[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M   R E P U B L I K Y

  Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Šnejdrlovou, Ph.D., v právní věci žalobce P. G.,  bytem K., SPC H ., proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2014, č. j. KUOK 72015/2014, ve věci přestupku,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 1. 8. 2014, č. j. KUOK 72015/2014, s e   z r u š u j e  a věc s e   v r a c í  žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobce se žalobou podanou dne 11. 8. 2014, doplněnou dne 10. 9. 2014, domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uničov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 6. 2014, č. j. PO/160/39/14/PSt, jímž byla žalobci uložena za spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, pokuta ve výši 26.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových všech vozidel v trvání 12 měsíců a současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 16. 4. 2014 kolem 9.00 hod. řídil na pozemních komunikacích jako řidič osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Mondeo, RZ X a v obci P. u domu č. X byl zastaven hlídkou PČR DI Olomouc, když kontrolou bylo zjištěno, že žalobce není držitelem žádného řidičského oprávnění, neboť po ukončení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel uloženého mu Městským úřadem Bruntál na dobu 6 měsíců, tj. od 18. 4. do 18. 10. 2008, počínaje datem nabytí právní moci rozhodnutí 18. 4. 2008, nepožádal o vrácení řidičských oprávnění a v evidenční kartě řidiče má provedenu jejich blokaci.

Žalobce s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí a namítá, že:

1)  rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno pouze zmocněnci žalobce a nikoli přímo do vlastních rukou žalobce, čímž bylo porušeno ustanovení § 19 odst. 4 a 72 odst. 1 správního řádu, neboť dle jeho názoru se jedná o případ, kdy má žalobce něco vykonat, mělo být tedy doručováno do jeho vlastních rukou v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 správního řádu;

2)  správní orgán jej nepoučil o jeho právu dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., čímž mu upřel právo na obranu proti tvrzení správního orgánu;

3) správní orgán nedodržel ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu;

4) je příkladem přepjatého formalismu po takové době trestat žalobce za to, že               nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Správní orgán ve svém rozhodnutí tvrdí, že žalobce v roce 2008 neodevzdal po udělení trestu řidičský průkaz, to však není doloženo, pouze je konstatováno, že v kartě řidiče je blokace, která v 10/2008 vypršela. Žalobce tvrdí, že o vrácení řidičského průkazu požádal v roce 2008, tento mu byl vrácen a mohl tak řídit motorová vozidla, ničeho se tak nedopustil, původní trest vykonal. Žalobce se domnívá, že jeho skutek by již měl být promlčen, navíc u něj není společenská škodlivost a zavinění, je postihován po šesti letech, přestože materiální znak v tomto případě zcela chybí.

Žalobce při ústním jednání soudu upřesnil, že řidičský průkaz neodevzdal, protože jej o tom nikdo nepoučil, myslel si, že po vypršení trestu bude moci bez dalšího řídit a šest let jezdil bez jakéhokoliv provinění. Byl opakovaně kontrolován Policií ČR, nikdo jej na to, že jezdí s blokovaným řidičským průkazem, neupozornil. Původní zákaz řízení motorových vozidel dostal za to, že byl přistižen při jízdě autem bez SPZ a dokladů, tyto však ji měl vyřízené v provozovně STK, kde vše vyřizoval, protože si auto přivezl z Německa, pouze je neměl v autě.

Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou, neboť dle jeho názoru byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s požadavky zásady zákonnosti. K námitkám žalobce uvedl, že tyto jsou nesprávné a interpretovány zcela účelově. Na doručování rozhodnutí ve věci ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu nedopadá, neboť se týká případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat. Řízení je ukončeno vydáním rozhodnutí a jeho doručením. Povinnost uhradit pokutu včetně nákladů řízení, včetně výkonu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel nastává až po nabytí právní moci rozhodnutí. Co se týká poučení o možnosti odvolání s určením lhůty pro provedení tohoto úkonu, to bylo dle názoru žalovaného učiněno v souladu se správním řádem. Námitka ohledně nezákonné blokace řidičského průkazu je nedůvodná, neboť tento mu byl odebrán právě z důvodu, že žalobce nesplnil svoji zákonnou povinnost řidičský průkaz na základě rozhodnutí Městského úřadu Bruntál odevzdat. Promlčení skutku v tomto případě nepřipadá v úvahu, neboť skutek žalobce trval do doby kontroly žalobce Policií ČR.

 Ze správního spisu soud zjistil, že při kontrole dne 16. 4. 2014 jako popsáno výše byl řidiči na místě zadržen řidičský průkaz a další jízda mu byla zakázána, neboť lustrací bylo zjištěno, že má od 18. 4. 2008 z důvodu pozbytí řidičského oprávnění blokaci všech řidičských oprávnění. Z evidenční karty řidiče – žalobce – vyplývá, že zákaz řízení motorových vozidel je evidován od 18. 4. 2008 do 18. 10. 2008, blokace řidičských oprávnění je vedena od 18. 4. 2008 na neurčito. V kartě řidiče je zaznamenán toliko jeden přestupek ze dne 20. 2. 2008, a to porušení ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích, řízení motorového vozidla bez registračních značek, ustanovení § 5 odst. 1 a) zákona o provozu na pozemních komunikacích v tehdy platném znění, dle něhož je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, a ustanovení § 6 odst. 8 písm. a), b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném znění, povinnost řidiče mít při řízení u sebe osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a již zmíněný zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců.

Žalobce si dne 23. 4. 2014 zvolil zmocněnce A. P. k zastupování ve správním řízení. Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí dne 19. 6. 2014, toto doručoval zmocněnci žalobce A. P., jemuž bylo rozhodnutí doručeno dne 26. 6. 2014. Žalobce se proti rozhodnutí včas odvolal. Dne 1. 8. 2014 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí. Byl poučen podle § 91 odst. 1 správního řádu o tom, že se proti rozhodnutí žalovaného nelze odvolat. Rozhodnutí bylo doručeno zmocněnci dne 5. 8. 2014. Dne 12. 8. 2014 požádal žalobce o odložení výkonu rozhodnutí, jeho žádosti bylo správním orgánem I. stupně dne 18. 8. 2014 vyhověno.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového  a  právního stavu,  který  tu  byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Krajský soud k věci uvádí, že pokud se týká žalobního bodu 1), tento je nedůvodný. Podle ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

Žalobce si dne 23. 4. 2014 zvolil procesního zmocněnce A. P., který v řízení vystupoval jeho jménem a jemuž byla doručována rozhodnutí správních orgánů. Soud konstatuje, že správní orgány postupovaly v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 správního řádu, pokud rozhodnutí doručovaly zmocněnci žalobce, neboť v případě doručování rozhodnutí se nejedná o situaci, jak se nesprávně domnívá žalobce, kdy by měl žalobce v řízení něco osobně vykonat a kdy by tedy bylo na místě doručení písemnosti přímo jemu. Při posouzení, zda se jedná o takový případ, je nutno rozlišovat procesní povinnost účastníka řízení vzniklou mu v průběhu řízení (např. povinnost dostavit se osobně k ústnímu jednání, zde je na místě zaslání písemnosti přímo účastníkovi řízení) a povinnost hmotněprávní, kterou je v tomto případě výkon sankce spočívající v úhradě peněžité pokuty a v zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových všech vozidel, a která navíc vznikne žalobci až po skončení řízení, neboť tato povinnost je vykonatelná až v případě pravomocného rozhodnutí. Tato hmotněprávní povinnost účastníka tak není tou povinností, kterou má na mysli ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu. Z tohoto důvodu je námitka žalobce nedůvodná, neboť rozhodnutí bylo doručeno v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 správního řádu.

 Soud k tomuto dále uvádí, že žalobce ve své žalobě ani netvrdí, v čem spatřuje v souvislosti s touto námitkou zkrácení práv.               Samotné tvrzení zkrácení na procesních právech bez dalšího, aniž by zde byla dána jakákoli souvislost s hodnocením skutkového stavu, z čehož by bylo lze dovodit, že rozhodnutí správního orgánu trpí takovou vadou, která může způsobit jeho nezákonnost, nelze než považovat za účelové.

K žalobnímu bodu 2) žalobce soud uvádí, že žalobcem pojatá poučovací povinnost správního orgánu ze zákona nevyplývá. Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotyčné osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné (§ 4 odst. 2 správního řádu). Poučovací povinnost správních orgánů v řízení, která vedou, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech. Toto obecné pravidlo nachází odraz v dalších ustanoveních správního řádu, která přiznávají účastníkům konkrétní procesní práva. Do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku. Domněnka žalobce o rozsahu  poučovací povinnosti správních orgánů, dle níž měl být poučen o svém právu požádat o odložení výkonu rozhodnutí, pokud podá návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem (§ 83 odst. 1 zákona o přestupcích), je v tomto ohledu příliš extenzivní a vybočuje z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010-76). Nadto soud podotýká, že žalobce o odložení výkonu rozhodnutí požádal a dne 18. 8. 2014 bylo jeho žádosti vyhověno, proto soudu není vůbec zřejmé, v čem žalobce zkrácení svých práv spatřuje a tento žalobní bod je soudem shledán nedůvodným.

Co se týče žalobního bodu 3), soud toliko uvádí, že vzhledem k jeho znění, kdy žalobcem namítané ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu upravuje, že vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:", při absenci žalobcem namítaného konkrétního porušení práv není soudu zřejmé, v čem v souvislosti s tímto ustanovením byla nebo mohla být jeho práva zkrácena. Pokud snad měl žalobce na mysli odst. 3 tohoto ustanovení, jež upravuje lhůtu, v níž je správní orgán povinen vydat rozhodnutí, k tomu soud uvádí, že lhůta zakotvená v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu je lhůtou toliko pořádkovou. Samotné nedodržení této lhůty nemůže být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí soudem (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 128/2010-33). Proto ani tento žalobní bod nebyl shledán důvodným.

Soud však shledal důvodným žalobní bod 4). Soud odhlédl od rozpornosti žaloby v tom smyslu, že žalobce tvrdí, že mu byl po vykonání trestu řidičský průkaz vrácen (bod 9 žaloby) a zároveň, že jej neodevzdal, protože jej nikdo nepoučil, a po vykonání sankce zákazu činnosti v roce 2008 opět řídil, protože se domníval, že může, když již sankce uplynula. Žalobce v řízení neprokázal, že by měl k dispozici pravomocné rozhodnutí správního orgánu o vrácení řidičského oprávnění, soud tak konstatuje, že je evidenční kartou řidiče prokázáno, že jeho řidičská oprávnění jsou od 18. 4. 2008 na neurčito blokována.

Podle ust. § 94a odst. 1, 2 zákona o silničním provozu držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle odstavce 1.

Podle ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a.

Jak uvedl ve svém rozhodnutí č. j. 7 As 137/2011-52 ze dne 19. 4. 2012 Nejvyšší správní soud, z citovaných ustanovení vyplývá, že podle zákona o silničním provozu je výslovně vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí doby zákazu činnosti může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější, postup, a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle ust. § 114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura umožňuje jednak v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče (§ 102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech, na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ust. § 102 a § 114 zákona o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat.

Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s ust. § 94a a § 102 zákona o silničním provozu, a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel a je nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl.

Krajský soud uzavírá, že z výše uvedených důvodů, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud, a s nímž se krajský soud ztotožňuje, je u žalobce nade vší pochybnost splněn formální znak přestupku.

Krajský soud však dospěl k závěru, že v případě žalobce vymizel materiální znak přestupku upraveného v ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a proto nelze jeho jednání posoudit jako přestupek. Jak ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud, materiální znak skutkové podstaty přestupku nebude naplněn, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by snižovaly nebezpečnost příslušného jednání natolik, že by materiální znak naplněn nebyl. Dle názoru Nejvyššího správního soudu ani skutečnost, že po uplynutí doby zákazu činnosti řídí (stěžovatel) i více než tři roky bez nehody či přestupku, nebezpečnost jeho jednání nesnižuje natolik, aby z materiálního hlediska již nešlo o přestupek. Něco takového by snad bylo myslitelné, kdyby odstup mezi dobou, kdy měl odevzdat řidičský průkaz, a dobou, kdy byl jako osoba bez řidičského oprávnění přistižen, byl mnohaletý. Odstup tří a půl roku však není takový, aby o vymizení materiálního znaku přestupku bylo možno uvažovat.

V případě žalobce se však jedná o odstup šesti let (žalobce měl odevzdat řidičské oprávnění v dubnu 2008, ke kontrole, při níž byl zjištěn projednávaný přestupek, došlo 16. 4. 2014), a soud tento odstup mezi dobou, kdy měl žalobce odevzdat řidičský průkaz, a dobou, kdy byl jako osoba bez řidičského oprávnění přistižen, za mnohaletý ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje a uzavírá, že z tohoto důvodu došlo k takovému snížení nebezpečnosti jednání žalobce, že vymizel materiální znak skutkové podstaty předmětného přestupku.

Soud při rozhodování zohlednil i další okolnosti případu, když za zvláštní okolnosti případu žalobce považuje i skutečnost, za jaký přestupek byl zákaz činnosti řízení motorových vozidel v roce 2008 uložen, v jaké délce a v jaké výši byla žalobci uložena pokuta, neboť současná sankce by mnohonásobně původní sankci převyšovala, a v případě žalobce se v roce 2008 nejednalo o přestupek, jímž by bezprostředně ohrozil či ohrožoval účastníky silničního provozu, nýbrž stejně jako v nyní posuzované věci šlo o pochybení spíše administrativního charakteru (v r. 2008 chybějící SPZ, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, nyní nepožádání o vrácení řidičského oprávnění). Hlavním účelem sankce zákazu činnosti je ochrana společnosti, v tomto případě všech účastníků silničního provozu, před přestupky a pachateli, pro něž však žalobce bezprostředně nebezpečný nebyl ani v jednom případě, tudíž dle názoru soudu v případě žalobce a za uvedených okolností by nebyl ani splněn účel takového druhu sankce. Nadto soud závěrem uvádí, že s ohledem na datum napadení žaloby soudu (11. 8. 2014) a skutečnost, že řidičské oprávnění je žalobci stále zadrženo, byla sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel fakticky vykonána.

Z výše uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost (ust. § 78 odst. 1 s. ř. s.). Současně krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s. ř. s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vychází z procesního úspěchu žalobce ve sporu, kdy žalobci tak dle § 60 odst. 1 s.ř.s. vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč.

Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

P o u č e n í: 

Proti tomuto rozsudku je   m o ž n o   podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

 Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Olomouci dne 24. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení:    JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph.D., v. r.

Markéta Chrudinová           samosoudkyně