15 Af 59/2013- 37

Pokračování 2 15Af 59/2013

povinnosti uvedené ve vykonatelném výkazu nedoplatků sestaveném ke dni 6. 3. 2012,
č. j. 19816/12/198971501155. Odvolací orgán napadeným rozhodnutím změnil výrok
exekučního příkazu tak, že se daňová exekuce nařizuje k vymožení částky 1.002.827 Kč
a nákladů exekuce 20.156 Kč, přičemž v seznamu nedoplatků vypustil položky 1 až 4
z důvodu prekluze a u položek 7 až 16 změnil splatnost z 6. 2. 2012 na 6. 9. 1999. Žalobce se
v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalované straně povinnost nahradit mu
náklady soudního řízení.

Na tomto místě soud podotýká, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 5, § 7 písm. a) a § 20
odst. 2 zákona o finanční správě od 1. 1. 2013 přešla působnost z Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem na Odvolací finanční ředitelství, které tak od počátku soudního řízení
v projednávané věci, zahájeného dne 20. 2. 2013, bylo žalovaným. Soud proto z úřední
povinnosti provedl korekci v označení žalované strany a jednal s Odvolacím finančním
ředitelstvím v pozici žalovaného.

V žalobě žalobce předeslal, že Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásil na majetek
žalobce konkurz, jehož účinky nastaly dne 19. 7. 1999. Správce daně jako věřitel přihlásil
svou pohledávku v celkové výši 1.342.003 Kč dne 19. 8. 1999, podáním ze dne 13. 1. 2000
tuto pohledávku snížil o 258.570 Kč. Přihlášená pohledávka sestávala z nezaplacené daně
z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) s příslušenstvím, příslušenství silniční daně
a příslušenství daně z příjmů fyzických osob. Při přezkumném jednání před soudem byla dne

9. 2. 2000 tato pohledávka přezkoumána jako vykonatelná a v rámci rozvrhu byla částečně
uspokojena. Po splnění rozvrhového usnesení soud konkurz usnesením ze dne 5. 5. 2006
zrušil. Žalobce uvedl, že z výzvy správce daně k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne

24. 10. 2006 zjistil, že správce daně eviduje nezaplacené daně za období po prohlášení
konkurzu, neboť úhrady na daňové povinnosti za podstatou byly podle § 59 zákona o správě
daní a poplatků použity na úhradu nejstarších pohledávek.

Žalobce namítal, že správce daně od vydání výzvy ze dne 24. 10. 2006 opakovaně
měnil výši částek, které žalobce na jednotlivých daních za dobu trvání konkurzu dluží.
Žalobce podotkl, že správce konkurzní podstaty za dobu trvání konkurzu řádně platil daně,
tudíž správce daně nemůže mít za dobu po prohlášení konkurzu žádnou pohledávku z titulu
nezaplacených daní a jejich příslušenství a exekučně vymáhané pohledávky neexistují.
K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04,
a konstatoval, že započtení pohledávek vzniklých před prohlášením konkurzu a po něm je
nepřípustné, a proto jsou všechny úkony správce daně k započtení směřující neplatné pro
obcházení zákona. Žalobce zdůraznil, že úhrady provedené správcem konkurzní podstaty
nemohly být započteny na úhradu pohledávek splatných před prohlášením konkurzu.
Podle žalobce byl postup správce daně v této věci nepřehledný, rozporuplný
a vyvolával stav právní nejistoty. Žalobce poznamenal, že správce daně v protokolu ze dne

14. 11. 2006 tvrdil, že v souladu s § 59 zákona o správě daní a poplatků použil platby
poukázané správcem konkurzní podstaty na úhradu pohledávek vzniklých před prohlášením
konkurzu, a následně ve vyjádření ze dne 18. 4. 2012 uvedl, že použil část plateb správce
konkurzní podstaty ve výši 266.829 Kč na úhradu zapodstatových pohledávek a zbytek

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 3 15Af 59/2013

z celkové částky použil na úhradu pohledávek přihlášených do konkurzu. Žalobce připomněl,
že za dobu konkurzu vznikla na DPH daňová povinnost celkem 757.756 Kč a správce
konkurzní podstaty zaplatil 752.976 Kč a na úhradu nejstarších nedoplatků byl použit rovněž
přeplatek na DPH 11.579 Kč. Podle žalobce tudíž za dobu trvání konkurzu vznikl na DPH
přeplatek ve výši 6.790 Kč.

Žalobce dále namítal promlčení pohledávek uvedených pod položkami 5 až 19
exekučního příkazu. U položek 5 až 16 exekučního příkazu žalobce tvrdil, že jejich datum
splatnosti bylo 6. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že konkurz byl prohlášen dne 19. 7. 1999,
nastala splatnost uvedených pohledávek až po prohlášení konkurzu. Podle žalobce není
pravdou, že tyto pohledávky byly přihlášeny do konkurzu, neboť poslední přihlášená
pohledávka byla splatná dne 26. 7. 1999. Závěr odvolacího orgánu, že se jedná o pohledávky
přihlášené do konkurzu a došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty, označil žalobce za
nesprávný. Podle žalobce se v případě položek 5 až 16 jednalo o pohledávky za konkurzní
podstatou, stejně tak jako u položek 17 až 19. U těchto pohledávek nemohlo prohlášením
konkurzu dojít ke stavění běhu promlčecí lhůty. Žalobce konstatoval, že právo vybrat
a vymáhat daňový nedoplatek se v těchto případech promlčelo ještě před doručením výzvy ze
dne 24. 10. 2006.

Podle žalobce ani z exekučního titulu, ani z exekučního příkazu nelze zjistit, zda
vyčíslené nedoplatky příslušenství (penále) byly splatné před prohlášením konkurzu, či po
něm. Žalobce dodal, že dne 19. 6. 2009 vydal správce daně celkem 59 platebních výměrů na
daňové penále, přičemž většina z nich byla k odvolání žalobce zrušena a jen pět odvolání bylo
zamítnuto. Vzhledem k charakteru výkazu nedoplatků ze dne 6. 3. 2012 žalobce dále
z opatrnosti vznesl námitku promlčení všech nároků, které jsou předmětem exekučního
příkazu ze dne 3. 9. 2012. Promlčecí lhůty podle žalobce uplynuly ještě před účinností
daňového řádu, a proto žalobce s odkazem na § 264 daňového řádu vznesl také námitku
prekluze všech těchto nároků, a to jak ve vztahu k daním, tak ve vztahu k jejich příslušenství.
Odvolací orgán se podle žalobce řádně nevypořádal s námitkou promlčení a s námitkou
neexistence exekucí vymáhaných pohledávek.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž
navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a obsah správního spisu. K námitce nezákonného uspokojení daňových
pohledávek vzniklých před prohlášením konkursu z úhrad daňových povinností vzniklých po
prohlášení konkursu správcem konkursní podstaty žalovaný připomněl, že prohlášením
konkursu se daňové řízení nepřerušuje, tudíž probíhalo souběžně s konkursním řízením. Podle
žalovaného správce daně přijal každou úhradu daně poukázanou správcem konkursní podstaty
v souladu s § 59 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků na daň, na kterou byla určena, tuto
platbu dále správce daně použil v souladu s kogentní úpravou priority úhrady daňových
povinností upravenou v § 59 odst. 5 citovaného zákona a v souladu s § 64 odst. 1, 2 a 4
citovaného zákona upravujícím daňový přeplatek a nakládání s ním. Tento postup při úhradě
daňových nedoplatků žalobce správce daně uplatnil v době souběhu konkursního a daňového
řízení v souladu s tehdy platnou a účinnou úpravou placení daní obsaženou v části šesté
zákona o správě daní a poplatků, kdy konkurs na majetek žalobce byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 27 K 5/99 - 481. Podle žalovaného
je žalobce povinen uhradit správci daně všechny splatné a neuhrazené daňové pohledávky
evidované na osobním účtu žalobce ke dni vydání předmětného exekučního příkazu, tj. ke dni

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 4 15Af 59/2013

3. 9. 2012, bez ohledu na to, zda se jedná o pohledávky zapodstatové nebo pohledávky správcem daně přihlášené do konkursního řízení na majetek žalobce.

Žalovaný odmítl námitku nepřehledného a rozporuplného postupu správce daně
vyvolávajícího stav právní nejistoty při aplikaci § 59 zákona o správě daní a poplatků při
použití plateb správce konkursní podstaty na úhradu daňových povinností žalobce tzv.
zapodstatových a na úhradu pohledávek přihlášených správcem daně do konkursu na majetek
žalobce s tím, že o způsobu nakládání správce daně s jednotlivými platbami daně po
prohlášení konkursu byl žalobce informován ve sdělení správce daně ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 34218/12/198972505278, tedy před vydáním předmětného exekučního příkazu.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce ani
žalovaný nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto
projednáním, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za
to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu soud přezkoumal v řízení podle části třetí
hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1
písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady
vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu,
který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že
rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a
toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám
napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové
povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.
Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po
prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná,
neboť napadené rozhodnutí je nezákonné. Nepřisvědčil však všem námitkám žalobce.

Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí,
kterou žalobce spatřoval v tom, že se odvolací orgán řádně nevypořádal s námitkou promlčení
a s námitkou neexistence exekucí vymáhaných pohledávek. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí soud zjistil, že odvolací orgán náležitě popsal své úvahy týkající se běhu lhůt
k vymáhání jednotlivých nedoplatků a vysvětlil rovněž, proč žalobcem zpochybňované
pohledávky považoval za existující. Napadené rozhodnutí proto soud shledal
přezkoumatelným. Z jednotlivých žalobních tvrzení podle názoru soudu vyplývá spíše
nesouhlas žalobce se závěry odvolacího orgánu. Správnost, či nesprávnost jeho argumentace
však není otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti, která
bude posouzena níže.

Soud přisvědčuje žalobci, že spisová dokumentace v projednávané věci je poněkud
nepřehledná. To však samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí. V zájmu vyšší přehlednosti odůvodnění tohoto rozsudku bude soud v další části
odůvodnění postupovat systematicky podle jednotlivých položek uvedených v exekučním
příkazu, který byl změněn žalobou napadeným rozhodnutím. Ve vztahu k položkám 1 až 4

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 5 15Af 59/2013

exekučního příkazu soud připomíná, že u těchto pohledávek odvolací orgán uznal, že došlo k prekluzi, a proto je z exekučního příkazu vypustil. Soud se jimi tudíž nebude zabývat.

Ve vztahu k položkám 5 až 19 exekučního příkazu žalobce namítal promlčení a tvrdil,
že nebyly přihlášeny do konkurzu, tudíž nemohlo dojít ke stavění běhu promlčecí lhůty. Tato
námitka je zčásti důvodná.

Pod položkou 5 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35703/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001348
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 5. 1998 do 31. 5. 1998 ve výši 114.438 Kč; penále bylo vypočteno ke dni 27. 5. 1999.
Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená částka splatná dne 6. 9. 1999.
Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří přílohu k přihlášce pohledávek
správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud zjistil, že pohledávka ve výši

114.438 Kč z titulu platebního výměru č. 990001348 byla přihlášena do konkurzu. Ke dni
vydání platebního výměru zbývalo z uvedené částky uhradit 113.849 Kč.

Pod položkou 6 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35704/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001349
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 6. 1998 do 30. 6. 1998 ve výši 4.826 Kč; penále bylo vypočteno ke dni 27. 5. 1999. Podle
platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená částka splatná dne 6. 9. 1999.
Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří přílohu k přihlášce pohledávek
správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud zjistil, že pohledávka ve výši

4.826 Kč z titulu platebního výměru č. 990001349 byla přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 7 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35706/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001351
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 8. 1998 do 31. 8. 1998 ve výši 19.569 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 19.569 Kč z titulu platebního výměru č. 990001351 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 8 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35707/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001352
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 9. 1998 do 30. 9. 1998 ve výši 23.107 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 23.107 Kč z titulu platebního výměru č. 990001352 byla
přihlášena do konkurzu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 6 15Af 59/2013

Pod položkou 9 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35708/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001353
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 10. 1998 do 31. 10. 1998 ve výši 23.094 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 23.094 Kč z titulu platebního výměru č. 990001353 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 10 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35709/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001354
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od
1. 11. 1998 do 30. 11. 1998 ve výši 17.102 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 17.102 Kč z titulu platebního výměru č. 990001354 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 11 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35710/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001355
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od
1. 12. 1998 do 31. 12. 1998 ve výši 14.300 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 14.300 Kč z titulu platebního výměru č. 990001355 [ve výkazu
nedoplatků je vlivem chyby v psaní uvedeno č. 990001354, pozn. soudu] byla přihlášena do
konkurzu.

Pod položkou 12 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35711/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001356
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od
1. 1. 1999 do 31. 1. 1999 ve výši 12.797 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 12.797 Kč z titulu platebního výměru č. 990001356 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 13 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35712/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001357
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 2. 1999 do 28. 2. 1999 ve výši 10.144 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 7 15Af 59/2013

přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 10.144 Kč z titulu platebního výměru č. 990001357 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 14 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35713/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001358
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 3. 1999 do 31. 3. 1999 ve výši 7.386 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 7.386 Kč z titulu platebního výměru č. 990001358 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 15 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35714/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001359
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 4. 1999 do 30. 4. 1999 ve výši 4.834 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 4.834 Kč z titulu platebního výměru č. 990001359 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 16 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35715/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001360
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na DPH za zdaňovací období od

1. 5. 1999 do 31. 5. 1999 ve výši 2.109 Kč; penále bylo vypočteno ke dni prohlášení
konkurzu, tj. k 19. 7. 1999. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená
částka splatná dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří
přílohu k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud
zjistil, že pohledávka ve výši 2.109 Kč z titulu platebního výměru č. 990001360 byla
přihlášena do konkurzu.

Pod položkou 17 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35728/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001362
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 1997 ve výši 388 Kč; penále bylo vypočteno ke dni

26. 1. 1998. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená částka splatná dne
6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří přílohu k přihlášce
pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud zjistil, že pohledávka
ve výši 388 Kč z titulu platebního výměru č. 990001362 byla přihlášena do konkurzu. Ke dni
vydání platebního výměru zbývalo z uvedené částky uhradit 387 Kč.

Pod položkou 18 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 12. 8. 1999,
č. j. 35729/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001363
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 8 15Af 59/2013

zdaňovací období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 ve výši 132 Kč; penále bylo vypočteno ke dni

28. 7. 1998. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená částka splatná dne
6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří přílohu k přihlášce
pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud zjistil, že pohledávka
ve výši 132 Kč z titulu platebního výměru č. 990001363 byla přihlášena do konkurzu. Ke dni
vydání platebního výměru zbývalo z uvedené částky uhradit 131 Kč.

Pod položkou 19 exekučního příkazu je uveden platební výměr ze dne 13. 8. 1999,
č. j. 35832/99/198970/1155. Tento platební výměr vydal správce daně pod č. 990001380
a jeho prostřednictvím sdělil žalobci daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1995 ve výši 36.890 Kč; penále bylo vypočteno ke
dni 6. 2. 1996. Podle platebního výměru a připojené doručenky byla uvedená částka splatná
dne 6. 9. 1999. Z výkazu nedoplatků č. j. 35984/99/198040/0639, který tvoří přílohu
k přihlášce pohledávek správce daně do konkurzu žalobce ze dne 17. 8. 1999, soud zjistil, že
pohledávka ve výši 36.890 Kč z titulu platebního výměru č. 990001380 byla přihlášena do
konkurzu. Ke dni vydání platebního výměru zbývalo z uvedené částky uhradit 36.462 Kč.

Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění soudu, všechny pohledávky uvedené pod
položkami 5 až 19 exekučního příkazu ke dni prohlášení konkurzu 19. 7. 1999 prokazatelně
existovaly, neboť se jednalo o daňové penále, které vzniká ze zákona v okamžiku prodlení s
plněním daňové povinnosti. Žalobce by měl mít na paměti, že podle § 14 odst. 1 písm. g)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni prohlášení
konkurzu na majetek žalobce (19. 7. 1999) [dále jen „zákon o konkurzu“], k účinkům
prohlášení konkurzu patří, že „… nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být
uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné.“ Správce daně byl tudíž oprávněn
do konkurzu přihlásit i výše uvedené pohledávky, jejichž splatnost nastala teprve dne

6. 9. 1999, což také učinil. Předmětné pohledávky tedy byly do konkurzu řádně přihlášeny.
Snížení celkové přihlášené částky o 258.570 Kč, realizované přípisem správce daně ze dne

11. 1. 2000, se uvedených pohledávek netýkalo, neboť jeho důvodem byl vyměřený
nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období červenec 1999, které s položkami uvedenými
v exekučním příkazu nijak nesouvisí.

