46 A 61/2014 - 164
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Věry Šimůnkové ve věci žalobce: T. P., nar. x., bytem x., zastoupený JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezident České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2014, č. j. PPR-10312-8/ČJ-2014-990131, o propuštění ze služebního poměru,
takto:
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 13. 2. 2014, č. 540/2014, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“).
Žalobce namítl, že žalovaný na jeho odvolací námitku, že žádost služebního funkcionáře o zjištění osobnostní způsobilosti obsahovala celou řadu nepravdivých informací, které byly podkladem pro vydání psychologického posudku, vůbec nereagoval. Dále uvedl, že nebyl seznámen s přílohami žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti, čímž došlo k porušení jeho práva zakotveného v ustanovení § 4 odst. 7 vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“), která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Uvedl také, že žalovaný odmítl jeho námitku, že pokud se jeho chování ve službě změnilo, bylo to v důsledku dlouhodobé šikany ze strany vedoucího oddělení. Na to služebního funkcionáře bezvýsledně upozorňoval. Dále rozporoval jednotlivé skutečnosti uvedené v žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti. Namítl, že před vydáním rozhodnutí žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, jak to ukládá ustanovení § 180 odst. 1 služebního zákona. Nepostupoval podle § 190 odst. 7 služebního zákona, neboť nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí v plném rozsahu. Závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí bylo vydáno na základě výsledků psychologického vyšetření, které byl povinen respektovat. Dále uvedl, že žalobci byla žádost o zjištění osobnostní způsobilosti řádně zaslána, přičemž v žádosti bylo uvedeno, jaké má přílohy, a pokud by žalobce měl zájem se s nimi seznámit, mohl se s nimi seznámit podle ustanovení § 4 odst. 7 Vyhlášky, o což ale nepožádal. Rovněž uvedl, že žalobce neoznačil žádné důkazy, které by mohly podpořit jeho tvrzení, že na údajnou šikanu upozornil služebního funkcionáře a další osoby. Konečně uvedl, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v případě žalobce byly dány důvody k podání žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti:
Dne 3. 10. 2013 požádal služební funkcionář o zjištění osobnostní způsobilosti žalobce. Dne 11. 10. 2013 obdržel žalobce oznámení o termínu zjišťování osobnostní způsobilosti. Důvodem žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti žalobce bylo ustanovení § 2 písm. c) Vyhlášky, tj. jednání příslušníka, na jehož základě se lze domnívat, že příslušník je osobnostně nezpůsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru. Přílohou žádosti byly listiny, které dokumentovaly předchozí jednání žalobce. Dne 26. 11. 2013 vyhotovil psycholog PhDr. J. K. na základě vyšetření závěr, že žalobce nesplňuje osobnostní charakteristiky podle ustanovení § 1 písm. b), d), h) a j) Vyhlášky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Žalobce následně požádal o přezkum těchto závěrů. Dne 28. 1. 2014 vydal vedoucí psycholog Policie ČR plk. Mgr. V. V. závěr, ve kterém potvrdil závěr PhDr. K..
Na základě závěrů psychologů služební funkcionář zahájil řízení o propuštění ze služebního poměru výzvou, kterou žalobce převzal 7. 2. 2014. Dne 10. 2. 2014 vydal služební funkcionář rozhodnutí č. 540/2014, kterým propustil žalobce ze služebního poměru podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. j) služebního zákona, podle kterého příslušník musí být propuštěn, jestliže podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle výsledků posouzení osobnostní způsobilosti žalobce nesplňuje osobní charakteristiky podle ustanovení § 1 písm. b), d), h) a j) Vyhlášky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí služebního funkcionáře potvrdil s odůvodněním, že závěr vedoucího psychologa odpovídá požadavkům právního řádu, obsahuje podrobné odůvodnění a vzhledem k tomu, že nebylo shledáno procesní pochybení při zjištění osobnostní způsobilosti žalobce, bylo povinností služebního funkcionáře, po zjištění stavu věci, žalobce ze služebního poměru podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. j) služebního zákona, propustit. V odůvodnění žalovaný dále k otázce seznámení žalobce s přílohami žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti uvedl, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by žalobce o seznámení s nimi a projednání požádal. K námitce žalobce, že v posudku psychologa se konstatuje, že je pro jeho zastávané služební místo stanoven zvláštní požadavek na osobní způsobilost, žalovaný konstatoval, že ani v závěru psychologa, ani v závěru vedoucího psychologa není uvedeno, že je pro služební místo zastávané žalobcem stanoven zvláštní požadavek na osobnostní způsobilost. K námitce, že není podložena informace, že svému vedoucímu několikrát při osobním pohovoru řekl, že navštěvuje psychiatrickou ambulanci, žalovaný uvedl, že tuto námitku považuje za irelevantní k projednávané věci. K námitce, že není správná informace, že nedodržoval předpisy, a že kdyby tomu tak bylo, muselo by s ním být vedeno kázeňské řízení a že žádost o zjištění osobnostní způsobilosti obsahuje celou řadu domnělých porušení služební kázně, která nebyla nijak postižena, žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu je doložitelné, že se žalobcem byly sepsány dvě významné negativní události. Dne 28. 3. 2013 bylo zapsáno, že opakovaně nedodržuje služební povinnosti a dne 24. 5. 2013 bylo zapsáno, že dne 20. 5. 2013 opakovaně nesplnil služební povinnost. Obě tyto události byly podkladem pro pravidelné hodnocení v období od 10. 12. 2012 do 23. 7. 2013. K námitce, že je lží, že měl svým kolegům vyhrožovat služební zbraní a že ale nevylučuje, že někteří loajální kolegové to na žádost vedoucího oddělení napsali, žalovaný uvedl, že ze žádosti ani ze služebních záznamů nevyplývá tvrzení žalobce, že „někteří loajální kolegové“ na žádost vedoucího oddělení napsali, že měl vyhrožovat služební zbraní. Proto odvolací orgán považoval tuto námitku za irelevantní. Co se týká namítané možné šikany žalobce, žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu je zřejmý laxní přístup žalobce k plnění úkolů a že požadování jejich plnění ze strany nadřízených mohl žalobce za šikanu považovat. Tuto skutečnost potvrzují i pravidelná hodnocení žalobce, jejichž součástí jsou i záznamy negativních událostí. Ze strany vedoucích se však jednalo o důsledné vyžadování plnění služebních úkolů. Odvolací orgán na základě objektivně zjištěných skutečností přijal závěr, že byly v případě žalobce naplněny všechny hmotněprávní podmínky stanovené pro jeho propuštění ze služebního poměru.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Při přezkoumání rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.
Žalobce předně namítl, že žalovaný na jeho odvolací námitku, že žádost služebního funkcionáře o zjištění osobnostní způsobilosti obsahovala celou řadu nepravdivých informací, které byly podkladem pro vydání psychologického posudku, vůbec nereagoval. Tato námitka není důvodná. Žalobce ve svém odvolání vznesl řadu konkrétních námitek vůči informacím obsaženým v žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti a žalovaný na ně také reagoval, ostatně právě s jeho reakcí žalobce v podané žalobě obsáhle polemizuje.
Žalobce dále namítl, že nebyl seznámen s přílohami žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti. Ani této námitce soud nepřisvědčil.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 Vyhlášky „Služební funkcionář sdělí posuzované osobě termín a místo zjišťování její osobnostní způsobilosti. V případě zjišťování osobnostní způsobilosti z důvodu uvedeného v § 2 písm. c) nebo d) předá služební funkcionář kopii žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti posuzované osobě spolu se sdělením termínu a místa zjišťování její osobnostní způsobilosti“.
Podle ustanovení § 4 odst. 7 Vyhlášky „Psycholog poskytne jeden stejnopis závěru posuzované osobě, jeden stejnopis závěru poskytne služebnímu funkcionáři a jeden stejnopis závěru ponechá v písemné dokumentaci psychologického pracoviště k posuzované osobě. V případě zjišťování osobnostní způsobilosti z důvodu uvedeného v § 2 písm. c) nebo d) má posuzovaná osoba právo seznámit se s obsahem dokumentace pořízené v souvislosti se zjišťováním její osobnostní způsobilosti a projednat s psychologem obsah této dokumentace“.
Soud souhlasí se žalobcem v tom, že měl být seznámen nejen se žádostí o zjištění osobnostní způsobilosti samotnou, ale rovněž i s jejími přílohami, což plyne již z ustanovení § 4 odst. 1 Vyhlášky, jelikož povinnost předložit posuzované osobě kopii žádosti v sobě obsahuje rovněž povinnost předložit jí přílohy takové žádosti, které jsou její nedílnou součástí. Toto procesní pochybení však podle soudu není natolik zásadní, aby vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce měl totiž možnost seznámit se s těmito materiály podle ustanovení § 4 odst. 7 Vyhlášky, pakliže by o takové seznámení požádal. Pokud tak neučinil, jedná se toliko o jeho nedůslednost při obraně vlastních práv, která nemůže jít k tíži žalovaného.
Žalobce rovněž namítl, že se stal obětí šikany ze strany svého nadřízeného. Tato námitka je důvodná. Soud předesílá, že nikterak neposuzuje otázku, zda se žalobce obětí šikany skutečně stal, či nikoliv. Žalobce však ve svém odvolání uvedl nejen tuto argumentaci, ale i skutečnosti, které jeho tvrzení mohly podpořit – konkrétně např. uvedl, že o své situaci informoval jak služebního funkcionáře, tak další osoby (vedoucího odboru vnitřní kontroly F. M. a vedoucího personálního odboru Z. F.), nebo poukázal na případ dalšího příslušníka téhož oddělení J., který požádal o propuštění ze služebního poměru pro neshody s vedoucím oddělení. Rovněž navrhl důkazy, zejména výslechy svědků, na podporu svých tvrzení. Žalovaný však výše uvedené informace v napadeném rozhodnutí zcela pominul a k argumentaci šikanou se vyjádřil pouze hypotézou, že žalobce mohl za šikanu pociťovat trvání nadřízeného na plnění služebních úkonů. Tímto postupem však žalovaný rezignoval na svou povinnost zjistit řádně skutkový stav, neboť neprovedl žádné důkazy, které by tvrzení žalobce potvrdily či vyvrátily. Nereagoval ani na důkazní návrhy žalobce, uvedené v odvolání, čímž zatížil své rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelností spočívající v nedostatečném odůvodnění. Soud v této souvislosti připomíná, že není povinností odvolacího správního orgánu provést všechny odvolatelem požadované důkazy, nicméně je jeho povinností, rozhodne-li se navržené důkazy neprovést, vysvětlit ve svém rozhodnutí, proč navržené důkazy neprovedl. K tomu soud dodává, že případná šikana žalobce je nepochybně relevantní okolností ve vztahu k projednávané věci, a to buď v případě, že by zhoršený psychický stav žalobce byl důsledkem této šikany, nebo v případě, kdy by šikanózní byla sama žádost o zjištění osobnostní způsobilosti. V obou těchto případech (pokud by byly v řízení zjištěny) by bylo propuštění oběti šikany ze služebního poměru krokem nepřípustným.
Z výše uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí žalovaného bez jednání zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Otázkou pravdivosti jednotlivých tvrzení ze žádosti o zjištění osobnostní způsobilosti se soud nezabýval, jelikož i toto (jako součást prověřování možné šikany) bude předmětem posuzování správních orgánů v dalším řízení.
V dalším řízení bude na žalovaném, aby věc opětovně posoudil v souladu se závěry soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a doplnil svá skutková zjištění o prověření možné šikany žalobce.
Jako obiter dictum pokládá soud za nezbytné upozornit nad rámec žalobních bodů na nepřezkoumatelnost závěrů vedoucího psychologa. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č.j. 6 Ads 19/2013-35: „K námitce stěžovatele o závaznosti závěru psychologa pro služebního funkcionáře Nejvyšší správní soud uvádí, že ze znění § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru a rovněž z § 15 odst. 2 tohoto zákona skutečně plyne, že služební funkcionář musí příslušníka propustit, pozbyl-li podle posudku psychologa bezpečnostního sboru osobnostní způsobilost k výkonu služby. To však neznamená, že služební funkcionář je jen pasivním vykonavatelem rozhodnutí psychologa bezpečnostního sboru, bez jakékoliv vlastní odpovědnosti. Závěr psychologa vydaný ve smyslu § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti je třeba vnímat jen jako podklad správního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, byť zpravidla stěžejní, který v konečné fázi podléhá soudnímu přezkumu. Takový podklad tedy může být služebním funkcionářem a následně správním soudem přezkoumán např. z hlediska jeho vad, nedostatku opory ve spisech, rozporu se spisy, anebo z hlediska vad řízení při zjišťování skutkové podstaty. I kdyby zákon o služebním poměru, resp. vyhláška o osobnostní způsobilosti, obsahovaly jen minimalistický požadavek na odůvodnění závěru psychologa, resp. rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, skutečnost, že toto rozhodnutí je plně přezkoumatelné ve správním soudnictví, nemůže mít jiný důsledek, než že odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí musí mít takovou obsahovou kvalitu, aby je mohl správní soud podrobit standardnímu soudnímu přezkumu. Jinak by nutně každé obdobně lakonické rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, jako bylo vydáno v případě žalobce, muselo být správními soudy rušeno pro nepřezkoumatelnost.
Pro správní orgány a správní soudy to ostatně není situace neznámá - i v jiných případech je stěžejním podkladem pro správní či soudní rozhodnutí odborné stanovisko nebo závěr, o němž si správní orgán, resp. soud nemůže pro nedostatek vlastních odborných znalostí a zkušeností učinit úsudek sám, např. v případě posuzování míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení vzniku invalidity, které je závislé na odborném lékařském posudku. Nicméně i takový posudek, jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s. ř. s. a jenom posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, může být rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 25.9. 2003 čj. 4 Ads 13/2003-54, č. 511/2005 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 Ads 158/2012-24, ze dne 10.5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013-22, ze dne 10.5. 2013, čj. 6 Ads 25/2013-26, a mnohé jiné). Totéž platí např. i pro oblast posudků vydaných zařízením závodní péče o způsobilosti určitého zaměstnance k výkonu určité práce, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, N 155/50 SbNU 365, č. 155/2009 Sb. ÚS, jehož se sám stěžovatel dovolává a jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005-125, č. 1554/2008 Sb. NSS).“ Z výše uvedeného plyne, že závěry psychologa musí splňovat požadavky na úplnost a přesvědčivost, které judikatura správních soudů dovodila pro oblast lékařských posudků v otázkách např. příspěvku na péči, invalidity nebo způsobilosti k výkonu práce. Závěr vedoucího psychologa v projednávané věci však tyto požadavky nesplňuje, jelikož vedle výčtu použitých metod obsahuje již pouze závěry o osobnosti žalobce, aniž by bylo jakkoliv přiblíženo, z jakých skutečností jsou dovozeny. Rovněž závěr vedoucího psychologa žádným způsobem nevysvětluje, proč žalobce nesplňuje osobnostní předpoklady podle ustanovení § 1 písm. b), d), h) a j) Vyhlášky. Jinak řečeno, ze závěru vedoucího psychologa nelze zjistit, proč je osobnost s takovými charakteristikami, jaké má dle závěru žalobce, nezpůsobilá k výkonu služby právě podle shora uvedených ustanovení § 1 Vyhlášky a není ani zřejmé, z jakých konkrétních poznatků a na základě jakých úvah vedoucí psycholog dovodil u žalobce osobnostní charakteristiky, které se s požadavky § 1 písm. b), d), h) a j) Vyhlášky mají rozcházet.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 13.200,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky k vyjádření žalovaného – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z částky 3.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za podání žaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 5. ledna 2016
Olga Stránská, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Vlasáková