[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně K. K., bytem x, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Medkem, advokátem se sídlem Bojínkova 1569/3, 198 00 Praha 9, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 00 Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Poděbrady, se sídlem Jiřího náměstí 20, 290 31 Poděbrady, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2013 č. j. 079436/2013/KUSK, o povolení stavby,
takto:
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně podala žalobu na zrušení rozhodnutí žalovaného výše označeného, kterým žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Poděbrady, odboru výstavby a územního plánování ze dne 1. 3. 2013, č. j. 0007898/VUP/2013/JČe, o umístění stavby a udělení stavebního povolení na stavbu zimního stadionu Poděbrady, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedla, že má za to, že rozhodnutím žalovaného i stavebního úřadu byla zkrácena na svých právech a je přesvědčena, že obě rozhodnutí jsou nezákonná.
Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že je spoluvlastnicí pozemků v k. ú. Poděbrady zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. x, které sousedí s pozemky st. p. č. x, v k. ú. Poděbrady přímo dotčenými realizací stavby x (dále jen stavba). Z tohoto důvodu je účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení týkajícího se vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení ohledně umístění a realizace stavby.
Uvedla, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal v podstatě se žádnou skutečností, které v odvolání rozhodnutí stavebního úřadu vytýkala. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze mechanicky převzal text jejího odvolání a k samotným námitkám se vyjádřil pouze obecným, v řadě případů nepřesným způsobem, přičemž některé z nich vypořádal odkazem na jiné, absolutně nepřiléhavé části napadeného rozhodnutí. Navíc se žalovaný svým postupem v odvolacím řízení dopustil dalších nezákonností a pochybení, v důsledku kterých celé řízení zatížil dalšími vadami.
Žalobkyně tedy shledává nezákonnost správních rozhodnutí obou stupňů v procesních vadách řízení, nesprávném věcném posouzení jejích námitek a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí o těchto námitkách.
Zásadní vady společného řízení vedeného stavebním úřadem, které v odvolání napadala, spočívaly zejména v tom, že stavební úřad nesprávně vymezil okruh účastníků společného územního a stavebního řízení podle stavebního zákona, nesprávně poučil účastníky společného řízení o právech, která mohou v řízení uplatňovat a to zejména ve vztahu k účastníkům územního řízení a v nařízení jednoho ústního jednání za situace, kdy stavební zákon přiznává účastníkům jednotlivých řízení a veřejnosti odlišný okruh práv.
Uvedla, že při spojení územního a stavebního řízení byl stavební úřad povinen postupovat podle § 78 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 a § 140 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů tak, že měl vymezit oba okruhy účastníků řízení tak, jakoby řízení probíhala samostatně. V projednávané věci měl stavební úřad povinnost vymezit zvlášť okruh účastníků územního řízení podle § 85 stavebního zákona a zvlášť okruh účastníků stavebního řízení podle § 109 stavebního zákona. Stavební úřad však v oznámení konkrétně vymezil pouze účastníky stavebního řízení podle § 109 odst. 1 stavebního zákona a naprosto opomněl vymezit jednotlivě okruh účastníků územního řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákona. V důsledku postupu stavebního úřadu došlo nepochybně ke zkrácení práv účastníků územního řízení včetně práv žalobkyně. Tuto skutečnost žalobkyně namítala v řízení před stavebním úřadem i v odvolání proti jeho rozhodnutí, úřady však tyto vady žádným způsobem nenapravily.
Namítla, že správní orgán je povinen poskytnout dotčeným osobám přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech. Námitky podle § 114 stavebního zákona, které přísluší podat účastníkům stavebního řízení, jsou co do rozsahu významně odlišné a jejich rozsah je výrazně užší, než u námitek, které stavební zákon přiznává účastníkům územního řízení podle § 89 stavebního zákona. Účastníci územního řízení musí být poučeni o právu podat podle § 89 odst. 4 stavebního zákona námitky „proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým je jejich právo přímo dotčeno“. Stavební úřad však nesplnil povinnost řádně poučit účastníky územního řízení, neboť v oznámení pouze obecně uvedl, že účastníci řízení jsou oprávněni uplatnit své námitky nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Účastníky stavebního řízení dále poučil, že jsou oprávněni podat námitky podle § 114 odst. 1 stavebního zákona a co může být obsahem takových námitek, na poučení účastníků územního řízení o obsahu námitek však zcela rezignoval. V důsledku neúplného poučení byli žalobkyně a ostatní účastníci územního řízení zkráceni na svých právech uplatnit námitky v územním řízení v rozsahu, který vyplývá z § 89 odst. 4 stavebního zákona. Absenci toho poučení žalobkyně namítala jak ve svých námitkách v řízení, tak v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, avšak stavební úřad ani žalovaný se k namítané vadě stavebního řízení v prvoinstančním ani napadeném rozhodnutí nevyjádřili.
Stavební zákon ukládá stavebnímu úřadu v § 87 odst. 1 stavebního zákona nařídit v územním řízení veřejné ústní jednání, ve kterém je veřejnost oprávněna uplatnit své připomínky. Naproti tomu ve stavebním řízení byl stavební úřad povinen nařídit ústní jednání, kterého byli oprávněni se zúčastnit pouze účastníci řízení a dotčené správní orgány, tedy jednání, které je svou povahou neveřejné. Podle názoru žalobkyně postupoval stavební úřad v rozporu se zákonem, pokud nařídil a provedl k projednání ve společném územním a stavebním řízení pouze jediné společné jednání, neboť tohoto jednání se účastnily skupiny účastníků s odlišnými právy a povinnostmi a přítomnost na tomto jednání byla povolena rovněž veřejnosti, které však účast na jednání ve stavebním řízení stavební zákon nedovoluje. Žalobkyně je přesvědčena, že konání jediného ústního jednání ve spojeném územním a stavebním řízení je další závažnou vadou řízení. Tuto skutečnost namítala jak ve svých námitkách v řízení, tak v odvolání, ale ani stavební úřad ani žalovaný v napadeném rozhodnutí se s její námitkou důkladně nevypořádali a vadu neodstranili.
Žalobkyně má za to, že vzhledem k uvedeným zásadním procesním pochybením obou správních orgánů je nezbytné napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí stavebního úřadu zrušit a provést celé řízení řádně a v souladu se zákonem znovu.
Pokud by se s tímto závěrem soud neztotožňoval, uvedla dále skutečnosti, které dokládají nesprávné věcné posouzení jejích námitek těmito správními orgány a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o těchto námitkách:
Uvedla, že se domnívá, že stavební úřad byl povinen se v rozhodnutí se vypořádat s námitkami účastníků řízení a s připomínkami veřejnosti. Rovněž žalovaný byl povinen v řízení o odvolání přezkoumat rozhodnutí správního orgánu 1. stupně v rozsahu námitek uvedených v odvolání žalobkyně a v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl povinen v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu uvést důvody, podklady, úvahy a způsob jejich hodnocení. Správní orgány však tuto povinnost nedodržely a vydaná rozhodnutí jsou proto neúplná a nepřezkoumatelná.
K věcnému posouzení jednotlivých námitek správními orgány žalobkyně uvedla, že v řízení namítala skutečnost, že stavební úřad ve společném řízení nevymezil přesně okruh účastníků územního řízení a účastníků stavebního řízení, nestanovil jednotlivým skupinám účastníků rozsah jejich práv, k těmto námitkám nepřihlédl a žalovaný v napadeném rozhodnutí se k námitkám jen obecně vyjádřil tak, že „vzhledem k tomu, že účastníci řízení pro územní a stavební řízení jsou shodní, nezjistili jsme, že by spojením řízení některému účastníkovi řízení vznikla újma“.
