11 Ad 17/2014- 24

pokračování 2 11Ad 17/2014

nabylo účinnosti nařízení vlády č. 51/2013, Sb. kterým bylo nařízení vlády č. 135/2009 Sb.
novelizováno tak, že nárok na jednorázový příspěvek mají i bývalí příslušníci PTP a rovněž
tak vdovy, jejichž manželům byl příspěvek odepřen. Žádost žalobkyně o poskytnutí
jednorázového příspěvku byla zamítnuta žalovaným správním orgánem s odůvodněním, že
nárok mají jen ty vdovy, jejichž manželům byla žádost zamítnuta. Rozklad, který žalobkyně
proti prvostupňovému rozhodnutí podala, byl rovněž zamítnut. Žalobkyně má za to, že došlo
k porušení práva rovnosti podle článku 1 Listiny základních a práv svobod, k porušení práva
na úctu k právům a svobodám člověka podle článku 1 odst. 1 Ústavy ČR a článku 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť bylo
porušeno její právo na legitimní očekávání. Žalovaný uvedl, že mu nepřísluší udělit výjimku
ze splnění podmínek, podle žalobkyně má oprávnění posoudit soulad podzákonné normy
s ústavně garantovanými právy občanů soud. Jestliže je skupina osob v určitém právním
postavení, mělo by s nimi být zacházeno shodně, ať již žadatel ministerským úředníkům
nevěřil a podal žádost odsouzenou k zamítnutí nebo uvěřil a žádost proto nepodával. Soud
může rozpory, v jejichž důsledku dochází k porušení výše uvedených ústavních práv vyřešit
tak, že nepřihlédne k požadavku na vydání předchozího zamítavého rozhodnutí nebo věc
předloží Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení slov „jehož včas podaná žádost o příspěvek
podle § 1 odst. 1 byla zamítnuta“ v § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Žalobkyně dále
poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých vyplývá povinnost vykládat
rehabilitační předpisy s ohledem na jejich smysl a účel, je potřeba je interpretovat extenzivně
ve prospěch postižených osob. Navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí ministra
vnitra zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobkyně požádala o
osvobození od soudního poplatku s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě popsal dosavadní průběh řízení, poukázal na
vývoj právní úpravy ve vztahu k nařízení vlády č. 135/2009 Sb., zejména na ustanovení § 3
tohoto nařízení vlády. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že jí jako vdově po oprávněném
příslušníkovi, vznikl nárok na jednorázový příspěvek podle novelizovaného nařízení vlády,
jež byla provedena novelou č. 51/2013 Sb. Nárok mohl vzniknout za podmínek stanovených
nařízením vlády jen bývalému příslušníkovi pomocných technických praporů zařazenému do
vojenského tábora nucených prací, vdova po bývalém příslušníkovi PTP měla do 31.12.2013
právo požádat o výplatu jeho jednorázového příspěvku na místo zemřelého manžela a
jednorázový příspěvek, který mu nebyl původně přiznán, jeho žádost byla zamítnuta, by byl
přiznán jeho vdově. Poukázal na to, že postavení žalobkyně nemůže být srovnáváno
s právním postavením vdov po bývalých příslušnících pomocných technických praporů, kteří
včas podali žádost o jednorázový příspěvek, a jejich žádost byla zamítnuta. Navrhl zamítnutí
podané žaloby.

Městský soud v Praze posoudil důvodnost podané žaloby z hlediska námitek v žalobě
uvedených, po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51 odst. 1
zákona č. 150/2003 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)
rozhodl soud bez nařízení jednání, když účastníci řízení s takovýmto postupem projevili
výslovný souhlas.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že podáním ze dne 30.12.2013 požádala
žalobkyně o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., a to
jako vdova po občanu České republiky, který splňuje podmínky podle § 1 odst. 2 nařízení
vlády č. 135/2009 Sb., k žádosti předložila mimo jiné úmrtní list manžela J. V., který zemřel

pokračování 3 11Ad 17/2014

dne 4.10.2010. Rozhodnutím odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne
8.4.2014 čj: OSZ-76923-2/M-Ht-2014 bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni se nepřiznává
jednorázový příspěvek podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. V odůvodnění správní orgán
konstatoval, že zemřelý manžel žadatelky by splňoval podmínky uvedené v § 1 odst. 2
nařízení vlády, žalovaný však neeviduje jeho žádost o jednorázový příspěvek, která by byla
zamítnuta, právo požádat o vyplacení jednorázového příspěvku proto na žadatelku nepřechází.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, ve kterém zdůraznila, že její
manžel uvěřil tvrzení žalovaného, že příslušníkům PTP nárok na poskytnutí jednorázového
příspěvku nemají, nechtěl zatěžovat správní orgány nedůvodnou žádostí. Za toto jeho jednání
by neměla být trestána vdova tím, že její žádosti není vyhověno, rozhodnutí je v rozporu
s právem legitimního očekávání a právem na rovnost. O podaném rozkladu bylo rozhodnuto
žalobou napadeným rozhodnutím ministra vnitra tak, že rozklad se zamítá. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí ministr poukázal na ustanovení § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. s tím, že
není splněna jedna ze stanovených podmínek, a to zamítnutí včas podané žádosti o příspěvek
manželem žadatelky. Ministr vnitra uvedl, že mu nepřísluší rozhodnout odchylně od právní
úpravy, nepřísluší mu ani udělit výjimku ze splnění podmínek pro přiznání jednorázového
příspěvku.

Podle § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. v platném znění právo žádat o vyplacení
příspěvku podle tohoto vládního nařízení nepřechází na dědice osob uvedených v § 1 odst. 1,
2 nebo 3; to neplatí, jedná-li se o vdovu po občanu České republiky splňujícím podmínky § 1
odst. 2, jehož včas podaná žádost o příspěvek podle § 1 odst.1 byla zamítnuta, a v případech
žádosti o vyplacení příspěvku podle § 1 odst. 3 o vdovu po občanu České republiky
splňujícím podmínky podle § 1 odst.3, byl-li tomuto občanu České republiky nebo vdově po
něm přiznán příspěvek podle § 1 odst. 1 nebo 2.

Je vhodné zmínit, že ustanovení § 3 nyní platného nařízení vlády č. 135/2009 Sb., bylo
dotčeno novelami, jimiž bylo původní nařízení vlády novelizováno v souvislosti
s rozšiřováním osob, kterým bylo právo na poskytnutí jednorázového příspěvku podle tohoto
nařízení vlády přiznáno.

Podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. bylo v ustanovení § 3 upraveno,
že právo žádat o vyplacení příspěvku nepřechází na dědice osob uvedených v § 1 odst. 1
tohoto nařízení.

Nařízením vlády č. 51/2013 Sb. bylo do nařízení vlády č. 135/2009 Sb. včleněno
ustanovení § 1 odst. 2 (mimo jiné zde bylo přiznáno právo i státním občanům České
republiky, kteří byli zařazeni do pomocných technických praporů ), přičemž rozšíření osob,
které mohly podat žádost o přiznání jednorázového příspěvku se projevilo ve znění
ustanovení § 3, do něhož bylo vloženo: ..“ nebo 2; to neplatí, jedná-li se o vdovu po občanu
České republiky splňujícím podmínky podle § 1 odst. 2, jehož včas podaná žádost o
příspěvek, podle § 1 odst.1 byla zamítnuta“.

Nařízením vlády č. 205/2014 Sb. bylo do nařízení vlády č. 135/2009 Sb. včleněno
ustanovení § 1 odst. 3 ( bylo přiznáno právo i státním občanům České republiky, kteří byli
zařazeni do technických praporů ), rozšíření osob, které mohly podat žádost o přiznání
jednorázového příspěvku se opět projevilo ve znění ustanovení § 3, tato změna se žalobkyně
nedotýká, neboť její manžel byl zařazen do pomocných technických praporů, což se projevilo

pokračování 4 11Ad 17/2014

ve znění ustanovení § 3 tak, jak bylo výše uvedeno s odkazem na novelu, provedenou nařízením vlády č. 51/2013 Sb..

Pro posouzení otázky, zda žalobkyně splňuje podmínky pro to, aby jí vzniklo právo
požádat o vyplacení příspěvku je rozhodné znění ustanovení § 3 nařízení vlády č. 135/2009
Sb. v té části, kde je uvedeno: „nebo 2; to neplatí, jedná-li se o vdovu po občanu České
republiky, splňujícím podmínky podle § 1 odst. 2, jehož včas podaná žádost o příspěvek podle
§ 1 odst. 1 byla zamítnuta“.

V daném případě není sporu o tom, že manžel žalobkyně žádost o příspěvek podle
nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nepodal, proto o ní nemohlo být žalovaným správním orgánem
rozhodnuto, nemohla být zamítnuta. Není tak splněna jedna z podmínek, které jsou
v ustanovení § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. stanoveny proto, aby žádosti žalobkyně
mohlo být vyhověno.

Žalobkyně v podané žalobě v obecné povaze namítala porušení práva na rovnost,
práva na úctu k právům a svobodám člověka a porušení práva legitimního očekávání
s odůvodněním, že je žalobkyně trestána za to, že její manžel uvěřil ministerským úředníkům
a nepodal žádost, která byla odsouzena k zamítnutí. K těmto námitkám je nutno konstatovat,
že žádné ze zmíněných práv, jejichž porušení žalobkyně namítá, nelze považovat za práva
zcela absolutní, vždy je nutno posoudit jednotlivá práva z pohledu konkrétní právní úpravy a
konkrétní situace.

V daném případě je nesporné, že nařízení vlády č. 135/2009 Sb. bylo vydáno
s odkazem na ustanovení § 8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a o odporu proti němu (dále též „zákon č. 198/1993 Sb“.). Podle uvedeného právního
ustanovení je vláda zmocněna k tomu, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na
odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi
v oblasti sociální, zdravotní a finanční. Ze znění uvedeného ustanovení zákona je zřejmé, že i
zákonodárce předpokládal, že dojde k napravení některých křivd, a to křivd, které byly
spáchány v uvedených oblastech. Je nepochybné, že v řadě případů křivdy, které byly
spáchány, nelze odčinit. Proto pokud nařízení vlády č. 135/2009 Sb. upravuje otázku nápravy
některých křivd, a to ve vztahu k osobám, jejichž postavení je uvedeno zejména v ustanovení
§ 1 tohoto nařízení vlády, nelze považovat nařízení vlády č. 135/2009 Sb. za právní předpis,
který by byl v rozporu se zákonem, kterým byla vláda zmocněna k příslušné právní úpravě.

Z uvedených důvodů soud nepřistoupil k předložení věci Ústavnímu soudu, jak
žalobkyně navrhovala, neboť ze zmocňovacího ustanovení zákona vyplývá, že stát si ani
nedělal ambice k tomu, že odstraní veškeré křivdy, které byly spáchány. Tím v podstatě dal
podzákonnému předpisu prostor k tomu, aby byly vymezeny osoby, kterým bude odškodnění
poskytnuto a byly stanoveny podmínky pro jejich poskytnutí. V této souvislosti soud nemohl
nepřihlédnout ani k výše uvedenému vývoji právní úpravy, provedené nařízením vlády č.
135/2009 Sb., když z původního znění § 3 tohoto nařízení vlády je zřejmé, že základním
principem bylo poskytnutí jednorázového příspěvku těm osobám, kterým byly křivdy
způsobeny(oprávněné osoby), když v § 3 bylo stanoveno, že právo žádat o vyplacení
příspěvku nepřichází na dědice oprávněných osob. Až teprve po té, kdy došlo k rozšíření
osob, na které se nařízení vlády vztahuje (v daném případě je rozhodné rozšíření na osoby,
které byly zařazeny do pomocných technických praporů), pak bylo třeba reagovat na případy,
kdy žádosti o poskytnutí jednorázového příspěvku podle původního znění nařízení vlády č.

pokračování 5 11Ad 17/2014

135/2009 Sb. byly zamítnuty, přičemž je nepochybné, že bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že
jde o osoby ve vyšším věku, proto došlo ke zmírnění původního znění ustanovení § 3 o tom,
že právo nepřechází na dědice, a to ve vztahu ke vdovám po oprávněných osobách, při splnění
další podmínky, že tyto oprávněné osoby požádaly o příspěvek a jejich žádost byla zamítnuta.

Žalobkyně v podané žalobě navrhovala, aby soud nepřihlédl k požadavku vydání
předchozího zamítavého rozhodnutí, a to s přihlédnutím k tomu, že k ovdovění žalobkyně
došlo po 1.1.2009, kdy nabylo účinnosti původní znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Je
nutno konstatovat, že přesto, že nařízení vlády je podzákonným právním předpisem, je
součástí právního řádu, bylo vydáno na základě výslovného zmocnění zákona, soud neshledal
podmínky pro to, aby k jeho znění nepřihlédl. Pokud by soud vycházel ze znění nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. ve znění, které platilo v roce 2010, musel by vycházet z ustanovení § 3 tohoto
nařízení vlády v původním znění, tedy z právní úpravy, podle níž právo žádat o vyplacení
příspěvku na žádné dědice nepřechází. Pokud z této zásady byla následnou právní úpravou
provedena v podstatě výjimka, tedy bylo stanoveno, že za určitých podmínek právo přechází
na vdovy po osobách oprávněných, neshledává soud žádný rozumný důvod k tomu, aby zcela
pominul právní úpravou stanovené podmínky pro přiznání jednorázového příspěvku jiným
osobám, než osobám původně oprávněným. S odkazem na to, co bylo k zákonu č. 198/1993
Sb., je třeba uvést, že ani ze zákona č. 198/1993 Sb. ani z jiného právního předpisu nelze
dovodit právo žalobkyně na poskytnutí či výplatu jednorázového příspěvku na místo jejího
manžela. Bez konkrétní právní úpravy nelze žalobkyni nárok přiznat, neboť i soud je vázán
zákonem a nemůže rozhodovat na základě obecných zásad či principů, uvedených v právních
předpisech vyšší právní síly. Tyto zásady mohou být interpretačním pravidlem konkrétní
úpravy, nemohou být samostatným ustanovením, na jehož základě by mohl být přiznán nárok
na příspěvek v situaci, kdy právní úprava obsahuje podmínky, které žalobkyně nesplňuje.

Soud neshledal důvodnými ani námitky, v níž žalobkyně poukazuje na porušení práva
rovnosti, kterou spatřuje v tom, že v případě, že je-li skupina osob v určitém právním
postavení, mělo by být s nimi zacházeno shodně bez ohledu na to, zda žadatel podal žádost
odsouzenou k zamítnutí anebo žádost nepodával. Porušení práva rovnosti je nutno posuzovat
vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem a skutečnostem té, které věci. Nelze souhlasit
s tím, že žalobkyně je ve shodném právním postavení s osobami, jejichž manželé žádost o
poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. podali a jejichž
žádost byla zamítnuta. Jde o dvě samostatné skupiny, tedy o skupinu, kdy žádost žadatele byla
podána v zákonem stanovené lhůtě a tato žádost byla zamítnuta a druhou skupinu tvoří osoby,
které žádost nepodaly. Porušení práva rovnosti by nastalo v případě, kdy by bylo zacházeno
rozdílně s osobami, které jsou v té které konkrétní skupině osob. Z žalobou napadeného
rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný správní orgán v některých případech poskytl
jednorázový příspěvek vdově po osobě, která byla zařazena k pomocným technickým
praporům, aniž by tato oprávněná osoba podala žádost o příspěvek a její žádost byla
zamítnuta. Pokud by takováto skutečnost byla zjištěna, pak by došlo k porušení práva
rovnosti. Nebylo-li tomu tak, právo rovnosti porušeno být nemohlo, neboť se dvěma
samostatnými skupinami je zacházeno shodným způsobem.

Pokud žalobkyně poukazuje na porušení práva úcty k právům a svobodám občanů,
proto, že nelze zvýhodňovat ty, kteří ministerským úředníkům nevěřili oproti těm, kteří jim
uvěřili, neshledal soud tuto námitku důvodnou, neboť bylo vždy na rozhodnutí té které osoby,
zda se určitého práva bude či nebude domáhat. Obdobně to platí o namítaném porušení zásady
legitimního očekávání, neboť bylo na rozhodnutí manžela žalobkyně, zda žádost podá či

pokračování 6 11Ad 17/2014

nikoliv. Jestliže nařízení vlády stanoví určité podmínky pro přiznání nároku a žalobkyně tyto podmínky nesplňuje, nemohla být v legislativním očekávání, že její žádosti bude vyhověno.

Pokud žalobkyně poukazovala na judikaturu Ústavního soudu, která se vztahuje
k výkladu rehabilitačních právních předpisů, je nutno konstatovat, že uvedenou judikaturu lze
aplikovat v případech, kdy určitý právní předpis umožňuje dvojí výklad. Soud má za to, že
v daném případě tomu tak není, neboť rozhodná část ustanovení § 3 nařízení vlády č.
135/2009 Sb., ze které vyplývá, že právo žádat o vyplacení příspěvku přechází na vdovu po
občanu České republiky, který splňuje podmínky podle § 1 odst. 2, jehož včas podaná žádost
o příspěvek podle § 1 odst. 1 byla zamítnuta, je zcela jednoznačná, nepřipouští dvojí výklad,
proto nelze žalobkyni zmíněnou judikaturu aplikovat.

Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu
podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud v dané věci shledal závažné důvody pro přednostní
projednání a rozhodnutí této věci, a to s ohledem na předmět řízení a věk žalobkyně, proto
v této věci rozhodl bez ohledu na pořadí nápadu (§ 56 odst. 1 s.ř.s.).

Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

Pro úplnost soud uvádí, že soud nepožadoval od žalobkyně úhradu soudního poplatku
s tím, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí z 1.7.2014 čj: 7 As
83/2014-19, ze dne 26.6.2014 čj: 7 As 84/2014-18) vyplývá, že žalobci, kteří se domáhají
přezkoumání rozhodnutí, které bylo vydáno podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., jsou
osvobozeni od soudního poplatku ze zákona, konkrétně podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o
soudních poplatcích.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.