30 A 34/2016 - 44
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobkyně: D. B., státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2016, č. j. MV-154406-4/SO-2015,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
/včetně shrnutí průběhu správního řízení/
Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo vnitra“),
ze dne 20. 8. 2015, č. j. OAM-12488-5/TP-2015 (MV-117509-1/OAM-2015). Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podané dle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců.
Žalobkyně podala dne 21. 7. 2015 žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra přitom z informačního systému cizinců zjistilo, že žalobkyně na území České republiky pobývala od 2. 10. 2008 do 1. 10. 2010 na základě povolení k dlouhodobému pobytu (za účelem podnikání „výkonný manažer - účast v právnické osobě“), které jí bylo posléze prodlouženo do 1. 10. 2012.
Dne 14. 9. 2012, tedy ještě v době platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
a ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, žalobkyně podala žádost o prodloužení doby platnosti posledně uvedeného povolení k dlouhodobému pobytu (za účelem podnikání). Řízení o této žádosti bylo u ministerstva vnitra vedeno pod sp. zn. OAM-58557/DP-2012 a usnesením ze dne 22. 11. 2012, č. j. OAM-58557-13/DP-2012, bylo zastaveno (z důvodu nedoložení všech požadovaných náležitostí žádosti), přičemž
po zamítnutí odvolání toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 2. 2015.
Dne 29. 10. 2012, tedy již v době tzv. fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, jehož platnost uplynula dne 1. 10. 2012 – viz výše, podala žalobkyně další žádost, a sice žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu (za účelem zaměstnání). Řízení o této žádosti bylo vedeno pod sp. zn. OAM-67715/DP-2012, přičemž o této žádosti nebylo do doby vydání žalobou napadeného rozhodnutí pravomocně rozhodnuto.
Ministerstvo vnitra přitom dospělo k závěru, že v případě žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (vedeného pod sp. zn. OAM-67715/DP-2012), která byla podána již v době fikce pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (založené podanou žádostí o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání), se již další fikce neuplatní. Pokud tedy pravomocně skončilo řízení o „první“ žádosti žalobkyně, na kterou byla fikce uplatněna, končí tím i její oprávněný pobyt na území, i když řízení o „druhé“ žádosti, podané v době fikce pobytu vzniklé na základě „první“ žádosti, ještě nebylo pravomocně skončeno.
Ministerstvo vnitra proto usnesením ze dne 20. 8. 2015, č. j. OAM-12488-5/TP-2015 (MV-117509-1/OAM-2015), řízení o žádosti žalobkyně zastavilo, neboť žalobkyně podala žádost, ač k tomu nebyla oprávněna. Žalobkyně se proti tomuto usnesení bránila odvoláním, které žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 1. 2016, č. j. MV-154406-4/SO-2015, jako nedůvodné zamítla a prvostupňové rozhodnutí ministerstva vnitra potvrdila.
II. Obsah žaloby
Žalobkyně v podané žalobě nesouhlasila se závěry správních orgánů, že by nebyla oprávněna k podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území, naopak
se domnívala, že svou žádost ze dne 21. 7. 2015 o vydání povolení k trvalému pobytu byla v souladu s ustanovením § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců oprávněna podat. Žalobkyně namítala, že v době podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu pobývala a stále pobývá na území České republiky v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to na základě toho, že v době platnosti svého dosavadního dlouhodobého pobytu
za účelem podnikání podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Žalobkyně měla za to, že ze znění § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že po dobu řízení o žádosti je dlouhodobý pobyt cizince platný se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými bez omezení. To tedy znamená, že po dobu tohoto pobytu, nesprávně v praxi označovaného jako „fikce pobytového oprávnění“, může cizinec podat žádost o dlouhodobý pobyt za jiným účelem podle § 45 zákona o pobytu cizinců a po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení původního pobytového oprávnění pak nadále pobývá na území oprávněně podle § 47 odst. 2 téhož zákona v souvislosti s probíhajícím řízením o žádosti dlouhodobý pobyt za jiným účelem.
Dle názoru žalobkyně tak správní orgány obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení
§ 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, což vyplývá mj. i z toho, že v souvislosti s tímto zákonným ustanovením správní orgány používají zcela bezdůvodně zavádějící pojem „fikce platnosti původního či dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu“. Ustanovení § 47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců však pouze znamená, že za splnění určitých podmínek platnost pobytu není omezena dobou uvedenou v průkazu cizince, ale dobou, po kterou trvá řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu nebo jeho prodloužení. Jedná se tedy
o stále stejný povolený dlouhodobý pobyt, avšak se změněnou platností – v praxi nesprávně správními orgány označovanou jako tzv. fikce pobytového oprávnění. Nejedná se totiž
o nějaký jiný dlouhodobý pobyt s odlišnými právy a povinnostmi cizince, který by bylo možno označovat jako „fikci“ odlišnou od „skutečného“ pobytu. Jedná se o stále stejný pobyt, během něhož má cizinec stále stejná práva a povinnosti. To (zjednodušeně řečeno) znamená, že dle názoru žalobkyně se nejen na základě její první žádosti ze dne 14. 9. 2012, ale
i na základě její druhé žádosti ze dne 29. 10. 2012 považuje povolení předchozího dlouhodobého pobytu žalobkyně za platné (byť jeho platnost byla omezena do 1. 10. 2012). A protože o druhé z podaných žádostí nebylo pravomocně rozhodnuto, je třeba vycházet z toho, že zde žalobkyně měla povolen pobyt, a tedy žalovaná, resp. prvostupňové ministerstvo vnitra nebylo oprávněno řízení o takto podané žádosti zastavit.
Jedině takto předestřený výklad § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců dle názoru žalobkyně odpovídá čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je v souladu se zásadou in dubio pro reo a může eliminovat absurdní a pro cizince nespravedlivé situace.
S ohledem na vše výše uvedené proto žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované, jakož i jemu předcházející prvostupňové usnesení ministerstva vnitra, zrušil a věc vrátil žalované k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření žalované
Žalovaná ve svém vyjádření pouze stručně shrnula procesní vývoj věci s tím,
že námitky uplatněné v podané žalobě pokládala za nedůvodné. Žalovaná v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál a uvedla, že žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost žalobou napadeného rozhodnutí zpochybnila. Nad rámec uvedeného žalovaná upozornila, že z předložené kopie cestovního dokladu č. ... bylo zjištěno, že žalobkyni byl vydán výjezdní příkaz č. ... s platností od 26. 5. 2015 do 24. 7. 2015. V případě žalobkyně tedy bylo zjištěno, že v době platnosti výjezdního příkazu podala dne 21. 7. 2015 žádost o povolení k trvalému pobytu
na území. Žalovaná tedy zastávala názor, že v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců žalobkyně prokazatelně pobývala na území
na základě výjezdního příkazu, a tedy nebyla oprávněna podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky ani podle ustanovení § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná proto navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci krajským soudem
Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou. Dle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž o věci samé rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaná s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovily svůj souhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
V posuzované věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti daného případu, sporná je mezi nimi „toliko“ otázka právní týkající se výkladu ustanovení § 47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, systematicky zařazeného v rámci hlavy III - Přechodný pobyt na území), dílu 4 - Přechodný pobyt na území
na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému pobytu), oddílu 3 - Přechodný pobyt na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1 (tj. nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů - pozn. krajského soudu), považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno krajským soudem).
Z obsahu citovaného ustanovení i z jeho systematického zařazení v rámci zákona
o pobytu cizinců je zřejmé, že jeho účelem bylo zajistit určitou plynulost a kontinuitu přechodného pobytu cizince, a to do doby, než bude vyřízena jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. Za tímto účelem tedy uvedené ustanovení stanovilo tzv. fikci legálního pobytu žadatele (byť se tomuto označení žalobkyně brání) do doby rozhodnutí
o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu u žadatele, který na území pobývá na základě víza k pobytu nad 90 dní. Judikatura správních soudů přitom dovodila (k tomu shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 96/2011-73, dostupný na www.nssoud.cz), že se předmětné ustanovení analogicky uplatní i v případě žadatele, který na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, což byl i případ žalobkyně.
Jak je patrné již z rekapitulace popsané shora, žalobkyně na území České republiky pobývala právě na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 1. 10. 2012, kdy
si ještě před uplynutím platnosti tohoto pobytu požádala o jeho prodloužení, a tedy zcela v souladu s judikaturou správních soudů a ustanovením § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jí tímto byla založena fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu i po 1. 10. 2012, kdy doba platnosti jejího pobytového oprávnění uplynula. O uplynutí doby platnosti dosavadního dlouhodobého pobytu přitom není pochyb, stejně jako není pochyb o uplatnění tzv. fikce, dle které se předmětné pobytové oprávnění považovalo za platné až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti žalobkyně ze dne 14. 9. 2012. Rozhodnutí o této žádosti nabylo právní moci dne 27. 2. 2015, a až do tohoto data se tedy pobyt žalobkyně považoval
za platný.
Jinými slovy, uplatnila-li se zde zákonem předvídaná pobytová fikce, avšak žalobkyně v podané žalobě namítá, že se o fikci nejedná, nelze žalobkyni v tomto ohledu přisvědčit. V případě fikce platí, že určitá (fingovaná) skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických či jiných důvodů přihlíží, jako by existovala, což je zjevně i případ ustanovení
§ 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jakkoli doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, resp. dlouhodobého pobytu, uplynula (zde se tak stalo dnem 1. 10. 2012), má se předmětné vízum, resp. pobyt, za platný až do doby pravomocného rozhodnutí o žádosti o prodloužení platnosti (původního) povolení k dlouhodobému pobytu nebo o vydání (nového) povolení k pobytu
za jiným účelem, byla-li žádost podána ve lhůtách dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (tj. nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, resp. povolení k dlouhodobému pobytu).
Pro posuzovanou věc je ovšem podstatnější, zda zmíněná pobytová fikce založená v případě žalobkyně její žádostí ze dne 14. 9. 2012 skončila dne 27. 2. 2015, anebo zda trvala dále, a to v důsledku další podané žádosti žalobkyně ze dne 29. 10. 2012, kdy tato posléze uvedená žádost byla podána v době, kdy již původní pobytové oprávnění žalobkyni nesvědčilo (jeho platnost uplynula dne 1. 10. 2012 a žalobkyně zde pobývala právě na základě tzv. fikce legálního pobytu podle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Za této situace přitom její další žádost nemohla založit další fikci jejího legálního pobytu, což bylo opakovaně potvrzeno judikaturou správních soudů navazující na v tomto ohledu přelomové rozhodnutí,
a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 - 32, dostupný na www.nssoud.cz, od jehož závěrů se krajský soud neshledal důvod odchýlit ani v nyní souzené věci.
V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „tzv. fikce oprávněného pobytu podle § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se vztahuje výlučně na případy, kdy žadatel podá žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu před uplynutím doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Tato fikce je tedy spojena jen s případy, kdy žadateli již byl pobyt na území České republiky povolen
na základě víza k pobytu nad 90 dnů a ve stanovené době si žadatel požádá o povolení
k dlouhodobému pobytu“. Fikce povoleného pobytu podle tohoto ustanovení pak naopak „nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu
(popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci již svědčí jen fikce pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky“. Opačný závěr by totiž vedl „ke zcela absurdním důsledkům, kdy by na základě opakovaného a účelového podávání žádostí docházelo k nikdy nekončícímu řetězení fikcí povoleného pobytu podle § 47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců“.
Z výše citovaných závěrů je tedy zřejmé, že žalobkyni mohla tzv. fikci pobytu podle
§ 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců založit pouze první žádost ze dne 14. 9. 2012. Další žádost ze dne 29. 10. 2012 již další fikci založit nemohla; pobytová fikce – založená žádostí ze dne 14. 9. 2012 – tedy skončila dne 27. 2. 2015, přičemž další žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu byla podána až dne 21. 7. 2015.
Tento závěr vycházející ze shora přijatého výkladu ustanovení § 47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců krajský soud pokládá za rozumný a odpovídající nejen textu zákona
o pobytu cizinců, ale i jeho smyslu a účelu, který nevybočuje ani z mantinelů ústavnosti
či jakési širší spravedlnosti, jak se žalobkyně pokoušela naznačit v podané žalobě. Žalobkyní podporovaný výklad by naopak znamenal možnost účelového podávání opakovaných žádostí, což by ve výsledku vedlo k prodlužování pobytu cizinců na území České republiky na základě nikdy nekončícího řetězení pobytových fikcí, o kterém ve výše citovaném rozsudku hovořil již Nejvyšší správní soud. Pokud pak žalobkyně odkazovala na zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), je nutno konstatovat, že se jedná o zásadu aplikovanou primárně v právu trestním, nikoli správním; nehledě na to, že v daném případě pro tuto zásadu, resp. zásadu in dubio mitius (v případě pochybností postupovat mírněji) není vůbec dán prostor. Nejenže zde není žádný obviněný, ale dle názoru krajského soudu zde nejsou ani žádné relevantní pochybnosti o výkladu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se tzv. fikce oprávněného pobytu vztahuje výlučně na případy, kdy je žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podána před uplynutím doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů.
Lze proto uzavřít, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, pokud zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila prvostupňové usnesení ministerstva vnitra o zastavení řízení vycházející v souladu s ustanovením § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců z toho,
že žalobkyně v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu již nebyla k podání této žádosti oprávněna.
V. Závěr a náklady řízení
Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobkyně, která neměla ve věci úspěch, nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly, a proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení
o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,
má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 22. června 2017
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu