[OBRÁZEK]31Af 63/2015 - 68

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

 Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy
Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci
žalobce: J. T., místem podnikání S. 715, Ž., zastoupen Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem
se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.

10. 2015, č. j. 32182/15/5300-21443-701707,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

 Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 10. 2015, č. j. 32182/15/5300-
21443-701707, bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeny

[OBRÁZEK]pokračování 2 31Af 63/2015

dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále též „správce daně“) ze
dne 14. 1. 2015, č. j. 154448/15/2910-50521-707490, č. j. 155261/15/2910-50521-707490,
č. j. 162098/15/2910-50521-707490, č. j. 162729/15/2910-50521-707490, č. j.
162989/15/2910-50521-707490, č. j. 163179/15/2910-50521-707490, č. j. 163259/15/2910-
50521-707490.

 Správce daně dodatečnými platebními výměry doměřil žalobci podle § 98 odst. 1,
§ 143 a § 147 daňového řádu daň z přidané hodnoty a penále, a to ve výši 20.311 Kč daň a

4.62 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2010, 17.809 Kč daň a 3.561 penále za 3. čtvrtletí roku
2010, - 688 Kč daň za 4. čtvrtletí roku 2010, 3.233 Kč daň a 646 Kč penále za 1. čtvrtletí roku
2011, 10.426 Kč daň a 2.085 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2011, 16.525 Kč daň a 3.305
penále za 3. čtvrtletí roku 2011 a 9.586 Kč daň a 1.917 penále za 4. čtvrtletí roku 2011.

II. Obsah žaloby

 Žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu
řízení. Předně namítl, že žalovaný v odvolacím řízení nedoručoval jeho zmocněnkyni paní D.
K., i když byla jí udělená plná moc obsažena ve správním spise. Dále žalobce neměl splnit
svou povinnost vést evidenci obchodního majetku dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), evidenci dle § 7b odst. 1 písm. b) zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních
z příjmů“) a tzv. skladovou evidenci, ačkoliv předložil daňovou evidenci jako celek.
Předložená evidence jako celek splňuje kritéria dle § 100 odst. 3 zákona o DPH a § 7b odst. 1
písm. b) zákona o daních z příjmů, přičemž byla dodatečně na výzvu správce daně během
daňového řízení doplňována. Žalovaný se omezil na pouhé konstatování, že předloženou
evidencí není prokázán pohyb zboží. K předávacím protokolům, které byly průběžně
předkládány a prokazovaly tvrzení žalobce, nebylo správcem daně vůbec přihlédnuto. Závěr,
že pokud nebyla vedena evidence obchodního majetku dle zákona o DPH a evidence plnění
osvobozených od daně, pak nemůže být průkazná ani daňová evidence, je pouhým
konstatováním. Předložené důkazní prostředky byly schopné osvědčit jeho tvrzení.
Předložená daňová evidence naplnila zákonné požadavky evidence pro účely DPH, neboť je
z ní patrný vstup a výstup u každé položky. Správce daně ani nijak nespecifikoval, jak by měl
být prokázán pohyb zboží, tudíž se důkazní břemeno přesunulo na jeho stranu. V rozporu se
zásadou součinnosti a hodnocením důkazů mimo rámec jejich volného hodnocení pouze
tvrzené a dokazované skutečnosti popřel, bez náležitého předložení důkazů či znaleckého
posudku v otázkách, ve kterých nemá dostatečně kvalifikovanou odbornost.

 Žalobce dále zpochybňuje neunesení důkazního břemene a nutnost přikročení k určení
výše daně pomůckami. Všechny skutečnosti byly žalobcem prokázány, jen žalovaný účelově
zdůrazňoval zdánlivé rozpory, a to v otázkách podnájemní smlouvy, i když byl řádně doložen
a vysvětlen systém pracovních cest. Pořizování pohonných hmot do osobního automobilu
a jeho další provozní náklady byly předloženy knihou jízd, z níž byly dílčí nedostatky
odstraněny. Ze skutečnosti, že ne všechny cesty vedly k uzavření objednávek, nelze
dovozovat, že pro ekonomickou činnost žalobce nejsou přínosné. Pořízené reklamní vzorníky
pro následnou propagaci a podporu ekonomické činnosti žalobce a ohřívač vody

[OBRÁZEK]pokračování 3 31Af 63/2015

v podnájemním bytě nebyly shledány správcem daně jako ekonomicky přínosné, a tedy
nebyly odečteny ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o DPH.

 Ke stanovení daně pomůckami nebyly naplněny podmínky. Žalobce v daňovém řízení
předložil značné množství důkazů a důkazních návrhů a poskytoval plnou součinnost. To, že
správce daně navrhované důkazy neprovedl, a tudíž z nich nevyvozoval závěry ve svém
rozhodnutí, jen svědčí o porušení zásady součinnosti. Přiměřenost, spolehlivost a správnost
užitých pomůcek také nebyla naplněna, a to zejména s ohledem na existenci srovnatelných
subjektů na českém trhu, výpočtu průměrné obchodní přirážky z žalobce předložených
podkladů, i když byly správcem daně zhodnoceny jako nevěrohodné a neprůkazné. Dále také
byly prováděny na základě krátkého časového období, neboť mělo být bráno v potaz delší
období zejména s ohledem na celkovou hospodářskou situaci a vývoj subjektu i tuzemské
ekonomiky. Také není zřejmé, jak správce daně zohlednil ve své zprávě o daňové kontrole
pochybnosti při použití pomůcek, tedy jaké konkrétní příjmy jsou zahrnuty do daňového
základu, a které jsou vyjmuty. Nebyly zohledněny výhody pro žalobce zejména potřebné
výdaje na dosažení uskutečnitelného zdanitelného plnění. Žalovaný ve svém rozhodnutí jen
mechanicky převzal hodnocení důkazů správcem daně, aniž by do hodnocení věci vnesl svou
úvahu.

III. Vyjádření žalovaného

 Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že plná moc udělená paní D. K. byla udělena jen pro
úkony související s kontrolou před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracoviště
Pelhřimov. Vyjma námitky směřující k otázce unesení/neunesení důkazního břemene, jsou
žalobní námitky nepřípustné, nebo výrazně překračují rámec odvolacích námitek, a nebyl
tudíž u nich vyčerpán opravný prostředek. Žalobcem nebyla předložena evidenci pohybu
zboží, neboť zboží, které bylo poskytováno jako propagace zdarma, nebylo nijak
zaznamenáno. Protokoly se nijak nevztahují ke zpochybněnému plnění a samotná tvrzení
žalobce dokládají, že plnění, které jsou z důkazů patrná, nekorespondují se skutečností.
Důvody neprůkaznosti evidence jako celku byly správními orgány jednoznačně
konkretizovány. Kvantita důkazních prostředků sama o sobě nevypovídá o jejich důkazní síle.
Správce daně zjistil nesrovnalosti při porovnání nákupů a prodejů zboží. Pochybnosti
specifikoval ve výzvě a vyzval žalobce k jejich odstranění. Pochybnosti vzešly z rozporů
a nesrovnalostí z dokladů předložených žalobcem. Důkazní břemeno proto leží na žalobci.
Následně předložené důkazy nebyly schopné tvrzení žalobce prokázat, a proto bylo
přikročeno ke stanovení daně pomůckami. Při svém postupu a hodnocení jednotlivých důkazů
bylo postupováno racionálním myšlenkovým procesem, který odpovídá požadavkům formální
logiky, proto pouhý nesouhlas žalobce s tímto hodnocením nezakládá důvodnost žaloby. Také
byly pořádány všechny žalobcem navržené důkazy. Požadavek na vyhotovování znaleckých
posudků není přiléhavý, neboť důkazními prostředky byly podklady běžně se vyskytující
v obchodních stycích, a jako s takovými má správce daně zkušenosti. Podmínka nemožnosti
stanovení daně dokazováním byla naplněna již zmíněnými rozpory mezi daňovými tvrzeními
a obsahem ve vedených evidencích. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací
a žalobce měl tedy navrhnout či předložit další důkazní prostředky, když k tomu byl vyzván.
Zmiňované návrhy výslechů osob a dalších důkazů, které měly být nabízeny k provedení
v daňovém řízení, navrženy nebyly. Nepřiměřenost užitých pomůcek není žalobcem nijak

[OBRÁZEK]pokračování 4 31Af 63/2015

doložena a ani jím není zpochybněn celkový výsledek. Žalovaný se odvolacími námitkami
zabýval a jednotlivě je vypořádal. To, že dospěl ve svém rozhodnutí ke stejným závěrům jako
správce daně, nutně neznamená jejich mechanické převzetí. V dalších podrobnostech
žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a správní spis. Závěrem navrhl, aby soud
žalobu zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

IV. Replika žalobce

 Žalobce s odkazem na § 41 odst. 1 daňového řádu zopakoval, že mělo být paní D. K.
jakožto zmocněnkyni žalobce doručováno jak v prvním, tak i ve druhém stupni daňového
řízení. Opravné prostředky byly žalobcem řádně vyčerpány. Žalobce nesouhlasí se
zhodnocením předávacích protokolů jako nevztahujícím se k zpochybněnému plnění.
Podstatou sporu je to, zda správce daně hodnotil důkazy v rámci zásady volného hodnocení
důkazů, či se z tohoto rámce odchýlil. Pochybnost se týká hodnocení pohybu zboží, který byl
doložen předávacími protokoly, které měl správce daně jako dostačující přijmout nebo měl
provést výslech odběratelů. Pochybnost u hodnocení důkazů se také dotýká evidence
pracovních cest a nákupu zboží od Ing. F. K přikročení stanovení daňové povinnosti
pomůckami musí být splněna podmínka nesplnění zákonné povinnosti. Musí se ovšem jednat
o porušení zásadního charakteru, přičemž zboží uvedené v předávacích protokolech tvoří
v souhrnu cca 9 % vykázaných tržeb, což se nedá zhodnotit jako zásadní porušení. V otázce
přiměřenosti, spolehlivosti a správnosti pomůcek žalobce i s poukazem na citovanou
rozhodovací praxi v žalobě trvá na svých závěrech a nechápe, proč by neměly jeho námitky
naplňovat parametry přezkumu. Ostatní řešené otázky žalovaným v jeho vyjádření žalobce
shledává jako nepravdivé a nedůvodné a odkazuje na argumenty ve své žalobě.

V. Posouzení věci krajským soudem

 Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí
žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho
vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení
jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

 Žalobce v žalobě předně tvrdil, že měl pro daňové řízení zmocněnce, kterému žalovaný
nedoručoval. Ačkoliv toto tvrzení není uplatněno jako žalobní bod (žalobce z uvedené
skutečnosti nedovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení),
soud poznamenává, že žalovaný doručoval řádně přímo žalobci. Ve správním spise je
založena plná moc udělená žalobcem D. K. dne 28. 6. 2013, přičemž zmocnění je výslovně
omezeno na zastupování před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracoviště
Pelhřimov. V řízení před žalovaným proto toto zmocnění již netrvalo.

[OBRÁZEK]pokračování 5 31Af 63/2015

 Hlavní okruh námitek se týká úplnosti žalobcem předložených dokladů, předložení
zákonem požadovaných evidencí a unesení důkazního břemene.

V této souvislosti je nutno předně poukázat na způsob, jakým je upraveno rozložení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt.

 Podle § 92 daňového řádu „[s]právce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových
subjektů“ (odstavec 2). Povinností daňového subjektu je prokázat „všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších
podáních“ (odstavec 3). „[P]okud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat
daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za
předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“ (odstavec 4).
Správce daně naopak prokazuje „skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost
či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších
důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem“ [odstavec 5 písm. c)].

 Ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezi
daňový subjekt a správce daně lze shrnout tak, že daňový subjekt je povinen prokazovat
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl
správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím
a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně
věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.
Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví
či záznamech daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen
prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí
účetnictví a záznamy nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce
daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené
účetnictví nebo záznamy jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce
daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém
subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost
účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř.
aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými
důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, publ. pod
č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86, ze dne 18. 1. 2012, č. j.
1 Afs 75/2011-62, nebo ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013-49; všechny zde citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Správce daně není
nicméně oprávněn daňový subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho,
co tvrdí tento subjekt sám (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95,
dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

 V projednávané věci má zdejší soud za to, že žalobcem předložená evidence pro daňové
účely nebyla úplná, věrohodná a průkazná a správcem daně vyjádřené pochybnosti byly
oprávněné. Bylo tak na žalobci, aby dalšími důkazními prostředky prokázal jím tvrzené
skutečnosti, k čemuž však nedošlo.

[OBRÁZEK]pokračování 6 31Af 63/2015

 Co se týče zákonem požadovaných evidencí, je nutno nejprve konstatovat, že na žalobce
se vztahovaly povinnosti vést evidence dle zákona o DPH účinného v kontrolovaném období,
tedy jednak ve znění účinném do 31. 3. 2011, jednak ve znění účinném do 31. 12. 2012. Obě
rozhodná znění v § 100 odst. 1 a 2 shodně požadovala, aby plátce daně vedl evidenci pro
účely daně z přidané hodnoty a evidenci uskutečněných plnění, která jsou osvobození od daně
nebo nejsou předmětem daně. Takřka shodně pak také požadovala vedení evidence
obchodního majetku v rámci účetnictví nebo samostatně (resp. tehdy, nemá-li plátce
povinnost vést účetnictví nebo je nevede dobrovolně). Zákon žalobci tedy po celé
kontrolované období ukládal povinnost vést evidenci obchodního majetku.

 Správce daně v průběhu daňové kontroly v žalobcem předložených evidencích,
pokladních knihách, daňových dokladech a výpisech z běžných účtů shledal nesrovnalosti.
Vyzval proto žalobce k předložení evidence zásob zboží, zápisu o zjištění skutečného stavu
zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků. Dále jej vyzval k prokázání vykázaných
osobních vkladů a půjček do podnikání, výdajů na pracovní cesty, daňových dokladů za
reklamu a propagaci firmy. A nakonec jej postupně vyzval k předložení chybějících daňových
dokladů, protokolů o předávání zboží zdarma a prokázání dalších nezjištěných prodejů. Na
výzvy žalobce reagoval vyjádřeními a předložením listin. Ve shodě se žalovaným má však
soud za to, že žalobce přes výzvy správce daně neprokázal úplnost a věrohodnost jím
předložených evidencí a dokladů.

