla právní moci dne 22. 6.

2011. 

 K odvolání žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí ze dne 25. 4. 2012,
kterým odvolání zamítl a platební výměr správce poplatku potvrdil. Žalovaný uvedl,
že dle § 10a zákona o místních poplatcích se u jiného technického herního zařízení vyžaduje,

Pokračování 5 59A 49/2012

 aby bylo povoleno, místní poplatek byl v souladu s vyhláškou vybírán bez ohledu na to,
zda bylo v provozu. K protiústavnosti novely zákona o místních poplatcích zákonem
č. 183/2010 Sb. konstatoval, že zákonem byl vázán. Žalovaný dospěl k závěru, že jiným
technickým herním zařízením ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět i koncový IVT,
neboť jde o technické zařízení, pomocí kterého je provozována loterie nebo jiná podobná hra
a bylo povoleno Ministerstvem financí. Odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 29/10
ze dne 14. 6. 2011 a zdůraznil, že smyslem příslušné novelizace bylo zpoplatnění IVT jako
zařízení obdobných VHP.

IV. Posouzení soudem

 Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení
dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), v mezích a rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.),
vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu
(§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

 K projednání věci k žádosti žalobce nařídil soud ústní jednání, při němž žalobce
zopakoval žalobní argumentaci a doplnil, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné také
proto, že nijak nereflektuje skutečnost, že vyhláška č. 8/2010 byla uplatněna i na jiná
technická herní zařízení, která byla povolena před účinností této vyhlášky. Žalobce navrhl
provedení důkazu listinami označenými čísly 6 - 16, které soudu zaslal společně s žalobou.
Vysvětlil, že čísly 6 – 10 jsou označena stanoviska odborných ústavů, která reagují na žádost
o výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“, čísly 11 - 14 jednotlivá povolení Ministerstva
financí vydaná dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, číslem 15 zahajovací protokol VLT
a číslem 16 čestné prohlášení právního předchůdce žalobce, že provoz sporných IVT byl
zahájen dne 6. 9. 2009. Žalovaný setrval na obsahu svého písemného vyjádření k žalobě
a navrhl žalobu zamítnout

Pro projednání žaloby při ústním jednání dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

 Na prvním místě soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 ze dne

9. 1. 2013, konstatuje, že žalobcovy námitky směřující do protiústavnosti části zákona
č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen
„zákon o místních poplatcích“), jsou nedůvodné. Otázka byla již Ústavním soudem
zodpovězena a Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že zmíněná novela nebyla
přijata ústavně nekonformním způsobem. Soud je tímto nálezem vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy)
a dovoluje si na argumentaci zde obsaženou plně odkázat.

 Podstatou žaloby je pak především polemika, zda žalobcem provozované loterie nebo
jiné podobné hry prostřednictvím CLS podléhají místnímu poplatku za provozovaný VHP
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, stanovenému obecně
závaznou vyhláškou města Stráž pod Ralskem č. 8/2010. Spor je o to, zda koncový IVT lze
podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu
ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované
jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí vybírat lze. Tato otázka již byla
zdejším soudem, jinými krajskými správními soudy, ale i Nejvyšším správním soudem řešena

[OBRÁZEK]Pokračování 6 59A 49/2012

 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26,
dostupný na www.nssoud.cz), a zdejší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů,
k nimž soudy dospěly v těchto rozhodnutích.

 Stanovení místních poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona
o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví
podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik
poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné
osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Podle § 1 písm. g) zákona o místních
poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., mohou obce vybírat mimo jiné poplatky
za provozovaný výherní hrací přístroj (dále jen „VHP“) nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (s odkazem na zákon
o loteriích). Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí
povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto
zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny
a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Poplatku za provozovaný
VHP nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý
povolený VHP nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba
poplatku za každý VHP nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od
1 000 Kč do 5 000 Kč (§ 10a zákona o místních poplatcích).

 Podle ustanovení § 17 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí
kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným
pouze pro jednoho hráče. Jiné technické zařízení zákon nedefinuje a je proto zřejmé,
že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící stejnému účelu.
Koncový IVT sice není sám o sobě kompaktní ve smyslu citovaného zákonného ustanovení,
nicméně v důsledku napojení na centrální řídící jednotku je schopen realizovat celý herní
proces ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a proto ho lze považovat
za „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu“, pokud je schválený (povolený) Ministerstvem financí. Aby tedy bylo možno
považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona
o loteriích, musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje
obsažené v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat
primárně z technických parametrů přístroje, jak činí žalobce, nýbrž především z jejich funkce.
V opačném případě by zákonodárce mohl novelizovat a rozšířit dotčené ustanovení zákona
o loteriích a nikoli zákon o místních poplatcích. Svým postupem dal zákonodárce jasně
najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a IVT jakožto „jiné technické herní zařízení“,
a to právě z hlediska poplatkové povinnosti potencionálně stanovené místní samosprávou.

 Z toho důvodu není z hlediska poplatkové povinnosti rozhodné, na jakém principu
či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována, ale především její vnější forma
zpřístupněná uživateli. Pokud žalobce tvrdí, že IVT nelze zahrnout pod zákonné pojmy
uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem ze striktně
technických parametrů. Jak však ve shora citovaném rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší správní
soud, nemůže interpretace normy vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů,
neboť by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický
či odborný parametr, což je nutno odmítnout.