Není však pravdou, že okruh účastníků územního řízení a stavebního řízení je stejný, už jen z toho důvodu, že účastníkem stavebního řízení podle oznámení není Město Poděbrady, které je účastníkem územního řízení. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek NSS č. j. 4 As 25/2009-163 ze dne 30. 9. 2009 a uvedla, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto nedostačující. Se zněním dokumentu, na který žalovaný odkazuje na str. 6 rozhodnutí stavebního úřadu „rozhodnutí pro společné řízení“, nebyl žádný z účastníků řízení seznámen a žalovaný rovněž neuvedl, na základě jakých podkladů dospěl k závěru, že spojením územního a stavebního řízení nevznikla žádnému účastníkovi újma. Námitku týkající se absence řádného poučení účastníků územního řízení žalovaný rovněž neodůvodnil. K námitce, že je třeba provést oddělená ústní jednání pro oba druhy řízení, obecně uvedl účel a zákonné důvody pro spojení řízení a uzavřel, že ústní jednání se vedlo společně v souladu s § 140 správního řádu.
Žalobkyně dále namítla, že žalovaný dostatečně nevypořádal její námitku spočívající ve snížení tržní hodnoty její nemovitosti v důsledku stavby a pochybil, pokud její námitku vypořádal jen odkazem na argumentaci stavebního úřadu, ačkoliv své námitky v odvolání věcně rozšířila a konkretizovala. Rovněž namítla, že žalovaný i stavební úřad nesprávně vyhodnotili její námitky týkající se parkovacích míst a kapacitních možností infrastruktury. Poukázala na to, že správní orgány obou stupňů pominuly, že stavba bude mít po dokončení sice nižší kapacitu, avšak vyšší frekvenci využití. S výše uvedeným pak podle žalobkyně rovněž souvisí pravděpodobné zhoršení ovzduší, k čemuž rovněž nebylo správními orgány přihlédnuto.
Žalobkyně také namítla, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil námitku týkající se bezpečnosti obyvatel v dané lokalitě a upozornila, že stanovisko Policie ČR, na které se žalovaný odvolává, se věnuje toliko dopravnímu značení v kontextu k bezpečnosti a plynulosti dopravního provozu a bezpečnosti chodců se nikterak nevěnuje, nadto se zabývá pouze situací po dobu realizace stavby a nikoliv jejími dopady na dopravní situaci po jejím dokončení.
Žalobkyně závěrem shrnula, že žalovaný její námitky nevypořádal po věcné stránce buď vůbec, nebo zcela nedostatečně a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelným. Z toho důvodu navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že jelikož okruh účastníků územního a stavebního řízení byl v projednávané věci shodný, neshledal, že by se stavební úřad dopustil při spojení územního a stavebního řízení pochybení. K otázce očekávané návštěvnosti uvedl, že žádný vlastník nemovitosti nemá právní nárok na to, aby se v důsledku nově povolených staveb neměnila intenzita užívání stávajících komunikací. Ve zbytku odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl zamítnout žalobu jako nedůvodnou.
Žalobkyně k vyjádření žalovaného v replice uvedla, že není sporu o tom, že se v projednávané věci nejedná o novou stavbu. Poukázala však na skutečnost, že ve věci bylo vydáno stavební povolení, což je třeba pouze v případě, že stavební úpravy mění účel nebo užívání stavby.
Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti:
Dne 3. 9. 2012 podalo Město Poděbrady žádost o stavební povolení na stavbu zimního stadionu. Dne 29. 1. 2013 vydal stavební úřad oznámení o spojení územního a stavebního řízení, zahájení společného řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání. Dne 1. 3. 2013 pod č. j. 0007898/VUP/2013/JČe vydal stavební úřad podle § 72 a § 92 stavebního zákona a § 9 vyhl. č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření rozhodnutí o umístění stavby a podle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 vyhl. č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, současně i stavební povolení na stavbu x Poděbrady, Poděbrady II, na pozemcích st. č. x,(zastavěná plocha a nádvoří), st. č. x, (zastavěná ploch a nádvoří), x, (ostatní plocha), x, (ostatní plocha) a parc. č. x, (ostatní plocha) vše v kat. úz. Poděbrady. V odůvodnění odmítl argumentaci žalobkyně, že měla být vedena samostatná jednání pro územní a stavební řízení, a uvedl, že postupoval v souladu se zákonem. Zamítl námitku týkající se snížení ceny nemovitostí žalobkyně a uvedl, že nemovitosti žalobkyně bude možno po dokončení stavby užívat ve stejném rozsahu, jako doposud. Stavební úřad rovněž zamítl námitku žalobkyně, týkající se zvýšení dopravy a s tím spojeného zhoršení kvality ovzduší. Poukázal na to, že kapacita stadionu se oproti minulosti snižuje o více jak polovinu a provoz spojený s návštěvou zimního stadionu bude s přihlédnutím k provozu na komunikaci Husova nepodstatný. S odvoláním na snížení kapacity stadionu zamítl stavební úřad i námitku ohledně nedostatečnosti parkovacích ploch. Stavební úřad rovněž zamítl námitku, že stavbou dojde ke snížení pohody bydlení s poukazem na to, že stavbou nedojde ke změně charakteru lokality, jelikož zimní stadion je v lokalitě provozován již od roku 1980. Konečně stavební úřad zamítl i námitku upozorňující na možné ohrožení bezpečnosti chodců, a to zejména s ohledem na dvě nedaleké školy. Stavební úřad uvedl, že školy se nacházejí ve vzdálenosti 670 m a 950 m od stavby a navíc jsou od stavby odděleny hlavní silnící spojující Poděbrady a Nymburk, na které provoz mnohonásobně převyšuje možné navýšení provozu spojeného se stavbou a užíváním zimního stadionu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a žalovaný k jejímu odvolání vydal rozhodnutí dne 29. 5. 2013, č. j. 079436/2013/KUSK, kterým její odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nezjistil v postupu stavebního úřadu ani v napadeném rozhodnutí vady, které by odůvodňovaly jeho zrušení nebo změnu. Uvedl, že není zřejmé, v čem odvolatelka spatřuje pochybení. Okruh účastníků řízení stavební úřad vymezil na str. 6 svého rozhodnutí pro společné řízení. Spojení územního a stavebního řízení se provádí z důvodu zjednodušení, neboť podmínky v území jsou jednoznačné v souladu s § 4 odst. 1 stavebního zákona. Dojde-li během řízení ke spojení věcí, založí se společný spis, jehož obsahem jsou též spisy věcí, které byly spojeny. Tzn., že i ústní jednání se vede společně, což je v souladu s § 140 správního řádu. Odvolací orgán neshledal v postupu stavebního úřadu pochybení. Pokud jde o tržní cenu okolních nemovitostí, uvedl, že námitka odvolatelky je občanskoprávního charakteru a stavebnímu úřadu nevzniká povinnost zkoumat tržní hodnoty okolních nemovitostí. Stavba x je umístěna v místě původního x, tudíž se způsob užívání nemění. Žalovaný rovněž označil za nedůvodnou argumentaci žalobkyně o zhoršení kvality ovzduší a nárůstu intenzity dopravy a odkázal jednak na stanovisko orgánu ochrany ovzduší, tak na stavební dokumentaci, ze které vyplývá snížení kapacity stadionu. Pokud jde o otázku pohody bydlení, žalovaný zopakoval, že zimní stadion je v místě původního zimního stadionu a dodal, že jde o sportovní zařízení, nikoliv průmyslové, a tedy jejím provozem nemůže dojít ke snížení pohody bydlení. K otázce bezpečnosti chodců žalovaný uvedl, že není zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje ohrožení chodců stavbou a odkázal na vyjádření Policie ČR, která se vyjádřila k dopravnímu značení za účelem zajištění bezpečnosti stavby z hlediska dopravního.
Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů [dále jen “s. ř. s.“]). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Soud se věnoval nejdříve výtce žalobkyně spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu odvolací orgán přezkoumává zákonnost rozhodnutí z úřední povinnosti, správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, anebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Námitky uvedené v odvolání tak vymezují rámec přezkumu správnosti rozhodnutí. Jinými slovy, aby mohl odvolací správní orgán prohlásit rozhodnutí napadené odvoláním za správné, musí se vypořádat s námitkami uvedenými v odvolání a zdůvodnit, proč považuje tyto námitky za nesprávné, resp. proč jim nevyhovuje. Podle ustanovení § 93 správního řádu se na řízení o odvolání použijí mj. ustanovení správního řádu vztahující se na rozhodnutí správního orgánu v prvním stupni, tzn. včetně ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které stanoví náležitosti odůvodnění výroků rozhodnutí, včetně informace o tom, jak se odvolací správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, z níž soud vychází, se shoduje v tom, že
a) odvolací správní orgán se musí vypořádat s odvolacími námitkami sám a přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu; obsahuje-li jeho rozhodnutí toliko odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je proto neúplné, a tím nepřezkoumatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999 č. j. III. ÚS 35/99),
b) rozhodnutí odvolacího orgánu musí být opatřeno rozhodovacími důvody, aby soud mohl přezkoumat skutkové i právní premisy, na nichž bylo rozhodnutí založeno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 143/2001‑151). Pokud však rozhodnutí nevyčerpává obsah obrany, jinými slovy pokud se vyčerpávajícím způsobem nevypořádává s námitkami žalobce uvedenými v opravném prostředku, pak tento požadavek nesplňuje. Takové rozhodnutí je rozhodnutím nepřezkoumatelným. Opomene-li odvolací nebo přezkumný orgán přezkoumat některou z námitek podaného procesního prostředku nápravy (ať už jde o odvolání, správní žalobu apod.), je jeho rozhodnutí, jímž procesní prostředek nápravy vadného rozhodnutí zamítl, nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu se tak musí vypořádat se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, uvedenými v jejím odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž s těmito námitkami se nemůže vypořádat jen obecným způsobem, např. blanketním odkazem na to, že rozhodnutí bylo přezkoumáno. Správní orgán, zde žalovaný, musí své rozhodnutí odůvodnit dostatečně věcně tak, aby při případném podání správní žaloby soud mohl přezkoumat myšlenkové pochody žalovaného a posoudit, zda byly v souladu s právními předpisy či nikoli.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně ve svém odvolání podala šest odvolacích námitek vytýkajících 1/ procesní pochybení stavebního úřadu spojené se společným řízením, zejména nedostatečnost poučení a vedení pouze jednoho, společného, ústního jednání, 2/ snížení tržní hodnoty nemovitosti, 3/ zvýšení hustoty dopravy a snížení kvality ovzduší, 4/ nedostatek parkovacích míst v okolí stavby, 5/ snížení pohody bydlení, 6/ negativní dopad stavby na bezpečnost chodců.
Pokud jde o otázku společného územního a stavebního řízení, soud úvodem konstatuje, že žalobkyně nikterak nezpochybnila, že stavební zákon umožňuje tato dvě řízení spojit do řízení společného. Žalobkyně toliko zpochybnila postup žalovaného při vymezení okruhu účastníků a jejich poučení a rovněž postup stavebního úřadu při konání společného ústního jednání. K první námitce žalovaný uvedl pouze to, že okruh účastníků stavební úřad ve svém rozhodnutí vymezil a že okruhy účastníků obou řízení (územního a stavebního) jsou shodné. Otázkou, zda byli všichni řádně poučeni, se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, přestože tato námitka byla v odvolání vznesena. Soud tak konstatuje, že napadené rozhodnutí je v této otázce nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. Nad rámec výše řečeného pak soud pokládá za nutné upozornit, že podle ustanovení § 140 odst. 6 správního řádu otázka, kdo je účastníkem řízení, se pro účely uplatnění § 27 odst. 1 ve společném řízení posuzuje tak, jako kdyby řízení probíhala samostatně. V rozhodnutí stavebního úřadu, na jehož vymezení účastníků rozhodnutí žalovaného odkazuje, je však uveden pouze jeden seznam nazvaný „Účastníci řízení – další dotčené osoby“, z něhož však není žádným způsobem seznatelné, zda osoby tam uvedené jsou pokládány za účastníky a) pouze územního řízení, b) pouze stavebního řízení nebo c) obou řízení.
