[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobkyně: D. S., bytem L., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 (dále jen ČSSZ), v řízení o žalobě ze dne 8.11.2016 proti rozhodnutí žalované ze dne 27.10.2016 č.j. X o invalidní důchod,

t a k t o :

I.  Žaloba se   z a m í t á. 

II.  Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Soud upozorňuje, že řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), a pro návrh na přezkoumání rozhodnutí je stanoven termín žaloba, účastníci jsou označováni žalobce/žalobkyně a žalovaný.

 Včasnou žalobou ze dne 8.11.2016 se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 27.10.2016 č.j. X, protože  s ním nesouhlasí, když dle ní její zdravotní stav, který se nezlepšil, odpovídá invaliditě prvního stupně a byl nedostatečně zjištěn, zhoršila se pohyblivost jejího prstu; vyjádřila se i ke svému zaměstnání a pracovnímu úrazu. Závěrem navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. (K žalobě připojila i kopii napadeného rozhodnutí.)

Napadeným rozhodnutím  ze dne 27.10.2016 č.j. X žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí ČSSZ č.j. X ze dne 27.10.2016, jímž byla zamítnuta její žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek dle § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zákon), neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen OSSZ) Plzeň-sever ze dne 24.6.2016 není invalidní, jelikož její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pouze o 20%. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 27.10.2016 bylo uvedeno, že novým posudkem o invaliditě vypracovaným dne 12.10.2016 lékařem ČSSZ bylo zjištěno, že žalobkyně není invalidní, i když se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XV., odd. B, položce 5b) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity (dále jen vyhláška), pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 20%, která ve smyslu § 3 a § 4 vyhlášky nebyla změněna, proto nebylo námitkám žalobkyně vyhověno.

Z obsahu vyžádaného posudkového spisu OSSZ Plzeň-sever vedeného ohledně žalobkyně a v něm založeného záznamu o jednání a posudku o invaliditě této OSSZ ze dne 12.10.2016 a záznamu o jednání a posudku o invaliditě v řízení o námitkách vypracovaného ČSSZ pracoviště Plzeň dne 24.6.2016 soud zjistil, že žalobkyně nebyla uznána invalidní dle § 39 odst. 1 zákona, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 20% a tato míra ve smyslu § 3 a § 4 vyhlášky nebyla změněna, když rozhodující příčinou s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené XV., odd. B, položce 5b) přílohy vyhlášky.  

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě dne 29.11.2016 navrhla důkaz posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen komise či PK MPSV) ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a setrvala na svém rozhodnutí ze dne 27.10.2016. Ze zaslaného dávkového spisu vedeného žalovanou ohledně žalobkyně vyplývá, že napadené rozhodnutí ze dne 27.10.2016 bylo žalobkyni doručeno dne 2.11.2016.

V této projednávané věci se jedná o dávku podmíněnou zdravotním stavem a v takovém případě je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posouzení. Ve správním soudnictví ve věcech důchodového pojištění posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců PK MPSV, jak vyplývá z § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění. K žádosti soudu PK MPSV pracoviště v Plzni vypracovala posudek po jednání konaném dne 8.2.2017 za účasti žalobkyně i odborného lékaře z oboru ortopedie, v jehož závěru uvedla, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně nebyla invalidní dle § 39 odst. 1 zákona, když nešlo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35%, neboť komise hodnotila zdravotní postižení žalobkyně sice odlišně od lékařů ČSSZ dle kapitoly XIII., odd. B, položky 2b) přílohy vyhlášky, pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti v rozmezí 20-35 %, ovšem při zohlednění dělnické profese žalobkyně a stavu po kontuzi III. prstu LHK vyhodnotila celkovou míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 25%, což neodpovídá invaliditě. Ostatní postižení zahrnutá do dg. spektra neovlivňují procentuální ztrátu pracovní schopnosti. Na podkladě doložené dokumentace a dle vyšetření ortopedem v komisi rozhodující příčinou mající dominantní vliv na pokles pracovní schopnosti určila komise, nikoliv stav po kontuzi III. prstu, ale seronegativní revmatoidní artritidu na kortikoidní medikaci s obrazem povšechné artrotické defigurace IP i základních kloubů HKK lehčího až středního stupně s nevýrazným funkčním nálezem. Uváděné subjektivní obtíže nemají odpovídající objektivní korelát v doložených odborných nálezech. Žalobkyně není schopna výkonu těžké fyzické práce, práce spojené s manipulací těžkými břemeny, s nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin, v chladu a vlhku; je ale schopna odpovídajícího pracovního zařazení respektujícího uvedená omezení. (Stejnopis posudku byl doručen žalobkyni i žalované.)

Dne 16.3.2017 při ústním jednání u zdejšího soudu žalobkyně setrvala na podané žalobě, ač pochopila, že nové lékařské zprávy z doby po 27.10.2016 nemůže uplatnit v tomto řízení a musí podat novou žádost, závěrem se nevyjádřila. Závěrem zástupkyně žalované navrhla zamítnutí žaloby s ohledem na závěr posudku PK MPSV, neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by byla invalidní.  

S účinností od 1.1.2010 je stanoveno v § 39 zákona následující:

(1) Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.

