[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: R. S., nar. X., bytem P., zast. JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, se sídlem Kadaň, Kpt. Jaroše 510, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 65/17, za účasti: Myslivecké sdružení Lověna Klášterec, o. s., se sídlem Ostrov nad Ohří, Smilov 13, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2011, č. j. 83567/2011-MZE-16231,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 25. 2. 2011, č. j. 56/ZPZ/2011, kterým byl zamítnut návrh žalobce a jeho manželky L. S. na prohlášení v návrhu uvedených honebních pozemků v honitbě Perštejn, okr. Chomutov za pozemky nehonební.
Žalobce vyčítá napadenému rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně porušení ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dle něhož má správní orgán povinnost dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný i správní orgán prvního stupně dle žalobce nesprávně vyhodnotili, zda omezení vlastnického práva žalobce výkonem práva myslivosti je v daném případě proporcionální, resp. též zda není nutno chránit jiné ústavně zaručené právo. Dle závěrů Ústavního soudu v nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, výkon práva myslivosti a jeho regulace zákonem o myslivosti obecně představují oprávněné omezení práva vlastníků honebních pozemků, avšak to neznamená, že by samotný výkon práva myslivosti byl neomezený. Také osoby, které toto právo vykonávají, musí na druhé straně respektovat práva vlastníka honebního pozemku daná právním řádem České republiky.
Žalobce považuje za neplnění zákonných povinností osob vykonávajících na předmětných pozemcích právo myslivosti, a tedy v důsledku za nepřiměřené omezení jeho vlastnických práv výkonem práva myslivosti, skutečnost, že držitel honitby nehradí žalobci náhradu dle ust. § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Žalobce nesouhlasí s názorem správních orgánů obou stupňů, že samotná skutečnost, že nedochází k plnění povinnosti držitele honitby, není důvodem prohlášení pozemků za nehonební. Plnění zákonných povinností držitele honitby musí být jednoznačně skutečností, jíž musí správní orgán při svém rozhodování uvažovat, jinak by docházelo k neoprávněnému zvýhodňování držitele honitby (neplnícího své zákonné povinnosti) vůči vlastníku pozemků, který nejenže je výkonem práva myslivosti ve svém vlastnickém právu omezován, ale navíc za toto omezení ani neobdrží náhradu (nehledě na skutečnost, že je stále povinen řádně platit daně z těchto pozemků). Poskytnutí náhrady je přitom podmínkou nuceného omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nesplnění této podmínky tak dle názoru žalobce zpochybňuje právo držitele honitby k výkonu práva myslivosti na dotčených pozemcích. Přestože vlastník může tuto náhradu vymáhat občanskoprávní cestou, správní orgán by měl při svém rozhodování hodnotit již jen samotný přístup držitele honitby k plnění svých zákonných povinností. Pro srovnání odkázala žalobce na právní úpravu nájmu bytu, kdy neplacní tříměsíčního nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu má za následek nejen právo pronajímatele domáhat se dlužného nájemného a úhrad za služby občanskoprávní cestou, ale též jeho právo vypovědět nájem bez přivolení soudu. Obdobně při neplacení zákonné náhrady držitelem honitby by tato skutečnost měla být uvažována ve prospěch návrhu žalobce na prohlášení pozemků za nehonební.
Další důvod na prohlášení pozemků za nehonební spatřuje žalobce ve své bezpečnosti při zahánění zvířat uniklých z farmového chovu zvěře. Naprosto nepřípustným je výkon práva myslivosti při reálném riziku ohrožení života majitele honebních pozemků. A právě o takový případ se v posuzované věci jedná. Žalobce má právo se po svých pozemcích pohybovat a je navíc v rozporu s tvrzením žalovaného více ohrožen než třeba náhodný houbař, zejména když zahání svá zvířata uniklá z farmového chovu a pohybuje se tak v blízkosti objektů střelby myslivců. Za této situace se výkon práva myslivosti, které přináší zvýšené riziko ohrožení života a zdraví žalobce, dostává do značného rozporu s ústavně zaručeným právem dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod, teda právem na ochranu života.
Dále žalobce uvedl, že v minulosti několikrát došlo k usmrcení uniklého zvířete z farmového chovu myslivcem. Žalobce není povinen zvířata z farmového chovu značit a ani takto nečiní. Myslivci této skutečnosti zneužívají a zcela účelově pak tvrdí, že se domnívali, že se jedná o divokou zvěř, a to přestože se zvířata z farmového chovu chovají zcela odlišně od divoké zvěře, kdy tento rozdíl by měl myslivec jednoznačně poznat. Jakmile myslivec takto uniklé zvíře z farmového chovu zastřelí, žalobce již nemůže prokázat, že se jednalo o divokou zvěř. Ztráty žalobce se pohybují v řádu několika desítek kusů ročně, kdy myslivci – vědomi si neprokazatelnosti takové skutečnosti, se klidně přiznají žalobci, že takové zvíře zastřelili, či se o tom zmíní před ostatními myslivci a žalobce se to dozví z doslechu. Myslivci si jsou vědomi, že není v silách žalobce je často jen přistihnout při poškozování jeho majetku, natož jim takové jednání prokázat. Žalobce se však domnívá, že při kolizi dvou ústavně zaručených práv, resp. zvažování legitimnosti omezení ústavou chráněného vlastnického práva výkonem práva myslivosti, nelze postupovat tak, že by důkazní břemeno spočívalo pouze na navrhovateli dle ust. § 17 odst. 2 zákona o myslivosti. Nedokonalost zákona o myslivosti, která klade honební pozemek do těsné blízkosti farmového chovu zvěře, čímž vystavuje nejen majetek, ale i život žalobce nebezpečí újmy, svědčí o nepoměru mezi omezením žalobce a společenským přínosem výkonu práva myslivosti.