Žalobkyně rovněž zpochybnila postup stavebního úřadu, který pro územní i stavební řízení nařídil společné ústní jednání. I zde soud musí konstatovat, že napadené rozhodnutí se k této otázce vyjadřuje pouze obecným, nijak nezdůvodněným tvrzením (které navíc nereaguje na odvolací argumentaci žalobkyně), že ve společném řízení se ústní jednání vede společně a i proto je rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatečné odůvodnění. Soud pak dává žalobkyni za pravdu i co do věcného hodnocení její námitky. Podle ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2013 (který byl s ohledem na čl. II. bod 14 zákona č. 350/2012 Sb. ve věci aplikován), stavební úřad může podle správního řádu spojit územní a stavební řízení, jsou-li podmínky v území jednoznačné, zejména je-li pro území schválen územní plán nebo regulační plán. K výše uvedenému pak doktrína dovodila, že „V rámci společného řízení bude rovněž nutné provést samostatné veřejné ústní jednání v rámci územního řízení (§ 89 StavZ) a ústní jednání spojené případně s místním šetřením v rámci stavebního řízení podle § 112 StavZ – obě ústní jednání nebude možné spojit v důsledku odchylného režimu účasti veřejnosti a odchylného vymezení okruhu účastníků obou řízení“ (Potěšil, L.,Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M.: Stavební zákon - online komentář. 1. aktualizace. Praha : C. H. Beck, 4/2011, § 78). S odděleným režimem pro projednávání počítá rovněž komentář Miroslav Hegenbart, Bedřich Sakař a kolektiv Stavební zákon, 1. vydání, Praha 2008, 504 s., ve kterém autoři uvádí, že „Veřejného ústního jednání se účastní pouze účastníci územního řízení. V případě, že je nařízeno ústní jednání ke stavebnímu řízení, navazuje toto na veřejné ústní jednání k územnímu řízení a účastní se jej pouze účastníci stavebního řízení”. Soud tak konstatuje, že stavební úřad pochybil, pokud v projednávané věci nařídil společné ústní jednání pro územní i stavební řízení a toto pochybení pak představuje vadu, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to v kontextu závěrů soudu k vymezení okruhu účastníků řízení. Jelikož nelze z rozhodnutí stavebního úřadu zjistit, kdo byl pokládán za účastníka územního řízení a kdo za účastníka řízení stavebního, nelze ani s jistotou uzavřít, zda nezákonným spojením obou ústních jednání do jednoho nevznikla některému z účastníků újma na jeho právech.
Žalobkyně dále namítala, že nebyla dostatečně vypořádána její námitka o snížení hodnoty její nemovitosti. Této námitce soud nepřisvědčil. Argumenty, které žalobkyně na podporu svého tvrzení uvedla, se kryly s dalšími žalobními námitkami - hustota dopravy, čistota ovzduší, pohoda bydlení, bezpečnost obyvatel. Jelikož žalovaný tuto žalobní námitku vypořádal spolu s ostatními uvedenými námitkami (o způsobu a dostatečnosti tohoto vypořádání viz dále), nemusel již svou argumentaci opakovat i ve vztahu k této konkrétní námitce žalobkyně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný pokládal její námitku za nedůvodnou, jelikož pokládal za nedůvodné všechny dílčí argumenty, které na podporu svého tvrzení žalobkyně uvedla.
Žalobkyně uvedla, že v důsledku stavby dojde ke zvýšení hustoty provozu a zhoršení ovzduší v dané lokalitě. Žalobkyně ve svém odvolání vyjádřila obavy ze zhoustnutí provozu a zhoršení ovzduší, jelikož oproti minulým letům bude x stadion podstatně častěji vytěžován, než dříve, čímž dojde (i přes nižší kapacitu stadionu) k větší návštěvnosti a většímu zatížení okolí stavby. Soudu nezbývá než konstatovat, že žalovaný se k těmto argumentům nikterak nevyjádřil a pouze uvedl, že argumentace stavebního úřadu o počtu předpokládaných návštěvníků vychází z projektové dokumentace, kde je však uvedena právě maximální kapacita stadionu. Otázkou frekvence, se kterou by měly být sportovní, kulturní a další akce na zimním stadionu pořádány, se projektová dokumentace (zcela logicky) nezabývá a nemůže tak sloužit k vyvrácení námitky žalobkyně, která směřuje zcela jiným směrem. Napadené rozhodnutí je tak i v této otázce nepřezkoumatelným pro nedostatečné odůvodnění.
Žalobkyně dále namítla nedostatek parkovacích míst v okolí stavby. Tato námitka není důvodná. Žalovaný správně uvedl, že podle projektové dokumentace se k parkování budou využívat stávající parkovací plochy. Vzhledem k tomu, že oproti minulosti byla kapacita zimního stadionu snížena o cca 50 %, má soud za to, že stavbou nemůže dojít ke zhoršení situace v dané lokalitě, jelikož množství automobilů, jednorázově mířících k zimnímu stadionu, bude vzhledem k podstatně snížené kapacitě stadionu výrazně nižší než v minulosti.
Další žalobní námitka směřuje do snížení pohody bydlení. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Žalobkyně ve svém odvolání spatřovala snížení pohody bydlení v „degradaci urbanistického rázu území“, „předpokládaném zvýšení rušnosti“ a „přiblížení charakteru území průmyslové zóně“. Soud je však toho názoru, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správně poukázal na to, že stavba se nachází na místě předcházejícího zimního stadionu. Žalobkyně ve svém odvolání nikterak nerozvedla, čím by nový zimní stadion „degradoval urbanistický ráz území“ a „přibližoval charakter území průmyslové zóně“ oproti době, kdy byl v území od roku 1980 provozován starý zimní stadion. Argumentuje-li žalobkyně v podané žalobě, že nový zimní stadion je podstatně vyšší, pak soud konstatuje, že tuto argumentaci měla uvést již v průběhu stavebního řízení, což však neučinila. Místo toho volila pouze zcela vágní formulaci o „degradaci urbanistického rázu území“. Žalovaný tak nikterak nepochybil, když se otázkou výšky nového zimního stadionu nezabýval, jelikož nelze po žalovaném chtít, aby si domýšlel obsah zcela nekonkrétních tvrzení žalobkyně.
Poslední žalobní námitka směřuje proti negativním dopadům na bezpečnost chodců. Žalobkyně ve svém odvolání nesouhlasila se závěrem stavebního úřadu a upozornila na to, že o víkendech, kdy lze i dle stavebního úřadu předpokládat největší vytížení zimního stadionu, je v dané lokalitě v souvislosti s přilehlou cyklostezkou frekvence chodců, především dětí, výrazně vyšší. Žalovaný se k této argumentaci nikterak nevyjádřil, pouze odkázal na stanovisko Policie ČR. Toto stanovisko se však otázkou frekvence pohybu chodců ani přilehlou cyklostezkou nikterak nezabývá a nemůže tak sloužit k vyvrácení odvolací námitky žalobkyně. Napadené rozhodnutí je tak i v této otázce nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému postupoval soud podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. a napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a rovněž pro podstatné vady řízení před správním orgánem, aniž by ve věci nařizoval jednání. Protože k podstatné vadě řízení (spojení ústního jednání v územním i stavebním řízení) došlo v řízení před stavebním úřadem a tato vada není v odvolacím řízení odstranitelná, postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil rovněž rozhodnutí stavebního úřadu a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení pak bude na žalovaném, aby věc znovu projednal v souladu se závěry soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 16.342,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky k vyjádření žalovaného – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 2.142,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek a z částky 4.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za podání žaloby a za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 26. října 2015
Olga S t r á n s k á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost:
Božena Kouřimová