41A 38/2014-103
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M. G., bytem ……….., zast. Mgr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Šumavká 1048/21, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2014, č. j. KUZL-2767/2014, sp. zn. KUSP-2767/2014/DOP/Ze,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2014, č. j. KUZL-2767/2014, sp. zn. KUSP-2767/2014/DOP/Ze žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 11. 2013, č. j. MUUH-OD/21053/2013/UrbP Spis 3931/2013, ve výroku o vině za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a ve zbytku (tedy ve výrocích o sankci a o nákladech správního řízení) toto rozhodnutí potvrdil.
Uvedené rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Brně. V podané žalobě mimo jiné namítal, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno a o jeho existenci se dozvěděl z výpisu bodů z evidenční karty řidiče, který si nechal vystavit dne 25. 4. 2014 a 28. 4. 2014. S rozhodnutím se seznámil teprve nahlédnutím do spisu dne 28. 4. 2014. Vysvětlil, že dne 28. 1. 2014 zpřístupnil datovou schránku, proto mu mělo být rozhodnutí žalovaného doručeno do této datové schránky ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), nikoliv na adresu trvalého pobytu.
Žalovaný uvedl, že v případě žalobce je zcela zřejmé, že ke zřízení datové schránky došlo den poté, kdy odeslal doplnění svého odvolání žalovanému prostřednictvím pošty. Účelem zřízení datové schránky tedy bylo pouze procesní taktizování žalobce a v té souvislosti zdůraznil, že jej žalobce o řízení datové schránky během řízení nijak neinformoval. Žalovaný se proto dovolával aplikace principu zákazu zneužití práva na posuzovanou věc. Žalobce na tyto námitky žalovaného reagoval tak, že nelze klást k jeho tíži opomenutí žalovaného prověřit před vypravením písemnosti, zda její adresát nemá zřízenu datovou schránku. Tento úkon zahrnuje pouze náhled do příslušné evidence a nesprávný postup žalovaného tak nelze omlouvat jeho zatížeností.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 41A 38/2014-68 žalobu žalobce odmítl a o nákladech řízení pak rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Krajský soud se musel vypořádat s otázkou, zda rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno zákonným způsobem, nebo zda se s tímto rozhodnutím žalobce seznámil až dne 28. 4. 2014 nahlédnutím do spisu. Soud zdůraznil, že po celou dobu řízení před správním orgánem I. stupně dával žalobce správnímu orgánu najevo, že mu má být doručováno na adresu jeho trvalého bydliště, neboť jinou doručovací adresu neměl a neměl zřízenu ani datovou schránku. Žalovaný zjišťoval žalobcovu doručovací adresu z centrální evidence obyvatel naposledy dne 21. 1. 2014 před odesláním výzvy k doplnění jím podaného odvolání. Ze zaslaného doplnění odvolání ze dne 27. 1. 2014 je zřejmé, že doručovací adresa stěžovatele byla stále stejná. Následující den (28. 1. 2014) si žalobce datovou schránku zřídil, ale žalovanému tuto skutečnost nesdělil, i když věděl, že bude v jeho věci rozhodovat v odvolacím řízení. To považoval krajský soud za účelový krok žalobce a zdůraznil, že v době zřízení datové schránky žalobcem zbývala k uplynutí prekluzivní lhůty krátká doba (necelé dva měsíce). V této souvislosti odkázal krajský soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se konceptu zneužití práva.
Mimoto, krajský soud dospěl k závěru, že žalobce se fakticky s rozhodnutím žalovaného seznámil, protože tato písemnost mu byla vložena po uplynutí desetidenní úložní lhůty do poštovní schránky. Zároveň z ničeho nelze dovodit, že by se žalobce v té době v místě trvalého bydliště nezdržoval; stěžovatel nic takového také netvrdil ani v podané žalobě. Krajský soud v této souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1As 83/2013-60, podle nichž je klíčové, zda žalobce doručovanou písemnost fyzicky obdržel, a pokud k tomu došlo, nemá samotné pochybení správního orgánu při doručování z hlediska zákonnosti řízení význam.
Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dovodil, že žaloba žalobce je opožděná, neboť nebyla podána do dvou měsíců poté, co se žalobce prokazatelně s obsahem doručovaného rozhodnutí žalovaného seznámil. K tomu došlo dne 21. 2. 2014, neboť toho dne bylo doručované rozhodnutí vloženo do žalobcovy domovní schránky. Krajský soud žalobu žalobce proto odmítl.
Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (usnesení) napadl kasační stížností žalobce. Uvedl, že lhůta pro podání žaloby mu počala běžet teprve dne 28. 4. 2014. Vysvětlil také, že datovou schránku si aktivoval pro dlouhodobě očekávanou zdravotní indispozici v důsledku operace a na podkladě zkušeností s doručováním z předchozího řízení, kdy nebyl zpravidla poštovním doručovatelem zastižen na své adrese. Odmítl „domněnky“ o údajné snaze znemožnit doručování či efektivní činnost správních orgánů. Zdůraznil, že v době podání odvolání neměl k dispozici údaje o datové schránce, neboť ji ještě neměl zřízenu. Nemohl ani předpokládat, kdy žalovaný v jeho věci rozhodne. Vyjádřil podiv nad tím, že před nejdůležitějším okamžikem celého správního řízení, kterým je doručení meritorního rozhodnutí, nadto po 17 dnech od posledního prověření v příslušné evidenci, žalovaný toto ověření znovu neprovedl.
Zdůraznil, že prověření údajů v příslušné evidenci bylo povinností žalovaného, zatímco jeho v řízení o přestupku naopak nezavazovala povinnost součinnosti se správním orgánem. V případě pochybnosti o doručení je důkazní břemeno právě na správním orgánu. Ten však nedoručoval žalobci zákonem předvídaným způsobem podle § 19 odst. 1 správního řádu a uplatnil fikci doručení v případě, kdy ji uplatnit nelze. Zdůraznil, že doručovanou poštovní zásilku si nevyzvedl, nestvrdil podpisem její převzetí, proto není možné považovat za prokazatelné datum doručení den 21. 2. 2014.
Žalobce rovněž vyjádřil názor, že zřízení datové schránky by postrádalo smysl, kdyby se adresát na doručování do datové schránky nemohl primárně spoléhat, ať již z důvodu, že je dlouhodobě v zahraničí, mimo bydliště, nebo že je dlouhodobě nemocen. Zdůraznil, že požádal o aktivaci datové schránky pouze pro účely řádného doručování a seznámení se s písemnostmi. Zároveň uvedl, že nemá povinnost oznamovat změnu adresy, tím méně zřízení datové schránky, jež je zaznamenáno v jednoduše dostupných evidencích. Nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu spatřoval v tom, že krajský soud neozřejmil, jakým hodnověrným způsobem dospěl k závěru, že se stěžovatel s obsahem rozhodnutí žalovaného prokazatelně seznámil dne 21. 2. 2014.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu. Odkázal na svá vyjádření v řízení před krajským soudem, v nichž osvětloval obstrukční postup obviněných z přestupku, který vykazoval podobné rysy jako v nyní posuzované věci. Zejména odkázal na podobný případ, který řešil i Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 1As 83/2013. Žalovaný rovněž zopakoval, že žalobce měnil v průběhu řízení před krajským soudem svá tvrzení týkající se zřízení datové schránky. Poukázal rovněž na to, že podle jeho názoru se žalobce snažil svým postupem v řízení dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek.
Dále uvedl, že neměl důvod znovu kontrolovat doručnou adresu žalobce před vypravením konečného rozhodnutí dne 7. 2. 2014, když kontrolu údajů provedl před několika dny (dne 21. 1. 2014) a tehdy datovou schránku žalobce neměl. Upozornil rovněž, že žalobce nepodpořil své důvody ke zřízení datové schránky žádnými důkazy. Žalovaný vypravil své rozhodnutí v době, kdy se žalobce již v nemocnici, dle propouštěcí zprávy, nenacházel. Rekonvalescenci mimo domov žalobce neprokázal.
Žalobce reagoval tvrzením, že zřízení datové schránky není obstrukcí a nejde o jednání znemožňující doručování. Žalovaný ani krajský soud neunesli důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že se s předmětným rozhodnutím žalovaného fakticky seznámil.
Nejvyšší správní soud rozsudkem, č. j. 3As 26/2016-45 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, č. j. 41A 38/2014-68, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, věc posoudil následovně:
Jádrem sporu je v posuzované věci otázka, zda je správný závěr krajského soudu, že stěžovateli bylo rozhodnutí žalovaného materiálně doručeno dne 21. 2. 2014 a žaloba stěžovatele, podaná 2. 5. 2014, je proto opožděná. Mezi stranami není sporu o tom, že v době odeslání předmětného rozhodnutí žalovaným, tedy dne 7. 2. 2014, měl stěžovatel zřízenu datovou schránku, kterou si aktivoval dne 28. 1. 2014. To ostatně potvrzuje i obsah správního spisu. V posuzované věci též od počátku není sporu o tom, že povaha doručované písemnosti (rozhodnutí žalovaného) umožňovala doručení do datové schránky.
Podle § 19 odst. 1 správního řádu písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Ust. § 19 odst. 2 téhož zákona definuje možnost doručit písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vázanou na překážku písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Tuto legislativní úpravu je proto třeba interpretovat jako zákonem předvídaný postup doručování, který by zásadně měl být dodržován.
Obdobně zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentu, v § 17 odst. 1 obecně stanoví, že umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě.
Povinností správních orgánů doručovat primárně do datových schránek se zdejší soud v minulosti opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 4As 6/2013-28 uvedl, že smysl právní úpravy způsobu doručování spočívá v tom, že se zásadně předpokládá, že každý je povinen zajistit si na adrese trvalého pobytu (adrese pro doručování) přebírání písemností zasílaných orgány veřejné moci a v opačném případě je povinen nést příslušné negativní následky včetně případné fikce doručení písemností, o kterých se případně adresát ve skutečnosti ani nedozvěděl. Pokud si však adresát zřídí datovou schránku, jeho povinnost kontrolovat poštu na adrese trvalého pobytu (adrese pro doručování) zaniká, neboť je oprávněn spoléhat, že orgány veřejné moci v souladu se zákonem budou veškeré písemnosti doručovat do datové schránky. V takovém případě je tedy uplatnění fikce doručení podle příslušných procesních ustanovení (v případě správního řízení podle § 23 odst. 4 správního řádu) vyloučeno.
Je třeba poznamenat, že tyto závěry nejsou v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1As 83/2013-60. Ve zmíněném rozhodnutí totiž NSS rovněž uvedl, že dle § 19 odst. 2 správního řádu má doručování do datové schránky přednost před doručováním prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a platí to také při doručování fyzickým osobám, které si datovou schránku zpřístupnily v průběhu správního řízení. Rovněž akcentoval, že při doručování písemností správní orgány musí respektovat zákonná pravidla. Nesmí tedy zásadně své písemnosti doručovat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pokud stěžovatel měl v dané době již zpřístupněnou datovou schránku. Z hlediska tehdy posuzované problematiky ovšem zároveň dospěl k závěru, že je třeba vycházet z materiálního pojetí právního institutu doručování, jímž je, v souladu s jeho smyslem, především seznámení účastníků řízení s doručovanou písemností. V nyní posuzované věci je tedy klíčové to, zda stěžovatel písemnost vskutku fyzicky obdržel. Pokud ano, samotná skutečnost eventuálního pochybení správního orgánu při doručování by neměla zásadní vliv.
Znovu je třeba připomenout, že při doručování rozhodnutí žalovaného nebylo možné uvažovat o fikci doručení, neboť žalovaný měl povinnost doručit písemnost stěžovateli do datové schránky, o což se ani nepokusil. Zbývá tedy posoudit, zda (s ohledem na materiální pojetí doručování), lze aprobovat závěr krajského soudu, že se stěžovatel seznámil s rozhodnutím žalovaného dne 21. 2. 2014, resp. po vložení zásilky do jeho domovní schránky.
Nejvyšší správní soud se obdobnou situací zabýval již ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 4As 6/2013-28, v němž dospěl k závěru, že za situace, kdy z obsahu správního ani soudního spisu nevyplývá, že by si stěžovatel doručovanou písemnost (napadené rozhodnutí žalovaného) převzal, nelze závěr o doručení učinit ani v pouhé skutečnosti, že podle záznamu poštovního doručovatele byla zásilka po uplynutí úložní doby vhozena do poštovní schránky stěžovatele. Pokud totiž žalovaný nepostupoval procesně správným způsobem při doručování a nemohla se v důsledku toho uplatnit fikce doručení, leží důkazní břemeno ohledně skutečného doručení napadeného rozhodnutí na žalovaném. K obdobnému závěru ohledně doručení rozhodnutí, jež mělo být doručováno datovou schránkou a nesprávně bylo doručeno poštou a vhozeno do poštovní schránky žalobce, dospěl soud také v rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 7As 255/2014-36. V nyní posuzované věci jsou okolnosti, z nichž krajský soud dovodil materiální doručení rozhodnutí stěžovateli, prakticky totožné. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se v nyní posuzované věci odchýlit od svého dosavadního judikatorního přístupu; potvrzuje tedy, že z pouhého vhození rozhodnutí do schránky stěžovatele při (nesprávném) doručování poštou nelze současně dovodit, že se stěžovatel s doručovaným rozhodnutím skutečně seznámil. Závěr krajského soudu o materiálním doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli (dne 2. 2. 2014) proto neobstojí.
Úvaha o zneužití práva stěžovatelem na shora uvedeném závěru nic nemění. V prvé řadě je třeba pamatovat na to, že podle judikatury zdejšího soudu je zákaz zneužití práva v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňována nanejvýš restriktivně (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1As 70/2008-74). Navíc nelze přehlédnout, že posuzovaná věc spadá do oblasti správního trestání, jež je v některých ohledech specifická. To reflektoval Nejvyšší správní soud např. právě v již citovaném rozsudku, č. j. 4As 6/2013-28, kde uvedl, že „/na závěru o absenci doručení napadeného rozhodnutí nemůže nic změnit ani okolnost, že postup stěžovatele ve správním řízení lze hodnotit jako obstrukční. Zejména v řízení týkajícím se správního trestání zajisté není povinností účastníka (obviněného) všestranně správnímu orgánu vycházet vstříc a ulehčovat mu tak jeho postup směřující k vydání rozhodnutí. Naopak je jistě právem účastníka používat jakékoliv legální prostředky za účelem dosažení rozhodnutí pro něj příznivého, včetně případného zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek. Na druhou stranu správní orgán má k dispozici zákonem předvídané možnosti, jak takovému účelovému postupu obviněného čelit a dosáhnout včasného projednání přestupku (…). To, že obviněný důsledně využívá některé možnosti pro oddálení rozhodnutí ve věci, však nemůže zbavit správní orgán povinnosti postupovat důsledně v souladu se zákonem a konkrétně v případě doručování správního rozhodnutí ověřit, zda adresát nemá zřízenu datovou schránku“.
Z uvedeného závěru tedy jasně vyplývá, že ani zřízení datové schránky stěžovatelem v této fázi řízení by nemohlo nic změnit na výše uvedeném závěru, že žalovaný zanedbal svou povinnost před doručením rozhodnutí ověřit existenci datové schránky stěžovatele. Rozhodnutí proto se shora vyložených důvodů nemohlo být stěžovateli doručeno fikcí a z ničeho nelze dovodit, že by mu bylo dne 21. 2. 2014 doručeno v materiálním smyslu. Z citované judikatury je rovněž patrné, že v přestupkovém řízení se nemůže při zpochybňování procesního postupu obviněného z přestupku správní orgán dovolávat obecné povinnosti součinnosti účastníka správního řízení.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s.ř.s. v posuzované věci byl dán, neboť krajský soud posoudil otázku doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli nesprávně a nesprávně tak určil datum, od něhož běžela stěžovateli lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto zrušil kasační stížností napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s.ř.s.). V dalším řízení krajský soud znovu zváží, případně po doplnění dokazování, otázku včasnosti žaloby, vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s.ř.s.).
Zároveň rozhodne také o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s.ř.s.).
Krajský soud v Brně po tomto zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, nařídil ve věci jednání na den 8. 3. 2017. K tomuto jednání se dostavil zástupce žalobce i zástupce žalovaného.
Soudkyně seznámila obě strany sporu s Úředním záznamem, pořízeným dne 28. 4. 2014 referentem odboru dopravy MěÚ Uh. Hradiště, který uvedl, že dnešního dne (28. 4. 2014) v 11.00 hod. se dostavil ke správnímu orgánu pan M. G., narozený ……., trvale bytem ………, k nahlédnutí do spisu. Panu M. G. byla předána kopie Rozhodnutí KÚZLK č. j. KUZL-2767/2014 ze dne 7. 2. 2014“.
Po seznámení s tímto úředním záznamem zástupce žalobce uvedl, že skutečně s rozhodnutím žalovaného se žalobce seznámil dne 28. 4. 2014, kdy se dostavil nahlédnout do spisu k MěÚ Uh. Hradiště.
Zástupce žalovaného uvedl, že se domnívá, že by bylo nejlepší, kdyby se krajský soud mohl dostat k e-mailové korespondenci mezi žalobcem a panem S. Š. Pokud tomu tak není, žalovaný nemůže nabídnout žádný důkaz, který by zvrátil tvrzení žalobce o tom, že rozhodnutí žalovaného mu bylo doručeno teprve 28. 4. 2014.
V závěrečném návrhu zástupce žalobce pak uvedl, že navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného, jež je předmětem soudního přezkumu, bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal na to, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty ode dne spáchání přestupku.
Zástupce žalovaného závěrem u jednání soudu uvedl, že setrvává na svém stanovisku, které přednášel již dříve, byť je v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku. Nicméně žalovaný je si vědom toho, že právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu je Krajský soud v Brně vázán a žalovaný nemůže nabídnout žádný důkaz o tom, že by nebylo pravdou, že žalobce se seznámil s rozhodnutím žalovaného až dne 28. 4. 2014. Navrhoval však, aby s ohledem na chování žalobce, které žalovaný považuje za neslušné a nemravné, bylo využito ust. § 60 odst. 7 s.ř.s. a žalobci nebyly, i v případě, že by byl ve věci úspěšný, přiznány náklady řízení, buďto vůbec, nebo mu nebyly přiznány v plné výši. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 8As 41/2010. Uvedl, že neslušnost ze strany žalobce žalovaný spatřuje v tom, jak byla zřízena z jeho strany datová schránka.
Zástupce žalovaného uvedl, že pokud jde o otázku nákladů řízení, s názorem žalovaného nesouhlasí. Poukázal na to, že žalobce je občan bez právnického vzdělání, a to ho vedlo k tomu, že si vzal advokáta, aby za něho žalobu podal. Žalobce jako fyzická osoba nemá ze zákona povinnost zřídit si datovou schránku. Tuto si žalobce zřídil pro usnadnění komunikace mezi občanem a správním orgánem a rozhodně toto nemůže být hodnoceno správním orgánem jako neslušné nebo nemravné jednání.
Zhodnocení věci krajským soudem.
Žaloba žalobce je důvodná.
Krajský soud v Brně na tomto místě uvádí, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2014 nebylo doručeno žalobci zákonným způsobem, neboť bylo doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence, ač v době doručování rozhodnutí měl žalobce zřízenu datovou schránku. Nemohlo být tedy doručeno v tomto případě fikcí.
Krajský soud v Brně, jak uvedl výše, ve věci nařídil jednání, u něhož provedl důkaz Úředním záznamem ze dne 28. 4. 2014, a z něho vyplynulo, že tohoto dne se žalobce dostavil k MěÚ Uh. Hradiště, odbor dopravy, aby nahlédl do správního spisu a uvedeného dne, tedy 28. 4. 2014 byla žalobci předána kopie rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, č. j. KUZL-2767/2014 ze dne 7. 2. 2014.
U jednání Krajského soudu v Brně dne 8. 3. 2017 zástupce žalobce uvedl, že trvá na tom, že žalobce se s rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2014 seznámil teprve dne 28. 4. 2014, když se dostavil k nahlédnutí do spisu k MěÚ Uh. Hradiště.
Zástupce žalovaného u tohoto soudního jednání uvedl, že žalovaný nemůže nabídnout žádný důkaz o tom, že by nebylo pravdou, že se žalobce seznámil s rozhodnutím žalovaného až 28. 4. 2014.
Soud vzal za jednoznačně prokázáno, že s rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2014 se žalobce seznámil dne 28. 4. 2014, kdy mu byla kopie tohoto rozhodnutí předána. Nebylo prokázáno, že by se s rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2014 seznámil dříve.
Pokud jde o přestupkové jednání, které je žalobci kladeno za vinu, tohoto se měl žalobce dopustit dne 22. 3. 2013. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
Přestupkového jednání, které je kladeno žalobci za vinu, se tento měl tedy dopustit 22. 3. 2013 a v jednoroční prekluzivní lhůtě přestupkové jednání žalobce správními orgány projednáno nebylo, neboť teprve po uplynutí jednoroční lhůty, a to 28. 4. 2014 bylo rozhodnutí žalovaného žalobci doručeno tak, že toto rozhodnutí osobně převzal u správního orgánu I. stupně.
Vzhledem k této skutečnosti, v souladu s ust. § 78 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrací tomuto orgánu k dalšímu řízení, kdy je žalovaný vázán názorem krajského soudu vysloveného v tomto rozsudku, který je takový, že přestupkové jednání žalobce nebylo ve lhůtě před zánikem odpovědnosti za přestupek projednáno, tedy nebylo projednáno v jednoroční prekluzivní lhůtě, a proto bude na místě, aby přestupkové řízení vůči žalobci bylo zastaveno.
Pokud jde o otázku nákladů řízení, podle § 60 odst. 1 s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 60 odst. 7 s.ř.s. jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.
Soud se neztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že v případě rozhodování o nákladech řízení by mělo být užito ust. § 60 odst. 7 s.ř.s., kdy žalovaný pokládá jednání žalobce za neslušné a nemravné s ohledem na to, kdy si žalobce zřídil datovou schránku, aniž by o tom žalovaného informoval.
S tímto stanoviskem zástupce žalobce nesouhlasil, poukázal na to, že žalobce žádné obstrukce nečinil, náklady řízení byly důvodné, neboť žalobce je člověk bez právnického vzdělání a s ohledem na tuto skutečnost si netroufl sám na žalobu, a proto si vzal advokáta. Trval na tom, aby žalobci, v případě, že bude ve věci úspěšný, náklady řízení byly přiznány.
Soud se neztotožnil se stanoviskem žalovaného, že by v daném případě mělo být užito ust. § 60 odst. 7 s.ř.s. a má za to, že „klasicky“ je třeba postupovat dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy úspěšnému žalobci budou přiznány náklady, které důvodně vynaložil při ochraně svých práv. V daném případě bylo třeba zaplatit soudní poplatek z řízení před Krajským soudem v Brně dle poplatkového zákona ve výši 3.000 Kč a při podání kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, tj. celkem 8.000 Kč. Dále se jedná o náklady právního zastoupení advokátem JUDr. Tomášem Máchou, který tento vyčíslil následovně:
Jednání u Krajského soudu v Brně:
převzetí zastoupení a první porada,
sepsání a podání žaloby,
replika k vyjádření žalovaného,
nahlédnutí do spisu,
první jednání u KS v Brně,
druhé jednání u KS Brno a vynesení usnesení,
řízení u Nejvyššího správního soudu:
převzetí zastoupení a první porada,
sepis kasační stížnosti,
replika k vyjádření žalovaného, a poté
další jednání u Krajského soudu v Brně,
jednání u krajského soudu a vynesení rozsudku,
tedy celkem 10 úkonů právní pomoci po 3.100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 10x náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. celkem 34.000 Kč.
Soud zjistil kontrolou soudního spisu, že se skutečně jednalo v případě právního zástupce v dané věci o 10 úkonů právní pomoci, a tedy i 10x náhrada hotových výdajů, dále pak požadoval náhradu za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a to proto, že právní zástupce přijížděl celkem ke třem jednáním ke Krajskému soudu v Brně z Prahy, přičemž se jednalo cestu Praha – Brno a zpět, jedna cesta činí ztrátu času 2 hodiny 20 minut, tedy jedná se při jedné cestě o 5 započatých půlhodin. Celkem účtuje 4x jízdu Praha – Brno a zpět (jedna jízda k prostudování spisu), celkem 40 půl hodin krát 100 Kč, celkem tedy jde o částku 4.000 Kč a dále pak požadoval náhradu jízdného celkem za 4 jízdy Praha – Brno a zpět, 3x osobním automobilem …… (406 km krát 3) a 1x osobním automobilem ……, přičemž zaslal soudu kopie technických průkazů obou vozidel.
Soud vypočetl jízdné Praha – Brno a zpět, celkem vždy 406 km, a to 4x, při použití vozidla …… jízdné představuje (3x jízdné, celkem částku 7.452 Kč a jízdné vozidlem …… v jednom případě představuje jízdné 2.242 Kč, celkem tedy jízdné činí částku 9.694 Kč.
Toto vše je celkem 47.694 Kč, vše zvýšeno o 21% DPH, neboť zástupce založil do spisu doklad o tom, že je plátcem DPH, DPH ve výši 21% pak představuje částku 10.015 Kč (DPH je počítáno ze všech částek představující náklady řízení kromě zaplacených soudních poplatků). Celkem se tedy jedná o náklady řízení ve výši 65.709 Kč, kterou má povinnost žalovaný žalobci zaplatit.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 8. března 2017
JUDr. Jana Kubenová, v.r.
samosoudkyně