Správní úřad je povinen při svém rozhodování o prohlášení pozemků za nehonební zajistit, aby se výkon práva myslivosti nestal záštitou porušování vlastnických a jiných práv vlastníků honebních pozemků. Je totiž pouze na osobách, které právo myslivosti vykonávají, aby se chovali v souladu se zákonnou úpravou práva myslivosti a nezavdali tak vlastníkům pozemků důvod žádat o prohlášení pozemků za nehonební. V posuzovaném případě však tyto osoby práva žalobce jakožto vlastníka honebních pozemků ignorují. Kromě neplacení úhrad se jedná o skutečnost, že v rozporu s ust. § 9 odst. 2 zákona o myslivosti vystavěli zařízení pro pozorování a lov zvěře bez souhlasu žalobce, narušují podloží a ničí porosty jezdem terénních vozů myslivců a jejich hostů, odchov zvířat uniklých z farmového chovu. V důsledku výše uvedeného je dle názoru žalobce porušen princip proporcionality omezení vlastníka z důvodu výkonu práva myslivosti. Postoj správního orgánu, jenž v odůvodnění napadeného rozhodnutí razantně obhajoval právo myslivosti, aniž by na druhé straně náležitě zhodnotil též žalobcovo vlastnické právo, považuje žalobce za nezákonný.
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že se správní orgány v průběhu celého správního řízení zabývaly všemi uváděnými důvody, které dle žalobce významně narušují jeho vlastnická práva ve spojitosti s předmětnými pozemky takovým způsobem, že upřednostňování výkonu práva myslivosti na nich je neproporcionální. Veškeré žadateli ve správním řízení uváděné skutečnosti, se ukázaly jako nedostatečně odůvodněné a zájem na výkonu práva myslivosti podle hodnocení správních orgánů převážil nad důvody, pro které by měly být pozemky prohlášeny za nehonební. Ani žádné z namítaných ústavních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (či. 15 odst. 1 zaručující svobodu smýšlení, čl. 11 odst. 4 týkající se nuceného omezení vlastnického práva, čl. 6 zakotvující ochranu lidského života) nebylo dle názoru správních orgánů porušeno, přičemž veškerá omezení vlastníků pozemků jsou proporcionální z hlediska cíle a účelu, k nimž právo myslivosti směřuje. Tato omezení se proto nacházejí v mezích ústavnosti.
Skutečnost, že držitel honitby nehradí žalobci náhradu dle § 30 odst. 2 zákona
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, nemůže být dle názoru žalovaného důvodem pro prohlášení pozemků za nehonební. Jak vyplývá z textu žaloby, mezi vlastníky pozemků a držitelem honitby nebyla dosud uzavřena dohoda kvůli náhradě za namítané období od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2011 (a neobrátili se ani na orgán státní správy myslivosti, aby ten určil náhradu za přičlenění pozemků podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti). Tato záležitost je tedy stále otevřená a není sama o sobě důvodem pro prohlášení pozemků za nehonební, které by svými důsledky zasáhlo především Myslivecké sdružení Lověna Klášterec, o. s. (dále jen „MS Lověna"), a především samotný veřejný zájem na výkonu myslivosti. Pokud by i přes splnění některé z podmínek stanovených v § 30 odst. 2 zákona o myslivosti nedošlo k vyplacení náhrady, má vlastník přičleněných honebních pozemků možnost domáhat se svých nároků v občanskoprávním řízení.
K námitce žalobce, že v napadeném rozhodnutí je upřednostňován zájem
na zachování práva myslivosti před zájmem na ochranu lidského života a zdraví, žalovaný konstatoval, že z celého spisového materiálu není patrná jediná zaznamenaná skutečnost, která by opravňovala žalobce důvodně se obávat o svoji bezpečnost. V žalobě uváděná zranění osob související s výkonem myslivosti jsou vzhledem k množství honebních pozemků a myslivců v ČR velmi ojedinělá, a tudíž není na místě je použít jako argument pro prohlášení
předmětných pozemků za nehonební. Pokud by jen takovéto teoretické obavy z myslivecké střelby stačily k prohlašování honebních pozemků za nehonební, byla by v ohrožení značná část honiteb a výkon práva myslivosti, tedy právo a povinnost zvěř chránit, cílevědomě chovat a lovit. I kdyby v budoucích letech těchto případů významně narostlo, upřednostňuje žalovaný cestu zpřísnění podmínek pro získání loveckého lístku a větší kontrolu a vzdělávání ze strany mysliveckých sdružení, než neustálé zmenšování plochy honebních pozemků z těchto důvodů.
K námitce žalobce ohledně úmyslného poškozování oplocení myslivci, ohledně škod způsobených na zvířatech z farmového chovu zvěře a škod vzniklých narušováním podloží a ničení porostů vjezdem terénních vozů myslivců a jejich hostů, poukázal žalovaný na skutečnost, že sám žalobce z důvodu značné rozlehlosti pozemků není schopen
obstarat důkazy k prokázání individuální odpovědnosti konkrétních osob, které způsobují tyto
škody. Z těchto důvodů se žalovaný rozhodl neřešit situaci prohlášením pozemků
za nehonební, neboť by tím pravděpodobně nedošlo ke zmírnění škod vznikajících vlastníkům
pozemků. K usmrcování zvířat dochází téměř výhradně v areálu farmového chovu, což nenasvědčuje úvaze žalobce, že by bylo oplocení záměrně poškozováno myslivci, aby ti mohli poté zvířata uniklá z ohrady lovit. Třetím osobám tedy prohlášení okolních pozemků za nehonební nezabrání vtom, aby ničily oplocení, vnikaly do ohrazeného prostoru a působily žalobci škodu. To samé platí i o narušování podloží a ničení porostů, které kvůli volnému přístupu do krajiny může způsobovat kdokoliv, nejen osoby vykonávající právo myslivosti. Ze spisového materiálu navíc není zřejmé, že by docházelo k poškozování honebních pozemků v takovém rozsahu, že by šlo o využívání pozemků nad míru přiměřenou výkonu práva myslivosti. I kdyby však šlo jen o následky, mající původ v myslivecké činnosti MS Lověna, zneužití práva myslivosti, resp. výskyt protiprávních činností se však nemůže stát odůvodněním pro chápání současné zákonné regulace myslivosti jako protiústavní; individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv z její regulace plynoucích je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii. Rovněž vlastníkům honebních pozemků právo poskytuje řadu obecných nástrojů k ochraně před excesy ze strany osob, které právo myslivosti na jejich pozemcích vykonávají. Pokud členové MS Lověna při své činnosti skutečně způsobí nějaké
škody na pozemcích odvolatele, má ten možnost domoci se náhrady škody na MS Lověna.
Jelikož zákon o myslivosti tímto institutem pamatuje na práva poškozeného, nelze z tohoto důvodu přikročit k prohlášení pozemků za nehonební, jakkoli může být pro dotyčného obtížné domoci se náhrady touto cestou. Dle názoru žalovaného je za těchto okolností rozumnější variantou pokračování výkonu myslivosti na předmětných pozemcích před nejistým zlepšením situace a s tím souvisejícím vymáháním náhrady škody na třetích osobách při prohlášení předmětných pozemků za nehonební.
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s napadeným rozhodnutím, jakož i rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, když dále uvedla, že Myslivecké sdružení Lověna Klášterec jako uživatel honitby vykonává právo myslivosti v honitbě Perštejn o celkové výměře 2 024 ha, pronajaté od státního podniku Lesy české republiky jako držitele honitby na základě smlouvy o nájmu. V honitbě je ze zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem, chována především zvěř jelení, srnčí a prase divoké. Pozemky, které jsou předmětem řízení, se nacházejí ve čtyřech katastrálních územích, netvoří souvislý celek a jejich celková výměra je 113,642 ha. Prohlášením uvedených honebních pozemků za nehonební by se ztížil výkon práva myslivosti v dotčené části honitby Perštejn.
Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, ze dne 25. 2. 2011, č. j. 56/ZPZ/2011, byl zamítnut návrh paní L. S., nar. …, a pana R. S., nar. …, ve věci prohlášení honebních pozemků v honitbě Perštejn okr. Chomutov za pozemky nehonební. V odůvodnění rozhodnutí Krajský úřad uvedl, že navrhovatel namítl, že výkon práva myslivosti na uvedených
pozemcích je prováděn způsobem, který narušuje jeho vlastnické právo. Podle jeho tvrzení
dochází k trestné činnosti proti majetku navrhovatele tím, že několik let jsou střílena
hospodářská zvířata a to jeleni, kteří unikli z farmového chovu a v jednom případě hovězí
skot. Navrhovatel poukázal na skutečnost, že podle zákona o myslivosti může usmrcovat
zdivočelá hospodářská zvířata a volně se pohybující zvířata z farmových chovů pouze
myslivecký hospodář, nebo myslivecká stráž, která má také povinnost takovou skutečnost
nahlásit majiteli. Dalším důvodem, je tvrzení, že osoby provádějící výkon práva myslivosti se
na uvedených pozemcích pohybují terénními vozy, a to v oblastech, kde je pískové podloží,
čímž dochází k erozi půdy a znehodnocení pozemků, ničení porostů a tím navrhovateli
vnikají značné hospodářské ztráty. Podle názoru navrhovatele je v jeho zájmu omezit vstup a
vjezd osob se střelnou zbraní na jeho pozemky a umožnit mu tak nerušený výkon jeho
vlastnických práv. Dále navrhovatel uvedl, že přestože řádně pečuje o oplocení farmového
chovu v honitbě Perštejn, je toto oplocení poškozováno neznámými osobami, a proto se
stává, že zvířata z formového chovu uniknou a navrhovatel je při nahánění zpět do
farmového chovu ohrožován případným lovem osob provádějících lov. Dále navrhovatel
uvedl, že je držitelem zbrojního průkazu a podle zákona nemůže s legálně drženou zbraní
přejít přes shora uvedené pozemky. Navrhovatel současně uvedl, že ve vzdálenosti 30
metrů od oplocení farmového chovu se nachází myslivecké zařízení (posed) a na tomto místě je přikrmována zvěř, což navrhovatel považuje za protiprávní a důkaz o tom, že osoby
vykonávající právo myslivosti v dané honitbě nedodržují právní normy. Posledním důvodem
jeho návrhu bylo, že držitel honitby (Lesy České republiky s. p.), vyplatil navrhovateli pouze část náhrady za přičlenění jeho pozemků do honitby a to za rok 2004 a ostatní náhradu odmítá
vyplatit, případně ji podmiňuje svými jednostranně stanovenými podmínkami, aniž by byl
ochoten k jednání s navrhovatelem. Navrhovatel ke svému návrhu přiložil dopis od
uživatele honitby Perštejn (Myslivecké sdružení Lověna Klášterec nad Ohří ze dne
10. 11. 2009, protokol o trestním oznámení ze dne 21. 10. 2009, l0x usnesení Policie České
republiky o odložení věci, 4x fotografie usmrcených zvířat a pitevní protokol ze dne 25. 4. 2000. Krajský úřad zvažoval proporcionalitu zájmů vlastníka honebních pozemků a neslučitelnosti výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Vycházel při svém rozhodování z důvodů uváděných navrhovatelem a z názoru Ústavního soudu České republiky, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva a jejich prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy. Zejména z důvodu negativních jevů při výkonu myslivosti, které jsou spojeny s komunistickým režimem, došlo ve společnosti v předchozím období a dochází doposud k posunům ve vnímání myslivosti. K tomu, aby bylo dosaženo společensky žádoucího účelu sledovaného zákonem, je třeba systematické výchovné činnosti a důsledného naplňování principů myslivosti v praktickém životě. V individuálních případech mohl a stále může výkon práva myslivosti sklouznout pouze na úroveň zábavy, vzbuzující dojem aktivity pro vyvolené, případně k takovému výkonu myslivosti, která zasáhne do postavení vlastníků honebních pozemků nezákonným způsobem. Tato skutečnost - zneužití práva, resp. výskyt protiprávních činností - se však nemůže stát odůvodněním pro chápání současné zákonné regulace myslivosti jako protiústavní: individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv z její regulace plynoucích je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii. Rovněž vlastníkům honebních pozemků právo poskytuje řadu obecných nástrojů k ochraně před excesy ze strany osob, které právo myslivosti na jejich pozemcích vykonávají. Vlastník honebního pozemku má nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čí. 15 odst. 1 Listiny), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, například tehdy, pokud důvod na straně vlastníka spočívá v povaze využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena. Navrhovatel ve svém odůvodnění žádosti, neuvedl žádný důvod spočívající ve specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena, ani smýšlení vlastníka pozemku, které by bylo v přímém rozporu s výkonem práva myslivosti, jako například lov zvěře. Což by ale také bylo v rozporu s tím, co je obsaženo v přílohách jeho návrhu. Z dopisu uživatele honitby Perštejn, který navrhovatel přiložil ke svému návrhu, vyplývá, že navrhovatel sám žádal o vydání povolenky k lovu v této honitbě za účelem odstřelu zvěře uniklé z jeho farmového chovu. K této otázce krajský úřad podotkl, že povolenka k lovu se vydává k lovu zvěře a nikoliv na zvířata uniklá z farmových chovů. Uživatel honitby v dopise navrhovateli toto správně definoval a přímo navrhovatele poučil o skutečnosti, že zvěř z farmových chovů Je podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona číslo 166/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů (veterinární zákon) hospodářským zvířetem. Dále jej poučil o skutečnosti, že volně pohybující se označená zvířata z farmových chovů může podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 4 písm. e) zákona o myslivosti usmrcovat pouze myslivecká stráž a myslivecký hospodář za podmínek stanovených zákonem o myslivosti. Vydání takové povolenky jakou navrhovatel požadoval, by tedy bylo v rozporu s právními předpisy. Pokud by však docházelo k porušení podmínek k usmrcení zvířat uniklých z farmového chovu, popřípadě zdivočelých hospodářských zvířat ze strany osob, které usmrcení provedli, musí tyto osoby nést právní či trestně právní následky v případě prokázání této skutečnosti. A to i náhradu způsobené škody podle právního řádu České republiky. Neobstojí ani tvrzení, že ve vzdálenosti 30 metrů od oplocení farmového chovu se nachází myslivecké zařízení (posed) a na tomto místě je přikrmována zvěř, což navrhovatel považuje za protiprávní a důkaz o tom, že osoby vykonávající právo myslivostí vdané honitbě nedodržují právní normy. Zákon o myslivosti v § 45 odst. 1 písm. s) pouze uvádí, že je zakázáno umisťovat myslivecká zařízení 200 metrů od hranice sousední honitby a v této vzdálenosti přikrmovat zvěř. Oplocení farmového chovu není hranicí sousední honitby, jelikož farmový chov není honitbou podle zákona o myslivosti na rozdíl od obory. Vzdálenost více jak 200 metrů od farmového chovu je jedna z podmínek možnosti usmrcení zvířete uniklého z farmového chovu, jak je uvedeno výše. 2 tohoto důvodů krajský úřad nespatřuje v tomto jednání žádný důkaz o protiprávním jednání ze strany uživatele honitby. Ve věci neplacení náhrady za přičlenění pozemků ze strany Lesů České republiky s. p. krajský úřad podotkl, že podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti náleží vlastníkům přičleněných honebních náhrada za jejich přičlenění. Teprve pokud se
zúčastněné osoby nedohodnou o výši náhrady za přičlenění honebních pozemků, určí
náhradu orgán státní správy myslivosti. V případě, že k dohodě o výši došlo a není plněna
povinnost ze strany držitele honitby, má vlastník přičleněného honebního pozemku možnost
domáhat se svých práv občanskoprávní cestou podle občanského zákoníku a občanského
soudního řádu. Samotná skutečnost, že nedochází k dohodě mezi vlastníkem pozemků a
držitelem honitby, popřípadě nedochází k plnění povinnosti držitele honitby, není podle
názoru krajského úřadu důvodem k prohlášení honebních pozemků za pozemky nehonební,
protože vlastník těchto pozemků nevyužil své zákonné možnosti k domáhání se svého
práva. K důvodu spočívajícímu v poškozování pozemků a porostů jízdou terénními vozy,
navrhovatel nedoložil takové argumenty, aby bylo možné prokázat, že jde o jízdy takového
rozsahu, že nejsou slučitelné s výkonem práva myslivosti, nebo zásadně omezují vlastníka
pozemků. Je samozřejmě možné, že mezi navrhovatelem a uživatelem honitby, může
docházet ke konfliktům ohledně náhrady a jejich výši, ale to je problém, který lze řešit
vzájemnými dohodami nebo prostřednictvím soudu podle občanského zákoníku, stejně jako
jakákoliv jiná škoda. Krajský úřad k tomuto dále podotkl, že každá osoba vykonávající
právo myslivosti, musí být pojištěna proti škodám způsobeným právě při výkonu tohoto
práva. K důvodům spočívajícím v poškozování oplocení farmového chovu a ohrožování případným lovem, je krajský úřad toho názoru, že nelze tyto důvody brát jako důvody dostačující k prohlášení honebních pozemků za pozemky nehonební. Krajský úřad nevyvrací, že opravdu dochází k úmyslnému či neúmyslnému poškození oplocení, ale nelze s jistotou říci, kdo toto poškození způsobuje. Krajský úřad není přesvědčen o tom, že by mohlo k tomuto poškozování docházet úmyslně ze strany uživatele honitby, ale naopak je právě v zájmu uživatele honitby a hlavně v zájmu chovu zvěře, aby zvířata z farmového chovu neunikala do honiteb, protože etologie zvířat z formových chovů je odlišná od etologie volně žijící zvěře. Únik zvířat z farmových chovů do volných honiteb, tak způsobuje změny v etologii volně žijících populací, Z tohoto důvodu je také v zákoně o myslivosti zakotveno právo na usmrcování těchto uniklých zvířat mysliveckou stráží, či mysliveckým hospodářem.
K ohrožení případným lovem při zahánění uniklých zvířat zpět do farmového chovu,
navrhovatel neprokázal, že by k nějakému ohrožení docházelo, ale pouze spekuluje o tom,
že by k tomu mohlo dojít případným lovem. Navrhovatel měl zřejmě na mysli lov střelnou
zbraní. Lov střelnou zbraní je však běžně praktikovanou skutečností ve výkonu práva
myslivosti, ale i přes to, že dochází ke zranění či usmrcení osob zbraněmi při výkonu práva
myslivosti, nelze toto brát jako dostatečný důvod vzhledem ke skutečnosti, že každodenně
v České republice provádí výkon práva myslivosti se střelnou zbraní stovky či tisíce osob, a
ke zraněním dochází zřídka. Dále samotný fakt, že by toto bylo důvodem pro prohlášení
honebních pozemků za pozemky nehonební, by mohlo v konečném důsledku vést ke
skutečnosti, že by tímto způsobem byla prohlášena většina honebních pozemků za pozemky
nehonební, na kterých výkon práva myslivosti podle zákona není možný, a docházelo by tak
k nekontrolovatelnému růstu populací především spárkaté zvěře a celkovému narušení
ekosystému. Z výše uvedeného lze logicky odvodit, že i omezení vstupu osob se střelnou
zbraní vykonávajících právo myslivosti by vedlo v důsledku ke stejnému výsledku a tudíž to
není dostatečným důvodem pro prohlášení navržených pozemků za pozemky nehonební. To
tedy ve svém důsledku znamená i určité omezení vlastnického práva, za které také
vlastníkům přičleněných honebních pozemků náleží náhrada podle zákona o myslivosti. K uváděným důvodům navrhovatele týkajících se jeho hospodářských ztrát z důvodu
páchání trestné činnosti, ke které dochází řadu let, což navrhovatel dokládá fotodokumentací
usmrcených zvířat, pitevním protokolem a usneseními Policie ČR o odložení věci, uvedl
krajský úřad, že z přiložených usnesení vyplývá, že ve většině případů došlo
k usmrcení zvířat na nehonebních pozemcích a to přímo ve farmovém chovu, dále
k poranění hovězího skotu, pro které musel být kus utracen, kdy zranění bylo způsobeno
neznámým způsobem a v rozmezí třech týdnů před zjištěním. Dále byla u usmrcených zvířat
ve farmovém chovu ve většině případů ponechána hlava (pro lovce trofej) což je patrné i
z předložené fotodokumentace a u těchto usmrcených jedinců byla oddělena část svaloviny
a to kýta nebo plec. Z přiložených usnesení je však patrné, že k odložení trestních věcí bylo
přistoupeno podle trestního práva procesního, tedy trestního řádu a to z důvodu nezjištění
osoby pachatele této trestné činnosti. Nelze tedy tvrdit, již z důvodu presumpce neviny, že by
se trestného činu měla dopustit osoba z řad uživatele honitby, což však samozřejmě není
také vyloučeno. Krajský úřad však nemůže při svém rozhodování přihlížet na nepodložené
spekulace, zvláště pak, když k podobným negativním jevům dochází i v honitbách na volně
žijící zvěři, kde je takovéto jednání kvalifikováno jako trestný čin pytláctví, oproti
hospodářským zvířatům, kde se jedná o trestný čin poškozování cizí věci, popřípadě
krádeže. Krajský úřad si je vědom nebezpečnosti takového jednání pro společnost, ale
neztotožňuje se s názorem, že by toto společensky nebezpečné jednání bylo eliminováno
tím, že budou honební pozemky prohlášeny za pozemky nehonební. Naopak pro honitby,
které tvoří honební pozemky, jsou ustanoveny myslivecké stráže, které mají v současné době
při výkonu své funkce postavení úřední osoby (dříve veřejný činitel) a jsou do těchto funkcí
ustanoveny právě proto, aby tyto negativní společenské jevy bylo možné co nejvíce
eliminovat. Krajský úřad si je taktéž plně vědom toho, že podle Listiny základních lidských práv a svobod podle článku 11 má každý právo vlastnit majetek, ale podle tohoto článku odst. 3 vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Z tohoto důvodu bylo vlastnické právo s ohledem na článek 7 Ústavy České republiky částečně omezeno právě zákonem číslo 449/2001 Sb. o myslivosti. Vzhledem ke skutečnosti, že podle výše uvedeného nedospěl krajský úřad k přesvědčení, že by navržené honební pozemky měl prohlásit za pozemky nehonební z důvodu bezpečnostních nebo zájmu vlastníka, naopak dospěl k závěru, že ve v zájmu celé společnosti, aby navržené honební pozemky byly honebními i nadále.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 26. 5. 2011, č. j. 83567/2011-MZE-16231, bylo zamítnuto odvolání žalobce q potvrzeno napadené rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje. V odůvodnění ministerstvo uvedlo, že důvody uvedené v odvolání, kterým se odvolatel domáhá změny rozhodnutí krajského úřadu tak, že ministerstvo honební pozemky uvedené v žádosti prohlásí za nehonební, lze shrnout takto:
a) Krajský úřad nedostatečně posoudil, zda omezení vlastnického práva odvolatele výkonem práva myslivosti je v daném případě proporcionální;
b) Držitel honitby nehradí odvolateli náhradu dle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, čímž je zpochybněno právo držitele honitby k výkonu práva myslivosti na dotčených pozemcích;
c) Krajský úřad upřednostňuje zájem na zachování práva myslivosti před zájmem na ochranu lidského života a zdraví, neboť na honebních pozemcích je odvolatel při zahánění zvířat uniklých z farmového chovu zvěře ohrožován případným lovem myslivců; Dochází k poškozování oplocení a škodám působených na zvířatech z farmového chovu
zvěře;
d) V rozporu s § 9 odst. 2 zákona o myslivosti bylo vystavěno zařízení pro pozorování a lov zvěře bez souhlasu odvolatele;
e) Dochází k narušování podloží a ničení porostů vjezdem terénních vozů myslivců a jejich hostů.
Ad a) Ministerstvo při posuzování žádosti o prohlášení pozemků za nehonební vycházelo i
z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006, v němž je myslivost posuzována jako činnost sloužící k realizaci ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky) a tudíž Ústavní soud vyslovil základní zásadu k této problematice, a to že realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva. Pokud by tudíž vlastnické právo bylo vykonáváno takovým způsobem, který by eliminoval myslivost a výkon práva myslivosti, byl by výkon vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základných práv a svobod. V konkrétnostech je třeba se podrobně zabývat tím, zda omezení, k nimž zákonodárce v konkrétním případě přistoupil, jsou proporcionální, v souladu s jinými ústavněprávními garancemi a zda šetří jejich podstatu a smyslu. Zneužití práva myslivosti, resp. výskyt protiprávních činností, jak konstatuje Ústavní soud, „...se však nemůže stát odůvodněním pro chápání současné zákonné regulace myslivosti jako protiústavní; individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv z její regulace plynoucích je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii. Rovněž vlastníkům honebních pozemků právo poskytuje řadu obecných nástrojů k ochraně před excesy ze strany osob, které právo myslivosti na jejich pozemcích vykonávají.". Krajský úřad se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval všem argumentům, které žadatelé uvedli na podporu svého záměru prohlásit výše zmíněné honební pozemky za nehonební, a pokaždé dostatečně zdůvodnil, co ho vedlo k výsledné úvaze shodné s názory ministerstva.
Ad b) Z širšího kontextu námitek týkajících se tohoto problému je zřejmé, že odvolatel si
nepřesně vyložil obsah vybraných ustanovení zákona o myslivosti. V původní žádosti uvádí,
že „jsou uvedené pozemky z jejich strany (Lesy ČR) dlouhodobě pronajímány a mají tak
z tohoto pronájmu na úkor navrhovatele nezanedbatelný zisk ...je zcela v rozporu s dobrými
mravy, aby nevlastník pozemků vydělával na pronájmu těchto pozemků, zatímco jejich
vlastník, který za předmětný pozemek mj. platí daň z nemovitosti, nedostával za užívání jeho
pozemků ničeho". Podle uvedeného zákona „nájem“ za honitbu je placen nájemcem
pronajímateli, tj. uživatelem honitby jejímu držiteli. Vzhledem k tomu, že odvolatel není
držitelem honitby, jejímž uživatelem je MS Lověna, není toto sdružení povinno mu cokoli
platit a jelikož jde o zavedenou praxi platnou pro všechny, lze ji jen těžko posuzovat jako v rozporu s dobrými mravy. Jediným výdělkem pro vlastníka honebních pozemků
stanoveným zákonem je náhrada za přičlenění. Pokud o ní již v minulosti mezi stranami došlo
k dohodě (ze spisového materiálu nevyplývá, že by jí určil orgán státní správy myslivosti) a
tato nebyla dodržena, má vlastník přičleněných honebních pozemků možnost domáhat se
svých nároků v občanskoprávním řízení. Tato skutečnost však nemůže být důvodem pro
prohlášení pozemků za nehonební.
Ad c) Tuto námitku nelze přijmout za opodstatněnou. Při nahánění zvěře uniklé z farmového
chovu není odvolatel o nic více ohrožen, než náhodný houbař či kterákoli jiná osoba
procházejí lesem. Pokud by došlo ke změně statusu pozemků z uváděného důvodu, mohl by se každý majitel honebních pozemků, který se na nich pravidelně vyskytuje např. z důvodu
sportovních aktivit dožadovat jejich změny na nehonební z důvodu pocitu ohrožení případným lovem neznámo kde se nalézajících myslivců. Odvolatel navíc z neznámých důvodů vychází z předpokladu, že myslivec si bude při lovu počínat způsobem, kterým bude ohrožovat náhodné osoby nalézající se v jeho blízkosti a nebude dodržovat obvyklé bezpečnostní zásady. Po posouzení odvolatelových tvrzení proto nelze prohlásit předmětné pozemky za nehonební z důvodů bezpečnostních, jak stanoví § 17 odst. 2 zákona o myslivosti. Těmito důvody je třeba rozumět ohrožení lidského života nebo zdraví takové intenzity, která překračuje běžná rizika spojená s výkonem práva myslivosti. Navíc se musí jednat o ohrožení dlouhodobějšího charakteru či takové, u kterého reálně hrozí jeho opakování. Z historie vztahů mezi odvolatelem a MS Lověna však nic takového nevyplývá a není proto ani důvod očekávat ze strany jeho členů v budoucnu podobné jednání. Otázka poškozování oplocení a v tomto důsledku vzniklých škod není právně významným důvodem pro prohlášení pozemků za nehonební, neboť ke škodám tohoto charakteru, které může způsobit kdokoliv, bude docházet bez ohledu na skutečnost, zda jde o pozemek honební či nehonební. Ze spisového materiálu a přiložených usnesení Policie ČR navíc vyplývá, že k usmrcování zvířat dochází téměř výhradně v areálu farmového chovu, což nenahrává spekulacím, že by bylo oplocení záměrně poškozováno myslivci, aby ti mohli poté
zvířata uniklá z ohrady lovit. Prohlášení vybraných pozemků na nehonební tedy neřeší situaci, kdy neznámá osoba vnikne do oploceného prostoru farmového chovu zvěře a zde svým jednáním způsobí odvolateli škodu.
Ad e) Dle vyjádření MS Lověna k podanému odvolání bylo toto zařízení postaveno dříve, než se stal odvolatel vlastníkem pozemku, na kterém je umístěno. MS Lověna dále uvádí, že má zájem následným jednáním vyřídit věc ke spokojenosti obou stran, což by mohlo odvolatele uspokojit. Sporné umístění tohoto zařízení však nelze podřadit pod některý z důvodů uvedených v § 17 odst. 2 zákona myslivosti.
Ad f) Ze spisového materiálu není zřejmé, že by docházelo k poškozování honebních pozemků v takovém rozsahu, že by šlo o využívání pozemků nad míru přiměřenou výkonu práva myslivosti. Odvolatel sám uznává, že v důsledku značné plochy pozemků nelze určit konkrétní viníky. Navíc dle § 52 odst. 1 písm. a) je uživatel honitby povinen hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech. Pokud členové MS Lověna při své činnosti skutečně způsobí nějaké škody na pozemcích odvolatele, má ten možnost domoci se náhrady za škodu na MS Lověna. Jelikož zákon tímto institutem pamatuje na práva poškozeného, není z tohoto důvodu nutné přikročit k prohlášení pozemků za nehonební
Na základě výše uvedeného Ministerstvo zemědělství neshledalo rozpor se zákonem, neshledalo věcné ani právní pochybení a žádná ze skutečností uvedených v odvolání není
důvodem pro prohlášení předmětných pozemků za nehonební a dále neshledalo ani, že by byly dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.
Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Městský soud v Praze věc posoudil takto:
Podle ust. § 17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, honitba je tvořena souvislými honebními pozemky. Orgán státní správy myslivosti z důvodů bezpečnostních nebo vojenských nebo zájmu vlastníka prohlásí za nehonební pozemky i jiné pozemky než pozemky uvedené v § 2 písm. e), a to buď z vlastního podnětu, nebo na návrh vlastníka.
Soud k projednávané věci předně konstatuje, že je potřeba důsledně odlišovat mezi obsahem práva myslivosti, jak je definováno v zákoně o myslivosti, a tím, jak je konkrétním způsobem v konkrétní honitbě ze strany konkrétního mysliveckého sdružení k výkonu tohoto práva přistupováno. Prohlášení pozemků za nehonební slouží k tomu, aby byly z výkonu práva myslivosti vyloučeny pozemky, na nichž by byl výkon práva myslivosti (tak, jak je zakotven v zákoně) v rozporu s oprávněným zájmem vlastníka těchto pozemků. Takový postup je přitom třeba chápat spíše jako výjimečný. Prohlášení pozemků za nehonební přitom nelze vnímat jako jakýsi druh sankce za porušování zákona o myslivosti na těchto pozemcích. K prohlášení pozemků za nehonební tak nemůže dojít jen za tím účelem, aby na nich byla znemožněna činnost, kterou samotný zákon o myslivosti beztak nedovoluje ani na pozemcích honebních.
Ve správním řízení je možno vycházet jen ze skutkového stavu řádně zjištěného a prokázaného a nelze vycházet jen z nepodložených a neprokázaných tvrzení některých účastníků. Pokud tedy žalobce tvrdí, že dochází k určitým excesům ze strany mysliveckého sdružení či jeho členů (poškozování oplocení, poškozování zvířat z farmového chovu zvěře a poškozování podloží a porostů vjezdem terénních vozů myslivců a jejich hostů), avšak pro důkazní nouzi je nemůže prokázat u soudu, pak je z téhož důvodu nelze zohlednit ani ve správním řízení.
Pokud jde o neplacení náhrady podle ust. § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, soud ve shodě se správními orgány shledává, že nemůže jít o důvod pro prohlášení pozemků za nehonební. Soud pochopitelně vnímá, že právo myslivosti, jehož výkon na svých pozemcích musí žalobce snášet, představuje pro žalobce omezení jeho vlastnických práv a mělo by se tedy dít jen za náhradu. Podle výše uvedeného ustanovení vlastníkům honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního společenstva. Z hlediska posouzení souladu omezení vlastnického práva žalobce k jeho pozemkům s ust. čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod občanského zákoníku přitom je rozhodný fakt, že na tuto náhradu má žalobce nárok, kterého se může reálně a účinnými prostředky domoci. Pokud se žalobce o výši náhrady s honebním společenstvem nedohodne, určí ji orgán státní správy myslivosti a nebude-li honební společenstvo tuto náhradu žalobci platit, může se splnění této povinnosti domoci případně až výkonem rozhodnutí (tj. za pomoci exekutora). Omezení vlastnického práva žalobce se tak neděje bez náhrady.
Pokud jde o tvrzení žalobce, že žalovaný upřednostňuje zájem na zachování práva myslivosti před zájmem na ochranu lidského života, soud shodně se správními orgány neshledal, že by takto bylo činěno. V projednávaném případě žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti vedoucí k závěru, že jsou v konkrétním případě jím namítané hodnoty v ohrožení, nýbrž pouze své subjektivní, ničím nepodložené teoretické obavy.
Pokud jde o škody, které na pozemcích žalobce vznikají dle tvrzení žalobce v důsledku působení mysliveckého sdružení, soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění obou správních rozhodnutí, v nichž byla uvedena zákonná ustanovení, podle nichž se žalobce může náhrady způsobené škody domáhat. K tomu je pak třeba konstatovat, že náhrady škody se pochopitelně lze domáhat jedině tehdy, pokud bude poškozená osoba schopna prokázat, že ke škodě došlo a kdo ji způsobil. Nemá-li žalobce takové důkazy k dispozici, nemůže se domoci náhrady škody, ale bez důkazů nelze takové tvrzení zohlednit ani ve správním řízení o prohlášení pozemků za nehonební.
Žalobce tvrdí, že dochází k porušování zákona o myslivosti, případně jiných právních předpisů, ať už ze strany honebního společenstva, mysliveckého sdružení či jeho členů. Žalobce tedy spatřuje důvod pro prohlášení pozemků za nehonební v činnosti nedovolené. Pokud se žalobce snaží prohlášením pozemků za nehonební domoci toho, aby tomuto tvrzenému porušování právních předpisů zabránil, jde zjevně o snahu, jež je vedena zcela mylnou úvahou. Žalobce se totiž snaží cestou prohlášení pozemků za nehonební „zakázat již jednou zakázané“. Soudu přitom není zřejmé, proč se žalobce domnívá, že tento druhý zákaz by měl osoby, které se tvrzeného porušování právních předpisů dopouštějí, přimět k dodržování právních předpisů, pokud dle jeho tvrzení nerespektují ani zákaz prvý, vyplývající přímo ze zákona o myslivosti. Nezbývá než zopakovat, že prohlášení pozemků za nehonební nelze vnímat jako sankci za porušování zákona o myslivosti, neboť k tomu slouží zcela jiná ustanovení tohoto zákona.
Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 24. března 2015
JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r.
předsedkyně senátu
za správnost vyhotovení:
Veronika Brunhoferová