ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Barbory
Berkové v právní věci žalobce L. K., v řízení zastoupeného Mgr. Barborou
Kubinovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Milešovská 6, proti žalovanému
Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.7.2012 č.j. MSMT-31538/2012-30/300,
ve věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutí Univerzity
pokračování - 2 - 22 A 10/2013
Palackého v Olomouci (dále jen „UP“) ze dne 28.4.2011 č.j. 109/2011, jímž byla
zamítnuta žalobcova žádost o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace
získaného v oboru Právo (Právo a právní věda) na Zakarpatské státní univerzitě
(Закарпатський Державний Університет) v Užhorodě, resp. jeho organizační složky
Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. (dále jen „ЗДУ“), a řízení zastaveno
pro překážku věci zahájené, když žalované zjistilo, že žalobce se se svými žádostmi
obrátil nejen na UP, ale i na Západočeskou univerzitu v Plzni (dále jen „ZčU“),
Univerzitu Kalovu v Praze (dále jen „UK“) a Masarykovu univerzitu v Brně (dále
jen „MU“), kdy prvá z těchto žádostí byla podána u ZčU.
Namítá, že:
1) napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť UP žádost zamítla, když po porovnání
zahraničního a vlastního studijního programu dospěla k závěru, že mezi těmito
studijními programy jsou podstatné rozdíly, přičemž za celé správní řízení nikdo
netvrdil překážku zahájené věci. Žalobce se o této skutečnosti nikterak v řízení
nedozvěděl, nemohl se k této skutečnosti vyjádřit a byla mu tak odňata možnost
jakékoli obrany. K tomuto žalobnímu bodu odkazuje na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ve věcech sp. zn. 8 Afs 59/2005 a 4 As 20/2007 a na nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 654/03, II. ÚS 523/02 a I. ÚS 220/04.
Překvapivým rozhodnutím tak dle žalobce došlo k porušení práva na spravedlivý
proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/2003 Sb., § 4 odst. 4
zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále
jen „spr. ř.“)], přičemž žalované nedalo žalobci ani možnost vyjádřit se před svým
rozhodnutím k jeho podkladům, čímž porušilo § 36 odst. 3 spr. ř.;
2) v posuzované věci nemůže být ani řeči o překážce zahájené věci ve smyslu § 48
odst. 1 spr. ř., když aby tomu tak bylo, muselo by se jednat o stejné věci
se stejným skutkovým základem (zde se žalobce dovolává rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 328/2009). Ve věcech žádosti o uznání zahraničního
vzdělání se však podle § 89 odst. 1 písm. b) a § 90 odst. 5 zák. č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých
školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVŠ“), porovnávají vždy dva
konkrétní programy vysokých škol. Jakkoli absolvovaný studijní program ЗДУ je
ve všech řízeních totožný, na každé vysoké škole v České republice je každý
studijní program jedinečný, proto musí být vždy rozhodováno ve vztahu k tomuto
jedinečnému studijnímu programu konkrétní české vysoké školy. Tak také studijní
program ЗДУ poroávnvaly se svými studijními programy v prvostupňových
rozhodnutích ZčU, UK, MU i UP. Každé z těchto řízení je tak tvořeno odlišným
skutkovým základem.