Pokračování 7 59A 49/2012

 Žalobcem zmíněná judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky
výpočtu výše správních poplatků v případě loterií a jiných podobných sázkových her,
podle názoru soudu není v rozporu se shora řečeným. Naopak, je třeba zohlednit systematiku
zákona o loteriích, dále skutečnost, že zákon užívá termín „zařízení“, aniž by jej sám
definoval, zejména je však na místě, jak již bylo zdůrazněno výše, zohlednit smysl vybírání
místních poplatků. Pak lze jen stěží dojít k výkladu žalobcem zastávanému, tedy že by
místnímu poplatku podléhal jen CLS jako celek provozovaný v rámci územní působnost
určitého správce poplatku (žalobcem patrně myšleno v územní působnosti správce poplatku
nikoli v místě koncového IVT, tj. v místě centrální či místní jednotky). Při výkladu
zastávaném žalobcem by provozovatelé IVT mohli umístit v dané obci nespočet konečných
přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného poplatku
a přijatých norem.

 Povoluje-li Ministerstvo financí loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části
první až čtvrté zákona o loteriích, je pak jeho povinností ve smyslu § 50 odst. 3 tohoto zákona
přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. Což ve vztahu
k obsahovým náležitostem takového povolení také znamená přiměřenou aplikaci ustanovení
týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené
v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení
umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Ministerstvo financí tak nepovoluje
pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale také současně i provozování jiného
technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení, tedy i IVT.
Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo jednotlivými povoleními provozování loterie nebo
jiné podobné hry prostřednictvím CLS pod různými obchodními názvy, povolilo také
současně i jednotlivé koncové IVT.

 S žalobcem nelze souhlasit ani v tom směru, že v případě vybírání posuzovaného
místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální charakter, aniž by vyjadřoval
i regulatorní pravomoc obcí. Je pravdou, že žalobcem i žalovaným citované rozhodnutí
Ústavního soudu řešilo především otázku možnosti regulovat provoz IVT obecně závaznou
vyhláškou, to však nikterak nerozporuje, že i samotná poplatková povinnost má regulatorní
charakter. U místních poplatků sice hrají fiskální otázky důležitou roli, jejich stanovením
však může docházet též k regulaci určitých aktivit.

 Pokud jde o otázku, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný IVT nebo je
pro vyměření poplatku rozhodné jeho povolení Ministerstvem financí, je třeba konstatovat, že
podle § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích platilo, že „poplatku ... podléhá každý
povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.“
Článek 2 vyhlášky č. 8/2010 stanovil, že „poplatku podléhá každý povolený výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Svým zněním
tedy doslovně kopíroval druhou část první věty dotčeného ustanovení a nikterak proto
nevybočoval z textu zákona. Jak také již vyslovil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, je znění § 10a zákona o místních poplatcích do určité
míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov. též ustanovení
§ 1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací

Pokračování 8 59A 49/2012

 přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že zatímco
pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení“
je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část,
ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Nejvyšší správní soud dovodil,
že zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude tento též
umístěn a bude na něm hra provozována.

 Pokud tedy vyhláška č. 8/2010 stanovila za rozhodnou skutečnost povolení daného
automatu Ministerstvem financí, nepřekročila takto zákonné meze své normotvorby. Obec
samozřejmě mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové
povinnosti, protože obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti
rozsahu předpokládaném v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice překročit,
protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti zákonem. Pokud se
však obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění ustanovení zákona o místních
poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.

 K námitkám stěžovatele, že byla v jeho případě prolomena v jeho neprospěch zásada
in dubio pro mitius, soud dodává, že tento princip nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou žalobcem měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Výklad předestřený žalobcem vychází z významně
formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených
norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem
poskytnutým správcem poplatku a soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio pro mitius.
Rozhodnutí žalovaného také nelze považovat za nepřezkoumatelné proto, že jím zastávaný
výklad právní normy je odlišný od výkladu žalobce.

 Z výše uvedeného vyplývá, že obecně závazná vyhláška města Stráž pod Ralskem
č. 8/2010 v mezích zmocnění obsaženého v zákoně o místních poplatcích stanovovala místní
poplatek za každé jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. V souladu
s tím doměřily správní orgány žalobci místní poplatky za celkem 5 IVT povolených
Ministerstvem financí, v závislosti na právní moci dotčených povolení Ministerstva financí,
nikoli v závislosti na skutečném uvedené těchto zařízení do provozu. Nejednalo se tak
o případ, kdy by neměl správce poplatku k vydání platebního výměru zákonný podklad, soud
proto neshledal jeho rozhodnutí a následně i rozhodnutí žalovaného z namítaného důvodu
nezákonnými či dokonce protiústavními. Rovněž nedošlo k porušení zásady zákonnosti
ani principu zákazu zneužití pravomoci správního orgánu.

 Jak již bylo uvedeno výše, patří stanovení poplatku včetně jeho splatnosti
do samostatné působnosti obce (§ 14 zákona o místních poplatcích). Obecně závazná
vyhláška města Stráž pod Ralskem č. 8/2010 jasně stanovila, že poplatek je splatný čtvrtletně,
a to vždy nejpozději do posledního dne příslušného kalendářního čtvrtletí, sazba poplatku za
každé jiné technické herní zařízení činí 5 000 Kč na tři měsíce a v případě, že je jiné technické
herní zařízení povoleno na dobu kratší než tři měsíce, platí se poplatek v poměrné výši podle
počtu dnů, na které bylo zařízení povoleno. Zdejší soud je přesvědčen, že i pokud jde o sazbu
poplatku a stanovení doby splatnosti, postupovalo město Stráž pod Ralskem v souladu
se zákonem. Vyhláška byla jasná a srozumitelná, výše poplatkové povinnosti snadno
vypočitatelná. Žalobcova konstrukce o hrazení poplatku formou zálohy je chybná a