[OBRÁZEK][OBRÁZEK]58 Ad 8/2016 - 45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní
Mgr. Karolínou Tylovou LL.M. v právní věci žalobkyně Ing. R.K., bytem XX, zastoupené
obecným zmocněncem P. K., bytem N. Ch. 28E, V., proti žalovanému Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/98873-917,

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 5. 2016,
č. j. MPSV-2016/98873-917, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Žaloba

 Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítnul její odvolání a potvrdil usnesení Úřadu
práce ČR - krajské pobočky v Liberci (dále jen „úřad práce“) ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 30746/2016/LIB. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni přiznána dávka
pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení ve výši 1 240 Kč, na základě žádosti podané
dne 4. 2. 2014.

 Námitky žalobkyně směřovaly do výše částky, která byla stanovena jako započitatelné
nájemné pro účely výpočtu dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení. Žalobkyně
namítala, že dle normativní instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 10/2013
se v případě, že byt obývá jedna osoba, doporučuje započítat podlahovou plochu 38 m2.
Žalobkyně odkazovala na zprávu veřejného ochránce práv ze dne 9. 9. 2013, sp. zn.
2649/2013/VOP/MBL, v níž veřejný ochránce práv vyložil, z jakého důvodu by nebylo
spravedlivé podlahovou plochu pouze snižovat na uvedených 38 m2 v případě užívání
nadměrného bytu, ale že by to mělo platit i obráceně, v případě užívání menšího bytu.
K tomuto názoru veřejného ochránce práv se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak

nevyjádřil. Zprávou veřejného ochránce práv ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 2649/2013/VOP/MBL žalobkyně navrhovala provést důkaz.

 Žalobkyně dále konstatovala, že se v jejím případě žalovaný snaží odůvodnit
nepřiznání vyššího doplatku na bydlení tvrzením, že příčinou vysoké ceny nájemného může
být užívání nadstandardního bytu. Ze strany žalovaného se jedná o hypotetické ničím
nepodložené úvahy. Úřad práce vyhledal čtyři nájemní smlouvy, nájemné zprůměroval,
standard bytů však zjišťován vůbec nebyl. Žalobkyně zdůrazňovala, že výše započitatelného
nájemného je předmětem sporu od samého počátku. Navrhovala, aby si soud vyžádal
znalecký posudek, který by spor o stanovení výše započitatelného nájemného rozřešil.

 Žalobkyně tvrdila, že již v řízení před správním orgánem uváděla, že nájem ve výši
3 500 Kč za byt o velikosti 32 m2 nelze považovat za srovnatelný se zbývajícími dvěma byty.
Žalobkyně proto nesouhlasila se zahrnutím bytů s nájemným ve výši 3 500 Kč do výpočtu
obvyklého nájemného. Nájemné ve výši 3 500 Kč za byt o velikosti 32 m2 označila za
nevěrohodné, extrémně se odlišujícího od nájemného v bytech, které lze považovat za
srovnatelné s bytem, který užívá. Zdůraznila přitom, že její byt rozhodně nelze považovat za
nadstandardní. Žalobkyně navrhovala, aby soud provedl důkaz zprávou veřejného ochránce
práv ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 1354/2014/VOP, prohlídkou bytů a výslechem jejich vlastníků.

 Žalobkyně také upozorňovala na stav, kdy jí nájemné může být započítáno pouze ve
výši 4 080 Kč, když ve skutečnosti hradí 5 000 Kč, a na odůvodněných nákladech na elektřinu
by teoreticky mohlo být započítáno 3 875,33 Kč, když ve skutečnosti hradí 1 670 Kč.

Žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval argumentaci vyjádřenou v napadeném rozhodnutí.

III. Zjištění ze správního spisu

Žalobkyně podala dne 4. 2. 2014 žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení.

 Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2014, č. j. MPSV-UP/8521/14/LB, úřad práce rozhodl
o nepřiznání dávky doplatek na bydlení. K odvolání žalobkyně bylo toto rozhodnutí zrušeno
rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 4. 2014, č. j. MPSV-UM/1685/14/4F-LBK. Žalovaný
úřadu práce vytkl způsob, kterým dospěl ke stanovení odůvodněných nákladů
na bydlení podle § 34 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen
„zákon o pomoci v hmotné nouzi“), a konstatoval, že od 1. 1. 2014 nelze stanovit nájemné
v místě obvyklé na základě mapy nájemného dle údajů Státního fondu rozvoje bydlení.
Zároveň žalovaný úřadu práce uložil zdůvodnit, na základě čeho byla výše odůvodněných
nákladů na bydlení stanovena a z jakých konkrétních údajů při zjišťování nákladů na bydlení
v místě obvyklé správní orgán vycházel. Zdůraznil, že tyto podklady musí být součástí
spisové dokumentace a účastníku řízení musí být dána možnost se s podklady před vydáním
rozhodnutí seznámit.

Poté úřad práce bez dalšího znovu rozhodl dne 28. 5. 2014 pod č. j. 68975/2014/LIB
tak, že žalobkyni se doplatek na bydlení nepřiznává. V rozhodnutí uvedl, že při stanovení
výše dávky byly odůvodněné náklady podle § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi
stanoveny na základě nařízení vlády č. 453/2013 Sb., o stanovení podrobností a postupu pro
zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě (dále jen „ nařízení č. 453/2013
Sb.“) s tím, že v dané lokalitě Liberce počítá s obvyklým nájemným ve výši 92,16 Kč/m2.
Tedy že u velikosti bytu žalobkyně 34 m2 tvoří obvyklé nájemné 3 133,44 Kč, a tato částka
byla vzata jako započitatelné nájemné.

 Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/2987/14/4S-LBK, žalovaný
zamítnul odvolání žalobkyně a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Odkázal na
§ 33 odst. 1 písm. a) a § 34 odst. 1 písm. a) zákona o hmotné nouzi, podle něhož
se odůvodněné náklady na bydlení započítávají do výše, která je v místě obvyklá. Jaké je
nájemné v místě obvyklé stanoví jiný právní předpis, kterým je zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, který v § 2249 odst. 2 stanoví, že jiný právní předpis stanoví podrobnosti
a postup pro zjišťování srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě. Tímto jiným
právním předpisem je nařízení č. 453/2013 Sb. a úřad práce v souladu s právními předpisy
určil, že odůvodněné náklady na bydlení pro nájemní byt žalobkyně jsou ve
výši 3 133,44 Kč, když skutečné nájemné je 5 000 Kč.

 Toto rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí úřadu práce bylo zrušeno
zdejším soudem rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, č. j. 60 Ad 13/2014-21. Soud dal žalobkyni za
pravdu v tom, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale ani z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného nelze seznat úvahy správních orgánů, jimiž se při aplikaci jednotlivých ustanovení
nařízení č. 453/2013 Sb. řídily, a na základě kterých dospěly k určení obvyklého nájemného
ve výši 92,16 Kč/m². Soud rovněž zdůraznil, že uvedená výše obvyklého nájemného nemá
oporu ani ve spisovém materiálu.

 Úřad práce rozhodnutím ze dne 4. 11. 2015, č. j. 88076/2015/LIB, žalobkyni doplatek
na bydlení opětovně nepřiznal. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 1. 2016, č. j. MPSV-
2016/11092-917, bylo rozhodnutí úřadu práce zrušeno s tím, že je nutné v novém řízení
stanovit a doložit nájemné v místě obvyklé a zohlednit velikost bytů tak, aby se jednalo o
nájemné srovnatelné ve smyslu § 2 a § 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 453/2013 Sb.

 Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2016, č. j. 30746/2016/LIB, přiznal úřad práce žalobkyni
dávku pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení ve výši 1 240 Kč měsíčně od února 2014.
Úřad práce provedl výpočet stanoveného nájemného v místě obvyklého pro lokalitu města
Liberec, městské části Horní Růžodol. Úřad práce odkázal na § 3 a § 7 nařízení č. 453/2013
Sb., dle kterého je možné pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi stanovit v místě obvyklé
nájemné na základě prokazatelného doložení výše nejméně tří srovnatelných nájemných, které
jsou správnímu orgánu známy z úřední činnosti. Ze vzorku čtyř srovnatelných bytů, které jsou
správnímu orgány známy z úřední činnosti, bylo vytvořeno započitatelné nájemné, které činí
pro tržní byty o velikosti do 40 m2 v Liberci, v městské části Horní Růžodol, částku 120
Kč/m2, tj. u bytu o velikosti 34 m2 činí obvyklé nájemné 4 080 Kč. Tato částka byla také
určena jako započitatelné nájemné pro byt žalobkyně. K návrhu žalobkyně na započítání
plochy bytu o velikosti 38 m2 uvedl, že započítávat plochu bytu o velikosti 38 m2 doporučuje
ministerstvo v případě, že osoba v hmotné nouzi obývá byt s podlahovou plochou, která je pro
její potřeby nadměrná. Dále zdůraznil, že jako orgán pomoci v hmotné nouzi pracuje
s informacemi, které předložil žadatel, tj. v situaci, kdy žadatel užívá plochu bytu 34 m2, bude