Podle § 20 odst. 8 zákona o konkurzu platí, že „[p]řihláška pohledávky má pro běh
lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.“ To znamená,
že po dobu trvání konkurzu neběží u řádně přihlášených pohledávek promlčecí lhůta.
Promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky v dané době upravoval § 70 zákona o správě
daní a poplatků. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení platilo, že „[p]rávo vybrat a vymáhat
daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek
splatným.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení dále platilo, že „[j]e-li proveden úkon
směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje
a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový
dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let
počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových
nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5.“

Všechny pohledávky uvedené pod položkami 5 až 19 exekučního příkazu byly splatné dne 6. 9. 1999, konec promlčecí lhůty tudíž podle § 70 odst. 1 zákona o správě daní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 9 15Af 59/2013

a poplatků připadl na 31. 12. 2005. Vzhledem k tomu, že v okamžiku splatnosti předmětných
pohledávek již byl na majetek žalobce prohlášen konkurz, promlčecí lhůta do skončení
konkurzu neběžela. Konkurz byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

5. 5. 2006, č. j. 27 K 5/99 - 481. Teprve po právní moci předmětného usnesení, která nastala
dne 2. 6. 2006, pokračoval běh šestileté promlčecí lhůty, ze které dosud neuplynul ani jeden
den. Konec této lhůty by tudíž připadl na 2. 6. 2012.

Dne 24. 10. 2006 vydal správce daně výzvu k zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě
č. j. 53157/06/198971/1155, která má z hlediska běhu promlčecí lhůty účinky uvedené
v citovaném § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, tj. přerušení lhůty a počátek běhu
lhůty nové po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl žalobce o tomto úkonu zpraven
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005 - 35,
www.nssoud.cz). Předmětná výzva byla žalobci doručena dne 8. 11. 2006, tudíž od 1. 1. 2007
počala plynout nová promlčecí lhůta, jejíž konec by podle § 70 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků připadl na 31. 12. 2012.

Dne 1. 1. 2011 nabyl účinnosti daňový řád, který již institut promlčení práva vymáhat
daňové nedoplatky neupravuje. Namísto toho obsahuje v § 160 úpravu lhůty pro placení daní,
která je podobně jako dřívější promlčecí lhůta šestiletá, počítá se však od okamžiku splatnosti
daně. Podle § 264 odst. 3 daňového řádu platí, že „[p]ro posouzení běhu a délky lhůty, která
započala podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
postupuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu, jež je jí svou povahou
a účelem nejbližší; tato lhůta neskončí dříve než v den, ve který by končila podle dosavadních
právních předpisů.“ Promlčecí lhůta počala plynout za účinnosti zákona o správě daní
a poplatků, ovšem s účinností od 1. 1. 2011 je třeba ji posuzovat podle § 160 daňového řádu
jako lhůtu pro placení daní. S ohledem na citované přechodné ustanovení však nemohla
skončit dříve než dne 31. 12. 2012.

Soud zjistil, že v předmětné výzvě k zaplacení nedoplatků ze dne 24. 10. 2006 byly
zahrnuty všechny pohledávky uvedené pod položkami 5 až 19 exekučního příkazu. Podle
§ 160 odst. 3 daňového řádu platí, že „[ú]konem přerušujícím běh lhůty pro placení daně je
a) zahájení exekučního řízení podle tohoto nebo jiného zákona, b) zřízení zástavního práva,
nebo c) oznámení rozhodnutí o posečkání.“ Vzhledem k tomu, že v projednávané věci před
uplynutím lhůty k placení daně (31. 12. 2012) bylo dne 3. 9. 2012 vydáním exekučního
příkazu zahájeno exekuční řízení podle daňového řádu (srov. § 178 odst. 1 daňového řádu),
nemohlo v případě pohledávek uvedených pod položkami 5 až 19 exekučního příkazu dojít
k promlčení, ani k prekluzi práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Od vydání
exekučního příkazu běží podle § 160 odst. 1 daňového řádu nová šestiletá lhůta k placení,
resp. vybrání či vymáhání daně.

Na tomto místě je však třeba uvést, že pohledávka z titulu platebního výměru
č. j. 35703/99/198970/1155 (položka 5 exekučního příkazu) byla ve výzvě k zaplacení
nedoplatků ze dne 24. 10. 2006 vyčíslena částkou ve výši 92.535,50 Kč, tj. částkou menší,
než jaká je uvedena v exekučním příkazu. Rozdíl mezi částkou uvedenou v exekučním
příkazu pod položkou 5 (113.849 Kč) a částkou uvedenou v předmětné výzvě (92.535,50 Kč)
je proto nutné považovat za promlčený. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že dne 7.

