[OBRÁZEK]Číslo jednací: 30A 5/2012 - 71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové
ve věci žalobce P. F. Z . , t. č. na adrese Vězeňská služba ČR, Věznice Mírov, Mírov
27, 789 53 Mírov, proti žalované Vězeňské službě České republiky, Věznici
Valdice, nám Míru 55, 507 11 Valdice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze
dne 8. 8. 2011 o stížnosti žalobce proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze
dne 2. 8. 2011, t a k t o :

I. Žalobci s e p ř i z n á v á osvobození od soudních poplatků.

II. Návrh žalobce, aby mu byl ustanoven zástupce, s e z a m í t á .

III. Rozhodnutí speciálního pedagoga F. Š. ze dne 8. 8. 2011, jímž bylo
rozhodnuto o stížnosti žalobce proti rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011,
kterým mu byl uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného
oddělení na 7 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených
úkolů programu zacházení, dle § 46 odst. 3 písm. f) zákona č.
169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých
souvisejících zákonů, v platném znění, se zrušuje a věc se žalované
vrací k dalšímu řízení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 2 30A 5/2012

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobce se žalobou ze dne 10. 9. 2011, doručenou nadepsanému krajskému
soudu dne 14. 9. 2011 prostřednictvím Městského soudu v Praze, domáhal
přezkoumání rozhodnutí o kázeňském trestu, který mu byl uložen podle § 46 odst. 3
písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVTOS“).
Kázeňský trest spočíval v umístění žalobce do uzavřeného oddělení na 7 dnů,
s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Stížnost
žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl speciální pedagog Vězeňské služby České
republiky, Věznice Valdice, F. Š rozhodnutím ze dne 8. 8. 2011. Žalobce napadl toto
rozhodnutí o stížnosti včas podanou žalobou, kterou v podstatě odůvodnil
následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

 Žalobce předně uvedl, že ačkoliv se snaží plnit své povinnosti, cítí se být často
nespravedlivě trestán kázeňskými tresty. Jedním z nich je i daný trest umístění do
uzavřeného oddělení na 7 dnů za údajné odmítnutí splnění příkazu dozorce R. S.
dne 2. 8. 2011. Toho dne nařídil speciální pedagog F. Š. žalobci, aby se přestěhoval
na malokapacitní celu č. 323/6 z předchozí izolace žalobce. Jmenovaný však se
žalobcem v této krizové situaci nepohovořil, ani nevzal na vědomí, že vězňové na
cele, kam se měl stěhovat, se jednoznačně vyslovili proti tomu. Mimo jiné i z toho
důvodu, že „tam bylo prostě plno a žádná volná kapacita.“ Tuto skutečnost může
dosvědčit dozorce S., který uvedenou situaci vyřešil napsáním kázeňského lístku a
žalobce setrval v cele, která slouží taky jako izolace. Žalobce do kázeňského lístku
uvedl, že se k věci podrobně vyjádří v příloze, což také učinil a přílohu postoupil F. Š.
Ten ji však odmítl přijmout, takže se žalobce nemohl k obvinění vyjádřit. Toto jednání
považoval žalobce za šikanu a příklad arogance moci vůči své osobě..

 Žalobce dále namítal, že z obsahu rozhodnutí o uložení kázeňského trestu
není patrno, jaké právní předpisy byly porušeny a co bylo prokázáno. Neobsahuje
náležité odůvodnění a je tedy podle žalobce neplatné a nezákonné. Vzhledem
k tomu žalobce navrhoval, aby krajský soud žalované rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu zrušil. Zároveň se žalobou žalobce požádal o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení advokáta. Z obsahu žaloby vyplývá, že se žalobce
domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému
k dalšímu řízení.

II.

Postup krajského soudu po podání žaloby

 Poté, co byla nadepsanému krajskému soudu shora uvedená žaloba
postoupena k přezkumnému řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15.

