[OBRÁZEK]29 A 27/2014-42
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce: S. S., proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Brno, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2014, č. j. SZPI/AJ763-12/2013,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2013, č. j. SZPI/AJ763-9/2013, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně (dále též „inspektorát“), shledal, že žalobce dne 18. 2. 2013 v provozovně Mendlovo náměstí, Brno, porušil povinnost stanovenou v § 11 odst. 2 písm. a) bod 4 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o potravinách“), tím, že uváděl do oběhu potravinu (med), která nevyhověla požadavkům na jakost stanoveným ve vyhlášce č. 76/2003 Sb. Žalobce tuto potravinu neprodleně nevyřadil z dalšího oběhu, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17a odst. 1 písm. f) zákona o potravinách. Za to mu inspektorát uložil pokutu ve výši 15 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 2 380 Kč a náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.
[2] Odvolání žalobce proti rozhodnutí inspektorátu žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl pro opožděnost dle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění žalovaný uvedl, že rozhodnutí inspektorátu bylo žalobci doručeno poštou dne 28. 10. 2013. Zásilka byla uložena dne 18. 10. 2013 a dle § 24 odst. 1 správního řádu se považuje za doručenou uplynutím posledního dne desetidenní lhůty pro její vyzvednutí. Žalobce byl řádně poučen o možnosti podat odvolání a v jaké lhůtě tak může učinit. Při použití pravidel dle § 40 správního řádu byl posledním dnem lhůty pro podání odvolání den 12. 11. 2013. Žalobce však odvolání zaslal poštou až dne 13. 11. 2013, tedy po uplynutí lhůty. O prominutí zmeškání lhůty přitom nepožádal. Žalovaný dále neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení, obnovy řízení či pro vydání nového rozhodnutí.
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
[3] Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že proti rozhodnutí inspektorátu podal dne 13. 11. 2013 odvolání, toto však bylo posouzeno jako opožděné a z tohoto důvodu zamítnuto. Tím žalobce vyčerpal možnost podat řádný opravný prostředek ve správním řízení, a proto podal žalobu. V dalším obsahu žaloby brojil žalobce proti argumentaci a závěrům inspektorátu uvedeným v jeho rozhodnutí. Předmětnou potravinu žalobce neprodleně odstranil, není tudíž zřejmé, na základě čeho byla udělena pokuta. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí inspektorátu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
[4] Ve vyjádření k žalobě žalovaný zdůraznil, že žalobcovo odvolání bylo v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu zamítnuto pro opožděnost, přičemž zopakoval údaje z odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Dále se žalovaný vyjádřil k žalobním bodům směřujícím vůči obsahu rozhodnutí inspektorátu, zabýval se zejména výkladem pojmu „neprodleně nevyřadit potravinu z oběhu“. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.
IV. Replika žalobce
[5] V replice k vyjádření žalovaného ze dne 31. 7. 2014 žalobce oponoval závěrům žalobce ohledně neprodleného vyřazování z oběhu.
V. Posouzení věci soudem
[6] Soud se v prvé řadě zabýval náležitostmi žaloby. Návrh žalobce na zahájení řízení, který obdržel dne 22. 4. 2014, byl nazván jako „Správní žaloba na zrušení rozhodnutí č. j. SZPI/AJ763-9/2013 o uložení pokuty podle § 17a odst. 2 písm. d) zákona o potravinách ve výši 15 000 Kč“. Jako žalovaný byl označen „Státní zemědělská a potravinářská komise, Inspektorát v Brně“. Současně však žalobce uvedl, že ve věci vyčerpal řádné opravné prostředky ve správním řízení, odvolací orgán (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát) však odvolání zamítl pro opožděnost.
[7] Správní soudnictví je postaveno mimo jiné i na zásadě subsidiarity soudního přezkumu. To znamená, že podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je podmíněno vyčerpáním přípustných řádných opravných prostředků ve správním řízení [§ 5, § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)]. Z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně jeden celek.
[8] Pokud jde o osobu žalovaného, dle § 33 odst. 1 s. ř. s. je odpůrcem (žalovaným) ten, o němž to stanoví zákon. Na toto ustanovení navazuje § 69 s. ř. s., podle něhož je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce. V daném případě žalobce chybně označil za žalovaného inspektorát, tedy správní orgán prvního stupně. Vzhledem k výše uvedenému soud ovšem jako s žalovaným jednal se Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí, ústředním inspektorátem (jak je ostatně uvedeno již v záhlaví). Z toho současně plyne, že rozhodnutím, které je primárně podrobováno soudnímu přezkumu, je rozhodnutí žalovaného (z tohoto důvodu soud též v záhlaví rozsudku za žalobou napadené rozhodnutí označil rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost).
[9] V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. soud bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.
[10] V daném případě je nutno zdůraznit, že žalovaný nerozhodoval věcně. Posoudil odvolání žalobce proti rozhodnutí inspektorátu jako opožděné, a z tohoto důvodu je též zamítl. Toto vymezení je určující i pro přezkum rozhodnutí žalovaného soudem. Rozhodnutí podle § 92 správního řádu je sice rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., ale soud je oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006-105, www.nssoud.cz). Jinak řečeno, nepřezkoumal-li žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutí inspektorátu věcně, neměl prostor k takovému přezkumu ani soud.
[11] Soud se tedy nijak nezabýval žalobními body směřujícími proti obsahu rozhodnutí inspektorátu. Současně je nutno konstatovat, že proti závěru žalovaného o opožděnosti odvolání žalobce v žalobě neuplatnil v zásadě žádnou konkrétní argumentaci. Zde by však soud postupoval nepřípustně formalisticky, pokud by již na tomto základě žalobu zamítl. Žalobce de facto brojil proti rozhodnutí inspektorátu, de iure však žaloba směřuje proti rozhodnutí žalovaného. Lze mít tedy za to, že již samotným podáním žaloby žalobce, který sám není právním profesionálem a není takovou osobou ani zastoupen, rozporoval v nejobecnější rovině i závěr žalovaného o opožděnosti podaného odvolání. Ostatně z žaloby ani neplyne, že by se žalobce s tímto závěrem žalovaného ztotožnil, když uvedl, že jeho odvolání „bylo posouzeno jako opožděné“.
[12] Obecnosti uplatněného žalobního bodu odpovídá i míra obecnosti provedeného soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. I při pouhém povrchním přístupu ovšem soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným.
[13] Jak vyplynulo z doručenky založené ve správním spisu, rozhodnutí inspektorátu bylo uloženo a připraveno k vyzvednutí dne 18. 10. 2013. Žalobce si uloženou zásilku nevyzvedl a tato byla vložena do schránky dne 31. 10. 2013.
[14] Podle § 24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Žalovaný dle citovaného ustanovení postupoval a jako datum fiktivního doručení stanovil pondělí 28. 10. 2013. Zde ovšem přehlédl, že při náhradním doručení písemnosti se užijí i pravidla počítání času upravená v § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu (blíže k tomuto právnímu závěru viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 10/2011-47, www.nssoud.cz). Dle tohoto ustanovení připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. V daném případě se v prvé řadě nejednalo o lhůtu určenou podle hodin, zároveň pak konec lhůty připadl na svátek – dle § 1 zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů, se mezi státní svátky České republiky řadí i 28. říjen. Vzhledem k uvedenému bylo tudíž možno považovat rozhodnutí inspektorátu za doručené až dnem 29. 10. 2013 (úterý). Teprve tento den byl tedy určujícím pro stanovení počátku běhu patnáctidenní odvolací lhůty. V souladu s § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu pak posledním dnem této lhůty byla středa 13. 11. 2013. Téhož dne žalobce zaslal inspektorátu odvolání poštou (jak plyne z otisku podacího razítka na poštovní obálce připojené k odvolání ve správním spisu). Dle § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu tak byla odvolací lhůta zachována a tedy odvolání proti rozhodnutí inspektorátu bylo podáno včas. Závěr žalovaného o opožděnosti odvolání je tudíž ve zřejmém rozporu s objektivním skutkovým stavem.
VI. Závěr a náklady řízení
[15] Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. Proto jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.
[17] Ze soudního spisu vyplynulo, že žalobce důvodně uhradil poštovné ve výši 37 Kč za zaslání žaloby (žalobcem zaslaná replika nepřinesla pro věc z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného nic nového; za důvodně vynaložené pak nelze považovat ani poštovné za zaslání soudního poplatku za žalobu, neboť tento poplatek měl být zaplacen již současně s podáním žaloby). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč. Žalobci ovšem náleží též náhrada za zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč. Zdejší soud se ztotožnil s názorem vysloveným Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, č. j. 45 A 11/2012-61 (dostupný na www.nssoud.cz), že neúspěšné podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě bez dalšího neznamená, že náklady vynaložené v souvislosti s tímto úkonem jsou náklady nedůvodnými ve smyslu § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Využití možnosti podat návrh na přiznání odkladného účinku žaloby jako institutu výslovně upraveného v soudním řádu správním, aniž by šlo o zjevné zneužívání tohoto institutu (např. co do počtu opakovaných návrhů), nákladem nedůvodně vynaloženým k ochraně práv ve shora uvedeném smyslu není. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že takový návrh nebyl úspěšný a tedy nevedl k přiznání odkladného účinku žaloby. Rozhodný je pouze úspěch účastníka ve věci samé. Otázka úspěchu při dílčích rozhodnutích předběžné povahy učiněných soudem v průběhu řízení je v tomto ohledu naopak nepodstatná.
[18] Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 4 037 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.
předsedkyně senátu