           (2) Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla

a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,

b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,

c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

(3) Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

Pro úplnost krajský soud dodává, že dle § 3 odst. 1 citované vyhlášky v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je více zdravotních postižení a v důsledku působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti pojištěnce větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů. Podmínky pro toto zvýšení nebyly shledány posudkovými lékaři (OSSZ, ČSSZ i PK MPSV) viz shora. Od 1.1.2010 se za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce /§ 2 odst. 3 věta druhá vyhlášky č. 359/2009 Sb./.

 Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přiznání invalidního důchodu z důvodů v ní uvedených. Subjektivní pocit žalobkyně o tom, že by jí měla být přiznána invalidita pro jí popsané zdravotní potíže, nemůže být důvodem pro přiznání požadované invalidity, není-li podložen objektivně zjištěným zdravotním stavem. Invaliditu v příslušném stupni lze pojištěnci přiznat pouze tehdy, vyplývá-li z výsledku lékařských vyšetření a nikoliv proto, že pojištěnec je subjektivně o své invaliditě přesvědčen či argumentuje důvody shora uvedenými. Navíc nelze přehlédnout, že důkazní břemeno spočívá na žalobkyni, tudíž prokázání tvrzení ohledně invalidity prokazuje zejména lékařskými zprávami ošetřujících lékařů, které jsou posudkově zhodnoceny posudkovými lékaři, neboť pouze oni jsou ze zákona oprávněni k posuzování invalidity pojištěnců; žalobkyně byla přítomna při posouzení zdravotního stavu u OSSZ, ČSSZ i PK MPSV, tudíž ještě měla i možnost předložit další lékařské zprávy.

 Soud ještě připomíná, že podle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v této věci stav ke dni 27.10.2016. Pokud u žalobkyně dojde (nebo již došlo) ke zhoršení jejího zdravotního stavu, má kdykoliv znovu možnost podat žádost o přiznání invalidity (prvního až třetího stupně) v novém správním řízení (nejlépe po poradě se svými ošetřujícími lékaři). Přiznání invalidity však není vázáno na situaci na trhu práce, na nemožnosti zajistit si vhodné zaměstnání apod. a navíc pro výplatu invalidního důchodu je nutné splnění další zákonné podmínky a to potřebné doby pojištění, která činí u pojištěnce staršího 28 let minimálně 5 let doby pojištění v posledních 10 letech před vznikem invalidity a u pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; potřebná doba pojištění činí přitom 10 roků.  

 Po zhodnocení provedených důkazů dospěl v této věci soud k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí žalované ze dne 27.10.2016 není důvodná. Při posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti žalobkyně vycházel soud především z posudku PK MPSV ze dne 8.2.2017 vypracovaného na základě řádně zjištěného zdravotního stavu žalobkyně, protože komise pro jeho posouzení měla dostatek odborných lékařských nálezů  z doby před vydáním napadeného rozhodnutí. Soud považuje za přesvědčivé i posudkové závěry, k nimž komise na základě zjištěných skutečností dospěla, neboť v posudku je řádně stanovena hlavní příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, je popsána míra funkčního postižení vyplývající z jejích onemocnění, řádně je odůvodněn posudkový závěr, je stanoveno i omezení, které však žalobkyni nevylučuje zcela z možnosti výkonu zdravotně vhodného zaměstnání. Lékař OSSZ, který vypracoval podkladový posudek pro vydání rozhodnutí ČSSZ ze dne 7.7.2016, i lékař ČSSZ hodnotící zdravotní stav v řízení o námitkách, hodnotili shodně zdravotní stav žalobkyně dle kapitoly XIII., odd. B, položky 2b) přílohy vyhlášky a stanovili míru poklesu 20%, kdežto PK MPSV hodnotila dle kapitoly XIII., odd. B, položky 2b) přílohy vyhlášky 25%, ale ve svém důsledku je tento rozdíl bez vlivu na výsledek hodnocení, jelikož uvedená přiznaná míra poklesu nedosáhla minimálně potřebných 35% této ztráty pro invaliditu prvního stupně, tudíž žalobkyně nebyla uznána invalidní k datu vydání napadeného rozhodnutí. Posudek PK MPSV soud považuje za úplný a celistvý, jelikož byl vypracován za účasti odborného lékaře z oboru ortopedie po zhodnocení veškeré doložené zdravotnické dokumentace žalobkyně a při vyhodnocení posudkových závěrů bylo vycházeno ze zjištěných diagnóz.

  Ze shora uvedených důvodů proto soud žalobě žalobkyně nepřisvědčil a žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku). Soud napadené rozhodnutí žalované ze dne 27.10.2016 shledal jako věcně správné a odpovídající zákonu, neboť žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínky pro přiznání invalidity prvního stupně a žalovaná se vypořádala dostatečným způsobem i se všemi jejími námitkami proti rozhodnutí ze dne 7.7.2016, tudíž žalobkyně na svých právech nebyla zkrácena, i když je přesvědčena o opaku, neboť jí nebyla přiznána požadovaná invalidita. Neznamená však, že je nesprávné rozhodnutí ČSSZ, pokud není v souladu s přáním žalobkyně, protože rozhodující je výsledek posouzení zdravotního stavu ve vztahu k invaliditě posudkovými lékaři v souladu s platnou právní úpravou.  

 Žalobkyně ve věci neměla úspěch a správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak vyplývá z ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. (výrok II. rozsudku).  

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení ve dvou písemných vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Plzni dne 16. března 2017               

   JUDr. Alena Hocká

                                                                                                                          samosoudkyně