Číslo jednací: 29Az 21/2014 - 69
B002072
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce CH. A., nar. X, státní příslušnost X, PoS Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, zast. JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou AK Praha 1, Politických vězňů 911/8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2014, čj. OAM-136/ZA-ZA08-K01-2014, takto:
O d ů v o d n ě n í :
Dne 7. 5. 2014 rozhodl žalovaný správní orgán o neposkytnutí mezinárodní ochrany žadateli, své rozhodnutí odůvodnil nenaplněním podmínek ust. §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V žalobě žalobce poukázal na porušení § 2, 3, 50, 52 a 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a dále §§ 12, 14 a 14a) zákona o azylu. Blanketní žalobu posléze k výzvě soudu doplnila soudem ustanovená zástupkyně žalobce. V doplnění žaloby se připomíná, že důvodem žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byly žalobcovy problémy v zemi původu, když si před třemi lety půjčil s kamarádem peníze, v podnikání však nebyli úspěšní a hledá ho mafie. Žalobce vycestoval do ČR a posílal společníkovi peníze na splácení dluhu. Společník ale zmizel, věřitelům peníze nepředal, členové mafie pak dvakrát přišli za bratrancem žalobce a vyhrožovali zabitím. Rodina žalobce je v obtížné situaci, otec je nemocný a nepracuje, pracuje pouze sestra. Žaloba rekapituluje odůvodnění správního orgánu, který v žalobcem vylíčených skutečnostech neshledal azylově relevantní tíži pronásledování, naopak poukázal na to, že se státními orgány Ukrajiny neměl žalobce nikdy problémy a v případě hrozeb ze strany soukromých osob se může na odpovědné orgány obrátit. Ekonomická nouze nečiní z dané osoby uprchlíka, nedobrá hospodářská situace postihuje velkou část občanů bez rozdílu. Závěrem žalovaného bylo vyjádření o nevěrohodnosti žalobcova tvrzení, s tím, že v jeho případě se zjevně jedná o snahu legalizace zdejšího pobytu, když na Policii ČR se o udávaných obavách vůbec nezmínil. Dále žalovaný uzavřel, že žalobce žil před odjezdem z vlasti na západním území Ukrajiny, kde neprobíhají žádné ozbrojené střety a žalobce tak není ohrožen pro případ návratu ve smyslu § 14a zákona o azylu. Se závěry správního orgánu žalobce nesouhlasí. Poukazuje zejména na znění ust. § 9 věta druhá zákona o azylu, dle něhož mohou být pronásledovateli i soukromé osoby, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobce v této souvislosti tvrdil, že obracet se na státní orgány nemá vůbec smysl, neboť ty spolupracují pouze s tím, kdo má peníze, poukázal tak na zkorumpovanost policie a z ní plynoucí neochotu poskytnout pomoc běžným, nemajetným občanům, správní orgán k tomuto tvrzení neprovedl žádné důkazy, ani se nezabýval tím, zda za vyhrocené bezpečnostní situace by bylo možné efektivní pomoc očekávat. Žalobce dále nesouhlasí ani s tím, že jednání mafie nelze posoudit jako azylově relevantní pronásledování, žalobce sice s těmito lidmi nebyl v přímém kontaktu, ovšem pouze proto, že ze země vycestoval. Opakované vyhrožování likvidací však lze jistě označit za psychické násilí a jako takové zahrnout pod pojem pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. a Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat příslušníci třetích zemí, nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu (kvalifikační směrnice). Žalobce pak nesouhlasí ani s argumentací žalovaného o své nevěrohodnosti, při výslechu na policii měl strach a na tuto výpověď nelze vztáhnout ustanovení zákona o azylu, zejména např. s ohledem na povinnost mlčenlivosti. Bez obav proto žalobce hovořil o svých důvodech až v průběhu azylového řízení. K možnosti návratu do země původu žalobce zmiňuje nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení, v dalším pak se jedná o to, že země původu se nachází v nebezpečí občanské války, kdy nelze vyloučit ozbrojený konflikt na celém území Ukrajiny. Informace MZV dostatečně popisují každodenní změny situace, kdy další vývoj nelze předpokládat. Žalovaný proto nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu, proto žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. K doplnění žaloby žalobce přiložil materiál z internetu, z webových stránek MZV ČR, nazvaný Ukrajina: Bezpečnostní situace na východě a jihu země, publikovaný 6. 6. 2014, doporučující občanům ČR zrušit či odložit cesty do Luganské a Doněcké oblasti Ukrajiny, kde probíhá protiteroristická operace ukrajinské vlády, dále se nedoporučuje cestovat do Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu, k obezřetnosti je též potřebné hledět při cestách do Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské a Mykolajivské oblasti. Ze stejného zdroje pak je přiložena zpráva z 25. 8. 2014, nazvaná Prohlášení k situaci na východě Ukrajiny, kde se uvádí, že ČR se vzrůstajícím znepokojením sleduje eskalaci situace na východě Ukrajiny, s politováním konstatuje, že nedávný vjezd ruského konvoje na tamní území proběhl bez souhlasu ukrajinských úřadů, došlo tím k porušení mezinárodního práva i dohody mezi Ukrajinou, Mezinárodním červeným křížem a Ruskou federací. ČR apeluje na Ruskou federaci, aby zanechala kroků, destabilizujících situaci na východě Ukrajiny, zejména dodávky těžkých zbraní a ostřelování ukrajinských jednotek. Dále materiál hovoří o odsouzení akcí nelegálních ozbrojených skupin, v jejichž důsledku dochází ke zvyšujícím se ztrátám na lidských životech a utrpení civilního obyvatelstva, za nepřípustné a zavrženíhodné je považováno porušování práv zajatců na důstojné zacházení, jehož se v neděli dopustili proruští ozbrojenci v Doněcku, i únos a brutální vraždu honorárního konzula Litvy, jehož se dopustili ozbrojenci v Luhansku. MZV zdůrazňuje, že nezbytnou podmínkou pro ukončení násilností na východě Ukrajiny je náležitá kontrola a mezinárodní monitoring ukrajinsko-ruské hranice v celé její délce.
Správní orgán reagoval na žalobu písemným vyjádřením ze dne 17. 10. 2014, v němž uvedl, že s námitkami žalobce nesouhlasí, i nadále trvá na absenci relevantních důvodů z hlediska mezinárodní ochrany u žalobce. Ve svém rozhodnutí poukázal žalovaný na odlišnosti výpovědi žalobce před orgány policie a před správním orgánem, v dalším pak žalobce jako důvod své žádosti označil výhrůžky soukromých osob, adresované jeho osobě, které byly vyřčeny v přítomnosti žalobcova příbuzného a které měly základ ve snaze vymoci na žalobci uhrazení dlužné částky. Sám žalobce uvedl, že si v minulosti se svým společníkem půjčil 7 tisíc USD, které nebyl schopen vrátit, v důsledku nespolehlivého jednání společníka nedošlo ani k splátkám dluhu, ač žalobce vydělával v ČR peníze, které za účelem splátek společníkovi zasílal. Pokud se však jednání věřitelů, kteří žádají dluh zpět, vymyká zákonu, je na žalobci, aby se s případnými obavami obrátil na státní orgány. Správní orgán připouští, že Ukrajina byla v době vydání rozhodnutí a je stále vystavena událostem, které přispívají k napjaté politické situaci, dlouhodobým problémem je v zemi i výskyt korupce, situaci žalobce je ovšem potřebné nahlížet v konkrétních souvislostech. Správní orgán postrádá specifikaci toho, proč se žalobce domnívá, že právě v jeho případě by mu neměla být ochrana v zemi původu poskytnuta, a jeho vysvětlení, proč neposkytoval pravdivé informace již při výslechu na policii, považuje žalovaný za nedostatečné a zavádějící. Z protokolu o vyjádření ve věci správního vyhoštění ze dne 21. 2. 