[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Y. X., zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 1417, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013, č. j. MV-118633-3/SO-2011,
takto:
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. 7. 2013 se žalobce domáhal přezkumu správního rozhodnutí žalovaného č. j. MV-118633-3/SO-2011 ze dne 17. 6. 2013, jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán prvního stupně“) č. j. OAM-17491-13/MC-2010 ze dne 10. 8. 2011, kterým bylo zrušeno jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
Žalobce nejprve shrnul, že správní orgán prvního stupně přikročil ke zrušení povolení k trvalému pobytu poté, kdy dospěl k závěru, že se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a to když se nechal dne 11. 12 2006 účelově zapsat do rodného listu nezletilé Z. H. jako její otec. Závěr o účelovosti zápisu do rodného listu založil správní orgán prvního stupně především na rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 39 C 227/2007-32 ze dne 11. 4. 2008, jímž došlo k popření otcovství žalobce k nezletilé Z. H..
Žalobce v první řadě namítl, že údajná účelovost prohlášení otcovství nebyla v řízení před správním orgánem prvního stupně, resp. v řízení před žalovaným, dostatečně prokázána. Správní orgány pochybily, pokud své závěry založily na rozsudku Městského soudu v Brně. Předmětem řízení před tímto soudem nebylo totiž prověřování účelovosti otcovství žalobce, nýbrž pouze popření jeho otcovství k nezletilé Z. H.. Závaznou povahu má nadto pouze výrok rozsudku. Svědectví provedená v rámci řízení před Městským soudem v Brně tak dle žalobce nelze použít v rámci prokazování účelovosti v řízení o zrušení pobytu účastníka, a to tím spíše, že potřebné důkazy mohl provést správní orgán. Žalobce měl tedy za to, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je nepřezkoumatelné, neboť je zcela nedostatečně odůvodněno primárně odkazem na odůvodnění rozsudku civilního soudu v jiné věci, v níž účelovost prohlášení otcovství žalobcem vůbec nebyla zkoumána.
Uvedený postup navíc dle žalobce představoval porušení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně nezjistil v rámci správního řízení skutkový stav věci bez důvodných pochybností a nesnažil se z vlastní vůle zjistit všechny skutečnosti ve prospěch i neprospěch žalobce.
Žalobce dále namítl, že se správní orgány nedostatečně zabývaly přiměřeností dopadu jejich rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, ačkoli k tomu byly dle § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců povinny. Správní orgány se nezabývaly okolnostmi, které mohly mít za následek nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce, vyjmenovanými v § 174a zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s uvedeným pak žalobce dále poukázal na § 2 odst. 3 správního řádu, jakož i na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť dle jeho názoru je v právním státě nezbytné, aby zásah státu respektoval přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem ochrany obecných zájmů společnosti a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce. S ohledem na uvedené považoval žalobce rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť žalovaný nedostál své povinnosti v řízení z moci úřední zkoumat dopady do práva na rodinný a soukromý život žalobce. Protože v odůvodnění nebyly obsaženy žádné skutečnosti o přiměřenosti dopadů rozhodnutí, označil je žalobce dále za zcela nepřezkoumatelné.
Závěrem žaloby žalobce vyjádřil nesouhlas s názorem správního orgánu prvního stupně, který byl následně částečně korigován žalovaným, že účelový zápis do rodného listu dítěte lze považovat za závažné narušení veřejného pořádku, a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010-151 ze dne 26. 8. 2011.
Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze napadané rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Podáním ze dne 11. 11. 2013 se k žalobě vyjádřil žalovaný. Shrnul, že žalobce otcovství k nezletilé Z. H., jejíž není biologickým otcem, dodatečně prohlásil na matrice dne 11. 12. 2006, tedy více než 4 měsíce od jejího narození a v době, kdy na území neměl žádné oprávnění k pobytu. S nezletilou na území nikdy společnou domácnost nesdílel a nežil ani s její matkou. Výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v Brně bylo v řízení ve věci popření otcovství rozhodnuto, že žalobce není otcem nezletilé. Výslechem matky nezletilé bylo v tomto soudním řízení zjištěno, že motivací k souhlasnému prohlášení rodičů o uznání otcovství byl slib žalobce, že matce nezletilé opatří byt.
Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně nemohl při svém rozhodování vycházet. Poukázal na § 53 odst. 3 správního řádu, dle kterého listiny vydané soudy České republiky potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno a potvrzeno. Žalobci byla poskytnuta možnost se s obsahem správního spisu vedeného ve věci zrušení jeho povolení k trvalému pobytu seznámit, což prostřednictvím zmocněného zástupce učinil, aniž se však k obsahu spisu vyjádřil. Nevznesl žádné námitky ani nenavrhl žádné další dokazování. Žalobce netvrdí, a nečinil tak ani v řízení před správními orgány, že otcovství k nezletilé uznal proto, aby o ni mohl jako otec pečovat a vychovávat ji. Pouze taková motivace a reálná snaha ji naplnit by nesvědčila účelovosti jednání žalobce.
Žalovaný dále uvedl, že přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života žalobce se správní orgány v řízení zabývaly. Žalobce uvedl, že má na území České republiky nezletilou dceru Y. Y. X., narozenou dne ..., a to dle údajů v cizinecké evidenci v Č., nikoli na území České republiky, jak uváděl žalobce. Řízení o její žádosti o povolení k trvalému pobytu bylo však přerušeno právě z důvodu probíhajícího řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce, jejího otce.
Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl pro opožděnost, neboť byla podána dne 19. 7. 2013, tedy po uplynutí zákonné lhůty dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Pro případ, že by však žaloba byla podána včas, navrhl žalovaný, aby ji soud pro nedůvodnost zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Ze správního spisu vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
Oznámením o zahájení správního řízení č. j. OAM-1749-1/MC-2010 ze dne 26. 5. 2010 zahájil správní orgán prvního stupně dle § 46 odst. 1 správního řádu správní řízení s žalobcem ve věci zrušení jeho povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 písm. b), a to z důvodu otcovství určeného účelově prohlášeným souhlasem. Učinil tak na základě podnětu Inspektorátu cizinecké policie Praha, který zahájil přípravné úkony před zahájením správního řízení na základě sdělení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. NZC 142/2007-38, doručeného mu dne 8. 10. 2008. Součástí tohoto sdělení byla informace, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 39 C 227/2007-32 ze dne 11. 4. 2008 bylo rozhodnuto o popření otcovství žalobce k nezletilé Z. H.. Inspektorát cizinecké policie Praha upozornil, že žalobce získal povolení k trvalému pobytu jakožto rodinný příslušník občana České republiky – otec nezletilé Z. H. – 26. 1. 2007, a již 30. 11. 2007 podalo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně žalobu na popření jeho otcovství. Vzhledem k tomu vzniklo inspektorátu důvodné podezření, že se žalobce dopustil obcházení zákona a do rodného listu nezletilé se nechal vepsat výhradně s cílem získání trvalého pobytu.
Součástí správního spisu je též zmíněný rozsudek Městského soudu v Brně, jímž bylo určeno, že žalobce není otcem nezletilé Z. H.. V odůvodnění rozsudku soud mj. uvedl, že otcovství k nezletilé uznal žalobce souhlasným prohlášením rodičů ze dne 11. 12. 2006 před příslušnou matrikou ÚMČ B.. Na základě této skutečnosti svědčila žalobci zákonná domněnka otcovství a byl zapsán jako biologický otec. Matka nezletilé s ohledem na marné uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro popření otcovství dala podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání žaloby na popření otcovství. Nejvyšší státní zastupitelství tuto žalobu dne 30. 11. 2007 podalo s tím, že biologickým otcem nezletilé je J. D., druh matky nezletilé, se kterou žil od roku 2003 ve společné domácnosti, což v rámci výslechu potvrdil on i matka nezletilé. Matka nezletilé měla být k souhlasnému prohlášení otcovství motivována příslibem žalobce, že jí opatří byt. Městský soud v Brně dále vyslovil domněnku, že souhlasné prohlášení žalobce bylo pouze určitým formálním úkonem za účelem získání pobytu na území České republiky.
Dne 7. 10. 2010 zaslal žalovaný žalobci vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladkům rozhodnutí č. j. OAM-17491-11/MC-2010.
Dle protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí č. j. OAM-17491-12/MC-2010 ze dne 14. 10. 2010 se žalobce uvedeného dne dostavil, aby využil práva seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a případně se k nim též vyjádřit. Žalobce do protokolu vyslovil záměr vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí do 10 dnů, nikdy tak však neučinil.
Správní orgán prvního stupně následně dne 10. 8. 2011 vydal rozhodnutí č. j. OAM-17491-13/MC-2010, jímž žalobcovo povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zrušil. Vycházel při tom především z výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně, a dodal, že k zápisu žalobce do rodného listu nezletilé Z. H. došlo po téměř pěti měsících od jejího narození, které se navíc odehrálo v době, kdy se žalobce nenacházel na území České republiky legálně, resp. s největší pravděpodobností vůbec. O povolení k trvalému pobytu pro rodinného příslušníka občana České republiky požádal žalobce okamžitě po zapsání do rodného listu nezletilé. Správní orgán prvního stupně dále uznal, že zrušení trvalého pobytu bude představovat určitý zásah do soukromého a rodinného života žalobce, nikoli však zásah nepřiměřený. Uvedl, že v úvahu není možné brát délku pobytu žalobce na území České republiky právě proto, že k získání povolení k pobytu došlo v důsledku obcházení zákona. Ačkoli bylo správnímu orgánu známo, že se žalobcem pobývá na území České republiky jeho dítě narozené 17. 1. 2010, dodal, že dosud nemá realizováno povolení k pobytu, nýbrž pouze podanou žádost o povolení k trvalému pobytu. Řízení o ní však bylo přerušeno. Žádné další rodinné či soukromé vazby nebyly dle správního orgánu prvního stupně prokázány. Rozhodování správního orgánu prvního stupně bylo dále ovlivněno přihlédnutím k tomu, že je v rozporu s veřejným zájmem, aby na území České republiky pobýval cizinec, který si ihned po svém příjezdu na území zajistil povolení k trvalému pobytu obcházením českých zákonů. Určení otcovství účelově prohlášeným souhlasem navíc správní orgán prvního stupně považoval za závažné narušení veřejného pořádku.
Podáním ze dne 12. 9. 2011 podal žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání, které následně doplnil podáním ze dne 3. 10. 2011. V něm uplatnil v podstatě shodné námitky, jako v žalobě, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010-151 ze dne 26. 8. 2011 navíc namítl, že účelový zápis do rodného listu dítěte nelze v rozporu s názorem správního orgánu prvního stupně považovat za narušení veřejného pořádku.
Dne 17. 6. 2013 žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl, a to za užití v podstatě shodných argumentů, jaké uvedl ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 11. 2013. K přiměřenosti dopadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně do rodinného a soukromého života žalobce žalovaný doplnil, že dcera žalobce Y. Y. X., která se dle cizinecké evidence narodila na území Čínské lidové republiky, místo narození K. (sic), nemá na území České republiky žádné oprávnění k pobytu, a řízení o její žádosti o povolení k trvalému pobytu byla přerušena do doby vyřešení předběžné otázky, kterou je ovšem právě řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu jejího otce – žalobce. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 46/2008-71 ze dne 28. 11. 2008 zdůraznil, že žalobci nebyl udělen zákaz pobytu na území České republiky a zrušením jeho povolení k trvalému pobytu jeho rodinné vztahy s dítětem nijak neutrpí. Jejich rodinný život může být plnohodnotně realizován v jejich vlasti. Nakonec žalovaný uvedl, že se správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela nadbytečně zabýval otázkou, zda jednání žalobce představovalo narušení veřejného pořádku, neboť to nebylo důvodem, pro který byl jeho trvalý pobyt na území zrušen.
Městský soud v Praze žalobou napadená rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházela, v rozsahu uplatněných žalobních bodů přezkoumal, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, jaký tu byl v době rozhodování správního orgánu, a shledal, že žaloba je důvodná.
Soud na prvním místě uvádí, že navzdory názoru žalovaného je žaloba včasná, neboť ji žalobce předal držiteli poštovní licence k přepravě dne 18. 7. 2013. Lhůta pro podání žaloby dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byla tedy ve smyslu § 40 odst. 4 s. ř. s. zachována.
Z § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců plyne, že povolení cizince k trvalému pobytu lze zrušit pouze tehdy, pokud jsou kumulativně splněny dvě podmínky. Za prvé musel cizinec učinit souhlasné prohlášení o určení otcovství účelově, a tím se dopustit obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Za druhé pak zrušení trvalého pobytu cizince musí být přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce ve své žalobě zpochybňuje prokázání naplnění obou těchto podmínek ze strany správních orgánů.
Pokud jde o žalobcovy námitky týkající se naplnění první zmíněné podmínky, soud jim nemohl přisvědčit. Žalobce totiž příslušnou část žaloby založil především na tvrzení, že žalovaný nemohl své rozhodnutí založit pouze na odkazu na odůvodnění rozsudku soudu v občanskoprávním řízení, z něhož je pro něj závazný pouze výrok (tedy popření otcovství žalobce, nikoli účelovost jeho prohlášení tohoto otcovství), nýbrž měl své závěry o zjevné účelovosti prohlášení otcovství vlastní činností nade vší pochybnost prokázat.
Žalobci je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že závazným byl pro správní orgány ve smyslu § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pouze výrok rozsudku Městského soudu v Brně. To však v žádném případě neznamená, že by z hlediska dokazování bylo odůvodnění rozsudku pro správní orgány zcela bez významu. Žalovaný správně odkazuje na § 53 odst. 3 správního řádu, dle kterého jsou rozhodnutí soudů veřejnými listinami, u nichž platí presumpce jejich správnosti, a tedy není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Žalovaný se navíc ve svých závěrech v rozporu s tvrzením žalobce neopíral výhradně o rozsudek Městského soudu v Brně, nýbrž jej doplnil vlastními úvahami. Nad rámec skutečností uvedených v rozsudku tak žalovaný vycházel dále z toho, že k zápisu žalobce do rodného listu nezletilé došlo více než čtyři měsíce od jejího narození, a to v době, kdy žalobce neměl na území České republiky žádné pobytové oprávnění (tak tomu ostatně bylo i v době narození nezletilé), že k žádosti o povolení k trvalému pobytu došlo bezprostředně po prohlášení otcovství, a nakonec že dle úředních evidencí žalobce s nezletilou nikdy nežil na společné adrese. Naproti tomu žalobce ani v odvolání, ani v žalobě neuvedl nic, co by závěry Městského soudu v Brně o účelovosti jeho otcovství vyvracelo, ba dokonce nikdy ani netvrdil, že by jeho prohlášení otcovství k nezletilé účelovým nebylo. Jinými slovy žalobce namítá nedostatečné prokázání účelovosti jeho souhlasného prohlášení o určení otcovství, ale přitom netvrdí ani tolik, že toto prohlášení bylo motivováno např. biologickou vazbou či upřímnou snahou o nezletilou Z. H. pečovat, příp. že by o nezletilou po prohlášení otcovství jevil jakýkoli zájem.
Dle názoru Městského soudu v Praze jsou tedy závěry žalovaného o účelovosti žalobcova souhlasného prohlášení otcovství zcela přezkoumatelné, a tato účelovost, kterou žalobce ostatně nikdy přímo nerozporoval, byla dostatečně prokázána.
Pokud jde o druhou podmínku pro zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu, tedy přiměřenost z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života, žalobce jednak namítl, že příslušná část odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelná, a dále, že žalobce nedostál své zákonné povinnosti prokázat uvedenou přiměřenost dostatečně prokázat.
Soud předně uvádí, že úvahy žalovaného o přiměřenosti zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života jsou přezkoumatelné. Ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je třeba vnímat tak, že soud zruší napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů především tehdy, opírají-li se nosné rozhodovací důvody správního orgánu o skutečnosti ve správním řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, popřípadě nevypořádá-li se správní orgán s argumentací účastníka, představující relevantní polemiku k argumentům tvořícím ratio decidendi úvah správního orgánu; to platí zejména v případě, kdy se argumentace týká otázek, které se mohou projektovat do hmotněprávního postavení účastníka správního řízení. Důvodem zrušujícího rozsudku je nepochybně i situace, kdy je správní rozhodnutí nesrozumitelné. I případná nepřezkoumatelnost v dílčích otázkách proto nemusí v konečném důsledku představovat důvod pro zrušující rozhodnutí, nejsou-li naplněny výše uvedené podmínky.
Příkladem takové nepřezkoumatelnosti v dílčí otázce, která však nemůže sama o sobě odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí, je otázka místa narození žalobcova dítěte Y. Y. X., které se dle správního orgánu prvního stupně narodilo na území České republiky, kdežto dle žalovaného je místem narození dítěte Čínská lidová republika, K. Protože je však K. námořním přístavem v Baltském moři na území Litevské republiky, ani tato oprava žalovaného danou otázka zcela neobjasnila. Z hlediska přezkumu přiměřenosti zásahu zrušení trvalého pobytu do žalobcova rodinného života je ovšem podstatné občanství a pobytový status dítěte – obě skutečnosti jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřeny zcela srozumitelně. Ve svém celku je ovšem příslušná část odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelná a přezkoumatelná v tom smyslu, že je z ní zřejmé, na jakých skutkových zjištěních žalovaný své závěry o přiměřenosti zrušení trvalého pobytu zakládal.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nevypořádání relevantních argumentů žalobce nepřipadala v daném případě vůbec v úvahu, neboť žalobce ve správním řízení nikdy ani obecně netvrdil, že by rozhodnutí nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života představovalo, pouze (obdobně jako v žalobě) namítal, že se správní orgány přiměřeností rozhodnutí zabývaly nedostatečně. Dle správního spisu žalobce dokonce v rámci správního řízení nikdy ani neuvedl, že s ním na území České republiky pobývá jeho vlastní dítě – tuto skutečnost zjistil správní orgán prvního stupně v rámci vlastní činnosti směřující k posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce.
Žalobce svou námitku nepřezkoumatelnosti opírá v podstatě pouze o tvrzení, že odůvodnění napadeného rozhodnutí „neobsahuje žádné skutečnosti o případné přiměřenosti rozhodnutí“. Toto tvrzení je však zcela zjevně v rozporu s realitou, neboť rozhodnutí obou správních orgánů prokazatelně obsahují jak skutečnosti o přiměřenosti zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu (např. skutečnost, že žalobce povolení k trvalému pobytu získal obcházením zákona, poukaz na významnost povolení k trvalému pobytu z hlediska hierarchie pobytových statusů a veřejný zájem na tom, aby tímto povolením nedisponovali cizinci, kteří jej získali obcházením právního řádu České republiky), tak i skutečnosti svědčícími naopak nepřiměřenosti zásahu. Je sice pravda, že žalovaný výslovně nehodnotil každý jednotlivý faktor uvedený v § 174a zákona o pobytu cizinců, dle judikatury Nejvyššího správního soudu to však pro přezkoumatelné posouzení přiměřenosti rozhodnutí není nezbytné. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku č. j. 8 As 109/2013-34 ze dne 26. 2. 2014, „[u]stanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v § 174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince“. Dle názoru soudu správní orgány relevantní faktory přiměřenosti zkoumaly. Podrobně se sice nevyjádřily ke všem aspektům vyplývajícím z § 174a zákona o pobytu cizinců, ale odpovídajícím způsobem hodnotily ty důležité, které mohly být pro posouzení věci významné.
S ohledem na výše uvedené Městský soud v Praze uzavírá, že žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl se svojí žalobou úspěch, úspěšnému žalovanému pak žádné náklady řízení podle § 57 odst. 1 s. ř. s. nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 9. srpna 2017
JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.
předsedkyně senátu
za správnost vyhotovení:
Simona Štěpinová