Číslo jednací: 51A 11/2016 - 46
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: J. S., nar. ..., bytem S. 497, T. 4, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č. j. KUKHK-10519/DS/2016/Er
takto:
Odůvodnění:
Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále i jen „správní orgán“) ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 2015/6396/SPR/SCHZ č.j.: 3164/2016, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „silniční zákon), neboť dne 7. 8. 2015 v 18:37 hodin v obci Hajnice – Výšinka na silnici č. I/37 u domu č. p. 76, ve směru jízdy od obce Trutnov na obec Kocbeře, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Toyota Previa, registrační značka ..., přinejmenším z nedbalosti nevědomé, překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou obecnou úpravou na 50 km/hod o 20 km/hod a více. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 3.000,--Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,--Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.
I.
Obsah žaloby
Žaloba se v podstatě sestává z celkem deseti žalobních námitek, konkretizovaných a odůvodněných následujícím způsobem.
V prvním žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgán učinil o zavinění žalobce v souvislosti s jeho protiprávním jednáním ve výroku rozhodnutí alternativní závěr, když uvedl, že se jej jako řidič osobního motorového vozidla zn. Toyota Previa, rzv ... dopustil přinejmenším v nedbalosti nevědomé. S takovýmto závěrem se podle něho nelze spokojit, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, podle něhož: „Ač otázku zavinění je nutno u každého obviněného posuzovat individuálně, soud I. stupně se v tomto směru omezil na paušální konstatování, že všichni obvinění se dopustili jednání v přímém, případně minimálně eventuálním úmyslu podle § 4 tr. zák. Takovýto paušální a navíc alternativní závěr je nesprávný, protože forma zavinění musí být určena jednoznačně.“ Vzhledem k tomu má žalobce výrok rozhodnutí správního orgánu ze nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
V tomto žalobním bodu žalobce namítal, že ve svém vyjádření zaslaném správnímu orgánu dne 22. 12. 2015 uplatnil námitky týkající se správnosti provedeného měření, konkrétně skutečnosti, že pozice vozidla žalobce neodpovídá pozici změřeného vozidla dle Návodu k obsluze, což naznačuje nesprávný postup měření. Dále namítal, že měřicí vozidlo nebylo ustaveno v souladu s Návodem k obsluze vodorovně, což nelze prokázat z listinných podkladů ve spisu, a proto žalobce navrhoval provést důkaz svědecké výpovědi policistů, kterým by se prokázalo, že měřicí vozidlo bylo ustaveno nesprávně, přičemž by mohly vyjít najevo i další pochybení obsluhy rychloměru. Rovněž namítal, že se k „pomůcce pro vyhodnocování měření“, kterou správní orgán použil při hodnocení snímku, nemůže vyjádřit, neboť není obsahem spisu, a proto navrhoval tuto pomůcku provést jako důkaz.
Správní orgán v rozhodnutí uvedl, že záznam o vyhodnocení snímku je součástí spisového materiálu na listu č. 9, žalobce se s ním seznámil a neměl k němu žádné připomínky. K tomu žalobce namítá, že na listu č. 9 je pouze vyhodnocení snímku vozidla, ve spisu ale není zavedena použitá pomůcka, ani vyhodnocovací metodika, žalobce se s nimi tehdy nemohl seznámit a případně namítat, že vyhodnocení nebylo správním orgánem provedeno správně. Bylo tedy omezeno právo žalobce na obhajobu.
Správní orgán se v tomto vyhodnocení zabýval tím, zda se měřené vozidlo nacházelo ve správné pozici v rámci svazku paprsku radaru. Žalobci však není známo, jakým způsobem vyhodnocení proběhlo, jelikož správní orgán uvádí pouze jakési konečné vyhodnocení. Z důvodu absence vyhodnocovací pomůcky a vyhodnocovací metodiky ve spisu žalobce nebyl schopen posoudit správnost vyhodnocení. Toto vyhodnocení tedy není přezkoumatelné, správní orgán jím však vyvracel námitku žalobce, že vozidlo zjevně není ve správné pozici na snímku, a lze tedy usuzovat o porušení Návodu k obsluze. Takový postup nelze aprobovat, neboť mj. porušuje zásadu kontradiktornosti řízení, resp. rovnosti účastníků, když správní orgán tímto nepřezkoumatelným postupem vyvrací zcela relevantní námitky žalobce.
Pokud správní orgán při vyhodnocování použil vyhodnocovací pomůcku a snímek hodnotil dle určité vyhodnocovací metodiky, měly být tyto součástí spisu. Protože v něm nebyly, porušil správní orgán § 36 odst. 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění), neboť žalobci neumožnil se s tímto podkladem rozhodnutí seznámit a následně se k němu vyjádřit. Z toho důvodu tak žalobce činí až nyní, a to pouze v rozsahu závěrů vyhodnocování, neboť bez těchto dvou podkladů rozhodnutí není možné zhodnotit, zda správní orgán správnost měření vyhodnotil správně.
Bylo tedy porušeno žalobcovo procesní právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, když správní orgán žalobci neumožnil seznámit se s vyhodnocovací pomůckou a příslušnou metodikou. Tato vada je zdůrazněna tím, že žalobce vyjádřil vůli se s těmito podklady seznámit, když navrhoval vyhodnocovací pomůcku provést jako důkaz. Tomuto důkaznímu návrhu správní orgán nevyhověl.
Poté žalobce polemizuje se závěry správního orgánu, z jaké strany vozovky bylo měření vlastně prováděno, přičemž zároveň uvádí, že bez pomůcky pro vyhodnocení a vyhodnocovací metodiky, které nejsou součástí spisu, nelze dojít k jednoznačnému závěru.
Žalobce dále namítal, že ve svém vyjádření navrhoval provedení Návodu k obsluze jako důkazu, neboť měl za to, že pomůcka pro vyhodnocení snímku je jeho součástí. Tento důkaz však správní orgán neprovedl, i když dále ve svém rozhodnutí uvádí, že Návod k obsluze, z něhož citoval ve svém vyjádření žalobce, je starý, že správní orgán disponuje jiným, který obsahuje jiné údaje. Takový postup je podle žalobce nepochopitelný, když správní orgán využil „svůj“ Návod k obsluze jako podklad rozhodnutí, a dopustil se tak stejné chyby jako v případě vyhodnocovací pomůcky a vyhodnocovací metodiky. Správní orgán dále v rozhodnutí uvedl, že disponuje vyjádřením výrobce radarů, které si nechal vypracovat v souvislosti s jinými případy námitek stejného obsahu. V tomto vyjádření má být uvedeno, že návody k obsluze jsou staré a obrázky v nich jsou nepřesné a nesrozumitelné, a určování správného postavení radaru podle radarových svazků je přesnější.
