ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové
a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: Randi Group
s.r.o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 2029-124, IČ 24119610, v řízení zastoupeného Mgr.
Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové nám. 157/30, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na
Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.3.2014, č.j.
2014/80107-421/1,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (dále též žalovaného
správního orgánu) ze dne 4.3.2014, č.j. 2014/8107-421/1, jímž žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce hl. m. Prahy – pobočky pro hlavní město Prahu, č.j.
MPSV-UP/8567944/13/AIS-ZAM, ze dne 17.12.2013, kterým nebyl žalobci poskytnut
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním
místě za 3. čtvrtletí roku 2012 a) ve výši 92.641,- Kč podle ust. § 78 odst. 2 zákona o
zaměstnanosti, b) ve výši 218.000,- Kč podle ust. § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
Žalobce v podané žalobě namítal, že jak napadené rozhodnutí žalovaného správního
orgánu, tak i rozhodnutí Úřadu práce – pobočky pro hlavní město Prahu, jako správního
orgánu prvního stupně, jsou nezákonná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení.
Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se dostatečně
nevypořádal s jeho námitkami v rámci správního řízení, či se s nimi vypořádal pouze z části.
Žalobci nebylo z napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel a
jakými právními úvahami se při svém rozhodování řídil, a to nejen ve vztahu k dotčeným
evropským právním předpisům, zejména Směrnici Rady č. 2000/78/ES ze dne 27.l1.2000 a
Usnesení Rady č. 2003/C 175/01 ze dne 15.7.2013, které řeší otázku zaměstnanosti a sociální
integrace zdravotně postižených osob, včetně zainteresovaných zaměstnavatelů, kterým je i
žalobce. V této souvislosti se pak žalovaný dle názoru žalobce dopustil i porušení práv
zaručených normami nejvyšší právní síly.
Dále žalobce namítal, že mu nelze připisovat k tíži nečinnost prvostupňového
správního orgánu, když žalobce zahájil správní řízení, jehož předmětem bylo uzavření dohody
o zřízení chráněných pracovních míst s Úřadem práce podáním žádosti již dne 30.5.2012, tedy
již ve druhém čtvrtletí roku 2012 v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 11 zákona
č. 367/2011 Sb., nicméně dohoda byla s Úřadem práce uzavřena s platností a účinností až k
dni 9.8.2012, tedy bezmála po třech měsících nečinnosti správního orgánu. V tomto ohledu
žalobce poukázal na ustanovení § 71 správního řádu, dle kterého je správní orgán povinen
vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, což neučinil, když dohoda byla uzavřena až
v měsíci srpnu. Žalobce taktéž namítal, že se podmínky pro vymezení chráněného pracovního
místa posuzují ke dni podání žádosti, nikoliv ke dni uzavření dohody, a to s odkazem na
ustanovení vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti. Dle žalobce je
uzavření dohody procesně vázáno na podání žádosti, kterou podal včas, a tudíž jejímu
uzavření nic nebránilo.
Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, vysloveným v napadeném rozhodnutí,
že na vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok. Dle názoru žalobce by to
znamenalo, že žalovaný rozhoduje tak, jak uzná za vhodné, což je v rozporu se všemi
zásadami, na kterých stojí nejen právní řád České republiky, ale i normy veřejného práva,
s poukazem na rozpor se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.
Žalobce ve svém podání poukazuje na skutečnost, že proti rozhodovací praxi
žalovaného o neudělení příspěvku dle ust. § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti za IV. čtvrtletí
roku 2012 brojila spousta žadatelů o jeho přiznání. Proto došlo dne 27.5.2013 ze strany
žalovaného k vydání metodického pokynu, který byl rozeslán formou emailu na všechny
pobočky Úřadu práce s tím, že tento pokyn upřesnil postup při poskytování příspěvku na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněných pracovních místech za
III. a IV. čtvrtletí roku 2012 a I. čtvrtletí roku 2013. Dle tohoto nového pokynu žalovaného
byl výklad článku II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 367/2011 Sb., takový, že
úřady práce mohly poskytovat u žádostí za IV. čtvrtletí roku 2012 příspěvky dle § 78 odst. 3
zákona o zaměstnanosti na chráněné pracovní místo zřízené nebo vymezené dohodou za
podmínky, že žadatelé ve III. a IV. čtvrtletí 2011 a v I. a II. čtvrtletí 2012 zaměstnávali
v průměru více než 50% osob se zdravotním postižením. Na základě této nové metodiky pak
bylo žalobci vyhověno v případě žádosti o příspěvek za IV. čtvrtletí roku 2012, nicméně
žalobce se neztotožnil s rozhodnutím žalovaného, jímž mu neposkytl příspěvek za III. čtvrtletí
roku 2012, ačkoliv splnil podmínky, když ve III. a IV. čtvrtletí roku 2011 a v I. a II. čtvrtletí
roku 2012 zaměstnával v průměru více než 50% osob se zdravotním postižením. Žalobce
nesouhlasí s názorem žalovaného, že podmínku v bodu 12 přechodných ustanovení, jež se
váže k § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, je nutno vykládat v souvislosti s bodem 11
přechodných ustanovení, tedy že na zvýšení příspěvku má nárok zaměstnavatel, který měl
vymezená chráněná pracovní místa v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po dni nabytí
účinnosti zákona č. 367/2011 Sb., tedy do 30.6.2012, neboť bod 12 přechodných ustanovení
hovoří pouze o zaměstnávání 50% osob se zdravotním postižením, jako o faktickém stavu, a
tuto podmínku žalobce splňoval, a to již k datu podání žádosti o uzavření Dohody.
Žalobce namítal, že žalovanýv napadeném rozhodnutí odkazuje ve vztahu
k nepřiznanému příspěvku dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti toliko na ustanovení čl. II
bodu 11 zákona č. 367/2011 Sb., podle kterého je vznik nároku na příspěvek vázán pouze na
uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního
čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti zákona 367/2011 Sb. Žalobce však s tímto
výkladem nesouhlasí, přestože čl. II bodu 11 přechodných ustanovení váže vznik nároku
k uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst, neboť má za to, že žalovaný dané
ustanovení vykládá pouze na základě jazykového výkladu, bez vztahu k účelu přechodných
ustanovení a kontextu evropské právní úpravy, která má zaměstnavatele motivovat
k zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Žalovaný pak přiznal žalobci příspěvek ode
dne uzavření Dohody, což dle názoru žalobce není v souladu s právním řádem České
republiky, místo toho, aby žalobci přiznal příspěvek za celé III. čtvrtletí roku 2012, neboť
byly splněny podmínky pro jeho přiznání.
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí uvedl, že z hlediska ústavních principů je sice třeba důsledně trvat na povinnosti
dostatečně odůvodnit rozhodnutí, přesto nemůže být tato povinnost dle judikatury Nejvyššího
správního soudu chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 64/2013-49,
ze dne 20.2.2014, který uvádí, že je podstatné, aby se správní orgán v rozhodnutí vypořádal se
všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i
vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Dále žalovaný odkazuje na nález
Ústavního soudu II. ÚS 67/04, ve kterém Ústavní soud uvedl, že z hlediska splnění náležitostí
soudního rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke
všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu
pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem
učiněných závěrů. Dle názoru žalovaného je tento nález aplikovatelný nejen na soudní
rozhodnutí, ale taktéž na rozhodnutí správních orgánů.
K námitce žalobce týkající se zahájení správního řízení o uzavření Dohody o
vymezení chráněného pracovního místa již ve druhé čtvrtině roku 2012 a tvrzené nečinnosti
správního orgánu žalovaný uvedl, že podáním žádosti o vymezení chráněného pracovního
místa není zahájeno správní řízení a důvody, pro něž nedošlo k vymezení pracovních míst
dříve, jsou pro dané správní řízení o poskytnutí příspěvku zcela bez významu.
K žalobcem tvrzenému nároku na uzavření Dohody žalovaný uvedl, s tímto názorem
nesouhlasí, když z obecné definice dohody vyplývá, že se jedná o dvoustranné či vícestranné
právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních
stran. Žalobce pak svým podpisem Dohody vyjádřil souhlas s jejím zněním, tedy mimo jiné i
s ustanovením, že dohoda nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními
stranami, tj. dnem 9.8.2012. S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že jestliže Dohoda nabyla
platnosti a účinnosti dne 9.8.2012 a příspěvek je poskytován pouze na osoby se zdravotním
postižením zaměstnané na chráněných místech vymezených dohodou dle § 75 zákona o
zaměstnanosti, dle žalovaného nelze přisvědčit námitce žalobce, že místa, která vytvořil pro
zaměstnávání osob se zdravotním postižením byla obsazena již k podání žádosti o jejich
vymezení a taktéž k tomuto dni žalobce splnil veškeré podmínky pro „prohlášení“ pracovního
místa za chráněné.
K námitce žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil i námitky přiznání zvýšení
příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, odkázal žalovaný na odůvodnění
napadeného rozhodnutí.
V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
Ze správního spisu předloženého žalovaným soud zjistil následující pro rozhodnutí ve
věci podstatné skutečnosti:
Žalobce je právnickou osobou, zapsanou u Městského soudu v Praze pod sp.zn. C
180286. Předmětem jeho podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce
dne 30.5.2012 podal na Úřad práce České republiky, krajskou pobočku pro hlavní město
Prahu, žádost o vymezení chráněného pracovního místa, ve které uvedl celkový počet
chráněných pracovních 20, počet zaměstnanců se zdravotním postižením pracujících na těchto
chráněných pracovních místech 36, s maximálním možným počtem 60 zaměstnanců
pracujících na těchto vymezených pracovních místech. Pracovní náplní zaměstnanců byla dle
žádosti výroba bižuterie, ketlování, kompletace komponentů pro výrobu a jako hlavní
pracovní náplň uvedl výrobu růženců. Předmětná dohoda byla mezi žalobcem a Úřadem práce
České republiky uzavřena dne 9.8.2012, vymezovala 20 chráněných pracovních míst
s maximálním počtem 60 zaměstnanců se zdravotním postižením pracujících na těchto
chráněných pracovních místech. Dne 30.10.2012 byla žalovanému doručena žádost žalobce o
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním
místě a jeho zvýšení poskytovaném na základě § 78 odst. 2 a odst. 3 zákona o zaměstnanosti,
kterou uplatňoval za rozhodné období III. čtvrtletí roku 2012. Součástí této žádosti byl mimo
jiné jmenný seznam zaměstnanců, na které je mzdový příspěvek požadován s těmito údaji:
jméno a příjmení zaměstnance, rodné číslo, status OZT/TZP, data vzniku a skončení
pracovního poměru, kód zdravotní pojišťovny, mzdové náklady a odvody v příslušném
měsíci, uplatňovaná výše příspěvku, uznání OZP/TZP od-do. Dnem doručení žádosti bylo
zahájeno správní řízení v předmětné věci. Na základě výše uvedené žádosti žalobce, vydal
prvostupňový orgán státní správy ve věcech zaměstnanosti, Úřad práce České republiky –
krajská pobočka pro hlavní město Prahu, dne 20.12.2012 rozhodnutí, č.j. MPSV-
UP/8060857/12/AIS-ZAM, ve kterém výrokem I. rozhodl o poskytnutí příspěvku žalobci ve
výši 483.675,- Kč dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a výrokem II. rozhodl o
neposkytnutí příspěvku žalobci ve výši 92.641,- Kč dle § 78 odst. 2 a ve výši 218.000,- dle §
78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Proti výroku II uvedeného rozhodnutí podal žalobce
odvolání. Ve svém odvolání ze dne 27.12.2012 namítal mimo jiné nepřezkoumatelnost a
nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Odvolací správní orgán na základě podaného
odvolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v části týkající se nepřiznání příspěvku a
jeho zvýšení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť podle názoru odvolacího
orgánu napadené rozhodnutí nesplňovalo požadavky dle § 68 odst. 3 správního řádu, podle
kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy
kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a
informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Na základě výše uvedeného tedy odvolací orgán svým
rozhodnutím ze dne 3.7.2013, č.j 2013/5892-421 napadené rozhodnutí co do výroku II dle §
90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému
projednání. Po té prvostupňový správní orgán nové rozhodnutí dne 17.12.2013, č.j. MPSV-
UP/8567944/13/AIS-ZAM, kterým rozhodl ve věci žalobce o neposkytnutí příspěvku na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě a) ve
výši 92.641,- Kč dle § 78 odst. 2 a b) ve výši 218.000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o
zaměstnanosti. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na čl. II bodu 11 přechodných
ustanovení zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon o zaměstnanosti, podle kterého je
pro vznik nároku a výši příspěvku podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti rozhodné
uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého
kalendářního čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud charakter
chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve uzavřené dohody o vytvoření nebo
vymezení chráněného pracovního místa. V případě žalobce byla předmětná dohoda
s příslušným úřadem práce uzavřena dne 9.8.2012. Proto nebylo možné příspěvek podle § 78
odst. 2 poskytnout za celou dobu před vymezením pracovních míst, tj. do 8.8.2012. Žalobci
vznikl nárok na příspěvek dle § 78 odst. 2 jen za období následujícím od uzavření dohody do
konce III. čtvrtletí, tedy do 30.9.2012.
Dále správní orgán uvedl, že zvýšený příspěvek dle § 78 odst. 3 zákona o
zaměstnanosti nelze žalobci za III. čtvrtletí roku 2012 poskytnout, protože sice dle čl. II. bodu
12 přechodných ustanovení zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon o zaměstnanosti,
se doba 12 měsíců pro účely § 78 odst. 3 nevztahuje na zaměstnavatele, který ve III. a IV.
čtvrtletí roku 2012 zaměstnával v průměrném přepočteném počtu více než 50% osob se
zdravotním postižením, avšak v § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je uvedeno, že lze
uplatnit v žádosti nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším
nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením za
následující kalendářní čtvrtletí. Zvýšený příspěvek tak není možné uplatnit u chráněných
pracovních míst vymezených dohodami s úřadem práce v době od 1.7.2012-30.9.2012.
Žalobce však má uzavřenou dohodu od 9.8.2012, tj. zvýšený příspěvek zaměstnavateli za III.
čtvrtletí 2012 nenáleží, neboť mu na něj nevznikl nárok.
Proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu podal žalobce odvolání dne
31.12.2013, ve kterém opětovně namítal nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost napadeného
rozhodnutí, byť rozhodnutí na první pohled splňovalo všechny formální náležitosti, které
podle zákona mít musí. Dle názoru žalobce však nebyly splněny podmínky pro možnost
náležitého přezkoumání napadeného rozhodnutí. Dále žalobce správnímu orgánu namítal, že
podle § 71 správního řádu, je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, což v daném
případě neučinil, neboť dohoda s úřadem práce byla uzavřena až 9.8.2012. Dle názoru žalobce
měla tato skutečnost podstatný vliv právě na možnost přiznání příspěvku. Uvedl, že v právním
státě nelze dopustit, aby za porušení zákona, které nastalo na straně správního orgánu, byly
sankcionovány třetí osoby, kterým na základě nesprávného úředního postupu byla odepřena
práva založená minimálně ust. § 78 zákona o zaměstnanosti. Dále se žalobce neztotožnil
s odůvodněním prvostupňového správního orgánu, kterým nepřiznal žalobci zvýšený
příspěvek dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť dle názoru žalobce je nutno
vycházet z čl. II bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 367/2011 Sb., který stanoví, že
postačuje mít vymezená chráněná místa alespoň v prvních dvou čtvrtletích po nabytí účinnosti
tohoto zákona a posledních dvou čtvrtletí do účinnosti zákona. Dle žalobce tuto podmínku
zcela jednoznačně dodržel a zvýšený příspěvek mu měl být poskytnut. Žalobce dále shrnul, že
jak již bylo několikrát uváděno, jedná se o rozhodnutí neodůvodněné, a tedy
nepřezkoumatelné, v jehož důsledku byl žalobce poškozen na svých právech, neboť se mu
nedostalo náležité právní ochrany. Žalobce taktéž uvedl, že na straně nebyla žádná překážka,
žádná zákonná či smluvní překážka, která by měla za následek to, že by chráněné pracovní
místo nebylo možno řádně a včas vymezit. Dále žalobce uvedl, že se v důsledku napadeného
rozhodnutí dostal do nerovného postavení s dalšími obdobnými subjekty, kterým byl
příspěvek poskytnut, ačkoliv výchozí podmínky by měly mít všechny firmy identické.
Žalobce uvedl, že rozhodnutí správního orgánu nemůže být postaveno na jakékoliv libovůli,
ale musí být v každém stádiu řízení zcela transparentní a musí být v souladu se zákonem.
O podaném odvolání rozhodl žalovaný jako odvolací správní orgán rozhodnutí dne
4.3.2014, č.j. 2014/8107-421/1, kterým odvolání žalobce zamítl a napadeného rozhodnutí
správního orgánu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací orgán následovně. Nejprve
uvedl dotčená ustanovení zákona o zaměstnanosti, konkrétně § 78 odst. 1, který obecně uvádí,
kdy má zaměstnavatel právo požádat o finanční příspěvek na podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, dále § 78 odst. 3, který upravuje
podmínky, za kterých zaměstnavatel může požádat o zvýšení příspěvku uvedeného v odst. 1 a
§ 78 odst. 8 písm. b) pak stanovuje, že v případě, že zaměstnavatel nesplní podmínky uvedené
v § 78 odst. 8 písm. a), vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí o neposkytnutí
příspěvku zaměstnavateli. Odvolací orgán taktéž uvedl dotčená přechodná ustanovení čl. II,
bod 11 a 12 zákona č. 367/2011 Sb., jež nabyl účinnosti k 1.1.2012, a kterým došlo ke změně
zákona o zaměstnanosti. Dle názoru žalobce je nesporné, že bod 11 přechodných ustanovení
váže vznik nároku na příspěvek dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti k datu uzavření
dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí roku
2012, nicméně žalobce předmětnou dohodu o vymezení chráněných pracovních míst č. A-M-
164/2012 uzavřel až dne 9.8.2012. K námitce žalobce týkající se liknavosti prvostupňového
správního orgánu s uzavřením předmětné dohody, odvolací orgán uvedl, že k důvodům pro
které správní orgán nevymezil chráněná pracovní místa dohodou dříve, jsou pro posouzení
nároku na uvedený příspěvek zcela bez významu a zákon o zaměstnanosti k nim neumožňuje
přihlédnout. K tomu dále uvedl, že Dohoda o vymezení chráněných pracovních míst není
uzavírána ve správním řízení zahajovaném podáním žádosti a na její uzavření není právní
nárok.
K námitce žalobce týkající se neposkytnutí zvýšeného příspěvku dle § 78 odst. 3
zákona o zaměstnanosti odvolací správní orgán uvedl, že bod 12 přechodných ustanovení je
nutno vykládat v souvislosti s bodem 11, ve kterém je dán dostatečný prostor pro vymezení
chráněných pracovních míst v průběhu prvních dvou kalendářních čtvrtletí roku 2012. Na toto
přechodné ustanovení je pak nutno navázat bod 12, podle kterého se u těchto chráněných
pracovních míst považuje doba 12 měsíců za splněnou, pokud ve 4 čtvrtletích předcházejících
datu 1.7.2012 byla splněna podmínka zaměstnávání více než 50% osob se zdravotním
postižením, a příspěvek podle § 78 zákona o zaměstnanosti je tak možné podle ust. 78 odst. 3
navýšit. Na zvýšení příspěvku má pak nárok zaměstnavatel, který má vymezená chráněná
pracovní místa v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po dni nabytí účinnosti zákona
367/2011 Sb., pokud charakter chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve
uzavřené dohody o vytvoření chráněného pracovního místa. Odvolací správní orgán však
konstatoval, že žalobce tuto podmínku prokazatelně nesplnil, neboť chráněná pracovní místa
byla vymezena až dohodou platnou a účinnou ke dni 9.8.2012.
K žalobcem tvrzené nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného
prvostupňového rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny
náležitosti stanovené v § 68 odst. 3 správního řádu a je z něho zcela zřejmé, z jakého důvodu
není poskytnuta část nárokovaného příspěvku a jeho zvýšení.
[OBRÁZEK]pokračování 7 11Ad 12/2014
Městský soud v Praze přezkoumal dle §75 zákona č. 500/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen s.ř.s) napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a dospěl
k závěru, že žaloba je důvodná.
Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě vyjádřil nesouhlas se závěrem
žalovaného, že na vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok, považuje soud
za nutné již v úvodu uvést, že k právní povaze chráněných pracovních míst a dohod o
vymezení chráněných pracovních míst dle § 75 a násl. zákona o zaměstnanosti se již dříve
vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, čj. 4 Ads 66/2013 – 23
(dostupném na www.nssoud.cz), ve kterém konstatoval, že právní úprava týkající se zřizování
a vymezování chráněných pracovních míst je obsažena v §§ 75 až 78 zákona o zaměstnanosti
a v §§ 6 až 10 vyhlášky č. 518/2004 Sb. Podle §75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, „Chráněné
pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním
postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního
místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být
obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je
obsazeno osobou se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi
zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let.“ Nejvyšší správní soud
dále konkretizoval obsah dohody tak, že se jedná o písemnou dohodu zaměstnavatele
s úřadem práce, kde na straně jedné je závazek státu poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve
stanovené výši a na straně druhé závazek zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené místo
vhodné pro osoby se zdravotním postižením, skutečně osobu se zdravotním postižením na
vymezeném pracovním místě po stanovenou dobu zaměstnávat a dále stanovit podmínky pro
kontrolu dodržování dohody a sankce za její porušení. Jiné právní následky pro
zaměstnavatele uzavření dohody nemá. K právní povaze těchto dohod se vyjádřil i Krajský
soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 6.8.2013, č.j. 59 Ad 2/2013 -
62, když uvedl, že: „Při posuzování žádostí, následném uzavírání dohod o vymezení, ale také
zřízení chráněných pracovních míst, a při případném uzavírání dohod o poskytnutí příspěvků
v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, jež je zákonem svěřeno Úřadu práce, nevystupuje stát
jako subjekt soukromého práva a účastník soukromoprávních vztahů. O veřejnoprávním
charakteru dohod uzavíraných dle §75 zákona o zaměstnanosti a §6 vyhlášky č. 518/2004 Sb.,
nemá ani soud pochybnosti, neboť veřejnoprávní charakter těchto dohod je dán právě tím, že
dohody jsou uzavírány při výkonu veřejné správy. Z ustanovení § 75 zákona o zaměstnanosti
a § 6 vyhlášky č. 518/2004 Sb. soud dovozuje, že chráněné pracovní místo se vymezuje až
písemnou dohodou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce, jež má povahu
veřejnoprávní smlouvy. Ustanovení §75 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti vymezuje
náležitosti žádosti a podmínky, za nichž nelze takovou dohodu uzavřít. V § 6 odst. 2 a 3
vyhlášky č. 518/2004 Sb., pak zákonodárce stanovil, k čemu Úřad práce při projednávání
žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa přihlíží a jaká kritéria
musí zaměstnavatel splňovat, aby s ním mohla být taková dohoda uzavřena, když na uzavření
takové dohody není právní nárok.“
Závěr, podle něhož na uzavření dohody s Úřadem práce dle § 75 zákona o
zaměstnanosti není právní nárok, vychází i z textu komentáře k §75 zákona o zaměstnanosti:
„Má-li zaměstnavatel zájem zřídit pracovní místo pro zaměstnávání osob se zdravotním
postižením a odpovídá-li charakteristika tohoto místa potřebám místního trhu práce, může
Úřad práce uzavřít se zaměstnavatelem dohodu o zřízení chráněného pracovního místa. Na
zřízení chráněného pracovního místa poskytuje úřad práce v rámci aktivní politiky
zaměstnanosti příspěvek a toto místo musí být pak zaměstnavatelem provozováno, tj.
obsazováno osobami se zdravotním postižením, nejméně po dobu 3 let.“ (ASPI, Wolters
[OBRÁZEK]pokračování 8 11Ad 12/2014
Kluwer, §75 z.č. 435/2004 Sb.,) Z uvedeného vyplývá, že námitka žalobce, ve které dovozuje, že na vymezení chráněného pracovního místa právní nárok je, proto není důvodná.
Žalobce v návaznosti na tuto námitku namítá, že žalovaný nedodržel lhůty pro vydání
rozhodnutí upravené v § 71 správního řádu stanovující povinnost vydat správní rozhodnutí
bez zbytečného odkladu. Při posouzení důvodnosti této námitky soud vycházel ze shora
uvedené charakteristiky dohod o vymezení chráněných pracovních míst, podle které je tato
dohoda uzavíraná podle § 75 zákona o zaměstnanosti svým charakterem veřejnoprávní
smlouvou, která není rozhodnutím ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu. Veřejnoprávní
smlouvy upravuje část pátá správního řádu a ze zde uvedených ustanovení vyplývá, že tyto
smlouvy nejsou uzavírány ve správním řízení a pro jejich uzavření správní řád v této části
nestanovuje žádnou lhůtu, do které by musel správní orgán smlouvu uzavřít. Je nutné ale
zdůraznit, že i na proces uzavírání veřejnoprávních smluv se vztahují základní zásady činnosti
správních orgánů uvedené v části první správního řádu, kde je v § 6 odst. 1 stanovena
povinnost správního orgánu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů. Těch se správní orgán
prvního stupně podle názoru soudu nedopustil. Dobu od podání žádosti do uzavření dohody
považuje soud za přiměřenou tomu, že před uzavřením dohody musí správní orgán zjistit, zda
jsou pro její uzavření splněny zákonem dané podmínky, když jejímu uzavření předchází,
kromě jiného např. místní šetření prostor, ve kterých má být práce vykonávána. Z obsahu
správního spisu je patrné, že žalobce svou žádost o uzavření Dohody podal dne 30 5. 2012,
čímž ve smyslu § 163 správního řádu byl podán návrh na uzavření veřejnoprávní smlouvy,
který byl správním orgánem v přiměřené lhůtě akceptován. Soud také považuje za nutné
zdůraznit, že zasláním žádosti nedošlo k zahájení správního řízení, které by mělo vést
k vydání rozhodnutí, jak se mylně domnívá žalobce. Ani tuto námitku proto soud důvodnou
neshledal.
Dále soud nepřisvědčil námitce žalobce, ve které tvrdil, že mu vznikl nárok na
příspěvek dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti za celé III. čtvrtletí roku 2012, neboť
podáním žádosti zahájil správní řízení již dne 30.5.2012, tedy ve II. čtvrtletí kalendářního
roku 2012. S účinností od 1.1.2012 platil zákon o zaměstnanosti ve znění novely, která byla
provedena zákonem č. 367/2011 Sb., jehož článek II, bod 11 stanovuje, že „pro vznik nároku
a výši příspěvku dle § 78 odst. 2 … je rozhodné uzavření dohod o vymezení chráněných
pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po 1.1.2012“. Je zřejmé, že pokud
by zákonodárce měl v úmyslu vázat vznik nároku na datum zahájení řízení, resp. podání
žádosti o uzavření dohody, vymezil by v bodu 11 datum podání žádosti a nikoliv až datum
uzavření dohody. Žalobce namítal, že toto ustanovení nelze vykládat pouze na základě
jazykového výkladu a poukázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 277/99 a dále na účel
přechodných ustanovení zákona o zaměstnanosti, který je v kontextu s evropskou úpravou,
která má za cíl motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
K tomu soud uvádí, že tato námitka žalobce nesměřuje k otázce výkladu, ale k otázce
dodržování litery zákona jako takové. V daném případě je znění čl. II. zcela jednoznačné,
proto ani výklad tohoto ustanovení nepřichází v úvahu. Výklad určitého právního ustanovení
je na místě jen tehdy, jestliže ustanovení je nejasné, nepřesné či nejednoznačné, a proto jeho
obsah lze vykládat několika možnými způsoby. U jasného a konkrétního ustanovení prostor
pro výklad není. Datum podání žádosti a datum uzavření dohody jsou dvě zcela odlišné právní
skutečnosti, které působí odlišné právní následky. Pokud zákonodárce v bodu 11 přechodných
ustanovení stanovil jako rozhodné „datum uzavření dohody“, nelze žádným výkladem dospět
k závěru, že stejné právní následky budou působit od data podání žádosti. Kdyby takto
správní orgán postupoval, jednalo by se o postup contra legem. V případě příspěvku dle §78
odst. 2 zákona o zaměstnanosti se tedy soud ztotožňuje se závěrem žalovaného, že pro vznik
nároku na poskytnutí tohoto příspěvku, je nutné splnit podmínku stanovenou v čl. II bodu 11
přechodných ustanovení, která stanoví, že pro vznik nároku je rozhodující datum uzavření
dohody o vymezení chráněných pracovních míst, tedy aby dohoda měla přepokládané
následky, musí dojít k jejímu zavření v I. nebo II. kalendářním čtvrtletí roku 2012. Žalovaný
správní orgán srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodňuje, z jakého důvodu přiznal
žalobci příspěvek dle § 75 odst. 2 zákona o zaměstnanosti pouze částečně, když uvedl, že
vzhledem k tomu, že žalobce uzavřel dohodu o vymezení chráněných pracovních míst dne
9.8.2012, nelze mu příspěvek podle §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti poskytnout za dobu
před vymezením těchto chráněných pracovních míst, tj. do 8.8.2012.
V další námitce žalobce brojil proti nepřiznání zvýšení příspěvku dle §78 odst. 3
zákona o zaměstnanosti. Tvrdil, že mu vznikl nárok na jeho přiznání i za III. čtvrtletí roku
2012, neboť splnil podmínku stanovenou v čl. II bodu 12 přechodných ustanovení, když ve
III. a IV. čtvrtletí roku 2011 a v I. a II. čtvrtletí roku 2012 zaměstnával v průměrném přepočtu
více než 50% osob se zdravotním postižením. Naproti tomu žalovaný uvedl, že bod 12
přechodných ustanovení je nutné vykládat v návaznosti na bod 11 přechodných ustanovení
zákona č. 367/2011 Sb., a proto i vznik nároku na zvýšení příspěvku vázal k datu uzavření
dohody o vymezení chráněných pracovních míst. Dle tvrzení žalovaného má „nárok na
zvýšení příspěvku dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ten zaměstnavatel, který měl
vymezená chráněná pracovní místa na základě Dohody v průběhu I. a II. kalendářního
čtvrtletí po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do 30.6.2012, pokud charakter
chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve uzavřené dohody o vytvoření
chráněného pracovního místa nebo dohody o vytvoření nebo vymezení chráněné pracovní
dílny. Tuto podmínku však žalobce prokazatelně nesplňuje, neboť jak již bylo uvedeno výše,
má chráněná pracovní místa vymezena písemnou dohodu s úřadem práce až ode dne
9.8.2012.“
Podle názoru soudu zvýšený příspěvek může náležet jen tomu, kdo má nárok na
příspěvek dle ustanovení § 78 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti. Vyplývá to ze samotného
pojmu „zvýšení“ příspěvku, neboť logicky nelze zvyšovat něco, co nemůže být vypláceno,
neboť na to nemá určitý subjekt nárok. Jinými slovy zvýšit lze jen příspěvek, který je přiznán.
Pokud tedy žalovaný dovozuje, že případné zvýšení příspěvku by náleželo žalobci až od data,
kdy mu byl přiznán příspěvek, je nutno se žalovaným souhlasit. To znamená, že byl-li žalobci
přiznán příspěvek za období od účinnosti Dohody, tedy od 9.8.2012, pak i pro splnění
podmínek pro jeho zvýšení bude rozhodné právě toto datum.
Z ustanovení § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti jednoznačně vyplývá, že
zaměstnavatel může uplatnit svůj nárok na zvýšení příspěvku až po uplynutí 12 měsíců ode
dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo vymezení chráněného pracovního
místa. Splnění této podmínky je nutné v případě žalobce, vzhledem ke změně právní úpravy,
posoudit s ohledem na znění čl. II bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 367/2011 Sb.,
dle kterého „doba 12 měsíců podle § 78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném ode
dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na zaměstnavatele, kteří v posledních 2
kalendářních čtvrtletích do dne nabytí účinnosti tohoto zákona a v prvních dvou kalendářních
čtvrtletích po nabytí účinnosti tohoto zákona zaměstnávali v průměrném přepočteném počtu
více než 50 % osob se zdravotním postižením“. Z obsahu čl. II bodu 12 přechodného
ustanovení je patrné, že je vázáno právě na znění ustanovení § 78 odst. 3 a že upravuje, resp.
s ohledem na provedenou novelu specifikuje, podmínky pro splnění lhůty stanovené
v ustanovení § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, které však pro uplatnění nároku na zvýšení
příspěvku vyžaduje i splnění dalších podmínek. Základní podmínkou pro to, aby mohl
zaměstnavatel žádat o zvýšení příspěvku je, že musí, jak soud již shora uvedl, pobírat
příspěvek „základní“. V daném případě ale žalobce splnil podmínky pro získání tohoto
příspěvku až od 9.8.2012, kdy nabyla účinnosti dohoda o vymezení chráněných pracovních
míst. Žalovaný tak správně dovodil, že žalobce nemohl získat nárok na zvýšení příspěvku za
III. čtvrtletí 2012, pokud k vymezení chráněných pracovních míst došlo až dohodou právě od
tohoto data, neboť žalobce nesplnil podmínky pro přiznání příspěvku, když neuzavřel Dohodu
o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po 1.1.2012 .
Teprve od 9.8.2012 začal žalobce splňovat podmínky jak pro přiznání „základního“
příspěvku, tak, a to za splnění dalších podmínek, i pro získání jeho zvýšení.
I pokud by žalobce, jak tvrdí v podané žalobě, splňoval podmínky pro aplikaci
přechodného ustanovení, tedy že by ve III. a IV. čtvrtletí 2011 a v I. a II. čtvrtletí 2012
zaměstnával v přepočtu více než 50 % osob se zdravotním postižením, mohlo by to mít za
následek pouze to, že by mohl žádat o zvýšení příspěvku nikoli až po uplynutí 12 měsíců ode
dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného
pracovního místa, ale již od následujícího kalendářního čtvrtletí od uzavření této Dohody o
vymezení chráněných pracovních míst. Podstatné totiž je, že dle zákona zaměstnavatel
v Žádosti o poskytnutí zvýšení příspěvku musí prokázat, jaké další náklady vynaložil na
zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek
žádá. Žádá-li tedy žalobce o zvýšení příspěvku, musí prokázat, že mu od doby vzniku nároku
na příspěvek vznikly i další náklady, tedy náklady navýšené oproti těm, které požaduje
nahradit v rámci žádosti o příspěvek. Sám žalobce v podané žalobě uvedl, že za IV. čtvrtletí
2012 bylo již jeho žádosti vyhověno. Tento postup je dle soudu zcela v souladu s citovanými
zákonnými ustanoveními. Soud tedy pro přehlednost znovu konstatuje, že za III. čtvrtletí 2012
nemohlo být žalobci zvýšení příspěvku přiznáno, neboť měl chráněná pracovní místa
vymezena až od 9.8.2012. Až od tohoto data tak splňoval podmínky pro poskytnutí
příspěvku a nárok na zvýšení příspěvku mohl uplatnit až v žádosti o příspěvek za následující
kalendářní čtvrtletí, tedy za IV. čtvrtletí 2012. Soud proto neshledal důvodnou ani námitku
žalobce, že mu vznikl nárok na vyplacení zvýšení příspěvku za III. čtvrtletí 2012.
Městský soud v Praze tedy po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného
odůvodnění neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a nezjistil, že by
žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a že by došlo ke krácení
práv žalobce. Proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. v plném rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl
v řízení úspěšný a náhrada nákladů řízení mu proto nepřísluší, žalovanému pak nad rámec
běžných činností správního úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Z tohoto
důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 12. dubna 2016
JUDr. Hana Veberová v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Kotlanová