[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Ing. M. K., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2013, č. j. 11572/13/5000-14103-709923,
takto:
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. 4. 2013, č. j. 11572/13/5000-14103-709923, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Finančního úřadu v Děčíně (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 9. 2012, č. j. 174615/12/178911505243. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 264 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 (dále jen „DPFO 2002“) v celkové výši 309.771 Kč. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby soud zrušil i předmětný platební výměr a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
V žalobě žalobce namítal, že penále bylo vypočteno v nesprávné výši. Podotkl, že Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, č. j. 12396/10-1100-201808, zrušilo dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 (dále jen „DPFO 2000“), jímž byla původně žalobci vyměřena daňová povinnost 183.212 Kč, kterou žalobce v mezidobí uhradil. Úhrady původně doměřené daňové povinnosti byly použity na úhradu DPFO 2002, ovšem správce daně toto započtení plateb podle žalobce nezohlednil při výpočtu penále sděleného platebním výměrem ze dne 17. 9. 2012. Žalobce uvedl, že daňové orgány ve svých rozhodnutích připustily, že žalobce částku 183.212 Kč na DPFO 2000 uhradil a že tyto úhrady byly přiřazovány podle priority uhrazení na úhradu nedoplatku DPFO 2002, ovšem tato skutečnost podle žalobce z výpočtové části penalizačního výměru nevyplývá, ačkoli se započtení plateb mělo projevit se zpětnou platností.
Žalobce poznamenal, že si pro účely zpracování odvolání vyžádal podrobnou sestavu předpisů a plateb na DPFO 2002, ze které je podle žalobce patrné, že průběžné úhrady na DPFO 2000 nebyly do této sestavy řádně zapracovány. Z tvrzení žalovaného, že mínusová částka 183.212 Kč se v penalizačním výměru nijak neobjevuje, neboť sestava byla zpracována za období 01/2003 až 12/2007 a nemůže v ní být zahrnut předpis zrušené DPFO 2000, neboť byla zrušena až v prosinci 2010, žalobce usoudil, že zrušení DPFO 2000 se v příslušné sestavě projevilo až k datu 21. 12. 2010, což je podle žalobce v rozporu s právními předpisy. Takovou praxi daňových orgánů, kdy jsou vedle sebe v určité době evidovány daňový nedoplatek a daňový přeplatek, označil žalobce za nezákonnou.
Podle žalobce mělo být penále za prodlení s úhradou DPFO 2002 při započtení průběžných úhrad DPFO 2000 nižší. Neprovedení korekce výpočtu penále považoval žalobce za interní chybu daňových orgánů při vedení evidence předpisů a plateb, která však nemůže být důvodem pro vyměření penále na DPFO 2002 v původní výši. Žalobce dovodil, že jeho osobní daňový účet nebyl veden správně, a konstatoval, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná. Nesprávnost výpočtu podle žalobce dokládá také skutečnost, že v sestavě pro daňový subjekt ze dne 2. 11. 2012 je ve sloupci předpis položka „- 183.212 Kč“, která se však v penalizačním výměru neobjevila, přestože správce daně vyslovil, že tato částka byla ze strany žalobce plně uhrazena. Napadené rozhodnutí podle žalobce neobsahuje přezkoumatelné a srozumitelné vysvětlení, jak byla předmětná částka zohledněna při výpočtu penále na DPFO 2002.
Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Podrobně popsal průběh řízení, které předcházelo vydání platebního výměru ze dne 17. 9. 2012 a napadeného rozhodnutí, a uvedl, že všechny platby použité původně na úhradu DPFO 2000 byly následně použity na úhradu DPFO 2002. Mylný dojem žalobce, že platby nebyly započteny, vznikl podle žalovaného patrně z toho, že po ukončeném posečkání DPFO 2000, kdy správce daně předepsal penále za rok 2000, nevystavil nový platební výměr na penále za rok 2002, který by byl po vyloučení plateb použitých na DPFO 2000 vystaven na vyšší částku. Žalovaný podotkl, že správce daně při výpočtu penále postupoval v souladu s § 63 zákona o správě daní a poplatků a všechny platby použil podle § 59 téhož zákona postupně k úhradě DPFO 2002 s daty jejich původních úhrad.
Podle žalovaného byla sestava správce daně ze dne 2. 11. 2012 vyhotovena za období 01/2003 až 12/2007, tudíž v ní nemůže být zahrnut předpis zrušené DPFO 2000, která byla zrušena až v prosinci 2010. Částka „- 183.212 Kč“ zmíněná žalobcem se vztahuje k povolenému posečkání daně, jímž byla doměřená DPFO 2000 vystornována z osobního daňového účtu žalobce. Žalovaný uvedl, že ani předpis stornované DPFO 2000 ke dni 21. 12. 2010 se nemohl projevit ve výpočtové části platebního výměru, neboť se pároval s původním předpisem doměřené daně.
Žalovaný zdůraznil, že v době sdělení daňového penále na DPFO 2002 platebním výměrem ze dne 4. 6. 2007, č. j. 85411/07/178912/5055, byla dodatečně vyměřená DPFO 2000 ve výši 183.212 Kč posečkána, a to od 1. 3. 2003 do 9. 10. 2007. Všechny úhrady v období od 1. 9. 2005 do 16. 4. 2007 tak nebyly přiřazovány na DPFO 2000, a penále na DPFO 2002 tudíž nemohlo být po zrušení DPFO 2000 nižší, protože tato daňová povinnost nebyla v době sdělení penále na osobním daňovém účtu předepsána.
O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.
Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že rozhodnutí žalovaného údajně neobsahuje přezkoumatelné a srozumitelné vysvětlení, jak byla částka 183.212 Kč zohledněna při výpočtu penále za prodlení úhrady DPFO 2002. Tomuto tvrzení soud nepřisvědčil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný podrobně popsal celou genezi případu, jak bude rozebrána níže, a vysvětlil, že k úhradě DPFO 2002 byly použity postupně všechny platby žalobce od roku 2005, neboť DPFO 2000 byla posečkána. Po ukončení posečkání správce daně přepároval platby žalobce od roku 2005 a použil je k úhradě této daňové povinnosti, neboť DPFO 2000 měla dřívější splatnost. Všechny platby použité na úhradu DPFO 2000, tj. celkem 183.212 Kč, byly po zrušení dodatečného platebního výměru na DPFO 2000 z důvodu prekluze použity opět na úhradu DPFO 2002. Žalovaný doplnil, že mylný dojem žalobce, že tyto platby nebyly započteny, vznikl zřejmě ze skutečnosti, že po ukončeném posečkání DPFO 2000, kdy správce daně předepsal penále za rok 2000, nevystavil nový platební výměr na penále za rok 2002, který by byl po vyloučení plateb použitých na DPFO 2000 vystaven na vyšší částku. Podle názoru soudu tak žalovaný dostatečně zdůvodnil, jak byla předmětná částka při výpočtu penále za prodlení s úhradou DPFO 2002 zohledněna. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto není důvodná.
Pro správné vypořádání jednotlivých žalobních námitek považuje soud za nezbytné nejprve připomenout několik zásadních skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu. Dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 152897/04/178912/5055, správce daně vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 183.212 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce odvolání, o kterém Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodlo teprve dne 20. 9. 2007 rozhodnutím č. j. 11039/07-1100-506676, které bylo žalobci doručeno dne 24. 9. 2007. Pro projednávanou věc má klíčový význam skutečnost, že správce daně rozhodnutím ze dne 16. 2. 2005, č. j. 23390/05/178912/5055, na základě žádosti žalobce povolil posečkání DPFO 2000 ve výši 183.212 Kč, a to od 1. 2. 2003 nejdéle do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odvolání, tj. do 9. 10. 2007.
Institut posečkání daně byl v daném období upraven v § 60 zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení zmocňovalo správce daně k tomu, aby na žádost daňového dlužníka v odůvodněných případech s platbou daně či daňového příslušenství daňovému dlužníkovi posečkal. Přitom platilo, že pokud správce daně posečkání povolil, následně příslušný nedoplatek pouze evidoval, neboť rozhodnutí o povolení posečkání změnilo datum splatnosti posečkané částky. Po dobu posečkání tak správce daně neměl exekuční titul a daňový dlužník na základě rozhodnutí o povolení posečkání neměl faktický daňový nedoplatek (blíže viz Kobík, J. Správa daní a poplatků s komentářem. 6. aktualizované vydání. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2008, str. 616). Z uvedeného vyplývá, že v okamžiku, kdy je vydáno rozhodnutí o posečkání se zaplacením daně, odkládá se původní splatnost daně a stanovuje se splatnost nová, což samozřejmě ovlivňuje i placení daní.
Vzhledem k tomu, že správce daně povolil žalobci posečkání DPFO 2000 od 1. 2. 2003 do 9. 10. 2007, žalobce fakticky v tomto období neměl daňový nedoplatek na DPFO 2000, neboť tato daň nebyla splatná. Žádná platba, kterou žalobce v tomto období uhradil, tak nemohla být a nebyla v době do 9. 10. 2007 započítána na DPFO 2000, nýbrž musela být v souladu s § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků započítána na úhradu jiných daňových povinností, konkrétně na nejstarší daňové nedoplatky žalobce, tj. v daném období na DPFO 2002.
Platebním výměrem ze dne 29. 9. 2003, č. j. 109285/03/178911/0623, správce daně vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 575.732 Kč. Platebním výměrem ze dne 4. 6. 2007, č. j. 85411/07/178912/5055, správce daně sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady DPFO 2002 v celkové výši 309.877 Kč. Soud zdůrazňuje, že tento platební výměr na penále byl vydán dne 4. 6. 2007, tj. v době, kdy trvalo posečkání DPFO 2000, a tato daň tudíž nebyla splatná. Žádná platba poukázaná žalobcem tak nemohla být započítána na DPFO 2000 a při výpočtu daňového penále za prodlení úhrady DPFO 2002 byly všechny platby žalobce započteny na úhradu DPFO 2002.
Dne 9. 10. 2007 uplynula lhůta posečkání DPFO 2000, a správce daně proto postupem podle § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků následně provedl přeúčtování jednotlivých plateb žalobce inkasovaných v období od 1. 9. 2005 na úhradu DPFO 2000, neboť se jednalo o nejstarší neuhrazenou daňovou povinnost žalobce, a následně vydal platební výměr ze dne 18. 6. 2009, č. j. 78084/09/178911505853, jímž žalobci sdělil předpis penále za prodlení úhrady DPFO 2000 v celkové výši 195.701 Kč. Ačkoli správce daně provedl přeúčtování plateb původně započítaných na úhradu DPFO 2002, pokud jde o částku celkem 183.212 Kč, na úhradu DPFO 2000, nevydal již nový platební výměr na penále za prodlení úhrady DPFO 2002, ve kterém by právě zmíněné přeúčtování plateb zohlednil. Tento postup správce daně nelze považovat za pochybení, neboť vydání, či nevydání platebního výměru sdělujícího penále vyšší, než bylo v minulosti předepsáno, závisí čistě na úvaze správce daně, který nevydáním předmětného platebního výměru na vyšší penále neporušil žádná práva žalobce.
Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, č. j. 12396/10/1100-501808, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zrušilo dodatečný platební výměr správce daně ze dne 21. 12. 2004, č. j. 152897/04/178912/5055, na DPFO 2000, neboť je k tomu z důvodu prekluze daňové povinnosti zavázal soud. V důsledku tohoto rozhodnutí vznikl na osobním daňovém účtu žalobce přeplatek ve výši 183.212 Kč odpovídající částce DPFO 2000, neboť jednotlivé platby žalobce v období od 1. 9. 2005 do 4. 12. 2006 byly po uplynutí doby trvání posečkání DPFO 2000, tj. k 9. 10. 2007, přeúčtovány na úhradu této daně. Správce daně však v době vydání rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2010 evidoval na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek na DPFO 2002, vzniklý právě v důsledku výše zmíněného přeúčtování plateb ve prospěch DPFO 2000 uskutečněného po ukončení posečkání této daně (9. 10. 2007), a proto nebylo možné předmětný přeplatek žalobci vrátit a správce daně jej opět přeúčtoval na úhradu DPFO 2002, čímž de facto obnovil stav existující v době vydání platebního výměru na penále za prodlení úhrady DPFO 2002 ze dne 4. 6. 2007.
Správce daně následně platebním výměrem ze dne 27. 12. 2010, č. j. 126129/10/178911505243, sdělil žalobci penále za prodlení s úhradou DPFO 2000 ve výši 0 Kč oproti původnímu 195.701 Kč. V reakci na tento platební výměr požádal žalobce o vrácení přeplatku. Této žádosti správce daně rozhodnutím ze dne 14. 3. 2012, č. j. 38161/12/178911505243, nevyhověl, přičemž žalobci vysvětlil, že penále za prodlení s úhradou DPFO 2000 nebylo z jeho strany uhrazeno, tudíž na něm přeplatek nevznikl, a že přeplatek na DPFO 2000 byl použit na úhradu DPFO 2002; nejednalo se o vratitelný přeplatek a nemohl být žalobci vrácen. Na základě odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zjistilo, že správce daně v platebním výměru na penále za prodlení úhrady DPFO 2002 ze dne 4. 6. 2007 nezapočetl veškeré platby, jimiž byla uhrazována později zrušená DPFO 2000, a proto věc podle § 116 odst. 3 daňového řádu vrátilo k rozhodnutí správci daně.
Platebním výměrem ze dne 17. 9. 2012, č. j. 174615/12/178911505243, správce daně sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady DPFO 2002 v celkové výši 309.771 Kč. Rozdíl oproti původně vypočtenému penále 309.877 Kč činil mínus 106 Kč a byl způsoben tím, že správce daně v původním platebním výměru ze dne 4. 6. 2007 nezohlednil přeplatek na osobním daňovém účtu žalobce ve výši 810 Kč vzniklý dne 31. 3. 2005 a z platby žalobce ve výši 12.154 Kč realizované dne 1. 9. 2005 započetl pouze její část ve výši 8.964 Kč (původně nezapočítaná část platby žalobce ze dne 1. 9. 2005 činila 3.190 Kč). Platební výměr správce daně ze dne 17. 9. 2012 potvrdil žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.
Soud dále považuje za nezbytné připomenout jednotlivé platby daňových povinností, které žalobce učinil v rozhodném období. Ze sestavy pro daňové subjekty za období 01/2003 až 12/2007, týkající se žalobce a vyhotovené dne 2. 11. 2012, soud zjistil, že žalobce prováděl počínaje dnem 1. 9. 2005 platby, které byly započítávány na jeho daňové nedoplatky. Jednalo se o tyto platby: 12.154 Kč dne 1. 9. 2005, 11.624 Kč dne 1. 10. 2005, 10.000 Kč dne 8. 3. 2006, 6.121 Kč dne 31. 3. 2006, 10.000 Kč dne 17. 4. 2006, 1.379 Kč dne 19. 4. 2006 a následně platby po 4.000 Kč ve dnech 24. 4. 2006, 2. 5. 2006, 8. 5. 2006, 15. 5. 2006, 22. 5. 2006, 29. 5. 2006, 5. 6. 2006, 12. 6. 2006, 19. 6. 2006, 26. 6. 2006, 3. 7. 2006, 10. 7. 2006, 17. 7. 2006, 24. 7. 2006, 31. 7. 2006, 7. 8. 2006, 14. 8. 2006, 21. 8. 2006, 28. 8. 2006, 4. 9. 2006, 11. 9. 2006, 18. 9. 2006, 25. 9. 2006, 2. 10. 2006, 9. 10. 2006, 16. 10. 2006, 23. 10. 2006, 30. 10. 2006, 6. 11. 2006, 13. 11. 2006, 20. 11. 2006, 27. 11. 2006, 4. 12. 2006, 11. 12. 2006, 18. 12. 2006, 25. 12. 2006, 1. 1. 2007, 8. 1. 2007, 15. 1. 2007, 22. 1. 2007, 29. 1. 2007, 5. 2. 2007, 12. 2. 2007, 19. 2. 2007, 26. 2. 2007, 5. 3. 2007, 12. 3. 2007, 19. 3. 2007, 26. 3. 2007, 2. 4. 2007 a 6. 4. 2007. Dne 16. 4. 2007 žalobce platbou ve výši 322.380 Kč při započtení přeplatků ve výši 810 Kč a 4.764 Kč dosáhl celkové částky 575.732 Kč, která odpovídala vyměřené DPFO 2002. Soud znovu zdůrazňuje, že všechny tyto platby byly provedeny v době trvání posečkání DPFO 2000, a tudíž byly rovnou započítávány na úhradu DPFO 2002. Soud rovněž podotýká, že žalobce v průběhu daňového řízení ani v podané žalobe netvrdil, natož aby jakkoli prokazoval, že by v předmětném období uskutečnil ještě jiné platby vůči správci daně, které by nebyly v citované sestavě uvedeny. Soud proto vychází z toho, že tato sestava zahrnuje všechny platby realizované žalobcem v rozhodném období, což ve vztahu k DPFO 2000 potvrzuje i výpočet daňového penále v platebním výměru ze dne 18. 6. 2009, který neuvádí žádnou platbu, která by nebyla součástí zmíněné sestavy.
Prostým porovnáním této sestavy obsahující jednotlivé platby žalobce a výpočtu daňového penále, který je součástí platebního výměru ze dne 17. 9. 2012, soud ověřil, že všechny platby uskutečněné v období od 1. 9. 2005 do 16. 4. 2007 a vyjmenované v předmětné sestavě byly zohledněny při výpočtu penále za prodlení úhrady DPFO 2002, a to vždy k datu provedení každé jednotlivé platby. Platební výměr ze dne 17. 9. 2012 tudíž přesně odpovídá údajům v osobním daňovém účtu žalobce, které soud považuje za zcela správné. K závěru o tom, že správce daně při výpočtu daňového penále za prodlení úhrady DPFO 2002 započítal všechny platby poskytnuté žalobcem vždy k datu jejich realizace, lze dospět rovněž porovnáním výpočtu daňového penále uvedeného v platebním výměru ze dne 17. 9. 2012 a výpočtu daňového penále v původním platebním výměru na penále za prodlení úhrady DPFO 2000 ze dne 18. 6. 2009. Oba výpočty totiž uvádějí zcela shodné částky započítané ve zcela shodných dnech, což znamená, že platby započítané v době splatnosti DPFO 2000 na tuto daň, které se projevily ve výpočtu penále za prodlení úhrady této daně, byly po zrušení dodatečného platebního výměru na tuto daň z důvodu prekluze bez jakýchkoli úprav ke stejnému datu provedení platby započítány na úhradu DPFO 2002 a řádně zohledněny při výpočtu penále.
Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že penále za prodlení úhrady DPFO 2002 bylo vypočteno v nesprávné výši. Jeho mylná domněnka je odrazem nesprávné interpretace jednotlivých skutečností, které se v průběhu daňového řízení odehrály. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že již původní platební výměr na penále za prodlení úhrady DPFO 2002 ze dne 4. 6. 2007 zohledňoval, s výjimkou přeplatku 810 Kč vzniklého dne 31. 3. 2005 a rozdílu ve výši 3.190 Kč mezi žalobcem dne 1. 9. 2005 provedenou platbou 12.154 Kč a správcem daně původně k tomuto dni započítanou úhradou 8.964 Kč, všechny platby realizované žalobcem v rozhodném období. To bylo způsobeno, jak soud vysvětlil výše, trváním účinků rozhodnutí o povolení posečkání DPFO 2000, která ke dni vydání platebního výměru ze dne 4. 6. 2007 nebyla splatná, a tudíž na ni nemohla být započítána žádná platba a všechny platby směřovaly k úhradě DPFO 2002. Teprve následně, po uplynutí doby posečkání DPFO 2000, byly jednotlivé platby žalobce přeúčtovány na úhradu této daně, což se mělo projevit v novém platebním výměru na penále za prodlení úhrady DPFO 2002, které by v důsledku převedení plateb na jinou daň bylo výrazně vyšší. Takový platební výměr však správce daně nevydal. Vzhledem k tomu, že následně byla zjištěna prekluze DPFO 2000, správce daně přeúčtoval všechny platby provedené žalobcem zpět na úhradu DPFO 2002, čímž de facto obnovil stav existující v době vydání platebního výměru ze dne 4. 6. 2007, který při výpočtu penále zohlednil všechny platby žalobce (až na zmíněné dvě výjimky). Rozdíl mezi penále vypočteným dne 4. 6. 2007 a dne 17. 9. 2012 tak tvoří právě jen výše uvedené dvě platby, které správce daně opomenul dne 4. 6. 2007 zohlednit.
