[OBRÁZEK]
ROZSUDEK
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobce: J. K., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: K r a j s k é m u ú ř a d u Ústeckého kraje, odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. 6/SCKZU/2015-3, JID: 5949/2015/KUUK,
takto:
I. Žaloba se z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, ze dne 13. 1. 2015, č. j. 6/SCKZU/2015-3, JID: 5949/2015/KUUK, kterým došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru správních činností, ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. OSC/Rp-1796/57379/2014, jímž byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), za který mu byla uložena pokuta ve výši 500,-Kč a také povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Přestupku se žalobce měl dopustit tím, že dne 23. 4. 2014 kolem 15.00 hod. na zahradě u domu „X“, byl vůči M. B., nar. „X“, slovně vulgární, když jí řekl: „Vy jste tady jenom na hovno a ne žádný majitel. Majitelem jsem tu já. A jdi do hajzlu couro“. Současně se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému nahradit mu náklady soudního řízení.
Ve stručné žalobě namítl neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Má za to, že správní orgány pochybily, pokud se nezabývaly námitkami stran vzdálenosti svědkyně K. T. od místa inkriminovaného hovoru s M. B. a z toho vyplývající reálné možnosti slyšet obsah hovoru mezi ním a touto osobou. Na podporu tohoto tvrzení žalobce přiložil dvě černobíle fotografie daného místa, kde mělo údajně dojít ke spáchání přestupku. Žalobce je přesvědčen, že v přestupkovém řízení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, když žalobcem vznesené návrhy na provedení dokazování byly zamítnuty a jeho výpověď učiněná s odstupem asi 4 měsíců od data údajného přestupku byla hodnocena jako účelová. S ohledem na to žalobce navrhl soudu doplnit dokazování svojí výpovědí, dále svědeckými výpověďmi J. K., K. T. a M. B. a také provést dokazování dotyčnými fotografiemi, které přiložil k žalobě.
Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
V písemném vyjádření k žalobě k věci uvedl, že v daném případě byl skutkový stav řádně zjištěn, neboť stěžejním důkazem byla výpověď svědkyně K. T. Ta potvrdila, že žalobce slovně urazil M. B. výrazy uvedenými v žalobou napadeném rozhodnutí. Z její výpovědi vyplývá, že tato svědkyně u incidentu přímo vzadu na zahradě nebyla, ale urážky slyšela. K námitkám žalobce o vzdálenosti této svědkyně proto žalovaný uvádí, že vyřčené urážky nemohly být nízké intenzity hlasu, když je i ze vzdálenosti 25 metrů od místa incidentu, kterou uváděl žalobce, dotyčná svědkyně slyšela. Žalobce sice zcela popřel, že by M. B. urazil, ale z jeho vyjádření je patrné, že k ní nemá žádný kladný vztah. Navíc žalobce nejprve tvrdil, že si nepamatuje, že by toho dne na zahradě vůbec byl, když až po výpovědi svědkyně K. T. si na tuto skutečnost vzpomněl. Následně pak až v odvolacím řízení žalobce zmínil, že se na inkriminovaném místě měla nacházet i jeho přítelkyně J. K. Na základě toho proto bylo správním orgánem I. stupně provedeno doplnění řízení o důkaz její svědeckou výpovědí. Tento důkaz žalovaný v rámci odvolacího řízení posoudil, přičemž byl vyhodnocen jako důkaz s nízkou vypovídací hodnotou s ohledem na pochybnosti, zda se v době incidentu tato svědkyně vůbec na inkriminovaném místě nacházela, když to M. B. ani svědkyně K. T. vyloučily a žalobce se o této skutečnosti zmínil až v odvolání vůči prvostupňovému rozhodnutí. V dalších podrobnostech pak žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupkyně žalobců s tímto postupem výslovně vyjádřila souhlas a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.
Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není naprosto důvodná.
Již v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku bylo předestřeno, že žalobce předmětnou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 23. 4. 2014 kolem 15.00 hod. na zahradě u domu „X“, byl vůči M. B., nar. „X“, slovně vulgární.
V daném případě soud vzal za bezpečně prokázané, že rozporovaného přestupku se žalobce skutečně dopustil, a proto jeho námitky o tom, že ve věci byl neúplně zjištěn skutkový stav a byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy, soud vyhodnotil jako neopodstatněné, z níže uvedených důvodů.
