[OBRÁZEK]15A 99/2013-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské
ve věci žalobce: V. M., bytem „X“, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje,
odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 1960/ZPZ/2013-4

t a k t o :

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 1960/ZPZ/2013-4, a rozhodnutí
Městského úřadu Žatec ze dne 4. 4. 2013, č. j. MUZA8858/2013, se pro nezákonnost
zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do

třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

 Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí č. j.
1960/ZPZ/2013-4 ze dne 19. 6. 2013, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Žatec ze dne 4. 4. 2013, č. j. MUZA8858/2013, kterým byl
zamítnut návrh na ustavení žalobce mysliveckým hospodářem pro společenstevní honitbu
Sádek – Lhota, pro nesplnění podmínky bezúhonnosti, neboť byl pravomocně odsouzen za
úmyslný trestný čin.

 Žalobce nesouhlasil s tím, že správní orgány zamítly návrh Mysliveckého sdružení
Černá Hora, uživatele společenstevní honitby Sádek – Lhota na jeho ustanovení mysliveckým
hospodářem, protože nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Žalobce zopakoval v žalobě námitky
uplatněné v odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec č. j. MUZA8858/2013

[OBRÁZEK]Pokračování 2 15A 99/2013

 a odcitoval části odůvodnění rozhodnutí žalovaného. K tomuto zejména namítal, že oba
správní orgány nesprávně dovodily, že mají-li právo si při posuzování bezúhonnosti
mysliveckého hospodáře vyžádat podle § 35 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti,
opis z jeho evidence Rejstříku trestů, pak je tím myšleno uplatnění stejného pravidla pro
posuzování bezúhonnosti jako u myslivecké stráže stanovené v § 12 odst. 5 zákona
o myslivosti. Žalobce připomněl, že sice byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný
trestný čin, ale jeho odsouzení bylo soudem zahlazeno, proto se na něj ve smyslu § 106
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) hledí, jako by odsouzen
nebyl. Poukazoval na to, že žalovaný nepřihlížel, ačkoli mu tato skutečnost byla známa
z opisu evidence Rejstříku trestů, k zahlazení odsouzení, přičemž tento svůj postup opíral o
vzájemný poměr mezi zákonem o myslivosti a trestním zákoníkem v tom smyslu, že zákon o
myslivosti je ve vztahu k trestněprávním předpisům zákonem speciálním a pro účely
posuzování bezúhonnosti podle § 35 odst. 1 zákona o myslivosti se ustanovení § 106
trestního zákoníku o zahlazení odsouzení nepoužije.

 Žalobce namítal nezákonnost postupu žalovaného při posuzování bezúhonnosti
žalobce, navrženého na mysliveckého hospodáře, spočívající v aplikaci § 12 odst. 5 zákona
o myslivosti, který se vztahuje výlučně k posuzováním způsobilosti kandidáta na mysliveckou
stráž. Úprava myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře je přitom v zákoně provedena
odděleně a § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti, který upravuje podmínky ustanovení
mysliveckého hospodáře, odkazuje výlučně na § 12 odst. 4 téhož zákona, který upravuje
podmínky pro ustanovení myslivecké stráže tak, že za bezúhonného se podle tohoto zákona
nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze
spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle
tohoto zákona. Přísnější podmínky bezúhonnosti platí proto právě jen u myslivecké stráže,
a pokud by podle § 12 odst. 5 zákona o myslivosti mělo být postupováno i v případě
mysliveckého hospodáře, zákon by tak jistě výslovně stanovil.

 Žalobce své argumenty podpořil odkazem na důvodovou zprávu k novele zákona
o myslivosti č. 59/2003 Sb., v níž se uvádí, že myslivecký hospodář není na rozdíl od
myslivecké stráže veřejným činitelem, a proto by bylo nesprávné, pokud by pro něj byla
uplatňována stejná kritéria. Vzhledem k tomu, že Policie ČR provádí šetření zejména
spolehlivosti a bezúhonnosti ve smyslu zákona o zbraních a střelivu, není důvod, aby byl
myslivecký hospodář stejné proceduře podroben dvakrát. Žalobce dále odkazoval na
důvodovou zprávu k zákonu č. 124/2008 Sb., změna zákona o Rejstříku trestů a dalších
zákonů, kterým bylo do zákona o myslivosti vloženo ustanovení, na jehož základě si správní
orgán vyžaduje opis z evidence Rejstříku trestů a touto dokládal, že provedená změna byla
pouze technického rázu a měla vést k přesunu povinnosti fyzických osob předkládat výpis
z evidence Rejstříku trestů na správní orgány v tom smyslu, že tyto mají povinnost sami
vyžádat opis z Rejstříku trestů.

Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a požadoval náhradu nákladů řízení.

 V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. K žalobním námitkám, se vyjádřil tak, že
při posuzování bezúhonnosti žalobce postupoval podle právní zásady lex specialis derogat
legi generali, tedy že zvláštní úprava má přednost před normou obecnou (subsidiární), která
se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje. Žalovaný proto v daném

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 3 15A 99/2013

případě v prvé řadě postupoval podle zákona o myslivosti, který přímo definuje bezúhonnost,
jako podmínku pro ustanovení mysliveckého hospodáře. V tomto zákoně je upraveno
i posouzení bezúhonnosti ve vztahu k zahlazení odsouzení, kterým se žalovaný rovněž
zabýval, když z opisu evidence Rejstříku trestů zjistil, že žalobce byl pravomocně odsouzen
za úmyslný trestný čin a osvědčil se. Žalovaný přisvědčil žalobci v tom, že § 35 zákona
o myslivosti neobsahuje na rozdíl od § 12 téhož zákona pravidlo upravující posouzení
bezúhonnosti ve vztahu k zahlazení odsouzení a poukázal na to, že žalovaný k překlenutí této
nejasnosti postupoval v souladu s obecnými metodami výkladu právní normy. Za užití
logického výkladu založeného na argumentu per analogiam legis (analogie zákona) žalovaný
aplikoval na daný případ nejblíže podobné ustanovení, kterým je § 12 odst. 5 uvedeného
zákona. Tento závěr žalovaného byl odůvodněn i tím, že předpoklady k ustanovení
mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže jsou téměř totožné, a myslivecký hospodář je
oprávněn stejně jako myslivecká stráž usmrcovat toulavé psi a kočky a další škodlivá zvířata
dle § 35 odst. 4 písm. e) a § 14 odst. 1 písm. e), f), g) zákona o myslivosti.

 Žalovaný připomněl, že pokud by zákonodárce zamýšlel učinit rozdíl mezi
bezúhonností myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře, nestanovil by v zákoně výslovnou
povinnost správního orgánu vyžádat si opis z evidence Rejstříku trestů, v němž jsou, na rozdíl
od výpisu, uvedeny i zahlazené trestné činy.

 Žalovaný závěrem odmítl argumentaci žalobce důvodovými zprávami k zákonu
č. 59/2003 Sb., změna zákona o myslivosti a zákona o obcích a k zákonu č. 124/2008 Sb.,
změna zákona o Rejstříku trestů a dalších zákonů, s odůvodněním, že žalobce irelevantně
spekuluje o záměru zákonodárce.

 V replice k vyjádření žalovaného žalobce poukázal na to, že myslivecká stráž je na
rozdíl od mysliveckého hospodáře úřední osobou a ani práva a povinnosti z těchto funkcí
vyplývající si nejsou podobná. Hlavním úkolem myslivecké stráže je dohlížet na dodržování
povinností spojených s ochranou myslivosti, naproti tomu hlavním úkolem mysliveckého
hospodáře je zabezpečovat plnění povinností spojených s chovem a lovem lesní zvěře. Tomu
pak odpovídají i rozdíly v předpokladech pro výkon shora uvedených funkcí. Žalobce
poukázal na to, že shora uvedené skutečnosti žalovaný zcela opominul při výkladu ustanovení
zákona a ani podpůrně nepoužil historickou metodu výkladu ustanovení zákona o myslivosti,
která by jej musela přivést ke zcela odlišnému závěru než prosté použití analogie zákona.

 O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť oba účastníci
vyslovili k výzvě soudu s tímto postupem souhlas.

 Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy
druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c),
písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že
soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce
uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve
smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí
správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení
zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného
rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného
rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly
zjištěny.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 15A 99/2013

 Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého
správního spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

 Mezi účastníky je nesporné, že uživatel honitby Sádek – Lhota, Myslivecké sdružení
Černá Hora podalo 29. 3. 2013 návrh na ustanovení žalobce mysliveckým hospodářem ve
smyslu § 35 zákona o myslivosti. Orgán státní správy myslivosti – Městský úřad Žatec
rozhodnutím ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. MUZA8858/2013, návrh zamítl s odůvodněním, že
z opisu z evidence Rejstříku trestu zjistil, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro úmyslný
trestný čin, tudíž nesplňuje zákonem požadovanou podmínku bezúhonnosti. Proti rozhodnutí
podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013, č. j. 1960/ZPZ/2013-
4, zamítl. Mezi účastníky rovněž není sporu o tom, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro
úmyslný trestný čin, a že toto odsouzení bylo zahlazeno. Podstata sporu mezi účastníky
spočívá v tom, zda žalovaný (shodně s ním i správní orgán prvního stupně) správně posoudil
bezúhonnost žalovaného, když při posouzení podle § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti
aplikovaly § 12 odst. 5 zákona o myslivosti a nepřihlédly k tomu, že jeho odsouzení bylo
zahlazeno, a proto se na něj ve smyslu § 106 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen
„trestní zákoník“), hledí, jako by odsouzen nebyl.

 Za stěžejní pro danou věc soud považuje výklad § 35 odst. 1 písm. c) zákona
o myslivosti ve spojení s ustanovením § 12 odst. 5 a § 35 odst. 2 zákona o myslivosti, tj.
posouzení zda byla u žalobce splněna podmínka bezúhonnosti ve smyslu ustanovení
§ 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře.

 Podle § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti, ve znění zákona č. 124/2008 Sb.,
kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, účinného od 1. 7. 2008, je podmínkou pro ustanovení do funkce
mysliveckého hospodáře mimo jiné bezúhonnost navržené osoby s odkazem na § 12 odst. 4
zákona.

 Podle § 12 odst. 4 zákona o myslivosti (jedná se o ustanovení, které se vztahuje
k ustanovení myslivecké stráže) se za bezúhonného pro účely tohoto zákona nepovažuje ten,
kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání
přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto
zákona. K uloženým pokutám za přestupky na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky
uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení
uplynuly 2 roky.

 Podle § 35 odst. 2 věta prvá zákona o myslivosti si orgán státní správy myslivosti,
který rozhoduje o ustanovení mysliveckého hospodáře, k ověření bezúhonnosti podle
odstavce 1 písm. c) vyžádá podle zvláštního právního předpisu opis z evidence Rejstříku
trestů. Věta třetí shora uvedeného ustanovení praví, že ke splnění podmínky bezúhonnosti je
také třeba předložení čestného prohlášení, jímž fyzická osoba prokáže, že na úseku myslivosti
jí nebyla pravomocně uložena sankce za spáchání přestupku podle zákona o přestupcích, ani
jí nebyla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona. K uloženým sankcím za přestupky
na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží,
pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky (věta čtvrtá).

 Bezúhonnost jako podmínka pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře je
tedy definována odkazem na ustanovení definující bezúhonnost požadovanou pro
mysliveckou stráž. Podle § 12 odst. 5 zákona o myslivosti je pro ověření podmínky
bezúhonnosti správní orgán rozhodující o ustanovení myslivecké stráže oprávněn vyžádat si

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]Pokračování 5 15A 99/2013

opis z evidence Rejstříku trestů. Ustanovení § 12 odst. 5 věty druhé zákona o myslivosti dále
výslovně stanoví, že při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle
zvláštního zákona (s odkazem na ustanovení § 69 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon).

 Pro úplnost soud dodává, že zákon o myslivosti upravuje posuzování bezúhonnosti
osoby rovněž v § 47 odst. 3 písm. d) pro účely vydání loveckého lístku. V § 47 odst. 3 písm.
d) zákona o myslivosti se rovněž odkazuje na ustanovení § 12 odst. 4 zákona. Rozdílnost
úpravy oproti úpravě mysliveckého hospodáře je dána až v textu § 47 odst. 4 zákona
o myslivosti, podle kterého si orgán státní správy myslivosti, který vydává lovecké lístky,
k ověření bezúhonnosti podle odstavce 3 písm. d) vyžádá podle zvláštního právního předpisu
výpis z evidence Rejstříku trestů. Dále je shodně jako v ustanovení § 35 odst. 2 zákona
o myslivosti stanoveno, že ke splnění podmínky bezúhonnosti je také třeba předložení
čestného prohlášení, jímž fyzická osoba prokáže, že na úseku myslivosti jí nebyla
pravomocně uložena sankce za spáchání přestupku podle zákona o přestupcích, ani jí nebyla
pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona s tím, že k uloženým sankcím za přestupky
na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží,
pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky.

 Právní úprava zákonných předpokladů pro ustanovení do funkce mysliveckého
hospodáře účinná do 30. 6. 2008 byla od současné úpravy odlišná. Zákonem č. 59/2003 Sb.
byla s účinností od 28. 2. 2003 novelizována i ustanovení týkající se mysliveckého hospodáře.
Nově bylo stanoveno, že bezúhonnost se dle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona
o myslivosti prokazuje předložením výpisu z evidence Rejstříku trestů, nikoli opisem, jak
bylo vyžadováno dle § 12 odst. 5, ve spojení s § 35 odst. 6 zákona o myslivosti, ve znění do
27. 2. 2003. Zároveň bylo v § 35 odst. 6 zákona o myslivosti zakotveno, že pro ustanovení
mysliveckého hospodáře platí obdobně § 12 odst. 3, tedy nikoli i § 12 odst. 4 až 6, jak tomu
bylo do 27. 2. 2003. K této novelizaci byla vydána důvodové zpráva, na kterou žalobce
odkazuje, a která odůvodňovala zmírnění podmínek ustanovení mysliveckého hospodáře od
podmínek myslivecké stráže tím, že „myslivecký hospodář není veřejným činitelem jako
myslivecká stráž, a proto je nesprávné, pokud jsou uplatňována stejná kriteria. Vzhledem
i k tomu, že Policie ČR provádí šetření zejména spolehlivosti a bezúhonnosti ve smyslu
zákona o zbraních a střelivu, není důvod, aby myslivecký hospodář byl stejné proceduře
podroben dvakrát“.

 Další změna ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti byla provedena
s účinností od 1. 7. 2008 zákonem č. 124/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb.,
o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů. Tímto byla z § 35 odst. 1 písm. c) vypuštěna
slova „k prokázání bezúhonnosti předloží výpis z evidence Rejstříku trestů;“ a za odstavec 1
byl vložen nový odstavec 2, kterým byla orgánu státní správy myslivosti, rozhodujícímu
o ustanovení mysliveckého hospodáře, stanovena povinnost vyžádat si k ověření
bezúhonnosti podle odstavce 1 písm. c) opis z evidence Rejstříku trestů. Ke splnění podmínky
bezúhonnosti byla nově zavedena povinnost fyzické osoby předložit čestného prohlášení k
prokázání, že na úseku myslivosti jí nebyla pravomocně uložena sankce za spáchání
přestupku podle zákona o přestupcích, ani jí nebyla pravomocně uložena pokuta podle tohoto
zákona. Zákon nově stanovil, že k uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a k
pokutám za přestupky uloženým podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci
rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 124/2008
Sb., v části týkající se novelizace některých ustanovení zákona o myslivosti shora popsanou
změnu označuje jako legislativně technickou úpravu (zjevně související s možností předávání

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 6 15A 99/2013

 žádostí i výstupů z evidence Rejstříků trestů v elektronické podobě způsobem umožňujícím
dálkový přístup). V důvodové zprávě k návrhu zákona č. 124/2008 Sb. je deklarován jeho
účel, kterým bylo splnění úkolů uložených v usnesení vlády ze dne 12. července 2006 č. 855,
kterým vláda schválila postup realizace Záměru snížení administrativní zátěže fyzických osob
při řízeních a činnostech, při nichž je vyžadován výpis z evidence Rejstříku trestů za účelem
doložení bezúhonnosti. Deklarovaným cílem právní úpravy pak bylo odstranění dlouhodobě
nepřijatelného stavu, kdy fyzické osoby samy žádaly o výpis z evidence Rejstříku trestů za
účelem doložení bezúhonnosti pro účely správního řízení ve formě originálu výpisu nebo jeho
ověřené kopie. V návaznosti na změny provedené v zákoně o Rejstříku trestů byl předložen
návrh změny těch právních předpisů, ve kterých byl požadován výpis nebo opis z evidence
vedené Rejstříkem trestů za účelem doložení bezúhonnosti či důvěryhodnosti fyzické osoby,
která je účastníkem správního řízení. Přínosem nové právní úpravy mělo být zrychlení,
zjednodušení a zefektivnění služby veřejné správy, neboť správní orgán dostane aktuální
výpis a může opakovaně ověřit, zda osoba splňuje podmínky bezúhonnosti a sníží se i
možnost vzniku padělků.

 Z výše popsaného je jasně patrné, že až po novelizaci provedené zákonem č. 124/2008
Sb. se zákon o myslivosti stal v otázce bezúhonnosti mysliveckého hospodáře nesourodým,
když sice v § 35 odst. 1 písm. c) odkazuje pouze na ustanovení § 12 odst. 4 (a nikoli rovněž
na ustanovení § 12 odst. 5, které výslovně uvádí, že se k zahlazení odsouzení nepřihlíží), ale
současně nahradil požadavek na výpis z Rejstříku trestů (v němž se zahlazená odsouzení
neuvádějí) požadavkem na opis z Rejstříku trestů (obsahuje informace i o zahlazených
odsouzeních), který se v podmínkách naší právní úpravy obvykle používá jen tehdy,
nepřihlíží-li se při posuzování bezúhonnosti k zahlazení odsouzení (např. u myslivecké stráže,
vydávání zbrojního průkazu).

 V projednávané věci se pak střetávají dva výklady této nejednotnosti zákona. Žalobce
zastává názor, že z pouhého nahrazení výpisu z Rejstříku trestů opisem, nelze dovodit, že by
se podmínka stanovená pro mysliveckou stráž v ustanovení § 12 odst. 5 zákona o myslivosti
nově vztahovala i na mysliveckého hospodáře, když zákon neobsahuje výslovný odkaz na
toto ustanovení v § 35 téhož zákona. K tomu žalobce rovněž poukázal na to, že předmětná
novela byla pouze technickou novelou vycházející ze změny zákona o Rejstříku trestů.
Žalovaný naproti tomu opírá svou argumentaci právě o skutečnost, že se bezúhonnost nově
dokládá opisem z Rejstříku trestů, který by nemělo smysl vyžadovat, pokud by správní orgán
měl přihlížet k zahlazení odsouzení.

 Soud po zvážení výše uvedených argumentů a historie vývoje právní úpravy zákona
o myslivosti dospěl k závěru, že právní argumentaci žalovaného nelze přisvědčit. Podle
§ 12 odst. 4 zákona o myslivosti, který se prostřednictvím odkazu uvedeného
v § 35 odst. 1 písm. c) téhož zákona vztahuje i na mysliveckého hospodáře, se za
bezúhonného pro účely tohoto zákona nepovažuje mimo jiné ten, kdo byl pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin. Žalovanému je třeba přisvědčit, že zákon o myslivosti
obsahuje vlastní definici bezúhonnosti spočívající na principu absence odsouzení za úmyslný
trestný čin, to však neznamená, že by jen z tohoto důvodu bylo možné nepřihlížet k existenci
fikce obsažené v ustanovení § 106 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (shodně jako zákon
č. 140/1961 Sb., trestní zákon v § 70 odst. 1), které stanoví, že bylo-li odsouzení zahlazeno,
hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen [Zde soud pouze pro úplnost poznamenává, že
u zahlazení odsouzení podle § 105 a § 106 trestního zákoníku (§ 69 a § 70 trestního zákona)
a u osvědčení podle § 83 trestního zákoníku (§ 60 trestního zákona) se sice jedná o odlišné

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]Pokračování 7 15A 99/2013

 instituty, jejich důsledky jsou však totožné, tzn. v obou případech se na pachatele hledí, jako
by nebyl odsouzen. Rozlišování těchto institutů z hlediska splnění podmínek bezúhonnosti
soud proto považuje za bezpředmětné]. Účelem uvedené právní fikce je umožnit pachateli,
aby po splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které
přetrvávají i po výkonu trestu či ochranného opatření a které by mu mohly ztěžovat uplatnění
v dalším životě (shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012,
str. 1224). Výklad slovního spojení „hledí se“ přitom provedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 Azs 25/2014-48, kde uvedl: „Slovní spojení „hledí se“
nelze interpretovat jinak, než jako obecnou povinnost nahlížet na pachatele tak, jako by nebyl
odsouzen, jako na osobu bezúhonnou. Výjimku představují pouze případy, kdy právní přepis
výslovně stanoví, že i k zahlazenému odsouzení je třeba přihlédnout při posouzení požadavku
bezúhonnosti (srov. např. § 22 odst. 4 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu).“

 V projednávané věci soud neshledává důvody se od shora uvedeného výkladu jakkoli
odklonit a z tohoto dovozuje, že v § 12 odst. 5 zákona o myslivosti je tak u myslivecké stráže
zakotvena výjimka z obecného pravidla, která musí být vykládána restriktivně. Pokud tedy
§ 35 zákona o myslivosti v souvislosti s bezúhonností mysliveckého hospodáře odkazuje
výlučně na § 12 odst. 4, a nikoliv rovněž na § 12 odst. 5, nelze toto ustanovení při posuzování
způsobilosti kandidáta na mysliveckého hospodáře aplikovat. Je nezbytné připomenout, že
zákonem č. 124/2008 Sb., došlo primárně ke změně úpravy zákona o Rejstříku trestů, jejímž
cílem bylo zjednodušení procesu získávání údajů z Rejstříku trestů, což ostatně výslovně
deklarovala i důvodová zpráva k návrhu zákona. Tomuto záměru pak odpovídala novelizace
několika desítek zvláštních předpisů, která dala správním orgánům možnost a povinnost si
potřebné výpisy či opisy opatřovat z vlastní iniciativy. Důvodová zpráva k návrhu zákona
neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by zákonodárce zamýšlel zpřísnit podmínku
bezúhonnosti pro myslivecké hospodáře. Dovozování zpřísnění úpravy bezúhonnosti výše
uvedenou novelou tak postrádá oporu nejen v samotném textu zákona (jak bylo uvedeno
výše), ale i v okolnostech přijetí zákona č. 124/2008 Sb.