2014 plyne, že žalobci nebyla známa žádná překážka znemožňující mu vycestování a vyjádřil se tak, že v případě uložení správního vyhoštění je s eventualitou návratu srozuměn. Je potřebné vidět, že žalobcem uváděné problémy nemožnosti dovolat se ochrany jsou zcela obecného rázu, proto nelze a priori předjímat protiprávní jednání policistů vůči konkrétnímu žadateli, který se dosud na policii neobrátil, na Ukrajině přitom žádné problémy se státními orgány dosud neměl. S podklady správního orgánu měl žalobce možnost se seznámit, navrhnout jejich doplnění a vyjádřit se k nim, pokud tak neučinil, nelze toto vyčítat žalovanému. Správní orgán poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006, čj. 5 Azs 26/2005, z něhož mj. vyplývá, že „….. tvrzená korupce, pokud by byla žalovaným zjištěna (v daném případě však nebyla v průběhu správního řízení tvrzena a zkoumána), sama o sobě není důvodem azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace žalobce, nikoliv žalobcem v obecné rovině tvrzená neutěšená situace v řadách policie a na úřadech v zemi původu“. V dalším pak žalovaný upřesňuje, že kvalifikační směrnice z r. 2004 byla zrušena čl. 40 směrnice EP a Rady 2011/95/EU z 13. 12. 2011, po obsahové stránce sice není čl. 9, na který žalobce odkazuje, změnou dotčen, s ohledem na skutkové okolnosti případu však nelze mít za to, že žalobce byl vystaven azylově relevantnímu pronásledování. Zprostředkované výhrůžky soukromých osob vůči žalobci, které měly být dle žaloby hodnoceny dle cit. směrnice, totiž nesplňovaly podmínky, stanovené v čl. 9 odst. 3, a to nutnost existence souvislosti mezi důvody, uvedenými v čl. 10 a pronásledováním ve smyslu odst. 1 tohoto článku, nebo neexistenci ochrany před takovým jednáním. Žalovaný je přesvědčen, že z obecného povědomí o častém výskytu jednání ovlivněného korupcí nelze bez dalšího předjímat neexistenci ochrany před protiprávním jednáním soukromých osob ve státě, kde nelze popřít existenci orgánů, u nichž se lze domáhat ochrany před protiprávním jednáním i ze strany policie. Platnost žalobcova povolení k pobytu na zdejším území skončila 30. 10. 2013, k vyhrožování mělo dojít v červnu a červenci 2013, žádost o mezinárodní ochranu však žalobce podal až 1. 4. 2014. Sám žalobce uvedl, že důvodem, proč si další pobyt nelegalizoval, byla ztráta dokladů při stěhování, v důsledku zjištěného řízení pod vlivem alkoholu byl informován, že mu stejně nebude pobyt prodloužen. Nelegálnosti svého pobytu si byl vědom. Judikatura NSS v rozhodnutích, např. 4 Azs 129/2005 z 10. 2. 2006, 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008, či 2 Azs 423/2004 z 20. 10. 2005 jasně hovoří o tom, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu pobývá v ČR delší dobu nelegálně a hrozí mu správní vyhoštění, jsou takové skutečnosti při podání žádosti o azyl svědčícími účelovosti žádosti a též snižujícími důvěryhodnost žadatele, rovněž pak je při tvrzeném nebezpečí nutností podat žádost bezprostředně. Pokud se jedná o doplňkovou ochranu, žalobce žil před odjezdem z vlasti v západním území Ukrajiny, kde mu azylově relevantní újma nehrozí. V zemi neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo lze podřadit ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a v rozhodnutí byly řádně odůvodněny i další zákonné důvody neposkytnutí doplňkové ochrany. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
V replice ze dne 18. 11. 2014 pak žalobce s vyjádřením žalovaného vyslovil nesouhlas, který opětovně zdůvodnil tím, že nelze vyvodit nesrovnalosti z jeho výpovědí před policií a dále, že správní orgán neshromáždil podklady, z nichž by dovodil možnost obrátit se na státní orgány Ukrajiny, argumentoval rozhodnutím NSS ze dne 21. 12. 2005 o důkazní povinnosti žadatele především věrohodnou výpovědí s tím, že v pochybnostech je na správním orgánu, aby shromáždil zpochybňující a vyvracející důkazy. Existence účinné ochrany před protiprávním jednáním ze strany soukromých osob tak nebyla prokázána. V neposlední řadě pak žalobce zdůraznil i nadále trvající napjatou situaci v zemi původu, kdy eskalace konfliktu ohrožuje všechny obyvatele Ukrajiny.
Ze správního spisu plyne, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR dne 1. 4. 2014, v žádosti uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, téže národnosti, je svobodný. Jeho rodiče a sestra žijí na Ukrajině. Žadatel žil na Ukrajině do r. 2007, od té doby pobývá v ČR. Je křesťanského vyznání, nikdy nebyl politicky organizován. Má středoškolské vzdělání, obor celní správa, pracoval jako stavební dělník. Jako důvod opuštění vlasti uvedl, že musel sehnat práci, která nebyla, aby mohl začít lepší život. K důvodům své žádosti pak žalobce sdělil, že se na Ukrajině dostal do problémů s mafií, měl úspory, s kamarádem si půjčil peníze, podnik ale nešel. Posílal společníkovi peníze na splátky, ten je ale nepředal a zmizel. Vymahači přišli za bratrancem žadatele a řekli, že pokud peníze nevrátí, skoncují to s ním. Jako další důvod pak žadatel označil nemoc otce, který nepracuje a každoročně musí do nemocnice, žadatel se snaží rodině pomáhat, pracuje jen sestra. Doma měl nehodu, ale jeho svědci byli zastrašováni, zde chce zůstat, neboť zde platí zákony a líbí se mu tady. Pro případ návratu se bojí, že by ho věřitelé zabili. V průběhu pohovoru dne 1. 4. 2014 žalobce sdělil, že zem původu opustil za prací, kvůli lepšímu životu, se státními orgány žádné problémy neměl. Tři roky před tím chtěl se společníkem podnikat, ze začátku šel podnik dobře, ale některým lidem se to nelíbilo a posílali na ně všelijaké orgány, až podnik zkrachoval. Banka jim půjčit nemohla, půjčili si od lidí, ale stále se nedařilo vše splatit. Žalobce odjel do ČR, posílal společníkovi peníze, myslel, že je vše v pořádku. Společník ale peníze nesplácel a někam zmizel. Věřitelé přišli za bratrancem žalobce a řekli, že buď vrátí peníze, nebo ho už nenajdou. Jednalo se o místní mafii, která půjčuje peníze, přišli v červnu a červenci 2013. Jednalo se o půjčku 7000 USD. Na orgány Ukrajiny se žalobce neobrátil. Ty spolupracují s tím, kdo má peníze. Do ČR měl žalobce vízum a pak dlouhodobý pobyt, který si prodlužoval. Pak ale ztratil doklady při stěhování a nestihl vyřídit nové, taky mu řekli, že když byl chycen při řízení pod vlivem alkoholu, již by prodloužení k pobytu nedostal. O mezinárodní ochranu žádá pro problémy s mafií, na Ukrajině peníze nesežene a také chce pomáhat rodině. Platné povolení k pobytu zde měl žalobce do 30. 10. 2013. Kdyby se měl vrátit na Ukrajinu, bojí se zmizení. Součástí správního spisu jsou i dokumenty z řízení o správním vyhoštění žalobce, kdy dne 21. 2. 2014 vypověděl mj., k dotazu, zda mu v domovské zemi hrozí nějaké trestní stíhání, týrání či útrapy, že tomu tak není, žádné problémy tam nemá, jen neví, jaká je současná situace v obci s ohledem na současné dění na Ukrajině. Pokud mu bude uděleno správní vyhoštění, samozřejmě vycestuje. Správní orgán vydal Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce dne 3. 4. 2014 a zhodnotil ho jako možné, dle § 120a zákona o pobytu cizinců. Dne 24. 4. 2014 byl žalobce seznámen se shromážděnými podklady správního orgánu, uvedl, že se s nimi nechce seznamovat, ani se k nim vyjadřovat, nechce navrhnout žádné doplnění dokazování, ke zdrojům informací a způsobu jejich využití se rovněž nechtěl vyjádřit.
Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., a to se souhlasem obou účastníků řízení.
Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.
Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem
a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany,
b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let,
c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo
d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11
Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství (partnerství) před udělením doplňkové ochrany cizinci, v případě polygamního manželství, má-li již tato osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.
Soud se podrobně seznámil jak s průběhem správního řízení, tak s obsahem správního spisu a vydaného rozhodnutí ve věci. Neshledal žádné vady řízení, neboť správní orgán řádně přijal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, včetně provedení potřebných formalit, provedl s žalobcem s potřebným poučením pohovor o důvodech jeho žádosti, shromáždil více podkladových informací o situaci v zemi původu z různých objektivních zdrojů a s těmito žalobce seznámil. Jeho reakce na seznámení s podklady správního řízení a na dotaz k případnému doplnění důkazů je shora zaznamenána. Z tohoto pohledu tedy soud po přezkoumání věci nemá vůči žalovanému žádné výtky. Pokud pak žalobce vytýkal žalovanému nezákonnost rozhodnutí, kterou spatřoval v nezhodnocení jím uváděných výhrůžek věřitelů jako pronásledování ze strany soukromých osob, kterému nedokážou příslušné státní orgány Ukrajiny efektivně zabránit, a to z důvodu všudypřítomného korupčního prostředí, soud připomíná již dlouhodobě ustálenou judikaturu českých soudů v této problematice, vycházející z mnohých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak, jak argumentoval žalovaný ve svém vyjádření, ale i dalších, např. 3 Azs 22/2004 z 10. 3. 2004, 5 Azs 25/2003 z 14. 1. 2004, 4 Azs 38/2003 z 18. 12. 2003 nebo 4 Azs 23/2003 z 31. 10. 2003. Zcela výstižným je pak, dle přesvědčení soudu, odkaz na rozhodnutí NSS ze dne 27. 8. 2003, učiněného pod čj. 4 Azs 7/2003, připomínající situaci, kdy žalobce namítal problémy se soukromými osobami v zemi původu (mafií), Nejvyšší správní soud však uzavřel, že pokud žalobce pobýval dlouhodobě na zdejším území a o azyl požádal až po policejní kontrole, svědčí taková situace pouze o jeho snaze legalizace zdejšího pobytu a nemůže prokazovat skutečné problémy azylově relevantního charakteru v zemi původu. V dalším soud dal plně za pravdu i názoru a přesvědčení žalovaného, že uvedenou argumentaci žalobce, s ohledem na čas i okolnosti celé věci, nelze nahlížet jinak, než jako zcela účelovou, a to jednoznačně pro potřebu legalizace zdejšího pobytu poté, co žalobci hrozila realizace správního vyhoštění. K argumentaci žalovaného, uvedené na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí pak soud doplňuje, k výtce žalobce, že řízení o správním vyhoštění je sice jiným řízením, než řízení o udělení mezinárodní ochrany, že jeho výpověď z prvního řízení sloužila pouze jako jeden z podkladů, kdy na zcela jasnou otázku případného ohrožení pro návrat na Ukrajinu žádné problémy ze strany soukromých osob neuvedl, ač byl seriózně informován, že může být rozhodnuto o jeho vyhoštění, naopak, uvedl, že v takovém případě samozřejmě vycestuje. Jeho další tvrzení pak nelze posoudit jinak, a to ve všech dalších souvislostech, výše podaných, než jako zcela účelové. Pokud by však i soud připustil, že by se žalobce mohl podobným jednáním ze strany věřitelů cítit pro případ návratu do země původu ohrožen, nezbývá soudu, než opětovně poukázat na judikaturu shora uvedenou. S odůvodněním žalovaného v tomto směru soud souhlasí, zejména pak s argumentací správního orgánu o tvrzených obavách žalobce, vyspecifikovanou žalovaným v posledním odstavci str. 4 rozhodnutí ve věci. Ve výše uvedených souvislostech je pak soud přesvědčen, že poukaz žalobce na čl. 9 kvalifikační směrnice je v daném případě zcela nedůvodný, naopak byla na místě žalovaným zvolená argumentace rozhodnutím NSS ze dne 24. 2. 2005, tak, jak uvedena na str. 5 rozhodnutí ze dne 7. 5. 2014. Žalobce dostal seriózní příležitost seznámit se s podklady správního orgánu, tuto nevyužil, nežádal žádného doplnění, proto jeho námitka o potřebě dokazování výše korupčnosti státních orgánů země původu neobstojí, neboť tuto nijak konkrétněji v řízení neuplatnil ani nerozvedl. Podmínky pronásledování ze strany soukromých osob, tak, jak má na mysli ust. § 12 písm. b) zákona o azylu splněny v případě žalobce nebyly.
V dalším pak soud mimo žalobní námitky pouze doplňuje, že ust. § 12 písm. a) zákona o azylu v daném případě naplněno nebylo, žalobce se nikdy o jakémkoliv politickém podtextu své věci nezmínil, § 13 a § 14b) zákona (jak uvedeny shora), se na případ žalobce nevztahují a k rozhodování o existenci či neexistenci důvodů, hodných zvláštního zřetele, tedy ve smyslu ust. § 14 cit. zákona, měl žalovaný dostatečné podklady.
Pro hodnocení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu správní orgán opatřil řadu aktuálních podkladů, které uvedl na str. 6 svého rozhodnutí a z nich vyvodil závěr o možném návratu žalobce do země původu s tím, že žádným, azylově relevantním nebezpečím není ohrožen, což na str. 6 – 8 rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil. Nesporoval, že v zemi momentálně není bezpečnostní situace bezproblémová, naopak, ovšem žalobce před odjezdem pobýval a bydlel v západní části Ukrajiny, v Ivano-Frankovské oblasti, kde k žádným ozbrojeným střetům nedochází a situaci tak není možné hodnotit jako azylově relevantní ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, s čímž se soud ztotožnil. Za správné pak s ohledem na žalobcovu výpověď a její hodnocení výše musel soud považovat i vypořádání se žalovaným s žalobcem tvrzeným problémem hrozby ze strany soukromých osob pro případ jeho návratu, tak, jak žalovaný provedl podrobně na str. 7 svého rozhodnutí. Se závěry správního orgánu se v tomto smyslu soud ztotožnil.
Soud, po přezkoumání věci, dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, je přesvědčen, že v případě žalobce slouží k účelnému prodloužení zdejšího pobytu a jako takovou ji pro nedůvodnost, dle § 78 odst. 7 s.ř.s., zamítl.
Zástupkyně žalobce účtovala odměnu nákladů řízení, spočívající v právní pomoci žalobci, která byla předmětem samostatného usnesení soudu, v dalším pak soud postupoval v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšný žalovaný tuto nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Hradci Králové 11. května 2015
JUDr. Jana Kábrtová, v.r.
samosoudkyně