[OBRÁZEK]11Ad 12/2013 - 26-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové
a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Mgr. P. K,
bytem v B., zastoupeného Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U
Prašné brány 3, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Praha 4, Rozárčina
1422/9, v řízení zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, Dis., advokátem se sídlem v Praze 10,
Korunní 2569/108a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady České lékárnické
komory ze dne 21. 6. 2013, čj. 161/ČR/2007,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení
rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 21. 6. 2013, čj. 161/ČR/2007, , dále
jen „rozhodnutí žalovaného“, jímž byl uznán vinným ze spáchání disciplinárního deliktu ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory, spočívajícího
v závažném porušení povinností člena komory podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) a b)
zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), jehož se měl dopustit tím, že v období
od 1. 4. 2007 do 13. 12. 2007 vykonával funkci odborného zástupce v Lékárně Ravenswood
Pharma, v Písku, ulici Nádražní 2950, aniž by byl držitelem osvědčení České lékárnické
komory k výkonu této funkce, tedy porušil svou povinnost vykonávat své povolání v souladu
s jeho etikou, odborně, způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat vnitřní
stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy a
povinnost odborně vést lékárnu jako držitel osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce

pokračování 2 11Ad 12/2013

vydaného Českou lékárnickou komorou. Za uvedené jednání byla žalobci jako disciplinární opatření podle § 18 odst. 3 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb. uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč.

 Žalobce namítl, že žalovaná se neřídila závazným právním názorem soudu, neboť
neodstranila vady řízení vytýkané ve zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29.11.2009, č.j. 9 Ca 294/2009 – 48. Zejména se nevypořádala s námitkou věcné
nepříslušnosti a nevyložila obsah neurčitého právního pojmu závažného porušení povinností
lékárníka, k čemuž byl povinen na základě závazného právního názoru soudu ve shora
citovaném rozsudku. V žalobcově případě se jednalo o výkon funkce odpovědného zástupce
po přesně nezjištěnou dobu v lékárně, pro niž neměl žalobce osvědčení, nicméně disponoval
platným osvědčením pro jinou lékárnu v témže okrese, alespoň do doby, než se jej
vzdal. Příslušný orgán veřejné moci - odbor zdravotnictví Krajského úřadu Jihočeského kraje,
přitom žádné námitky stran výkonu funkce odborného zástupce žalobcem neuplatnil.
Stavovské předpisy tedy byly přísnější, než podmínky, které vyžadoval orgán veřejné moci.
Společnost Ravenswood Pharma s. r. o., jejímž byl žalobce zaměstnancem, provozovala v
Jihočeském kraji více lékáren, přičemž své zaměstnance pro výkon uvedené funkce určovala
podle svých aktuálních potřeb. Žalobce také poukázal na to, že účinností zákona č. 372/2011
Sb., o zdravotních službách, tj. od 1. 4. 2012, lze nově vykonávat funkci odborného zástupce
i pro libovolný počet lékáren, z čehož lze usoudit na nízkou závažnost takového jednání,
k němuž došlo před tímto datem, byla-li tato poté zákonem aprobována.

 Tvrzení žalované o neúplnosti žalobcovy žádosti o vydání osvědčení pro nové
pracoviště je dle dalšího žalobního bodu neurčité a nepřezkoumatelné. Chybějící podklady
měla již žalovaná k dispozici s ohledem na kladné vyřízení předchozí žádosti. Žalovaná v
rozhodnutí nebyla schopna specifikovat, jaké doklady měl žalobce v řízení o vydání
osvědčení předložit. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalované, podle níž nese výkon funkce
odpovědného zástupce bez odpovídajícího osvědčení značné riziko negativních následků
s případnými dopady na zdraví pacientů, neboť taková situace by mohla nastat jen tehdy,
jednalo-li by se o osobu, která nikdy žádné osvědčení způsobilosti neměla. Nelze proto tvrdit,
že by žalobce pouhým vzdáním se stávajícího osvědčením pro jednu lékárnu a nezískáním
téhož pro jinou tuto způsobilost pozbyl.

 Žalobce dále namítl, že žalovaná dostatečně přesně nevymezila, po jakou dobu žalobce
funkci neoprávněně vykonával, když tvrdí, že tomu tak bylo patrně do 24. 1. 2008. Doba
výkonu funkce je přitom velmi významná pro posouzení závažnosti spáchaného deliktu.

 Žalovaná dále nijak nespecifikovala následky deliktu, ačkoli má povinnost zabývat se
všemi zákonnými kritérii, tj. i následkem deliktu, jak vyplývá z ustanovení § 20
disciplinárního řádu.

 Ve svém písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že vady vytýkané soudem
předešlému rozhodnutí byly odstraněny. Věcná příslušnost čestné rady žalované byla dána a
žalovaná důvody pro její příslušnost vyčerpávajícím způsobem v rozhodnutí uvedla. Žalobce
podle názoru žalované vykonával funkci bez jakéhokoli osvědčení, neboť se svého
předchozího osvědčení sám vzdal. Byl si přitom vědom toho, že jeho žádost o vydání
osvědčení byla zamítnuta a nepodnikl žádné další kroky k nápravě. Podle platné právní
úpravy sice odborný zástupce již může svou funkci vykonávat pro několik lékáren, avšak
funkce odborného zástupce byla od funkce vedoucího lékárníka zcela oddělena, přičemž
vedoucí lékárník může svou funkci vykonávat i nadále jen pro jednu lékárnu. V rámci řízení

pokračování 3 11Ad 12/2013

 podle licenčního řádu je nadto zkoumána i aktuální profesní bezúhonnost a zdravotní
způsobilost žadatele o vydání osvědčení. Jednou vydané osvědčení proto negarantuje časově
neomezenou způsobilost.

 Žalovaná dále uvedla, že nemohla posuzovat význam podkladů, které žalobce
nedoložil k žádosti o vydání osvědčení, neboť nepřísluší disciplinárnímu orgánu zabývat se
těmito skutečnostmi a vycházela ze skutečnosti, že osvědčení žalobci vydáno nebylo.
Žalovaná dále odmítla námitku, že nebyla přesně vymezena doba spáchání deliktu. Uvedla, že
výrok rozhodnutí vymezuje skutek jednoznačně, a to mezi daty 1. 4. 2007 a 13. 12. 2007.
Podle žalované nelze žádat a není to ani možné, aby zjišťovala všechny skutečnosti ke všem
kritériím stanoveným v ustanovení § 20 disciplinárního řádu, k jejichž opatření nemá
možnosti ani prostředky. Dále konstatovala, že k následku sice nedošlo, ale hrozba následků
pro odbornost poskytované péče je v daném případě vysoká, reálná a velmi závažná.

Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

 Ve věci bylo znovu rozhodnuto poté, co bylo předchozí rozhodnutí žalované ze dne

1.6.2009, č.j.: 161/ČR/2007 zrušeno rozsudkem městského soudu čj. 9 Ca 294/2009-48 ze dne

29. 11. 2012.

 Žalobou napadeným rozhodnutím žalované ze dne 21. 3. 2013 byla žalobci uložena
pokuta ve výši 20.000,- Kč za spáchání disciplinárního deliktu ve smyslu ustanovení § 1 odst.
2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory, spočívajícího v závažném porušení
povinností člena komory podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) b) zákona č. 220/1991 Sb., o
České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen
„zákon č. 220/1991 Sb“), jehož se měl dopustit tím, že v období od 1. 4. 2007 do 13. 12. 2007
vykonával funkci odborného zástupce v Lékárně Ravenswood Pharma, Nádražní ul. 2950, v
Písku, aniž by byl držitelem osvědčení České lékárnické komory k výkonu této funkce, tedy
porušil svou povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou, odborně, způsobem
stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat vnitřní stavovské předpisy komory a
zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy a povinnost odborně vést lékárnu jako
držitel osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce vydaného Českou lékárnickou
komorou.

 Žalovaná uvedla, že povinnost být držitelem osvědčení k výkonu soukromé praxe
nebo k výkonu funkce odborného zástupce pro příslušnou lékárnu v návaznosti na uvedená
ustanovení zákona č. 220/1991 Sb. je stanovena v § 1 odst. 2 Licenčního řádu České
lékárnické komory v tehdy platném znění a je základní povinností každého, kdo chce
odborně vést lékárnu výkonem soukromé lékárenské praxe nebo
jako odborný zástupce. Při nesplnění takové povinnosti nemůže Česká lékárnická komora
ověřit splnění podmínek k výkonu uvedené činnosti ze strany toho, kdo ji vykonává, dále by
nemohla vést evidenci, ani realizovat jakýkoliv dohled nad kvalitou poskytovaných
lékárenských služeb a odborností členů vykonávajících soukromou lékárenskou praxi nebo
funkci odborného zástupce. Přitom podle § 1 odst. 1 Licenčního řádu České lékárnické
komory (v tehdy platném znění) je lékárnám uloženo zajišťovat řádně a ve veřejném zájmu
léčiva a zdravotnické prostředky odborně kvalifikovaně pro obyvatelstvo a zdravotnická
zařízení. Lékárenská zdravotní péče musí být poskytována odborně, v souladu s právními
předpisy, s etikou lékárnického povolání a s řády České lékárnické komory. Vzhledem
k uvedenému bylo porušení povinností ze strany disciplinárně obviněného shledáno natolik
závažným, že k projednání věci je již v prvním stupni řízení podle § 7 odst. 1

pokračování 4 11Ad 12/2013

Disciplinárního řádu České lékárnické komory založena věcná příslušnost Čestné rady
České lékárnické komory. Stran závažnosti jednání osoby, která vykonává funkci odborného
zástupce odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 126/2011 -
124 ze dne 22. 12. 2011. Nad rámec uvedeného žalovaná uvedla, že závažnost shora
uvedeného jednání byla též zdůrazněna ve stanovisku čestné rady ze dne 23. 9. 2009, v jehož
bodě 2 se uvádí, že za závažné porušení povinností člena komory uvedených v ustanovení
§ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. bude čestná rada nadále považovat opomenutí
člena České lékárnické komory, který do 1 měsíce od zahájení výkonu funkce odborného
zástupce v lékárně nepodá žádost o vydání osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce
dle licenčního řádu.

 Žalovaná shrnula, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje o změně
registrace nestátního zdravotnického zařízení č. j. KUJCK 6798/2007 OSVZ - Rajnová
ze dne 22.03.2007, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2007, došlo s platností od 1. 4. 2007
ke změně odborného zástupce, přičemž novým odborným zástupcem pro lékárnu
Ravenswood Pharma, Nádražní ulice 2590, Písek, byl zapsán Mgr P. K. Z dopisu Mgr. P. K.
ze dne 24. 4. 2007 bylo zjištěno, že tento se vzdává osvědčení pro lékárnu Ravenswood
Pharma v Ondřejově a současně „na základě již dříve poskytnutých podkladů" žádá o vydání
osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce v lékárně v Písku. Žalovaná uvedla, že i
přes výzvu licenční komise nebyla žádost disciplinárně obviněného ve stanovené lhůtě řádně
doložena předepsanými doklady, proto rozhodnutím České lékárnické komory ze dne 28. 6.
2007 byla tato zamítnuta. Žalovaná z toho dovodila, že žalobce vykonával funkci odborného
zástupce v lékárně Ravenswood Pharma, v Písku, od 1. 4. 2007 patrně až do 24. 1. 2008, tj.
do doby, kdy sám ukončil funkci odborného zástupce v této lékárně oznámením Krajskému
úřadu Jihočeského kraje, aniž by byl po tuto dobu držitelem osvědčení k výkonu této funkce.

 Žalovaná dále shrnula přednesy žalobce učiněné při jednání čestné rady, při němž
žalobce namítal, že některé podklady, které měl žalobce předložit žalované k žádosti
o vydání osvědčení, měla žalovaná k dispozici ze své předešlé úřední činnosti. Uvedl mimo
jiné, že nedostatek osvědčení byl spíše drobným administrativním pochybením, kterého
lituje.

 Žalovaná konstatovala, že podle § 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., o je
každý člen povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem
stanoveným zákony a dodržovat mj. organizační a disciplinární řád. Stejné povinnosti
stanoví členům České lékárnické komory § 7 odst. 1 písm. a), b) organizačního řádu. Podle
bodu 6) Etického kodexu České lékárnické komory lékárník zachovává respekt k orgánům
stavovské samosprávy a jejich rozhodnutím, podle bodu 12) je povinností lékárníka znát a
dodržovat předpisy pro výkon tohoto povolání včetně vnitřních stavovských předpisů České
lékárnické komory. Podle § 1 odst. 2 disciplinárního řádu jsou disciplinárním proviněním
veškerá porušení povinností člena komory stanovených zákonem č. 220/1991 Sb., právními
předpisy upravujícími podmínky pro výkon lékárnického povolání a příslušnými předpisy
komory. Podle § 1 odst. 2 licenčního řádu každý, kdo chce odborně vést
lékárnu výkonem soukromé lékárenské praxe nebo jako odborný zástupce podle zvláštního
zákona, musí být držitelem osvědčení k výkonu soukromé praxe, vydaného na základě
zákona č. 220/1991 Sb.

Žalovaná dále ohledně své věcné příslušnosti uvedla, že podle § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb., může čestná rada uložit za závažné porušení povinností člena

pokračování 5 11Ad 12/2013

komory jako disciplinární opatření pokutu od 3.000,- do 30.000,- Kč. K vypořádání námitky
žalobce ohledně věcné příslušnosti odkázala na důvody uvedené výše.

 Stran posouzení závažnosti spáchaného disciplinárního deliktu přihlédla žalovaná
ke skutečnosti, že žalobce byl k doložení podkladů vyzván, stejně tak jako k řádnému
vyplnění žádosti a tyto nedostatky neodstranil ani po výzvě. Zůstal zcela nečinný, ačkoli si
musel být vědom, že za daných okolností mu požadované osvědčení vydáno být nemůže.
Přesto i za těchto okolností disciplinárně obviněný nadále funkci odborného zástupce
v předmětné lékárně vykonával, a to dokonce i po doručení zamítavého rozhodnutí o vydání
požadovaného osvědčení.

 K tvrzení žalobce, že nebylo prokázáno, že by předmětné disciplinární provinění mělo
nějaké následky pro odbornost poskytované péče, uvedla žalovaná, že vykonává-li určitá
osoba funkci odborného zástupce, aniž by měla vydáno osvědčení České lékárnické komory
k výkonu této funkce, není zřejmé, zda je taková osoba co do odbornosti a etiky oprávněna
takovou funkci vykonávat, což samozřejmě v důsledku znamená značné riziko negativních
následků jednání takové osoby s případnými dopady i na zdraví a život pacientů v případě, že
by taková osoba nebyla k výkonu této funkce způsobilá.

 Při úvaze o uložení disciplinárního opatření pak žalovaná zejména zohlednila, že
disciplinárně obviněný nejenže nepodal řádnou žádost o vydání osvědčení k výkonu funkce
odborného zástupce pro předmětnou lékárnu, ale tuto funkci vykonával i poté, co mu byla
jeho žádost o vydání uvedeného osvědčení rozhodnutím České lékárnické komory zamítnuta,
přičemž své pochybení se nijak nesnažil napravit a alespoň dodatečně dostát svým
povinnostem. Naopak funkci odborného zástupce v předmětné lékárně vykonával po delší
dobu. Uvedené jednání mohlo mít dopad na odbornost a etiku výkonu funkce odborného
zástupce, a tím i ve svém důsledku na zdrayí a život pacientů. Na druhou stranu čestná rada
zohlednila skutečnost, že od spáchání skutku uplynulo již více než 5 let, přičemž
disciplinárně obviněný nadále vykonává své povolání lékárníka řádně a bez disciplinárních
pochybení, stejně tak přihlédla ke skutečnosti, že disciplinárně obviněný nebyl dosud trestán.
Z těchto důvodů čestná rada dospěla k závěru, že u disciplinárně obviněného lze považovat
za přiměřené uložení pokuty. Pokutu neuložila v nejvyšší možné sazbě s ohledem na to, že
od spáchání deliktu uběhla delší doba, žalobce má zhoršený zdravotní stav a projevil lítost
nad svým jednáním.

 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané
žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního). Vzhledem
k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili
tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé
bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle
ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařídil, a věc
posoudil takto:

Soud při rozhodování vyšel z následujících relevantních právních předpisů.

 Podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb. může čestná rada komory uložit
za závažné porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona jako
disciplinární opatření pokutu od 3000 do 30 000 Kč.

 Ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. stanoví, že každý člen komory
má povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem

pokračování 6 11Ad 12/2013

stanoveným zákony. Podle písm. b) téhož ustanovení je každý člen komory povinen dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory.

 Podle ustanovení § 13 zákona č. 220/1991 Sb. může čestná rada okresního sdružení
uložit za porušení povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 tohoto zákona jako
disciplinární opatření a) důtku, b) pokutu od 2.000 do 20.000 Kč.

 Podle ustanovení § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory platí, že
za disciplinárním deliktem jsou veškerá porušení povinností člena komory stanovená
zákonem č. 220/1991 Sb., právními předpisy upravujícími podmínky pro výkon lékárnického
povolání a příslušnými předpisy komory.

 Podle § 1 odst. 2 Licenčního řádu ČLK komory (ve znění účinném do 1. 12. 2014)
musí být každý, kdo chce odborně vést lékárnu výkonem soukromé lékárenské praxe nebo
jako odborný zástupce podle zákona, držitelem osvědčení k výkonu soukromé praxe,
vydaného na základě zákona o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárnické komoře.

 Ustanovení § 39 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory stanoví, že
v případech výslovně neupravených v zákoně č. 220/1991 Sb., zvláštních právních předpisech
nebo v tomto stavovském předpise, postupují disciplinární orgány podle zákona č. 500/2004
Sb., správního řádu.

 Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, platí, že v odůvodnění se uvedou
důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní
orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se
správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí.

 Žalobce namítl, že se žalovaná neřídila závazným právním názorem městského soudu,
podle jehož rozsudku čj. 9Ca 294/2009 – 48 ze dne 29. 11. 2012, byla povinna ke zdůvodnění
vlastní věcné příslušnosti, vyložit a aplikovat neurčitý právní pojem závažného porušení
povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., tj.
povinnosti vykonávat povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným
zákonem. Soud došel k závěru, že námitka je nedůvodná.

 Je namístě zopakovat, že jen za splnění podmínky závažného porušení povinností lze
poprávu uskutečňovat disciplinární pravomoc čestné rady komory. Stran disciplinárních
deliktů, které nejsou závažným porušením povinností člena komory uvedených v ustanovení
§ 9 odst. 2 písm. a), nýbrž jsou pouhým porušením povinností podle ustanovení § 9 odst. 2
zákona č. 220/1991 Sb., se uplatňuje podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož zákona věcná
příslušnost čestné rady okresního sdružení.

 Žalovaná ke zdůvodnění míry závažnosti projednávaného disciplinárního deliktu
poukázala na to, že disponování osvědčením o výkonu funkce odborného zástupce je základní
povinností každého člena komory, který chce jako odborný zástupce působit. Bez tohoto
osvědčení by komora nemohla vykonávat jakýkoli dohled nad kvalitou poskytovaných
lékárenských služeb a odborností toho kterého odborného zástupce. Nadto poukázala
na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. 6 Ads 126/2011 – 124 ze dne 22. 12.

2011. Jakkoli žalovaná část odůvodnění této otázky poskytla pouhým odkazem na názor

pokračování 7 11Ad 12/2013

Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve výše uvedené jiné věci, je ztotožnění se soudem
použitou argumentací zcela zřejmé. V odkazované právní věci správní soudy přezkoumávaly
rozhodování o disciplinárním deliktu s obdobnými znaky. Z rozsudku Nejvyššího správního
soudu sice není zřejmé, zda byla žalobkyně, postihnutá za výkon funkce bez osvědčení, již
dříve držitelkou osvědčení, avšak závěry převzaté do rozhodnutí žalované ze shora uvedeného
rozsudku Nejvyššího správního soudu mají nepochybně obecnější platnost. Nejvyšší správní
soud v citovaném rozsudku význam požadavku na držení osvědčení k výkonu funkce
odborného zástupce odůvodnil mj. zájmem na ochraně zdraví a obyvatel. Ten je chráněn
žalovanou jako garant odbornosti, charakterových a morálních vlastností osob odpovědných
za kvalitu činnosti lékárny, tj. jejího odpovědného zástupce. I tato kritéria je žalovaná povinna
zohledňovat v řízení o vydání osvědčení, přičemž lze tyto podmínky zkoumat přirozeně jen
s ohledem na aktuální stav, tj. nikoli s odkazem na osvědčení vydané v minulosti. Předchozí
(později zaniklé) vydání osvědčení z hlediska hodnocení závažnosti výkonu funkce bez tohoto
osvědčení, je proto bez významu. Soud je proto toho názoru, že žalovaná odůvodnila naplnění
podmínek pro svou věcnou příslušnost v dostatečné míře a předchozí držení osvědčení bylo
pro posouzení závažnosti nevýznamné. Žalobce argumentoval, že provinění nemohlo být
závažné již s ohledem na to, že pozdější právní úprava umožnila vykonávat funkci odborného
zástupce pro více lékáren zároveň. V daném případě však není tato úvaha případná, neboť
pro spáchání deliktu zde byla právně významná pouze skutečnost, že žalobce vykonával
funkci ve vymezené době bez jakéhokoli osvědčení., nikoli otázka, zda by mohl
v budoucnosti vykonávat funkci odborného zástupce nadále současně pro obě lékárny
zároveň. Jinými slovy, nejednalo se o stav, kdy by žalobce vykonával funkci za současného
držení osvědčení vázaného na jinou lékárnu. Po dobu vymezenou ve výroku nebyl držitelem
žádného osvědčení. Právní nepřípustnost výkonu funkce odborného zástupce i v jiné lékárně
byla pravděpodobně jen pohnutkou k tomu, aby se žalobce funkce odborného zástupce
v lékárně v Ondřejivě vzdal.

 Nad rámec uplatněných žalobních námitek soud poznamenává, že po spáchání deliktu
došlo ke změně právní úpravy, a sice přijetím zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách,
účinného od 1. 1. 2012, podle nějž nově může tatáž osoba vykonávat funkci odborného
zástupce i pro dva poskytovatele zároveň (ust. § 14 odst. 3 zákona), tato změna byla později
promítnuta rovněž do úpravy obsažené v licenčním řádu. Na kvalifikaci předmětného skutku
však tato změna nemá vliv. Je třeba zejména připomenout, že žalobce byl disciplinárně
postižen za to, že po vymezenou dobu nedržel žádné osvědčení k výkonu funkce odborného
zástupce. Takto vymezený skutek by přitom byl správním deliktem jak podle předchozí právní
úpravy, tak i podle této pozdější, neboť stran povinnosti mít osvědčení k výkonu funkce
odborného zástupce k žádné změně nedošlo.

 Námitku, podle níž je nepřezkoumatelné tvrzení o neúplnosti žádosti žalobce o vydání
osvědčení pro nové pracoviště, je třeba odmítnout jako nedůvodnou. V této souvislosti je
třeba konstatovat, že žalovaná vydává na žádost osvědčení k výkonu funkce odborného
zástupce v samostatném řízení upraveném v licenčním řádu žalované, tj. řízení funkčně a
procesně odděleném od disciplinárního řízení, vedeného čestnou radou komory. Za stěžejní
zjištění pro závěr, že došlo ke spáchání projednávaného disciplinárního deliktu, vzala
žalovaná skutečnost, že se žalobce s platností od 1. 4. 2007 vzdal funkce odpovědného
zástupce ve vztahu k výkonu funkce v lékárně v Ondřejově. Počínaje tímto datem vykonával
podle zjištění žalované žalobce funkci, aniž by držel jakékoli osvědčení, neboť nová žádost
o jeho vydání byla žalovanou v řízení podle licenčního řádu rozhodnutím ze dne 28. 6. 2007
zamítnuta. Důvody, které vedly k zamítnutí žádosti o vydání osvědčení proto neměly
pro závěr, zda byl spáchán disciplinární delikt, zásadní význam, neboť k předmětu

pokračování 8 11Ad 12/2013

 disciplinárního řízení je významný zejména výsledek řízení o žádosti o vydání osvědčení.
Jednalo se tedy o předběžnou otázku, zda v určité době žalobce osvědčení držel, či nikoli.
Žalovaná se ve svém rozhodnutí zabývala nedoložením vyžádaných dokumentů s ohledem na
to, že tyto nebyly doplněny ani na výzvu žalované. Tuto skutečnost pak použila pouze
pro závěr o závažnosti postihovaného jednání žalobce, k čemuž byla v rámci vlastního
správního uvážení oprávněna. Pro posouzení závažnosti deliktu vzala žalovaná za významnou
skutečnost, že nebyla žádost doplněna ani na výzvu. Účelem této úvahy tedy zjevně bylo
vyloučit možnost, že k předložení dokladů žalobcem nedošlo jeho pouhým opomenutím. Zda
některé dokumenty měla komora k dispozici ze své úřední činnosti, již podle názoru soudu
přesahuje rámec úvahy o závažnosti předmětného disciplinárního deliktu. Podrobné zjištění
dokladů, které měly být v licenčním řízení žalobcem doplněny, žalovaná nemusela činit,
nepovažovala-li je za podstatné pro hodnocení závažnosti deliktu.

 Námitku rozporu mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí ve vymezení doby
spáchání deliktu soud rovněž neshledal důvodnou. Ve výroku rozhodnutí byla doba, po kterou
se žalobce dopouštěl disciplinárního deliktu tím, že vykonával funkci odborného zástupce
bez osvědčení žalované, vymezena daty 1. 4. 2007 a 13. 12. 2007. Ze správního spisu pak
vyplývá skutečnost, že funkci vykonával až do 24. 1. 2008, kdy byla ukončena oznámením
žalobce Krajskému úřadu Jihočeského kraje. Druhé datum, jímž žalovaná vymezila
disciplinárně stíhaný skutek, tj. 13. 12. 2007, koresponduje s dobou, kdy bylo písemně
vyhotoveno obvinění z přestupku (ve správním spisu označeno jako „disciplinární obvinění“).
Podle všeho tedy správní orgán vymezil dobu spáchání deliktu s ohledem na to, že se v daném
případě charakterem jedná o trvající disciplinární delikt. Trvajícím správním deliktem – tedy i
trvajícím správním disciplinárním deliktem - je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá
protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej
vyvolal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 164/2002-44 ze dne 22. 2. 2005).
Takto kvalifikované jednání považuje teorie za jeden skutek. Udržuje-li pachatel deliktu
protiprávní stav i poté, co mu bylo sděleno obvinění ze spáchání deliktu, je třeba na toto
jednání potřeba nahlížet jako na další skutek. Žalovaná proto mohla v daném případě
rozhodnout o spáchaném deliktu jen v časovém rozmezí, v němž byl žalobce obviněn. Do
výroku proto byl zahrnut časový úsek, omezený okamžikem, kdy bylo vyhotoveno obvinění
žalobce, ačkoli vycházela z toho, že delikt trval i nadále.