61Az 11/2016-34
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: N. V. C., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Brno, nám. 28. října 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2016 č. j. OAM-1039/ZA-ZA14-HA08-2015, ve věci udělení mezinárodní ochrany,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Česká republika n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 14.3.2016 č. j. OAM-1039/ZA-ZA14-HA08-2015 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že žalobce žádá o mezinárodní ochranu z důvodu legalizace svého pobytu v ČR, aby zde mohl vyčkat vyřešení své pobytové situace a nadále pracovat. Tyto důvody však není možno kvalifikovat jako důvody taxativně vymezené v ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu a jelikož žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci ani podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana žalobci neuděluje.
Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které namítal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal z důvodu ochrany rodinného a soukromého života, když v České republice žije od roku 2008. Pobyt mu byl ukončen z důvodu evidence osoby stejného jména a data narození v Schengenském informačním systému, kam byla zařazena poté, co neoprávněně pobývala na území Estonska. Tato osoba je ovšem odlišná od osoby žalobce, když porovnáním otisků prstů nebyla shledána shoda. Žalobce je v České republice dostatečně integrován, má zde možnost získat prostředky pro život, jakož i pro úhradu závazků ve Vietnamu, které je nucen vrátit. Podle žalobce samotná skutečnost, že řízení o udělení mezinárodní ochrany není prostředkem k legalizaci pobytu, není dostatečným odůvodněním absence naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Pokud by byla žalobci odebrána nezákonně možnost realizovat svůj soukromý život v České republice vycestováním, byl by tím porušen mezinárodní závazek České republiky obsažený v čl. 8 Úmluvy.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 9.5.2016 popíral oprávněnost námitek uváděných žalobcem a odkázal přitom na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na samotné vydané rozhodnutí. Žalovaný postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a to, že nedospěl k závěru, že žalobci je možno udělit některou z forem mezinárodní ochrany. Dodal, že žalobce měl v ČR udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání do 30.3.2013 a následně mu byl pobyt zrušen dne 2.5.2013. Dne 7.12.2015, tj. bezprostředně po datu, kdy mu vypršel pobyt v ČR, požádal o mezinárodní ochranu. Přitom záležitost jeho dlouhodobého pobytu byla pravomocně ukončena rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jejíž rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.4.2015. Následně žalobce pobýval na území ČR na základě výjezdního příkazu do 2.12.2015 a dne 7.12.2015, kdy mu již pobyt v ČR vypršel, požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný odkázal na podporu svého správního rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR v Brně sp. zn. 5Azs 37/2003 ze dne 22.1.2004 a ze dne 28.11.2008 č.j. 5Azs 46/2008-71. Navrhoval proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 14.3.2016 č.j. OAM-1039/ZA-ZA14-HA08-2015, připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s.ř.s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).
Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce při pohovoru k žádosti dne 7.12.2015 odpověděl na otázku, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany to, že dostal rozhodnutí o vyhoštění a myslí si, že to není oprávněné. Chce získat čas, aby tady mohl realizovat pobyt a domoci se svého práva na pobyt v ČR. Je přesvědčen, že nic protizákonného neudělal a nezná důvod, proč by měl být vyhoštěn. Chtěl by tady mít nadále povolení k pobytu, žít a pokračovat ve svém podnikání. Také by chtěl zjistit pravdu, kvůli čemu dostal vyhoštění. Do vlastnoručně psaného prohlášení žalobce uvedl, že chce požádat o azyl, protože jej Ministerstvo vnitra vyhostilo z Česka, což je nesprávné. Nikdy nejel do Estonska, a i kdyby tam jel, měl by tam právo jet, neboť tato země patří do Schengenu, proto chce požádat o azyl, aby se mu dostalo spravedlnosti. Z obsahu správního spisu žalovaného dále vyplývá, že dne 7.12.2015 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V rámci tohoto pohovoru žalobce v podstatě opakoval stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dodal, že těsně před odjezdem z Vietnamu si vypůjčil peníze z banky a na dluhu dosud nezaplatil ničeho, neboť neměl prostředky. Z těchto peněz financoval cestu do ČR. Na otázku, zda měl ve Vietnamu problémy se státními orgány, odpověděl, že ne. Nesouhlasí se zrušením pobytu, protože chce tady nadále žít a pracovat. Ve správním spisu jsou také založeny zprávy o zemi původu žalobce Vietnamu, a to informace MZV ČR č.j. 98851/2015-LPTP ze dne 28.5.2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, informace Human Rights Watch ze dne 29.1.2015, informace Freedom House ze dne 28.1.2015 nazvaná Svoboda ve světě 2015 – Vietnam, informace Amnesty International ze dne 25.2.2015 – Výroční zpráva a informace Mezinárodní organizace pro migraci z října 2012 týkající se Vietnamu.
Podle ust. § 12 zák. o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď to pronásledován za uplatňování politických práv a svobod anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Podle odst. 2 téhož ustanovení rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h) nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.
Podle ustanovení § 14 citovaného zákona, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Dle ust. § 14a citovaného zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
V daném případě žalobce v průběhu celého správního řízení opakovaně uváděl stejný důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tímto důvodem byla potřeba legalizace pobytu na území České republiky. Otázku legalizace pobytu cizinců na území České republiky řeší zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jeho právní instituty není možno nahradit institutem mezinárodní ochrany či doplňkové mezinárodní ochrany, jak je ostatně správně poukazováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto směru není možno akceptovat žalobní námitku, že žalobce doposud nemá vyřešenu otázku dalšího legálního pobytu v České republice a že v případě vyhoštění by mu byla nezákonně odebrána možnost realizovat svůj soukromý život v České republice. Skutečnost, že právní instituty zakotvené v zákoně o azylu není možno využít či dokonce zneužívat pro řešení otázek legálního pobytu cizinců na území České republiky, neboť tuto problematiku řeší zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR, byla již opakovaně řešena rozsudky Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22.1.2004 sp.zn. 5Azs 37/2003, ze dne 24.2.2005 sp. zn. 7Azs 187/2004 a další). Názor žalobce, že „samotná skutečnost, že řízení o udělení mezinárodní ochrany není prostředkem k legalizaci pobytu, není dostatečným odůvodněním absence naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.“, není správný. Podle citovaného zákonného ustanovení se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 písm. d) téhož ustanovení se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce v žalobě v této souvislosti vyslovil názor, že nuceným vycestováním by v jeho případě byl porušen mezinárodní závazek České republiky, který je obsažen čl. 8 Úmluvy. Ze samotné žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ani z protokolu o pohovoru zaměřeného na důvody této žádosti nevyplynulo, že by jeho nucené vycestování z území České republiky bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Ze správního spisu totiž je zjistitelné z výpovědi žalobce – konkrétně ze žádosti o mezinárodní ochranu, že v České republice žijí jeho bratr a strýc, přičemž ve Vietnamu má další sourozence a dvě sestry a bratra. Vlastní
rodinu v České republice žalobce nemá. Z uvedeného nelze shledat jako důvodnou žalobní námitku, že neudělením doplňkové mezinárodní ochrany došlo k porušení shora citovaného ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, které podle žalobce má spočívat v tom, že došlo k porušení závazků České republiky zakotveného v čl. 8 Úmluvy. Žalobce totiž svými tvrzeními neprokázal ani to, že v zemi původu by mu bylo znemožněno realizovat soukromý a rodinný život. Závěrem krajský soud uvádí, že za zcela irelevantní považuje informaci obsaženou v žalobě, a sice, že žalobce byl původně nesprávně identifikován jako osoba evidována v Schengenském informačním systému v souvislosti s jinou osobou, která neoprávněně pobývala na území Estonska. Tato skutečnost rozhodně nemůže mít vliv pro posouzení žalobcova nároku na udělení mezinárodní, resp. doplňkové ochrany.
Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., jelikož procesně úspěšný žalovaný se práva náhrady nákladů řízení výslovně vzdal.
České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť tyto náklady vznikly na tlumočném, které ze zákona hradí stát (ust. § 36 odst. 2 s.ř.s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.
Ostrava dne 18. srpna 2016
JUDr. Petr Indráček
samosoudce