29 A 55/2013- 50

pokračová ní 29 A 55/2013

povinný s ub jekt odmítl dle § 15 odst. 1 záko na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších p ředp isů, žalobcovu žádost o poskytnutí informa c í,
konkrétně o po sk ytnutí nep ra vo moc né ho rozhodnutí vyda né ho ve správním říze ní vedeném
pod sp. zn. S593/2011/JWe.

[2] V od ůvod ně ní rozhodnutí ža lo va ný v pr vé řadě odkázal na § 123 záko na č. 137/2006
Sb., o ve řejnýc h zaká zkác h, ve zně ní po zdějšíc h p ředp isů, pod le něho ž Úřad p růbě žně
uveřejňuje svá pra vo moc ná ro zhod nutí pod le to hoto záko na na své inte r neto vé adrese. Tímto
zp ůsobe m tak záko n o ve řejnýc h zakázkách zab e zpeč uje info rmo vá ní veře jnos ti
o jednotlivých sp rá vníc h říze níc h. Oprá vně né subjekty pak žalo vaný informuje ro vně ž formou
nahlížení do sp isu dle § 38 odst. 2 záko na č. 500/2004 Sb., správní řád, ve zně ní pozdějších
předp is ů. Dá le žalo vaný podává některé info r mace o vedených správních řízeních na svých
webo výc h stránkách ( http ://www.co mpe t.c z). Info rmo vání veřejnosti je tedy zajištěno a smysl
čl. 17 odst. 5 Listiny zák lad níc h práv a svobod nap lně n. Vedle d ůvod ů uvede nýc h v § 7
a násl. záko na o svobod né m přístupu k infor ma c ím, pro něž ne lze informace posk ytno ut,
ne lze vylo uč it i e xiste nc i d ůvod ů jiných, obsa že nýc h ve zvláštním právním předpisu.
Takovým zvláštním usta no ve ním pro neposkytnutí požado va né info r mace je v daném případě
právě § 123 záko na o veřejných zaká zkác h, jež žalo vanému ukládá zveře jňo vat toliko
pravomocná, nikoli nepra vo moc ná ro zhod nutí. Zákon o ve řejnýc h zak á zkác h tak ve smyslu
§ 2 odst. 3 zákona o svobod né m přístupu k info rmac ím obsahuje zvlá štní úpravu zveřejňování
informací o rozhodnutích Úřad u. Oproti to mu u soudů je zveře jňo vac í povinnost up ra ve na
př ímo Ústa vo u České rep ub lik y. Bylo-li by zá měre m zákonodárce, aby Úřad uveře jňo va l též
svá nepra vo moc ná ro zhod nutí, sta no vil by tako vo u povinnost přímo. Ža lo va ný tak s ohledem
na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny ne ní op rávněn zveře jňo vat svá nepra vo moc ná
rozhodnutí. Vzhledem k usta no ve ní § 5 odst. 3 zákona o svobod né m přístupu k informacím
by poskytnutím nepra vo moc nýc h rozhodnutí žada te li doš lo nás led ně k jejich zveřejnění,
ačkoli to záko n ne umo žňuje.

[3] Předseda Úřadu se v od ůvod ně ní rozhodnutí o ro zk lad u ztotožnil s právními zá věry
ža lo va né ho. Zd ůra znil záko nné limity prá va na svobodný přístup k informacím. Zákon
o veř ejnýc h zak á zkác h neobsahuje ko mp lexní úpravu p ráva na svobodný přístup
k informacím. Upravuje po uze odc hylk y v rozsahu posk yto vá ní info rmac í a mod ifik uje tak
záko n o svobod né m p řístup u k informacím. Usta no ve ní § 123 zákona o veř ejnýc h zakázkách
se tak jako spe c iá lní použije p řed nostně před usta no ve ními záko na o svobod né m přístupu
k informacím, která se pak použijí podpůrně na veškeré zb ývajíc í aspekty přístupu
k informacím. Ža lo va ný s ice v jed no m p řípadě poskytl fo tokop ie nepra vo moc né ho
rozhodnutí, tento postup v ro zpo ru se záko ne m však ne mo hl za lo žit správní praxi či legitimní
očekávání na pokračování v ně m. Dlouhodobá ro zho do vac í p raxe ža lo va né ho je přitom
opačná. Důvodem pro poskytnutí nep ra vo moc né ho ro zho d nutí pak ne ní ani zveřejnění
informace o je ho vyd ání na webo výc h stránkách ža lo va né ho. Na věc ne lze přilé ha vě ap liko vat
nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 týkající se poskytnutí nepra vo moc né ho ro zsudk u.
Soudní ř íze ní, o vláda né zásadou veřejnosti a ús tnos ti, stojí na jiných zák ladec h než řízení
správní. Správní řízení je naopak o vládá no zá sado u ne veře jnosti a p íse mnos ti. Výjimk y
z těchto zásad stano ví § 49 správního řád u, veřejné jed ná ní se koná zce la ojediněle. Prá vě
markantní ro zd íly v typech řízení zne mo žňují aplikovatelnost c ito va né ho ná le zu Ústavního
soud u. Určité informace Úřad zveřejní po uze v obecné rovině v rámci výroční zprávy.

pokračová ní 29 A 55/2013

II. Ža loba

[4] Ve včas podané žalobě žalobce v pr vé řadě uved l, že na ža lo va né ho se se žádostí
o poskytnutí nepra vo moc né ho ro zhod nutí v konkrétní věc i obrátil na základě své nedávné
zk uše no sti, kdy je ho obd ob né žádosti v jiné m případě b ylo vyho vě no. Předmětem žádosti
bylo poskytnutí a no nymizo va né ho te xtu ro zhod nutí, o ně mž žalo vaný již d říve refero val na
svýc h vla stníc h webo výc h strá nk ác h a dá le prostřednictvím dalších informačních zd rojů
(v Informačním listu č. 4/2012). Ža lo va ný se však odchýlil od své ho předchozího právního
názoru ve věc i posk yto vá ní vlastních nepra vo moc nýc h ro zhod nutí a odmítl informa c i
poskytnout.

[5] K právní a rgume ntac i sp rá vníc h orgánů ža lobce ko ns tato va l, že ne zpoc hyb ňuje vztah
obecnosti a spe c ia lity mezi záko ne m o svobodném přístupu k informa c ím a záko ne m
o veř ejnýc h zakázkách, interpretace ža lo va né ho je však nepřesvědčivá a právní ná zor
nesprávný. Usta no ve ní § 123 záko na o veře jnýc h zakázkách nepředstavuje další překá žk u pro
žádost o poskytování informací dle zákona o svobod né m přístup u k info r mac ím. Úp ra va
obsažená v záko ně o veře jnýc h zakázkách toliko přikazuje Úřadu hro mad ně informovat
prostřednictvím sítě internet, aniž by byl dotčen nárok jakéhokoli žada te le adresovat
povinnému subjektu (ža lo va né mu) ind ivid uá lní žádost o poskytnutí info r mací o hled ně
výsledků činnosti správního o rgánu. Te nto koncept je ro vně ž potvrzen v us tá le né ro zhodo va c í
činnosti so ud ů.

[6] Platí-li premisa, že ve řejná správa by ze své podstaty mě la pod léhat veřejné kontrole,
pak je prostřednictvím institutů záko na o svobod ném přístupu k informa c ím každý op rávněn
dohlížet na výko n veřejné správy, a to ob zvlá ště v s ituac i, kdy správní říze ní je princ ip iá lně
ne ve řejné. Přitom za objektivní výs tup činnosti správního úřad u lze po va žo vat p rávě
rozhodnutí ve správním říze ní (bez ohledu na to, zda v daný okamžik vyvo lá vá právní
úč ink y). Aplikací § 123 záko na o veř ejnýc h zaká zkác h se tedy prá vo na informace
ne vyče rpá vá.

[7] Smysle m žádosti neb ylo to, aby nepra vo moc né ro zhod nutí ža lo va né ho bylo uveře jně no
na interne to výc h stránkách Úřad u, nýbrž to, aby b yla podána infor ma ce na základě
ind ivid uá lní ža lobco vy žádosti op ře né o obecný právní předp is (záko n o svobod né m přístupu
k informacím). Ža lo va ný se však při rozhodování o žádosti dopustil dezinterpretace obsahu
obou ins titutů, resp. tyto vzáj e mně slo uč il, což ved lo k zjevně c hyb né mu právnímu zá věru
ohledně vyčerpání p ráva na info rmac e. Je nepř íp ustné, aby správní orgá n selektivně
rozhodoval o to m, jakou informaci o své č inno sti poskytne a jakou nikoliv, tedy že by
rozhodování v této rovině mělo podléhat toliko uvá že ní či libovůli ža lo va né ho. Takový
př íst up by byl v ro zpo ru s princ ip y s vobod né ho přístupu k informacím dle čl. 17 Lis tiny.

[8] D le ža lobce ne ní dán d ůvod k odlišení a no nymizo va né ve rze správního rozhodnutí
a soudního ro zhod nutí. Ana lo gick y tak lze ap liko va t nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
2/10, přiče mž aspekt ne ve řejno sti správního řízení ne má tako vo u relevanci, aby za lo žil
odlišný režim info rmač ní povinnosti. Žád no u konkrétní přek ážk u (záko nno u výjimku)
ome ze ní přístup u k info rmac ím ža lo va ný v napade né m ro zhod nutí e xp lic itně neo znač il
a neodůvodnil.

pokračová ní 29 A 55/2013

[9] Zákonný d ůvod pro odepření info rmac í ve s mys lu záko na o svobod né m přístupu
k informacím ostatně ani nee xis tuje. Nelze použít výjimk u z d ůvod u ochrany osob níc h úd ajů
podle § 8a to ho to záko na, neboť správní ro zhod nutí je veřejným projevem veřejnoprávního
subjektu (tj. niko liv p roje ve m osobní po va hy). Ne lze též do vod it, že by po žado va ná
informace byla utajena ve smyslu § 7 c ito va né ho záko na či že by se měla týk at ob c hod ního
tajemství dle § 9 odst. 1 tého ž záko na. Žalobci není ro vně ž známo, že by se v určitém ro zsa hu
mě lo jed na t o informaci podřaditelnou pod § 10 či § 11 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Neobstojí ani odkaz na to, že by se mě lo jednat o informaci veře jně zná mo u,
neboť v tako vé m případě by měl žalo vaný na tako vo u informaci odkázat dle § 6 záko na
o svobod né m přístupu k informacím.

[10] Na zák ladě výš e uved e né ho ža lobce v ža lob ním petitu na vr hl, aby so ud rozhodnutí
předsedy Úřad u, jakož i ro zhod nutí ža lo va né ho, zr uš il, a nař íd il ža lo va né mu, aby po žado va né
informace poskytl ža lobc i do tří dnů od právní moci ro zsudk u.

[11] K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 12. 10. 2013 upřesnil druho u část ža lob ního
petitu tak, aby so ud nař íd il ža lo va né mu posk ytno ut ža lobc i v elektronické podobě kopii
rozhodnutí ža lo va né ho ze dne 25. 9. 2012, č. j. ÚOHS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe,
do tří dnů od právní moci rozsudku či v jiné p řiměře né lhůtě.

III. Vy jádře ní ža lova né ho k žalo bě

[12] Ve vyjádření k žalobě ža lo va ný především sdělil, že po žado va né správní rozhodnutí již
bylo ža lobc i po podání ža lob y poskytnuto, neboť záko nné d ůvod y, které to mu bránily,
v me zidob í odpadly. Ža lo va ný tedy dle své ho ná zoru ža lobce uspokojil ve smyslu § 62 odst. 1
záko na č. 150/2002 Sb., so ud ní řád správní, ve zně ní po zdě jšíc h předpisů (dále též s. ř. s.).
Vzhlede m k tomu, že tímto postupem so učas ně nebylo zasa že no do práv nebo povinností
třetích osob, měl by so ud říze ní zastavit.

[13] Poskytnutím po žado va né ho správního rozhodnutí na víc též odpadl d ůvod říze ní.
Ža lobc e se do máhal, aby mu ve výsledku bylo po žado va né správní rozhodnutí k je ho žádosti
poskytnuto, což žalo vaný učinil.

[14] Dá le se ža lo va ný vyjádřil k věc i samé. Ža lob ce po žado va l poskytnutí nepra vo moc né ho
rozhodnutí, o kterém žalo vaný v ob ec né rovině informoval v rámci výroční zprávy na základě
své informační po vinnos ti. V žád né m příp adě se tedy ne jed na lo o již d říve poskytnutou
informaci. Ste jně tak se ža lo va ný neodklonil od své d lo uhodobé a ko nsta ntní p ra xe, podle níž
se nepra vo moc ná ro zhod nutí princ ip iá lně neposk ytují. Pok ud došlo k vybočení z této ustá le né
rozhodovací pra xe ža lo va né ho, stalo se tak p rávě v říze ní o poskytnutí informace, na které
poukazuje žada te l. Daný p řípad byl o jed ině lý a byl ne záko nným e xcese m v ro zhodo va c í praxi
ža lo va né ho.

[15] Ža lobcův zá věr pop íra jíc í specialitu § 123 záko na o ve řejnýc h zaká zkác h vůč i zákonu
o svobod né m přístupu k informacím ne lze dle ža lo va né ho akceptovat. Usta no ve ní § 123
záko na o ve řejnýc h zakázkách představuje zvlá štní úp ra vu zveře jňo vá ní info rmac í ve smyslu
§ 2 odst. 3 záko na o s vobod ném přístup u k info r mac ím. C ito vané usta no ve ní záko na

pokračová ní 29 A 55/2013

o svobod né m přístupu k info rmac ím obsahuje negativní vymezení je ho působnosti, a to
sta no ve ním případů, na něž se nevztahuje. Záro veň podává výče t para me trů, jež by mě la
zvláštní právní úpra va poskytování informací, má-li vylo uč it ap likaci úpravy obecné,
sp lňo vat. Zákon o svobod né m přístupu k informacím ne ní aplikovatelný za předpokladu, že
zvláštní právní předpis sta no ví jino u ko mp lexní úpravu podmínek a provedení prá va na
informace. Spec ia litu určité právní úpravy ve vztahu k zákonu o svobod né m přístupu
k informacím přitom ne lze posuzo va t na zák ladě po uhé ho mec ha nické ho posouzení, zda
přís luš ná úpra va upravuje všechny výše uvedené parametry. Výčet těchto parametrů je po uze
demonstrativní. Aby tedy mo hla být určitá úpra va po va žo vá na za spec iá lní vůč i zákonu
o svobod né m přístupu k info r mac ím, musí z jejího obsahu vyplývat do sta teč né záruky pro
př íst up žadatele k daným info rmac ím a podmínky to hoto přístup u.

[16] Z těchto hledisek úp ra va obsažená v § 123 záko na o ve řejnýc h zakázkách nepoc hyb ně je
ve vztahu speciality k zákonu o svobod né m přístupu k informacím, neboť upravuje
zve řejňo vá ní rozhodnutí Úřad u, a s ice poskytování info rmac í, pok ud jde o jejich zp ůsob, tedy
„zve řejňo vá ní“, a také ob sa h, tedy „pra vo moc ná rozhodnutí“. Tato úp ra va obsahuje vlastní
specifická pra vid la pro info rmo vá ní o re le va ntníc h skutečnostech a je proto dos tač ujíc í.

[17] Ostatně i z ro zsudk u Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-
86, plyne, že je v zásadě možné, aby zvláštní zákon sta no vil speciální d ůvod pro odmítnutí
žádosti o po sk ytnutí informace. Takovým d ůvode m je i § 123 záko na o ve řejnýc h zak á zkác h.

[18] „Zákaz“ Úřadu zveře jňo vat svá nepra vo moc ná ro zhod nutí lze do vod it i ze znění čl. 2
odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 L istiny, dle nichž je mo žné státní moc up la tňo vat jen v případech
a v me zíc h stano vených záko ne m, a to zp ůsobe m, který stano ví záko n. Je-li Úřad povinen
zveřejnit pouze pra vo moc ná ro zhod nutí, nemůže být so učas ně po vine n zpř ístup ňo vat
veřejnosti svá dosud nepravo mocná ro zhod nutí. I když žádost o poskytnutí informace
primá rně nesměřuje ke zveřejnění info r mace, v d ůsledk u je jího poskytnutí by byl Úřad dle § 5
odst. 3 zákona o svobod né m přístupu k informacím po vine n poskytnutou informaci zveřejnit.
Státní orgány mohou činit po uze to, co jim záko n uk ládá. Te nto závěr lze do vod it na základě
výk lado vé metod y a contrario bě žně up latňo va né orgány státní moc i v rámci jejich
rozhodovací činnosti. Prá vo na informace na víc ne ní prá ve m absolutním. Postup povinného
subjektu, který odmítne posk ytno ut po žado vano u informaci, může být ústavně konformní.
Zamýšlel-li by zákonodárce uveřejňo vá ní též nepra vo moc nýc h ro zhod nutí, zakotvil by
tako vo u povinnost v záko ně o veře jnýc h zakázkách nebo by z něj vyp us til pojem
„pra vo moc ná “.

[19] V daném příp adě ne jde o směšo vá ní dvou různých ins titutů, totiž poskytování informa c í
na ind ivid uá lní žádost a zveřejňování informací. Jde o vzta h dvou p rávních předp isů, z nichž
usta no ve ní jed no ho z nich se ap lik uje před no stně. Poskytuje-li tedy Úřad informace dle
záko na o svobod né m přístupu k informacím, mus í so uča sně respektovat omezení zako tve ná
v záko ně o veře jnýc h zaká zk ác h. Zde lze v čistě obecné rovině podotknout, že Ústavní so ud
již několikrát fo rmulo val tzv. ma ximu vnitřní be zro zpo rnosti a konzistentnosti právního řád u.

[20] Na poskytování nepra vo moc nýc h sp rá vníc h ro zhod nutí ne lze analo gick y vztá hno ut
závěry ná le zu sp. zn. P l. ÚS 2/10 o poskytování nepra vo moc nýc h so ud ních ro zhod nutí.
Povinnost ža lo va né ho zveřejňovat svá rozhodnutí je zako tve na v § 123 zákona o veře jnýc h

pokračová ní 29 A 55/2013

zaká zk ác h. So ud ům ovšem nevzniká povinnost zveře jňo vat ro zsudk y ze zvláštního záko na,
nýbrž přímo z Ús ta vy, dle níž mají soudy povinnost své ro zsudk y vyhlašovat veřejně, a to bez
ohledu na jejich právní moc. Uvedené kore spo nd uje i s povahou sp rá vního řízení, jež je na
rozd íl od řízení so ud ního ne veř ejné, a také se zp ůsobe m o znamo vání správních ro zhod nutí,
která ne jso u na rozdíl od ro zsudk ů soudů vyhlašo vá na veřejně. Ne lze tedy analo gick y
vyvo zo va t otevřenost ro zhodo vac í pra xe ve věci posk yto vání nepravomocných správních
rozhodnutí.

[21] Ža lo va ný tedy mus í při poskytování info rmac í posuzovat nejen d ůvod y o chrany
sta no ve né p římo v záko ně o svobodném přístupu k informacím, ale i d ůvod y o chrany
vyplývající ze zvláš tníc h právních předpisů, resp. zákonů či záko nnýc h usta no ve ní upra vujíc í
specifický přístup k určitým informacím. Proto neobstojí ža lob co va námitka, že ža lo va ný
neo znač il ani neodůvodnil žádnou zákonnou výjimku dle záko na o svobod né m přístupu
k informacím. Ža lo va ný přitom ne zpoc hyb ňuje, že při vyřizo vá ní žádostí má obecně
postupovat dle záko na o svobod né m přístupu k informacím, jak to ostatně v da né věc i učinil.
Avšak při poskytování po žado va nýc h správních rozhodnutí mus í respektovat podmínky
a omezení obsa že né v § 123 zákona o veř ejnýc h zakázkách. V to mto smyslu je třeba § 123
záko na o veře jnýc h zaká zk ác h vnímat jako doplnění záko na o svobod né m přístupu
k informacím. Úřad tak v žalo vaném ro zhod nutí neje n, že označil konkrétní záko nno u
překá žk u omezení přístupu k infor ma c ím, ale so uča sně ve vztahu k ní i řád ně odůvodnil své
zá vě ry.

[22] Zá věre m ža lo va ný zdůraznil, že v doplnění ža lob y ze dne 12. 10. 2013 žalobce p řesně
specifikoval po žado va né správní ro zhod nutí, tj. uvedl jak čís lo jed nac í, tak datum je ho
vydání. Tako vé to konkrétní úda je ne mo hly být ža lobc i z řízení o poskytnutí informace
známy. Z to ho je zřejmé, že po žado va ným správním rozhodnutím musel v danou chvíli již
disponovat. Tyto informace mo hl získat po uze z inte rneto výc h s trá nek Úřad u, resp. sbírky
rozhodnutí na stránkách uveře jně né. Požadované ro zhod nutí totiž nabylo právní moc i d ne 18.
6. 2013 a tého ž dne bylo v souladu s § 123 zákona o ve řejnýc h zaká zká c h zve řejně no na
inter ne to vé adrese Úřad u. Z uvede né ho vyplývá, že k uspokojení ža lobce došlo již d říve, tj.
před sa motným poskytnutím po žado vaného správního rozhodnutí dopisem Úřad u, kterým
ža lo va ný uspokojil ža lobce po podání ža lob y.

[23] Vzhlede m k uspokojení ža lob ce ža lo va ný na vrhl, aby so ud říze ní zastavil dle § 47 p ísm.
b) s. ř. s. ve spojení s § 62 odst. 4 s. ř. s. Pro p řípad ne vyho vě ní tomuto ná vrhu ža lo va ný
na vrhl zamítnutí ža lob y.

IV. Další po dá ní účastníků říze ní

[24] V replice ze dne 23. 2. 2014 žalobce k vyjádření ža lo va né ho uved l, že aplikační praxi
v oblasti dohledu nad zadá vá ním veřejných zakázek by prospěla vě tší „informační vstříc nost“
ža lo va né ho a nikoliv sna ha o hled á ní p řeká žek pro neposkytnutí po žado va nýc h informací. Jde
především o aplikaci již existujícího prá va ga ra ntujíc ího přístup k info r mac ím, jejichž
původcem je subjekt, jeho ž č inno st je fina nco vá na z veřejných prostředků. V tomto ohledu
ne ní zřejmé, jakým zp ůsobe m by poskytnutím a no nymizo va né ho prvoinstančního rozhodnutí
mo hlo dojít k zá sa hu do práv či povinnosti třetích osob, pok ud jsou info rmac e poskytnuty

pokračová ní 29 A 55/2013

žadateli, který ne ní účastníkem správního řízení a ne má tedy ani mo žnost do práv účas tník ů
tako vé ho řízení jakkoli zasá hno ut. Pokud žalo vaný ko nsta ntně info r muje o své ro zhodo va c í
praxi (a to i prvoinstanční), a na víc v situaci, kdy o konkrétně po žado va né m nep ravo mocném
rozhodnutí sám re fero va l různými veřejnými info rmač ními ka ná ly (na webo výc h stránkách
a ve výroční zprávě o své činnosti), jeví se jako zjevně ne ud ržite lné omezovat přístup k je ho
aktuální ro zhodo vac í činnosti. Ža lo va ný nemůže být oprávněn libo vo lně rozhodovat
o rozsahu, jaké informace o neuko nčeném říze ní (nepravo mo cném ro zhod nutí) poskytne,
a jaké už niko liv s odkazem na údajný záka z p lyno ucí z ob ec ně zá va znýc h p rávních p ředp isů.

[25] Žalovaný nato v podání ze dne 19. 3. 2014 ko nsta to va l, že po známk u o hled ně zá sa hu do
práv a povinností třetích osob uved l ve svém vyjádření v so uvislosti s naplněním podmínek
pro uspokojení žalobce ve smyslu § 62 odst. 1 s. ř. s. Tento zásah ža lo va ný ne s hleda l, pročež
přisto up il k p lné mu uspokojení ža lob ce. Poskytnutím po žado va né kopie správního rozhodnutí
odpadl důvod říze ní. I kdyb y so ud žalobě vyho vě l v p lném ro zsa hu, zna me na lo by to, že
ža lobc i má být kopie správního rozhodnutí po sk ytnuta. Ža lo va ný tedy dodatečně postupoval
tak, jak žalobce po žado va l ve své žádosti o poskytnutí informace. Pok ud by po žado va ná kopie
správního rozhod nutí b yla poskytnuta před podáním ža lob y, tato by nikdy nebyla podána
a pokud a no, byla by ve smyslu § 68 p ísm. d) s. ř. s. ža lobo u nepř íp ustno u, neboť by
s měřo va la po uze proti d ůvod ům ro zhod nutí, a musela by tak být odmítnuta. Vzhled e m k to mu
ža lobc i nesvědč í dostatečná aktivní legitimace. Ro zhod nutí soudu by za to ho to stavu řízení
bylo ro zhod nutím ryze akademickým. Obdobné zá věry vyplývají i z usnesení Krajského
soud u v Br ně ze dne 25. 5. 2012, č. j. 62 Af 49/2011-137.

[26] Žalobce pos lé ze k výzvě soudu v podání ze dne 5. 5. 2014 sdělil, že v so uvislosti
s postupem ža lo va né ho po podání ža lob y je „uspokojen jen z části, a to formálně, av šak
nikoliv materiálně“. Z op ako va nýc h vyjádření ža lo va né ho vyplývá, že na žádost o poskytnutí
informace to ho to typu bud e pro futuro reagovat opět odmítavě, což povede nejen
k opětovnému zatě žo vá ní so ud ního aparátu, ale p řede vším k znač ně neefektivnímu
a odk láda né mu uspokojování ná rok ů op rá vně nýc h osob na informace. Současně pro případ
zas ta ve ní řízení po žád al, aby so ud v od ůvod ně ní p říslušné ho usnesení de fino va l me ze
postup u, ze kte rýc h bude zřejmé, kdy ža lo va né mu nenaleží p rávo od mítno ut poskytnutí
informací majíc íc h charakter je ho vlastního nep ra vo moc né ho ro zhod nutí. Záro ve ň žalobce
uvedl, že trvá na svém ná vrhu o hled ně ná hrad y nák lad ů říze ní.

[27] K vyjádření ža lobc e žalovaný v podání ze dne 21. 7. 2014 uved l, že z ko nte xtu ce lé ho
ža lobco va podání jed no znač ně vyplývá, že v tomto konkrétním případ ě, jeho ž se daná věc
týk á, byl uspokojen zc e la. Případné neuspokojení žalobce smě řuje „pro futuro“, tedy niko li
do této věc i, ve které se do má há poskytnutí info rmac e, ale do mo žnýc h budoucích rozhodnutí
Úřad u. S myslem řízení dle so ud ního řádu správního je posk yto va t oc hra nu veřejným
subjektivním právům fyzických a právnických osob a nikoliv prá vo na vydání jud ik átu.
Ža lo va ný dodatečně po stupo va l tak, jak žalobce po žado va l ve své žádosti o poskytnutí
informace, z čehož je zcela zje vné, že ža lobce byl p lně (mate riá lně) uspokojen, což také
potvrdil. Po žada vek na vydání jud ikátu je po žadavk em no vým. Ža lo va ný tím, že
požado va no u informaci ža lobc i posk ytl, ve věc i no vě ro zhod l. Napadené rozhodnutí tak na
ža lobco va veře jná subjektivní p ráva již nijak nep ůsob í. Žalo vaný uč inil to, co mo hlo být pro
žalobce nejpříznivějším důsledkem pokračujícího so ud ního říze ní. Ve věci tak byly splněny

pokračová ní 29 A 55/2013

podmínky pro zas ta ve ní řízení pro uspokojení žalobce. Z po hled u veře jnýc h subjektivních práv, která má so ud chránit, by se na postavení ža lobce ničeho nezměnilo.

V. Posouze ní věci soudem

[28] Soud, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jed ná ní, pře zko uma l v me zíc h
ža lob níc h bodů napadené ro zhod nutí předsedy Úřadu, jakož i p ředc há zejíc í rozhodnutí
ža lo va né ho vče tně řízení předc há zejíc íc h jejich vydání, a s hleda l, že ža lo ba je důvodná.

[29] V daném příp adě se žalobce po žalovaném domáhal poskytnutí informace spočívající
v urč ité m nepra vo moc né m rozhodnutí vyda né m ža lo va ným coby správním orgánem I. stup ně
ve správním řízení vedeném v rámci do hled u nad zadá vá ním veř ejnýc h zakázek. V průběhu
říze ní před so ude m žalo vaný po žado va né ro zhod nutí ža lobc i poskytl, neboť v mezidobí
nabylo právní moc i.

V.a) K návrhu na odmítnutí žaloby

[30] Soud se v pr vé řadě zab ýva l problematikou podmínek říze ní, ko nkré tně otá zko u, zda
pouhým poskytnutím po žado va né info r mace v průběhu řízení před so ude m neodpadl předmět
toho to ř íze ní. Odpadnutí předmětu řízení před so ude m je neodstranitelným nedostatkem
podmínek říze ní, pro který ne lze v řízení pokračovat [§ 46 odst. 1 p ísm. a) s. ř. s.].
K odpadnutí předmětu so ud ního říze ní dochází zejména v p řípadec h, kdy dojde k odstranění
ža lobo u nap ade né ho aktu správního orgánu jiným zp ůsobe m, tedy např. cestou mimo řád nýc h
opravných prostředků či obdobných ins tr ume ntů up latněných dle procesních předpisů
upra vujíc íc h správní řízení [viz např. ro zsudk y Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4.
2007, č. j. 7 Afs 143/2006-95, ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009-104 (publ pod
č. 2207/2011 Sb. NSS), ze dne 6. 3. 2012, č. j. 8 Ao 8/2011-129, či ze dne 28. 6. 2012, č. j.
2 Aps 5/2011-153; rozhodnutí Ne jvyšš ího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz). O odpadnutí předmětu řízení se naopak ne jed ná nap ř. te hd y, pominou-li
úč ink y napade né ho rozhodnutí [srov. např. ro zs udek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 7 Azs 101/2005-
46 (publ. pod č. 1404/2007 Sb. NSS)], či vyko ná-li účastník řízení povinnost ulo ženo u mu
pravomocným ro zhod nutím [sro v. rozsudek ro zš íře ného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2006, č. j. 8 Ans 1/2006-135 (p ub l. pod č. 1012/2007 Sb. NSS)].

[31] Na zák ladě sk utko výc h oko lno stí ne lze mít v daném příp adě za to, že by doš lo
k odpadnutí předmětu so ud ního říze ní. Při po sk yto vá ní informací na žádost je nut no
rozlišovat, že po zitivní výs tup povinného s ubjek tu, tedy poskytnutí informace, má fo rmu
fak tick é ho úko nu, zatímco výs tup ne ga tivní, tedy odmítnutí žádosti, je po for má lní stránce
rozhodnutím (so ud zde pro zjed nod uše ní vědomě pomíjí další mo žné varianty procesního
postupu povinného subjektu při nak ládá ní s poda no u žádostí o poskytnutí informace, vůči
nimž je primárním prostředkem ochrany žadatele podání stížnosti ve s mys lu § 16a záko na
o svobod né m přístupu k infor ma c ím). Ža lo va ný tvrd il, že po podání ža lob y učinil onen
fak tick ý úko n (poskytl rozhodnutí), jeho ž chtěl ža lobce docílit. Zde však so učas ně pominul,
že i přes pozdější poskytnutí informace tu stále existuje původní pra vo moc né od míta vé
rozhodnutí. Ze záko na o svobod né m přístup u k informa c ím nijak neplyne, že by po zdě jším
poskytnutím po žado va né info r mace došlo k odstranění předchozího od míta vé ho ro zhod nutí.

pokračová ní 29 A 55/2013

Ostatně i ža lo va ný v p říslušném přípisu ze dne 8. 11. 2013, č. j. ÚOHS-21904/2013/320/Edy,
svůj postup (kdy ža lobce informoval o nab ytí právní moc i po žado va né ho rozhodnutí a o je ho
zve řejně ní na inte r neto vé adrese Úřadu s tím, že odpadly d ůvod y je ho neposkytnutí, pročež
mu je zas ílá ) odůvodnil po uze souladem „s principem dobré správy“.

[32] Z právní konstrukce, že po právní moci negativního rozhodnutí lze informaci na základě
té že žádosti posk ytno ut po uze poté, co b ude nejpo zdě ji současně s jejím poskytnutím
odstraněno předchozí ne ga tivní ro zhod nutí, o sta tně vyc há zí též § 16 odst. 4 záko na
o svobod né m přístupu k info r mac ím, pod le něho ž nejsou-li žád né důvody pro odmítnutí
žádos ti, so ud zruš í rozhodnutí o od vo lání a ro zhod nutí po vinné ho subjektu o odmítnutí
žádosti a povinnému subjektu naříd í po žado va né informace posk ytno ut. Kdyb y p la tila te ze
ža lo va né ho, že pra vo moc né ne ga tivní ro zhod nutí lze překonat pouhým fak tick ým úko nem
spočívajícím v násled ném poskytnutí info r mace, b ylo by i c ito va né usta no ve ní nepoc hyb ně
kons truo vá no tak, že by so ud po uze naříd il poskytnutí informace a ne muse l by napadená
rozhodnutí správních orgánů rušit.

[33] Souze ná věc je do určité míry specifická v to m, že po žado va ná infor ma ce (rozhodnutí
správního o rgánu) mě la urč ito u vlastnost (ro zhod nutí nebylo pra vo moc né), kterou v průběhu
říze ní před so ude m po zb yla (rozhodnutí nab ylo právní moc i). Je zje vné, že předmět sporu
mezi žalobcem a ža lo va ným nespočíval v o tá zce po sk ytnutí rozhodnutí sa mo tné ho, ale p rávě
v to m, zda mě lo být ža lobc i poskytnuto rozhodnutí nepravomocné. Ža lo va ný tedy žalobci
pos lé ze nepo sk ytl informaci p řesně tak, jak byla p ůvod ně po žado vá na, tedy jako dosud
nepra vo moc né ro zhod nutí. Z hlediska ma ter iá lního je ovšem nut no mít za to, že informací je
rozhodnutí samo. Poskytl-li je tedy (b yť již jako pravo moc né ro zhod nutí) žalo vaný v průběhu
soudního řízení ža lobc i, ne ní zd e již místo pro případný výrok soudu dle § 16 odst. 4 záko na
o svobod né m přístupu k informacím.

[34] Nic mé ně, jak p lyne z výše uvede né ho, ne ní d ůvod u, pro nějž by se ža lob ce nadále
ne mo hl do má hat výs lo vné ho zrušení od míta vé ho ro zhod nutí ža lo va né ho potvrze né ho
rozhodnutím předsedy Úřad u, neboť pra vo moc né ro zhod nutí o ža lobco vě žádosti i přes
nás led né poskytnutí po žado va né infor ma ce stále e xis tuje, může být ne záko nné z d ůvod ů
na míta nýc h v ža lobě, a proto ne lze pře zk um tako vé ho správního ro zhod nutí odmítnout.
Pokud by tak so ud učinil, předsta vo va l by je ho postup odepření prá va na so ud ní o chranu
(č l. 36 odst. 2 Listiny).

[35] Z těchto d ůvod ů se so ud nepřik lo nil k a rgume ntac i uvedené v usnesení Krajského soudu
v Br ně ze dne 25. 5. 2012, č. j. 62 Af 49/2011-137, na něž ža lo va ný odka zo va l, a v ně mž
sená t 62 zdejšího soudu pos uzo va l, zda byl ža lobce pozdějším poskytnutím informace
uspoko je n. I při vědomí sk uteč nos ti, že krajské soudy by měly ro zhodo va t tak, aby
nepřispívaly ke vzniku názo ro vých ro zporů a ro zhodo va ly pok ud mo žno jed no tně, dospěl
sená t 29 zde jš ího soudu k závěru o neudržitelnosti to ho to výk lad u zej mé na z hled iska o chrany
ús ta vně za ruče nýc h práv jednotlivce. Proto se od již d říve vyslo ve né ho ná zoru to ho to soudu
odklo nil přímo rozhodnutím ve věc i sa mé, neboť krajský so ud ne má mo žnos t obrátit se na
tě leso obdobné ro zš íře né mu senátu Nejvyššího správního soudu (s ro v. zej mé na § 17 s. ř. s.).

pokračová ní 29 A 55/2013

[36] Nut no současně dodat, že právní argumentace ža lo va né ho by, sa mo zře jmě do vede na ad
absurdum, teoreticky mo hla vés t až k úče lo vé mu zne mo žně ní so ud ního pře zk umu rozhodnutí
ža lo va né ho týkajících se nepo sk yto vá ní je ho do sud nepra vo moc nýc h ro zhod nutí.

V.b) K návrhu na zastavení řízení pro uspokojení žalobce

[37] Procesní ce sto u, díky níž by ne muse lo dojít k so ud nímu pře zk umu napade né ho
rozhodnutí, by za této situac e bylo, pokud by ža lobce souhlasil s tím, že byl následným
postupem ža lo va né ho uspokojen ve smyslu § 62 s. ř. s.

[38] Ža lo va ný na vr hl, aby so ud řízení na základě to hoto usta no ve ní zastavil, neboť podle něj
doš lo k uspokojení žalobce dříve, než so ud ro zhod l. Tomuto ná vrhu však so ud ne vyho vě l.
K tomuto zá věru jej přitom ne ved la skutečnost, že samotný proces uspokojování žalobce
neprobíhal zce la v so ulad u s jednotlivými krok y, jak jsou vymezeny v § 62 s. ř. s., ale
sa motná skutečnost, že ža lob ce nevyjádřil se svým uspokojením jed no znač ný so uhla s. Soud
tedy nic nezměnil na svém posouzení obsahu podání žalobce ze dne 5. 5. 2014, které již
ža lo va né mu sdělil. Žalobce v odpovědi na výzvu soudu ve smyslu § 62 odst. 3 s. ř. s. uved l,
že postupem ža lo va né ho byl „uspokojen jen z části“. Rea guje-li žalobce vča s na výzvu dle
§ 62 odst. 3 s. ř. s., může so ud říze ní pod le § 62 s. ř. s. zastavit po uze te hd y, vyjádří-li
žalobce, že je uspokojen plně (blíže viz usnesení ro zšíře né ho senátu Ne jvyšš ího správního
soud u ze dne 13. 7. 2010, č. j. 3 Ads 148/2008-70, pub l. pod č. 2130/2010 Sb. NSS,
www.nssoud.cz). Tak to mu však v daném případ ě neb ylo.

V.c) K věci samé

[39] Pokud jde o sa mo tné věc né posouze ní, jed ná se zejména o zhod noc e ní vztahu me zi
záko ne m o svobod né m přístup u k informa c ím a záko ne m o veře jnýc h zakázkách, ko nkré tně
je ho § 123. Ža lo va ný k to mu argume nto va l na jed né stra ně tím, že zákon o veře jnýc h
zaká zk ác h obsahuje zvlá štní úp ra vu zve řejňo vá ní info rmac í o ro zhod nutíc h Úřadu ve smyslu
§ 2 odst. 3 zákona o svobod né m přístup u k informacím (viz bod 7. ro zhod nutí ža lo va né ho,
body 15., 16. vyjádření ža lo va né ho k žalobě), na stra ně druhé pak tím, že záko n o veře jnýc h
zaká zk ác h s ice neobsahuje komp le xní úpravu p ráva na svobodný přístup k informacím,
usta no ve ní § 123 to hoto záko na však představuje zvláštní d ůvod k odepření poskytnutí
informace (viz bod 15. ro zhod nutí předsedy Úřad u, bod 17. vyjádření k žalobě) a je
doplněním zákona o svobod né m přístupu k informacím (viz bod 25. vyjádření k žalobě).

[40] Zde je mo žno odkázat na ro zsud ek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j.
1 As 28/2010-86 (pub l. pod č. 2128/2010 Sb. NSS), podle něho ž „je třeba důsledně odlišovat
případy, kdy se při poskytování informací vůbec nepostupuje dle zákona o svobodném
přístupu k informacím (§ 2 odst. 3 tohoto zákona), a případy, kdy se postupuje podle zákona
o svobodném přístupu k informacím a zvláštní zákon obsahuje pouze některé zvláštní normy.“
Po uvedení ko nkrétníc h případů spadajících do jed no ho či d ruhého okruhu pak Nejvyšší
správní so ud do vod il, že je v zásadě mo žné, aby „zvláštní zákon stanovil speciální důvod pro
odmítnutí žádosti o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Výčet důvodů pro odmítnutí žádosti uvedený v zákoně o svobodném přístupu k informacím
proto není vyčerpávající, ale je možné, že bude rozšířen jiným zvláštním zákonem.“ Současně
se pak Nejvyšší správní so ud výs lo vně ztotožnil se závěrem správního soudu prvního stup ně,

pokračová ní 29 A 55/2013

že „zákon o veřejných zakázkách nepředstavuje komplexní úpravu poskytování informací,
která by vylučovala aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím na základě § 2 odst.
3 tohoto zákona“. Te nto ná zor, že zákon o ve řejnýc h zak á zkác h neobsahuje ko mp lexní
úpravu poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 záko na o svobod né m přístupu
k informacím pak Nejvyšší správní so ud vys lo vil např. též v ro zsudk u ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 1 As 114/2011-121 (p ub l. pod č. 2494/2012 Sb. NSS). Zdejší so ud nevid í důvod, pro nějž
by se měl od c ito va né jud ik atury odklonit.

[41] Otázka vztahu dvou právních p ředp isů b ývá na to lik slo žitá, že vě tšino u vylučuje
jed nod uc ho u odpověď přiznávající jed no mu předpisu po vahu legis specialis a druhému legis
generalis. Nejvyšší správní so ud v ro zsudk u ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111, ke
vztahu spe c ia lity a ge ne ra lity uved l, že „v souladu s teorií práva nelze v daném případě
hovořit o tomto vztahu mezi jednotlivými právními předpisy, tedy celými zákony, nýbrž mezi
jednotlivými normami, tedy pravidly chování, jejichž konflikt je posuzován. Jak dokládají
stěžejní práce v oboru teorie práva (viz zejména V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha
1995, str. 159), když vykládají pravidlo lex specialis derogat generali, slovem ‚lex‘ se v tomto
principu nemíní zákon jako celek, ale právě právní norma, jejíž obecnost či zvláštnost je
posuzována. To jistě nevylučuje, aby v některém konkrétním případě bylo možno za zvláštní
pokládat celý právní předpis (ve vztahu k jinému předpisu obecnému), zde však takový
‚celostní‘ přístup situaci spíše zatemňuje než projasňuje, když se snaží prokázat, zda je
obecnějším předpisem zákon o ochraně přírody a krajiny nebo atomový zákon.“

[42] Pro nyní so uzeno u věc je podstatné zab ýva t se ze jmé na o tázko u, které ko nkrétní
informace má ža lo va ný při výkonu své p ůsob nosti spoč íva jíc í v do hled u nad zadá vá ním
veř ejnýc h zakázek posk yto va t a které niko li. Při tomto vyme ze ní, zúže né m na otázku
poskytování ro zhod nutí Úřad u, však ne ní vůbec na mís tě hledat mezi jednotlivými
us ta no ve ními zákona o veře jnýc h zaká zkác h (tedy zejména je ho § 123) a záko na
o svobod né m přístupu k informacím vzta h ge nera lity a spec ia lity, neboť se vzájemně
nede ro gují, nýbrž doplňují. Ža lo va ný tak má v prvé řadě poskytovat informace vztahující se
k je ho c ito va né p ůsob nosti ve smyslu § 2 odst. 1 záko na o svobodném přístupu k informacím.
Nelze poc hybo va t o to m, že takovými informacemi jsou v obecné rovině též správní
rozhodnutí vyd á va ná ža lo va ným při výkonu dané p ůsob nosti (viz též níže citace z ná le zu
Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10). K to mu usta no ve ní § 123 záko na
o veř ejnýc h zaká zká c h dodává, že „Úřad průběžně uveřejňuje svá pravomocná rozhodnutí
podle tohoto zákona na své internetové adrese.“

[43] Jak p lyne z § 4 odst. 1 záko na o s vobod ném p řístup u k infor ma c ím, povinné subjekty
poskytují informace na zák ladě žádosti nebo zveřejněním. V případ ě usta no ve ní § 123 záko na
o veř ejnýc h zakázkách se ve vztahu k Úřadu jed ná o doplnění normy, která ob ec ně upravuje
rozsah informací, jež povinné s ubjekty ze záko na zveřejňují, tedy po sk ytují i bez žádos ti.
Toto doplnění ukládá ža lo va né mu nad rá mec záko na o svobod né m přístupu k informacím
(a oproti většině osta tníc h sp rá vníc h úřadů) specifickou p ub likač ní povinnost o hled ně je ho
pravo moc nýc h ro zhod nutí. Z takto ulo že né povinnosti však ne lze e xp lic itně ani imp lic itně
dovodit záka z posk ytno ut k ind ivid uá lní žádosti o info rmac i nepra vo moc né rozhodnutí
ža lo va né ho. Jinak řečeno, c ito va né usta no ve ní toliko pozitivně normuje, že Úřad p růbě žně
zveřejňuje pravo mocná rozhodnutí na internetu. Jde tedy zjevně o určitou nad sta nda rd ní
informační povinnost ža lo va né ho, která se ovšem nijak nedo týká minimálního standardu

pokračová ní 29 A 55/2013

v podobě obecné úpravy poskytování informací. Odlišný úče l předmětného usta no ve ní je
přito m patrný také již z to ho, že nereguluje posk yto vá ní informací na zák ladě ind ivid uá lníc h
žádos tí, nýb rž neadresně, vůč i celé ve řejnos ti.

[44] Ostatně ani samo tný text § 123 záko na o veře jnýc h zaká zkác h ne ní formulo vá n jako
důvod pro odmítnutí žádosti o po sk ytnutí určité informace. Výk lad u ža lo va né ho ale nesvěd č í
ani syste ma tické umístění to hoto paragrafu. Závěr, že smyslem § 123 zákona o veře jnýc h
zaká zk ác h ne ní omezení přístupu k informacím, nýbrž naopak posílení informovanosti
veř ejnos ti, pak jed no znač ně plyne též z d ůvodové zprávy k zákonu o ve řejnýc h zakázkách
(viz digitální repozitář Poslanecké sně mo vny Parla me ntu České rep ub lik y, dostupný na
www.psp.cz, 4. vo leb ní obdob í, 2002-2006, sněmovní tisk 1076/0), v níž je k dotčenému
paragrafu (p ůvod ně o znače né mu jako § 120) uvedeno, že „[z] důvodu rychlé a operativní
informovanosti veřejnosti se navrhuje zv eřejňov at pravomocná rozhodnutí Úřadu, ať ve věci
nebo o uložených pokutách za porušení zákona, na internetové adrese Úřadu
(http://www.compet.cz).“

[45] V této souvislosti ne lze též po mino ut, že „právo na informace se řadí mezi politická
práva jednotlivců. Jeho smyslem je kontrola činnosti veřejné správy. Zákonnost při v ýk onu
veřejné správy právní řád garantuje systémem záruk, právních prostředků určených
k zabezpečení dodržování právních norem. Cílem kontroly veřejné správy je zjistit skutečnosti
rozhodné pro posouzení dodržování zákonnosti při jejím výkonu, porovnat je v konkrétním
případě se zákonem stanovenými standardy činnosti správního úřadu, vyhodnotit případné
odchylky od těchto standardů a při zjištění porušení zákonnosti navrhnout nebo přijmout
odpovídající prostředky nápravy“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5.
2009, č. j. 5 As 68/2008-60).

[46] V tomto o hled u jsou též na so uzeno u věc zce la nepoc hyb ně apliko va te lné i obecné
závěry vyslo ve né Ústavním so ude m v ná le zu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (p ub l.
pod č. 123/2010 Sb., [N 68/56 SbNU 761]; http ://na lus. uso ud.c z). Je zře jmé, že celou řadu
svýc h závěrů Ústavní so ud, byť na půdorysu předestřené právní otá zk y, adre so va l veře jné
moci a jejím orgánům jako ce lk u. Zdůraznil, že prá vo na informace je veřejným subjektivním
práve m, z čehož plyne, že adresátem povinností je veře jná moc. Posk ytnutí nepra vo moc né ho
rozhodnutí (v daném případě ro zsudk u) je po žado vá no od státu jako od no site le veře jné mo ci,
protože po žado va ná informace je výsledkem ro zhodo vac í pravo moci, tedy výsledk e m
realizace veřejné moc i. Dále např ík lad uved l, že smysle m a účelem prá va na informace je
„veřejná kontrola v ýk onu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována – a tím
i způsobilá podléhat legitimní kontrole – nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale
i v rozhodování ve sporech soukromoprávních“. Upo zo rnil též na to, že „[v] důsledku cenzury
informačního monopolu (v podobě paušálního zákazu poskytnout nepravomocné rozsudky)
tedy může dojít k zásahu do v ýk onu funkcí veřejné kontroly“. Pro nyní so uzeno u věc pak není
nepodstatným ani je ho zá vě r, že „smysl poskytnutí nepravomocných rozsudků může tkvět
i v předvídatelnosti soudních rozhodnutí a může jít též o pramen interpretace práva, tedy
o zdroj právní argumentace“.

[47] Při realizaci ús ta vně za ruče né ho práva na informace, gara nto va né ho článkem 17 Listiny,
je na víc třeba jakákoli mo žná omezení po sk yto vá ní informa c í vykládat restriktivním
zp ůsobe m. Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých záko n o svobodném

pokračová ní 29 A 55/2013

přístup u k informacím umo žňuje prá vo na poskytnutí informa c í o me zit a informace
neposk ytno ut, by směřo va l proti vlastnímu s mys lu a účelu p ráva na informace [srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006-56 (p ub l. pod
č. 1272/2007 Sb. NSS), nebo ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001-38 (p ub l. pod č. 74/2004
Sb. NSS)].

[48] I kdyb y tedy § 123 záko na o veřejných zakázkách připo uště l dvě rovnocenné var ia nty
výk lad u, lišící se v možnosti posk yto vá ní nepra vo mo c nýc h rozhodnutí Úřad u, musel by se
soud v so ulad u s výše uvedeným přik lo nit k interpretaci zasa hujíc í do p ráva na informace
v me nš ím rozsahu. Jak již však so ud na značil, pod le je ho ná zoru ani usta no ve ní § 123 záko na
o veř ejnýc h zaká zkác h ne lze rozumně vylo žit tak, že by zne mo žňo va lo poskytování
nepra vo moc nýc h ro zhod nutí ža lo va né ho na žádost.

[49] Zde je so učas ně nut no dodat, že zá věr soudu v žád né m případě ne zna me ná, že by měl
ža lo va ný a uto matick y zveře jňo vat všechna nepra vo moc ná ro zhod nutí tak, jak mu to ukládá
§ 123 záko na o veře jnýc h zaká zk ác h ve vztahu k rozhodnutím již pra vo moc ným. Ža lo va ný
pouze dle § 5 odst. 3 zákona o svobod né m přístupu k info rmac ím zveřejní zp ůsob em
umo žňujíc ím dálkový přístup ka ždé rozhodnutí poskytnuté na žádost.

[50] Dá le je třeba se vyjád ř it ještě k argumentaci ža lo va né ho týkající se sa motné ho výk lad u
záko na o svobod né m přístupu k info r mac ím, a to k tvrze ní, že d ůvode m pro neposkytnutí
nepra vo moc né ho ro zhod nutí může být ne veře jnos t správního říze ní.

[51] Podle ná zoru zdejšího soudu ome ze ní p ráva na informace ne lze odůvodnit tím, že
správní říze ní je obecně ne veř ejné. V pr vé řadě záko n o svobod né m přístupu k informacím
tuto sk ute č nost výs lo vně nespojuje s následkem v podobě odmítnutí žádo sti. Kromě to ho se
ovše m ani nejed ná o hod not u, která by snad sama o sobě mo hla převážit nad právem
na informace ve s mys lu výš e cito vaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soud u. Nemo žnost ve řejnos ti účastnit se jed ná ní správního orgánu ne lze vykládat tak, že
jednotlivci ne mají prá vo na info r mace o výsledku to hoto jed ná ní, kterým je prá vě ro zhod nutí,
byť nep ra vo moc né (sro v. nap ř. ro zsudk y Ne jvyšš ího správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j.
6 As 40/2004-62, či ze dne ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-86, pub l. pod č. 2128/2010
Sb. NSS). Ome ze ní prá va na info rmac e by v daném případ ě nes ledo va lo ani žád ný legitimní
c íl, a nebylo by tak p roporc io ná lní. P ráva a zá jmy osob, k nimž se po žado va ná informace
vztahuje, c hrá ní záko n o svobod né m přístup u k informacím prostřednictvím d ůvod ů
pro odepření poskytnutí info r mace (§ 7 - § 11). Lze dodat, že pod le § 19 záko na o svobodném
přístup u k informacím ne ní poskytnutí info rmac í za podmínek a způsobem sta no ve ným tímto
záko ne m ani porušením záko nné mlčenlivosti.

[52] V řízení byla též vzne se na otá zk a vá za nosti ža lo va né ho svou před c ho zí správní pra xí.
Ža lobc e argume nto va l tím, že ža lo va ný je ho obdobné žádosti dříve vyho vě l, pročež by tak
měl po stupo va t i nadá le. Žalo vaný naopak tvrdil, že se jed nalo o e xces v je ho dlouhodobé
opačné pra xi. Tímto ža lob ním bodem se so ud vzhledem k výše uvedenému již ne muse l
zab ýva t. N utno však podo tk no ut, že pok ud by byl po stup ža lo va né ho ve svém zák lad u
zákonný, neb ylo by mo žno ojedinělý exces z je ho d lo uhodobé pra xe hod notit tak, že by
za lo žil le gitimn í očekávání ža lobce o hled ně je ho da lš ího postupu (viz např. ro zs udek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006-159).

pokračová ní 29 A 55/2013

VI. Závě r a náklady říze ní

[53] Z výše uvede nýc h d ůvod ů so ud shledal ro zhod nutí předsedy Úřadu za ne záko nné. Proto
jej zruš il a věc vrá til žalo vanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.). V něm b ude
ža lo va ný vázán právním ná zore m vyslo ve ným v tomto ro zsudk u (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Jak
soud uved l již výše, vzhledem ke specifické sk utko vé situac i neb yl v daném p řípadě prostor
pro postup dle § 16 odst. 4 zákona o svobod né m přístupu k informacím.

[54] O náhradě nák lad ů říze ní bylo rozhodnuto pod le § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něho ž
nestanoví-li te nto záko n jinak, má účastník, který měl ve věc i plný úspěch, p rávo na ná hrad u
nák lad ů řízení před so ude m, které d ůvod ně vyna lo žil proti účastníkovi, který ve věc i úspěch
ne mě l.

[55] Ža lobc e dosáhl v říze ní o žalobě p lné ho úsp ěc hu, a proto má p rávo na ná hrad u nák lad ů
říze ní vůč i žalova né mu. Tato náhrada v daném p řípadě přísluší za zap lace ný so ud ní pop la tek
za ža lob u ve výš i 3 000 Kč. K jejímu zaplacení soud urč il přimě ře no u lhůtu.

Po u č e n í : Proti tomuto ro zsudk u lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týd nů ode dne
je ho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního so ud u.
V řízení o kasační stížnosti mus í být stě žo vate l zasto upe n advokátem; to
neplatí, má-li stě žo vate l, jeho za městna ne c nebo člen, který za něj jed ná nebo
jej zas tup uje, vysokoškolské právnické vzdě lá ní, které je podle zvláš tníc h
zákonů vyžado vá no pro výko n advokacie.

V Brně dne 19. prosince 2014

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyho to ve ní: Da na Janků