Číslo jednací: 32Az 17/2013 - 127
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: H. Y., nar. X evidenční číslo X, státní příslušnost X, t.č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4. 460 10 Liberec X - Františkov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2013, č.j. OAM-26/ZA-ZA06-K01-2013, ve věci mezinárodní ochrany, takto:
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že správní orgán nepřihlédl k jeho četným důvodům, které odůvodňují udělení azylu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není přesvědčivé a potřebuje dodatečné přezkoumání. Uvedl, že žalovaný v rámci předchozího správního řízení nepřihlédl při vedení pohovoru k mnohým jím uváděným faktům ani k jeho zdravotnímu stavu. V této souvislosti namítal, že doba konání pohovoru se shodovala s dobou zhoršení jeho neurologických potíží, což ovlivnilo jeho „vysvětlení“. Nemohl adekvátně odpovídat na otázky, nesoustředil se v plné míře tak, aby mohl vysvětlit veškeré své azylové důvody. Uvedl, že ze strany pracovníků správního orgánu byl na něho činěn psychologický nátlak za účelem zabránit mu vysvětlit veškeré důvody, proč se nemůže vrátit na Ukrajinu. Rovněž se snažili ovlivnit jeho vyznání víry. Pracovníci žalovaného nevzali v úvahu, že jeho neurologické potíže souvisejí s psychickým nátlakem ze strany žalovaného. Závěr žalovaného o tom, že mu v případě návratu na Ukrajinu nic nehrozí, je dle jeho názoru nepřesvědčivý. S příchodem prezidenta Janukoviče na Ukrajině vzrostly statistické údaje o počtu pronásledování muslimů. Žalovaný při svém rozhodování rovněž nezohlednil, že na území České republiky se zdržují jeho nezletilé děti, když odloučení od nich může negativně ovlivnit jeho psychický stav. Žalovaný nevzal v úvahu ani tu skutečnost, že v případě návratu na Ukrajinu do oblasti, kde žil, se ocitne ve statusu psance, protože v Zákarpatí nezná lidi, kteří vyznávají islám a mohli by mu pomoci se vzdělávat v této víře, což by omezilo jeho lidská práva. Žádá, aby soud nařídil lékařskou expertizu ohledně jeho neurologického a psychického stavu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, s níž nesouhlasí, neboť v ní uvedené obecně formulované žalobní body neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že v případě žalobce se jedná v pořadí již o třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v rámci pohovorů dne 25.1.2013 a 19.6.2013 umožnil žalobci sdělit vše, co považuje za podstatné k vysvětlení důvodů podané žádosti a dal mu možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce nepožadoval doplnění spisového materiálu a proti informacím ani zdrojům informací nevznesl žádné námitky. Žalovaný zrekapituloval, že žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá ze zdravotních důvodů (potíže s hlavou a se žaludkem, se snahou se v ČR léčit) a skutečnost, že přijal islám (koncem roku 2012 v mešitě v Hradci Králové). Na Ukrajinu se kvůli náboženskému vyznání bojí vrátit, aby ho za změnu náboženství neponižovali (rodina by s ním nemluvila, na Ukrajině muslimové nejsou, mohli by ho urážet, ponižovat, říkat mu, že tam nepatří). Podle žalovaného žalobce v průběhu správního řízení neuváděl skutečnosti, na základě kterých by mu mohla být udělena určitá forma mezinárodní ochrany, odkázal v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
K žalobní námitce nepřesvědčivosti napadeného rozhodnutí a nutnosti dodatečného přezkoumání uvedl, že ji nelze akceptovat, žalobce ji blíže nekonkretizuje a zůstává jen v obecné poloze nesouhlasu s postupem správního orgánu. Rovněž námitka, že pohovor byl veden v době zhoršeného zdravotního stavu žalobce, je dle žalovaného nedůvodná. Poukázal na to, že žalobce byl před započetím každého pohovoru dotazován, zda se cítí zdráv a je pohovoru schopen, v obou případech dostal kladnou odpověď. O tom, že by žalobci v provedení pohovoru bránil jeho zdravotní stav, nesvědčí ani žalobcem doložená zdravotní dokumentace, která je součástí správního spisu. Žalobce oba protokoly o pohovoru na závěr jako správné podepsal. Žalovaný se důrazně ohradil proti žalobnímu tvrzení, že v průběhu správního řízení byl na žalobce činěn „psychologický nátlak“. Žalovaný konstatoval, že žalobce toto své tvrzení nijak nedokládá, naopak v průběhu správního řízení mu bylo umožněno sdělit všechny důvody, v žalobě však žádné „chybějící“ důvody neuvádí. K námitce obav z návratu na Ukrajinu z důvodu přijetí islámu žalovaný odkázal na strany 4 a 5 napadeného rozhodnutí, kde se situací muslimů na Ukrajině zabývá. Žalovaný nesouhlasí ani se žalobní námitkou odloučení žalobce od svých nezletilých dětí, odkázal na stranu 6 napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný uvedl, že žalobcem doložený rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou přijal jako dokument potvrzující v něm uvedenou skutečnost (popření otcovství dítěte, za jehož otce matka dítěte označila žalobce). Žalovaný neshledal, že by citovaný rozsudek jakkoli podporoval žalobcem tvrzené obavy z jeho návratu na Ukrajinu, natož pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Dle názoru žalovaného, žalobce nebyl v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech, přičemž nesplňuje podmínky pro udělení určité formy mezinárodní ochrany. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V replice na vyjádření žalovaného ze dne 14.8.2014 žalobce prostřednictvím svého zástupce uvedl, že žalovaný se ve svém rozhodnutí odvolává na obsah spisu a v něm obsažené listiny, bez bližší konkretizace. Není tak přezkoumatelné, zda úvahy a závěry žalovaného mají náležitou oporu ve spise a zda je tak závěr žalovaného v souladu s příslušnými právními předpisy, které žalovaný použil. Žalobce žádal o azyl mimo jiné z důvodu obav z pronásledování a exkomunikace pro své náboženské vyznání. Tyto obavy vycházející ze zkušeností žalobce žalovaný zlehčuje a s jeho závěry, které učinil z jemu dostupných zpráv k této problematice, nelze souhlasit. Z těchto zpráv vyplývá žalobcem tvrzené protimuslimské smýšlení většiny ukrajinského obyvatelstva. Ustanovení náboženských práv v právních předpisech a proklamovaná snaha vlády o jejich ochranu ještě neznamená skutečnou ochranu muslimů a jejich nepronásledování. Sám žalovaný na jedné straně konstatuje obtížnost dovolání se svých práv na Ukrajině a na druhé straně neodůvodněnost žádosti žalobce opírá o možnou pomoc ze strany policie, orgánů státní moci a Ochránce lidských práv. Žalovaný nezohlednil dlouhou dobu pobytu žalobce mimo území Ukrajiny a fakt, že dříve islám nevyznával, čímž byly eliminovány i jeho možné negativní střety se státními orgány nebo obyvateli Ukrajiny pro jeho náboženské vyznání. Žalovaný není ochoten přihlédnout k obtížné pozici žalobce jako věřícího muslima, nemá-li jistotu možnosti setrvání mimo území Ukrajiny. Informace o muslimském vyznání žalobce by se nyní rychle rozšířila v rámci ukrajinské komunity a po hrozícím návratu na Ukrajinu by žalobce byl vystaven jednání okolí, které by jej odsunulo na okraj společnosti a vystavilo nebezpečí pronásledování. Žalobce se v obavě o svou budoucnost věnuje islámu ve výrazně omezené míře. To však z něj nedělá menšího muslima a nesnižuje míru ochrany, které by se mu mělo dostat. Žalovaný však zpochybňuje náboženské vyznání žalobce a skutečnost jeho víry odvozuje od míry jejího praktikování, izolovaně od podmínek, v jakých se žalobce nachází. Dále uvedl, že žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval důsledky žalobcem nevykonané vojenské služby v ukrajinské armádě. Žalobce by byl nejspíše nucen vojenskou službu absolvovat, a to i přes jeho nesouhlas s jejím výkonem. Žalovaný se nevypořádáním této okolnosti dopustil neúplného zhodnocení žádosti žalobce, což dle výše uvedených důvodů vede žalobce k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu projednal při jednání, k němuž se dostavil zástupce žalobce, který nepřítomnost žalobce omluvil.
Soud předně konstatuje, že žaloba byla podána dne 2.10.2013. Usnesením ze dne 6.11.2013 č.j. 32 Az 17/2013 nadepsaný soud řízení zastavil, neboť žalobce vzal svoji žalobu zpět. Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem č.j. 10 Azs 11/2014 ze dne 19.2.2014 usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Teprve poté krajský soud žádal vyjádření žalovaného k žalobě a předložení správního spisu a činil přípravy k nařízení jednání, které žalobce požadoval. Jednání bylo nařízeno dne 27.8.2014 na den 7.11.2014, žalobce však požádal o odročení ze zdravotních důvodů (plánované lékařské vyšetření v den nařízeného jednání, které bylo posléze doloženo). Další nařízené jednání na den 8.12.2014 žalobce požadoval rovněž odročit, uvedl, že se léčí s epileptickými záchvaty, má bolesti hlavy. Zástupce žalobce k výzvě soudu doplnil a vysvětlil, že aktuální zdravotní stav žalobce sice nevyžaduje hospitalizaci, avšak farmaka, která mu byla k potlačení bolesti předepsána, mají tlumící účinek, zhoršují schopnost žalobce komunikovat a soustředit se. Soud jednání odročil na neurčito a vyzval zástupce žalobce, aby nejpozději do 31.12.2014 soudu sdělil, kdy se žalobce bude moci zúčastnit jednání. Zástupce žalobce dne 9.1.2015 soudu sdělil, že informaci podá do 31.1.2015. Soud žádné sdělení neobdržel a proto dne 8.4.2015 nařídil jednání na den 5.6.2015.
V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.
Dne 17.3.2001 žalobce poprvé požádal o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27.8.2002 bylo řízení zastaveno, neboť žalobce se bez vážného důvodu nedostavil k pohovoru. Druhou žádost podal žalobce dne 15.6.2010, rozhodnutím žalovaného ze dne 24.9.2010 mu nebyla mezinárodní ochrana udělena. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 29 Az 11/2010 ze dne 14.5.2012 žalobu žalobce zamítl a Nejvyšší správní soud usnesením č.j. 1 Azs 16/2012 ze dne 15.8.2012 kasační stížnost žalobce odmítl pro nepřijatelnost.
V současné třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18.1.2013 žalobce uvedl, že je ukrajinské národnosti, vyznává islám, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Je svobodný, má vyživovací povinnost ke třem osobám. Není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Vojenskou službu nikdy nevykonal, nechtěl nastoupit. Na Ukrajině žije jeho matka a šest sourozenců, dva sourozenci žijí v ČR. Svou vlast opustil 24.6.2000, odjel kvůli příležitosti pracovat a nechtěl nastoupit na vojnu. Od té doby žije v ČR. Vycestoval autobusem přes Slovensko do ČR s cestovním dokladem, který v roce 2010 ztratil. O udělení mezinárodní ochrany žádá ze zdravotních důvodů. Uvedl, že má potíže se žaludkem, je v péči chirurga a neurologa. V roce 2012 mu byl zjištěn nádor v hlavě, neurolog mu předepsal léky. Dále uvedl, že „před měsícem“ přijal islám, muslimové mu hodně pomohli. ČR je pro něho cílovým státem, pobývá zde nepřetržitě od roku 2000, pracoval jako zedník. Chtěl by zde podnikat, ale má problémy s doklady. V roce 2010 se obrátil na zastupitelský úřad ohledně vydání nového cestovního dokladu, neuspěl. Do vlasti se vrátit nechce, má strach, protože změnil náboženství. Při pohovoru dne 25.1.2013 (po úvodním poučení žalobce prohlásil, že se cítí zdráv a je schopen pohovoru) žalobce zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá ze zdravotních důvodů a z důvodu změny náboženství. Doplnil, že je stavitel. Podrobněji se vyjádřil ke svým zdravotním potížím. V roce 2011 měl operaci žaludku, 21.1.2013 měl podstoupit další operaci žaludku. Má nějaký nádor nebo krvácení do mozku, pro bolesti hlavy užívá léky, které jsou uvedeny v lékařské zprávě. Dochází k neurologovi a chirurgovi v Rychnově nad Kněžnou. Jeho stav se nezlepšil, byly mu předepsány silnější léky. Ke svému náboženskému vyznání zopakoval, že asi před měsícem (v pátek, ještě před vánočními svátky) přijal islám, a to v mešitě v Hradci Králové. Uvedl, že se přišel jen podívat, řekli mu, že když zopakuje větu „není Boha kromě Boha“, stane se muslimem. Větu pronesl, neví, v jakém to bylo jazyce. Zde islám nestuduje, aby se neprozradil, že ho přijal. Za hlavní knihu označil Korán, neví, z jakých částí se skládá. Nechce ho číst, aby se neprozradil, že přijal islám. Zaujalo ho, že v islámu věří lidé v Boha více, než ostatní lidé. Platí povinnost modlit se pětkrát denně, to však nedělá, protože nemá soukromí. Kvůli svému náboženství se obává návratu na Ukrajinu, aby ho za změnu náboženství neponižovali. Rodina by s ním nemluvila. Na Ukrajině v Zakarpatí muslimové nejsou, mohli by ho urážet, ponižovat, říkat mu, že tam nepatří, že je jiný, mohli by ho i zabít. K dotazu žalovaného ohledně rozdílu mezi islámem a křesťanstvím uvedl, že rozdíl spočívá v tom, že muslimové drží při sobě, jeden druhému pomáhá, muslim muslimovi neuškodí. K dalšímu dotazu uvedl, že muslimové jsou rozděleni na nějaké skupiny. Jemu radí muslimové, kteří byli v mešitě, ale neví k jakému směru islámu patří. Závěrem uvedl, že se chce doléčit. Využil svého práva zpětného přetlumočení textu protokolu o pohovoru, který poté bez připomínek podepsal. Při doplňujícím pohovoru dne 19.6.2013 k dotazu žalovaného ohledně aktuálního zdravotního stavu žalobce uvedl, že asi před 1,5 měsícem byl u neurologa v Havířově, bere léky, název nezná, ale bere je každý den, má je v Jablonci, kde bydlí. Poté, co odešel z Havířova, se k žádnému lékaři nepřihlásil, na kontrolu s hlavou má jít v červenci. Prognózu své nemoci nezná, zavázal se dodat lékařské zprávy do 14 dnů. K dotazu, jak zdravotní stav ovlivňuje jeho běžný život uvedl, že ho bolí hlava, po ránu někdy zvrací, spouští se mu z nosu krev. K dotazu, proč se nevrátí na Ukrajinu a neléčí se tam, žalobce uvedl, že tam není normální nemocnice, kde by ho dokázali vyléčit. Myslí si to, protože všichni se léčí zde a navíc na Ukrajině by za vše musel platit. Návrat na Ukrajinu odmítá, protože „teď ještě k tomu přijal islám“. Návrat tedy odmítá ze zdravotních důvodů a kvůli islámu. K dotazu ohledně aktuálního praktikování víry žalobce uvedl, že je muslim, dodržuje to, co má dodržovat muslim, nejí vepřové. Při návštěvách pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí chodí do místnosti, kde se může modlit. Víru praktikuje jenom v pobytovém středisku s lidmi, co mu pomáhají. V Jablonci, kde bydlí, není mešita, doma se nemodlí, protože to ještě neumí. Čte Korán, modlitby neumí, proto se modlí v pobytovém středisku, aby mu s tím pomohli. K dotazu jak často se modlí uvedl, že večer si čte na internetu, jinak ne, přístup na internet má až večer. Na otázku správního orgánu proč tvrdí, že vyznává islám, když tuto víru vůbec nepraktikuje, žalobce odpověděl: „Když to neznám, tak jak se můžu modlit, musím se to nejprve naučit, když jsem tady, tak mi s tím všichni pomáhají.“ Dále uvedl, že nyní bydlí u bratra v Jablonci, který ho živí. Na Ukrajině by mu bratr nemohl pomáhat, protože tam nejsou dobří lékaři. Na závěr si žalobce protokol přečetl, výslovně uvedl, že nemá žádné námitky k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci protokolu, poté jej podepsal.
Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy MZ USA o svobodě vyznání na Ukrajině za rok 2011 ze dne 30.7.2012, Výroční zprávy organizace Freedom House, Svoboda ve světě 2012-Ukrajina, z března 2012, Informace Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ze srpna 2012, Informace MZV ČR č.j. 113285/202-LPTP ze dne 19.9.2012. Správní spis obsahuje i spisový materiál k předchozím žádostem žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobce využil svého práva, s uvedenými podklady pro rozhodnutí se seznámil, nepožadoval doplnění spisového materiálu, proti informacím ani zdrojům informací nevznesl žádné námitky.
Při jednání soud konstatoval přílohový spis zdejšího soudu sp. zn. 29Az 11/2010. Zástupce žalobce zopakoval, že názor žalobce na posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a rozhodnutí žalovaného je uveden v žalobě a podrobně popsán v replice žalobce ze dne 14.8.2014. Žalobce má dále za to, že je třeba zohlednit a žalovaný se s touto otázkou nevypořádal, neochotu žalobce absolvovat vojenskou službu, k níž je ze strany Ukrajiny nucen a nemá možnost alternativy. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání nákladů řízení žalobci.
Pověřená zástupkyně žalovaného zdůraznila, že přes azylové řízení nevede cesta k legalizaci pobytu, čemuž nasvědčuje v pořadí třetí azylová žádost žalobce. K žalobcem tvrzené obavě z návratu do vlasti z důvodu změny náboženství uvedla, že s odkazem na nejasnosti ve výpovědích žalobce má žalovaný za to, že žalobce nelze považovat za věřícího muslima, neboť se nemodlí a své náboženské vyznání tají. Žalovaný proto neshledal, že by žalobci z tohoto důvodu hrozilo v zemi původu pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu či vážná újma dle § 14a cit. zákona. Pokud jde o zdravotní důvody, poukázala to, že žalobce ani nezná názvy léků, které užívá, uvedl, že mu má být proveden nějaký lékařský zákrok, ale neví jaký. Navrhla zamítnutí žaloby, náklady řízení nežádala.
Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba n e n í d ů v o d n á.
Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.
Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování vztahuje pouze na část území státu.
Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v současném řízení o mezinárodní ochraně (přihlédl i k předchozím žádostem žalobce) a na základě výše uvedených informací o zemi původu, s nimiž byl žalobce seznámen.
Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce nebyl ve své vlasti jakkoli politicky aktivní, neměl žádné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud konstatuje ve shodě se žalovaným, že důvody svého odchodu z vlasti v roce 2000, které žalobce uváděl v současně vedeném třetím řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to příležitost práce v zahraničí a neochota nastoupit vojenskou službu, byly již řádně posouzeny v rámci předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany v rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2010, kterým žalobci nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany. Rozhodnutí žalovaného bylo jako správné potvrzeno krajským soudem i Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost žalobce odmítl pro nepřijatelnost. Námitka zástupce žalobce, poprvé vznesená až v replice k vyjádření žalovaného a zopakována při jednání soudu, tedy že se žalovaný nevypořádal s otázkou neochoty žalobce absolvovat vojenskou službu, není důvodná, neboť jednak žalobce tuto skutečnost neuváděl jako důvod své v pořadí třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a nebyla namítána ani v žalobě, když lhůta pro podání žaloby uplynula dnem 3.10.2013. Vzhledem k tomu, že dle § 72 odst. 2 s. ř. s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, přičemž uvedená námitka byla uplatněna až v replice ze dne 14.8.2014, soud k ní nepřihlížel.
Žalobce za důvod své současné žádosti uvedl zdravotní potíže, snahu se v ČR léčit a obavy z důvodu změny svého náboženského vyznání. K otázce náboženského vyznání žalobce žalovaný na straně 4-5 napadeného rozhodnutí s poukazem na konkrétní informace, které jsou součástí správního spisu, popisuje situaci náboženských menšin na Ukrajině s odkazem na ukrajinskou Ústavu a další příslušné zákony. Žalovaný na podkladě těchto zpráv připouští i případy porušování lidských práv, či diskriminaci ze strany společnosti stran náboženské příslušnosti. Na druhé straně však po celkovém zhodnocení konstatuje, že nelze dojít k závěru, že by muslimské obyvatelstvo Ukrajiny bylo ze strany státních orgánů cíleně vystaveno pronásledování ve smyslu zákona o azylu, nebo že by ukrajinské státní orgány takové jednání podporovaly či výslovně tolerovaly, s tím, že ve zprávách jsou popsány i konkrétní zásahy státních orgánů vůči takovým projevům. Žalovaný i zcela objektivně připouští obecně zhoršenou možnost domoci se práv na Ukrajině. Soud, který se seznámil s obsahem použitých zpráv, při posouzení konkrétního případu žalobce a jím předestřeného azylového příběhu (doba a způsob přijetí islámu, povědomí o náboženství jako celku, o jeho praktikách, vlastní (ne)praktikování víry apod.) přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného, že obava žalobce, který nikdy v minulosti neměl potíže se státními orgány své vlasti, své náboženské vyznání tají a obavy ze změny náboženského vyznání vztahuje výlučně ke členům své rodiny („rodina by s ním nemluvila“) a jako obecnou obavu z toho, že by mohl být ponižován, urážen, nepředstavuje důvodnou obavu z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Obava žalobce je vyslovena toliko v hypotetické rovině, rozhodně nelze souhlasit se zástupcem žalobce, že obavy žalobce vycházejí ze zkušeností žalobce. Ten na Ukrajině nežije od roku 2000 a do prosince 2012 vyznával pravoslavné náboženské vyznání. Nelze rovněž přehlédnout účelovost počínání a tvrzení žalobce. Současnou žádost o mezinárodní ochranu podal měsíc poté, co mu byl z důvodu skončení předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončen pobyt v Pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí (17.12.2012). Před vánocemi roku 2012 přijal islám a změnu svého náboženského vyznání uvedl jako novou skutečnost ve své třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 18.1.2013. Soudu nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zneužívat k legalizaci pobytu. K takovému účelu slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů za splnění tam stanovených podmínek žalobce mohl a měl využít. V tomto směru soud přiměřeně odkazuje i na rozsudek NSS č.j. 7 Azs 187/2004 ze dne 24. 2. 2005, který m.j. uvádí, že: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území ČR či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona. Právní úpravu o pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, jehož institutů měl žadatel možnost využít a které dříve i úspěšně využíval.“ Pokud jde o zdravotní stav žalobce, žalovaný měl k dispozici dostatek lékařských zpráv předložených žalobcem, umožnil žalobci, aby se ke svému zdravotnímu stavu při obou pohovorech vyjádřil a poskytl mu lhůtu k předložení aktuálních lékařských zpráv. Žalobní námitka, že žalovaný nezohlednil jeho zdravotní stav tak není důvodná. Požadavek žalobce, aby soud nařídil lékařskou expertizu ohledně jeho neurologického a psychického stavu jde nad rámec soudního přezkumu. Soud tento návrh ve smyslu § 52 odst. 1 s. ř. s. odmítá jako nadbytečný. Žalobcem uváděný důvod, že se chce v ČR léčit, nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce nemohl léčit na Ukrajině nebo že by mu byl odepřen přístup k lékařské péči. Léčit se tam však nechce, neboť se tam za vše musí platit. To však není okolnost relevantní pro posouzení azylové žádosti. Otázkou úrovně lékařské péče se opakovaně zabýval NSS, který vyslovil, že nižší úroveň zdravotní péče v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (např. rozhodnutí č.j. 3 Azs 226/2005-68 ze dne 18.10.2005 nebo č.j. 2 Azs 30/2007-69 ze dne 26.7.2007). K námitce nezohlednění odloučení žalobce od svých dětí, soud odkazuje na stranu 6 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný k této otázce vyjádřil s odkazem na rozsudek příslušného okresního soudu a tuto skutečnost vyhodnotil. Soud dále s odkazem na rozsudek zdejšího soudu č.j. 29Az 11/2010-63 ze dne 14.5.2012 konstatuje, že zdejší soud se v rámci přezkumného řízení o předchozí (druhé) žádosti žalobce této otázce při posouzení všech forem mezinárodní ochrany velmi podrobně věnoval. Jedná se tak o věc pravomocně rozhodnutou. Učiněným závěrům žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, soud přisvědčuje.
Žalobní námitku stran vedení pohovoru v době zhoršeného zdravotního stavu žalobce a že na něho byl činěn psychologický nátlak ze strany žalovaného, soud hodnotí jako nedůvodnou. Soud konstatuje, že podle obsahu obou protokolů o pohovoru byl žalobce před započetím každého pohovoru tázán, zda se cítí zdráv a je pohovoru schopen. Ani v jednom případě neuvedl žádnou okolnost, ani zdravotní důvody, které by mu v tom bránily. Podle obsahu položených otázek žalovaného (standardně za účelem objasnění skutkové stavu věci k tvrzením žalobce) a odpovědí žalobce (některé byly neúplné a vyvolaly nutnost položit doplňující otázku), nelze přisvědčit tvrzení žalobce o psychologickém nátlaku. Žalobce měl možnost sdělit všechny své „četné důvody“, odůvodňující udělení azylu, a pokud tak v průběhu správního řízení neučinil, nelze to klást za vinu žalovanému. Žalobce si každý protokol o pohovoru nechal zpětně přetlumočit/přečetl a vždy ho bez připomínek podepsal.
Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.
Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu K jeho udělení se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Dále lze odkázat i na rozhodnutí č.j. 2 Azs 36/2005-48 ze dne 20.12. 2005, oba dostupné na www.nssoud.cz, v němž NSS uvedl, že „Správní orgán uděluje humanitární azyl (§ 14 zákona č. 325/1999 Sb.) v mezích svého správního uvážení; na udělení této formy azylu nemá žadatel subjektivní právo. Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu není sice vyloučeno ze soudního přezkoumání, ale soud se rozhodnutím může zabývat jen v omezeném rozsahu, totiž z hlediska posouzení, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), tedy z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces“. Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace a zdravotního stavu žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud takový závěr považuje za přezkoumatelný. Žalovaný se podrobně zabýval zejména zdravotním stavem žalobce, citoval z předložených lékařských zpráv a učinil závěr, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí akutní nebezpečí nebo neposkytnutí nezbytné zdravotní péče. K dostupnosti léčby na Ukrajině citoval ze zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ze srpna 2012. Soud má za to, že žalovaný měl v případě žalobce dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu, v rámci správního uvážení nevybočil z mezí stanovených zákonem, jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou.
Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.
Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.
Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Samotný žalobce v tomto směru neučinil žádné návrhy na doplnění dokazování a neučinil tak ani v řízení před soudem. Žalovaný se v odůvodnění této části rozhodnutí zabýval otázkou, zda žalobci po návratu na Ukrajinu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu či ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobce v zemi původu nikdy neměl potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, zejména opakovaně hodnotil žalobcem vyslovenou obavu z důvodu změny svého náboženství (viz jako výše). S odkazem na použité informace se zabýval i otázkou neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po jejich návratu do vlasti. Dále žalovaný uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti, důvodů podání si třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, aktuálních v době vydání napadeného rozhodnutí, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, zejména dle odst. 2 písm. c) citovaného ustanovení. Soudu je z úřední činnosti známo, že aktuální politická situace na Ukrajině je od února loňského roku nestabilní. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze ve dvou oblastech z celkového počtu 24, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, a to v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě země, ve zbytku země je bezpečnostní situace stabilní. Ze správního spisu a výpovědí žalobce je zřejmé, že žalobce pochází ze západní části Ukrajiny, konkrétně ze Zakarpatské oblasti. V případě svého návratu na Ukrajinu tak nebude přímo ohrožen ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu ozbrojeným konfliktem, který v současné době probíhá v některých oblastech na jihovýchodě země citovaných výše. Žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť žalobce netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému rodinnému příslušníkovi žalobce byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Ostatně žalobce proti neudělení doplňkové ochrany nevznesl žádné konkrétní žalobní námitky. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje.
Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnut, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Hradci Králové dne 5. června 2015
JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.
samosoudkyně