3. 2012 vydal správce daně další výkaz nedoplatků, ve kterém již u platebního výměru

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 10 15Af 59/2013

č. j. 35703/99/198970/1155 (položka 5 exekučního příkazu) uvedl částku 113.849 Kč. Za
účinnosti daňového řádu lze totiž běh lhůty pro placení daně přerušit jen zahájením
exekučního řízení podle tohoto nebo jiného zákona, zřízením zástavního práva nebo
oznámením rozhodnutí o posečkání (srov. § 160 odst. 3 daňového řádu).

Ve vztahu k položkám 55 až 58 exekučního příkazu soud podotýká, že příslušné
platební výměry byly vydány dne 19. 6. 2009, resp. dne 22. 1. 2010, tudíž do okamžiku
vydání exekučního příkazu ani zdaleka neuplynula šestiletá promlčecí lhůta podle § 70 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků, resp. lhůta k placení daní podle § 160 odst. 1 daňového řádu.
U těchto položek tak nemohlo dojít ani k promlčení, ani k prekluzi práva příslušné daňové
nedoplatky vybrat a vymáhat.

Dále se soud zaměřil na položky 20 až 54 exekučního příkazu, k nimž se vztahovaly
námitky žalobce zpochybňující postup správce daně, který v průběhu konkurzu započítával
úhradu daňových povinností vzniklých za trvání konkurzu na daňové nedoplatky vzniklé před
prohlášením konkurzu. Soud zdůrazňuje, že podle § 2 odst. 3 zákona o konkurzu je cílem
konkursu dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Podle § 31 odst. 1
zákona o konkurzu platí, že „[n]ároky na vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2), pohledávky
za podstatou (§ 31 odst. 2), nároky na oddělené uspokojení (§ 28) a pracovní nároky (§ 31
odst. 3) lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Jiné nároky lze uspokojit jen
podle pravomocného rozvrhového usnesení.“ Současně podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkurzu platí, že po dobu trvání konkurzu není přípustné započtení na majetek patřící do
podstaty.

Soud připomíná, že problematikou vztahu řízení o konkurzu a daňového řízení se ve
své judikatuře opakovaně zabýval Ústavní soud. V nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn.
I. ÚS 544/02, www.usoud.cz, vyslovil, že „… daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se),
ale okamžikem prohlášení konkursu pro něj platí omezení stanovená zákonem o KV, včetně
zákazu započtení. Postup podle § 64 odst. 2 zákona o SpDP, tj. použití přeplatku daně na
úhradu případného nedoplatku u jiné daně, je fakticky započtením, protože se jím dosahuje
stejného účinku jako u "klasického" započtení (srov. § 580 a násl. občanského zákoníku). …
Jednostranné započítávání prováděné finančním úřadem by v konečném důsledku vedlo
k odčerpávání prostředků z konkursní podstaty a zákon o KV by tím ztrácel svůj smysl.
Ustanovení § 31 odst. 1 zákona o KV připouští uspokojení pohledávek za podstatou kdykoli
v průběhu konkursního řízení za splnění dvou podmínek: 1) musí se jednat o pohledávky
vzniklé po prohlášení konkursu; 2) o tomto uspokojení (nakládání s majetkem podstaty)
nemůže jednostranně rozhodovat věřitel (v posouzeném případě finanční úřad - správce
daně), ale toto rozhodnutí je oprávněn učinit pouze správce konkursní podstaty [§ 14 odst. 1
písm. a) zákona o KV]. … s prostředky podstaty nemůže jednostranně disponovat věřitel
[ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o KV], v posuzované věci tedy finanční úřad.“
K podobným závěrům dospěl Ústavní soud také v nálezu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn.
II. ÚS 35/05, www.usoud.cz, kde připomněl, že z čl. 11 Listiny základních práv a svobod
nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004,
www.nsoud.cz, uvedl, že „… zákon o konkursu a vyrovnání ve vztahu k zákonu o správě daní
a poplatků povahu zákona speciálního, ve vztahu k plnění těch funkcí zákona o správě daní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 11 15Af 59/2013

a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. To znamená, že daňové
pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu
konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení.“
V rozsudku ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že
„… cílem konkursu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova
majetku. Pro konkursní řízení je typické, že je zde více věřitelů, kteří uplatňují více
majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému dlužníku, a kteří se
z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro tyto účely hledí, jako na dlužníkův
majetek, ač je vlastnicky připsán osobám jiným) uspokojí poměrně. Podstatu konkursního
řízení ostatně vystihuje samo slovo "konkurs", jež pochází z latinského termínu "concursus
creditorum", odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za
účelem jejich uspokojení z konkursní podstaty. Má-li být v tomto rámci naplněn účel zákona
o konkursu a vyrovnání a cíl konkursu, pak nemůže po prohlášení konkursu dojít (nestanoví-li
zákon výslovně jinak) k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jiným způsobem než
prostřednictvím konkursu, a to bez zřetele k tomu, zda pohledávky budou zcela nebo zčásti
uhrazeny až prostřednictvím rozvrhu (§ 30 ZKV) nebo (např. jako pohledávky za podstatou)
již v průběhu konkursního řízení (srov. 31 odst. 1 ZKV). Proto také zákon o konkursu
a vyrovnání na dalších místech označuje plnění, jichž by se (nad rámec v něm výslovně
vymezený) po prohlášení konkursu dostalo od dlužníka jen některým věřitelům, za právně
neúčinná nebo odporovatelná a zabraňuje tomu, aby si věřitelé vynutili úhradu svých
pohledávek v soudních sporech mimo konkurs; takovým jednáním by totiž bylo mařeno
částečné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů …“

S uvedenými závěry se soud plně ztotožňuje a podotýká, že je nutné z nich vycházet
i při posuzování důvodnosti žaloby v projednávané věci. Mezi účastníky není sporu o tom, že
správce konkurzní podstaty žalobce v průběhu konkurzu řádně plnil své povinnosti ve vztahu
ke správci daně a hradil daňové povinnosti, které vznikly v průběhu konkurzu. Sporná otázka
spočívá v tom, zda byl správce daně oprávněn postupem podle § 59 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků použít úhradu daně na úhradu jiných daňových povinností v pořadí v tomto
ustanovení uvedeném. Podle názoru soudu k tomu oprávněn nebyl.

Soud zdůrazňuje, že je třeba především vycházet ze smyslu a účelu řízení o konkurzu,
který spočívá v poměrném uspokojení přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů. Byl-li
na majetek daňového subjektu prohlášen konkurz, musí správce daně respektovat práva
a povinnosti, které pro něj vyplývají ze zákona o konkurzu. Tento zákon důsledně rozlišuje
pohledávky, které vznikly před prohlášením konkurzu a které je třeba přihlásit (§ 20 zákona
o konkurzu), a pohledávky, které vznikají v průběhu konkurzu a které mohou mít charakter
pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 zákona o konkurzu). Toto rozlišení platí i pro
pohledávky státu, včetně pohledávek daňových. Správce daně postupoval správně, pokud po
prohlášení konkurzu na majetek žalobce rozdělil své pohledávky na část, která vznikla po
prohlášení konkurzu a spadala do režimu § 31 odst. 2 zákona o konkurzu, a část, která vznikla
před jeho prohlášením, a tuto do konkurzu přihlásil. Toto rozdělení pak byl ovšem povinen
respektovat po celou dobu trvání konkurzu.

Jak již bylo uvedeno výše, pohledávky přihlášené správcem daně do konkurzu žalobce
mohly být uspokojeny pouze podle pravomocného rozvrhového usnesení (§ 31 odst. 1 zákona
o konkurzu). V průběhu konkurzu pak mohly být uspokojeny jen pohledávky správce daně,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 12 15Af 59/2013

které vznikly po prohlášení konkurzu (§ 31 odst. 1 a 2 zákona o konkurzu). Pokud tedy
správce konkurzní podstaty posílal správci daně v průběhu konkurzu platby daňových
povinností, které vznikly za trvání konkurzu, bylo povinností správce daně v souladu
s citovanými ustanoveními zaúčtovat tyto platby pouze na daňové povinnosti vzniklé za
trvání konkurzu. Tuto povinnost správce daně nedodržel, čímž porušil nejen § 31 odst. 1
zákona o konkurzu, ale dopustil se také ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) téhož zákona
zakázaného započtení a porušil současně i vlastní smysl a účel konkurzu. Správce daně svým
postupem rovněž zcela neoprávněně získal privilegované postavení oproti ostatním věřitelům
žalobce, neboť započtením plateb na nejstarší daňové povinnosti omladil své pohledávky a
snížil riziko jejich promlčení po skončení konkurzu. Učinil tak navzdory výslovnému zákazu
vyplývajícímu ze zákona o konkurzu i z výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního
soudu.

S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavírá, že správce daně nebyl oprávněn při
zaúčtování plateb určených na pohledávky za podstatou aplikovat ustanovení § 59 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků a byl povinen tyto platby započíst jen na tu daňovou
povinnost, na kterou byly určeny správcem konkurzní podstaty v souladu se zákonem
o konkurzu. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že po prohlášení konkurzu na majetek
žalobce vznikaly pohledávky za podstatou na DPH a na dani silniční. Zapodstatové
nedoplatky za dobu konkurzu činily 757.756 Kč, správce konkurzní podstaty zaslal na jejich
úhradu částku 752.976 Kč, kterou správce daně použil na úhradu nejstarších nedoplatků.
Současně vznikly za trvání konkurzu dva nadměrné odpočty na DPH v celkové výši

11.579 Kč. Tyto skutečnosti potvrdil také žalobce v podané žalobě. Podle názoru soudu je tak
zcela zřejmé, že platby ze strany správce konkurzní podstaty ve spojení s nadměrnými
odpočty vzniklými v době trvání konkurzu plně pokryly daňové povinnosti vzniklé za trvání
konkurzu, tj. zapodstatové pohledávky správce daně, který je měl zaúčtovat právě a jedině na
úhradu zapodstatových pohledávek. Žalovaným zmíněné ustanovení § 33 odst. 3 věty první
zákona o konkurzu, podle kterého k úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít
prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem,
přitom na danou věc vůbec nedopadá, neboť cílí na nakládání s prostředky ze strany správce
konkurzní podstaty, nikoli věřitele, kterým je v daném případě stát reprezentovaný správcem
daně. Z uvedeného ustanovení proto ani nelze dovodit oprávnění správce daně použít § 59
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.

Správce daně tudíž pochybil, pokud úhradu daně ze strany správce konkurzní podstaty
jakožto úhradu pohledávky za podstatou použil na úhradu jiné daňové povinnosti, než na
jakou byla v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o konkurzu určena. Je proto třeba
vycházet z toho, že všechny daňové povinnosti žalobce, které vznikly v průběhu konkurzu,
správce konkurzní podstaty řádně uhradil. To znamená, že položky 20 až 54 exekučního
příkazu, tj. pohledávky vzniklé za trvání konkurzu, představují pohledávky, které již byly
zaplaceny, a proto nemohou být předmětem exekuce. Předmětem exekuce současně nemohou
být ani starší daňové nedoplatky žalobce, které nebyly v exekučním příkazu vůbec uvedeny,
neboť na ně správce daně nesprávně započetl platby inkasované od správce konkurzní
podstaty a nesprávně je považoval za uhrazené. Právo vymáhat tyto starší nedoplatky, které
vznikly před prohlášením konkurzu a nebyly v exekučním příkazu uvedeny, již podle § 160
odst. 1 daňového řádu zaniklo v důsledku uplynutí lhůty pro jejich vymáhání.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 13 15Af 59/2013

S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je
nezákonné, neboť odvolací orgán nezohlednil skutečnost, že položka 5 exekučního příkazu je
zčásti promlčená a položky 20 až 54 exekučního příkazu představují pohledávky, které byly
v průběhu konkurzu na majetek žalobce řádně uhrazeny. Soud shledal žalobu důvodnou
a napadené rozhodnutí odvolacího orgánu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil.
Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení,
v němž je ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše uvedenými závěry soudu.

Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty
první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 9.800 Kč. Náhrada se
skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 6.200 Kč za dva úkony právní
služby právní zástupkyně žalobce po 3.100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013
[převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d)]
a z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokátky [dva režijní paušály po 300 Kč
podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006]. Žádné další
náklady zástupkyně žalobce neuplatnila, ani navzdory výzvě soudu ze dne 20. 5. 2013,
č. j. 15 Af 59/2013 - 27, nedoložila, že je plátcem DPH, proto soud přiznal náhradu nákladů
řízení bez DPH.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 15. června 2015

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 14 15Af 59/2013

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)