[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Číslo jednací: 9Ad 9/2012 - 43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky
Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: D.
Ž., nar. X, bytem P. 397, zast. Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec
Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem
Praha 5, Nárožní 1111/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23.3.2012, č.j.:
783-5/2011-BIS-3

t a k t o:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

 Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)
žalovaný, za něhož jednal náměstek pro zabezpečovací složky, zamítl podle § 190 odst. 8
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí ředitele ekonomického odboru ze dne 25.11.2011, č.j. 390-14/2011-BIS-33, jímž
bylo rozhodnuto, že žalobci nenáleží příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 zákona
č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků SNB“).

 V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání
nesouhlasil s výkladem § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, který
zaujal správní orgán I. stupně a podle něhož není-li rozhodnutí o skončení služebního poměru
uvolněním oznámeno služebním orgánem příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne doručení
jeho žádosti, skončí služební poměr ve lhůtě uvedené v žádosti, nejdříve však dnem

[OBRÁZEK]pokračování 2 9Ad 9/2012

následujícím po uplynutí této lhůty, tj. lhůty jednoho měsíce od podání žádosti. Dle žalobce
takový výklad z dikce zákona nevyplývá, neboť zákon jednoznačně stanoví, že pokud
služební orgán nesplní svou povinnost rozhodnout ve lhůtě jednoho měsíce od podání žádosti,
skončí služební poměr příslušníka ve lhůtě uvedené v žádosti. Žalobce má za to, že jeho
služební poměr skončil ke dni uvedenému v žádosti o uvolnění, tj. ke dni 30.12.1992, protože
služební orgán o jeho žádosti v jednoměsíční lhůtě nerozhodl. Na tom nic nemění ani
skutečnost, že Federální bezpečnostní informační služba (dále jen „FBIS“) ke dni
31.12.1992 zanikla, neboť jejím právním nástupcem byla BIS, na níž přešla veškerá práva a
povinnosti zaniklé FBIS. Vzhledem ke skončení služebního poměru uvolněním měl být
žalobci přiznán příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru
příslušníků SNB.

 Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil s argumentací správního orgánu
I. stupně. Uvedl, že zákon o služebním poměru příslušníků SNB v § 99 odst. 3 vůbec
nepočítal s možností, že by jakýkoliv příslušník žádal o uvolnění ze služebního poměru v tak
krátké lhůtě. Při uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů stanovil § 99
zákona o služebním poměru příslušníků SNB, že služební poměr skončí uplynutím tří
kalendářních měsíců od doručení žádosti; u ostatních případů pak stanovil dokonce lhůtu
devět kalendářních měsíců. Za jediný logický a správný výklad nicméně považuje žalovaný
ten, který provedl správní orgán I. stupně. Dle žalovaného je naprosto nepředstavitelná
situace, kdy by příslušník bezpečnostního sboru přestal být příslušníkem zpětně, neboť
v takovém případě by nebylo zřejmé, jak nahlížet na úkony, které učinil jako příslušník
z titulu služebního poměru, když by bylo následně se zpětnou účinností konstatováno, že v té
době už příslušníkem vlastně nebyl. Služební poměr žalobce skončil dle žalovaného ze
zákona dnem 31.12.1992 a další rozhodování o ukončení služebního poměru již bylo
bezpředmětné.

 Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že pracoval jako
příslušník FBIS a dne 23.12.1992 podal svému nadřízenému písemnou žádost o uvolnění ze
služebního poměru ke dni 30.12.1992. Služební orgán byl podle § 99 odst. 3 zákona
o služebním poměru příslušníků SNB povinen oznámit žalobci rozhodnutí o skončení
služebního poměru příslušníka do jednoho měsíce od doručení žádosti; v případě nedodržení
této lhůty měl služební poměr skončit uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti. Jelikož služební
orgán uvedenou lhůtu k rozhodnutí nedodržel, služební poměr žalobce k FBIS skončil ke dni
30.12.1992, tedy ke dni uvedenému v žádosti. K podané žádosti obdržel žalobce dne
26.1.1993 pouze vyjádření, které svým obsahem ani svými náležitostmi nelze pokládat za
rozhodnutí. Vzhledem ke skončení služebního poměru uvolněním ke dni 30.12.1992 žalobci
vznikl podle § 110 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků SNB nárok na příspěvek za
službu. O přiznání svých nároků požádal žalobce dopisem z prosince roku 1995 adresovaným
k rukám tehdejšího ředitele BIS, a následně též dopisem ze dne 23.3.1999 adresovaným
Úřadu vlády ČR. Přestože své nároky související s ukončením služebního poměru uplatnil,
nebylo o jeho nároku rozhodnuto, což mu znemožnilo se efektivně bránit proti nečinnosti
správního orgánu v této věci a dosáhnout přezkoumání tehdejšího stanoviska ředitele BIS, se
kterým nesouhlasil. Dne 10.5.2011 bylo na základě žalobcova podnětu zahájeno řízení ve věci
služebního poměru a v listopadu 2011 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, v němž
konstatoval, že žalobci nárok na příspěvek za službu nenáleží. Své rozhodnutí odůvodnil tím,
že žalobcův služební poměr skončil ze zákona ke dni 31.12.1992 a nikoliv uvolněním ze
služebního poměru ke dni 30.12.1992. Žalovaný se pak při vydání napadeného rozhodnutí
ztotožnil s výkladem správního orgánu I. stupně, že není-li rozhodnutí o skončení služebního

[OBRÁZEK]pokračování 3 9Ad 9/2012

 poměru uvolněním oznámeno služebním orgánem příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne
doručení žádosti, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti, nejdříve však
dnem následujícím po uplynutí této lhůty. Proti takovému extenzivnímu se výkladu se žalobce
ohradil již ve svém odvolání, v němž namítal, že takový výklad nelze z předmětného
zákonného ustanovení dovodit. Takový výklad zcela popírá dikci zákona, neboť ustanovení
§ 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB jednoznačně a určitě stanoví postup
a následek při nedodržení zákonné lhůty pro oznámení rozhodnutí. Výklad podaný správním
orgánem I. stupně a následovaný žalovaným jde zcela mimo rámec zákonného ustanovení a je
jím zcela překročena pravomoc správního orgánu k výkladu ustanovení, neboť se nejedná
o pouhý výklad zákona, ale o samotnou tvorbu a doplnění zákonného ustanovení. Výklad,
který žalovaný zaujal, je překročením hranice samotného textu zákona, což ve svém důsledku
znamená porušení zásady legality, neboť takový postup je svévolnou interpretací
předmětného zákonného ustanovení a samotné rozhodnutí pak není vydáno v intencích
zákona. Takový výklad je dle žalobce také nepřípustný, neboť se jedná o ustanovení práva
veřejného, a pakliže jsou zde nejasnosti o jeho výkladu, měla by být dodržena zásada, že
v případě pochybností ve věci výkladu zákonného ustanovení by měl jít výklad ve prospěch
jednotlivce. Výklad daného ustanovení musí být v souladu se zákonem; jeho výkladem
nelze rozšířit či doplnit právní normu, a to ani za předpokladu, že zákon je v daném
případě nepřesný či neurčitý, popř. neřeší určitou otázku. Napadené rozhodnutí je tak
založeno na nesprávné aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení, což působí jeho
nezákonnost.

 Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě
argumentoval obdobně jako v napadeném rozhodnutí. Konstatoval, že žalobce
vykonával službu u FBIS do dne 31.12.1992, kdy podle zákona č. 543/1992 Sb., o
zrušení Federální bezpečnostní informační služby (dále jen „zákon o zrušení FBIS“) jeho
služební poměr zanikl. Příspěvek za službu podle zákona o služebním poměru
příslušníků SNB mu nebyl přiznán, neboť tento zákon umožňoval přiznat příspěvek za
službu pouze v případě propuštění nebo uvolnění příslušníka. Žalobcův služební poměr
však skončil ze zákona. Dne 23.12.1992, tedy ještě před skončením svého služebního
poměru, podal žalobce žádost o propuštění ze služebního poměru, v níž navrhl ukončení
svého služebního poměru ke dni 30.12.1992. Na tuto žádost reagoval ředitel
Bezpečnostní informační služby České republiky dopisem ze dne 26.1.1993, ve kterém
žalobci sdělil, že žádost nemůže kladně vyřídit. Žalobce z ustanovení § 99 odst. 2 a 3
zákona o služebním poměru příslušníků SNB dovozuje, že vzhledem k tomu, že o jeho
žádosti nebylo rozhodnuto do jednoho měsíce od jejího podání, skončil jeho služební
poměr uvolněním ke dni uvedenému v žádosti, tj. ke dni 30.12.1992. Žalobcův výklad
předmětného ustanovení však podle žalovaného vede k absurdním závěrům. Znamenal
by totiž, že by bylo možno ukončit služební poměr zpětně, tedy že by příslušník v období
od podání své žádostí až do uplynutí měsíční lhůty pro rozhodnutí ve služebním poměru
stále byl, po uplynutí měsíční lhůty by však platilo, že v tomto období ve služebním
poměru nebyl. Taková konstrukce je dle mínění žalovaného nepředstavitelná. Podle
výkladu žalobce by platilo, že jeho služební poměr sice zanikl uplynutím dne
31.12.1992, ale uplynutím měsíční lhůty stanovené v § 99 odst. 3 zákona o služebním
poměru příslušníků SNB zanikl znovu, tentokrát zpětně ke dni 30. 12. 1992, což je
absurdní. Není možné konstruovat dvojí zánik služebního poměru a dovozovat, že
příslušník v jednom okamžiku ve služebním poměru je a zároveň není. Se žalobcovou
konstrukcí by byl spojen i problém, jak nahlížet na úkony, které jako příslušník učinil a
ke kterým měl oprávnění pouze z titulu svého služebního poměru. Ustanovení § 99 odst.
3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB je proto nutno vyložil tak, že nebylo-li

[OBRÁZEK]pokračování 4 9Ad 9/2012

 rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno služebním orgánem
příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne doručení jeho žádosti, služební poměr skončí,
pokud nedošlo k jeho zrušení z jiného důvodu, uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti,
nejdříve však dnem následujícím po uplynutí jednoho měsíce od podání žádosti. Do
uplynutí této lhůty je příslušník ve služebním poměru a vykonává službu, což je
skutečnost, kterou již z povahy věci nelze změnit.

 Žalovaný přisvědčuje žalobci v tom, že podáním jeho žádosti počala běžet lhůta
pro vydání rozhodnutí podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.
V průběhu léto lhůty však žalobcův služební poměr skončil z jiného důvodu, a to podle §
9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS, jehož existenci žalobce ignoruje. Vzhledem ke skončení
služebního poměru ze zákona příspěvek za službu žalobci nenáleží.

 Žalovaný má za to, že jím zastávaný výklad zákona nerozšiřuje ani nedoplňuje
právní normu, jak tvrdí žalobce, ale podává takový výklad právních norem, který je
vnitřně souladný, bez rozporů a absurdit.

 K tvrzení žalobce, že uplatnil relevantním a srozumitelným důvodem své nároky
z ukončení služebního poměru tím, že o přiznání svých nároků požádal dopisem
z prosince roku 1995 adresovaným řediteli Bezpečnostní informační služby a dále
dopisem ze dne 23.3.1999 adresovaným Úřadu vlády České republiky, přičemž o jeho
nároku nebylo rozhodnuto, což mu znemožnilo se efektivně bránit proti nečinnosti
správního orgánu v této věci, žalovaný uvedl, že takovýto argument nelze přijmout. Ani
vydání rozhodnutí by totiž nezlepšilo žalobcovo postavení, neboť podle tehdy účinné
úpravy takovéto rozhodnutí nebylo možno přezkoumat soudem, a jedinou možností
přezkumu tak byla ústavní stížnost. Skutečnost, že žalobce obdržel odpověď formou
dopisu, jej této možnosti nezbavila, jelikož i dopis je možno napadnout, pokud má znaky
rozhodnutí v materiálním smyslu, byť jeho formální náležitosti postrádá. Ústavní
stížností by se žalobce mohl bránit dokonce i tehdy, pokud by vůbec k žádné reakci
nedošlo, neboť i nečinnost je neoprávněným zásahem veřejné moci do ústavně
zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 37 odst. 1 písm. d) Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Ochrany proti nečinnosti se mohl žalobce domáhat podle § 79
s.ř.s a násl. od 1.1.2003. Žádný krok k ochraně proti nečinnosti však z jeho strany učiněn
nebyl. Je tedy patrné, že žalobce ve shodě s názorem ředitele Bezpečnostní informační
služby neměl za to, že o jeho žádosti bylo zahájeno řízení ve smyslu § 126 zákona
č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, v tehdy účinném znění, ale že tuto
svou žádost takto překvalifikoval až ex post.

 V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že při teleologickém výkladu
právního ustanovení je nutno účel a smysl daného právního ustanovení zkoumat vzhledem
k zaměření celého právního předpisu a nikoliv odděleně od ostatních ustanovení daného
zákona. Proto je třeba vzít v potaz minimálně celé ustanovení § 99 zákona o služebním
poměru příslušníků SNB, z jehož prvého odstavce jednoznačně vyplývá, že příslušník musí
být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost musí být písemná, a pokud
žádá příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů, musí v ní být
uveden též důvod pro uvolnění. Dané ustanovení nejenže jednoznačně zakládá právo
příslušníka být uvolněn vždy, když o to požádá, ale zároveň je zde stanovena zákonná
povinnost nadřízeného služebního orgánu příslušníka ze služebního poměru uvolnit, a to bez
dalšího. Druhý odstavec téhož ustanovení pak rozlišuje lhůtu pro skončení služebního
poměru uvolněním, a to na základě důvodů, pro něž má být služební poměr ukončen. Třetí

[OBRÁZEK]pokračování 5 9Ad 9/2012

 odstavec pak stanoví, že rozhodnutí o skončení pracovního služebního poměru uvolněním
oznámí služební orgán příslušníku do jednoho měsíce ode dne doručení žádosti. Nestane-li se
tak, služební poměr skončí uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti. Z daného ustanovení
jednoznačně vyplývá povinnost služebního orgánu vydat rozhodnutí o ukončení služebního
poměru uvolněním do jednoho měsíce od podání žádosti. Pokud ho služební orgán nevydá,
služební poměr ze zákona končí ke dni uvedenému v žádosti, tedy podle vůle příslušníka.
Smyslem ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB tedy je stanovit
služebnímu orgánu povinnost, aby vždy ukončil služební poměr na základě žádosti
o uvolnění a aby rozhodnutí o skončení služebního poměru vždy oznámil příslušníkovi do
jednoho měsíce. Sankcí za nesplnění této povinnosti je pak výhoda příslušníka nečekat na
rozhodnutí služebního orgánu, ale i přes jeho nečinnost mít jistotou svého postavení vůči
dané organizaci. Zákon tak dává příslušníkovi jednoznačnou jistotu, kdy mu služební poměr
skončí. Výkladem § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, který zastává žalovaný,
by byla narušena ochrana práv příslušníka, která mu je daným ustanovením poskytována.
Jestliže žalobce požádal o uvolnění ze služebního poměru, podal žádost písemně a uvedl v ní
jako důvod uvolnění rodinné důvody, měl být jeho služební poměr ukončen bez dalšího,
jelikož pro to byly splněny zákonné podmínky, a služební orgán mu měl oznámit rozhodnutí
do jednoho měsíce. Protože tak služební orgán neučinil, což je nesporné, služební poměr
žalobce skončil ke dni uvedenému v žádosti, tj. ke dni 30.12.1992.

 Ve vyjádření ze dne 24.4.2013 žalovaný odkázal na své předchozí vyjádření a dále
uvedl, že žalobcova konstrukce nadále ignoruje přijetí zákona o zrušení FBIS, a vede proto
k neudržitelnému závěru, že služební poměr žalobce k FBIS skončil dvakrát, a to poprvé ke
dni 31.12.1992 podle § 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS a podruhé ke dni 30.12.1992
uvolněním podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.

 V podání ze dne 10.6.2013 žalobce nad rámec tvrzení uplatněných v žalobě
konstatoval, že byl dne 1.12.1992 seznámen s rozkazem ředitele FBIS ve věcech personálních
č. 892, na jehož základě bylo stanoveno, že podle zákona o zrušení FBIS jeho služební poměr
končí dnem 31.12.1992. Shora uvedený rozkaz č. 892 ze dne 27.11.1992 byl vydán na
základě zákona o zrušení FBIS, který ovšem vešel v platnost až dne 8.12.1992. Pokud byl
tedy příslušný rozkaz vydán dne 27.11.1992 a žalobce se s ním seznámil dne 1.12.1992, jedná
se o rozhodnutí, které bylo vydáno na základě v tu dobu ještě neplatného právního předpisu,
a nemá tudíž oporu v zákoně, neboť existuje absolutní nedostatek právního podkladu, na
jehož základě byl rozkaz vydán. Žalobce se i z tohoto důvodu domnívá, že jeho služební
poměr skončil uvolněním ze služebního poměru, a proto mu náleží nárok na příspěvek za
službu. Správní orgán tedy nerozhodl správně, jelikož opominul podstatný fakt, že rozkaz
týkající se ukončení služebního poměru žalobce byl vydán bez právního podkladu.

 Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí,
jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních
bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

 Ze správního spisu vyplývá, že dne 1.12.1992 byl žalobce seznámen s rozkazem
ředitele FBIS ze dne 27.11.1992 č. 892, jehož kopie je součástí soudního spisu. V uvedeném
rozkazu je uvedeno, že žalobcův služební poměr příslušníka FBIS podle § 9 odst. 1 zákona
o zrušení FBIS končí dnem 31.12.1992. Jako důvod je v rozkazu označeno zrušení FBIS ke
dni 31.12.1992. Dne 23.12.1992 podal žalobce žádost o uvolnění ze služebního poměru ze
závažných rodinných důvodů, a to ke dni 30.12.1992. Žádost odůvodnil tím, že hodlá

pokračování 6 9Ad 9/2012

 následovat do místa bydliště v okrese Trutnov svou dlouhodobě nemocnou manželku.
Dopisem ze dne 19.1.1993 ředitel Bezpečnostní informační služby informoval žalobce
o skutečnosti, že jeho žádost o uvolnění ze služebního poměru příslušníka FBIS nelze kladně
vyřídit, protože ještě před započetím lhůty pro uvolnění žalobcův služební poměr zanikl dle
§ 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Dopisem ze dne 18.12.1995 ředitel BIS odmítl nárok
žalobce na příspěvek za službu s tím, že žalobcův služební poměr nebyl skončen v zákoně
uvedeným způsobem. Žádostí ze dne 23.3.1999 adresovanou Úřadu vlády požádal žalobce
o přezkoumání postupu v souvislosti se skončením svého služebního poměru a o přiznání
příspěvku za službu. Ministr Jaroslav Bašta dopisem ze dne 21.5.1999 upozornil na svoji
nepříslušnost k rozhodnutí v dané věci a zároveň s poukazem na stanovisko nezávislého
právního experta označil rozhodnutí ředitele BIS o nevyhovění žalobcově žádosti o přiznání
příspěvku za službu za správné. Dne 17.5.2011 podal žalobce žádost o vydání rozhodnutí ve
věci uplatnění nároku na přiznání příspěvku za službu. Ředitel ekonomického odboru BIS
rozhodnutím ze dne 25.11.2011, č.j. 390-14/2011-BIS-33 rozhodl, že žalobci příspěvek za
službu podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB nenáleží. Odvolání,
které žalobce proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal, bylo napadeným
rozhodnutím zamítnuto.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

 Podle § 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS služební poměry příslušníků Federální
bezpečnostní informační služby, pracovní poměry pracovníků Federální bezpečnostní
informační služby a pracovní vztahy na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní
poměr končí uplynutím dne 31. prosince 1992 z důvodu zrušení Federální bezpečnostní
informační služby.

Podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB služební poměr končí a) uvolněním, b) propuštěním,

 c) odnětím hodnosti,
d) ztrátou hodnosti,
e) úmrtím příslušníka.

 Podle § 99 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, ve znění účinném od
10.5.1990, příslušník musí být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost
musí být písemná, a žádá-li příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných
důvodů musí být v ní uveden též důvod pro uvolnění.

 Podle § 99 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, jde-li o uvolnění ze
závažných osobních nebo rodinných důvodů (např. ze zdravotních důvodů, proto, že
příslušníku vznikne nárok na starobní důchod, proto, že následuje manžela do nového
bydliště, proto, že není využíváno jeho kvalifikace, u příslušnice též při uvolnění z důvodu
těhotenství nebo péče o dítě), skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců
a v ostatních případech uplynutím devíti kalendářních měsíců následujících po dni doručení
žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.

 Podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB rozhodnutí o skončení
služebního poměru uvolněním oznámí služební orgán příslušníku do jednoho měsíce ode dne
doručení jeho žádosti. Neučiní-li tak, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené
v žádosti. Není-li lhůta v žádosti uvedena, skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních

pokračování 7 9Ad 9/2012

měsíců následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem
nedohodne jinak. Podal-li příslušník žádost v době od 10. března 1990 do 10. května 1990,
skončí jeho služební poměr dnem 10. června 1990, nebylo-li dohodnuto jinak. Podal-li
příslušník žádost v době od 11. května 1990 do 31. července 1990, skončí služební poměr
uplynutím jednoho měsíce ode dne doručení žádosti, nebylo-li dohodnuto jinak.

 Podle § 99 odst. 4 zákona o služebním poměru příslušníků SNB nebylo-li rozhodnutí
o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno příslušníku do jednoho měsíce ode dne
doručení jeho žádosti a byl-li v žádosti uveden důvod pro uvolnění, posuzuje se uvolnění jako
uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů.

 Podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB příspěvek za službu
(dále jen "příspěvek") náleží za podmínek dále uvedených příslušníku, jehož služební poměr
skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 100 odst. 1
písm. a) až d).

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

 V daném případě je spor mezi stranami veden o to, zda žalobci náleží nárok na
příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků SNB
či nikoliv. Zatímco žalobce je přesvědčen, že jeho služební poměr skončil uvolněním, a proto
mu nárok na příspěvek za službu náleží, žalovaný zastává názor opačný, neboť má za to, že
žalobcův služební poměr skončil nikoliv uvolněním, ale ze zákona, konkrétně podle § 9
odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Podle shora citovaného ustanovení § 110 odst. 1 zákona
o služebním poměru příslušníků SNB náleží nárok na příspěvek za službu (při splnění dalších
podmínek) pouze tomu příslušníkovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo
propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až d) citovaného
zákona. To znamená, že pokud žalobcův služební poměr neskončil uvolněním, nárok na
příspěvek za službu žalobci nenáleží.

 Soud se po posouzení věci zcela ztotožnil se závěry, k nimž při výkladu klíčového
ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB dospěl správní orgán I. stupně
a následně též žalovaný. Ustanovení § 99 odst. 3 tohoto zákona ve své první větě výslovně
zakotvuje jednoměsíční lhůtu běžící ode dne doručení žádosti o uvolnění, ve které má
služební orgán oznámit příslušníku rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním.
V případě, že tak služební orgán neučiní a uvedená jednoměsíční lhůta uplyne marně, platí
podle druhé a třetí věty citovaného ustanovení, že služební poměr skončí uvolněním ve lhůtě
uvedené v žádosti, a není-li lhůta v žádosti uvedena, uplynutím tří kalendářních měsíců
následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne
jinak. Tyto tři věty ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků je nutno vykládat
ve vzájemné souvislosti, přičemž je nutno vzít v potaz nejenom výklad gramatický, ale též
výklad logický a teleologický.

 Z první věty ustanovení § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB
vyplývá, že služební orgán je povinen (a zároveň také oprávněn) rozhodnout o žádosti
příslušníka o skončení služebního poměru uvolněním a toto rozhodnutí příslušníku oznámit
v jednoměsíční lhůtě běžící ode dne, kdy mu byla žádost o uvolnění doručena. Po služebním
orgánu jistě nelze požadovat, aby o tak důležité věci, kterou skončení služebního poměru
nepochybně je, rozhodoval okamžitě či v nepřiměřeně krátké lhůtě. Zákonodárce za
přiměřenou shledal lhůtu jednoměsíční, kterou také vtělil do zákona. Dle náhledu soudu je

pokračování 8 9Ad 9/2012

zcela nepochybné, že dokud tato jednoměsíční lhůta, ve které má služební orgán rozhodnutí
o skončení služebního poměru uvolněním příslušníku oznámit, neuplyne, služební poměr
daného příslušníka trvá. Teprve po marném uplynutí uvedené lhůty může nastoupit následek
předvídaný ve druhé a třetí větě daného ustanovení, to jest skončení služebního poměru ve
lhůtě uvedené v žádosti, a není-li lhůta v žádosti uvedena, uplynutím tří kalendářních měsíců
následujících po dni doručení žádosti. Tento následek však nemůže nastat zpětně. Tím by
totiž byly zásadním způsobem zpochybněny veškeré úkony, které by příslušník FBIS
v mezidobí učinil. Žalovaný v této souvislosti právem označuje za nepředstavitelnou situaci,
kdy by příslušník bezpečnostního sboru přestal být příslušníkem zpětně, neboť v takovém
případě by muselo být se zpětnou účinností konstatováno, že po určitou dobu, kdy navenek
vystupoval a činil úkony jako příslušník bezpečnostního sboru, už příslušníkem ve
skutečnosti nebyl. Právě k takovému absurdnímu a nelogickému závěru nutně vede výklad
zastávaný žalobcem, který na jednu stranu připouští, že o jeho žádosti o uvolnění, kterou
podal dne 23.12.1992, byl služební orgán povinen (a současně oprávněn) rozhodnout
v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě, nicméně zároveň tvrdí, že poté, co daná lhůta
uběhla marně (poslední den této lhůty připadá na 23.1.1993), jeho služební poměr skončil
uvolněním ke dni, který uvedl ve své žádosti (30.12.1992), tedy zpětně.