Žalované navrhuje zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům uvádí:
1) podle § 36 odst. 3 spr. ř. se postupuje jen, jde-li o podklady rozhodnutí pořízené
nově odvolacím správním orgánem. Žalované však nové podklady nepořizovalo –
vycházelo jen z prvostupňových rozhodnutí ZčU, UK, MU a UP a ze skutečnosti,
že žalobce požádal o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace na všech
těchto školách, kdy časově prvá z žádostí byla podána k ZčU. To muselo být
známo i žalobci, když tyto žádosti sám podal, a to třem z nich (UK, MU a UP)
dokonce ve stejný den. Sám žalobce přitom porušil § 8 odst. 1 spr. ř.,
když o podání ostatních žádostí vysoké školy neinformoval. Jednotlivé školy
neměly prostředky, jak se dozvědět o ostatních žádostech. Skutečnost, že žalobce
podal žádosti jak k ZčU, tak k UK, MU i UP zjistilo až žalované, když se u něj
setkaly s žalobcovými odvoláními spisy všech těchto vysokých škol;
pokračování - 3 - 22 A 10/2013
2) z důvodu překážky zahájené věci nebylo možno odvolací řízení ukončit vydáním
meritorního rozhodnutí. Ve všech řízeních je totiž dán stejný předmět řízení, stejný
důvod a stejný žadatel. Ze srovnávání studijních programů (§ 90 odst. 5 ZVŠ)
nelze dovozovat rozdílnost předmětu řízení o žádostech téhož žadatele o uznání
téhož vzdělání (kvalifikace), byť podaných u různých vysokých škol. Konkrétní
zahraniční vzdělání (kvalifikace) je podle výsledku řízení v České republice
buď uznáno, nebo nikoli; je vyloučeno, aby bylo současně uznáno vícekrát.
Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce podáním ze dne 20.8.2013, v němž
k vyjádření žalovaného, že nepořizoval nové podklady, uvedl, že závěry žalovaného
musejí být opřeny o důkazy. Není-li snad ve správním spise listina, která prokazuje
existenci řízení u ZčU, pak je napadené rozhodnutí v rozporu s obsahem spisu (non
est in acta, non est in mundo) - zde se dovolává rozsudku Krajského soudu v Plzni
ve věci sp. zn. 17 A 41/2011. Je-li naopak ve spise taková listina, pak byl porušen §
36 odst. 3 spr. ř.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí a nemožnost seznámit se s novými
podklady rozhodnutí, krajský soud z obsahu správních spisů zjistil, že žalobcova
žádost podaná k ZčU je obsahem správních spisů, jak byly soudu předloženy.
Zabýval se proto dále otázkou porušení § 36 odst. 3 spr. ř.
Z již uvedeného je nepochybné, že správní spis byl v odvolacím řízení
doplněn o nový podklad – žádost žalobce podanou k ZčU, přičemž tento podklad
se ukázal být stěžejním pro následné rozhodnutí žalovaného. Lze tak bez dalšího
konstatovat, že rozhodlo-li žalované bez toho, že by dalo žalobci možnost seznámit
se s tímto novým podkladem rozhodnutí, k porušení § 36 odst. 3 spr. ř. došlo.
Krajský soud se proto dále zabýval otázkou, zda tato procesní vada může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.].
Je nepochybné, že žalobci musela být existence žádosti podané k ZčU,
jakož i její obsah, známy, když to byl právě on sám, kdo žádost k ZčU podal.
Z obsahu spisu, obsahu napadeného rozhodnutí a z podání účastníků v nynějším
soudním řízení je zjevné, že žalobce nehodlal namítat a nikdy (ani v tomto soudním
řízení) nenamítal, že by předmětnou žádost k ZčU nepodal. Z uvedeného krajský
soud uzavírá, že jakkoli žalované porušilo § 36 odst. 3 spr. ř., což obecně bývá vada
způsobilá přivodit nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.],
nelze odhlížet od specifických okolností tohoto konkrétního případu, tj. že žalobce
způsobil celou situaci pouze sám a vlastním jednáním (podáním žádosti o nostrifikaci
téhož studia u 4 českých vysokých škol), o všech podaných žádostech věděl,
přičemž byl detailně informován i o jejich obsahu. Kategorický závěr žalovaného
o tom, že zahájení řízení o uznání téhož vzdělání téhož žadatele u jedné vysoké
školy brání vedení řízení o uznání téhož vzdělání téhož žadatele u jiné vysoké školy,
pak vylučuje, že by vůbec mohl žalobce jakýmkoli svým stanoviskem tento závěr
žalovaného zvrátit. Krajský soud proto uzavírá, že jakkoli došlo k porušení práva
žalobce na seznámení se s podklady rozhodnutí (§ 65 odst. 1, 2 s.ř.s., § 36 odst. 3
pokračování - 4 - 22 A 10/2013
spr. ř.), tato procesní vada není v tomto konkrétním posuzovaném případě nijak
způsobilá ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, pročež podle § 76 odst. 1 písm.
c) s.ř.s. nemůže být důvodem pro jeho zrušení.
Jediné, co za situace, kdy týž žadatel – žalobce sám podal žádost u uznání
téhož zahraničního studia u čtyř vysokých škol, mohlo být pro žalobce překvapivé, je,
že tento jeho postup byl žalovaným odhalen. Každý, kdo činí jakékoli jednání, však
musí počítat i s tou eventualitou, že toto jednání bude odhaleno a v takovém případě
bude muset nést jeho negativní následky. Pokud se tak stalo žalobci v důsledku jeho
vlastního jednání, není, čím by mohl být jiným, než odhalením tohoto jednání,
překvapen.
Nepřípadné jsou proto žalobcovy odkazy na stávající judikaturu k zákazu
překvapivých rozhodnutí, když uvedená judikatura se vyjadřovala k otázkám
skutečností účastníku vskutku neznámých (a v důsledku porušení § 36 odst. 3 spr. ř.
vskutku účastníku zatajených), nikoli k obsahu podání účastníka samotného.
Nehledě k předepsané formě napadeného aktu – rozhodnutí, nelze odhlížet
ani od materiální povahy tohoto aktu. Jeho předmětem je totiž zastavení řízení
pro překážku věci zahájené dle § 48 odst. 1 spr. ř., kdy pro takový akt – byl-li by
žalobce odhalen již správním orgánem I. stupně – je obecně předepsána forma
usnesení (§ 66 odst. 1 spr. ř.), a to právě proto, že se jedná nikoli o rozhodnutí
ve věci ve smyslu § 67 odst. 1 spr. ř. (zakládá, mění nebo ruší práva
anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková
osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá), ale o akt řešící otázku procesní.
Odvolací orgán musel tento akt učinit formou rozhodnutí jen proto, že nutným
obsahem jím vydaného aktu bylo i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Pro účely vydání usnesení pak spr. ř. povinnost správních orgánů seznámit
účastníky s jeho podklady nepředepisuje. Rozdílnost v právech a povinnostech
účastníků řízení pak nemůže být podle krajského soudu dána jen tím, zda je
překážka věci zahájené odhalena správním orgánem I. stupně či až v odvolacím
řízení.
Namítá-li dále žalobce, že tu překážka věci zahájené vůbec nebyla, nutno mu
vytknout, že – jakkoli se dovolává judikatury soudů vyšších stupňů – vychází pouze
z jazykového výkladu dotčených zákonných ustanovení. Přitom podle bohaté,
dlouhodobé a konstantní judikatury soudů vyšších stupňů (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 20.11.2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12, nalus.usoud.cz)
představuje jazykový výklad toliko prvotní přiblížení se k zákonu. Nelze pomíjet
především účel a smysl příslušné právní úpravy.
Právní úprava obsažená v § 89 a násl. ZVŠ navazuje na Úmluvu o uznávání
kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsanou dne
11. dubna 1997 v Lisabonu (publ. pod č. 60/2000 Sb.m.s.), přičemž jak z uvedené
mezinárodní úmluvy, tak z předmětné vnitrostátní úpravy, je zřejmé, že jejím účelem a
smyslem je umožnit absolventu zahraniční vysoké školy uznání jeho vzdělání a kvalifikace
v České republice tak, aby mu právě toto jeho zahraniční vzdělání (kvalifikace) umožnilo
stejný přístup k zaměstnání jako tomu, kdo obdobné vzdělání (kvalifikaci) získal v České
republice. Z tohoto účelu zákonné úpravy pak implicitně plyne, že takového uznání
pokračování - 5 - 22 A 10/2013
zahraničního vzdělání se dosahuje v České republice jen jednou, nikoli vícekrát. Jedním
uznáním je totiž smysl a účel zákonné úpravy naplněn, je zcela beze smyslu, aby pro
Českou republiku bylo totéž vzdělání (kvalifikace) uznáno vícekrát, stejně jako se vnitrostátní
vzdělání neuznává navzájem mezi vnitrostátními vysokými školami s obdobnými studijními
programy.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že provozování vysokoškolského studia je v České
republice podmíněno akreditací (§ 78 a násl. ZVŠ), která zajišťuje vzájemnou kompatibilnost
obdobných studijních programů poskytovaných vysokými školami v České republice. Účelem
akreditace je zajistit, aby tyto programy byly – při současném respektování jejich jedinečnosti
– shodné alespoň v hrubých rysech tak, aby na absolventy obdobných studijních programů
(zpravidla s týmž názvem – zde Právo, resp. Právo a právní věda), mohlo být nahlíženo
stejně při jejich přístupu k zaměstnání, jak u oboru Právo (Právo a právní věta) předvídají i
právní předpisy upravující přístup k právnickým profesím [§ 60 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudních, ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářského řádu), ve znění pozdějších předpisů, etc.].
Právě tyto hrubé rysy jsou totiž tím, co musí být obdobným studijním programům
společné, aby na absolventy obdobných studijních programů mohlo být nahlíženo stejně při
jejich přístupu k zaměstnání.
Při odhlédnutí od jiných možností nostrifikace zahraničního vzdělávání,
které v posuzovaném případě evidentně nepřipadaly v úvahu (§ 89 odst. 3 ZVŠ), jsou to
právě tyto hrubé rysy studijního programu, které v případě jejich odlišnosti vedou vysokou
školu podle § 90 odst. 5 ZVŠ k zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského
vzdělání (kvalifikace). Neuznáno tak zůstane zahraniční vzdělání (kvalifikace), které je se
vzděláním dosaženým v České republice zcela inkompatibilní – na toho, kdo dosáhl
takového zahraničního vzdělání, proto nelze při přístupu k zaměstnání hledět stejně jako na
toho, kdo obdobného vzdělání dosáhl v akreditovaném studijním programu v České
republice.
Po zhodnocení shora uvedeného smyslu a účelu právní úpravy dospěl soud k závěru,
že předmětem nostrifikačního řízení dle § 89 a násl. ZVŠ není srovnání studijních programů
zahraniční a tuzemské vysoké školy ve všech směrech, ale toliko v hrubých rysech, jimiž
jsou právě ty prvky tuzemského akreditovaného studia, které jsou v obdobných studijních
programech všem těmto studijním programům, které byly v České republice akreditovány,
společné.
pokračování - 6 - 22 A 10/2013
Z uvedeného vyplývá, že ať už byla žádost žalobce podána u ZčU, UK, MU či UP,
všechna řízení měla stejný skutkový základ – srovnání společných prvků všech obdobných
studijních programů uskutečňovaných v České republice (na nichž je třeba trvat) se studijním
programem oboru Právo (Právo a právní věda), jak jej uskutečňuje ЗДУ.
Z uvedeného je pak evidentní, že předmět a skutkový základ všech řízení zahájených
žalobcovými žádostmi je týž, proto soud zcela aprobuje závěr žalovaného, že podání jedné
žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání (kvalifikace) v České republice
vytváří podle § 48 odst. 1 spr. ř. překážku vedení jakéhokoli jiného řízení o uznání téhož
vzdělání (kvalifikace) na území České republiky.
S ohledem na to, že oba uplatněné žalobní body byly shledány nedůvodnými, byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně plně
úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení podle obsahu spisu žádné náklady, které by
přesahovaly jeho běžnou úřední činnost.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě
dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
V Ostravě dne 15. května 2014
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu