ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní
věci žalobce: R. Š., zastoupený JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem
Znojmo, Kollárova 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4,
Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014,
č.j. 39624-3/2014-900000-302,
t a k t o :
I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014, č.j. 39624-
3/2014-900000-302, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 200 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy
Frélichové, advokátky se sídlem Znojmo, Kollárova 3.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014, č.j. 39624-3/2014-900000-302, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního
[OBRÁZEK]pokračování - 2 - 62Ad 2/2015
úřadu pro Kraj Vysočina („prvostupňový orgán“) ze dne 2.7.2014, č.j. 30856-2/2014-
630000-01, o zamítnutí žádosti o doplacení stravného, a to tak, že se v jeho výroku za
slova „10 624 Kč“ doplňují slova „s příslušenstvím“, slova „období leden 2013 až
leden 2014“ se nahrazují slovy „rok 2013“ a za slova „bylo dle ustanovení“ se doplňují
slova „§ 149 odst. 1 poslední věta a“. V ostatním zůstalo prvostupňové rozhodnutí
beze změny.
I. Podstata věci
Dne 17.1.2014 žalobce požádal celní úřad o doplacení stravného za období
leden 2013 až leden 2014 v souvislosti s rozhodnutím o jeho přeložení z místa
služebního působiště Znojmo do místa služebního působiště Jihlava. Dne 2.7.2014
bylo o jeho žádosti prvostupňovým orgánem rozhodnuto tak, že se žádost o proplacení
částky 10 624 Kč za období leden 2013 až leden 2014 z titulu náhrady cestovních
výdajů (stravného) zamítá. Tento závěr, pouze s dílčí změnou, jak se projevila ve
změně rozhodnutí prvostupňového orgánu, potvrdil i žalovaný v nyní napadeném
rozhodnutí.
Prvostupňový orgán i žalovaný při svém rozhodování vycházeli z § 38 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního
poměru celníků, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška č. 259/1997 Sb.“), podle
níž náleží celníkovi, který z důvodu přeložení v důležitém zájmu služby vykonává
službu v jiném místě služebního působiště, náhrada výdajů jako při služební cestě.
Tyto náhrady se poskytují nejdéle do doby přestěhování celníka do místa služebního
působiště, stravné se poskytuje nejdéle po dobu 6 let od jeho přeložení. Vyhláška
č. 259/1997 Sb. se v délce poskytování stravného nelišila od pozdější právní úpravy
obsažené v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a z tohoto důvodu mohlo být žalobci
podle žalovaného poskytnuto stravné po dobu 6 let od nabytí účinnosti tohoto zákona,
a tedy jeho žádosti o proplacení stravného za rok 2013 nemohlo být vyhověno.
Tento závěr žalobce napadá podanou žalobou.
II. Shrnutí žaloby
Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné a že
postup žalovaného byl v rozporu s požadavkem legality, právní jistoty a
předvídatelnosti práva v právním vztahu.
Žalobce argumentuje tak, že byl-li příslušník celní správy přeložen do jiného
místa působiště v důležitém zájmu služby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 186/1992
Sb., o služebním poměru příslušníků PČR a ostatních ozbrojených složek (dále jen
„zákon o služebním poměru příslušníků PČR“), náleží mu náhrada cestovních výdajů
podle § 58 tohoto zákona a § 38 odst. 1 vyhlášky č. 259/1997 Sb., tedy i náhrada
cestovních výdajů a stravného za celou dobu, kdy byl v důsledku výkonu služby mimo
[OBRÁZEK]pokračování - 3 - 62Ad 2/2015
místo svého bydliště. Podle žalobce se ani v souvislosti s přijetím zákona o služebním
poměru a s jeho účinností od 1.1.2007 tento nárok na výplatu cestovních náhrad včetně
stravného nijak nezměnil, neboť platí obecná zásada, podle které není-li něco v novém
právním předpisu nebo smlouvě výslovně upraveno jinak, použije se právní úprava
platná podle původního právního předpisu, byla-li pro něj výhodnější.
Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem žalovaného, že v důsledku údajné změny
služebního poměru vzniklé novým „jiným“ služebním zařazením žalobce se na
žalobce začala v plném rozsahu vztahovat příslušná ustanovení „nového“ zákona o
služebním poměru. Žalobce odmítá, že by došlo k jakékoli faktické změně, pokud jde
o jeho služební zařazení či místo výkonu služby, a dodává, že byla toliko změněna
terminologie jednotlivých institutů.
Podle žalobce se žalovaný také nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti
prvostupňového rozhodnutí, když pouze konstatoval, že s pojmem nepřezkoumatelnost
služební zákon nepracuje. Podle žalobce se však jedná o kategorii společnou pro
všechna rozhodnutí.
Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí i jemu přecházejícího
rozhodnutí prvostupňového orgánu. Žalobce setrval na svém procesním postoji po
celou dobu řízení před zdejším soudem.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný k žalobě argumentuje v tom směru, že žalobce byl rozhodnutím
ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 8.1.2007, č.j. 38/07-0101-11/16352, podle
§ 215 odst. 1 a 7 zákona o služebním poměru dnem 1.1.2007 ustanoven na služební
místo referent mobilního dohledu ve 3. tarifní třídě v místě služebního působiště
Střítež. Tato změna byla s ohledem na oprávněné zájmy žalobce posouzena jako nový
titul pro poskytování stravného ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním
poměru (převedení žalobce na jiné služební místo do jiného místa služebního
působiště ve smyslu § 25 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona). Žalovaný poukazuje na to, že
do té doby byl žalobce ustaven co do náplně vykonávaných činností ve srovnatelné
funkci v 8. platové třídě (ta byla zrušena ke dni 31.12.2006), avšak v jiném místě
služebního působiště, a to v Jihlavě. Pokud by podle žalovaného k této změně nedošlo,
pobíral by žalobce stravné pouze do 31.7.2010, tedy po dobu šesti let od jeho přeložení
ze Znojma do Jihlavy, ke kterému došlo ke dni 1.8.2004.
Žalovaný souhlasí s názorem žalobce, že v době jeho přeložení nebylo
poskytování stravného časově omezeno, avšak k datu 2.8.2005 došlo k novelizaci § 38
odst. 1 vyhlášky č. 259/1997 Sb. a od tohoto data mohlo být stravné poskytováno
pouze po dobu 6 let od převedení. Novelizovaným ustanovením vyhlášky s účinností
od 2.8.2005 se začal do budoucna řídit i předmětný finanční nárok žalobce na stravné.
V důsledku převedení žalobce k 1.1.2007 vznikl nový důvod pro poskytování
[OBRÁZEK]pokračování - 4 - 62Ad 2/2015
stravného a doba 6 let tak začala plynout od začátku, pročež stravné mohlo být žalobci poskytováno až do 31.12.2012.
Podle žalovaného tedy jeho postup není aktem svévole služebního funkcionáře,
nýbrž výrazem nemožnosti použití již neplatné právní úpravy na služebně právní
vztahy po přijetí právní úpravy nové a povinnosti služebního funkcionáře aplikovat
platnou právní úpravu na vztahy vyplývající ze služebního poměru.
Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení
před zdejším soudem a navrhuje, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.
IV. Posouzení věci
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou
(§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).
Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v mezích uplatněných žalobních bodů
podle § 75 odst. 2 s.ř.s. podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování
žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s. Zdejší soud rozhodoval bez jednání
(§ 51 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je posouzení právní otázky, zda žalobci po dobu roku 2013 příslušel nárok na vyplácení cestovních náhrad (stravného).
Ze správního spisu plyne, že dne 26.5.2004 vydalo Celní ředitelství Brno
rozhodnutí (č.j. 7574/04-0101-11), kterým byl žalobce s účinností od 1.8.2004
přeložen z původního místa služebního působiště Znojmo do místa služebního
působiště Jihlava. Dne 4.8.2004 vydalo Generální ředitelství cel rozhodnutí
(č.j. 10415/04-0101-11), kterým byl žalobce s účinností od 1.8.2004 ustanoven do
funkce referenta daňové kontroly k Celnímu úřadu Jihlava a zařazen do 9. platové
třídy a 7. platového stupně. Podle tohoto rozhodnutí žalobci náležely cestovní náhrady
dle vyhlášky č. 259/1997 Sb. Dne 24.8.2006 (rozhodnutím č.j. 7667/06-0101-11) byl
žalobce ke dni 31.8.2006 odvolán z funkce referent skupiny mobilního dohledu
v 9. platové třídě a s účinností od 1.9.2006 byl ustanoven do funkce referenta
mobilního dohledu v 8. platové třídě. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že
k odvolání žalobce z dosavadní funkce došlo z důvodu jejího zrušení ke dni 31.8.2006
v důsledku organizačních změn. Dne 8.1.2007 vydalo Celní ředitelství Brno
rozhodnutí (č.j. 38/07-0101-11/16352), že s účinností od 1.1.2007 byl žalobce
ustanoven do služebního poměru na dobu neurčitou na služební místo referent
mobilního dohledu v útvaru Celního úřadu Jihlava, místo služebního působiště Střítež.
Dne 1.1.2007 nabyl účinnosti zákon o služebním poměru (č. 361/2003 Sb.).
Tento zákon nahradil dosavadní právní úpravu, především zákon o služebním poměru
příslušníků PČR (č. 186/1992 Sb.).
Podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník ustanovený do
funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4
zákona o služebním poměru, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na
služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání, a jmenován do služební
hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku oboru nebo
zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje.
Podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušník, který je
převeden na jiné služební místo z důvodů uvedených v § 25 odst. 1 až 3 a § 26 odst. 1
a 4 zákona o služebním poměru do jiného místa služebního působiště, má nárok na
náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Náhrady
cestovních výdajů se příslušníkovi poskytují do doby jeho přestěhování do jiného
místa služebního působiště; stravné se poskytuje nejdéle po dobu 6 let.
Podle § 25 odst. 1 písm. a) tohoto zákona příslušník je odvolán z dosavadního
služebního místa, jestliže jeho dosavadní služební místo bylo v důsledku
organizačních změn zrušeno.
Podstata závěru žalovaného je opřena o úvahu, podle které zákon o služebním
poměru zavedl zcela novou právní úpravu služebního poměru a vzhledem
k reorganizaci útvarů celní správy došlo u žalobce k zásadní změně jeho služebního
poměru nejen co do služebního zařazení a souvisejícího obsahu vykonávaných
činností, nýbrž i ke změně jeho místa služebního působiště. Od 1.1.2007 tudíž žalobce
začal spadat do režimu zákona o služebním poměru, začala se na něj vztahovat
všechna jeho ustanovení o právech a povinnostech vyplývajících z těchto poměrů bez
výjimky, včetně ustanovení týkajících se poskytování náhrad v souvislosti
s převedením na jiné služební místo, a to včetně všech zákonem stanovených omezení.
Změna služebního zařazení a současná změna místa služebního působiště musí být
podle žalovaného posuzována jako převedení na jiné služební místo podle § 25 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru a ustanovení na služební místo podle § 215 odst.
1 zákona o služebním poměru musí být považována za odvolání z dosavadního
služebního místa ve smyslu § 25 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou místa
služebního působiště a novým služebním zařazením od 1.1.2007 podle žalovaného
započala plynout doba 6 let pro poskytování stravného, jež dne 31.12.2012 uplynula.
Pak tedy od 1.1.2013 žalobce nárok na stravné neměl.
S takovým pojetím žalovaného zdejší soud nesouhlasí. Předně totiž nelze
dovozovat, že by novou právní úpravou zákona o služebním poměru byla vytvořena
jakákoli diskontinuita s právními vztahy (služebními poměry) existujícími před
1. 1. 2007, resp. že ke dni 1. 1. 2007 byli všichni příslušníci zcela nově ustanoveni do
svých funkcí. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2010 ve
věci sp. zn. 4 Ads 19/2010 (č. 1192/2010 Sb. NSS), takové účinky nové právní úpravy
zákona o služebním poměru by vedly k extrémnímu narušení právní jistoty příslušníků
bezpečnostních sborů a umožňovaly by nepřípustnou míru libovůle služebních
funkcionářů při (novém) ustanovování příslušníků na služební místa. Mimo to, že
takové důsledky by byly obecně nepřijatelné, v souvislosti se zde dotčenou právní
úpravou je navíc třeba poukázat na mimořádnou úlohu příslušníků bezpečnostních
sborů při ochraně a prosazování veřejných zájmů, jakož i potřebu stabilizace těchto
složek (což byl ostatně jeden z hlavních cílů nové právní úpravy). Tyto zájmy se
odrážejí v koncipování zákona o služebním poměru jako zvláštní, na zákoníku práce
pojmově autonomní úpravy, jakož i konkrétně například v zakotvení přísných
předpokladů k přijetí do služebního poměru v ustanovení § 13 až 18 zákona
o služebním poměru nebo povinného propuštění podle § 42 téhož zákona. Zásada
kontinuity trvání služebních poměrů podle předchozí a současné právní úpravy je
vyjádřena právě v § 215 zákona o služebním poměru, který společně s dalšími
přechodnými ustanoveními zajišťuje přizpůsobení se koncepčním změnám a přechod
na novou právní úpravu (srov. důvodovou zprávu k přechodným ustanovením návrhu
zákona o služebním poměru, podle původního číslování jako §§ 220 až 228 (dostupná
na www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=256&ct1=0), jakož i názory obsažené
v odborné literatuře (např. TOMEK, P. Zákon o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů s komentářem. 1. vyd. Olomouc : ANAG, 2007. s. 363).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.6.2010 ve věci sp. zn. 4 Ads
19/2010 (č. 1192/2010 Sb. NSS) mimo jiné dovodil, že zákon o služebním poměru
neumožňuje služebnímu funkcionáři při ustanovení příslušníka na služební místo
podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru zcela odhlédnout od (ostatních)
podmínek, za kterých příslušník vykonával funkci, do níž byl ustanoven podle
dosavadních právních předpisů, jež nejsou v § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru
výslovně zmíněny, tedy mimo jiné nerespektovat místo jeho dosavadního služebního
působiště. Při ustanovení příslušníka bezpečnostního sboru podle tohoto ustanovení
nelze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat vázanost služebního funkcionáře
toliko kritérii v něm výslovně uvedenými, přičemž v ostatním by byl dán prostor pro
jeho libovolnou úvahu, nýbrž je nutné, aby při přechodu na nový zákon o služebním
poměru byl každý příslušník ustanoven na takové služební místo, které v maximální
míře odpovídá služebnímu místu, které tento příslušník zaujímal podle původní právní
úpravy, ovšemže s výhradou organizačních změn, kapacitním rámcem systemizace
služebních míst apod.
V rozsudku ze dne 5.10.2011 ve věci sp. zn. 3 Ads 70/2011 (č. 4113/2011 Sb.
NSS) pak Nejvyšší správní soud dovodil, že rozhodnutí ve smyslu § 215 odst. 1
zákona o služebním poměru sleduje účel zajištění právního pokračování služebního
poměru u dosavadních příslušníků na služebních místech odpovídajících těm, pro něž jsou tito příslušníci způsobilí a která doposud zastávali.
Kontinuita je tedy po účinnosti zákona o služebním poměru zásadně
upřednostňována jak ohledně jednotlivých služebních zařazení, tak ohledně míst
služebních působišť.
Ze shora uvedeného tedy zdejší soud dovozuje, že ze skutečnosti, že od
1.1.2007 nabyla účinnosti nová právní úprava služebního poměru žalobce, ani ze
skutečnosti, že k tomuto datu byly útvary celní správy reorganizovány, a konečně ani
ze skutečnosti, že služební zařazení žalobce bylo jinak formálně „pojmenováno“, nelze
bez dalšího žádnou zásadní změnu služebního zařazení žalobce dovozovat.
Je tedy třeba zabývat se tím, co konkrétního se ve služebním zařazení žalobce
k 1.1.2007 změnilo. Žalovaný sice zmiňuje, že se změnilo žalobcovo služební
zařazení, nic bližšího k tomu však v napadeném rozhodnutí neuvádí. Žádná věcná
změna žalobcova služebního zařazení neplyne ani z rozhodnutí prvostupňového
orgánu. Ani správní spis, jak byl žalovaným zdejšímu soudu předložen, neposkytuje
žádnou oporu k závěru, že by byl žalobce ustanoven do věcně jiného služebního místa.
