[OBRÁZEK]11A 11/2011 - 64-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové
a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Phdr. M. Š.,
v řízení zastoupeného JUDr. Kateřinou Vodičkovou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Vodičkova 40 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10,
Vršovická 1442/65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.11.2010, čj:
1164/500/10

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.11.2010, čj: 1164/500/10, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města
Prahy, ze dne 5.3.2010, čj. S-MHMP-612762/2009/OOP/R-39/VII/136/2010, kterým zamítl -
kromě jedné - námitky žalobce proti Návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území a
ochranného pásma přírodní památky Dvorecké stráně, který vydal Magistrát Hlavního města
Prahy, Odbor ochrany prostředí dne 30.10.2009 pod čj. S-MHMP-
612762/2009/OOP/VII/469 .

pokračování 2 11A 11/2011

 Žalobce poukázal, že je spoluvlastníkem ve výši podílu jedné poloviny v celku
pozemkům parc. č. 1182, o výměře 11.770m2 , lesní pozemek, a parc. č. 1183, o výměře

26.762 m2 , ostatní plocha, zapsaných na LV č. 1126 , vše v katastrálním území Podolí. Dále
je spoluvlastníkem pozemku parc. č. 1195/1 o výměře 4.512m2, ostatní plocha, který je
zapsán na LV č. 1126 , katastrální území Podolí, resp. jeho části, jak dále uvede.

 Žalobce namítá, že tvrzený právní stav navrženého ochranného pásma neodpovídá
zjištěnému stavu věci, procesním postupem správních orgánů se cítí zkrácen na svých
zákonných právech, a že obě napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.

 Žalobce poukazuje na to, že ustanovení § 40 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb. , o
ochraně přírody a krajiny (dále jen Zákon o ochraně přírody) ve spojení s ustanovením § 4
odstavec 1 , 2 a 4 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 60/2008 Sb. v platném znění
stanoví náležitosti a obsah návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území ochranného pásma,
mimo jiné i požadavek, uvést v návrhu „Přehled katastrálních území a parcelních čísel
pozemků dotčených navrhovaným ochranným pásmem“. Žalobce připomněl, že i ve svých
předchozích podáních upozorňoval na to, že dle mapky označené jako „Zákres hranic přírodní
památky na podkladě katastrální mapy 1:2500“, která je přiložena k Návrhu na vyhlášení
zvláště chráněného území a ochranného pásma přírodní památky Dvorecké stráně je
zakreslena část pozemku parc. č. 1195/1 o výměře 4.512m2, ostatní plocha jako součást
ochranného pásma přírodní památky. Na této mapě ale nejsou uvedena parcelní čísla, ani
nejsou přesně zakresleny hranice jednotlivých pozemků zahrnutých do ochranného pásma.
Není z toho tedy patrné, zda do ochranného pásma tento pozemek resp. jeho část, opravdu
náleží či nikoli. Tento pozemek, resp. jeho část o výměře asi 3 000m2, nejen že není uveden
ani v Přehledu katastrálních území a parcelních čísel pozemků tvořících navržené ochranné
pásmo přírodní památky, ale není zahrnut ani v orientačním výpočtu výměry navrhovaného
ochranného pásma, kde je uvedena výměra ve výši 25.231m2, tedy bez části pozemku parc. č.
1195/1 o výměře 3 000m2. To nelze dle žalobce chápat jako pouhou odchylku v orientační
výměře. Nejedná se dle žalobce o administrativní pochybení, které by bylo možno napravit
v dalším řízení. Pokud by bylo pochybení akceptováno, žalobci by bylo odebráno právo bránit
se od samého počátku proti začlenění tohoto pozemku, resp. jeho části do návrhu na
vyhlášení přírodní památky. Z toho je patrné, že od začátku procesu – postupu při vyhlašování
zvláště chráněného území nejsou přesně a jasně vymezeny dotčené pozemky. Pouhé
konstatování, že se námitce žalobce vyhovuje, jednak bez uvedení rozsahu a jednak bez
uvedení způsobu nápravy, považuje žalobce za zcela nedostatečné.

 Žalobce dále namítá rozpor s ustanovením § 4 odst. 4 vyhlášky č. 60/2008 Sb. a
konstatuje, že Návrh na vyhlášení přírodní památky obsahuje dvě mapy, a to mapu označenou
jako „Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2 500“ a jednak mapu
označenou jako „Orientační mapa na podkladě plánu hl. m. Prahy“ . První jmenovaná mapa
nesplňuje podmínku, aby byla kopií Katastrální mapy a druhá nesplňuje podmínku, aby byla
kopií Základní mapy České republiky. Nejen, že nesplňuje požadavek orientačního zákresu
hranic zvláště chráněného území, ale mapa není Základní mapou ČR dle ustanovení § 3 odst.
1 písm c) nařízení vlády č. 430/2006 Sb. Návrh považuje za nepřezkoumatelný, neboť
nebyla naplněna ani dikce právního předpisu v síle vyhlášky, a to vyhlášky Ministerstva
životního prostředí č. 60/2008 Sb. , o plánech péče, označování a evidenci chráněných území
ve spojení s nařízením vlády č. 430/2006 Sb. , o stanovení geodetických referenčních systémů
a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání.

pokračování 3 11A 11/2011

 Dále žalobce namítá, že plán péče o přírodní památku Dvorecké stráně je na období
let 2010 – 2019 , zpracován občanským sdružením Salvia o.s. – sdružení pro ochranu přírody
v roce 2009, neodpovídá požadavkům na zpracování plánů péče o zvláště chráněná území
stanoveným ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí č. 60/2008 Sb. v § 3 odstavec 2 .
Žalobce má pochybnosti o kvalitě vypracovaného plánu péče, neboť nezahrnuje ani jeden
roční cyklus a provedené zhodnocení z hlediska zde žijících živočichů a rostlin při provádění
místního průzkumu oblasti Dvorecké stráně nebylo dostatečné. Průzkum pravděpodobně
prováděný jen v letním období, není dle žalobce odborný a komplexně zpracovaný. Z plánu
péče není patrné, které osoby se na něm podílely, pouze je známo, že konzultantem byl doc.
PeadDr. Jan Farkaš, Csc., u kterého není uvedeno v jakém oboru je odborníkem. Není patrné
ani jak bylo zadáváno odborné vyjádření, kým, po jakou dlouhou dobu se odborné šetření
mělo konat a na základě čeho a z jakého popudu správní orgán tyto odborníky přizval.
Posudek – plán péče – považuje za nepřezkoumatelný. Vytýká také žalovanému porušení
správního řádu, neboť se nezabýval jeho konkrétní námitkou – na základě čeho, z jakého
konkrétního popudu, konkrétně kým, či na základě jaké odbornosti došlo k výběru údajných
odborníků – osob, kteří dané území posuzovali.

 Žalobce dále namítá, že s vyhotovením plánu péče došlo k dalšímu porušení jeho práv
vlastníka, neboť z informací ze spisu zjistil, že se bez jeho vědomí pohybovaly po jeho
pozemcích se záměrem zjistit stav flóry a fauny, cizí osoby. Žalobce ani další spoluvlastníci
nikdy nedali souhlas osobám z občanského sdružení Salvia, ani jiným, ke vstupu na pozemek
za tímto či jiným obdobným účelem, když ani nevěděli, že jejich právo je takto porušováno.

 Žalobce dále namítá, že všechny skutečnosti, které mají vést k objektivnímu zajištění
zásadní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé v souladu se zákonem, byly naopak
zajišťovány v rozporu se zákonem. Vytýká žalovanému, že nebyl informován o věci od
počátku, neměl možnost reagovat na jednotlivé návrhy, podílet se na výběru odborníků
posuzujících stav daného území z hlediska péče o přírodu a krajinu.

Žalobce je přesvědčen, že došlo k zásadnímu omezení jeho práv a že rozhodnutí žalovaného koliduje se základními principy demokratického státu, které zde vyjmenovává.

 Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění napadených
rozhodnutí a zdůraznil znění ustanovení § 40 odstavec 4 zákona o ochraně přírody a
poukázal ne to, že některé žalobní body jsou velmi obecné a že by měly být odmítnuty jako
nepodložené a nedůvodné. Pokud žalobce pouze cituje zákonná ustanovení, nelze je
považovat za žalobní body ve smyslu s.ř.s.. K námitce žalobce uvedené pod bodem 3.2
konstatuje, že si žalobce protiřečí, když potvrzuje, že část jeho pozemku je zakreslena
v mapce označené jako „Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2
500“ jako pozemek zahrnutý do tohoto chráněného území a následně tvrdí, že nelze říci, zda
daný pozemek do ochranného pásma skutečně náleží. Pokud je ale daný pozemek takto
v mapě zakreslen, je z toho evidentní, že do chráněného území je zahrnut. Žalovaný pak
poukázal na to, že druhé námitce již bylo MHMP vyhověno a že v žádném případě MHMP
nepřidává svévolně další pozemky do ochranného pásma bez vědomí majitelů. Žalobce měl
možnost se k návrhu vyjádřit, nebyl opomenut a je patrné, že daný pozemek byl do
ochranného pásma zahrnut vždy, jak plyne i z uvedené mapy. Pouze nebyl nedopatřením
uveden v přehledu katastrálních území a parcelních čísel, této námitce bylo vyhověno.
Námitky uvedené pod body 3.3 až 3.6 považuje žalovaný za absurdní, neboť žalobci nebylo
nijak bráněno v ochraně jeho práv. Předmětný pozemek byl vždy zahrnut do záměru na

pokračování 4 11A 11/2011

 vyhlášení přírodní památky, což je evidentní z uvedené mapy. Ve chvíli, kdy žalobce
poukázal na chybu v jiných dokumentech, bylo mu vyhověno. Ani námitky uvedené pod
bodem 4 důvodnými neshledal. Námitky směřující proti subjektu, který zpracoval pro MHMP
plán péče o zvláště chráněné území nemají místo v řízení před OOP MHMP a nebylo tedy
důvodné s nimi zabývat v odvolacím řízení a ani v řízení soudním. K námitce, že na pozemek
vstupovaly osoby cizí proti jeho vůli, uvedl, že se měl obrátit na orgány příslušné k řešení
takového protiprávního jednání. I námitky uvedené v bodě 7 považuje za nejasné, lze z nich
obtížně zjistit, co měl definující na mysli. K námitce, že měl být žalobce od samého počátku
informován, odkazuje žalovaný na ustanovení § 40 odstavec 2 zákona o ochraně přírody .
Také konstatoval, že zákon o ochraně přírody představuje speciální úpravu k obecným
ustanovením správního řízení, ale není možné říct, že by byl lex specialis ke správnímu řízení.
Zákon nemůže být speciální k postupu správního orgánu, kterým nepochybně správní řízení
je, ale vždy může být pouze speciální ve vztahu k jinému zákonu. Konstatuje-li žalobce
porušení zákonného ustanovení, je třeba uvést v čem, v jakém kroku učiněném správním
orgánem, je toto porušení spatřováno. Závěrem navrhl zamítnutí žaloby.

 Soud projednal věc bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení k výzvě soudu
nevyjádřili výslovný nesouhlas s tímto postupem. Má se tedy za to, že s rozhodnutím
bez nařízení jednání souhlasí (ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního).

 Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem vyplývají následující,
pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

 Dopisem ze dne 30.10.2009, č.j. S-MHMP-612762/2009/OOP/VII/469 oznámil
Odbor ochrany prostředí, Magistrátu hlavního města Prahy majitelům dotčených pozemků
záměr na vyhlášení přírodní památky Dvorecké stráně. Zvláště chráněné území bylo navrženo
na pozemcích číslo parcelní 1182, 1183, 1093/4 v k.ú. Podolí, ochranné pásmo pak na
pozemcích č. parc. 1195/6, 1184/4, 1184/7, 1184/3 a částech pozemků 1093/1, 1184/1 a
1184/2 , vše v k.ú. Podolí. Majitelé byli vyrozuměni o možnosti seznámit se s navrženým
plánem péče pro období 2010 – 2019 a byli seznámeni i s důvody pro vyhlášení této přírodní
památky. Svá nesouhlasná vyjádření zaslali správnímu orgánu jak žalobce tak i Ing. Ivana
Bilejová.

 Dne 5.3.2010 vydal OOP MHMP rozhodnutí pod č.j. S-MHMP-612762/2009/OOP/R-
39/VII/136/2010, kterým rozhodl o námitkách uplatněných k návrhu na vyhlášení přírodní
památky Dvorecké stráně tak, že v bodě I výroku rozhodnutí vyhověl námitce Phdr.M. Šeby ,
která se týkala neuvedení části pozemku č. parc. 1195/1 o výměře cca 3.000 m2 v přehledu
katastrálních území. V odůvodnění orgán ochrany přírody uvedl, že část jmenované parcely č.
1195/1 je v Návrhu vyznačena jako součást ochranného pásma na přiložené orientační mapě „
Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2500 a je tedy jeho platnou
částí a tato chyba bude v následném procesu napravena, vyznačená část parcely je součástí
ochranného pásma navrhované přírodní památky Dvorecké stráně. Jedná se pouze o
administrativní pochybení v uvedeném přehledu. V bodě II výroku nevyhověl námitce Ing. I.
Bilejové směřující vůči navrhovaným bližším ochranným podmínkám zvláště chráněného
území.

 Proti tomuto rozhodnutí se mimo jiné odvolal i žalobce, který vznesl námitky shodné
jako v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým
odvolání žalobce i paní Ing. I. B. zamítl a prvostupňové rozhodnutí o podaných námitkách

pokračování 5 11A 11/2011

 potvrdil. V tomto rozhodnutí žalovaný konstatoval právní úpravu vyplývající ze zákona o
ochraně přírody s tím, že vlastníci dotčených nemovitostí mají možnost uplatnit námitky jen
proti takovému navrženému způsobu nebo rozsahu ochrany, jímž by byli dotčeni ve výkonu
svých práv nebo povinností. Z námitek předložených žalobcem a Ing. I. B. směřovaly vůči
navrženému způsobu a rozsahu ochrany území pouze námitky týkající se stanovených bližších
ochranných podmínek. O ostatních vznesených námitkách žalovaný dle zákona rozhodovat
nemohl. Vlastníci pozemku tak nejsou oprávněni uplatnit námitky směřující k přípravě a
zpracování odborných podkladů pro vyhlášení zvláště chráněného území (např. zoologický,
botanický průzkum) ani k navrženému plánu péče o navržené zvláště chráněného území,
neboť tyto dokumenty netvoří samotný návrh na vyhlášení a žádné omezení jejich práv z nich
nemůže vyplývat. Plán péče je dle § 38 odstavec 1 zákona odborným a koncepčním
dokumentem ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu
zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu
ochrany. Slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování
orgánů ochrany přírody. Pro fyzické ani právnické osoby není závazný. Jeho zpracování
zajišťuje orgán ochrany přírody a vlastníci k němu mohou uplatnit připomínky, které se
vypořádávají protokolem vedle § 38 odstavec 2 a 4 zákona. Z tohoto pohledu vznesené
námitky proti plánu péče považoval žalovaný za bezpředmětné. Dále žalovaný konstatoval, že
žádné ustanovení zákona neukládá povinnost seznámit se záměrem na vyhlášení vlastníky
dříve než při předložení návrhu k námitkám, proto zpracováním podkladů pro návrh nemohla
být žádná práva a povinnosti vlastníka nemovitosti dotčena. Pravomoc pracovníků orgánů
ochrany přírody ke vstupu na pozemky vyplývá z ustanovení § 62 odstavec 1 zákona. Pokud
je žalobce přesvědčen, že osoby vstupovaly na pozemky v jeho vlastnictví neoprávněně, měl
by to řešit občanskoprávní cestou. K odvolací námitce žalobce, že se prvostupňový správní
orgán s námitkou týkající se zařazení části pozemku č. parc. 1195/1 Podolí k.ú. ve výčtu
pozemků v přehledu návrhu na vymezení ochranného pásma dostatečně nevypořádal,
poukázal žalovaný na to, že ve výroku rozhodnutí bylo zmíněno, že uvedené námitce se
vyhovuje. V odůvodnění pak orgán ochrany přírody uvedl, že v následném procesu
vyhlašování zvláště chráněného území bude vzniklá chyba napravena a část pozemku č.parc.
1195/1 k.ú. Podolí bude zahrnuta do výčtu pozemků ochranného pásma PP Dvorecké stráně.
Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území bude v závěru předložen zastupitelstvu
hlavního města Prahy, který jej buď schválí či nikoli, v kladném případě bude posléze vydáno
nařízení hlavního města Prahy o zřízení přírodní památky Dvorecké stráně.

 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané
žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního) a věc
posoudil takto:

Při posouzení důvodnosti žalobních námitek soud vycházel z následující právní úpravy:

 Podle § 40 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění
platném v době rozhodování správních orgánů, ( dále též „zákon o ochraně přírody“) je-li
třeba vyhlásit zvláště chráněné území nebo jeho ochranné pásmo nebo vymezit zóny ochrany
národního parku či chráněné krajinné oblasti podle části třetí tohoto zákona, orgán ochrany
přírody zajistí zpracování návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území, jeho ochranného
pásma anebo návrhu na vymezení zóny ochrany národního parku či chráněné krajinné oblasti.

pokračování 6 11A 11/2011

V návrhu orgán ochrany přírody vyhodnotí stav dochovaného přírodního prostředí v území a
navrhne vhodný způsob a rozsah ochrany území včetně jeho bližších ochranných podmínek.
Podle odst. 2 návrh na vyhlášení národní přírodní rezervace, přírodní rezervace,
národní přírodní památky, přírodní památky nebo ochranného pásma těchto zvláště
chráněných území zašle orgán ochrany přírody příslušný k jejich vyhlášení obcím a krajům,
jejichž území se návrh dotýká. Vlastníkům nemovitostí dotčených návrhem a zapsaných v
katastru nemovitostí dále zašle písemné oznámení o předložení návrhu k projednání spolu s
informací o tom, kde je možno se seznámit s jeho úplným zněním, kdo je oprávněn podat k
němu námitky a kdy uplyne lhůta pro jejich podání. Oznámení zároveň zveřejní na portálu
veřejné správy.

 Podle odst. 4 písemné námitky k předloženému návrhu mohou uplatnit dotčené obce a
kraje ve lhůtě 90 dnů od obdržení návrhu a vlastníci nemovitostí dotčených navrhovanou
ochranou ve lhůtě 90 dnů od doručení písemného oznámení o předložení návrhu k projednání,
má-li být takové písemné oznámení vlastníkovi nemovitosti zasíláno, jinak ve lhůtě 90 dnů
ode dne zveřejnění oznámení podle odstavce 2, popřípadě doručení oznámení veřejnou
vyhláškou podle odstavce 3. Námitky proti návrhu podle odstavce 2 se podávají orgánu
ochrany přírody příslušnému k vyhlášení zvláště chráněného území nebo jeho ochranného
pásma, námitky podle odstavce 3 Ministerstvu životního prostředí; k námitkám uplatněným
po uvedené lhůtě se nepřihlíží. Vlastník je oprávněn uplatnit námitky jen proti takovému
navrženému způsobu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv nebo
povinností. Orgán ochrany přírody rozhodne o došlých námitkách do 60 dnů od uplynutí lhůty
pro uplatnění námitek. O jednotlivých námitkách se rozhodne zpravidla ve společném řízení.
Orgán ochrany přírody uvede návrh do souladu s námitkami, kterým bylo vyhověno.
Podle odst. 5 náležitosti a obsah návrhu podle odstavce 1 stanoví Ministerstvo
životního prostředí prováděcím právním předpisem.

 Podle odst. 7 omezení vlastníků dotčených nemovitostí nebo rozsah ochrany podle
právního předpisu, kterým se vyhlašuje nebo mění zvláště chráněné území nebo jeho
ochranné pásmo nebo vymezují či upravují zóny ochrany národního parku či chráněné
krajinné oblasti, nesmí přesáhnout rozsah omezení nebo rozsah ochrany vyplývajících z
návrhu podle odstavce 1, upraveného podle rozhodnutí o námitkách podle odstavce 2 nebo 3,
pokud by tím byly zpřísněny nebo rozšířeny dosavadní ochranné podmínky nebo rozsah
ochrany území.“.

 Soud neshledal důvodnou první námitku žalobce, že část pozemku parc. č. 1195/1 o
výměře 3.000 m2 z celkové rozlohy 4.512 m2 je sice zakreslena do mapky označené jako
„Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2500“, ale vzhledem
k tomu, že na ní nejsou uvedena parcelní čísla, ani nejsou přesně zakresleny hranice
jednotlivých pozemků zahrnutých do ochranného pásma, není z toho patrné, zda do
ochranného pásma tento pozemek resp. jeho část, opravdu náleží či nikoli. Tento pozemek,
resp. jeho část o výměře asi 3 000m2, není uveden ani v Přehledu katastrálních území a
parcelních čísel pozemků tvořících navržené ochranné pásmo přírodní památky, ale není
zahrnut ani v orientačním výpočtu výměry navrhovaného ochranného pásma, kde je uvedena
výměra ve výši 25.231m2, tedy bez části pozemku parc. č. 1195/1 o výměře 3 000m2.

 Orgán ochrany přírody této námitce vyhověl a v odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že
část jmenované parcely č. 1195/1 je v Návrhu vyznačena jako součást ochranného pásma na
přiložené orientační mapě „ Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy
1:2500 a je tedy jeho platnou částí a tato chyba bude v následném procesu napravena. Není
podle něj pochyb, že vyznačená část parcely je součástí ochranného pásma navrhované

pokračování 7 11A 11/2011

přírodní památky Dvorecké stráně. Jedná se pouze o administrativní pochybení v uvedeném
přehledu. Žalovaný pak v rozhodnutí o odvolání poukázal na to, že prvostupňový orgán již
námitce vyhověl a uvedl, že návrh na vyhlášení zvláště chráněného území bude v závěru
předložen zastupitelstvu hlavního města Prahy, který jej buď schválí či nikoli, v kladném
případě bude posléze vydáno nařízení hlavního města Prahy o zřízení přírodní památky
Dvorecké stráně.

 Při posouzení důvodnosti vznesené námitky vycházel soud z obsahu námitek žalobce
podaných proti Návrhu na vyhlášení přírodní památky Dvorecké stráně, ze kterých je patrné,
že žalobce vytýkal správnímu orgánu prvního stupně, že dle mapky označené jako „Zákres
hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2500“ je zakreslena část pozemku
parc. č. 1195/1 o výměře 4.512m2, ostatní plocha, jako součást ochranného pásma přírodní
památky. Pochybení Magistrátu spatřoval žalobce v tom, že tento pozemek, resp. jeho část asi
o výměře 3 000 m2, není uveden v Přehledu katastrálních území a parcelních čísel pozemků
tvořících navržené ochranné pásmo přírodní památky.

 Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že orgán ochrany přírody své pochybení, které
mu žalobce vytýkal, uznal, žalobcově námitce vyhověl a uvedl, že z přiložené orientační
mapky je patrné, že tento pozemek byl vždy součástí ochranného pásma, že se jedná pouze o
administrativní pochybení správního orgánu a že nadále předmětný pozemek spadá do
ochranného pásma přírodní památky. Z obsahu námitky žalobce jednoznačně vyplývá, že
vytýkal orgánu ochrany přírody pouze to, že předmětný pozemek není uveden v Přehledu
katastrálních území a parcelních čísel pozemků tvořících navržené ochranné pásmo přírodní
památky v zaslaném Návrhu na vyhlášení přírodní památky Dvorecké stráně. Současně je
z jejího obsahu také patrné, že žalobci bylo jasné, že v orientační mapce, přiložené k návrhu,
byl předmětný pozemek „ asi o výměře 3.000 m2“, jako území, které má tvořit ochranné
pásmo, uveden. Jinou námitku, která by např. vyjadřovala nesouhlas se zařazením
předmětného pozemku do ochranného pásma, žalobce v námitkách nevznesl a neučinil tak ani
v podaném odvolání. Pokud tedy správní orgány část pozemku parc.č. 1195/1 k námitce
žalobce do seznamu pozemků tvořících navržené ochranné pásmo zařadily, nelze tomuto
postupu nic vytknout. Orgán ochrany přírody nemohl postupovat jinak, nežli uvedený
nedostatek vyřešit jako administrativní pochybení. .Pokud totiž vznikl mezi údajem
uvedeným v orientační mapce a Návrhem na vyhlášení přírodní památky rozpor, na který
poukazoval žalobce, bylo povinností správního orgánu tento rozpor odstranit, což v řízení
učinil..

 Vzhledem k tomu, že žalobce již v námitkách vznesených proti Návrhu upozorňoval
na to, že do ochranného pásma je zahrnut i pozemek, který v Návrhu není uveden, je z toho
patrné, že mu byl záměr orgánu ochrany přírody zařadit i část pozemku parc. č. 1195/1 do
ochranného pásma, znám již v době, kdy mu byl zaslán Návrh na vyhlášení přírodní památky.
Pokud by s jeho zařazením do ochranného pásma skutečně nesouhlasil, mohl se proti tomu
bránit právní cestou, např. mohl tuto námitku uplatnit právě v námitkách proti Návrhu nebo
v podaném odvolání. Žalobce, ale, jak soud již uvedl, pouze poukazoval na rozpor mezi a
mapkou a Návrhem. Soud proto nesdílí názor žalobce, že mu bylo postupem správního
orgánu „odebráno právo bránit se od samého počátku opravným prostředkem proti začlenění
tohoto pozemku, resp. jeho části do Návrhu na vyhlášení přírodní památky Dvorecké stráně“.
A námitku důvodnou neshledal.

pokračování 8 11A 11/2011

 Žalobce dále namítá s odkazem na ustanovení § 4 odst. 4 vyhlášky č. 60/2008 Sb., že
mapa označenou jako „Zákres hranic přírodní památky na podkladě katastrální mapy 1:2 500“
nesplňuje podmínku, aby byla kopií Katastrální mapy, a mapa označenou jako „Orientační
mapa na podkladě plánu hl. m. Prahy“ nesplňuje podmínku, aby byla kopií Základní mapy
České republiky. Nejen, že nesplňuje požadavek orientačního zákresu hranic zvláště
chráněného území, ale mapa není Základní mapou ČR dle ustanovení § 3 odst. 1 písm c)
nařízení vlády č. 430/2006 Sb. Návrh považuje za nepřezkoumatelný, neboť nebyla naplněna
ani dikce právního předpisu v síle vyhlášky, a to vyhlášky Ministerstva životního prostředí č.
60/2008 Sb. , o plánech péče, označování a evidenci chráněných území ve spojení s nařízením
vlády č. 430/2006 Sb. , o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových
děl závazných na území státu a zásadách jejich používání.

 V uvedené námitce žalobce pouze velmi obecně zpochybňuje náležitosti obou map
předložených k Návrhu na vyhlášení přírodní památky, avšak není z ní vůbec patrné, jaké
konkrétní vady v těchto mapách spatřuje a jakým způsobem bylo jejich vyhotovením
zasaženo do jeho práv. Žalobce v podstatě pouze konstatuje obsah právních ustanovení bez
dopadu na danou problematiku, tedy není patrné, jak uvedené citace mají zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Ani tuto námitku proto soud důvodnou neshledal.

 Další námitky žalobce směřuje k výběru osob, které dané území posuzovaly, k činnosti
občanského sdružení Salvia a k Plánu péče o přírodní památku Dvorecké stráně na období let
2010 – 2019, který toto sdružení vypracovalo. Nejprve soud považuje za nutné uvést, že
předmětem žaloby je přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, ve kterých rozhodovaly o
námitkách žalobce, které vznesl k předloženému návrhu na vyhlášení zvláště chráněného
území. Z ustanovení § 40 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny přitom vyplývá, že
žalobce jako vlastník dotčeného pozemku má právo uplatnit námitky k návrhu, ale jen proti
takovému navrženému způsobu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých
práv nebo povinností. Za takové námitky se považují námitky směřující proti samotnému
záměru na vyhlášení zvláště chráněného území resp. chráněného pásma, proti navržené
kategorii zvláště chráněného území, proti navrženým bližším ochranným podmínkám a proti
navrženému územnímu vymezení zvláště chráněného území resp. chráněného pásma.
Vzhledem k tomu, že námitka žalobce, kterou vznesl ve stejném znění i v podaném odvolání,
nesměřuje proti způsobu ani proti rozsahu ochrany, nebylo povinností správního orgánu se
k ní vyjadřovat. Žalovaný proto nepochybil, pokud vypořádání této odvolací námitky
v odůvodnění napadeného rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 40 zákona o
ochraně přírody, proč o o této námitce rozhodovat nemohl. Námitka je proto nedůvodná.