Číslo jednací: 49 Az 13/2016 – 40
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: V. L., nar. x, státní příslušnost Ukrajina, t. č. x, zastoupená JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2016, č. j. OAM-958/ZA-ZA04-P16-2015,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í
Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 22. 2. 2016, č. j. OAM-958/ZA-ZA04-P16-2015, nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle § 12, §13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně předně uvedla, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2, § 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12,
§ 14 a § 14a zákona o azylu.
V doplnění žaloby namítla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán vzal za rozhodující, že činnost pro politickou stranu Strana Regionů žalobkyně označila spíše za dobrovolnickou, kdy pomáhala s veřejnými výzkumy strany se zavedením ruštiny jako druhého úředního jazyka. Zcela však opomněl, že žalobkyně vykonávala tuto činnost jako registrovaná členka této strany, resp. že se svým členstvím
v politické straně hlásila k určitým politickým názorům a smýšlením, což je hlavním důvodem jejího pronásledování. Není pronásledována jen pro svoji činnost pro politickou stranu Strana Regionů, ale zejména z důvodu členství a hlášení se k této politické straně, protože zastává názory a cíle této strany. Pro posouzení, zda mohla být pronásledována za uplatňování politických práv, pak není vůbec rozhodující, zda v politické straně zastávala nějakou významnou funkci, neboť členové ultrapravicové strany Pravý sektor nerozlišují mezi úrovní politiky, ale zaměřují se proti komukoliv, kdo zastává proruské názory
a smýšlení, tím spíše, jestliže je nějak tyto osoby presentují veřejně (jako žalobkyně svojí činností). Rovněž uvedla, že původcem azylově relevantního pronásledování nemusí být nutně státní orgán, ale může jím být i strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu. V tomto směru provedl správní orgán nedostatečné šetření, neboť Pravý sektor je na Ukrajině stranou, která zásadním způsobem ovlivňuje politické dění v zemi, ač se ji současná státní moc snaží potlačit, neboť se obává svržení touto stranou. Na druhou stranu správní orgán vůbec nezjišťoval, nakolik současná státní moc bojuje a brání se vlivům a nátlakům jiných politických stran a hnutí a jak proti nim zasahuje a nakolik jsou tyto zásahy státní moci ospravedlnitelné a důvodné.
Z těchto důvodů navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyní popsané incidenty nelze co do intenzity a míry označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, které by závažným způsobem porušilo základní lidská práva žalobkyně a bylo důvodem k udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu. Žalobkyně se navíc neobrátila o pomoc na ukrajinské státní orgány. Bez jakýchkoliv objektivních důvodů nevyužila všechny možnosti, které jí právní systém její vlasti k ochraně jejích práv a zájmů umožňuje. Místo toho řešila situaci natolik radikálním způsobem, jakým bezesporu opuštění vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochrany v zahraničí, je. Žalobkyně sama uvedla, že na Ukrajině neměla žádné potíže se státními orgány své země, policií, a soudy. Nelze tak bez dalšího tvrdit, že by státní orgány Ukrajiny žalobkyni neposkytly v její situaci náležitou ochranu. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti:
Dne 18. 5. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, v níž uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny, ukrajinské národnosti a vyznává pravoslavnou církev - křesťanství. Je svobodná. Byla členkou Strany Regionů od února 2013. Dále je členkou strany UKROP - Ukrajinské sdružení patriotů (dále jen UKROP). Dosáhla vysokoškolského vzdělání v oboru učitel dějepisu, doučovala studenty.
Na Ukrajině žila do 27. 10. 2015 na adrese x. Matka žije na Ukrajině ve městě Č.. Otec žije v ČR na adrese x, a má zde trvalý pobyt. Ze své vlasti vycestovala letecky dne 27. 10. 2015. Na území ČR vstoupila dne 27. 10. 2015 s platným cestovním dokladem a schengenským turistickým vízem. Za svého pobytu v cizině spojení se zastupitelským úřadem své vlasti nenavázala a rovněž nikdy dříve o udělení mezinárodní ochrany nežádala. Do ČR přijela na opakovanou lékařskou prohlídku. Poprvé přijela v srpnu 2015, byla u několika lékařů a ti jí předepsali léčbu. Bylo velice těžké zjistit důvody jejího stavu. Proto jí předepsali další léčbu
a rozbory, aby vyloučili možné varianty. Lékaři jí řekli, že by ještě jednou měla podstoupit vyšetření. V létě po léčení a po skončení víza odjela domů. Pak nastaly události spojené
s politikou. Vše se tedy seběhlo tak, že měla tady v ČR podstoupit další prohlídky, což využila i k tomu, aby se doma vyhnula dalším politickým problémům. V červnu 2015 podala žádost o vstup do UKROPu. Na konci července se u nich měly konat volby, začala předvolební kampaň. A ona začala být pronásledovaná z důvodu svého politického přesvědčení. Nutili ji v UKROPu, aby dělala něco, co by členové dělat neměli. Bylo to vše z toho důvodu, že byla dříve členkou Strany Regionů. Dozvěděli se to členové Pravého sektoru a začali ji kvůli tomu pronásledovat. UKROP se později sblížil s Pravým sektorem a Pravý sektor ji začal předvolávat na tzv. pohovory, kde jí vyhrožovali. Jeden pohovor měla v září a druhý v říjnu. Nutili ji, aby změnila svou pozici, své stanovisko, říkali, že žije na Ukrajině a musí být ukrajinskou nacionalistkou. Jejich nacionalismus je ale velmi tvrdý až deviantní a vyhrožovali, že když nebude dělat to, co chtějí, bude v nebezpečí života. Jako členka Strany Regionů byla v jejich očích zrádcem, měla se očistit. Na poslední schůzce s Pravým sektorem jí řekli, že si s ní ještě povykládají, že má zůstat ve městě, že jí zavolají. Jestli za nimi nepřijde po dobrém, bude to po zlém. Zavolala jí matka a řekla, že lidé z Pravého sektoru byli u nich doma, ptali se, kde je, proč jim nebere telefon. Řekli, že jestli si změnila telefonní číslo, nebude jí to k ničemu, že mají všechny její osobní data, vše o ní vědí, není pro ně problém ji všude najít. Když byla ve Straně Regionů, tak tato strana prosazovala, aby ruština se stala na Ukrajině druhým oficiálním jazykem. A to je to, proti čemu Pravý sektor vystupuje. A žalobkyně právě toto ve Straně Regionů prosazovala. Ohrožení života také viděla v tom, že docházelo k tomu, že když byly mítinky na podporu ruského jazyka, byly napadány Pravým sektorem, bili jejich členy. Proto chtěli mít pod kontrolou i ji a má strach, že by proti ní něco podnikli. ČR je pro žalobkyni cílovou zemí. Jediné o čem nyní může přemýšlet je to, že v ČR žádá o pomoc, aby si zachránila svůj život a zdraví. K obavám v případě návratu do vlasti uvedla, že jí reálně hrozí nebezpečí života. V Pravém sektoru ji během pohovoru jen tak pohladili po tváři a říkali, že je škoda, že tak mladá dívka má tak špatné myšlenky. Byla to jasná výhrůžka. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že měla nějaké potíže s trávicím traktem. Byla ve stresu, a proto měla takové potíže. Když byla ve stresu, její stav se zhoršil. I lékař jí řekl, že to je vše ze stresu. Kvůli tomu byla i v Mariánských Lázních. Když se její zdravotní stav zhoršuje, má i potíže s pletí, má vyrážku. Ukrajinští lékaři nemohli zjistiti důvod. Také jí doporučovali klid, nestresovat se, pít kyselku. Když ji Pravý sektor pronásledoval, její zdravotní stav se opět zhoršil, byla ve stresu.
V průběhu pohovoru žalobkyně vypověděla, že na Ukrajině žila ve městě Č. se svojí maminkou. Žádá o udělení mezinárodní ochrany z důvodu pronásledování kvůli své politické činnosti. Upřesnila, že nešlo vyloženě o politickou činnost. Zúčastnila se dobrovolnické činnosti, ale teď představuje nebezpečí pro ty organizace, které ji pronásledují. Ty síly, které ji pronásledují, považují její činnost za nebezpečnou pro Ukrajinu. Do činnosti Strany Regionů se zapojovala následovně: jednou z hlavních otázek, kterou chtěla prosadit tato strana, bylo poskytnutí ruskému jazyku status druhého úředního jazyka na Ukrajině a právě v souvislosti s tím se účastnila dotazování veřejnosti, zda někdo podporuje či ne, aby byla ruština druhým úředním jazykem. Sbírala podpisy lidí, kteří to podporovali a jezdila do různých částí města Č., ale i obcí jejich oblasti, protože je to pro ně aktuální otázka, jelikož většina obyvatel mluví rusky. Tuto činnost nepovažovala jen za politickou, protože působila více jako dobrovolnice. Žalobkyně uvedla, že jelikož se zúčastnila zakládajícího sjezdu strany UKROP v jejich oblasti a měla mandát tohoto sjezdu, tak se považuje za členku strany. Na dotaz, jak se konkrétně zapojovala do činnosti UKROPu, uvedla, že když v létě 2015 v jejich městě probíhaly dodatečné volby poslance nejvyšší rady Ukrajiny, tak se zúčastnila agitace ve prospěch strany UKROP. Když ty volby skončily, tak kontakty se stranickými kolegy byly na nějakou dobu ukončeny, ale poté, když nadcházely volby primátora města Č., tak jí volali ze strany UKROP
a říkali, že když je členkou, tak se musí zapojovat do veškerých činností, které strana provádí, takže ji skoro nutili. V tu chvíli jí řekli, že bude delegátkou tohoto sjezdu, a když hlasovala, tak jí řekli, že už je členkou, a že od té doby musí plnit všechny zásady
a povinnosti, které bude dostávat od vedení. Dále uvedla, že ve chvíli, když na Ukrajině došlo ke státnímu převratu a Strana Regionů byla svržena, tak začali dělat represálie proti všem, kdo byli spojeni s touto stranou. Nejprve to bylo v politických kruzích, ale poté to bylo i na úrovni, kde byla ona. Když měla zkouškové období, tak za ní přišli lidé, kteří začali říkat, že je strašná ostuda pro mladou dívku, že podporuje Stranu Regionů, stranu, která už patří do minulosti, a proto, že se musí rozhodnout, ukončit styky s touto stranou
a dívat se do budoucnosti. A pak se začaly dít hrozné věci, lidé byli fyzicky napadáni, například lidé, kteří podporovali ruský jazyk, začali být napadáni ze strany pravicových sil a v té chvíli měla strach o svoji budoucnost, a proto, aby ji tito lidé nechali v klidu, rozhodla se, že pokud se zapojí do jiné strany, například UKROPu, tak udělá tlustou čáru za minulostí se Stranou Regionů. Proto vstoupila do této strany. Při pohovoru byli dva muži, vypadali dost výhružně a ptali se jí na to, čím se zabývala ve Straně Regionů, jaké jsou její názory a tak dále. Nutili ji k tomu, že s nimi musí mluvit jenom ukrajinsky. Na dotaz, zda se obrátila o pomoc na polici, státní orgány v souvislosti s vyhrožováním, odpověděla, že v tu chvíli neměla žádné důkazy, které by mohla použít při podání trestního oznámení na policii, takže proto se na nikoho neobracela. Kromě toho, nemohla to udělat z toho důvodu, že strana UKROP se v podstatě nachází ve stavu boje proti existující státní moci na Ukrajině, a to je také důvod k tomu, aby policie přinejmenším neudělala v podstatě nic proto, aby ji nějakým způsobem ochránila. Naposledy jí osobně vyhrožovali během poslední schůzky na začátku října. Během této schůzky se jeden z mužů dotkl jejího obličeje a řekl, že není správné, když tak mladá a krásná holka zastává nesprávné názory,
a že na tom něco musí změnit. Sdělila, že poté, když už byla v listopadu 2015 v ČR, tak jí zavolala maminka a řekla, že za ní přišli tito lidé a ptali se, proč neodpovídá na jejich dotazy, a řekli, že ji nic nezachrání před tím, že bude muset nést odpovědnost za svoje činy, dokonce i maminka. Její matce řekli, že bude potrestána za to, že žalobkyni třeba pomáhá se skrývat a neposkytuje jim pravdivé informace o tom, kde je a co dělá. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že když byla v lázních, tak lékař, který ji ošetřoval, jí sdělil, že veškeré potíže, které má, třeba s trávicím systémem, s kůží, tak vše souvisí se stresem. Proto jí doporučil, aby udělala vše, aby se uklidnila, aby situace kolem ní byla co nejklidnější. A pokud k tomu dojde, tak ty potíže dle žadatelčina lékaře pominou.
Dne 22. 2. 2016 rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně se o pomoc na orgány státní ukrajinské moci neobrátila. Tvrzení, že v tu chvíli neměla žádné důkazy, které by mohla použít při podání trestního oznámení na policii, takže proto se na nikoho neobracela, nemůže správní orgán v tomto směru rozhodně považovat za dostatečně relevantní, stejně tak jako její tvrzení, že se na státní orgány nemohla obrátit také z toho důvodu, že strana UKROP, jíž je členkou, se
v podstatě nachází ve stavu boje proti existující státní moci na Ukrajině, a že rovněž byla ve Straně Regionů, která je teď taky proti současné státní moci, což je důvod k tomu, aby policie přinejmenším neudělala v podstatě nic proto, aby ji nějakým způsobem ochránila, takže nemělo smysl se na policii obracet. Bez jakýchkoliv objektivních důvodů nevyužila všechny možnosti, které jí právní systém její vlasti k ochraně jejích práv a zájmů umožňuje. Místo toho řešila situaci natolik radikálním způsobem, jakým bezesporu opuštění vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu v zahraničí je. Žalobkyně sama uvedla, že na Ukrajině neměla žádné potíže se státními orgány své země, policií, a soudy. Nelze tak bez dalšího tvrdit, že by státní orgány Ukrajiny žalobkyni neposkytly v její situaci náležitou ochranu.
Rovněž uvedl, že žalobkyní popsané incidenty, kterým měla být vystavena kvůli svému členství ve stranách Strana Regionů a UKROP, konkrétně incident, kdy za ní během zkouškového období přišli lidé, kteří začali říkat, že je strašná ostuda pro mladou dívku, že podporuje Stranu Regionů, dále telefonáty a úkolování stranou UKROP, dva tzv. pohovory s představiteli Pravého sektoru, během nichž bylo žalobkyni dle jejího názoru vyhrožováno a jeden z mužů se během rozhovoru dotkl jejího obličeje a řekl, že není správné, když tak mladá a krásná holka zastává nesprávné názory, a konečně i sdělení její matky, že za ní přišli tito lidé a ptali se, proč žalobkyně neodpovídá na jejich dotazy, a řekli, že ji nic nezachrání před tím, že bude muset nést odpovědnost za svoje činy, potažmo vůbec nic
z toho, co během správního řízení uvedla, nelze co do intenzity a míry označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, které by závažným způsobem porušilo její základní lidská práva a bylo důvodem k udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu.
K otázce humanitárního azylu uvedl, že zabýval zejména rodinnou, sociální
a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu a aniž by jakkoliv snižoval závažnost zdravotního stavu žalobkyně, neshledal, že by čelila jakýmkoliv závažným zdravotním problémům, vyžadujícím speciální lékařskou péči či medikaci, která by jí nemohla být poskytnuta v zemi jejího původu, a které by se hypoteticky daly považovat za zvláštního zřetele hodný důvod podle § 14 zákona o azylu. Konečně, jak sama žalobkyně uvedla, se svými zdravotními potížemi s trávicím traktem
a vyrážkou se léčila již na Ukrajině.
Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu (§ 75 odst. 2
s. ř. s. a Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne
26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, nebyl do českého právního řádu promítnut, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula. Jelikož je požadavek čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU dostatečně určitý, je nutno mu přiznat vertikální přímý účinek
a projednávané věci jej aplikovat i při absenci odpovídající vnitrostátní právní úpravy (srovnej rozsudky Evropského soudního dvora C-26/62 Van Gend en Loos v. Nederlandse Aministratie der Belastigen, C-9/70 Franz Grad v. Finanzamt Traunstein nebo C-41/74 Van Duyn v. Home Office).
Žalobkyně předně uvedla, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2 a § 3 správního řádu a § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu zákona o azylu, tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobkyně nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobkyně uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá.
V doplnění žaloby žalobkyně namítla, že splňuje podmínky pro udělení azylu nebo alespoň doplňkové ochrany, a to z důvodu pronásledování členy Pravého sektoru. Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Úvodem soud připomíná, že aby mohl být nestátní subjekt
(v tomto případě politická strana) pokládán za původce pronásledování, resp. hrozící vážné újmy, je v souladu s § 2 odst. 6 zákona o azylu nutno prokázat, že „stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. V projednávané věci však tato podmínka splněna není. Pokud jde o obecnou schopnost státních orgánů Ukrajiny ochránit žalobkyni, pak ze zpráv shromážděných žalovaným (ani z dalších informací o zemi původu známým soudu z jeho úřední činnosti) nevyplývá, že by případná snaha žalobkyně hledat ochranu
u ukrajinských státních orgánů byla a priori neúspěšnou. Tvrzení žalobkyně, že nemožnost této ochrany vyplývá z toho, že jak Strana Regionů, tak UKROP, jsou v opozici proti stávající vládě, je pouze spekulativní. K tomu soud dodává, že tato argumentace je částečně i nelogická, jelikož pokud je UKROP v opozici proti státní moci, pak lze spíše čekat kladný přístup státu k osobě, která tvrdí, že je proti své vůli nucena k účasti na aktivitách této strany. Pokud jde o osobní situaci žalobkyně, ta se o pomoc na ukrajinské státní orgány vůbec neobrátila a nelze tedy (za situace, kdy není důvodu se domnívat, že by státní orgány Ukrajiny obecně nebyly schopny žalobkyni pomoci) předjímat, zda by se jí pomoci dostalo či nikoliv. Lze tak shrnout, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla na Ukrajině vystavena pronásledování nebo, že by jí v případě návratu hrozilo nebezpečí vážné újmy.
Úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne
22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný uvedl, že zdravotní obtíže žalobkyně jsou v zemi původu léčitelné a navíc nejsou dostatečně závažné, aby byly důvodem pro udělení humanitárního azylu. Tuto úvahu považuje soud za racionální, je podepřena obsahem správního spisu a ztotožňuje se s ní.
Žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobkyně určil soud ve výši 12.342,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a účast na jednání před soudem – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 2.142,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 31. března 2017
Olga Stránská, v. r.
samosoudkyně
Za správnost:
Božena Kouřimová