Do 31.12.2006 vykonával funkci referenta mobilního dohledu, totéž měl vykonávat od
1.1.2007. Z ničeho, co by žalovaný a prvostupňový orgán zmínili ve svých
rozhodnutích, ani ze samotného obsahu správního spisu neplyne, že by obsah činností
žalobce byl jakkoli změněn.
Pokud jde o změnu místa služebního působiště, pak do 31.12.2006 žalobce
působil u „CÚ Jihlava“ s místem služebního působiště „Jihlava“, od 1.1.2007 pak
žalobce působil v útvaru „CÚ Jihlava“ s místem služebního působiště „Střítež“.
Jihlavský útvar (pracoviště) celního úřadu (dnes Celní úřad pro Kraj Vysočina) však i
před 1.1.2007 sídlil ve Stříteži. Zdejšímu soudu je to známo z jeho úřední činnosti,
tvrdí to i žalobce a žalovaný to nezpochybňuje. Ani místo služebního působiště se tedy
v případě žalobce od 1.1.2007 nezměnilo.
Jestliže tedy žalovaný opřel svoji úvahu o tom, že od 1.1.2007 započala podle
§ 149 odst. 1 zákona o služebním poměru plynout doba 6 let pro poskytování
stravného, jež dne 31.12.2012 uplynula, o kategorické východisko, že k 1.1.2007 se
v případě žalobce změnilo místo služebního působiště a nové služební zařazení, pak
k takovému východisku chybí jakékoli skutkové zjištění, jež by plynulo ze skutkového
podkladu. Taková argumentace žalovaného, na níž napadené rozhodnutí výlučně stojí
a jež se odvíjí od žalovaným nesprávně dovozeného nového právního titulu
k poskytování náhrad vzniklého ke dni 1.1.2007, tedy nemůže obstát. Zdejší soud
přitom nemůže nahrazovat žalovaného v jeho úvaze o tom, zda žalobce právo na
stravné z jím uváděných důvodů má či nikoli, popř. odkdy a z jakého důvodu mu toto
právo nenáleží, a tedy nosné důvody, na nichž napadené rozhodnutí stojí, svojí vlastní
[OBRÁZEK]pokračování - 8 - 62Ad 2/2015
úvahou měnit. Vzhledem k tomu, že skutkový stav ohledně změny místa služebního
působiště a nového služební zařazení žalobce ode dne 1.1.2007, který vzal žalovaný za
základ napadeného rozhodnutí, nemá ve správním spisu oporu, zdejšímu soudu
nezbylo, než napadené rozhodnutí pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.
zrušit a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude žalovaný vycházet ze shora uvedeného právního názoru,
že změnu služebního poměru žalobce nelze dovozovat ani automaticky z účinnosti
zákona o služebním poměru, ani z popisu služebního zařazení a souvisejícího obsahu
vykonávaných činností, jak plynou z obsahu správního spisu, a že ani změnu místa
služebního působiště žalobce nelze v jeho případě dovozovat z údaje „Střítež“ namísto
„Jihlava“. Žalovaný tedy rozhodnutí prvostupňového orgánu k podanému odvolání
znovu přezkoumá a rozhodne o něm; případné zrušení rozhodnutí prvostupňového
orgánu je odvislé od nosných úvah žalovaného, jež se od těch, na nichž je založeno
napadené rozhodnutí, budou nutně muset, jak je shora uvedeno, zcela odlišovat.
V. Náklady řízení
O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný
ve věci úspěšný nebyl, proto právo na náhradu nákladů řízená nemá. Úspěšný byl
žalobce, ten má tedy právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Za důvodně
vynaložené náklady žalobce zdejší soud pokládá náklady za zaplacený soudní poplatek
ve výši 3 000 Kč a za právní zastoupení za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1
písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
společně se třemi režijními paušály podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky (převzetí a
příprava zastoupení, podaní žaloby, podání repliky) ve výši 10 200 Kč. Celkově tedy
žalobci přísluší náhrada ve výši 3 000 Kč + 10 200 Kč = 13 200 Kč. K jejímu
zaplacení k rukám zástupkyně žalobce byla stanovena přiměřená lhůta.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 9. března 2016
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu