[OBRÁZEK]
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: B.A.R. – REPTOFILIA, s.r.o., se sídlem Praha 10, Mečíková 2892, IČ 25698109, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2013, č.j. 1336/500/12, 56337/ENV/12,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, ředitelství, oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES, ze dne 10. 5. 2012, sp.zn. ČIŽP/10CIT/PR01/0723891, č.j. ČIŽP/10CIT/PR01/0723891.016/12/RJZ, kterým byla žalobci udělena pokuta ve výši 3.000,- Kč za spáchání správního deliktu dle ust. § 34d odst. 1 písm. d) zákona č. 100/2004 Sb. tím, že nenahlásil nejméně 24 hodin předem čas dovozu a příslušný celní úřad u dovozu 250 exemplářů želv Agrienomys (Testudo) horsfieldii do České republiky uskutečněného dne 15. 3. 2011. Tato povinnost byla žalobci uložena rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o povolení předmětného dovozu v souladu s ust. §3a odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb. Tímto jednáním žalobce porušil podmínky stanovené Ministerstvem životního prostředí v rozhodnutí o povolení dovozu exemplářů. Současně byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v paušální částce 1.000,- Kč.
Žalobce v žalobě namítl, že svou povinnost stanovenou rozhodnutím Ministerstva životního prostředí splnil řádně a včas, což v řízení doložil kopií e-mailu, který zaslal dne 3. 3. 2011 v 15:27:49 na adresu cites@cizp.cz, a ve kterém nahlásil čas a místo dovozu zásilky, která měla být dovozena dne 15. 3. 2011. Žalobce nemá zpětnou vazbu, zda České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) jím zasílané e-maily obdrží, neboť ČIŽP nemá povinnost přijetí e-mailu potvrzovat.
Žalovaný dovozuje nesplnění povinnosti nahlásit dovoz ve stanovené lhůtě tím, že předmětný e-mail ČIŽP neobdržela. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí neobsahuje žádný podrobný návod, jak by se takové oznámení mělo uskutečnit. Žalobce má za to, že odeslání e-mailu, stejně jako odeslání dopisu či uskutečnění telefonického hovoru je možno považovat za oznámení. Jestli se ČIŽP s obsahem oznámení seznámí, je již nerozhodující. Žalobce zvolil odeslání e-mailu, neboť s ohledem na svou praxi ve spolupráci s ČIŽP usoudil, že provedení oznámení touto formou bude možné vždy doložit výtiskem odeslaného e-mailu, neboť doručení pošty či uskutečnění tel. hovoru je mnohem obtížnější prokázat. Skutečnost, že řádně odeslaný e-mail nebyl ČIŽP doručen, nemůže jít k tíži žalobce. Žalobce nemá možnost doručení ČIŽP ovlivnit. Pokud došlo k technické závadě při odesílání e-mailu, nemůže to být důvodem pro uložení pokuty, neboť žalobce svou povinnost uloženou mu příslušným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí splnil. Žalobce ČIŽP prokazatelně oznámil dovoz ve stanovené lhůtě.
Skutečnost, že správní orgány neuznaly jako důkaz výtisk e-mailu, nesvědčí o tom, že žalobce důkaz neposkytl, ale o tom, že to, co všechny soudy jako důkaz akceptují, správní orgány za relevantní nepovažují. Správní orgány neposkytly jediný důkaz, který by vyvrátil, že žalobce ve stanovené lhůtě dovoz oznámil. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 46/2005-55, který je dle názoru žalobce plně použitelný i na projednávanou věc.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že z důkazů v podobě potvrzení od společnosti Excello s. r. o., která ČIŽP zajišťuje služby spojené s e-mailovou poštou, je patrné, že e-mail, o kterém žalobce tvrdí, že byl dne 3. 3. 2011 odeslán, nebyl ČIŽP doručen. S tvrzením žalobce, že svou povinnost oznámit předmětný dovoz, splnil řádně a včas tedy nelze souhlasit. Skutečnosti, že ČIŽP nemá povinnost potvrzovat doručení e-mailů a ani tak nečiní, si byl žalobce vědom, a i přesto si zvolil tuto formu oznámení, která s sebou nese jistá rizika. Pokud si žalobce způsobem doručení zprávy nebyl jist, mohl si toto doručení bez problémů u ČIŽP následně ověřit, na co poukazuje i samotná ČIŽP v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.
Žalovaný i nadále trvá na svém tvrzení, že kopii e-mailu, kterou žalobce předložil jako důkaz, lze jednoduše vytvořit v jakémkoliv textovém editoru a jde tedy o značně dětinsky vyrobený důkaz, který svědčí o značných neznalostech v používání výpočetní techniky. Žalovaný žalobce vyzval k doplnění důkazů na podporu svých tvrzení. V této výzvě ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2312/500/12, 95875/ENV/12 uvedl, že kopie e-mailu nelze považovat za dostačující důkaz a vyzval žalobce, aby doložil tzv. print screen obrazovky monitoru s odeslanou poštou, kde by bylo jasně vidět, že e-mail byl opravdu dne 3. 3. 2011 odeslán. Žalovaný tedy jasně specifikoval, jaký důkaz by byl podle něj dostačující. Žalobce v odpovědi na výzvu uvedl, že požadovaný důkaz již není schopen doložit, neboť počítač vykazuje jisté závady, které jsou z důvodu nedostatku náhradních dílů neopravitelné. Dle názoru žalovaného se však jedná o závady, které se váží pouze k používání daného počítače, nikoliv elektronické pošty. Za skutečnost, která je k tíži žalobce žalovaný nepovažuje řádné odeslání a následné nedoručení e-mailu, ale právě nesplnění povinnosti oznámit předmětný dovoz.
ČIŽP jako prvoinstanční orgán poskytl na podporu svých tvrzení důkaz v podobě potvrzení od společnosti Excello s. r. o., která ji zajišťuje služby spojené s elektronickou poštou, že v období od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2011 nepřišla na adresu ČIŽP od žalobce žádná e-mailová zpráva.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 46/2005-55 se týkalo případu, kdy nebylo jasné, zda byl přestupek spáchán jedním pachatelem nebo jeho dvojčetem, a proto není vhodné vztahovat výše uvedený názor NSS i na tento případ. I přesto žalovaný uvádí, že v daném případě „rozumná pochybnost o tom, kdo se deliktního jednání dopustil“ vůbec nevznikla. Žalovaný tedy v daném případě nespatřuje porušení jakéhokoliv principu či univerzální zásady.
Žalobce v replice konstatoval, že v rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost oznámit dovoz, obsahovalo také formu, jakou má být čas dovozu ČIŽP oznamován; výčet forem oznámení je taxativní s právem libovolné volby. V rozhodnutí je stanoveno, že oznámení lze provést telefonicky, e-mailem nebo písemně, kdy pro každou jednotlivou formu oznamování je současně uveden kontaktní údaj, jako je telefonní číslo, e-mailová adresa či korespondenční adresa. Nic dalšího, z hlediska oznamování nebo ověřování si doručení takové informace, rozhodnutí žalovaného neobsahuje.
Žalobce si doručením zprávy jist byl, stejně jak si byl jist i ve všech předchozích případech, kdy oznámení o dovozu zasílal pouze emailem, který ze strany ČIŽP zůstával bez jakékoli odezvy či reakce. Tvrzení, že by si žalobce doručení e-mailové zprávy mohl bez problému ověřit, považuje žalobce za liché, kdy povinnost ověřovat si doručení e-mailu zaslaného ČIŽP žalobce nikdy netížila. Navíc jakékoli ověření je téměř nemožné, ČIŽP na e-mailové zprávy nereaguje a na telefonní číslo není možné se dovolat. Tvrzení, že ČIŽP nemá povinnost potvrzovat doručení e-mailů a ani tak nečiní, je argumentem ve prospěch žalobce. Stejně tak jako ČIŽP nemá povinnost potvrzovat doručení e-mailů, tak i žalobce nemá povinnost si ověřovat, zda jeho oznámení bylo ČIŽP doručeno, zejména pak v případě, kdy oznámení odesílá na e-mailovou adresu uvedenou v rozhodnutí žalovaného. Za dostačující v případě nedorozumění pak žalobce považuje předložení kopie odeslané emailové zprávy ČIŽP s oznámením záměru dovozu.
V průběhu nařízeného jednání učastníci setrvali na svých stanoviscích vyjádřených v písemných podáních, právní zástupkyně žalobce navrhla svědeckou výpověď paní Křížové jednatelky žalobce, která by se měla vztahovat k odeslání sporného e-mailu, nicméně k dotazu předsedkyně senátu právní zástupkyně přiznala, že neví zda-li u odesílání mailu paní Křízová přítomná byla, může se však vyjádřit o chodu společnosti žalobce. Žalovaný poukázal ohledně návrhu žalobce na skutečnost, že e-mail je za žalobce podepsán „Štěpán Volčík“, takže to jistě nebyla paní Křížová, která jej odesílala.
Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, ředitelství, oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES, ze dne 10. 5. 2012, sp.zn. ČIŽP/10CIT/PR01/0723891, č.j. ČIŽP/10CIT/PR01/0723891.016/12/RJZ, byla žalobci udělena pokuta ve výši 3.000,- Kč za spáchání správního deliktu dle ust. § 34d odst. 1 písm. d) zákona č. 100/2004 Sb. tím, že nenahlásil nejméně 24 hodin předem čas dovozu a příslušný celní úřad u dovozu 250 exemplářů želv Agrienomys (Testudo) horsfieldii do České republiky uskutečněného dne 15. 3. 2011. Tato povinnost byla žalobci uložena rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o povolení předmětného dovozu v souladu s ust. §3a odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb.
Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 1. 2013, č.j. 1336/500/12, 56337/ENV/12, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí o uložení pokuty. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl totožnou argumentaci, jako ve svém vyjádření k žalobě.
Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Městský soud v Praze věc posoudil takto:
Podle ust. § 3a odst. 2 zákona o obchodu s ohroženými druhy ministerstvo může v rozhodnutí o povolení dovozu stanovit, že dovozce, který dováží živý exemplář živočišného druhu, je povinen nejméně 24 hodin předem oznámit České inspekci životního prostředí (dále jen „inspekce“) čas dovozu a celní úřad určený k propuštění zásilky do příslušného celního režimu nebo přidělení příslušného celně schváleného určení.
Podle ust. § 34d odst. 1 písm. d) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění účinném do 31. 12. 2013, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že nedodrží podmínku uvedenou v povolení nebo v potvrzení vyžadovaném nařízeními v oblasti obchodování s ohroženými druhy nebo tímto zákonem nebo v registračním listu.
Žaloba není důvodná.
V projednávané věci je pro posouzení splnění povinnosti žalobce oznámit 24 hodin předem čas dovozu a příslušný celní úřad u dovozu 250 exemplářů želv Agrienomys (Testudo) horsfieldii do České republiky, uskutečněného dne 15. 3. 2011, zásadní, co se rozumí oznámením v případě emailové komunikace mezi účastníkem řízení a správním orgánem. Zda postačuje samotné odeslání emailu, jak tvrdí žalobce, či je nutné, aby byl email správnímu orgánu taktéž doručen, jak dovozuje žalovaný.
Odpověď nám poskytuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, dle které v případě podání účastníka řízení je rozhodný okamžik dojití podání správnímu orgánu či soudu, a proto pro zachování lhůty nestačí, je-li podání odesláno emailem poslední den lhůty (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2006, čj. 8 Afs 82/2006-68, nebo rozsudek čj. 7 Afs 113/2014-33). Názor žalobce, že samotným odesláním emailu, obsahujícím oznámení o času dovozu a příslušném celním úřadu, byla splněna povinnost uložení rozhodnutím ministerstva o povolení předmětného dovozu v souladu s ust. §3a odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., je tedy mylný.
Základní charakteristikou emailové komunikace je její nezaručenost a zásadní neprůkaznost. Účastník řízení, který si zvolil doručování na elektronickou adresu, nese riziko spočívající v tom, že emailová komunikace je považována za nezaručenou, proto musí počítat s možností, že emailová zpráva nemusí být z různých důvodů doručena (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č.j. 7 Afs 113/2014-33). Doručování na elektronickou adresu (e-mailem) není průkazné a ze strany veřejné moci garantované (oproti systému datových schránek). Odesílatel si může vyžádat od adresáta zprávy potvrzení jejího přijetí, to však vyžaduje součinnost adresáta. Je přitom odpovědností účastníka řízení, jaký zvolí procesní postup, včetně volby komunikačních prostředků a akceptace rozdílů, které z povahy jednotlivých komunikačních prostředků plynou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č.j. 8 Afs 55/2008-70). Činí-li účastník úkon vůči správnímu orgánu prostřednictvím emailu, tedy nezaručeným prostředkem komunikace, je na něm, aby zjistil, zda podání skutečně došlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č.j. 8 As 6/2015-37).
Žalobce si byl vědom „zavedené praxe“ ČIŽP, spočívající v nepotvrzování doručení emailů, i přesto za této situace zvolil k oznámení dovozu formu nezaručené a zásadně neprůkazné formy elektronické komunikace, a musel tedy počítat s eventualitou, že emailová zpráva nemusí být doručena. Žalobce si doručení emailu mohl ověřit (např. telefonicky), to však neučinil.
Skutečnost, že email s požadovaným oznámením nebyl ČIŽP ve stanovené lhůtě doručen, prokazuje bez jakýchkoli pochybností potvrzení od společnosti Excello s. r. o., která ČIŽP zajišťuje služby spojené s elektronickou poštou, dle kterého v období od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2011 nepřišla na adresu ČIŽP od žalobce žádná e-mailová zpráva. K výzvě žalovaného, požadující k prokázání oznámení dovozu předložením printscreenu obrazovky monitoru s odeslanou poštou, soud uvádí, že jeho doložením by žalobce prokázal pouze odeslání oznámení, nikoliv zda (a kdy) podání došlo ČIŽP, a to i pokud by v daném případě nebyl důvod pochybovat o pravosti důkazu odeslání emailu.
Návrh žalobce k provedení výslechu jednatelky žalobce soud zamítl. Z textu e-mailové zprávy je nepochybné, že zprávu odesílal Štěpán Volčík, především však samotné odeslání zprávy není pro posouzení věci podstatné, jak již bylo uvedeno, žalobce musel prokázat doručení zprávy a výslech jednatelky by k osvětlení této skutečnosti nemohl přispět. Tvrzení, že by jednatelka mohla jakýmkoliv způsobem osvědčit samotné doručení zprávy, součástí návrhu na provedení důkazu nebylo Ne nepodstatnou okolností je i fakt, že žalobce nenavrhoval výslech jednatelky ve správním řízení, nic přitom tomu nebránilo.
S ohledem na shora uvedené proto soud dospěl k závěru, že žalobce se vytýkaného správního deliktu dopustil, neboť čas dovozu a příslušný celní úřad ve stanovené lhůtě ČIŽP neohlásil.
V dané věci soud nicméně považuje pro účely případného budoucího prokazování odeslání písemnosti prostřednictvím emailu za přínosné poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu s touto problematikou související. Nejvyšší správní soud v usnesení č.j. 8 Afs 82/2006-68, uvedl, že „výtisk emailové hlášenky“ není nenapodobitelný, a „v případě vzniku pochybností o odeslání zprávy proto zpravidla nebude postačovat k prokázání tohoto odeslání“ (obdobně rozsudek č.j. 8 Afs 55/2008-70). Stejný závěr je platný ve vztahu k printscreenu obrazovky elektronické podatelny (či jiného emailového klienta), protože i zde je v případě vzniku pochybností možné uvažovat o falsifikaci snímku obrazovky. Jediným zaručeným způsobem prokázání odeslání emailu by byl znalecký posudek počítače, z nějž měl být email odeslán (srov. opět usnesení čj. 8 Afs 82/2006-68 a rozsudek čj. 8 Afs 55/2008-70). Pro účely prokázání odeslání emailu lze tedy obecně přijmout následující hierarchii důkazních prostředků (podle jejich důkazní síly): důkaz kopií emailu, v případě pochybností výslechem osoby, která email odeslala, případně nahlédnutím soudu do počítače, z nějž byl email odeslán, a v případě přetrvávajících pochybností provedením znaleckého posudku k danému počítači (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 113/2014 – 33).
S ohledem na výše uvedené neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 8. listopadu 2017
JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: L. H.