32 A 82/2014- 29

[OBRÁZEK]2 32 A 82/2014

délce jeden rok. Počátek doby, po kterou nelze cizince
tátů Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust.

§ 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinka pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Doba k vycestování z území byla podle ust. § 118 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně pro
případ, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve lhůtě stanovené k vycestování
nevykonatelné z důvodů podle ust. § 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců nebo z důvodu dle ust. § 32 odst. 5 zákona o azylu, byla doba k vycestování stanovena
do 30 dnů od odpadnutí těchto důvodů.

Žalobkyně v žalobě uvedla, že již ve správním řízení namítala porušení ustanovení
o doručování, odkázala přitom na bod 2 podání ze dne 30. 5. 2014. Nadto žalobkyně namítala
nezákonnost postupu při doručování spočívající v postupu dle ust. § 23 odst. 1 zákona, aniž
by pro tento postup byly splněny podmínky. Žalobkyně má za to, že ze správního řádu
vyplývá, že správní orgán má při doručování povinnost v případě nedoručení písemnosti na
adrese dle části první ust. § 20 odst. 1 správního řádu doručovat písemnosti adresátovi i na
jiných místech. Teprve v případě, že není možné doručit písemnost ani jiným způsobem, lze
postupovat dle ust. § 23 odst. 1 správního řádu. Nelze tedy akceptovat, aby správní orgán
v případě prvního neúspěšného pokusu o doručení písemnosti na adrese pro doručování
rezignoval na další postup o doručení jiným způsobem, a přistoupil hned k uložení
písemnosti. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek NSS č. j. 8 As 16/2011-90. Z ustanovení
správního řádu podle žalobkyně dále vyplývá, že pro nastání fikce doručení je nutné řádné
poučení adresáta o uložení zásilky. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že od

1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 nemohla na území pobývat nelegálně, neboť na řízení o odvolání ze
dne 2. 5. 2013 je nutno nahlížet jako na řízení o odvolání podaném v zákonné lhůtě, stanovení
data právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nulitní a nelze k němu
přihlížet. Za zohlednění zavinění orgánů veřejné moci na tvrzeném nelegálním pobytu
žalobkyně na území je potom doba uloženého správního vyhoštění nepřiměřená.

Žalobkyně dále namítá, že správním vyhoštěním by došlo k zásahu do jejího
soukromého a rodinného života, neboť na území žije manžel žalobkyně, pan M. L. S
poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 330/2006-89 žalobkyně namítá,
že v daném řízení nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem
cizince na ochraně rodinného života, kdy závažnost protiprávního jednání žalobkyně
nedosahovala vysoké intenzity, pokud žalobkyně, která pobývala na území ČR po dobu delší
pěti let, pobývala na území bez platného povolení pouze v důsledku nesprávného správního
postupu.

Nad rámec uvedeného žalobkyně namítá, že správní orgány rozhodly nesprávně
v případě uložení správního vyhoštění za situace, kdy dne 6. 5. 2014, tedy v době vydání
rozhodnutí, pobývala žalobkyně na území oprávněně. Žalobkyně uvedla, že správní orgán má
rozhodovat na základě skutkového stavu v době vydání rozhodnutí, jak plyne z konstantní
judikatury NSS. I z gramatického výkladu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu
cizinců vyplývá, že cizinci je možné uložit správní vyhoštění pouze pokud v době
pravomocného rozhodnutí pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn. Správnost
tohoto výkladu podle jejího názoru dokládá užití dokonavého vidu času minulého v ust.
§ 119 odst. 1 písm. c) bod 3, oproti nedokonavému vidu času přítomného v bodě 2 téhož
ustanovení. Nepobývá-li tedy žalobkyně na území ČR neoprávněně v době vydání rozhodnutí,
nejsou podle jejího názoru splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle ust.
§ 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