Tvrdí-li žalobce, že penále za prodlení úhrady DPFO 2002 mělo být při započtení průběžných úhrad DPFO 2000 nižší, soud konstatuje, že tato úvaha by byla správná, pokud by žalobce srovnával výpočet penále zahrnující předmětné platby a výpočet penále, který tyto platby nezahrnoval. Správce daně však žádný platební výměr na penále za prodlení úhrady DPFO 2002, který by předmětné platby nezahrnoval, nevydal. Žalobce tudíž srovnával pouze dva platební výměry (ze dne 4. 6. 2007 a 17. 9. 2012), které oba započítávaly i platby, jež byly v době od 9. 10. 2007 do 21. 10. 2010, tj. v době po vydání platebního výměru ze dne 4. 6. 2007 a před vydáním platebního výměru ze dne 17. 9. 2012, dočasně použity na úhradu DPFO 2000. Závěr žalobce, že penále vyčíslené v platebním výměru ze dne 17. 9. 2012 by mělo být nižší, proto není správný.
K námitce žalobce, že příslušný přeplatek byl zřejmě započítán teprve ve vazbě na pozdější skutečnosti (odvolací rozhodnutí či mezní datum povoleného posečkání), což je podle žalobce v rozporu s právními předpisy, soud uvádí, že uplynutí doby povoleného posečkání DPFO 2000, stejně tak jako rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2010 opravdu vyvolaly změny na osobním daňovém účtu žalobce. To ovšem neznamená, že by žalobcem poskytnuté platby byly zaúčtovány s nesprávným datem. Jednotlivé platby včetně data jejich původního zaúčtování byly pouze „přeneseny“ nejprve dne 9. 10. 2007 z úhrady DPFO 2002 ve prospěch úhrady DPFO 2000, neboť se jednalo o starší daňový nedoplatek, u kterého skončila platnost povoleného posečkání, a posléze dne 21. 10. 2010 zpět na úhradu DPFO 2002, neboť byla zjištěna prekluze DPFO 2000.
Z obsahu správního spisu soud nezjistil, že by v okamžiku vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl na osobním daňovém účtu žalobce vedle sebe evidován daňový nedoplatek a daňový přeplatek. Tato situace sice v průběhu daňového řízení nastala, nicméně byla následně napravena a zjištěný přeplatek byl k datu svého vzniku započten na úhradu existujícího nedoplatku, což přesně odpovídá zákonné úpravě. Dočasnou souběžnou existencí přeplatku a nedoplatku na jedné dani v průběhu daňového řízení nedošlo podle názoru soudu k poškození žádných práv žalobce, neboť uvedený stav byl ke dni vydání platebního výměru ze dne 17. 9. 2012 odstraněn. Žalobcem namítaná skutečnost tak nemůže mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Namítá-li žalobce, že nesprávnost výpočtu penále dokládá také skutečnost, že v sestavě ze dne 2. 11. 2012 je ve sloupci předpis položka „- 183.212 Kč“, která se neobjevila v platebním výměru na penále za prodlení úhrady DPFO 2002, soud zdůrazňuje, že předmětný platební výměr započítává jednotlivé platby žalobce tak, jak byly poskytnuty, a to vždy k datu přijetí platby správcem daně. Žalobce v rozhodném období neprovedl platbu ve výši 183.212 Kč, tudíž se tato částka nemohla ve výpočtu penále objevit. Žalobce by si měl uvědomit, že předmětnou částku hradil správci daně po částech, přičemž u každé jednotlivé platby správce daně ve výpočtu daňového penále uvedl, kolik dnů po splatnosti daně byla tato částka zaplacena, a podle toho určil výši penále.
S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že platební výměr a napadené rozhodnutí byly vydány v souladu s právními předpisy, přičemž v napadeném rozhodnutí je dostatečně a zcela srozumitelně vysvětleno, jak byl přeplatek na DPFO 2000 zohledněn při výpočtu penále za prodlení úhrady DPFO 2002. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Ústí nad Labem dne 22. června 2015
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
Za správnost vyhotovení:
Gabriela Zlatová