[OBRÁZEK]Číslo jednací: 3A 87/2013 - 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce:
Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 18. 7. 2013, č. j. UOOU-
00671/13-61,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět sporu

 Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 18. 7. 2013,
č. j. UOOU-00671/13-61, zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 5. 2013, č. j. UOOU-00671/13-54. Žalovaný tímto rozhodnutím uložil žalobci
dle § 45 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), pokutu ve výši 30 000 Kč za spáchání správního
deliktu dle § 45 odst. 1 písm. h) téhož zákona a dále povinnost nahradit náklady řízení. Žalobce
se uvedeného správního deliktu dopustil porušením povinnosti v § 13 odst. 1 téhož zákona tím,
že v souvislosti se zpracováním osobních údajů v Schengenském informačním systému (dále jen
„SIS“) Policií České republiky (dále též „policie“) neevidoval při nahlížení do SIS konkrétní
zákonný důvod lustrace osob prováděné v tomto systému v návaznosti na prokazování
totožnosti dle § 63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „policejní zákon“).

pokračování 2 3A 87/2013

 Předseda k rozkladu předně uvedl, že vzhledem k absenci právní subjektivity Policie
České republiky bylo nutné za subjekt správního deliktu považovat Českou republiku
zastoupenou Ministerstvem vnitra (§ 45 zákona o ochraně osobních údajů ve spojení
s § 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích). Uvedený závěr přitom doložil odkazem na soudní judikaturu.

 Předseda dále ve věci předestřel, že smyslem § 13 zákona o ochraně osobních údajů
je zajištění takové úrovně aplikace opatření v rámci příslušného zpracování osobních údajů, aby
zejména nemohlo dojít k neoprávněnému přístupu k osobním údajům, přičemž přirozenou
součástí jsou i povinnosti dle § 13 odst. 3 písm. b) a § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně
osobních údajů. Důvody zpřístupnění osobních údajů přitom musí korespondovat s právním
titulem opravňujícím konkrétní osobu získat požadované informace a s ohledem na právní titul
je nutno posuzovat i příslušná rizika. Pokud je tímto právním titulem § 63 policejního zákona,
který taxativně uvádí více odlišných důvodů, je povinností při zabezpečení osobních údajů zjistit,
jaký z těchto důvodu nastal a jeho aplikaci pro účely zpětné kontroly přiměřeně dokumentovat
(citací konkrétního ustanovení nebo slovním popisem). Předseda rovněž odkázal na své
rozhodnutí ze dne 26. 3. 2013, č. j. INSP1-7452/11-44, kterým potvrdil závěry kontrolního
protokolu; tím bylo zjištěno, že nebyl při lustraci v SIS evidován konkrétní důvod dle § 63
policejního zákona, ačkoli policista má oprávnění k prokázání totožnosti jen na základě důvodů
uvedených v tomto ustanovení. Předseda přitom shledal uvádění poznámky „kontrola osoby“
nebo „KO“ s ohledem na § 63 policejního zákona za velmi vágní a nedostačující, a proto z ní
nebylo možné řádně prověřit míru oprávněnosti lustrací v SIS.

 Předseda rovněž konstatoval, že řízení o správním deliktu je třeba z procesního hlediska
odlišovat od kontroly. Nicméně i kontrolní protokol obsahoval právní kvalifikaci. Ačkoli vlastní
lustraci je možné formálně oddělit od procesu prokazování totožnosti lustrované osoby, fakticky
jsou tyto procesy neoddělitelné. Není totiž dost dobře možné zjistit data o určité osobě
v jakémkoli informačním systému, pokud není jasná její identita. Předseda sice připustil,
že lustrace může být prováděna i v rámci jiných procesů či při plnění jiných úkolů, ale předmětné
řízení se těchto forem lustrací nijak netýkalo. Řízení ani nezohledňovala situace, kdy je policií
prověřována totožnost osoby, aniž by prověřování vyústilo do lustrace v SIS.

 Předseda se sice ztotožnil s žalobcem, že § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně osobních
údajů neukládá správci výslovně povinnost zaznamenat konkrétní právní titul pro využití
osobních údajů, ale ukládá mu zaznamenat důvod zpracování a tedy i využití osobních údajů.
Důvod kontroly tedy může být vyjádřen buď odkazem na jedno z konkrétních ustanovení § 63
odst. 2 policejního zákona, případně je možné ho vyjádřit slovním popisem. Nehledě na zvolený
způsob pak bude možné jednání příslušného policisty konkrétněji prověřit, což zejména zajistí
i prevenci dodržování § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Pokud žalobce uvedl, že lustrace
nejsou ve smyslu § 109 policejního zákona zaznamenávány, o to více je zjevná hodnota uvedení
konkrétního důvodu lustrace, což je jediný podklad k prověření jednání policisty.

 Závěrem předseda podotkl, že rozhodně nehodlá popírat význam SIS, ale provozování
takového systému nepochybně vyžaduje i odpovídající stupeň zabezpečení proti neoprávněným
přístupům, kterého ale nebylo dosaženo. Ztotožnil se s žalobcem, že systémové využívání SIS
sice opravdu zaručuje naplnění jeho účelu, ale řízením bylo zjištěno systémové pochybení při
zajištění bezpečnosti osobních údajů. Závěry schengenské evaluace shledal zcela irelevantní.
Vzhledem k evidentnímu porušení zákonné povinnosti pak považuje za nedůvodné námitky
žalobce proti úhradě nákladů správního řízení.

pokračování 3 3A 87/2013

II.

Obsah žaloby a související vyjádření

 Žalobou podanou dne 12. 8. 2013 napadl žalobce prvostupňové rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 5. 2013, č. j. UOOU-00671/13-54. Žalobce prohlašuje, že policie neporušila povinnost
stanovenou v § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a proto se nemohla dopustit
správního deliktu dle § 45 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Policie totiž uvedenou povinnost plnila
přijetím a prováděním opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů. Policie
rovněž doložila důvod dotazu u všech požadovaných přístupů k osobním údajům, které
požadoval žalovaný při kontrole. Žalobce přitom považuje za prokázané, že policie při své
činnosti spočívající ve využívání osobních údajů v SIS evidovala při nahlížení do SIS konkrétní
důvod lustrace osob v SIS.

 Žalobce poukazuje na to, že žalovaný zaměňuje prokazování totožnosti a provádění
lustrace v informačních systémech, rovněž i důvod lustrace a důvod pro prokazování totožnosti,
což vedlo k závěru o porušení povinnosti policií. Prokazování totožnosti a lustrace jsou dva
relativně nezávislé procesy. Prokazování totožnosti je upraveno § 63 policejního zákona a jeho
účelem je získání informace o identitě osoby. V rámci prokazování totožnosti může být
prováděna i lustrace v informačních systémech (získávání dalších informací u prověřované
osoby), ale lustrace může být prováděna i v rámci jiných procesů. Interní úprava lustrace
v informačních systémech vychází z povinností policie daných zákonem o ochraně osobních
údajů.

 Žalobce dále uvádí, že policie pořizuje elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit,
kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Při lustraci
za účelem prokazování totožnosti je policií jako důvod zpřístupnění údajů uváděno zpravidla KO
nebo Kontrola osoby a vedle toho jsou zaznamenávány další požadované údaje (např. kdy, kým a
pro koho byl přístup proveden). Jsou tak zaznamenány údaje, které umožňují ověřit, z jakého
důvodu byly osobní údaje zpřístupněny, a zajišťují provedení další kontroly, zda prokazování
totožnosti mohlo skutečně proběhnout. Toto ověření se provádí kontrolní činností na útvaru
policie, na němž je zařazen lustrující.

 Žalobce konstatuje, že policie u všech kontrolovaných dotazů důvody provedení lustrace
doložila a v žádném z kontrolovaných případů nebylo zjištěno, že by nebyl pro provedení lustrace
dán důvod. Policie proto neporušila žádnou zákonnou povinnost. Zákon o ochraně osobních
údajů přitom neukládá zaznamenávat konkrétní ustanovení zákona, které bylo titulem pro využití
údajů, ale ukládá mu zaznamenávat důvod zpracování osobních údajů. Pokud by měla policie
postupovat podle názoru žalovaného, splnila by svoji povinnost, pokud by uvedla do účelu
dotazu § 60, příp. § 79 policejního zákona. Žalobce se ale domnívá, že pokud by zákonodárce
chtěl, aby bylo uváděno zákonné ustanovení, které opravňuje k využití osobních údajů, zcela
zřejmě by použil jinou formulaci. Uvedení zákonného ustanovení je sice předpokladem pro
oprávněné zpracování osobních údajů, ale nemusí být v konkrétním případě tím nejlepším
vyjádřením skutečného důvodu, pro který byly osobních údaje využity. Pokud je v účelu dotazu
uváděna konkrétní činnost, umožňuje to cílené zaměření kontroly na využití osobních údajů.
Žalobce proto považuje uvedení důvodu v tomto smyslu za zcela postačující.

 Žalobce k tomu doplňuje, že při plnění povinnosti dle § 13 odst. 4 písm. c) zákona
o ochraně osobních údajů je oprávněný požadavek, aby byl uváděn co nejkonkrétněji důvod
lustrace. Oproti tomu žalovaným požadované uvedení důvodu prokazování totožnosti, kterým
by měla být dalším způsobem ověřena oprávněnost dotazu, současnému stavu nijak nepřispěje

pokračování 4 3A 87/2013

a zaznamenávání konkrétního důvodu je pro prokazování totožnosti jako důvodu pro lustraci
v informačních systémech nadbytečné. Na příkladech pak žalobce uvádí, že uvádění pravosti
důvodu pro lustraci v informačních systémech je fakticky neověřitelné.

 Žalobce rovněž osvětluje smysl a účel SIS, resp. SIS II jako společně sdíleného
mezinárodního pátracího systému, jehož účelem je chránit pořádek a veřejnou bezpečnost.
Z uvedeného účelu žalobce dovozuje, že využití tohoto systému musí být při každé policejní
činnosti na úseku ochrany veřejného pořádku prioritou. Z tohoto pohledu je pak uvádění účelu
přístupu k údajům slovy KO, resp. kontrola osoby naprosto postačující.

 Uvedené přitěžující okolnosti, které žalovaný zohlednil, žalobce považuje
za bezprecedentní opomíjení účelu SIS a nezohlednění úkolu policie. Žalovaný nevzal v úvahu,
k jaké kategorii subjektů údajů jsou osobní údaje zpracovávány a jaké kategorie osobních údajů
jsou zpracovávány. Právě systémové využívání SIS zaručuje naplnění jeho účelu. Žalobce rovněž
poukazuje na pozitivní závěry schengenské evaluace v roce 2012.

 Jelikož se žalobce domnívá, že policie se při využívání osobních údajů zpracovaných
v SIS nedopustila správního deliktu, navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Alternativně
navrhuje, aby bylo upuštěno od trestu.

 Ve vyjádření doručeném dne 9. 9. 2013 soudu žalovaný uvádí, že žalobce ve své žalobě
v zásadě toliko opakuje argumenty, které již uplatnil v rámci správního řízení a s nimiž
se žalovaný vypořádal. Žalovaný uvádí, že smyslem § 13 zákona o ochraně osobních údajů
je dosáhnout takové úrovně aplikace bezpečnostních opatření při zpracování osobních údajů, aby
nemohlo dojít k neoprávněnému přístupu k osobním údajům. Důvody zpřístupnění osobních
údajů přitom musí korespondovat s právním titulem opravňujícím konkrétní osobu získat
požadované informace; v případě § 63 policejního zákona citací konkrétního ustanovení, nebo
slovním popisem. S ohledem na efektivní omezování rizik je naopak zcela nedostatečná
poznámka kontrola osoby či KO. Žalobce svým dopisem ze dne 23. 8. 2013, č. j. PPR-
20189/122/ČJ-2011-990115, podal žalovanému zprávu o plnění nápravných opatření, jejichž
realizace je předpokládána ke dni 31. 8. 2013. Žalovaný dále konstatuje, že žalobcovy závěry
ohledně odlišnosti procesu lustrace a prokazování totožnosti jsou irelevantní. Ačkoli oba procesy
je možné formálně oddělit, fakticky jsou neoddělitelné. Lustrace osoby v jakémkoli informačním
systému totiž nezbytně předchází její identifikace. Ohledně lustrace v rámci jiných procesů
přitom kontrola nebyla prováděna a zohledněna nebyla ani situace, kdy je policií prověřována
totožnost osoby, aniž by následně proběhla lustrace v SIS. Z kontrolních zjištění ale vyplynulo,
že policie provádí lustraci v SIS automaticky vždy, pokud jí předchází prokazování totožnosti
osoby, tedy sama oba procesy spojuje, což by mělo vést k nastavení řádného právního režimu.
Žalovaný dále konstatuje, že uvedení konkrétního důvodu dle § 63 odst. 2 policejního zákona
bude vhodnou prevencí proti porušování § 13 a § 14 zákona o ochraně osobních údajů. Přitom
dodává, že pokud prokazování totožnosti probíhá bez toho, aby byly zachyceny informace,
z nichž by bylo možné ověřit, zda uváděný důvod pro lustraci v informačních systémech
skutečně existoval, jednalo by se o porušení § 109 policejního zákona. Pokud z policejních aktivit
nebývají pořizovány žádné dokumenty, je přidaná hodnota předmětného opatření o to více
zjevná, protože uvedení konkrétního důvodu za těchto okolností poskytuje jediný podklad
k prověření lustrace. Žalovaný ovšem odmítá vycházet z předpokladu, že policisté si důvody
prokazování totožnosti a pro jejich lustraci mohou beztrestně vymýšlet. Žalobce by měl takovým
situacím předcházet, nikoli se na ně vymlouvat. Žalovaný také uvádí, že nehodlá popírat
deklarovaný význam SIS, ale provoz takového systému vyžaduje zabezpečení osobních údajů dle
§ 13 zákona o ochraně osobních údajů. Ochranu osobních údajů přitom zajišťují i unijní právní
předpisy [čl. 102 a násl. Úmluvy k provedení Schengenské dohody a čl. 40 a násl. nařízení

pokračování 5 3A 87/2013

Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského
informačního systému druhé generace (SIS II)]. Závěrem žalovaný opakuje, že předmětem řízení
bylo systémové pochybení při zajištění bezpečnosti osobních údajů, které má mimořádnou
závažnost, tedy smyslem řízení bylo přispět k naplnění účelu SIS tím, že bude dosaženo
nezbytného stupně zabezpečení osobních údajů. Žalovaný rovněž neshledal za relevantní odkaz
žalobce na schengenskou evaluaci z roku 2012. S uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby

 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných
žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“)] a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

 Žalobce v žalobě napadl prvostupňové rozhodnutí žalovaného, ačkoli žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu je třeba žalovat správní orgán, resp. jeho rozhodnutí, který rozhodl
v posledním stupni (§ 69 s. ř. s.). S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, č. 2646/2012 Sb. NSS (všechna rozhodnutí správních soudů
jsou dostupná na: www.nssoud.cz), zdejší soud ale neshledal uvedené pochybení za nesplnění
podmínky řízení, jednal s žalovaným a věc meritorně posoudil na základě obou správních
rozhodnutí.

 Při jednání, které u zdejšího soudu proběhlo dne 13. 4. 2016, setrvali obě strany na svých
návrzích i argumentech.

Žaloba není důvodná.

 Předmětem sporu je posouzení otázky, zda žalobce spáchal dle § 45 odst. 1 písm. h)
zákona o ochraně osobních údajů správní delikt pro porušení ustanovení § 13, pokud policie při
lustraci osob dle § 63 policejního zákona uváděla v elektronických záznamech o nahlížení do SIS
pouze důvod kontrola osob nebo KO. Žalovaný se domnívá, že povinností žalobce bylo vymezit
konkrétní zákonné důvody, na základě kterých lustrace dle § 63 odst. 2 policejního zákona
prováděl. Žalobce naopak zastává názor, že taková povinnost nevyplývá ze zákona a svůj způsob
evidence důvodu lustrace považoval za dostatečný.

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky „[s]tátní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.

 Podle § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů „[s]právce a zpracovatel jsou povinni
přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k
jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k
jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů“.

 Podle § 13 odst. 3 písm. b) tamtéž „[v] rámci opatření podle odstavce 1 správce nebo zpracovatel
posuzuje rizika týkající se zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro
jejich zpracování“.

pokračování 6 3A 87/2013

 Podle § 13 odst. 4 písm. c) tamtéž „[v] oblasti automatizovaného zpracování osobních údajů je
správce nebo zpracovatel v rámci opatření podle odstavce 1 povinen také pořizovat elektronické záznamy, které
umožní určit a ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány“.

 Žalobcovy námitky v souhrnu směřují k názoru, že policie neporušila povinnost danou
§ 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a proto se nemohla dopustit správního deliktu dle
§ 45 odst. 1 písm. h) téhož zákona.

 Soud při posouzení této otázky vycházel především z kontrolního protokolu
ze dne 5. 11. 2011, č. j. INSP1-7452/11-27/STO, v němž je zaznamenán průběh a výsledky
kontroly u žalobce. Inspektorka žalovaného si vyžádala:

1) 10 náhodně vybraných cizinců, k nimž si vyžádala důvody jejich vložení do SIS, a to
podle klíče: 10 prvních cizinců, kteří byli do SIS vloženi českou stranou po 10. 4.
2011;

2) 10 dotazů do SIS ze strany policie podle klíče: 10 logů z data 10. 10. 2011 v 10:10
hodin a těsně poté, aby ověřila, že všichni žadatelé byli osoby oprávněné a že ke všem
těmto vstupům byl dán řádný účel – odkaz na příslušné ustanovení zákona.

Inspektorka shledala, že ani v jednom z kontrolovaných případů nebylo uvedeno, na základě
jakého písmene dle § 63 policejního zákona policie lustraci prováděla. Inspektorka zároveň
ze „Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168“ zjistila, že při lustraci českého nebo
unijního občana se automaticky provádí i lustrace v SIS. Uvedená zjištění zhodnotila tak,
že systém neumožňuje v rozporu s § 13 odst. 1, 2, a 3 zákona o ochraně osobních údajů jasnou
evidenci zákonných důvodů pro prokázání totožnosti, resp. lustrace.

 Soud dále shledal, že součástí vyjádření Policejního prezidia České republiky
ze dne 9. 1. 2012, č. j. PPR-20189-12/ČJ-2011-0099RU, byl výpis 10 logů do SIS včetně důvodů,
pro které byly osobní údaje osob vloženy do SIS. V případě 4 z těchto logů bylo jako důvod
uvedeno toliko slovo ko. Prezidium dále přípisem ze dne 7. 3. 2012, č. j. PPR-20189-37/ČJ-2011-
0099RU, předložilo inspektorce podklady, z nichž měly vyplývat důvody pro zpracování
informací v SIS. Konkrétně se jednalo o 5 úředních záznamů (datovány: 23. 2. 2012, 17. 2. 2012,
17. 2. 2012, 20. 2. 2012, 21. 2. 2012 a 22. 2. 2012) , řadu správních rozhodnutí a jeden trestní
příkaz. Prezidium dále zaslalo na základě doplňující žádosti inspektorky v rámci přípisu ze dne
27. 6. 2012, č. j. PPR-20189-51/ČJ-2011-0099RU, prvních 5 dotazů policie do SIS
dne 10. 10. 2011 od 00:00 hodin. V případě 4 z těchto logů bylo jako důvod uvedeno toliko slovo
ko; v jednom případě slovo kontrola. Součástí byly i podklady k důvodům lustrace: 4 vyjádření
(datovány: 13. 6. 2012, 13. 6. 2012, 14. 6. 2012, 14. 6. 2012) a 3 úřední záznamy (datovány:
10. 6. 2012, 12. 6. 2012, 12. 6. 2012). Prezidium doplnilo rovněž výpis logů k osobám, jejichž
osobní informace byly již zaneseny v SIS, přípisem ze dne 20. 9. 2012, č. j. PPR-20189-75/ČJ-
2011-990512. V případě 5 z těchto logů bylo jako důvod uvedeno toliko KO; v jednom případě
slovo kontrola osoby a v jednom případě kontrola šetření. Součástí byly i podklady k důvodům
lustrace: 4 úřední záznamy (datovány: 10. 10. 2011, 15. 8. 2012, 15. 8. 2012 a 13. 9. 2012), 3
přípisy (datovány: 10. 10. 2011, 17. 8. 2012 a 13. 9. 2012) a 1 nedatovaný přípis.

 Soud předně uvádí, že povinnosti dle § 13 zákona o ochraně osobních údajů byly
rozšířeny o odst. 3 a 4 zákonem č. 170/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti se
vstupem České republiky do schengenského prostoru, právě z důvodu zajištění národní úpravy
právních podmínek pro provozování Schengenského informačního systému (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 170/2007 Sb.). Z důvodové zprávy k § 13 dále vyplývá, že odst. 3 a 4 pouze
zpřesňují odst. 1 o konkrétní opatření, která má správce přijmout k ochraně osobních údajů.

pokračování 7 3A 87/2013

 Soud dále zdůrazňuje, že veškerý výkon veřejné moci ve státě je spojen s maximou
vázanosti veřejné moci zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Uvedená zásada se projevuje při
zpracování informací ve smyslu zákona na ochranu osobních údajů tak, že orgány veřejné moci
mohou informace zpracovávat pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

 Z § 63 odst. 2 policejního zákona jednoznačně vyplývá, že policie je oprávněna
prokazovat totožnost osob pouze z taxativně vymezených důvodů. Pokud v rámci prokazování
totožnosti provádí i lustraci v SIS, nemohou být tyto postupy s ohledem na vázanost veřejné
moci zákonem svévolné, ale oba musí být v souladu právními předpisy. V případě prokazování
totožnosti je existence zákonného důvodu nutnou podmínkou k tomu, aby policista mohl
prokázat totožnost osoby. Konstrukce právní povinnosti v § 13 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů je ale jiná. Při lustraci osoby, tedy zpracování informace formou zpřístupnění
konkrétních dat ze SIS na základě dotazu, zákon o ochraně osobních údajů nevymezuje konkrétní
důvody, pro které je možné lustraci provést. Pouze stanovuje generální povinnost správci
a zpracovateli zajistit přijetí takových opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo
nahodilému zpracování osobních údajů. Pokud je správcem nebo zpracovatelem orgán veřejné
moci, nedochází k neoprávněnému nebo nahodilému zpracování či jinému zneužití osobních
údajů pouze tehdy, zpracovává-li je orgán veřejné moci na základě konkrétního zákonného titulu,
který ho ke zpracování osobních údajů opravňuje.

 Soud nepochybuje o tom, že prokazování totožnosti dle § 63 policejního zákona je v celé
řadě případů přirozeně spojeno s lustrací. Samotná znalost identity osoby totiž často nemůže být
pro policisty vzhledem k účelu kontroly (např. hledání konkrétní osoby, ověření blokace
řidičského oprávnění) bez dalších informací dostatečná. Zároveň lustraci nelze provést bez
znalosti identity osoby. Pokud tedy policista prokazuje totožnost osoby z některého zákonem
aprobovaného důvodu dle § 63 odst. 2 policejního zákona, je tento důvod i oprávněním,
na základě kterého policista provádí případně i lustraci. Soud přitom nijak nerozporuje,
že právním titulem pro lustraci či zpracování údajů v SIS mohou být i jiné zvláštní zákony (srov.
např. § 6 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Nutnou podmínkou pro
oprávněné zpracování je ale pokaždé existence konkrétního právního titulu, který takové
zpracování příslušnému orgánu veřejné správy umožňuje. V rámci kontroly a prevence
neoprávněných přístupů je dle § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů tento
právní titul (důvod) pak povinnou součástí elektronických záznamů, které evidují zpracování
osobních údajů.

 V nyní posuzovaném případě žalovaný v celé řadě případů zjistil, že policie v rámci
elektronických záznamů při lustraci spojené s prokazováním totožnosti uvedla toliko KO nebo
kontrola osoby. Vzhledem k výše uvedeným závěrům je takové vyjádření důvodu zcela nedostatečné
a zároveň nepřezkoumatelné. Jak již bylo řečeno, policie může prověřování totožnosti provádět
v kontextu policejního zákona pouze z důvodů dle § 63 odst. 2, přičemž oprávněnost případné
lustrace v SIS souvisí s důvodností prověřování totožnosti. Pokud ale policie při přístupu do SIS
uvedla pouze KO nebo kontrola osoby, vymezila důvod lustrace natolik neurčitě, že prakticky zcela
chybí. V kontextu § 63 policejního zákona proto policie těmito záznamy popsala toliko činnost
policisty, který vždy kontroluje osobu, nikoli zákonný důvod takové kontroly, resp. lustrace.

 Soud proto dospěl k závěru, že žalobní námitka není důvodná. Praxe policie, která
spočívala v tom, že při přístupu do SIS uváděla jako důvody kontrola osoby nebo KO namísto
určení konkrétních zákonných důvodů dle § 63 odst. 2 policejního zákona, resp. jiného zvláštního
zákona, totiž nebyla dostatečná minimálně vzhledem k povinnostem dle § 13 odst. 1 ve spojení
s § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů.

pokračování 8 3A 87/2013

 Žalobce dále namítá, že žalovaný zaměňoval procesy prokazování totožnosti a lustrace,
což mělo zásadní vliv na závěry kontroly. Žalobce sice v žalobě popisuje účely těchto procesů,
neuvádí však, jak jejich záměna mohla ovlivnit závěry žalovaného. Soud se přitom již výše
se souvislostí mezi prokazováním totožnosti a lustrací vypořádal. Nehledě tedy na to, zda
je lustrace, tedy zpracování informací v SIS, prováděna v rámci prokazování totožnosti nebo
jiného procesu, vždy je nutné, aby z elektronického záznamu byl dle § 13 odst. 4 písm. c) zákona
o ochraně osobních údajů zřejmý konkrétní právní důvod, který k lustraci orgán veřejné moci
opravňuje.

 K tvrzenému doložení důvodů lustrace (úředních záznamů) soud poukazuje na to,
že většina podkladů, které policie předložila inspektorce žalovaného k objasnění jednotlivých
lustrací v SIS, byla zjevně vyhotovena dodatečně pro účely kontroly. Soud tak usoudil s ohledem
na značný časový odstup jednotlivých úředních záznamů od provedených lustrací (srov. § 109
odst. 1 policejního zákona), časovou souvislost mezi konkrétními vyjádřeními prezidia a
přiloženými úředními záznamy, které byly vyhotoveny vždy před odesláním vyjádření prezidia
inspektorce, a vyjádření žalovaného, že policie takové záznamy běžně neprovádí. V celé řadě
těchto úředních záznamů dále chybí konkrétní právní důvody, proč byla lustrace provedena.
Navíc s ohledem na značný časový odstup (4 až 10 měsíců) je sporné, nakolik mohou takové
úřední záznamy autenticky zachycovat oprávněnost zpracování osobních údajů v SIS. Soud proto
dospěl k závěru, že policie ani tímto způsobem neprokázala zajištění opatření ve smyslu § 13
odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Pokud žalovaný namítá, že policie zpravidla nesepisuje
úřední záznamy ohledně běžné kontroly osob, soud se ztotožňuje se žalovaným, že vytčené
pochybení v evidenci lustrace může sloužit k zajištění vyššího stupně ochrany proti zneužití
osobních údajů.