12. 2011, č.j. 11A 283/2011-13, krajský soud její stejnopis (jinou žalobu v té době od
žalobce ani neměl) podáním ze dne 1. 2. 2012 postoupil žalované k vyjádření (podle
doručenky žalovaná obdržela tuto výzvu dne 15. 2. 2012). Výslovně je v něm přitom
uvedeno, že jde o žalobu ze dne 10. 9. 2011. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 6.

3. 2012 právě na tuto výzvu, o čemž svědčí ostatně uvedená spisová značka v její

pokračování 3 30A 5/2012

 odpovědi a jak již bylo uvedeno výše, k jiné žalobě se žalovaná pro Krajský soud
v Hradci Králové ani vyjadřovat nemohla, protože ten ji ani jinou žalobu zaslat
nemohl, jelikož ji neměl. Tyto skutečnosti ostatně plynou i ze spisu Městského soudu
v Praze, vždy se jednalo o kázeňský trest ze dne 2. 8. 2011. Žalovaná se vyjádřila
k žalobě prostřednictvím ředitele Věznice Valdice, a to zcela nepřípadně, respektive
k úplně jiné věci, než měla. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. února 2013, č.j. 30A
5/2012-34, žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Proti
tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 27. 12. 2013, č.j. 8 As 26/2013-34, tak, že rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2013, č.j. 30A 5/2012-34, zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil je v podstatě tím, že: „Ze soudního spisu a
z listin předložených stěžovatelem se jeví, že stěžovatel (nyní žalovaná) dostal možnost
vyjádřit se pouze k žalobě, o které však soud následně nerozhodoval. Stěžovatelovo vyjádření
krajský soud převzal do narační části rozsudku, aniž by se blíže zabýval tím, proč se
stěžovatel vyjadřoval ke skutkově zcela odlišné záležitosti. …Obsah soudního spisu nevytváří
spolehlivý podklad v tom, že se tak stalo. Je nutno také přihlédnout k tomu, že ve věci bylo
rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s.“

 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo
zatíženo procesní vadou, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z tohoto
důvodu také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2013, č.j. 8
As 26/2013-34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se
naopak neztotožnil se stěžovatelkou (žalovanou) v tom, že by byl předchozí rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný, nesrozumitelný či zmatečný.

 Krajský soud vzhledem k tomu, že je vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku (viz § 110 odst.
4 s. ř. s.), opakovaně zaslal žalované stejnopis žaloby s výzvou, aby se k ní vyjádřila.
To učinila v dopisu ze dne 4. 12. 2014, v němž uvedla následující.

III.

Vyjádření žalované k žalobě

 Žalovaná nejdříve shrnula obsah žaloby s tím, že žalobce neuvedl konkrétní
nezákonné kroky, postupy, úkony a závěry, jichž se měla v dané věci dopustit. Poté
zmínila odsouzení žalobce a průběh výkonu jeho trestu, jakož i uložení kázeňského
trestu za kázeňský přestupek ze dne 2. 8. 2011. Citovala obsah žalovaného
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které mu
předcházelo. Konstatovala, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy, vychází ze zjištění skutečného stavu věci a obsahuje
vedle formálních náležitostí (údaje o místu a datu vydání, jménu, příjmení pachatele
kázeňského přestupku, typu věznice u odsouzeného, funkci, jméno, příjmení a
podpis zaměstnance s kázeňskou pravomocí, který rozhodnutí vydal) popis skutku,
výrok, odůvodnění a poučení o možnosti podat proti rozhodnutí stížnost.

 Žalovaná pokračovala s tím, že pravidla pro ukládání kázeňských trestů
odsouzeným jsou ve stručné podobě obsažena v ZVTOS). Podrobnější pravidla pro
ukládání kázeňských trestů odsouzeným jsou stanovena v ustanoveních §§ 58 až 61
vyhl. č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen

pokračování 4 30A 5/2012

 „ŘVTOS“). Podle jejího § 58 odst. 5 lze kázeňský trest uložit, „…je-li vina odsouzeného
prokázána. Při rozhodování o uložení kázeňského trestu je zaměstnanec Vězeňské služby
povinen přihlédnout zejména k závažnosti kázeňského přestupku a okolnostem, za nichž byl
spáchán, jakož i k dosavadnímu chování odsouzeného. Kázeňský přestupek lze řešit též
výchovným pohovorem bez uložení kázeňského trestu; tato skutečnost se vyznačí v záznamu
o kázeňském přestupku. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se vydává písemně a musí
kromě výroku a odůvodnění obsahovat i poučení o opravném prostředku.“

 Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011 vymezil kázeňský
přestupek jako porušení povinnosti stanovené v § 28 odst. 1 ZVTOS (základní
povinnosti odsouzeného, a to plnění příkazů a pokynů zaměstnanců Vězeňské
služby), když žalobce opakovaně odmítl splnit příkaz dozorce prap. S. Vina žalobce
byla v kázeňském řízení prokázána, před uložením kázeňského trestu bylo žalobci
umožněno, aby se vyjádřil ke skutečnostem, které se mu kladly za vinu a důkazům o
nich. Je tak nezpochybnitelné, že žalobce svým jednáním porušil § 28 odst. 1
ZVTOS. Žalobci rovněž bylo poskytnuto řádné poučení o jeho právu podat stížnost
proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Této možnosti žalobce využil týž den,
kdy mu bylo oznámeno rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Žalovaná
přezkoumala stížností napadené rozhodnutí v rozsahu § 60 odst. 1 ŘVTOS, podle
kterého, „je-li stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podána ve stanovené
lhůtě, je příslušný zaměstnanec Vězeňské služby povinen přezkoumat, zda je prokázáno, že se
skutek, v němž je spatřován kázeňský přestupek, stal, zda jej spáchal odsouzený, zda tento
skutek je kázeňským přestupkem, jakož i další významné okolnosti. Současně přezkoumá, zda
nebyla překročena kázeňská pravomoc zaměstnance Vězeňské služby, který kázeňský trest
uložil.“ Žalovaná rozhodla o stížnosti v souladu s § 60 odst. 2 ŘVTOS, podle kterého
„zamítne stížnost, jestliže je spáchání kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění
prokázáno a uložený kázeňský trest je úměrný závažnosti spáchaného přestupku a je
v souladu s účelem výkonu trestu.“ Postupovala přitom i v souladu s § 60 odst. 3
ŘVTOS, podle kterého „Rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského
trestu zaměstnanec Vězeňské služby na předepsaném tiskopisu písemně odůvodní.“

 Z uvedeného žalovaná dovozovala, že v řízení o kázeňském přestupku
žalobce bylo postupováno v souladu s příslušnými právními předpisy a vnitřními
předpisy, tedy podle příslušných ustanovení ZVTOS, ŘVTOS a nařízení generálního
ředitele VS ČR č. 16/2010, kterým se stanoví podrobnosti a postup zaměstnanců
Vězeňské služby ČR při uplatňování kázeňské pravomoci nad odsouzenými a
obviněnými, v platném znění.

 Společná pravidla pro řízení podle ZVTOS jsou stanovena v jeho § 76, přičemž
podle jeho odst. 1 se na ně nevztahuje správní řád. Tento právní předpis se proto
nevztahuje ani na průběh kázeňského řízení o uložení kázeňského trestu
odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody. Je to dáno požadavkem na flexibilitu
tohoto rozhodování a snahu udržovat stanovený pořádek, kázeň a bezpečnost ve
věznici v reálném čase. Na rozhodnutí o kázeňských trestech proto nelze klást
nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů.

 Závěrem žalovaná shrnula, že o kázeňském trestu žalobce rozhodly osoby
nadané kázeňskou pravomocí, trest byl žalobci uložen po náležitém objasnění všech
skutkových okolností kázeňského přestupku, na základě zjištění stavu věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti a prokázání viny žalobce. před uložením kázeňského

pokračování 5 30A 5/2012

 trestu bylo žalobci umožněno, aby se k věci vyjádřil. Přijaté řešení považuje žalovaná
za souladné se zájmem na dosažení účelu trestu a odpovídá podle ní okolnostem
daného případu. Rozhodnutí je náležitě odůvodněno, v řízení o stížnosti bylo
prvoinstanční rozhodnutí přezkoumáno v celém rozsahu odvolání a zákonnost
kázeňského řízení v celém rozsahu, jakož i náležitě odůvodněno. Zmínila rovněž
dozorovou činnost krajského státního zastupitelství nad výkonem trestu odnětí
svobody a kontrolní pravomoc veřejného ochránce práv. Navrhovala žalobu jako
nedůvodnou zamítnout.

IV.

Jednání krajského soudu

 Krajský soud projednal žalobu v souladu s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a) a
c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s.ř.s“), bez nařízení jednání, neboť žalované rozhodnutí zrušil pro
nepřezkoumatelnost a vady řízení (o tom viz dále). Žalované rozhodnutí přezkoumal
podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s., přičemž dospěl k následujícím
zjištěním a právním závěrům.

V.

Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

 Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. února 2013, č.j. 30A 5/2012-34, v celém rozsahu bylo
třeba nejdříve rozhodnout o žádosti žalobce o přiznání osvobození od placení
soudních poplatků. Krajský soud přitom dospěl ke stejným závěrům, jako
v předchozím, výše uvedeném rozsudku, když od té doby nedošlo v tomto směru
k žádným změnám, jež by byly krajskému soudu známy. Žalobce doložil žádost
vyplněným a podepsaným “Prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech”, z něhož vyplývá, že je nemajetný, bez příjmu a že je velkou měrou
zadlužen. S přihlédnutím k osobním předpokladům a majetkovým poměrům žalobce
proto dospěl krajský soud k závěru, že jsou v jeho případě splněny zákonné
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a proto jeho návrhu vyhověl, jak je
uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

 Spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků žalobce zároveň žádal o
ustanovení zástupce – advokáta. Této žádosti krajský nevyhověl, když takový postup
neshledal nezbytným, o čemž ostatně svědčí výsledek daného přezkumného řízení.

 K věci samé třeba nejdříve uvést, že ve světle judikatury Ústavního soudu (viz
nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, PL.ÚS 32/08), nahlíží krajský soud na
kázeňský trest „umístění do uzavřeného oddělení na 7 dnů s výjimkou doby stanovené
k plnění určených úkolů programu zacházení“ jako na trest, který představuje závažný
zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené ZVTOS. Na
druhé straně krajský soud samozřejmě rozumí požadavkům orgánů Vězeňské správy
na rychlost ukládání kázeňských trestů v zájmu udržení potřebné kázně a s tím
souvisejícími nároky na náležitosti rozhodnutí o nich. Nicméně, jelikož rozhodnutí
vydaná v kázeňských řízeních mohou citelně zasáhnout do základních práv
odsouzeného, nelze mít za to, že je zde tudíž a priori prostor pro zlehčování procesu

pokračování 6 30A 5/2012

rozhodování o kázeňských trestech a jeho nedostatky odůvodňovat potřebou flexibility, jak by se leckomu mohlo zdát ze závěru vyjádření žalované k žalobě.

 Žalovaná se rovněž mýlí, pokud tvrdí, že správní řád nelze v kázeňském řízení
vůbec použít s odkazem na § 76 odst. 1 ZVTOS. Podle § 177 odst. 1 zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, se totiž základní zásady činnosti
správních orgánů, uvedených v jeho §§ 2 až 8, použijí při výkonu veřejné správy i
v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu
odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Žalovaná ke srovnání právní úpravy
v předpisech týkajících se kázeňského řízení a základních zásad činnosti správních
orgánů vůbec nepřistoupila (nepochybně v důsledku svého mylného východiska).
Tyto zásady ale vycházejí z obecných principů právních obsažených v ústavním,
mezinárodním a komunitárním právu, tedy v právních normách vyšší síly než zákon,
které proto nemůže žádné zákonné ustanovení, vylučující bez dalšího působnost
správního řádu (jako v daném případě), z materiálního hlediska vyloučit. Uvedené
základní zásady činnosti správních orgánů stanovené v §§ 2 až 8 správního řádu zní
následovně:

„HLAVA II

ZÁKLADNÍ ZÁSADY ČINNOSTI SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ

§ 2

 (1) Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož
i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy").
Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je
součástí právního řádu.

(2) Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

 (3) Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž
se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může
zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

 (4) Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby
odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

§ 3

 Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

§ 4

pokračování 7 30A 5/2012

 (1) Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z
působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle
možností jim vycházet vstříc.

 (2) Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené
poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné.

(3) Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu.

(4) Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

§ 5

 Pokud to povaha projednávané věci umožňuje, pokusí se správní orgán o smírné
odstranění rozporů, které brání řádnému projednání a rozhodnutí dané věci.

§ 6

(1) Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v
zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se
ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).

 (2) Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené
osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li
tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán
sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při
opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto
údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje.

§ 7

 (1) Dotčené osoby mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení.
Správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně a vyžaduje od všech dotčených
osob plnění jejich procesních povinností rovnou měrou.

(2) Tam, kde by rovnost dotčených osob mohla být ohrožena, správní orgán učiní opatření potřebná k jejímu zajištění.

§ 8

 (1) Správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně
a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více

pokračování 8 30A 5/2012

takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená
osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.

(2) Správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy“.

K jejich dodržení v přezkoumávané věci se krajský soud ještě vrátí dále.

 K věci samé krajský soud konstatuje, že žalobci byl uložen rozhodnutím
vydaným v prvním stupni dne 2. 8. 2011 vychovatelem J.M. dle § 46 odst. 3 písm. f)
ZVTOS kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 7 dnů, s výjimkou doby
stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. V tomto rozhodnutí o
uložení daného kázeňského trestu je popis skutku popsán takto:

 „Dne 2. 8. 2011 v 10,40 hod. na ubytovně D patro, se měl výše jmenovaný přestěhovat
z nařízení speciálního pedagoga ubytovny F. Š. na malokapacitní celu č. 323/b z cely KT
311. Opakovaně odmítl splnit příkaz dozorce prap. S. R., čímž porušil ustanovení § 28 odst. 1
zákona č. 169/1999 Sb. (základní povinnosti odsouzeného a to plnění příkazů a pokynů
zaměstnanců Vězeňské služby).“

 Uložení kázeňského trestu, včetně jeho typu a výše je odůvodněno
následovně:

 „Jmenovaný se uvedeného dne a hodiny dopustil hrubého porušení základních
povinností dle § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., když odmítl splnit příkaz k přestěhování
na určenou celu malokapacitního ubytování. Proto byl vychovatelem potrestán výše
uvedeným kázeňským trestem. Při uložení uvedeného trestu bylo přihlédnuto k dosavadnímu
chování a jednání odsouzeného a byla zohledněna závažnost kázeňského trestu. Tento je
úměrný k popsanému jednání a chování ods. Z.“

 Proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podal žalobce na předepsaném
tiskopisu dne 2. 8. 2011 stížnost. V jeho příslušné kolonce je na prvním řádku
uvedeno, že „Stížnost proti rozhodnutí podána dne: 2. 8. 2011.“Druhý řádek, nazvaný
„Podstatné důvody stížnosti:“ je doplněn slovy „podám stížnost proti rozhodnutí.“ A pak
již následuje jen podpis žalobce a podpis s razítkem zaměstnance žalované, zřejmě
vychovatele J. M.. Rozhodnutí o stížnosti není samostatně datováno, pouze je na
něm pod „Poučením“ uvedeno, že žalobce byl s rozhodnutím seznámen dne 8. 8.

2011. Všichni je také s tímto dnem, jako datem vydání rozhodnutí o stížnosti, spojují.
Rozhodnutí o stížnosti bylo odůvodněno takto:

 „Stížnost dle § 60 odst. 2 písm. b) ŘVT jako nedůvodnou zamítám, neboť spáchání
kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění je dostatečně prokázáno vlastním
zjištěním navrhovatele i svědeckou výpovědí přítomného dozorce. Odsouzený se k věci
odmítl vyjádřit. Odkázal se sice na své samostatné písemné vyjádření, ale v něm byly pouhé
spekulace nesouvisející s případem. Svoji vinu tím nezmírnil. Uložený kázeňský trest je
úměrný závažnosti spáchaného přestupku a je v souladu s účelem výkonu trestu. Vychovatel
nepřekročil svoji kázeňskou pravomoc. Kázeňský trest potvrzuji.“

Pokud jde o rozhodnutí o stížnosti žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011, dlužno konstatovat, že jde o rozhodnutí, z něhož se nelze vůbec

pokračování 9 30A 5/2012

 dozvědět, v čem žalobcovy stížní námitky měly spočívat? Žádná stížnost žalobce
proti rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011 totiž není součástí správního spisu. Údaje o ní
jsou přitom rozporuplné, když na předepsaném tiskopisu je uvedeno nejen, že
stížnost byla podána dne 2. 8. 2011, ale zároveň, že bude podána. Žalobce sám
pak v žalobě tvrdí, že se k věci vyjádřil v příloze. Žádnou přílohu (zřejmě samostatné
podání, což by nebylo na závadu) či jakýkoliv jiný dokument tohoto typu ale správní
spis neobsahuje. A v odůvodnění žalovaného rozhodnutí je uvedeno, že:
„Odsouzený se k věci odmítl vyjádřit. Odkázal se sice na své samostatné písemné
vyjádření, ale v něm byly pouhé spekulace nesouvisející s případem. Svoji vinu tím
nezmírnil.“ Krajský soud tak vůbec nemohl zjistit obsah stížnosti žalobce proti
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 2. 8. 2011, námitky, jimiž žalobce
proti němu měl brojit, ani to, jak se s nimi žalovaný vypořádal. Zvláště když
odůvodnění žalovaného rozhodnutí je naprosto obecné a v důsledku toho použitelné
leda jako jako osnova všech podobných rozhodnutí o kázeňských trestech. Vždyť
formulace, že spáchání kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění je
dostatečně prokázáno vlastním zjištěním navrhovatele (jakým?) i svědeckou
výpovědí přítomného dozorce (co bylo z jeho výpovědi vyvozeno?, o kterého dozorce
šlo?, podle spisu zřejmě o prap. R. S.), jsou zcela vágní a nic nevypovídající o
daném konkrétním případu. A přesto stížnost žalobce proti rozhodnutí ze dne 2. 8.
2011 musela z logiky věci existovat, jinak by totiž o ní ani nemohlo být žalovanou
rozhodováno.

 Již jen v důsledku toho nezbývá, než konstatovat, že žalovaný zatížil žalované
rozhodnutí těžkou procesní vadou, v důsledku níž je rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů (viz § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s.).

 Předmětná rozhodnutí orgánů Vězeňské služby však trpí i dalšími vadami a nic
na tom nemůže změnit ani vyjádření žalované k žalobě. Dovolávala-li se totiž
žalovaná příslušných ustanovení ŘVTOS s tím, že je naplnila, musí krajský soud
konstatovat, že obsah spisu o kázeňském přestupku tomu neodpovídá. Tak např.
podle § 58 odst. 2 ŘVTOS musí být ze záznamu o kázeňském přestupku krom jiného
zřejmé i okolností, za nichž byl přestupek spáchán, popřípadě též předpokládané
pohnutky takového jednání. Žalobce v žalobě tvrdí, že „Vše může dosvědčit dozorce S.,
který v neřešitelné a patové situaci věc vyřešil sepsáním kázeňského lístku a já setrval dále
v cele korekce, která slouží rovněž jako izolace.“ O něčem takovém však není v záznamu
o kázeňském přestupku vůbec zmínka a žalovaná k tomu nic neuvádí, .ani ve
vyjádření k žalobě. Okolnosti přestupku tedy v záznamu o něm, jako prvotního
podkladu pro další řízení, zaznamenány nebyly.