Z obsahu předloženého správního spisu žalovaným vyplývá, řízení před správním orgánem bylo zahájeno na základě včasného písemného návrhu poškozené M. B. V rámci ústního jednání před správním orgánem I. stupně, které se uskutečnilo dne 18. 8. 2014, nedošlo ke smírnému vyřešení situace mezi žalobcem a jmenovanou poškozenou, a proto jim oběma byla dána možnost se k věci vyjádřit. Žalobce se nejprve při jednání vyjádřil v tom směru, že oznámení poškozené se nezakládá na pravdě, přičemž cca rok a dva měsíce žalobce s poškozenou nekomunikuje, a proto není pravdou, že by byl v daný den vůči ní slovně vulgární. K tomu doplnil, že si vůbec nepamatuje, že by na zahradě v daný den vůbec byl, přičemž na podporu tohoto tvrzení nenavrhl provedení žádného důkazního prostředku. Naproti tomu poškozená M. B. setrvala na svém tvrzení, že v daný den byl žalobce vůči ní slovně vulgární.
Pro posouzení dané věci dle názoru soudu má zásadní význam svědecká výpověď K. T., kterou zmínila žalobkyně ve svém písemném návrhu na zahájení předmětného přestupkového řízení jako osobu, která byla přítomna na místě incidentu a která měla slyšet slovní vulgarity žalobce vůči ní. Svědkyně K. T. přitom po náležitém poučení o nutnosti vypovídat pravdu a žádné skutečnosti nezamlčovat pod hrozbou trestního stíhání v rámci svědecké výpovědi, která byla poskytnuta při ústním jednání dne 18. 8. 2014 mj. i v přítomnosti žalobce, výslovně vypověděla, že žalobce se dopustil dotyčného přestupkového jednání, když slyšela, že při ústním rozhovoru s M. B. byl vůči ní slovně vulgární v tom směru, jak je žalobci kladeno za vinu, přičemž detailně a přitom nerozporně popsala časový sousled událostí, které bezprostředně předcházely daný incident, samotnou slovní rozepři, a také časový sousled událostí, které bezprostředně následovaly po incidentu.
Věrohodnost tvrzení žalobce, že se předmětného přestupkového jednání nedopustil, pak významnou měrou snižuje samotný procesní postoj žalobce poté, co vyslechl svědeckou výpověď M. B., když žalobce v reakci na ni změnil svoje prvotní vyjádření a při ústním jednání dne 18. 8. 2014 již začal připouštět, a to překvapivě rovnou v detailech, že si vzpomíná, že tehdy M. B. přišla na zahradě domu k plotu a chtěla se domluvit o smlouvě na vodu. K tomu žalobce doplnil, že tehdy M. B. sdělil, že v dané záležitosti s ní jednat nebude, nýbrž s jejím manželem, ovšem nadále kategoricky popřel, že by vůči této ženě byl slovně vulgární. Vedle toho žalobce výslovně uvedl, že při rozhovoru byl přítomen pouze on a M. B. s tím, že nikoho jiného neviděl, když až po ukončení hovoru přišel na místo nezletilý T., syn M. B. K těmto svým tvrzením opět žalobce nenavrhl provedení žádného důkazního prostředku a jeho tvrzení tak stálo hned proti dvěma tvrzením, a to jednak M. B. a jednak K. T., které mělo největší důkazní váhu, neboť bylo poskytnuto ve formě kvalifikované svědecké výpovědi. Za tohoto skutkového stavu správní orgán I. stupně legitimně svým rozhodnutím ze dne 18. 8. 2014 uznal žalobce vinným ze spáchání dotyčného přestupku.
K nízké věrohodnosti tvrzení žalobce, že se předmětného přestupkového jednání nedopustil, je pak třeba zmínit, že žalobce v rozporu svým dosavadním tvrzením, že incidentu nebyl nikdo přítomen nežli žalobce a M. B., začal ve svém odvolání vůči prvostupňovému rozhodnutí, že inkriminovanému slovnímu rozhovoru byla přítomna i jiná osoba, a to jeho přítelkyně J. K., a to ve vzdálenosti cca 12 metrů, která obsah rozhovoru neslyšela, a proto jej nemohla ani slyšet svědkyně K. T., která se měla nacházet od místa hovoru ve vzdálenosti cca 25 metrů. V návaznosti na to, pak žalobce navrhl svědecký výslech J. K. na podporu tohoto tvrzení.
V reakci na odvolací námitky se k věci písemně vyjádřila ještě M. B. s tím, že tvrzení žalobce je nepravdivé, neboť svědkyně K. T. seděla na zahradní houpačce, která byla vzdálena jen 10 metrů od incidentu, přičemž slovní rozepři slyšela, když žalobce na poškozenou křičel, v důsledku čehož na místo incidentu přiběhl i její nezletilý syn T., který se o ni bál a zjišťoval, co se děje. Toto tvrzení pak M. B. zopakovala ještě s většími nerozporuplnými detaily v rámci svého vyjádření, které poskytla při ústním jednání dne 8. 12. 2014 v přítomnosti žalobce, a které plně korespondovaly svědecké výpovědi K. T.
Naproti tomu obsah svědecké výpovědi J. K., přítelkyně žalobce, k níž bylo přikročeno z procesní opatrnosti v rámci odvolacího řízení při ústním jednání konaném dne 8. 12. 2014 i za přítomnosti žalobce, byla v příkrém rozporu s tvrzeními žalobce, které uplatnil ve svém odvolání vůči prvostupňovému rozhodnutí, v němž žalobce výslovně tvrdil, že inkriminovanému slovnímu rozhovoru byla přítomna i jiná osoba, a to jeho přítelkyně J. K., a to ve vzdálenosti cca 12 metrů, která obsah rozhovoru neslyšela, a proto jej nemohla ani slyšet více vzdálená svědkyně K. T. Svědkyně J. K. totiž ve zjevném rozporu s právě předestřeným tvrzením žalobce vypověděla, že v rámci inkriminovaného slovního rozhovoru mezi žalobcem a M. B. slyšela pouze slova žalobce, který přitom na poškozenou nebyl vůbec slovně vulgární, o tom, že se s poškozenou bavit nebude, nýbrž pouze s jejím manželem. Zcela překvapivě pak na obranu žalobce ze strany této svědkyně prvně zaznělo, že právě poškozená M. B. měla zvýšit na žalobce hlas a slovně jej urážet. Na tomto místě se soud pozastavuje nad tím, proč tato skutečnost zazněla prvně nikoliv bezprostředně po zahájení přestupkového řízení, nýbrž až v rámci odvolacího řízení, a prvně nikoliv ze strany žalobce, což by představovalo logickou procesní obranu, nýbrž ze strany třetí osoby, třebaže v postavení svědkyně, nicméně v postavení přítelkyně žalobce. S ohledem na všechny tyto skutečnosti a dosavadní výsledky dokazování, kdy je evidentní, že žalobce nemá kladný vztah k M. B., soud ve shodě se žalovaným hodnotí svědecký výslech J. K. jako důkaz s nízkou vypovídací hodnotou.
Na základě výsledků provedeného dokazování před správním orgánem I. stupně i v rámci odvolacího řízení, které se uskutečnilo před žalovaným soud, uzavírá, že v předmětné věci bylo správními orgány obou stupňů bezpečně prokázáno, že se žalobce dopustil vytýkaného přestupkového jednání. Skutkový stav ve věci byl správními orgány náležitě zjištěn, přičemž z jejich strany byly i správně hodnoceny veškeré provedené důkazy. S ohledem na jednoznačnou výpověď svědkyně K. T., která korespondovala vyjádřením M. B., nebylo zapotřebí, aby se správní orgány obou stupňů blíže zabývaly námitkami stran vzdálenosti svědkyně K. T. od místa inkriminovaného hovoru žalobce s M. B. Další dokazování ze strany správních orgánů tak nebylo zapotřebí, navíc žalobce ve správním řízení ani žádné další důkazní prostředky vyjma svědeckého výslechu J. K., který byl realizován, nenavrhoval. Žalobce proto v předmětné žalobě naprosto neopodstatněně namítal, že v přestupkovém řízení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, když žalobcem vznesené návrhy na provedení dokazování byly zamítnuty. Jeho jediný důkazní návrh, a to v podobě výslechu svědkyně J. K., byl akceptován, žádný další důkazní návrh žalobce nevznesl, když se uchyloval jen k nepodloženým tvrzením, která navíc byla vzájemně rozporuplná.
S ohledem na závěr soudu, že před správními soudy byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, soud ve smyslu ust. § 52 s. ř. s. nepřikročil k dokazování, a to výslechem žalobce, dále svědeckými výpověďmi J. K., K. T. a M. B. a také dvěma fotografiemi, které žalobce přiložil k žalobě. Dokazování v tomto směru soud vyhodnotil jako nadbytečné, navíc nelze odhlédnout od toho, že v předmětné věci je soud přezkumným soudem a nikoli nalézacím soudem. Žalobci nic nebránilo v tom, aby návrhy na provedení dokazování, včetně opětovného provádění důkazních prostředků, vznesl v rámci přestupkového řízení, to však žalobce neučinil, a v průběhu přestupkového řízení byl z hlediska návrhů na provedení dokazování, pokud se odhlédne jeho návrh na provedení výslechu svědkyně J. K., v podstatě pasivní.
Žalobce by měl mít na paměti, že již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, který je dostupný na www.nssoud.cz, judikoval, že: „…je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana … jevit dle kontextu věci i jako účelová“ Dále v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že: „Nejvyšší správní soud také předesílá, že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Jinak řečeno, účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí“.
Na základě všech výše uvedených závěrů soud proto podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. předmětnou žalobu zamítl. Pro úplnost soud ještě dodává, že o případné moderaci trestu za dotyčný přestupek soud nerozhodoval, neboť moderace trestu dle ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. připadá v úvahu výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve správní žalobě. Žalobce však o upuštění od trestu v předmětné žalobě nepožádal.
Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému, který sice měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
Iva Tovarová