[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]59Af 15/2014-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném
z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla
Vacka v právní věci žalobce: XX s.r.o., se sídlem XX, zastoupeného Rambousek a partner
a.s., daňovým poradcem se sídlem Křisťanova 4, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778 a č. j. 22/14/5000-
14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778,

t a k t o :

I. Žaloby proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014,
č. j. 21/14/5000-14103-705778 a č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-
14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, s e z a m í t a j í .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit soudní poplatek ve výši 9 000 Kč na účet
Krajského soudu v Ústí nad Labem ve lhůtě 1 týdne od právní moci tohoto
rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I. Žaloba

 Žalobami podanými v zákonné lhůtě, spojenými ke společnému projednání
a rozhodnutí usnesením zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2014, č. j. 59Af 15/2014-22, se žalobce
domáhá zrušení shora specifikovaných rozhodnutí žalovaného, jimiž byla shodně zamítnuta
jeho odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce
daně“):

1) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686752/13/2602-24802-505713,
kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2009 ve výši
16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

2) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686768/13/2602-24802-505713,
kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2010 ve výši
16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

3) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686775/13/2602-24802-505713,
kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2010 ve výši
16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

4) a platební výměr ze dne 7. 6. 2013, č. j. 686786/13/2602-24802-505713, kterým byla
žalobci vyměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2012 ve výši 36 166 Kč
(kdy rozdíl mezi daní tvrzenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou činil částku
16 848 Kč).

 Ve vztahu k rozhodnutí týkajícímu se doměření silniční daně za rok 2009
(č. j. 21/14/5000-14103-705778) žalobce namítal prekluzi práva daň doměřit. Podle žalobce
činí prekluzivní lhůta dle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, 3 roky,
když počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení,
nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové
tvrzení. V daném případě bylo podle žalobce možné stanovit daň do 1. 2. 2013 a zahájení
kontroly o dva měsíce později již tuto lhůtu neprolamuje.

 Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím pak žalobce uplatnil výtku
nepřezkoumatelnosti. Ta podle žalobce spočívá v tom, že se žalovaný nedostatečně vypořádal
s argumentem žalobce, že ve veřejném právu je nutno vykládat nejasnosti ve prospěch občana
(s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 178/2005, všechny
dostupné na www.nssoud.cz). Žalovaný se nezaobíral ani možností daňového subjektu
dovolávat se zavedené správní praxe, dokonce nezákonné, jak zmiňovalo usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006-153.
Nakonec žalovaný ignoroval i odvolací námitku týkající se nutnosti změny výklady při změně
textu zákona. Žalobce upozorňoval s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 178/2005 na přiznání slevy výcvikovým vozidlům po novele provedené
zákonem č. 246/2008 Sb. a další změnu provedenou zákonem č. 344/2013 Sb.

 Další žalobní bod se týkal výkladu podmínek pro snížení sazby silniční daně podle
§ 6 odst. 9 písm. a) až c), odst. 10 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční. Žalobce setrvával na
názoru, že ze samotného jazykového výkladu není zřejmé, zda podmínky uvedené
v § 6 odst. 9 písm. a), b) a c) cit. zákona jsou samostatné či speciálními k podmínce stanovené
v uvozovací části § 6 odst. 9. Za tohoto stavu je potřeba použít výklad pro občana příznivější.
Podle žalobce je podmínka v úvodním odstavci redundantní s podmínkou pod písm. a).
Žalobce se dovolával teologického výkladu, odkazoval na zákon č. 247/2000 Sb. a dovozoval,
že prakticky všechny autoškoly, tj. i ty, které jsou zřizovány při středních školách, tuto
činnost provádějí v rámci podnikání, a proto (s výjimkou vozidel organizačních složek státu,
které jsou ale od silniční daně osvobozeny dle § 3 zákona o silniční dani) neexistuje žádný
subjekt, který by mohl provozovat autoškolu a přitom se na něho vztahuje osvobození
dle výkladu zastávaného orgány finanční správy. To podle žalobce potvrzuje jeho názor,
že ustanovení týkající se osvobození autoškol je nutno chápat jako lex specialis vůči ostatním
podmínkám. I výklad historický podle žalobce uvedený výklad podporuje. V tomto směru
žalobce zmínil důvodovou zprávu k zákonu č. 246/2008 Sb., ze které vyplývá, že pokud jsou
vozidla používána pouze pro výcvik řidičů, náleží jim osvobození. Také se odvolal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 2 Afs 178/2005-64,
který zmiňoval problematiku změny výkladu při změně zákona zákonodárcem. Dále se

žalobce dovolával eurokonformního výkladu v souladu se směrnicí 2006/38/ES,
jejího čl. 2 písm. d), ze kterého vyplývá, že vozidla speciálně upravená a určená pro výcvik
řidičů nesplňují kritéria vozidel, na které se vztahuje povinnost platit silniční daň. Žalobce
upozornil na další novelu zákona o silniční dani provedenou zákonem č. 344/2013 Sb.,
kterou byla přiznaná sleva výcvikovým vozidlům opět zrušena. Nejasnosti v legislativním
procesu by podle žalobce neměly jít k tíži občana. Žalobce dále poukázal na judikaturu
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, podle níž se daňový subjekt může dovolávat
zavedené správní praxe, a to i nezákonné. V této souvislosti žalobce namítal, že byla zavedena
správní praxe Ministerstvem financí vydáním poučení k vyplnění daňového přiznání,
kdy ve formuláři pokynů za rok 2009 byli zmíněni provozovatelé autoškol, zatímco za rok
2010 byl text nahrazen a byla zmíněna vozidla subjektů provádějících vlastní výcvik řidičů.
Namísto vypořádání s touto námitkou odkázal žalovaný na stanovisko Komory daňových
poradců, aniž by ho specifikoval. Podle žalobce správce daně kontrolu zahájil se značným
časovým odstupem, přitom mu muselo být uplatnění slevy na dani zřejmé již z podaného
daňového přiznání. Žalobce tak byl dlouhou dobu utvrzován o správném postupu, poté byla
zavedená správní praxe žalovaným změněna, aniž došlo ke změně zákona.

 Žalobce pro případ pochybností soudu, zda se na výcviková vozidla vztahuje směrnice
19992/62/ES, navrhoval předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropského
společenství. Jinak navrhoval, aby soud napadená rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí
správce daně zrušil a žalovanému uložil povinnosti nahradit žalobci náklady soudního řízení.

II. Vyjádření žalovaného

 V písemném vyjádření se žalovaný ohradil proti tomu, že by jeho rozhodnutí byla
nepřezkoumatelná. Odkázal na str. 9 až 10 rozhodnutí, kde se vypořádal s námitkou
o uplatnění principu in dubio pro mitius. Na str. 11 až 12 se pak věnoval námitkám zavedení
správní praxe a pokynům pro vyplnění daňového přiznání a připomenul, jak se s odvolacím
bodem vypořádal. Ve vztahu ke stanovisku Komory daňových poradců uvedl, že na takové
stanovisko neodkazoval, ale citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který Komoru
daňových poradců zmiňoval, a dovodil, že pokyn k vyplnění daňového přiznání není
závazným podkladem pro rozhodování. Jinak žalovaný setrval na svém výkladu § 6 odst. 9
a odst. 10 zákona o dani silniční, podle něhož se tato ustanovení nevztahují na osoby, které
mají z provozování vozidel příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů, když pro uplatnění
snížené sazby je třeba splnění tří kumulativních podmínek, ve shodě se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 5/2012-22. V žalobcově případu
bylo postaveno najisto, že žalobce nesplnil, resp. neprokázal splnění podmínky č. 2. Podle
žalovaného nevyvstávají při jazykovém výkladu cit. ustanovení žádné nejasnosti,
a po zkoumání smyslu a účelu zákona je jazykový výklad podpořen. K žalobnímu bodu
rozporu s právem Evropské unie žalovaný uvedl, že daň silniční je na úrovni Evropské unie
harmonizována pouze pro oblast nákladních vozidel směrnicí 1999/62/ES ze dne
17. června 1999. Tato směrnice byla již několikrát novelizována, a to i směrnicí 2006/38/ES
ze dne 17. května 2006. Podle žalovaného je nutné vycházet ze směrnice 1999/62/ES v jejím
konsolidovaném znění, nikoli ze směrnice, která primární směrnici pouze změnila, jak činí
žalobce. Obě předmětná vozidla váží nad 3,5 tuny a jsou určena k silniční přepravě zboží
a žalovaný nevidí nesoulad mezi textem zákona o dani silniční a směrnicí, která předmětnou
daň harmonizuje. Naposledy žalovaný odmítnul námitku prekluze práva doměřit daň silniční
za rok 2009. Navrhoval proto, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl, neboť napadená
rozhodnutí nejsou ani nezákonná, ani nepřezkoumatelná.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]III. Zjištění ze správního spisu

 Skutkové okolnosti případu nejsou sporné. Žalobce podniká v oblasti provozování
autoškoly. Ve zdaňovacích obdobích let 2009 až 2012 si v daňovém přiznání k dani silniční
u vozidla RZ XX (nákladní přívěs valníkový o 2 nápravách, celková hmotnost 13 tun) uplatnil
snížení sazby daně dle § 6 odst. 10 zákona o dani silniční, ve znění účinném pro
přezkoumávaná období; u vozidla RZ XX (nákladní automobil valníkový
o 2 nápravách, celková hmotnost 12 tun) si uplatnil snížení sazby daně silniční dle § 6 odst. 9
uvedeného zákona.

 Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roku 2009, 2010 a 2011 vydal správce daně dne
20. 6. 2012 výzvy k podání dodatečného daňového přiznání, které byly žalobci doručeny dne
26. 6. 2012. Pro zdaňovací období roku 2012 byla správcem daně dne 27. 2. 2013 vydána
výzva k odstranění pochybností. Správce daně ve výzvách konstatoval, že žalobcem uplatněné
snížení sazby daně je možné pouze v případě, že předmětná vozidla nebyla používána
k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí
příjmy jsou předmětem daně z příjmů anebo nejsou provozována pro cizí potřeby.

 Žalobce s tímto výkladem nesouhlasil a správci daně písemně sdělil, že dle jeho
názoru bylo jím uplatněné snížení sazby daně provedeno v souladu se zákonem, ačkoli byla
vozidla v předmětné době využívána k podnikání. Žalobce dále uvedl (obdobně jako v žalobě)
výklad sporného zákonného ustanovení několika formami interpretace právní normy (výklad
jazykový, teleologický, historický) a tvrdil, že postup správce daně je v rozporu se zavedenou
správní praxí.

 V dalším průběhu řízení byl žalobce seznámen s výsledky daňové kontroly daně
silniční za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011 a správce daně mu doměřil daň silniční
a uložil mu zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně, a to dodatečnými platební
výměry ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686752/13/2602-24802-505713; č. j.686768/13/2602-24802-
505713; č. j. 686775/13/2602-24802-505713). Vlivem neuznání nároku na snížení sazby daně
dle § 6 odst. 10 zákona o dani silniční došlo v případě vozidla RZ XX k doměření daně ve
výši 6 048 Kč a dle § 6 odst. 9 cit. zákona ve výši 10 800 Kč v případě vozidla RZ 2L9 8368.
Pro zdaňovací období roku 2012 byla žalobci daň silniční vyměřena v odlišné výši, než jaká
byla tvrzena v daňovém přiznání, a to platebním výměrem ze dne 7. 6. 2013,
č. j. 686786/13/2602-24802-505713. V tomto případě činil vlivem neuznání nároku na snížení
sazby daně rozdíl oproti dani tvrzené 6 048 Kč u vozidla RZ XX a u vozidla
RZ XX částku 10 800 Kč.

 Napadenými rozhodnutími žalovaný podaná odvolání proti rozhodnutím správce daně
zamítl a dodatečné platební výměry, resp. platební výměr potvrdil. Žalovaný ve všech
rozhodnutích shodně argumentoval, že snížení sazby daně silniční dle § 6 odst. 9 (100 %)
a odst. 10 (48 %) zákona o dani silniční se uplatní při splnění podmínek stanovených
kumulativně. Na základě jazykového výkladu dospěl k závěru, že sazba daně se sníží při
splnění jak podmínky ve větě uvozovací – řídící, tak při splnění podmínek ve větě vedlejší,
spojené podřadicí spojkou „pokud“ a dalších podmínek stanovených kumulativně
a uvozených spojkou „a“. Tedy sazba daně se sníží u přesně specifikovaných vozidel
za podmínky, pokud nebudou používána k podnikání, při splnění dalších podmínek. Žalovaný
odmítl názor žalobce, že text předmětných ustanovení není jasný a odmítl tvrzení
o redundantní podmínce. K výkladu daných ustanovení dle jejich smyslu zmínil důvodovou
zprávu k zákonu č. 246/2008 Sb., ze které dovozoval, že předkladatel zákona upozorňuje na
případy, kdy by v případě používání vozidel neziskovými subjekty a občany uvedená vozidla

ztratila výhodu snížení sazeb, tj. z důvodu použití k podnikání. V případě výcvikových
vozidel pak upozornil na případy, kdy by také, tj. nejen za podmínky použití k podnikání,
výhodu snížení sazby ztratila, např. použitím pro nákladní přepravu, pronájem, namísto pro
praktický výcvik řidičů. Žalobce v průběhu daňového řízení nepředložil důkazní prostředky
ve vztahu k prokázání všech zákonných podmínek pro snížení sazby daně, tedy neunesl
důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které uváděl v daňových přiznáních. Žalobce na
projednání výsledků daňové kontroly nijak nereagoval. Dále se žalovaný obšírně zabýval
obecnými principy daně silniční za účelem nalezení smyslu § 6 odst. 9 zákona o dani silniční
a dovolával se závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 25. 2. 2013,
č. j. 2 Afs 5/2012-22. Podle žalovaného lze vysledovat záměr zákonodárce zdanit majetkovou
daní vozidla s vyšší než stanovenou hmotností, jsou-li užívání k podnikání, přičemž je zde
patrný záměr podpořit neziskový sektor a nepodnikající občany. Také prostřednictvím
logického výkladu dospěl žalovaný k tomu, že beneficium snížení daně je přiznáno jen
některým osobám při splnění podmínek stanovených a není připuštěno u osob jiných. Pravidlo
příznivějšího výkladu pak nemůže být v daném případu uplatněno, neboť výklad plynoucí
z příznivějšího výkladu by popíral smysl dotčeného ustanovení. Smyslem zákonné úpravy
bylo podpořit výcviková vozidla, které nejsou používání k podnikání, žalovaný v této
souvislosti zmínil výcviková vozidla pro výuku žáků školy, které byla vydána registrace
k provozování autoškoly, přičemž se jedná o získání řidičského oprávnění jako kvalifikačního
předpokladu výkonu povolání, na které se žáci ve škole připravují, či případy firemních
autoškol. Žalobcův výklad v tomto směru žalovaný označil za zavádějící. Podstatné je,
zda jsou vozidla v souladu se zákonem používána jako výcviková a zda z činnosti neplynou
příjmy podléhající dani z příjmů. Žalovaný se vyjádřil k textu návodu na vyplnění tiskopisu
daňového přiznání k dani silniční, které se textem lišilo pro rok 2009 a 2010, a zdůraznil,
že nenahrazují metodický výklad zákona o dani silniční, ani závazný podklad pro rozhodování
daňových orgánů, ani soudů. Ke změně zákonného ustanovení nedošlo, použití vozidla
k podnikání stále vylučovala uplatnění snížení sazby daně. Příklady uvedené v pokynu
v závorkách jen poukazovaly na subjekty, které při splnění dalších podmínek mohou sníženou
sazbu daně uplatnit, přičemž došlo k precizaci pokynů i ve vztahu k dalším zákonným
podmínkám. Žalovaný shrnul, že u obou vozidel byla naplněna prvá podmínka pro snížení
sazby daně, ale nebyla splněna podmínka další, a to že vozidla nesmí být používána
k podnikání nebo v přímé souvislosti s ním. Splnění této podmínky žalobce neprokázal,
ač v daňovém přiznání nárokoval sníženou sazbu daně. Naopak na výzvy k odstranění
pochybností odpověděl, že osvobození od daně uplatňuje v souladu se zákonem o dani
silniční, byť vozidla používá k podnikání. Zkoumání třetí podmínky, tj. zda vozidlo spadá
do jedné ze tří kategorií privilegovaných zákonem, již bylo bezpředmětné.

IV. Posouzení věci soudem

 Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející
v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných
žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., a vycházel přitom ze skutkového a právního
stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s.

 K projednání žalob bylo nařízeno ústní jednání, při němž oba účastníci setrvali na své
argumentaci. Žalobce výslovně omezil žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, o žalobní bod, ve kterém namítal prekluzi práva
doměřit daň silniční za zdaňovací období roku 2009.

[OBRÁZEK] Prvotní povinností soudu bylo zabývat se nepřezkoumatelností napadených
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. V souzeném
případě žalobce namítal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, kdy se podle něj
žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími argumenty.

 Nepřezkoumatelností rozhodnutí se zabývá početná judikatura správních soudů
i Nejvyššího správního soudu, která nepřezkoumatelnost pojmově spojuje především
s nedostatkem důvodů skutkových, nikoli dílčími nedostatky odůvodnění rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009-98 (všechny rozsudky Nejvyššího
správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud uvedl: „V souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu
podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak,
že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994,
Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv
Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti
a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského
soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i ve vztahu k přezkoumávanému správnímu
rozhodnutí. Nadto je třeba si uvědomit, že správní orgán může na určitou námitku reagovat
i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor,
který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite
vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument
žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost
rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména
u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity
a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud)
vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13).

 Z pohledu právě vyřčeného napadená rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů netrpí. Nejenže z nich beze všech pochybností vyplývá zjištěný stav věci, ale dávají
také vyčerpávající odpověď na vznesené odvolací námitky týkající se výkladu sporného
ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela
zřejmé, jak dotčené ustanovení žalovaný vyložil a na základě jakých důvodů k zastávanému
právnímu názoru dospěl, když se zabýval nejen jazykovým, ale také teleologickým,
historickým a logickým výkladem dané právní normy. Soud má také za to, že žalovaný
dostatečně reagoval i na dílčí právní argumenty žalobcem uplatněné. Na str. 9 až 10
přezkoumávaných rozhodnutích se žalovaný výslovně zabýval tím, zda je možné aplikovat
zásadu použití příznivějšího výkladu, přičemž jasně s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 5/2012-22, který podával výklad předmětného

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]ustanovení, vyjádřil přesvědčení, že dané pravidlo se neuplatní a proč. Není také pravdou,
že by se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou týkající se zavedené i nezákonné správní
praxe. Na str. 11 až 12 se i touto odvolací argumentací žalovaný zabýval, opět srozumitelným
způsobem prezentoval svoje úvahy a závěry a konstatoval, že pokyny k vyplnění daňových
přiznání nenahrazují závazný výklad a na podporu toho znovu citoval již shora zmíněný
rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zároveň žalovaný vyjádřil i důvody, které podle něj
vedly ke změně textace zmíněných pokynů. Žádné konkrétní stanovisko Komory daňových
poradců, které by bylo pro podstatu věci třeba nezbytně specifikovat, žalovaný výkladu
nepodrobil, pouze konstatoval, že cit. rozsudek se zmiňoval i o stanovisku Ministerstva
financí k jednání s Komorou daňových poradců. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakých
důvodů žalovaný žalobcovy námitky ohledně zavedené správní praxe nepřijal. Shodně lze
uvést i k vypořádání se s výtkou nutnosti změny výkladu v důsledku změny zákona. Žalovaný
zkoumal i důvody, které vedly ke změně relevantního ustanovení zákona o dani silniční,
a podrobně se zabýval skutečnostmi v důvodové zprávě. Soud tedy uzavírá, že napadená
rozhodnutí nepřezkoumatelnými neshledal, a nic mu nebránilo podrobit je přezkumu
z hlediska ostatních žalobních bodů.

 Přestože žalobce omezil podle § 71 odst. 2 druhá věta s. ř. s. žalobu o žalobní bod, ve
kterém namítal nezákonnost doměření daně silniční za zdaňovací období roku 2009 z důvodu
prekluze práva orgánů finanční správy daň vyměřit, považuje soud s ohledem na povinnost
přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti za vhodné stručně uvést, že počala běžet dne

31. 12. 2009 ještě za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, skončila by
dnem 31. 12. 2012. Dle přechodného ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu zůstal počátek
běhu lhůty zachován. Další její běh byl v souladu s § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu
prodloužen o 1 rok v důsledku doručení výzvy k dodatečnému daňovému přiznání,
tj. do 31. 12. 2013, přičemž zahájením daňové kontroly dne 5. 4. 2013 došlo podle § 148
odst. 3 daňového řádu k přerušení prekluzivní lhůty a nová tříletá lhůta skončí dnem

5. 4. 2016. Byla-li žalobci pravomocně daň silniční za zdaňovací období roku 2009 doměřena
dne 6. 1. 2014, stalo se tak v zákonné lhůtě pro stanovení daně a nedošlo k zániku práva
orgánů finanční správy tuto daň doměřit.

 Nyní již k výkladu § 6 odst. 9, resp. 10 zákona o dani silniční ve znění zákona
č. 246/2008 Sb., který stanovil podmínky snížení sazby daně (nikoli pojmově osvobození, jak
žalobce nepřesně uvádí).

 Podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční ve znění rozhodném pro souzený případ
(tj. ve znění zákona č. 246/2008 Sb., účinného do 31. 12. 2013) platí:

Bez ohledu na datum první registrace se sazba daně podle odstavce 2 snižuje o 100 %
u nákladních vozidel včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních návěsů s největší
povolenou hmotností nad 3,5 tuny a méně než 12 tun, pokud tato vozidla nejsou používána
k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy
jsou předmětem daně z příjmů anebo nejsou provozována pro cizí potřeby a jsou-li používána

a) subjekty, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání,

b) jako výcviková vozidla podle zvláštního právního předpisu upravujícího získávání
a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, nebo

c) fyzickými osobami

 Podle § 6 odst. 10 cit. zákona sazba daně podle odstavce 2 se snižuje o 48 %
u nákladních vozidel včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních návěsů s největší

[OBRÁZEK]povolenou hmotností 12 a více tun, za podmínek uvedených v odstavci 9. U téhož vozidla se nepoužije současně snížení sazby daně podle tohoto odstavce a podle odstavce 6.