tuto plochu započítávat v plné výši a nebude započítávat větší plochu bytu, než žadatel
skutečně užívá. Žalobkyní doložené náklady na bydlení činí celkem 7 311 Kč. Jedná se o
nájemné ve výši 5 000 Kč, služby ve výši 641 Kč a zálohu na elektřinu ve výši 1 670 Kč. Při
stanovení nároku na doplatek na bydlení úřad práce zpracoval doložené náklady následovně:
nájemné hrazené v celkové výši 5000 Kč při výměře bytu 34 m2 bylo započteno s ohledem
k nájemnému v místě obvyklému a velikosti bytu v částce 4 080 Kč, žalobkyní hrazená částka
1 670 Kč za elektřinu byla započítána v plné výši, podobně jako ostatní náklady na služby.
Odůvodněné náklady na bydlení tak činí: nájemné 4 080 Kč, služby 641 Kč, elektřina 1 670
Kč, celkem se jedná o částku 6 391 Kč. Výše doplatku na bydlení je stanovena rozdílem mezi
částkou odůvodněných nákladů na bydlení připadajících na aktuální kalendářní měsíc
sníženou o příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory ve výši 4 941 Kč
vyplacený za přechozí kalendářní měsíc a částkou, o kterou příjem osoby, tj. přídavek na dítě,
vyplacený ze systému státní sociální podpory ve výši 700 Kč zvýšený o vyplacený příspěvek
na živobytí 2 920 Kč převyšuje částku živobytí 3 410 Kč.

 Proti prvostupňovému rozhodnutí úřadu práce se žalobkyně odvolala, v odvolání
namítala v podstatě shodné skutečnosti jako v podané žalobě.

 Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítnul a prvostupňové
rozhodnutí úřadu práce potvrdil. K námitkám žalobkyně uvedl, že podlahovou plochu lze
snížit v případě, že správní orgán shledá, že žadatel o doplatek na bydlení užívá nepřiměřený
byt, co do velikosti a nákladů. Podlahová plocha se pak sníží tak, aby odpovídala
přiměřenému bydlení. Jestliže však žalobkyně užívá byt o velikosti 34 m2, je tato plocha také
započtena, protože nelze započítat větší plochu bytu, než jakou žalobkyně skutečně užívá. Ani
v doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí není uvedeno, že v případě, kdy byt užívá
jedna osoba, se má paušálně započítávat plocha bytu 38 m2. Úřad práce vycházel ze vzorků
čtyř bytů v dané lokalitě. Dva byty o velikosti 32 m2, kde nájemné u obou bytů bylo
stanoveno částkou 3 500 Kč, byt o velikosti 37 m2 s nájemným ve výši 4 600 K a byt o
velikosti 34,80 m2 s nájemným ve výši 4 700 Kč. Nájemné v místě obvyklé pro malé byty do
40 m2 bylo stanoveno ve výši 120 Kč/m2. Žalobkyně měla k dispozici nájemní smlouvy, ze
kterých úřad práce vycházel. Žalovaný zdůraznil, že je na pronajímateli nebo na dohodě
smluvních stran, v jaké výši nájemné stanoví, a žalobkyně proto jen stěží může rozporovat
výši nájemného 3 500 Kč u bytů o velikosti 32 m2. Kvalita bydlení žalobkyně, která
několikrát uvedla, že obývá byt nově vybudovaný z půdního prostoru, zrekonstruovaný a
nově vybavený, se zcela jistě odráží a je příčinou relativně vysoké ceny nájemného. Úřad
práce nebude zjišťovat rozdíl v ceně nájemného, protože kvalita bydlení nemůže být při
rozhodování o nároku na doplatek na bydlení zohledněna způsobem, kterého se žalobkyně
dožaduje. Stejně tak nebude odvolací orgán nařizovat úřadu práce, aby provedl prohlídku
provedených bytů, vyslechl vlastníky bytů a vyžádal si znalecké posudky. Žalovaný
zdůraznil, že stát žadateli o dávku doplatek na bydlení nehradí veškeré náklady, které
skutečně vynakládá na zajištění potřeby bydlení, ale dávky na úhradu nákladů spojených
s bydlením poskytuje pouze v případě, že určitým způsobem definované náklady bydlení
(limitované stropem započitatelných nákladů na bydlení) přesáhnou stanovenou hranici
s cílem zachovat žadateli takovou částku příjmů, aby jeho výživa a základní osobní potřeby,
byly zajištěny na zákonem stanovené úrovni. Kompenzaci nákladů na bydlení osobám
sociálně potřebným zajišťuje především dávka příspěvek na bydlení poskytována ze systému
státní sociální podpory podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, kterou
ostatně žalobkyně pobírala ve výši 4 941 Kč.

IV. Posouzení věci soudem

 Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání
předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů
v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době
rozhodování správního orgánu podle § 75 odst. 1 s. ř. s.

 K projednání žaloby soud nařídil ústní jednání, ze kterého se žalovaný omluvil. Zmocněnec
žalobkyně setrval na argumentaci obsažené v žalobě a zdůraznil, že žalobkyně správním
orgánům navrhovala smír a nabízela, aby jí jako započitatelné nájemné byla stanovena částka
4 500 či 4 600 Kč, na její nabídku však správní orgány nepřistoupily. Rozhodnutí správních
orgánů označil zmocněnec žalobkyně za nespravedlivá a poukazoval na vyjádření ministryně
práce a sociálních věcí, že se vládě nepodařilo zastavit „kšeftování s chudobou“. Zmocněnec
žalobkyně trval na provedení důkazů označených v žalobě. Soud při ústním jednání provedl
důkaz částí zprávy veřejného ochránce práv o šetření ze dne 9. 9. 2013, sp. zn.
2649/2013/VOP/MBL, na kterou žalobkyně v žalobě poukazovala. Ostatní návrhy na
doplnění dokazování zamítl, protože je považoval pro posouzení důvodnosti žaloby za
nadbytečné.

 Soud nejprve konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá
požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, na čemž nemůže ničeho změnit ani
tvrzení žalobkyně, že na některé dílčí argumenty žalovaný dostatečně nereagoval. Jak ostatně
konstatoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs
70/2008-130, „přestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska
ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této
povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle
okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že
vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (…).
Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich
nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých
případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“ Ačkoliv citované
závěry vyslovil Nejvyšší správní soud ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, lze je
jistě aplikovat i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.

 Žalobkyně znovu vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, jakým správní orgány
stanovily částku nájemného započítávaného do odůvodněných nákladů na bydlení podle § 34
odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

 Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném do

31. 12. 2014 nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt,
jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení, snížených o příspěvek na bydlení
podle jiného právního předpisu, byl jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek
na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24). Z § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi vyplývá, že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává nájemné,
popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení, a pravidelné
úhrady za služby spojené s užíváním bytu; nájemným se rozumí nájemné hrazené v nájemních
bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popřípadě nájemné až do výše cílového
nájemného podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného bytu.

Výkladem posledně uvedeného ustanovení a vývojem právní úpravy „zastropování“
výše nájemného, která se započítává do odůvodněných nákladů na bydlení pro účely
posouzení nároku na doplatek na bydlení, se soud již k žalobám podaným žalobkyní zabýval.

 V rozsudku ze dne 5. 1. 2015, č. j. 60 Ad 13/2014-21, zdejší soud konstatoval,
že z konstrukce obsažené v § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá,
že započtení nájemného pro účely posouzení nároku na dávku doplatek na bydlení je omezeno
výší nájemného obvyklého. S cílovým nájemným (s odkazem na zákon č. 107/2006 Sb.,
o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník) již počítat nelze. Počínaje 1. 1. 2013 je třeba vycházet z výše nájemného v místě
obvyklého. Zákon o hmotné nouzi nedefinuje, co je třeba rozumět pod pojmem nájemné
obvyklé. Správní orgány nepochybily, pokud s účinností od 1. 1. 2014 opustily dosavadní
správní praxi (založenou na nejprve metodické činnosti žalovaného, později na tzv. mapě
nájemného - srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014,
č. j. 7 Ads 140/2014-41, či ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Ads 175/2014-43) a aplikovaly nařízení
č. 453/2013 Sb. Toto nařízení bylo sice primárně vydáno k provedení § 2249 odst. 2
občanského zákoníku, jež hovoří o srovnatelném nájemném obvyklém v daném místě
a odkazuje na prováděcí právní předpis, ale jeho ustanovení § 7 výslovně počítá s tím, že se
dle něj bude postupovat i pro účely stanovení nároku a výše dávek podle zákona
o hmotné nouzi.

 Nařízení č. 453/2013 Sb. konkrétní výši obvyklého nájemného pro jednotlivé nájemní
byty a lokality nestanoví, nýbrž upravuje podrobnosti a postup, který vede k určení obvyklého
nájemného. Podle § 2 písm. b) cit. nařízení se rozumí srovnatelným nájemným obvyklým
v daném místě souhrnná veličina srovnatelných nájemných. Podle § 3 odst. 1 cit. nařízení ke
zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě se pro konkrétní byt použijí
následující způsoby: a) pořízení posudku znalce o výši obvyklého nájemného, která je pro
konkrétní byt považována za srovnatelné nájemné obvyklé v daném místě; b) stanovení na
základě prokazatelného doložení výše nejméně 3 srovnatelných nájemných. Bližší postup pro
zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě pro účely stanovení nároku
a výše dávek podle zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyl zákonodárcem upraven,
naopak ustanovením § 7 nařízení byl vyloučen postup podle § 4, § 5 a § 6.

 K zajištění zmíněného účelu tedy plně vyhovuje stanovení srovnatelného nájemného
obvyklého v daném místě na základě doložení výše nejméně 3 srovnatelných nájemných
ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. V projednávaném případě vycházel úřad
práce ze vzorků čtyř bytů v dané lokalitě, které znal ze své úřední činnosti. Dva byty o
velikosti 32 m2, kde nájemné u obou bytů bylo stanoveno částkou 3 500 Kč, byt o velikosti 37
m2 s nájemným ve výši 4 600 K a byt o velikosti 34,80 m2 s nájemným ve výši 4 700 Kč.
Nájemné v místě obvyklém pro malé byty do 40 m2 bylo stanoveno ve výši 120 Kč/m2.
Žalobkyně byla seznámena s nájemními smlouvami, ze kterých úřad práce vycházel.

 Žalobkyně namítala, že nebyl vůbec zjišťován standart bytů a navrhovala, aby si soud
vyžádal znalecký posudek, který by spor o stanovení výše započitatelného nájemného
rozřešil. Správním orgánům však nelze vytýkat, že ke zjištění srovnatelného nájemného
obvyklého v daném místě nepoužily znalecký posudek ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) nařízení.
Z žádného zákonného ani podzákonného ustanovení tuto povinnost dovodit nelze. Soud má za
to, že výše obvyklého nájemného v daném místě pro účely nároku na doplatek na bydlení má
být úřadem práce stanovena transparentně a objektivně, v souladu s principem

předvídatelnosti rozhodování správního orgánu tak, aby byl zajištěn jednotný výklad,
jednotná aplikační a rozhodovací praxe, nikoli vždy pro každého žadatele zvlášť
ve vztahu ke konkrétnímu bytu. Proto ani soud nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění
dokazování znaleckým posudkem, neprováděl prohlídku bytů a nevyslýchal jejich vlastníky.

 V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 Ads 140/2014-41,
který se týkal případu žalobkyně, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „účelem dávky doplatek
na bydlení je poskytnout žadateli o jeho přiznání finanční částku, která pokryje zbývající
faktické náklady na bydlení bez omezení. Náklady totiž mohou ad absurdum i
několikanásobně převyšovat náklady na bydlení v ostatních bytech v dané lokalitě. Účelem
dávky doplatek na bydlení, jak vyplývá z textu zákona o pomoci v hmotné nouzi, je vyrovnání
odůvodněných nákladů na bydlení v případě žadatele, který není ani přes maximálně úsporný
způsob života schopen tyto náklady hradit z vlastních zdrojů, resp. pokud příjem žadatele po
úhradě odůvodněných nákladů na bydlení je nižší než částka jeho živobytí. Dávka doplatek na
bydlení je podpůrným řešením užívaným až v situaci, kdy nejsou vzniklé náklady dostatečně
pokryty příspěvkem na bydlení ve spojení s eventuálně dalšími dávkami. Ostatně tento účel je
patrný už z názvu dávky. Opačný výklad by znamenal, že stát by byl žadateli povinen doplatit
libovolně vysokou částku na byt, který by byl pro jeho potřeby neúměrně veliký, neúměrně
luxusně vybavený nebo v důsledku neúsporného chování žadatele vykazující neúměrně
vysokou spotřebou energií. S tímto účelem koresponduje také limitovaný rozsah posuzování
kvality daného bytu či domu (celkový stav, vybavení apod.), který nelze vždy zohlednit v plné
míře. Jako hlavní referenční kritérium byla v metodických nástrojích ministerstvem stanovena
rozloha obývaného bytu ve vztahu k počtu osob v něm žijících, a to ve snaze předejít situaci,
kdy malý počet osob (popřípadě osoba jediná) obývají byt příliš veliký a úměrně tomu pro
jejich objektivní potřeby také příliš nákladný. K tomu srov. např. metodický pokyn
ministerstva č. 4/2010, v něž se uvádí, že „S ohledem na možné situace, kdy osoby v hmotné
nouzi obývají byty s podlahovou plochou, která je zřejmě pro jejich potřeby nadměrná,
doporučuje se v těchto případech pro postup uvedený pod písm. a) i b) ještě porovnání výše
nájemného v místě a čase obvyklé s náklady na plochu bytu připadající na jednotlivé osoby,
která je používána při stanovení nákladů na bydlení v rámci státní sociální podpory. V
případě, že byt obývá jedna osoba, doporučuje se započítat plochu 38m2. Pokud obývají byt
dvě osoby, doporučuje se započítat plochu 52m2, v případě tří osob 68m2 a v případě čtyř
osob 82m2. Obývá-li byt více osob, lze obytnou plochu pro uvedené situace úměrně navýšit.“

 Jak také uvedl Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, „nelze však
setrvat pouze u tohoto jediného kritéria. Naopak je potřeba si uvědomit, že problematickými
mohou v tomto kontextu být také byty malé, což je také případ stěžovatelky, u nichž není
problémem zpravidla rozloha, ale např. neúměrně vysoké smluvně sjednané nájemné, přičemž
důvod jeho značné výše nehraje pro potřeby posouzení nároku na dávku doplatek na bydlení
roli. V obou nastíněných případech není úkolem státu uhradit žadatelům celkovou výši
nákladů na bydlení zbylých po odečtení všech příjmů, včetně přiznaných sociálních dávek, ale
pomoci jim v přiměřené míře, ruku v ruce s vedením k větší zodpovědnosti a úspornosti.“

 S tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu se zdejší soud zcela ztotožňuje
a nesouhlasí proto s dílčí úvahou veřejného ochránce práv citovanou žalobkyní ze zprávy o
šetření veřejného ochránce práv ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 2649/2013/VOP/MBL.

 Není také pravda, že v případě, kdy byt obývá jedna osoba, doporučuje vždy započítat
jako podlahovou plochu bytu 38 m2 i normativní instrukce Ministerstva práce a sociálních
věcí č. 10/2013. V normativní instrukci je jasně uvedeno: „Pokud osoby obývají podlahovou

plochu, která je zřejmě pro jejich potřeby nadměrná (nepřiměřeně velká), je možné v
odůvodněných případech přistoupit k porovnání výše nájemného v místě obvyklé s náklady na
plochu bytu připadající na jednotlivé osoby, která je používána při stanovení nákladů na
bydlení v rámci státní sociální podpory. V případě, že byt obývá jedna osoba, doporučuje se
započítat plochu 38 m2.“ Instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí se tak zjevně vztahuje
na případy, kdy žadatelé obývají byty nadměrné (nepřiměřeně veliké).