 Pakliže žalovaný argumentoval tím, že § 12 odst. 5 zákona o myslivosti použil
v případě mysliveckého hospodáře na základě logického výkladu založeného na argumentu
per analogiam legis (analogie zákona), je zřejmé, že při posuzování skutkové podstaty zcela
pominul úvahy o tom, zda jde o analogii přípustnou a zda je dána relevantnost takového
postupu. Závěry žalovaného jsou v rozporu se shora uvedenými výsledky historického
výkladu, které jsou podpořeny i výkladem teleologickým, když smyslem omezení osoby
pachatele trestného činu vyjádřeným v ustanovení § 12 odst. 5 zákona o myslivosti (tedy
zpřísněním podmínek bezúhonnosti myslivecké stráže), je veřejný zájem na ochraně
společnosti před potencionálním zneužitím rozsáhlých pravomocí, které zákon myslivecké
stráži (na rozdíl od mysliveckého hospodáře) přiznává. Výčet pravomocí myslivecké stráže je
přitom obsažen v ustanovení § 14 zákona o myslivosti a vyplývá z něho, že myslivecká stráž,
je mimo jiné, oprávněna požadovat od osob, které jsou v honitbě se střelnou zbraní nebo
s jinou loveckou výzbrojí, předložení zbrojního průkazu, průkazu zbraně, loveckého lístku,
povolenky k lovu a potvrzení o povinném pojištění, popřípadě jiného průkazu, jímž lze
prokázat jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého nebo přechodného pobytu [odst. 1
písm. a)], zastavit a prohlížet v honitbě a na účelových komunikacích v honitbě dopravní
prostředky včetně přepravovaných zavazadel, je-li důvodné podezření, že přepravují nebo
obsahují neoprávněně nabytou zvěř, a za tím účelem požadovat předložení dokladu o nabytí
zvěře [odst. 1 písm. b)], zadržet osobu, kterou přistihne v honitbě při neoprávněném lovu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]Pokračování 8 15A 99/2013

 nebo při jiné činnosti tímto zákonem zakázané, nebo osobu, kterou přistihne v honitbě se
zakázanou loveckou výzbrojí anebo se střelnou zbraní, pokud nejde o osobu oprávněnou
podle zvláštních právních předpisů držet střelnou zbraň i na honebních pozemcích,
a neprodleně přivolat orgán Policie České republiky (dále jen "policie") [odst. 1 písm. c)],
odejmout osobám uvedeným v písmenech b) a c) střelnou zbraň nebo zakázanou loveckou
výzbroj, chycenou, ulovenou nebo přepravovanou zvěř, popřípadě i loveckého psa a fretku
a vykázat je z honitby; o odnětí věci sepsat úřední záznam a osobě, jíž byla věc odňata,
vystavit potvrzení o odnětí věci a odňatou střelnou zbraň nebo zakázanou loveckou výzbroj
odevzdat neprodleně orgánu policie; osoby uvedené v písmenech a) až d) jsou povinny
výzvám či úkonům v nich uvedeným vyhovět, popřípadě jich uposlechnout [odst. 1 písm. d)],
ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení za přestupky podle zvláštního právního předpisu
[odst. 1 písm. i)], vstupovat na pozemky v honitbě v rozsahu nezbytně nutném k výkonu
funkce [odst. 1 písm. j)]. Ze shora uvedených důvodů, se pak jeví jako zcela přiměřený
požadavek na bezúhonnost takové osoby – myslivecké stráže, spočívající v tom, že se musí
jednat o osobu, která nebyla pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin a je nerozhodné,
zda její odsouzení za takový trestný čin bylo již pro jiné účely podle zvláštních zákonů
zahlazeno. Naproti tomu mysliveckému hospodáři zákon žádnou ze shora uvedených
pravomocí nesvěřuje, tento je při své činnosti, jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 4 zákona
o myslivosti nadán oprávněními zejména ve vztahu k hospodaření v honitbě a zastupování
uživatele honitby a jeho pravomoci se ve vztahu k právům třetích osob, pravomocem
myslivecké stráže co do kvality ani kvantity ani nepřibližují. Ve světle shora uvedeného je
pak zřejmé, že dovozuje-li žalovaný zpřísnění podmínek bezúhonnosti pouze z požadavku na
opis z trestního rejstříku (§ 35 odst. 2 zákona o myslivosti), zavedeného novelizací zákona
o myslivosti v roce 2008, jde o výklad extenzivní v rozporu s principem proporcionality,
neodpovídající účelu sledovaného zákonem provedenou úpravou.