[OBRÁZEK]3 32 A 82/2014

ě navrhla, aby soud rozhodnutí žalované a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě především odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí. K pobytovému statusu manžela žalobkyně žalovaná uvedla, že mu bylo rovněž
uloženo správní vyhoštění. K žalobní námitce týkající se přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života žalobkyně žalovaná odkázala na rozsudek NSS sp. zn. 1 As 166/2012.
Uvedla, že žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že s manželem mají dlouhodobý
intenzivní vztah, neuvedla, že by spolu měli a vychovávali děti, vyhoštění tak nemůže mít za
následek nepřiměřený zásah do jejího rodinného nebo soukromého života. Naplnění skutkové
podstaty podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 podle názoru žalované není vázáno na
konkrétní dobu vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V reakci na vyjádření žalované byla soudu doručena replika, v níž žalobkyně
zdůraznila, že po celou dobu řízení namítala oprávněnost svého pobytu na území ČR, když
opakovaně poukazovala na nesprávnost při doručování. Žalobkyně má s poukazem na
rozsudek NSS č. j. 4Azs 181/2014-30 za to, že posouzení včasnosti odvolání ve věci žádosti
o povolení k pobytu představuje předběžnou otázku k řízení o správním vyhoštění, a správní
orgán měl vyčkat v řízení o správním vyhoštění na rozhodnutí o včasnosti podaného odvolání.

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je
přípustná (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího
vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.).

V návaznosti na podání žalobkyně ze dne 26. 11. 2014 soud v předmětné věci nařídil
jednání, které se konalo za účasti zástupkyně žalobkyně, žalovaná se z jednání omluvila.
Žalobkyně především odkázala na obsah podané žaloby. Namítala nezákonnost postupu
správního orgánu při doručování písemnosti – usnesení o zastavení řízení o žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu spočívající v tom, že písemnost byla doručována vhozením do cizí
poštovní schránky, a to přes existenci řádně označené poštovní schránky žalobkyně. O těchto
skutečnostech svědčí podle jejího názoru jednak fotodokumentace poštovních schránek,
jednak písemné prohlášení vlastníka nemovitosti pana V. N., které jsou součástí spisu sp. zn.
32 A 16/2014.

V předmětné věci má soud přezkoumat a posoudit, zda žalobkyně pobývala na území
ČR od 1.6.2013 do 17.2.2014 nelegálně a je tedy dán důvod k rozhodnutí o správním
vyhoštění a zda správním vyhoštěním došlo k zásahu do jejího soukromého a rodinného
života a zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem cizince na
ochraně rodinného života, neboť je toho názoru, že závažnost protiprávního jednání
žalobkyně nedosahovala vysoké intenzity. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 6.5.2014, kterým bylo
žalobkyni podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států

[OBRÁZEK]4 32 A 82/2014

ímto rozhodnutím jsou vymezeny rozhodovací důvody
uvedené žalobní námitky. Námitky žalobkyně týkající

se doručování rozhodnutí č.j. OAM-4524-7/DP-2013 ze dne 27.3.2013 byly předmětem
přezkoumání soudem a rozhodování přezkoumání soudem ve věci sp. zn. 32 A 16/2014.

Ze správního spisu soud zjistil, že o žádosti o změnu účelu pobytu na podnikání
podané dne 29.1.2013 rozhodlo MV ČR OAMP dne 27.3.2013 usnesením č.j. OAM-4524-
7/DP-2013 zastavením řízení o této žádosti, neboť žadatelka i přes řádně doručenou výzvu
nedoložila ve stanovené lhůtě všechny zákonem stanovené náležitosti. Uvedené usnesení
nabylo právní moci dne 30.4.2013. Dne 2.5.2013 byl žalobkyni na pracovišti OAMP vydán
výjezdní příkaz k vycestování s platností od 2.5.2013 do 31.5.2013. Dne 7.10.2013 vydala
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutí č.j. MV-108272-6/SO/sen-
2013, kterým zamítla odvolání proti usnesení vydaném pod č.j. OAM-4524-14/DP-2013 ze
dne 4.6.2013 o nevyhovění žádosti o určení neplatnosti okamžiku doručení usnesení ze dne

27.3.2013. Rozhodnutí Komise nabylo právní moci 8.10.2013. Dne 16.1.2014 vydala Komise
rozhodnutí č.j. MV-108272-11/SO/sen-2013, které nabylo právní moci dne 20.1.2014
a kterým bylo odvolání účastnice řízení proti usnesení vydaném OAMP č.j. OAM-4524-7/DP-
2013 ze dne 27.3.2013 jako opožděné zamítnuto. Dne 30.1.2014 podala žalobkyně proti
posledně uvedenému rozhodnutí žalobu, současně s návrhem na přiznání odkladného účinku
žaloby, Krajský soud v Brně vydal 20.3.2014 pod č.j. 32 A 16/2014-28 usnesení, kterým
žalobě ze dne 30.1.2014 odkladný účinek nepřiznal a následně podané ústavní stížnost ze
dne 14.4.2014 proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že do rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne

6.5.2015 vydaným Policí ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, odborem
cizinecké policie, oddělení pobytových agend bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o určení
neplatnosti okamžiku doručení usnesením ze dne 27.3.2013 a to rozhodnutím Komise ze dne

7.10.2013, č.j. MV-108272-6/SO/sen-2013, které nabylo právní moci 8.10.2013 a dne

16.1.2014 vydala Komise rozhodnutí č.j. MV-108272-11/SO/sen-2013, které nabylo právní
moci dne 20.1.2014, a kterým bylo odvolání žalobkyně proti usnesení o zastavení řízení ze
dne 27.3.2013 jako opožděné zamítnuto. Na základě daného právního stavu ke dni 20.1.2014
(nelze nahlížet na odvolání ze dne 2.5.2013 jako na podané v zákonné lhůtě) podle soudu
nelze v době od 1.6.2013 do 17.2.2014 považovat pobyt žalobkyně ve smyslu ust. § 47 odst.
2 zákona o pobytu cizinců za oprávněný. Rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobkyně
o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 27.3.2013 nabylo právní moci

30.4.2013 a v den 2.5.2013, kdy žádala o vystavení překlenovacího štítku vydávaného po
dobu probíhajícího řízení o podané žádosti bylo rozhodnutí pravomocné, a proto jí byl vydán
výjezdní příkaz s dobou platnosti do 31.5.2013. Na základě toho byl vymezen neoprávněný
pobyt žalobkyně na území ČR od 1.6.2013 do dne, kdy se dostavila na pracoviště správního
orgánu I. stupně 17.2.2014 k vyřešení pobytové situace a kdy bylo zjištěno, že výjezdní příkaz
nesplnila a do této doby z území ČR nevycestovala. Soud uzavírá na základě shora
uvedeného, že žalobkyně pobývala na území ČR od 1.6.2013 do 17.2.2014 v rozporu s ust.
§ 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, tj. porušila povinnost cizince pobývat na území ČR
s platným vízem, čímž naplnila skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců.

Pokud se týká vznesené námitky, že správním vyhoštěním by došlo k zásahu do
soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť na území ČR žije její manžel, žalobkyně
tuto obecně vznesenou žalobní námitku nijak nekonkretizovala tj., v čem by uvedený zásah
měl spočívat a neuvedla ani žádné další skutečnosti naplňující její rodinný a soukromý život.

[OBRÁZEK]5 32 A 82/2014

hodě se správním orgánem dospěl k závěru, že veřejný
omým životem žalobkyně, neboť je zájem na tom, aby

cizinci pobývali na území ČR na základě splněných zákonných podmínek. V projednávaném
případě nelze rozhodně pominout skutečnost, že to byla žalobkyně, která ignorovala řízení o
žádosti o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť
k řádnému projednání této žádosti nepředložila požadované náležitosti, které byly výzvou, jí
řádně doručenou, po ní požadovány. Touto svou ignorací zavinila vydání rozhodnutí o
zastavení řízení o žádosti i přes to, že o tomto úředním postupu byla v předmětné výzvě
správním orgánem řádně poučena. Podle soudu dodržování čs. právních předpisů a součinnost
cizince při vyřizování jeho žádosti k legalizaci jeho pobytu lze podsunout pod pojem veřejný
zájem, který pak musí být v této věci upřednostňován.

Na základě shora uvedeného posouzení žalobních námitek žalobkyně dospěl soud
k závěru, že žaloba není důvodná a ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítá.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované
v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti
nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační
stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 19. ledna 2016

JUDr. Milada Haplová, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová