[OBRÁZEK]
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: I. Ch., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. v Pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí, se sídlem Tř. Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zastoupen Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 7, adresa pro doručování Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 06. 2016, č. j. OAM-58/LE-LE05-LE05-2016,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 06. 2016, č.j. OAM-58/LE-LE05-LE05-2016, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, ust. § 13, ust. § 14, ust. § 14a a ust. § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“), mezinárodní ochrana neuděluje, neboť pro vyhovění žádosti nebyly splněny zákonné předpoklady.
Žalobce v žalobě uvedl, že správní orgán během správního řízení nedostatečně zjistil skutečný stav věci a při posuzování právní stránky situace žalobce se dopustil mylného vyhodnocení. Správní orgán opakovaně tvrdil, že aktuální situace na Ukrajině je bezpečná a mimo území Nového Ruska panuje klid a mír. Své závěry opírá o materiály Ministerstva zahraničních věcí České republiky a dalších nevládních organizací. Získané materiály jsou nekvalitní a poněkud zkreslené. Situace na Ukrajině je zcela jiná, než jak byla vystižena v předložených materiálech a neustále se vyostřuje, což dokazují válečná cvičení, mobilita a přesun vojsk NATO na území Polské Republiky, Pobaltí a území Baltského moře. Žalobce je typickým představitelem uprchlíka sur place a splňuje tak podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu.
Správní orgán dále pak opomněl skutečnost, že žalobce žije v partnerském svazku s přítelkyní, se kterou se mu narodila dcera Emili Petrochko. V současné době probíhá u Okresního soudu v Pardubicích řízení o určení otcovství. Žalobce se tak domnívá, že splňuje rovněž podmínky pro udělení humanitárního azylu, protože výchovu nezletilého dítěte lze podřadit pod důvod zvláštního zřetele hodný. Rodinné právo České republiky je založeno na principu přítomnosti obou rodičů při výchově dítěte. K možné námitce porušování zákona a obstarání si falešných dokladů žalobce uvedl, že poté co mu nebyl udělen statut osoby žijící s občanem Evropské unie, neměl jinou možnost než učinit tyto protiprávní kroky. S ohledem na výše uvedené považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem. Správní orgán při svém rozhodnutí vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu. S žalobcem byl uskutečněn osobní pohovor, během kterého měl možnost uvést veškeré relevantní důvody, jež ho vedly k opuštění země původu a rovněž popsat potíže, které ho ve vlasti provázely. S vyhotoveným protokolem byl řádně seznámen, svoji výpověď nikterak nedoplnil ani nepožadoval žádné změny a za účasti tlumočníka obsah protokolu svým podpisem stvrdil. Ve správním řízení byly opatřeny aktuální, objektivní a relevantní podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto. Žalobce měl možnost se s nashromážděnými materiály seznámit, vyjádřit se k nim, případně je doplnit a uvést nové skutečnosti. Této možnosti však nevyužil s tím, že se s nimi seznámí jeho právní zástupce. Ten následně uvedl, že se správní orgán zabýval situací na Východě Ukrajiny a na Krymu, nikoli Zakarpatskou Ukrajinou. Právní zástupce žalobce zaslal žalovanému své vyjádření včetně pěti internetových článků, se kterými se správní orgán seznámil a založil je k ostatním podkladům. Bezpečnostní situace na Ukrajině není snadná, nicméně se nejedná o vnitřní ozbrojený konflikt, v jehož důsledku by žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy. Válečným konfliktem byly zasaženy pouze dvě oblasti z celkového počtu dvaceti čtyř. Konkrétně oblast Doněcka a Luhanská oblast na východě země. K žalobcem tvrzenému totálnímu konfliktu žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 01. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014, ze kterého jasně vyplývá, že válečný konflikt právě probíhající na Ukrajině nedosahuje takové intenzity, kdy by byl každý civilista z pouhé přítomnosti vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Žadatel o mezinárodní ochranu byl tak s ohledem na výše uvedené povinen prokázat, že byl vystaven v zemi původu hrozbě způsobení vážné újmy. Hrozící vážná újma však prokázána nebyla a správní orgán neshledal důvody pro udělení azylu dle § 12 případně § 14a zákona o azylu.
K námitce neudělení humanitárního azylu, žalovaný uvedl, že zjistil zdravotní stav žalobce, bezpečnostní situaci v zemi původu a s ohledem na skutečnosti vyplývající z podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany dospěl k závěru, že argumenty žalobce nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by mohla být mezinárodní ochrana udělena. Žalobce má přítelkyni, se kterou vychovává dceru. Obě ženy jsou ukrajinské státní příslušnice a nelze tak dovozovat, že Česká republika je jedinou zemí, kde by mohly naplňovat svůj soukromý a rodinný život. Správnímu orgánu se podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany jeví jako účelové jednání, učiněné po několikaletém pobytu na území České republiky následkem zadržení a umístění žalobce do Zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích. S ohledem na výše uvedené se správní orgán domnívá, že při svém postupu nikterak nepochybil a napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Navrhl proto, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl pro její nedůvodnost.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že žalovaný pouze opakoval své argumenty o neudělení mezinárodní ochrany. Přístup Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí zhodnotil jako zarážející, neboť dle jeho názoru záležitosti kolem ukrajinského konfliktu bagatelizují a v hodnocení jsou značně neobjektivní. Podle žalobce má česká veřejnost právo vědět o stále zhoršující se bezpečnostní situaci na Ukrajině a následcích pro Českou republiku. Žalobce je typickým uprchlíkem, jehož cílem nebylo utíkat do České republiky před událostmi ve své zemi, ale podání žádosti o udělení mezinárodní ochranu učinil v důsledku zhoršené bezpečnostní situace v zemi původu. K tvrzením o neprostudování předložených materiálů pak zdůraznil, že jeho právní zástupce má materiály nafocené z předešlých případů. Žalobce dále informoval soud, že Okresní soud v Pardubicích určil, že je otcem Emili Petrochko.
O žalobě rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný i právní zástupce žalobce s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasili.
Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
Ze správního spisu postoupeného žalovaným, konkrétně z poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 09. 05. 2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že se narodil dne 14. 11. 1984 v Zakarpatské oblasti (okres Tjačev). Posledním místem pobytu byla Zakarpatská oblast, okres Tjačev, město Tereblja. Je pravoslavného vyznání, bez politického přesvědčení, ukrajinské národnosti se státní příslušností Ukrajina. Je schopen se dorozumět ve čtyřech jazycích, konkrétně českém, ruském, ukrajinském a rusínském. Je ženatý a má jednu dceru. Z Ukrajiny odjel autobusem přes Polsko. Na území České republiky přicestoval v srpnu 2011 na platné vízum. V současnosti již žádným vízem nebo povolením k pobytu v jiných státech nedisponuje. Jeho zdravotní stav je v pořádku a toto je jeho první podaná žádost o mezinárodní ochranu v České republice nebo jiném státě. Důvodem podání žádosti byla jeho manželka. V současné době spolu nežijí, komunikují spolu a on věří, že se zase dají zpátky dohromady. Chce proto zůstat na území České republiky a pomáhat jim. Rovněž tu on sám má vlastní dceru, která se zde narodila. Dalším důvodem k podání žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z povolání k armádě, poněvadž již absolvoval vojenský výcvik a byl vyučen ve specializaci obsluha letadel.
V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dále uvedl, že od odjezdu z Ukrajiny v srpnu 2011 se do země původu již nevrátil. Z Ukrajiny odjel, protože se tam měl ženit. Česká republika představovala vidinu lepší budoucnosti a navíc, zde žije většina příbuzných včetně matky a sestry. Manželka bydlí v Pardubicích, ale nemohla mít dítě, tak si našel přítelkyni, která bydlí rovněž v Pardubicích. S manželkou jsou i nadále v kontaktu přes telefon, ale nevídají se. O udělení mezinárodní ochrany požádal právě kvůli manželce, která je Češka, a její děti jsou na žadatele zvyklé. Vždy jim pomáhal a chce jim pomáhat i nadále. Navíc se na Ukrajině válčí a je to tam nebezpečné. Absolvoval vojenský výcvik po dobu 1,5 roku. Povolávací rozkaz obdržel třikrát během minulého roku, avšak nikdy si jej osobně nepřevzal. O této skutečnosti jej informovala sestra.
Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci obstaral zprávy od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období od 16. 08. 2015 do 15. 11. 2015, výroční zprávu Human Rights Watch 2016, výroční zprávu Amnesty International 2015/2016, dále pak byly vyžádány informace od Ministerstva zahraničních věcí České republiky a dále pak zprávu organizace Freedom House Svoboda ve světě 2016 – Ukrajina. Všechny zde zmíněné podklady vystihují probíhající ozbrojený konflikt na východě země.
Podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
V ust. § 12 písm. b) zákona o azylu je pak zakotveno, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu se v případě zvláštního zřetele hodném udělí rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle ust. § 12 nebo ust. § 14, azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle ust. § 12.
V ust. § 14 zákona o azylu je zakotveno, že pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu dle ust. § 12, tak lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Podle ust. § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle ust. § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle ust. § 2 odst. 14, nebo svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který nemladší 18 let. Podle ust. § 14b odst. 3 citovaného zákona je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci a předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. A podle ust. § 14b stejného zákona platí, že v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.
Po zevrubném prostudování tvrzení žalobce, které uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu a posléze ve správním řízení, dospěl soud k závěru, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že by v zemi svého původu, tj. na Ukrajině, vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ve správním řízení přitom nebylo vůbec zjištěno, že by žalobce byl členem nějaké politické strany či organizace, přičemž žalobce sám výslovně uvedl, že se nikdy nijak neangažoval a ani nebyl vystaven jakémukoli jednání, které by mohlo být považováno za pronásledování. Tomuto závěru soudu o tom, že žalobci nesvědčí důvod pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu ostatně koresponduje skutečnost, že žalobce v žalobě výslovně nenamítal, že mu tento důvod svědčí. Navíc sám žalobce ve správním řízení výslovně uvedl, že on sám a ani nikdo z jeho rodiny nebyl členem žádné politické strany. Dále soud uvádí, že žalovaný legitimně uzavřel, že žalobci nesvědčí ani důvod pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. obava z pronásledování z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě jeho návratu do vlasti.
K žalobní námitce spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu proto soud uvádí následující. Správní orgán své rozhodnutí opřel o dostatečné podklady (specifikované výše), které se detailně zabývaly bezpečnostní situací na Ukrajině. Soud považuje takto zjištěný skutkový stav za dostatečně zjištěný a žalobcem podanou námitku tak shledal nedůvodnou.
Nad rámec žalobního bodu soud uvádí, že obava z povolání do armády, která byla žalobcem uvedena v samotné žádosti, rovněž není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Z judikatury soudů vyplývá, že obecně není možné požadavek státu na brannou povinnost považovat za nelegitimní, naopak její odmítání nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu, a to ani v případě, že by dotčená osoba mohla být pro nenastoupení ke službě nebo dezerci trestána (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č.j. 2 Azs 17/2012-44, dostupný též na www.nssoud.cz). Požadavek na vojenskou službu tak sám o sobě v rozporu se základními lidskými právy není, a to ani v případě, že by byl její výkon spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. K opačnému závěru by mohlo dojít pouze v případech vymezených např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 08. 1994, č.j. 6 A 509/94-27, pokud by se žalobce musel: „podílet na bojových akcích, z hlediska mezinárodních společenstvích obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život.“ Soud současně uvádí, že z citovaných zpráv mezinárodních organizací nevyplývá, že by k porušování lidských práv či páchání válečných zločinů na Ukrajině mělo docházet paušálně či cíleně.
Dále soud uvádí, že v daném případě žalovaný rovněž nepochybil, pokud v případě žalobce dovodil, že ten nesplňuje důvody pro udělení azylu dle ust. § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. Při učinění tohoto závěru soud vycházel ze skutečnosti, že v průběhu správního řízení z jednotlivých výpovědí žalobce ani z výpisu elektronické evidence žadatelů o mezinárodní ochranu na území České republiky nevyplynulo, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu tohoto ustanovení.
Ve vztahu k ust. § 14 zákona o azylu, které upravuje tzv. humanitární azyl, soud uvádí, že se jedná o výjimečný institut, neboť připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle výše citovaného ust. § 12 a §13, a to výlučně v případě hodného zvláštního zřetele. Těmi nejsou obtíže spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, neplodnost, skutečnost, že žadatel o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu či obtíže žadatele o azyl stran obživy či možnosti seberealizace. Naopak za obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu lze považovat zvlášť těžkou nemoc, zdravotní postižení, příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory a věk žadatele o mezinárodní ochranu jeli vyšší než 80 let a tento poukazuje na svůj nedobrý zdravotní stav. Udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení právních předpisů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/20003-64, dostupný na www.nssoud.cz). Žalovaný správní orgán přitom v dané věci řádně zjistil a posoudil osobní situaci žalobce i stav v jeho zemi, jak vyplývá z obsahu správního spisu i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud sám z toho nedovodil důvody pro přiznání humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když žalobce žádné skutečnosti, z nichž by žalovaný mohl shledat důvody zvláštního zřetele hodné, v průběhu správního řízení ani posléze v řízení před soudem neuvedl. Uzavřené manželství s občanem České republiky vylučuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu a rovněž nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 09. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003-55, dostupný na www.nssoud.cz). Žalobcovu snahu legalizovat si pobyt z důvodu společného soužití s přítelkyní ukrajinské státní příslušnosti žijící na území České republiky a výchovy dcery nelze považovat za dostatečný důvod pro udělení humanitárního azylu. V daném případě má soud za to, že správní uvážení žalovaného o neudělení humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem a bylo zjištěno řádným procesním způsobem.
Dále soud uvádí, že v daném případě žalovaný rovněž nepochybil, pokud v případě žalobce dovodil, že u žalobce nebyly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu. Je tomu tak proto, že žalobce neuvedl a ani v rámci správního řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalobci na základě nich hrozí v případě jeho návratu na Ukrajinu vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný se rovněž v žalobou napadeném rozhodnutí pečlivě zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě jeho návratu do vlasti nebezpečí mučení či nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, přičemž dle názoru soudu žalovaný zcela správně v tomto směru uzavřel s poukazem na dostupné zprávy o Ukrajině, které jsou součástí správního spisu, že tomu tak v případě žalobce rozhodně není a soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil. Soud na tomto místě směrem k žalobci zdůrazňuje, že pokud bude dodržovat platné zákony země, tak mu žádné problémy v zemi původu ze strany ukrajinských státních orgánů nehrozí.
Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se zabýval i případným udělením doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu pro skutečnost, zda žalobci v zemi původu nehrozí vážné nebezpečí z důvodu mezinárodního či vnitřního konfliktu. Žalovaný neshledal naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany ani z těchto důvodů, přičemž soud se s jeho závěrem v tomto směru ztotožnil s ohledem na výše dostupné informace o panujících poměrech na Ukrajině, kde neprobíhá žádný ozbrojený konflikt mající charakter totálního konfliktu, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu ve smyslu ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dále nelze nezmínit, že z informací o žalobcově zemi původu nevyplývá, že by ukrajinskému státnímu příslušníkovi v případě podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v cizí zemi hrozilo po návratu ze zahraničí mučení, ponižující zacházení či trest.
K případné legalizaci pobytu a práce žalobce na území České republiky soud považuje za potřebné zdůraznit, že výčet důvodů pro udělení azylu je taxativní. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, jehož institutů mohl a může žalobce využít. Již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 01. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, dovodil, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení k pobytu na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb. Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 7 Azs 117/2004, bylo judikováno, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu na území České republiky, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, tj. např. zákon o pobytu cizinců. Na tato rozhodnutí pak navazuje mj. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 02. 2005, sp. zn. 7 Azs 187/2004, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona. Právní úpravu o pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, jehož institutů měl žadatel možnost využít a které dříve i úspěšně využíval.“
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným, neboť žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl.
Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Ústí nad Labem dne 4. července 2017
JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
Gabriela Zlatová