 Správce daně zjistil (a ve zprávě o daňové kontrole specifikoval) řadu konkrétních
položek, u nichž nebylo možné ze žalobcem předložených dokladů zjistit jejich prodej. Vedle
toho také zjistil konkrétní prodané zboží bez jeho pořízení. U řady položek žalobce dodatečně
předkládal protokoly o tom, že zboží bylo předáváno odběratelům zdarma jako propagace
a podpora prodeje. Soud však má za to, že správcem daně vyjádřené pochybnosti
o věrohodnosti a správnosti tvrzení žalobce o předávání zboží zdarma jsou zcela na místě.
O předávání zboží zdarma se žalobce od počátku daňové kontroly vůbec nezmiňoval a hovořil
o tom, že nakoupené zboží okamžitě prodává, přičemž veškeré zboží je uvedeno na fakturách.
Protokoly o předání dodal správci daně postupně až poté, co bylo poukázáno na konkrétní
položky, jejichž prodej nebyl zjištěn. Další nesrovnalostí je, že předávané zboží mělo sloužit
mimo jiné také k podpoře prodeje firmy Hartman a spol, s. r. o., od něhož ovšem žalobce
výrobky nakupoval (nikoliv dostával zdarma pro účely propagace). Tato společnost přitom
k propagaci svých výrobků nabízí zdarma řadu standardizovaných vzorků včetně možnosti
zapůjčení nabídkového stojanu a vedle toho nabízí také vzorkovou sadu v ceně 700 Kč.
A nakonec žalobce přes svá tvrzení o předávání zboží zdarma nepředložil evidenci
uskutečněných plnění, která jsou osvobozená od daně nebo nejsou předmětem daně. Tuto
evidenci měl přitom povinnost vést na základě § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném
do 31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012. Popsané nesrovnalosti navíc vylučují možnost,
aby žalobcem předložené doklady byly použity jako evidence obchodního majetku, kterou
měl žalovaný povinnost vést na základě téhož ustanovení. Žalobce předkládal protokoly
postupně, souhrnně je neevidoval (v rámci evidence plnění, která jsou osvobozena od daně
nebo nejsou předmětem daně), ani je nečísloval nepřerušenou číselnou řadou. Vedle toho
správce daně poukázal na celou řadu položek, u nichž mělo dojít k předání zdarma před
datem, které bylo na příslušné faktuře uvedeno jako datum uskutečnění zdanitelného plnění.
Za této situace lze mít důvodné pochybnosti o tom, že protokoly odpovídají skutečnosti

[OBRÁZEK]pokračování 7 31Af 63/2015

a nevznikaly teprve dodatečně toliko jako reakce na konkrétní pochybnosti správce daně.
Obrana žalobce tvrzením, že data uskutečnění zdanitelného plnění na fakturách neodpovídají
skutečnosti, pak stěží může působit jako věrohodné tvrzení, které by mohlo uvedené
pochybnosti vyvrátit. Žalobce na jednu stranu tvrdí, že jeho evidence pro účely daně z přidané
hodnoty je úplná a věrohodná, na druhou stranu obratem poukazuje na údajně zjevně chybné
údaje obsažené v této evidenci. Snaží se tak jednu skupinu nesrovnalostí vyvrátit poukázáním
na jiné nesrovnalosti ve své evidenci, které ovšem zároveň popírá.

 Krajský soud má ve shodě se žalovaným za to, že již s ohledem výše popsané zásadní
nesrovnalosti a absence evidencí dle § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do

31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012, nelze považovat žalobcem předložené doklady jako
úplnou a průkaznou evidenci pro účely daně z přidané hodnoty dle § 100 odst. 1 zákona
o DPH. Soud pokládá za zcela oprávněné pochybnosti správce daně o tom, že žalobcem
uváděné zboží bylo skutečně předáváno zdarma, že veškeré daňové doklady na pořízení
obchodního majetku byly přijaty a použity k ekonomické činnosti a že z nich byl uplatněn
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v souladu se zákonem. Žalobce přitom ani
dodatečně pochybnosti správce daně nevyvrátil a úplnost jím předložených dokladů
neprokázal.

 Žalobce sice izolovaně zpochybňuje některé dílčí úvahy správce daně (zejména úvahy
o rozporech v tvrzeních žalobce či o věrohodnosti protokolů, které žalobce předkládal
dodatečně a postupně), nicméně opomíjí, že hodnocení jednotlivých zjištění bylo prováděno
také ve vzájemné souvislosti. Například dodatečné předkládání protokolů samo o sobě nemusí
vést k závěru o účelovosti jednání žalobce, nicméně ve spojení s dalšími výše popsanými
skutečnostmi je takový závěr zcela na místě. Rozhodnutí žalovaného (ani předcházející
rozhodnutí správce daně) proto nelze zpochybnit poukazem na nesprávnost některých dílčích
úvah. Podstatné je komplexní vyhodnocení všech rozhodných skutečností správními orgány.
A toto vyhodnocení soud považuje za zcela správné. Na základě všech zjištění lze učinit
závěr, že žalobcem předložené doklady nelze považovat za úplnou a průkaznou evidenci pro
účely daně z přidané hodnoty, přičemž výše uvedené pochybnosti při absenci takové evidence
nebyly žalobcem vyvráceny ani jinými prostředky, a daň tak nebylo možné stanovit
dokazováním.

 Nelze souhlasit se žalobcem, že by své důkazní břemeno unesl a žalovaný pouze tvrzené
skutečnosti popřel, aniž by předložil konkrétní důkazy. Zdejší soud plně sdílí závěry
judikatury, na kterou žalobce odkazuje. Ta se ostatně vyjadřuje zcela ve shodě s výše
citovanou judikaturou, shrnující pravidla pro rozdělení důkazního břemene mezi správce daně
a daňový subjekt. Na rozdíl od žalobce je ovšem soud přesvědčen, že žalobce své důkazní
břemeno neunesl a nevěrohodnost a neúplnost jím předložených dokladů správce daně naopak
vyvrátil poukazem na zcela konkrétní nesrovnalosti (vedle výše uvedeného viz též dále).

 Nelze přisvědčit ani námitce, že správce daně neuvedl, jak si představuje prokázání
pohybu zboží. Zákon správci daně neukládá povinnost označovat možné důkazní prostředky,
jimiž by daňový subjekt mohl prokázat svá tvrzení. Podle § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako
důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit
skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu

[OBRÁZEK]pokračování 8 31Af 63/2015

s právním předpisem. Bylo na žalobci, aby navrhl provedení dokazování jakýmkoliv
z takových prostředků.

 Co se týče povinnosti vést evidenci obchodního majetku, této povinnosti se žalobce
nemůže v dané věci zprostit tvrzením, že evidenci nevedl s ohledem na okamžitý prodej
nakoupeného zboží, ani tvrzením, že tato evidence vyplývá z jím předložených dokladů. Jak
bylo uvedeno výše, správce daně vyvrátil úplnost a věrohodnost žalobcem předložených
dokladů. Za této situace je vyloučeno použití předložených dokladů jako evidence
obchodního majetku, stejně jako je zásadně zpochybněno tvrzení žalobce o okamžitém
prodeji nakoupeného zboží. Na těchto úvahách stojí také žalobou napadené rozhodnutí
(potažmo zpráva o daňové kontrole). Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že závěr
o nepředložení úplné a věrohodné evidence pro účely daně z přidané hodnoty stojí na pouhém
konstatování správce daně. Navíc žalobce uplatnil v nákladech některé položky, které i dle
jeho tvrzení nebyly použity k okamžitému prodeji (například 2 kusy reprobeden Behringer
B412DSP, krém Garnier Ultra lift SPF 15 či ohřívač vody DZ Dražice OKCE).

 Vedle výše uvedeného navíc správce daně zpochybnil také řadu peněžních toků, které
žalobce evidoval jako osobní půjčky a osobní vklady. Žalobce přes výzvu nedoložil, že se
jedná o částky, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené od daně nebo u kterých
přiznal daň v předchozích zdaňovacích obdobích. Od roku 2006 bylo jediným zdrojem příjmu
žalobce podnikání, přičemž s ohledem na výsledky jeho podnikatelské činnosti (v roce 2006
základ daně 57.674 Kč, v roce 2007 základ daně 13.110 Kč, v roce 2008 ztráta -27.498 Kč,
v roce 2009 ztráta -85.272, v roce 2010 ztráta -61.785 a v roce 2011 základ daně 84.284)
nemohly vložené finanční prostředky (425.057 Kč v roce 2010 a 777.538 Kč v roce 2011)
pocházet z jeho dřívější podnikatelské činnosti. Soud považuje za zcela oprávněnou
pochybnost správce daně, že vykázaná zdanitelná plnění nejsou úplná a správná. I s ohledem
na skutečnost, že řada vkladů byla učiněna hotovostně, lze mít důvodně za to, že vklady
mohly představovat příjem za nevykázaná uskutečněná zdanitelná plnění.

 Čestné prohlášení paní A. o finanční výpomoci žalobci nelze považovat za důkaz toho,
že osobní vklady jsou částky, které nejsou předmětem daně, jsou od daně osvobozeny, nebo
byly zdaněny již v předchozím zdaňovacím období. Stejně tak možnost čerpání úvěrů
a využívání kreditních karet nebo vedení exekuce na majetek žalobce tyto skutečnosti
neprokazuje ve vztahu ke konkrétním údajným osobním vkladům a osobním půjčkám.
Žalobce neprokázal přímou vazbu mezi možnými prostředky, které mohl čerpat
prostřednictvím kontokorentního úvěru a kreditních karet, a částkami, které vykazoval jako
osobní vklady a půjčky. Takovou vazbu nijak nedokládá ani tvrzení o téměř úpadkové situaci
žalobce. Soud nijak nepopírá racionalitu jednání podnikatele, který se snaží pro své podnikání
získat cizí zdroje financování v případě finanční tísně. Takový podnikatel ovšem musí být
schopen věrohodně a jednoznačně prokázat, že konkrétní částky přijal právě například z úvěru
či vyplatil právě za účelem splacení úvěru. Žalobce tak ovšem přes výzvu správce daně
neučinil. Ze žalobcem předložených dokladů nevyplývá ani to, že by tyto částky byly de facto
pouze tokem mezi účtem a hotovostí.

 Soud se ztotožňuje také s hodnocením, že žalobce neprokázal, že nákupy elektrické
energie v bytě na adrese Revoluční 656, Buštěhrad, byly použity pouze k ekonomické činnosti
a že z nich žalobce uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 zákona o DPH.

[OBRÁZEK]pokračování 9 31Af 63/2015

Žalobce měl místo podnikání v místě svého bydliště na adrese Sídliště 715, Žirovnice. Byt
v Buštěhradě měl k dispozici na základě nájemní smlouvy, dle které nájemce nesmí užívat ani
připustit užívání bytu k jinému účelu než bydlení. Jiný závěr neplyne ani z později předložené
podnájemní smlouvy. Žalobce ani nepředložil souhlas vlastníka s provozováním živnosti
v daném bytě dle živnostenského zákona. Z knih jízd navíc vyplývá, že se v daném bytě
zdržoval dlouhodobě, s ohledem na počátky a konce vykázaných pracovních cest. V roce
2010 se zde zdržoval 257 dnů a v roce 2011 241 dnů. Žalobce si odporuje, jestliže na jednu
stranu hovoří o využívání bytu k ubytování při pracovních cestách, na stranu druhou však dle
jeho tvrzení pracovní cesty v daném místě začínal a končil. Správce daně poukázal také na
řadu neekonomických pracovních cest, které prokazují, že žalobce fakticky užíval byt pro
osobní potřebu. Navíc účet, který žalobce používal při podnikání, byl zřízen na jméno paní
Libuše Antošové, kterou žalobce označil za svou přítelkyni, a to s adresou daného bytu. Je
tedy zřejmé, že byt užívala spolu se žalobcem. Tvrzení žalobce, že byt užíval pouze pro
pracovní cesty a k administrativní činnosti, se proto jeví jako účelové. Popsané zcela zásadní
pochybnosti o využívání bytu pro podnikání žalobce přes výzvu správce daně nijak
nevyvrátil.