Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: N. R., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2014, č. j. MV-81886-4/SO/2014,
takto:
Odůvodnění:
Žalobce se u zdejšího soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 1. 2014, č. j. OAM-45171-19/DP-2011. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání. Odvolací orgán vyšel při hodnocení nepřípustnosti odvolání z toho, že odvolání za žalobce podala paní K., jež však k tomu neměla plnou moc; na výzvu správního orgánu k doložení plné moci paní K. nereagovala.
V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že výzva k doložení plné moci pro podání odvolání (včetně určení lhůty) nebyla vydána ve formě usnesení. Proto je na ni třeba hledět, jako by nebyla vůbec vydána; nemohla vyvolat žádné účinky, neboť pouhým přípisem řádně vyzvat nelze. K tomu žalobce argumentuje zněním § 39 odst. 1 správního řádu.
Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá, že závěr odvolacího orgánu o neshledání důvodů pro přezkumné řízení je nesprávný, neboť rozhodnutí prvního stupně (tj. posouzení žalobcovy žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu) je věcně chybné, k čemuž žalobce cituje z jiného rozhodnutí žalovaného.
Žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů.
Ve vyjádření k žalobě uvedl žalovaný, že se správním spisu je sice obsažena plná moc udělená dne 6. 11. 2013 paní K., ovšem tato plná moc je omezena pouze k nahlédnutí do spisového materiálu a k doložení náležitostí žádosti. Veškeré písemnosti tak byly doručovány pouze účastníkovi řízení. Dále žalovaný s odkazem a odbornou literaturu (Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 442 – 445) trvá na tom, že lhůtu k provedení úkonu nemusí správní orgán účastníkovi řízení určovat usnesením. Pokud jde o existenci důvodu pro přezkum napadeného rozhodnutí v rámci přezkumného řízení, žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (správně má být Městského soudu v Praze – pozn. zdejšího soudu) ze dne 15. 4. 2014, č. j. 11A 105/2013-43, z něhož se podává, že smyslem a cílem § 92 odst. 1 správního řádu není to, aby správní orgán v každém případě opožděně podaného odvolání rozsáhle odůvodňoval, že nebyly zjištěny podmínky pro přezkum rozhodnutí, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.
Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.
Při jednání, které u zdejšího soudu proběhlo dne 8. 6. 2016, setrval žalobce na svém návrhu i argumentech; žalovaný se z jednání omluvil s tím, že souhlasí, aby jednání proběhlo bez jeho účasti.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud v Praze posoudil věc takto:
Podle § 39 odst. 1 správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká.
Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
Z naposled citovaného ustanovení vyplývá, že pro výzvu k odstranění vad podání (zde chybějící plná moc k podání odvolání) zákon formu usnesení nepředepisuje. Logicky ani „přiměřená lhůta“ v této výzvě stanovená nemusí být stanovena usnesením. V daném případě se nejednalo se o lhůtu stanovenou podle § 39 odst. 1 správního řádu, neboť § 37 odst. 3 je vůči tomuto ustanovení speciální (netýká se kteréhokoli úkonu účastníka, ale jen specifického případu – odstraňování nedostatků podání). Lze tedy shrnout, že zákon netrvá na tom, aby výzva k odstranění vad podání, resp. k tomu stanovená lhůta, byla určena usnesením správního orgánu. Správní orgán tedy při vydávání předmětné výzvy nevybočil z pravomoci zákonem mu svěřené, jinými slovy nepostupoval v rozporu se zákonem. Nadto, i kdyby výzva měla mít dle zákona formu usnesení, bylo by v případě nedodržení zákonem stanovené formy možno k takové vadě přihlédnout pouze tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95). To v daném případě žalobcem tvrzeno nejen nebylo, ale ani obsah výzvy objektivně nemohl vzbuzovat pochybnosti o tom, co a v jaké lhůtě má být učiněno. Jinými slovy, ani případný nedostatek formy výzvy by v posuzované věci nemohl vést k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé.
Pokud jde o druhý žalobní bod, vyšel zdejší soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012-32, dle něhož skutečnost, že v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost dle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací orgán blíže nerozvede, proč má za to, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, nevede k závěru o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Zhodnocení této otázky totiž nemá význam pro zamítnutí odvolání pro opožděnost, ale je rozhodné až pro následný postup správních orgánů po zamítnutí odvolání pro opožděnost. Zdejší soud je názoru, že citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu je plně použitelný i na situaci, kdy správní orgán zamítne odvolání pro nepřípustnost, jak se stalo v nyní posuzované věci. Z citovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu taktéž vyplývá, že posuzování případných vad, které by vedly v přezkumném řízení ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, je předmětem až případného přezkumného řízení, nikoli prvotního řízení o věci. V nynější procesní fázi proto nelze namítat, že závěr o neshledání důvodů pro přezkumné řízení je nesprávný, neboť tato otázka (tj. otázka posouzení žalobcovy žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu správním orgánem prvního stupně) není předmětem nynějšího řízení, jinými slovy nijak se nedotýká závěru o zamítnutí odvolání žalobce pro nepřípustnost a důvodů této nepřípustnosti.
Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 8. června 2016
JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.
předsedkyně senátu
Veronika Brunhoferová