62 A 161/2017-33
U S N E S E N Í
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobců: a) Ing. P. M. a b) M. M., oba bytem K., Na R. 1667, oba zastoupeni JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Napajedla, Masarykovo nám. 220, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 21, za účasti 1. P. P., 2. L. P., oba bytem K., Na R. 545, 3. Ing. D. B., bytem K., V G. 372, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 22.6.2017, č.j. KUZL 39825/2017, sp.zn. KUSP 35963/2017 ÚP-No,
t a k t o :
I. Žaloba se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Žalobci podali ke zdejšímu soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.6.2017, č.j. KUZL 39825/2017, sp.zn. KUSP 35963/2017 ÚP-No, kterým žalovaný zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kunovice, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), ze dne 23.3.2017, č.j. STU/449-17/HOR/SZ/151-2017. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 23.3.2017 podle § 169 odst. 2, 5 a 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), povolil pro stavbu „Novostavba rodinného domu jako ½ dvojdomu – pravá část“ na pozemku p.č. 315/301 (zastavěná plocha a nádvoří) v k.ú. Kunovice u Uherského Hradiště výjimku z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a to tak, že vzájemný odstup stavby ½ dvojdomu – pravá část a sousedního rodinného domu č.p. 1667 není roven výšce vyšší z protilehlých stěn, ale pouze min. 5830 mm a max. 6150 mm.
Předtím, než se soud mohl zabývat otázkami důvodnosti žaloby z uplatněných žalobních důvodů, musel vyřešit otázku přípustnosti žaloby.
Poté, co se soud podrobně seznámil s napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím rozhodnutím stavebního úřadu, dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná podle § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), neboť je napadáno rozhodnutí, které je z přezkoumání vyloučeno podle § 70 písm. a) s.ř.s.
Pro posouzení otázky přípustnosti je klíčovou skutečnost, že předmětem přezkumu je rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu podle § 169 stavebního zákona, jimiž byla povolena výjimka z obecných požadavků na využívání území dle vyhlášky č. 501/2006 Sb. Judikatura správních soudů byla po určitou dobu nejednotná v tom, zda rozhodnutí podle § 169 stavebního zákona o výjimce z obecných požadavků (ať již jde o požadavky „na výstavbu“ či „na využití území“) je rozhodnutím samostatně přezkoumatelným podle § 65 s. ř. s. S ohledem na rozpory v judikatuře se nastíněnou otázkou zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, čj. 8 As 8/2011 - 66, v němž konkrétně řešil výjimku z vyhlášky hl. m. Prahy spočívající (shodně jako v projednávané věci) ve zmenšení odstupové vzdálenosti zamýšlené stavby a od stavby stávající.
Rozšířený senát ve shora označeném rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru (viz zejm. odst. 27 a násl. odůvodnění citovaného rozsudku), že „jakkoliv je v řízení o výjimce s definitivní platností rozhodnuto o tom, zda se výjimka v konkrétním případě povoluje či nepovoluje, a účinky takového rozhodnutí nejsou omezeny do doby, než je vydáno konečné rozhodnutí, nemá samotné povolení či naopak nepovolení výjimky do práv účastníků žádné přímé dopady. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud by se již na základě samotného rozhodnutí o výjimce mohl záměr, pro který byla tato výjimka požadována, fakticky uskutečnit, anebo se naopak musel uskutečnit v jiné podobě, než pro kterou byla požadována výjimka, resp. se vůbec uskutečnit nemohl. Jinými slovy samostatný soudní přezkum by byl zcela na místě v těch situacích, kdy na rozhodnutí o výjimce nenavazuje žádný další úkon správního orgánu, který by byl podroben soudní kontrole. V převážné většině případů však bude na rozhodnutí ve věci výjimky navazovat rozhodnutí ve věci samé, případně souhlas příslušného stavebního úřadu. Rozhodnutí o umístění stavby nebo stavební povolení, tedy rozhodnutí ve věci samé jsou pak nepochybně rozhodnutími přezkoumatelnými ve správním soudnictví ve smyslu § 65 s. ř. s. (…). Rozhodnutím o výjimce tak v převážné většině případů nedochází ke konečnému zásahu do práv účastníků. Z pohledu teorie se jedná se o subsumovaný správní akt, který se svou povahou podobá závazným stanoviskům, vydávaným podle ustanovení § 149 správního řádu (…). Teprve výsledek „hlavního řízení“, pro jehož účely žadatel o povolení výjimky usiluje, je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení práv účastníků řízení“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak k dané právní otázce uzavřel, že „rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. Samostatně soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65 s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu“.
Přestože se citované rozhodnutí rozšířeného senátu zabývalo situací, kdy zamýšlený stavební záměr ještě fakticky neexistoval, zatímco v projednávané věci již byl sporný záměr před vydáním rozhodnutí správních orgánů o povolení výjimky v určité části realizován, je nepochybně nutno aplikovat citované závěry i v projednávané věci. Rozhodnutí o povolení výjimky spočívající v nedodržení vzdálenosti mezi rodinnými domy vytvářejícími mezi sebou volný prostor v dané věci v souladu s výše citovanými závěry rozšířeného senátu samo o sobě žádným způsobem do práv žalobců přímo nezasahuje. Zásadní a rozhodující pro (případný) zásah do práv žalobců nemůže být samotné rozhodnutí o povolení výjimky, nýbrž až rozhodnutí konečné, tedy v daném případě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (§ 129 odst. 2 stavebního zákona), v jehož rámci probíhalo řízení o povolení výjimky. Teprve na základě případného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby může být předmět výjimky de iure (slovy citovaného rozsudku) „uveden v život“.
Jak plyne z napadeného rozhodnutí, původní rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 5.5.2014, č.j. STU/7357-12/SZ/592-2012/HOR, bylo žalovaným zrušeno s tím, že před vydání dodatečného povolení stavby je třeba rozhodnout o výjimce z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.; je tedy zřejmé, že k vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby teprve dojde. Jak plyne z podané žaloby, vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ostatně očekávají i žalobci.
Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby přitom nepochybně představuje rozhodnutí ve správním soudnictví přezkoumatelné ve smyslu § 65 s. ř. s. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí o povolení výjimky z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nemá v projednávané věci povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jelikož samo o sobě nepředstavuje přímý zásah do práv či povinností žalobců.
Právě uvedený závěr je ostatně žalobcům znám z přechozího rozhodnutí „v jejich věci“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, č.j. 8 As 167/2014-45).
Vzhledem k uvedenému se soud nezabýval žalobou věcně, ale odmítl ji jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e), § 70 písm. a) s. ř. s. Za tohoto stavu nerozhodoval soud o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, v jejímž důsledku by jim nějaké náklady vznikly, a proto ani ony nemají právo na náhradu nákladů řízení. (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že byla žaloba odmítnuta před prvním jednání, rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku (§ 10 odst. 3 poslední věta zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 8. srpna 2017
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.
R. L. předseda senátu