Žalobce má za to, že pokud ověřovací list zařízení stanoví jako bezvýjimečnou podmínku měření v souladu s Návodem k obsluze, nelze toto zhojit vyjádřením výrobce radaru, které má k dispozici správní orgán, a to mimo jiné z toho důvodu, že policista provádějící měření toto vyjádření nemá k dispozici, a i kdyby ho měl, nezbavuje ho to povinnosti měřit v souladu s Návodem k obsluze.
Rovněž s tím žalobce konstatovat porušení svých procesních práv tím, že jako podklad rozhodnutí použil správní orgán i vyjádření výrobce radaru, které však není součástí spisu. „Tento podklad přitom správní orgán použil k vyvrácení nosné námitky žalobce, a totiž, že jeho vozidlo je na snímku ze změření umístěno nesprávně, pročež lze usuzovat na porušení Návodu k obsluze. Neumožnění žalobci se s tímto podkladem seznámit tak je nutné hodnotit jako závažnou procesní vadu.“
Žalobce dále pokračoval takto (viz citace):
„[23] Správní orgán dále uvádí, že pokud měl žalobce důvodné pochybnosti o tom, že zařízení nebylo použito v souladu s Návodem k obsluze, bylo jeho povinností tato svá tvrzení doložit s konkrétním uvedením, v čem obsluha měřiče pochybila. Dále uvádí, že žalobce se vyjádřil pouze k pozici vozidla na snímku.
[24] Toto však není pravdou, neboť žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na pozici vozidla na snímku se jeví, že měření nebylo provedeno správně a nadto že měřicí vozidlo nebylo ustaveno vodorovně, což mělo být důsledkem toho, že obsluha radaru špatně ustavila vozidlo. Žalobce tedy tvrzení o nesprávném měření doložil konkrétním uvedením toho, v čem obsluha radaru pochybila.
[25] Přitom se jeví absurdním toto tvrzení správního orgánu, když chce po žalobci konkrétní (resp. konkrétnější) námitky ohledně měření, avšak neumožní mu současně vyslýchat obsluhu rychloměru k tomu, aby zjistil, v čem konkrétně pochybila. Přitom pouze výslech obsluhy rychloměrů může vést ke zjištění konkrétních pochybení při měření.
[26] Žalobce ve svém vyjádření dále navrhnul správnímu orgánu nahlédnutí do Ověřovacího listu radaru, kde je explicitně napsáno, že zařízení je možno používat k měření rychlosti pouze za dodržení Návodu k obsluze.
[27] K tomuto správní orgán ve svém rozhodnutí uvádí, že tímto dodržováním jistě byla míněná vlastní obsluha radaru. Následně dovozuje, že pokud policista na úředním záznamu o provedeném měření konstatuje, že postupoval v souladu s Návodem k obsluze, tak takto opravdu postupoval, což dovodil z toho, že policista je držitelem osvědčení o absolvování odborné přípravy pro užívání radaru.
[28] Žalobce má za to, že úlohou správního orgánu není uvažovat nad smyslem obsahu Ověřovacího listu k radaru, pouze posoudit, zda byl rychloměr v souladu s tímto, potažmo v souladu s Návodem k obsluze, použit.
[29] Jak již bylo popsáno výše, v případě, že bylo provedeno měření pomocí měřicího zařízení zabudovaného ve vozidle, je důležité také ustavení vozidla a i jiné náležitosti, než samotná obsluha radaru, protože např. ustavení vozidla má vliv na následnou správnost měření, přičemž chybu v ustavení vozidla samotné zařízení nepozná.
[30] Vzhledem k náročnosti, ne-li nemožnosti ustavení vozidla dle Návodu k obsluze a nutnosti toto provádět po každém vyjetí za změřeným vozidle, má žalobce také pochybnost o tom, zda bylo vozidlo ustaveno správně, nadto pokud je toto zřejmé i ze snímku z provedeného měření.
[31] Dále správní orgán uvádí svou úvahu k argumentaci žalobce ohledně postavení vozidel ve snímku. V této své úvaze nejdříve konstatuje skutečnost, na kterou žalobce upozorňuje výše, a to ve zkratce to, že měření a jeho dokumentace musí být ve vzájemné souvislosti, přičemž výše ve svém rozhodnutí konstatoval opak.
[32] Správní orgán uvádí, že jestliže zařízení při měření rychlosti jízdy vozidla na odjezdu nejprve změří jeho rychlost a poté vyhotoví snímek, bude se toto vozidlo ve snímku nacházet vždy blíže k pravému okraji a bude vyjíždět ze svazku paprsků. Za čas, který od změření rychlosti do vyhotovení snímku uplyne, ujede určitou vzdálenost – čím bude jeho rychlost vyšší, tím blíže bude k pravému okraji snímku.
[33] Tato argumentace správního orgánu je však zcela zcestná, neboť ji lze užít jen v případě, že měření proběhlo správně a v souladu s Návodem k obsluze. Popsaný jev však může nastat i právě z důvodu nesprávného ustavení vozidla.
[34] Žalovaný ve svém vyjádření z důvodu pochybností o provedeném měření v souvislosti s ustavením vozidla navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí policistů provádějících měření, neboť podrobnosti o ustavení vozidla se nedají zjistit z listinných materiálů ve spisu, byť snímek z měření toto naznačuje, výpověď policistů by tedy mohla postavit najisto, jak bylo vozidlo ustaveno a zda tedy provedené měření bylo správné a v souladu s Návodem k obsluze.
[35] Správní orgán si však ulehčil práci a tímto důkazním návrhem žalobce se ani nezabýval. Žalobce přitom namítá, že jej bylo nutno provést, neboť z obsahu spisu vyplývaly pochybnosti o správnosti provedeného měření.“
Z uvedeného žalobce dovozoval, že správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem a zkrátil jej na jeho procesních právech, čímž zatížil svoje rozhodnutí závažnou vadou. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j.: 5 Afs 147/2004-89, podle něhož: „Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto."
Vzhledem k uvedenému žalobce opětovně požadoval provedení svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli měření, stran ustanovení vozidla, přičemž rozhodnutí žalovaného označil z týchž důvodů za nepřezkoumatelné a nezákonné.
V tomto žalobním bodu rozváděl žalobce úvahy o tom, zda měření rychlosti v daném úseku bylo vůbec zákonné, zda bylo způsobilé zvýšit bezpečnost provozu na daném úseku pozemní komunikace a zda měření rychlosti v tomto úseku bylo odůvodněné. Podle něho totiž může policie vykonávat svou pravomoc měřit rychlost dle § 79a silničního zákona pouze tehdy, je-li to způsobilé zvýšit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a dále pouze v případě, je-li to odůvodněné, což vyplývá z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. A to podle něho prokázáno nebylo. Navrhoval proto, aby soud zjistil nehodovost v měřeném úseku za posledních 7 let v podobě příčiny a následku všech dopravních nehod, doplnil spis o informace od policie, jak často v měřeném úseku měří rychlost, proč, a jak výsledky měření rychlosti analyzuje z hlediska zvyšování bezpečnosti silničního provozu a aby byl spis doplněn o statistiku nehodovosti v daném místě. Jedině tak lze totiž podle něho zjistit, zda měření rychlosti bylo v daném úseku odůvodněné, neboť jinak by šlo o nepřípustnou libovůli. V souvislosti s tím se odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle něhož „Každý zásah do osobní sféry jednotlivce, ať už je činěn v rámci jakéhokoliv postupu státu vůči jednotlivci, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení, a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Takové obecné oprávnění je pouze předpokladem realizace takové omezovací pravomoci, nikoliv měřítkem jeho intenzity.“
V tomto žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ty podle něho zůstaly o tom, zda žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost, a tedy zda naplnil základní znak skutkové podstaty přestupku, který mu je kladen za vinu. Informaci o údajném překročení rychlosti žalobcem totiž správní orgán zjišťoval podle něho z jediného důkazního prostředku, a to ze Záznamu o přestupku, který je výstupem z měření provedeného pomocí rychloměru Ramer 7CCD.
Žalobce tento důkazní prostředek nepovažuje za přípustný podle § 51 odst. 1 správního řádu, neboť při měření zcela určitě nebyl dodržen Návod k obsluze. Krom toho v Ověřovacím listu k radaru je uvedeno, že tento radar byl v době přezkoušení namontován na vozidle Škoda Octavia s registrační značkou ... Vozidlo, které žalobce změřilo a následně zastavilo, ale mělo registrační značku ... Registrační značku si žalobce zapsal po tom, co rozporoval s policisty správnost měření a možnou absenci úředních značek na rychloměru. Vozidlo s uvedenou registrační značkou byla Škoda Octavia druhé generace, stříbrné barvy.
Z tohoto důvodu má žalobce za to, že uvedený Ověřovací list nepřináleží k radaru, kterým byl změřen, z čehož pak vyvstává důvodná pochybnost o tom, zda radar, kterým byl žalobce změřen, měl v době měření platné ověření, tedy zda mohl být pro účely měření využit. Vzhledem k tomu navrhoval žalobce provést důkaz knihou jízdy vozidla Policie ČR s registrační značkou ..., čímž by se podle něho prokázalo, že žalobce byl změřen rychloměrem namontovaném v jiném vozidle, a tedy pravděpodobně neověřeným měřidlem.
Důkazní prostředek úředním záznamu o měření rychlosti neověřeným rychloměrem je pak v řízení o přestupku nepřípustný podle § 51 odst. 1 správního řádu. Pokud správní orgán čerpal zjištění ohledně překročení rychlosti žalobcem pouze z tohoto nepřípustného důkazního prostředku, nemohlo se mu podařit zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť k dokazování provedenému s nepřípustnými důkazními prostředky nelze přihlížet.
Žalobce dále namítal, že správní orgán nepřezkoumatelným způsobem dovodil jeho zavinění (přinejmenším v nedbalosti nevědomé), když odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje jak úvahu o tom, že jednání žalobce lze považovat za nedbalost nevědomou, následně však též úvahu o tom, že veřejný zájem žalobce porušil úmyslně (viz „Tento zájem pak Jan Sokol porušil úmyslným jednáním“). Vzhledem k tomu má rozhodnutí za nepřezkoumatelné i z tohoto důvodu, a to pro jeho vnitřní rozpornost, tedy nesrozumitelnost.
Pokud vzal správní orgán za zjištěné (z odůvodnění jeho rozhodnutí to však jednoznačně nevyplývá), že žalobce přestupek spáchal v nedbalosti nevědomé, měl správní orgán prokázat minimálně to, že žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný skutkovou podstatou přestupku, který je mu kladen za vinu. Takové úvahy však odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje. Nelze proto mít za to, že správní orgán prvého stupně žalobci prokázal zavinění, byť ve formě nevědomé nedbalosti, pročež nebyly splněny podmínky pro vydání odsuzujícího rozhodnutí z přestupku, když dle § 3 zákona o přestupcích je jedním z obligatorních znaků přestupku právě zavinění. To však nebylo žalobci přezkoumatelným způsobem prokázáno.
Podle názoru žalobce měl proto správní orgán s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ konstatovat, že nelze vyloučit, že žalobce překročil rychlost např. v důsledku vady tachometru, který mu ukazoval nižší, než skutečnou rychlost, případně, že zde nebyla příslušná dopravní značka, nebo jí žalobce nemohl vidět.
V opačném případě měl správní orgán přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč má za to, že žalobce spáchal přestupek zaviněně. To však neučinil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, neboť nelze z jeho obsahu dovodit, v jaké konkrétní formě nedbalosti byl žalobce uznán vinným z přestupku. Konečně je rozhodnutí prvého stupně nezákonné, neboť ač nebylo prokázáno zavinění, správní orgán vynesl odsuzující rozsudek. Žalovaný tyto nedostatky nezjistil a neodstranil, a proto je i jeho rozhodnutí pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu nepřezkoumatelné.
Nezákonnost rozhodnutí spatřoval žalobce i v absenci naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku. Správní orgán ve svém rozhodnutí pouze obecně konstatuje, že chráněným zájmem je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, konkrétně usměrnění rychlosti jízdy v obci s ohledem na zvýšený pohyb vozidel a chodců, a soustředění se na řízení motorového vozidla, kdy žalobce svým jednáním měl tento zájem porušit (správní orgán patrně myslel ohrozit).
V rámci odůvodnění závažnosti přestupku pak správní orgán dále pouze uvádí úvahu o tom, že jednání žalobce vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost, a to z důvodu, že při rychlosti, kterou údajně měl žalobce jet, se prodlužuje brzdná dráha, přičemž následky takového rozdílu při dopravních nehodách bývají tragické. Právě to správní orgán považuje z hlediska společenského zájmu za zcela neakceptovatelné.
Podle žalobce jsou taková tvrzení nepřezkoumatelná, když správní orgán neuvádí žádné konkrétní důvody, vztahující se k jednání žalobce a příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a uvedenými obecnými konstatováními. Účelem zákona o silničním provozu a sankcí za přestupky ukládaných na jeho základě je nepochybně zvýšení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Rychlá jízda ale nemusí nutně znamenat ohrožení veřejného zájmu, tedy by správní orgán měl uvést, v čem konkrétně takové ohrožení spatřuje. Měl zkoumat i okolnosti, za kterých mělo k jednání dojít, ne za každou cenu trestat jednání, kde ohrožení bezpečnosti či plynulosti silničního provozu nastává jen zcela hypoteticky, jako tomu bylo v případě žalobce.
Nebyla tak uvedena jediná konkrétní okolnost, která by dokládala, že v případě žalobce došlo k porušení nebo alespoň ohrožení bezpečnosti či plynulosti silničního provozu, když správní orgán netvrdil ani neprokazoval, že se v místě pohybovali chodci, ani že obviněný rychlou jízdou ohrozil nebo jen omezil nějakého z dalších účastníků silničního provozu. Za daných okolností tak žalobce mohl nepovolenou rychlostí ohrozit pouze sám sebe a úlohou státu rozhodně není takové sebeohrožení sankcionovat. Rozhodnutí je tak nesprávné i po právní stránce.
Žalobce se v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, v němž se mimo jiné uvádí, že: „Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy)."
V rozhodnutí správního orgánu nebylo naplnění materiální stránky přestupku popsáno. Podle názoru žalobce se měl správní orgán zabývat existencí okolností snižujících míru společenské nebezpečnosti a srozumitelně popsat, které okolnosti zkoumal, jakým způsobem a k jakému závěru dospěl. Jelikož žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, je i jeho rozhodnutí je pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu nepřezkoumatelné.
Další námitka žalobce se týkala výměry sankce, kterou žalobce shledává nezákonnou a nepřezkoumatelnou. Úvahy správního orgánu o výměře sankce má totiž žalobce za zjevně zmatečné, a proto nepřezkoumatelné. Správní orgán se totiž podle něho vyjadřuje k jinému přestupku (a to přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona), když uvádí: „Správní orgán zvážil všechny důkazy a dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku a při správní úvaze o uložení druhu sankce a její výměry zhodnotil jednání obviněného jako jednání zaviněné naplňující skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, za který lze uložit sankci pokuty ve výši od 1500 do 2500 Kč.“
Žalobci je přitom kladen za vinu přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona, a byla mu uložena sankce ve výši 3.000,--Kč. Rozhodnutí správního orgánu je tak opět vnitřně rozporné, zmatečné, nesrozumitelné, a proto nepřezkoumatelné.
Správní orgán dále v rámci odůvodnění sankce uvedl, že při jejím vyměřování přihlédl mj. k závažnosti přestupku, kterou dovozuje ze své nepřezkoumatelné úvahy o zavinění ve formě nedbalosti vědomé, a také ze své nesprávné úvahy o naplnění materiální stránky přestupku, když konstatuje, že míra zavinění byla v tomto konkrétním případě vysoká. K této úvaze žalobce namítá, že je jednak nepřezkoumatelná z toho důvodu, že není zřejmé, zda tyto skutečnosti správní orgán hodnotil žalobci ve prospěch či v jeho neprospěch, v jaké podobě je vzal za zjištěné, z jakých podkladů, jakým způsobem, a jak je hodnotil. Žalobce v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007-105, podle něhož: „Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.“ Obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13.12.2004, č.j. 7 As 43/2004 – 51, nebo ze dne 4. 9. 2003 č. j. 6 A 94/2002 – 40.
Z uvedených důvodů má žalobce vyměřenou sankci za nezákonnou, neboť je opřena o nepřezkoumatelné úvahy.
Podle tohoto žalobního bodu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí: „V odvolání žádné námitky uvedeny nebyly, lze tedy z toho vyvodit, že obviněný i jeho zmocněnec souhlasí s odůvodněním rozhodnutí, žádné nové námitky k měření rychlosti nemají.“ Žalobce se s tímto žalobním bodem neztotožňuje, přičemž ke svému blanketnímu odvolání uvedl následující.
Z dikce ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu mimo jiné vyplývá, že odvolání musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízením, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí.
Z uvedeného tak vyplývá, že žalobce nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí, tedy mimo jiné i s tím, že jeho původní námitky nebyly vypořádány a důkazní návrhy nebyly provedeny. Vzhledem k tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí aprobuje rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, činí toto i jeho rozhodnutí pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu nezákonným.
Žalovaný se také snaží zhojit vadu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, spočívající v neprovedení navrženého důkazu svědeckou výpovědí policistů, kdy konstatuje, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, jelikož má za to, že v případě přestupku překročení rychlosti zachyceného měřicím zařízením je toto dokazování dostatečné a důkaz navrhnutý žalobcem by nic nového nepřinesl. Žalobce ale uvedl ve svém vyjádření a následně v žalobě, proč by výpověď policistů provádějících měření nebyla nadbytečnou a jaké rozhodné skutečnosti by mohla do případu vnést (bylo by zejm. zjištěno, v čem konkrétně policisté při ustavování měřícího vozidla pochybili).
Žalobce také v napadeném rozhodnutí konstatuje, že správní orgán při ukládání sankcí přihlédl k polehčujícím okolnostem, zejména ke skutečnosti, že při jízdě motorovým vozidlem nebyla způsobená žádná hmotná škoda. Takové konstatování ale není pravdivé, jelikož správní orgán vzal za polehčující okolnost pouze skutečnost, že v evidenční kartě žalobce je překročení ustanovení o nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci zaznamenáno naposledy v r. 2011.
Pokud tedy žalovaný konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně splňuje všechny náležitosti, včetně řádného a přezkoumatelného odůvodnění, není tomu tak. Žalobce uvedl důvody, ze kterých shledává rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným a nezákonným, žalovaný však tyto vady přehlédl, čímž sám zatížil své rozhodnutí nezákonností. Povinností žalovaného bylo, v souladu s ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu, přezkoumat soulad rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s platnými právními předpisy, a to ex offo, tedy bez ohledu na to, že odvolání žalobce bylo a zůstalo blanketním. Žalovaný této své povinnosti nedostál, proto je i jeho rozhodnutí nezákonné.
V předposledním žalobním bodu žalobce namítal, že ač jeho zmocněnec v odvolání výslovně žalovaného požádal, aby mu před vydáním rozhodnutí sdělil, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat jeho podjatost, žalovaný této žádosti nevyhověl, ač dle § 15 odst. 4 správního řádu měl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce na poskytnutí takové informace nesporný nárok. Žalovaný tak postupoval v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, když na žádost nijak nereagoval a vydal napadené rozhodnutí. Tato procesní vada měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce (resp. jeho zmocněnec) zcela legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním napadeného rozhodnutí, neboť výslovně uvedl, že tyto informace požaduje k úvaze o vznesení námitky podjatosti, kterou je relevantně možné podat právě před vydáním rozhodnutí ve věci samé.
Žalobce byl tak zkrácen na svém právu vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení, neboť se zcela legitimně hodlal vyjádřit až po poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách. Nebyl vyrozuměn ani o tom, že mu tyto informace nebudou poskytnuty, v důsledku čehož bylo žalobci znemožněno realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak pro něj bylo tzv. překvapivým rozhodnutím. Na podporu tohoto tvrzení se žalobce odvolával na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, podle něhož: „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.“
V posledním žalobním bodu žalobce namítal, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu nebylo uvedeno, že s odsouzením z údajného přestupku je spojen též bodový postih (srov. příloha zák. č. 361/2000 Sb.). To je dle názoru žalobce v rozporu s § 77 zákona o přestupcích, neboť ten jednoznačně stanoví, že „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též (…) druh a výměru sankce“. Záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů je přitom přímo navázán na právní moc rozhodnutí o přestupku správního orgánu, a proto je, dle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, trestem, tedy sankcí za přestupek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 69). Z toho vyplývá, že výrok rozhodnutí správního orgánu o vině z „bodovaného“ přestupku musí obsahovat údaj o tom, že s odsouzením je spojen bodový postih podle silničního zákona, neboť se jedná o druh sankce, který je za přestupek ukládán.
Výrok rozhodnutí správního orgánu je proto nezákonný a jelikož žalovaný přesto rozhodnutí prvého stupně aproboval, je i jeho rozhodnutí nezákonné, a to opět pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu.
Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i prvoinstanční správní rozhodnutí, jež mu předcházelo a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 16. 6. 2016. Odvolal se v něm na obsah žalobou napadeného rozhodnutí, a pokud jde o žalobní námitky, uvedl k nim následující:
„K námitce týkající se výslechu policistů žalovaný uvádí, že v dané věci bylo zavinění žalobce řádně zadokumentováno a z důkazů založených ve spisovém materiálu o něm nebylo pochyb, proto byl výslech policistů shledán jako nadbytečný. Zde se žalovaný odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc č. j. 72A 10/2014 ze dne 16.04.2015 dostupný na www.nssoud.cz.
K námitce týkající se nezákonnosti měření – místo měření, zda bylo měření důvodné z hlediska zvýšení BESIP. Měření bylo provedeno v obci, na frekventovaném místě u čp. 76, kde se nachází hojně navštěvovaný Motorest Výšinka, tedy v místě zvýšeného počtu dopravních situací ( např. odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, vyjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci….).
K námitce týkající se vozidla Policie ČR, ve kterém bylo umístěno měřící zařízení, které provádělo měření – žalobce uvádí registrační značku ..., kterou si poznamenal – vozidlo Škoda Octavia druhé generace, stříbrné barvy. Měření bylo provedeno vozidlem Škoda Octavia reg. značky ... – správní orgán I. stupně doložil kartu vozidla – barva zelená metal – což je ve shodě s barvou vozidla na snímku z řešení přestupku dne 07.08.2015 – list č. 4 spisového materiálu černobílé foto – příloha č. 3 stanoviska k žalobě barevné foto. Vozidlo registrační značky ..., kterou si poznamenal žalobce – vozidlo Škoda Octavia druhé generace, stříbrné barvy viz příloha č.1.
Pokud měl žalobce pochybnosti o prokázání skutkového stavu spočívajícího v předmětném přestupkovém jednání, mohl své námitky uplatnit v rámci odvolacího řízení. Správní orgán prvního stupně během řízení obdržel vyjádření k řízení, s námitkami zde uvedenými se správní orgán I. stupně vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce měl možnost své námitky uplatnit v rámci odvolacího řízení. V rámci odvolacího řízení však žalobce neuvedl žádné konkrétní odvolací důvody, a to ani poté, když byl správním orgánem I. stupně vyzván k jejich doplnění a dostalo se mu náležitého poučení v této věci.
K námitce týkající se zavinění, žalovaný uvádí, že novela zákona o přestupcích účinná ke dni 01.10.2015, která přinesla povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí formu zavinění, dopadá na řízení o přestupku zahájená po tomto datu. V ust. § 11 zákona č. 200/2000 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou stanoveny typy sankcí. Z tohoto ustanovení je zcela zřejmé, že bodové ohodnocení za přestupek není sankcí, která se uvádí ve výroku rozhodnutí.
Žalovaný na žádost žalobce, resp. zástupce, aby ho odvolací orgán poučil o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby, uvedl, že v předmětné věci je oprávněnou úřední osobou paní J. E., odborný referent oddělení dopravy, odboru dopravy a silničního hospodářství, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (viz. bod III. Napadeného rozhodnutí).“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
III.
Jednání krajského soudu
Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 3. 11. 2017. Žalovaný se z účasti na daném jednání předem omluvil, žalobce se k jednání nedostavil, aniž by svoji neúčast při něm předem omluvil. Protože neúčast řádně předvolaných účastníků (jejich zástupců) nebránila projednání věci, byla žaloba projednána vzdor nepřítomnosti účastníků řízení. Byl konstatován obsah správního spisu. K důkazu bylo provedeno Stanovisko Policie České republiky, územního odboru Trutnov, Dopravního inspektorátu, ze dne 2. 3. 2017, které si krajský soud vyžádal vzhledem k žalobním námitkám pod body č. 51 až 57 žaloby. Z něho bylo zjištěno, že Ověřovací list č. 216/14 byl vystaven silničnímu radarovému rychloměru RAMER 7 CCD, který byl nainstalován ve vozidle tovární značky Škoda Octavia, reg. značky ..., zelená metalíza. Vozidlo s registrační značkou ..., které uvádí žalobce, je sice majetkem Policie ČR, patří ovšem Krajskému ředitelství policie Hlavního města Prahy, a z tohoto důvodu nemohlo být toto vozidlo v místě prováděného úkonu měření. Vozidlo reg. značky ... dokladovala policie fotografií z místa šetření přestupku se žalobcem, z níž je zřejmé, že šlo o vozidlo tmavé barvy (zelená metalíza) a nikoliv o vozidlo stříbrné barvy, jak uvádí žalobce. Potud obsah uvedeného stanoviska k věci.
Poté krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“),
IV.
Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu
Správní orgán projednal se zástupcem obviněného ze spáchání přestupku danou přestupkovou věc dne 11. 12. 2015. Při něm byly provedeny pouze dva důkazy, a to Záznamem o přestupku ze dne 18. 8. 2015 na č. l. 7 správního spisu a Ověřovacím listem č. 216/14 silničního radarového rychloměru Ramer 7CCD na č. l. 5 správního spisu. Po skončení jednání zástupce žalobce prohlásil, že se k věci vyjádří po seznámení se se spisovým materiálem. Správním orgánem mu pro to byla stanovena lhůta do 22. 12. 2015. V této lhůtě bylo Vyjádření doručeno správnímu orgánu.
Zástupce žalobce v něm namítal, že „Správní orgán provedl kontrolu správnosti provedení měření podle Pomůcky pro vyhodnocování měření.“ Navrhoval tuto provést jako důkaz s tím, že se k ní nemůže vyjádřit, neboť není k dispozici. Dále se vyjádřil k fotografii z měření následovně:
„Na fotografii z měření je viditelný zadní obrys měřeného vozidla, který je zjevně v pravé části snímku. Měření bylo provedeno zprava na odjezdu. Přitom Návod k obsluze předmětného zařízení říká následující:
Při vyhodnocení snímků je třeba rozlišovat zda měříme z levé nebo pravé strany vozovky a zda měříme vozidlo na příjezdu nebo na odjezdu. Zobrazení čelního obrysu (na příjezdu) nebo zadního obrysu (na odjezdu) na snímku pro případ měření z pravé, resp. levé strany vozovky udávají následující obrázky. Pro různé rychlosti měřených vozidel se umístění na snímku poněkud liší. Čím větší rychlost, tím dále od středu snímku a měřené vozidlo zobrazeno.“
Poté jsou ve Vyjádření obrázky zobrazení vozidel při měření z levé strany vozovky na příjezdu a odjezdu a při měření z pravé strany vozovky. A zástupce žalobce ve Vyjádření pokračoval:
„RAMER 7CCD – NÁVOD K OBSLUZE R305 611X – strana 23)
Je třeba si připomenout, že jakoukoliv pomůcku správní orgán obdržel, toto je součástí Návodu k obsluze, se kterým bylo ČMI podle § 505 měřidlo stanoveno, a tím bylo povoleno provádět úřední měření rychlosti. Pokud se správní orgán neztotožňuje s mým tvrzením, navrhuji provedení Návodu k obsluze jako důkazu. Také navrhuji správnímu orgánu nahlédnutí do ověřovacího listu, kde je explicitně napsáno, že zařízení je možno používat k měření rychlosti za dodržení Návodu k obsluze, nikoli Pomůcky k vypracování.
Jelikož se jeví, že měření nebylo provedeno správně a nadto, že nebylo měřící vozidlo ustaveno vodorovně, navrhuji předvolání obsluhy měřícího zařízení k podání svědecké výpovědi tak, abych jim mohl klást otázky.“
Správní orgán rozhodl ve věci rozhodnutím dne 11. 1. 2016, sp. zn. 2015/6396/SPR/SCHZ, č. j.: 3164/2016, když k žádným dalším procesním úkonům po obdržení shora uvedeného Vyjádření ze dne 22. 12. 2015 již nepřistoupil. Způsob, jakým rozhodnutí odůvodnil, je zřejmý z jeho odůvodnění. Již v jeho prvním odstavci se uvádí, že za jeho podklad vzal správní orgán i Vyjádření zástupce obviněného (žalobce) a že dostupné důkazy (nepochybně ty provedené) zhodnotil jako dostačující pro vydání rozhodnutí o věci samé. Tím dal jasně najevo, že návrhy na provedení důkazů uplatněné ve Vyjádření žalobce jsou pro něho irelevantní. Poté následuje popis přestupkového děje, měření, je konstatováno, k porušení jakého zákonného ustanovení tímto jednáním došlo, jaký přestupek byl spáchán a jeho skutková podstata. Správní orgán měl přestupek za spolehlivě zadokumentovaný fotografií ze silničního radarového rychloměru, který byl ověřen (v podrobnostech viz odst. první na straně 3. prvoinstančního správního rozhodnutí).
Správní orgán dále zmínil obsah písemného Vyjádření zástupce ze dne 22. 12. 2015 a vypořádal se s ním následujícím způsobem:
„Ve svém písemném vyjádření uvádí, že se k pomůcce pro vyhodnocení měření nemůže v současné době vyjádřit a navrhuje tuto provést jako důkaz. K tomu lze uvést pouze toto – v rámci seznámení se s podklady rozhodnutí bylo vyhodnocení snímku součástí spisového materiálu založeno na listu č. 9 i s podrobným popisem a jmenovaný k němu neměl žádné připomínky. Dle názoru správního orgánu je dodatečné dokazování nad rámec věci. Důkazním prostředkem je v první řadě snímek měřiče; vyjádření obsluhy, že radar byl obsluhován v souladu s Návodem k obsluze, a Ověřovací list, že splňoval podmínky zákona o metrologii. Vyhodnocení snímku, resp. vyhodnocení postavení vozidla ve snímku, pouze dokládá, že zařízení bylo správně ustaveno. Vyhodnocení si provádí nad rámec věci sám správní orgán, který byl výrobcem radaru s postupem vyhodnocování snímku seznámen v jím vydané „pomůcce“. Pokud účastník řízení má důvodné pochybnosti o tom, že zařízení nebylo použito v souladu s Návodem, je jeho povinností tato svá tvrzení doložit, s konkrétním uvedením, v čem obsluha měřiče pochybila. Ing. J. se vyjádřil pouze k skutečnostem mu známým, tedy že obrys měřeného vozidla je zjevně na pravé straně snímku a dle Návodu k obsluze, jímž disponuje, tomu má být naopak. Vycházel přitom ze str. 23 Návodu k obsluze Rameru RCCD R305611X. Správní orgán připomíná, že dle sdělení výrobce je platný pouze ten Návod, který byl dodán spolu se zařízením. Návod výše uvedeného čísla není tím, který byl dodán spolu s měřičem právě dopravního inspektorátu Trutnov. Ten disponuje Návodem koncového čísla …851X. Přesto, že i tento Návod obsahuje stejné náčrtky, týkající se postavení vozidla ve snímku, na které poukazuje zástupce obviněného, je třeba zdůraznit, že tyto jsou uvedeny v čl. 5. Článek 5 pojednává o zpracování obrazové dokumentace, nikoliv o vlastním měření a obsluze radaru. Městský úřad Trutnov disponuje vyjádřením výrobce radaru, které si nechal vypracovat v souvislosti s jinými případy námitek stejného obsahu. V něm se uvádí, že Návody k obsluze jsou staré a obrázky v nich jsou nepřesné a nesrozumitelné. Určování správného postavení radaru podle radarových svazků je přesnější a určujícím kritériem je, aby se posuzovaná část vozidla – přední část na příjezdu a zadní část na odjezdu – nacházela ve vymezených polích. Tomu tak v případě předmětného vozidla je a zástupce obviněného měl možnost se s touto skutečností seznámit na listu č. l. 9. Pokud namítá souvislost s Ověřovacím listem, kde je uvedeno, že rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, jiště tímto dodržováním byla míněna vlastní obsluha radaru. Policista, který měřící zařízení obsluhoval, konstatoval na listu č. 7, že měření bylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze, absolvoval odbornou přípravu pro užívání a údržbu tohoto zařízení a dokonce vykonal před zkušební komisí závěrečnou zkoušku (viz Osvědčení na listu č. 9.). Správní orgán se nedomnívá, že by zástupce obviněného byl držitelem tohoto osvědčení, aby mohl kvalifikovaně pochybovat o kompetentnosti obsluhy ovládat předmětné měřící zařízení. Navíc k argumentaci ohledně postavení vozidel ve snímku se správní orgán vyjádřil již v jiném případu zastupovaným Ing. J. (sp. zn. 2015/4140/SPR/SMM) a nehodlá ho neustále připomínat. Pro zopakování – jestliže zařízení při měření rychlosti jízdy vozidla na odjezdu nejprve změří jeho rychlost a poté vyhotoví snímek, bude se toto vozidlo ve snímku nacházet blíže k pravému okraji a bude vyjíždět ze svazku paprsků. Za čas, který od změření rychlosti do vyhotovení snímku uplyne, ujede určitou vzdálenost – čím bude jeho rychlost vyšší, tím blíže bude k pravému okraji snímku.“
Krajský soud citoval tuto obsáhlou pasáž z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí zcela záměrně, neboť z ní jednoznačně plyne, že správní orgán v procesu dokazování pochybil, v důsledku čehož žalobci nezajistil právo na spravedlivý proces. Jeho nezadatelnou součástí je totiž i právo účastníka řízení navrhovat důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné. Zástupce žalobce uplatnil návrhy na důkazy ve svém Vyjádření ze dne 22. 12. 2015 a bylo povinností správního orgánu o nich rozhodnout, tedy buď je provést, nebo jim nevyhovět, a v tom případě také vyložit, proč takto postupoval, z jakých důvodů. Žalobce navrhoval ve Vyjádření provést důkazy Pomůckou pro vyhodnocování měření, Návodem k obsluze měřícího zařízení a svědeckými výslechy policistů, kteří měřící zařízení obsluhovali.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, správní orgán těmto návrhům nevyhověl a ani řádně neosvětlil, z jakých důvodů je měl za nadbytečné. Již na tomto místě je však třeba uvést, že důkaz listinou se podle § 53 odst. 6 správního řádu provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah. Podle Protokolu o ústním jednání ze dne 11. 12. 2015, provedl správní orgán dokazování výslovně pouze Záznamem o přestupku ze dne 18. 8. 2015 na č. l. 7 správního spisu a Ověřovacím listem č. 216/14 silničního radarového rychloměru RAMER 7CCD na č. l. 5 správního spisu, přesto opírá své rozhodnutí i o další listiny (viz citovaná část rozhodnutí správního orgánu).
Pokud jde o Pomůcku pro vyhodnocení měření, pomocí níž byl vyhodnocen snímek radarového měřiče (viz Záznam o vyhodnocení snímku radarového měřiče na č. l. 9 správního spisu), je nepochybné, že byla správním orgánem užita jako podklad pro rozhodnutí ve věci. Vyhodnocení mělo být provedeno „po přiložení vyhodnocovací šablony“, přičemž posuzovanou část vozidla má označovat červený bod. Ten je na samém okraji zadního nárazníku vozidla žalobce. Je samozřejmé, že pro rozhodnutí ve věci je prvotní snímek měřiče, pokud by ale ono vyhodnocování pomocí šablony nemělo mít pro rozhodnutí význam, tak proč správní orgán pomocí ní snímek vyhodnocoval? Ostatně správní orgán sám uvádí, že vyhodnocení postavení vozidla ve snímku dokládá, že zařízení bylo správně ustaveno.
Správní orgán rovněž nepřípustně míchá časové úseky správního řízení s rozsahy práv a povinností účastníků v nich. Uvádí-li totiž, že pokud měl žalobce, resp. jeho zástupce, důvodné pochybnosti o tom, že zařízení nebylo použito v souladu s Návodem, je jeho povinností tato svá tvrzení doložit, a to s konkrétním uvedením, v čem obsluha měřiče pochybila. Taková situace by ale nastala až poté, co by bylo rozhodnuto ve věci samé. Žalobce se ale k věci vyjádřil a navrhl provedení důkazů ještě ve stadiu zjišťování skutkového stavu pro rozhodnutí ve věci. A v tom je veliký rozdíl. Podle § 36 odst. 1 až 3 správního řádu má totiž účastník, zde žalobce, právo navrhovat důkazy, vyjadřovat svá stanoviska a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Bylo proto na správním orgánu, aby žalobci předložil veškeré podklady, které k rozhodnutí použil a nikoliv k nim žalobci znemožňoval přístup. Jak se asi měl žalobce k věci vyjádřit, když podklady k rozhodnutí neznal? Ve správním spisu chybí jak Pomůcka pro vyhodnocení měření, tak v něm není ani Návod k užití rychloměru.
Žalobci přitom nebylo vůbec na místě připomínat, že dle sdělení výrobce je platný pouze ten Návod, který byl dodán spolu se zařízením, neboť ten Návod měl být součástí správního spisu a žalobci přístupný, pokud jeho nedodržení bylo předmětem námitek. Za přinejmenším nekorektní považuje krajský soud rovněž tvrzení správního orgánu, že „Městský úřad Trutnov disponuje vyjádřením výrobce radaru, které si nechal vypracovat v souvislosti s jinými případy námitek stejného obsahu. V něm se uvádí, že Návody k obsluze jsou staré a obrázky v nich jsou nepřesné a nesrozumitelné. Určování správného postavení radaru podle radarových svazků je přesnější a určujícím kritériem je, aby se posuzovaná část vozidla – přední část na příjezdu a zadní část na odjezdu – nacházela ve vymezených polích.“
Jak asi mohl žalobce za tohoto stavu uplatňovat svá práva v přestupkovém řízení? Odpověď zní, v podstatě nijak. Nebylo mu umožněno seznámit se s Pomůckou na měření ani s aktuálním Návodem. Žalobce přitom nechtěl nic více, než znát tyto podklady rozhodnutí a nebylo nic snazšího, než mu je poskytnout. Jinou možnost, než tomuto zákonnému požadavku vyhovět, ostatně ani neměl. Ze strany správního orgánu nebylo na místě odkazovat zástupce žalobce do příslušných mezí s tím, že se správní orgán nedomnívá, že „by zástupce obviněného byl držitelem tohoto osvědčení, aby mohl kvalifikovaně pochybovat o kompetentnosti obsluhy ovládat předmětné měřící zařízení.“ Žalobce realizoval jen svá procesní práva vyplývající mu ze správního řádu. A pokud jde o návrh provést výslech zasahujících policistů, obsluhy radaru, tak tímto návrhem se správní orgán zřetelně vůbec nezabýval, když vpředu zmíněná odbornost jednoho z policistů, kterou jinak krajský soud nezpochybňuje, ještě neznamená, že by tento policista nemohl udělat chybu.
Vzhledem k uvedenému nezbylo, než konstatovat, že dokazování zůstalo v úrovni správního orgánu neúplné, že se správní orgán spokojil s minimem podkladů a upustil od dalšího dokazování, přestože navrhované důkazy byly svoji povahou zásadní a jako takové mohly a můžou znevěrohodnit ty, které provedl správní orgán z vlastní iniciativy a o něž své rozhodnutí opřel. Logickým způsobem ani neobjasnil, proč navrhované důkazy neprovedl, přičemž absence Návodu k obsluze radaru ve správním spisu jako důkazního prostředku je naprosto nepřijatelná. Správní orgán je povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik jich je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto. Nelze proto a priori odmítat tvrzení žalobce, respektive jeho zástupce, jako nevěrohodná a rezignovat na řádné zjištění stavu, a to již vůbec ne s odkazy na to, že Ing. J., častému to zástupci přestupců, již byla věc vysvětlena v jiném případu.
Rovněž podle § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platného v době spáchání údajného přestupku, má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku; zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stadium řízení (např. v I. stupni). V projednávané věci správní orgán tato práva žalobce porušil, jak již výše rozvedeno. I provedení výslechu obou zasahujících policistů se nabízí, pokud námitku ohledně ustavení vozidla nelze vyvrátit jinak.
O blanketním (neodůvodněném) odvolání žalobce proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Jak, to je z jeho obsahu zřejmé (jedná se víceméně o popis dosavadního přestupkového řízení a nekritické převzetí závěrů správního orgánu, které je podepřeno obecnými a nepřezkoumatelnými formulacemi žalovaného o tom, že správní orgán zjistil spolehlivě skutkový a právní stav věci, a podobně, aniž by vyslovil své vlastní konkrétní názory na věc), když žalovaný vyšel z následujících předpokladů přezkumu prvoinstančního správního rozhodnutí (dále citace z rozhodnutí žalovaného).
a) „V odvolání žádné námitky uvedeny nebyly, lze tedy z toho vyvodit, že obviněný i jeho zmocněnec souhlasí s odůvodněním rozhodnutí, žádné nové námitky k měření rychlosti nemají“ (viz strana šestá, druhý odstavec shora, poslední věta žalovaného rozhodnutí), což je ničím nepodložená spekulace; proč by ostatně za takového stavu podával žalobce žalobu,
a dále
b) „Obviněný neměl v odvolání k samotnému měření žádné konkrétní námitky, proto správní orgán dále nepokračoval v dalším dokazování, neboť jej vyhodnotil již za nadbytečné“ (viz strana šestá, poslední odstavec shora, první věta žalovaného rozhodnutí),
Žalovaný měl evidentně za to, že se již nemusí věcí zabývat, když odvolání neobsahovalo ani jedinou námitku. Krajský soud však tento názor nesdílí. Podle § 89 odst. 2 správního řádu totiž „Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“
I blanketním odvoláním napadené rozhodnutí proto musí odvolací orgán přezkoumat minimálně z toho pohledu, zda je, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v souladu s právními předpisy. Pokud by tomu tak být nemělo, pak by bylo povětšinou podávání blanketních odvolání zcela zbytečné, neboť by nebylo rozhodovat „o čem“. V přezkoumávané věci se dopustil správní orgán závažných procesních pochybení v důkazním řízení, jak rozvedeno výše, což se nutně promítá do porušení zásady legality (viz § 2 odst. 1 správního řádu) zvláště, když se správní orgán s návrhy zástupce žalobce na provedení důkazů řádným způsobem nevypořádal, v důsledku čehož z nich učinil opomenuté důkazy. Tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se správní orgán při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Takové pochybení zakládá nejen nepřezkoumatelnost, jak namítal žalobce, tak přímo i rozpor s ústavními principy. Pokud pak dále podle citovaného ustanovení „Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem“, tak to pro krajský soud znamená, že i v přezkoumávané věci se musel žalovaný zabývat věcnou správností odvoláním napadeného rozhodnutí, neboť přestupkové řízení má oproti obecně pojímanému správnímu řízení svá specifika. Přestupek totiž spadá do pojmu „trestních obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a osobě obviněné z přestupku tedy náležejí procesní práva obdobná těm, jakých používá obviněný z trestného činu. Je přitom běžné, že stejný čin bývá v různých obdobích klasifikován jako přestupek nebo i jako trestný čin a právě pro tuto spojitost, vazby mezi právem přestupkovým a právem trestním, musí existovat veřejný zájem na tom, aby se každé takové protiprávní jednání, podezření z něho, náležitě vyšetřilo. Bylo proto povinností žalovaného přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí nejen z hlediska jeho souladu s právními předpisy, ale i z hlediska správnosti jeho věcné správnosti. Žalovaný ovšem takto nepostupoval, když tuto skutečnost v žalovaném rozhodnutí nejen přímo deklaroval, ale není z jeho rozhodnutí zřejmá žádná úvaha o věci, která by tomu vůbec nasvědčovala (viz náležitosti rozhodnutí podle § 68 odst. 3 správního řádu). Bylo přitom na místě zabývat se alespoň námitkami uplatněnými ve Vyjádření ze dne 22. 12. 2015. Jinými slovy, žalovaný shora vytýkaná pochybení nezjistil a neodstranil, čímž zatížil žalované rozhodnutí těžkými procesními vadami popsanými výše, pro které nezbylo, než je podle § 78 odst. 1 s.ř.s. ve výroku I. tohoto rozsudku zrušit, neboť mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právními názory uvedenými v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.). V něm také budou posouzeny všechny otázky dané věci se týkající, včetně těch, které žalobce namítal již v řízení před prvoinstančním správním orgánem.
K dalším žalobním námitkám pak uvádí krajský soud následující:
Pokud jde o námitku týkající se formulace zavinění ve výroku rozhodnutí správního orgánu, které je obligatorním znakem přestupku, konkrétně, že byl přestupek spáchán přinejmenším v nedbalosti nevědomé, má krajský soud za to, že tento závěr byl konstatován při vědomí toho, že k odpovědnosti za daný přestupek stačí zavinění z nedbalosti. Je třeba však rozlišovat nedbalost vědomou a nevědomou, a dlužno konstatovat, že si krajský soud ani nedovede představit, jak by za normálních okolností držitel řidičského oprávnění porušoval předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích formou nedbalosti nevědomé. Třeba však přisvědčit žalobci, že uvedeným způsobem formulované zavinění není souladné se zákonem, nehledě na to, že forma zavinění mívá i vliv na výši sankce. Správní orgán tak pochybil, když formu zavinění neurčil jednoznačně. Závěr, k jakému správní orgán dojde při stanovení formy zavinění, musí být samozřejmě i odůvodněn, tak aby byl přezkoumatelný. Namítal-li proto žalobce, že jsou úvahy správního orgánu, potažmo žalovaného, jsou v tomto směru nepřezkoumatelné, třeba mu přisvědčit.
K námitce týkající se zákonnosti měření, kterou žalobce spojuje s prokázáním potřeby vůbec měřit rychlost policií dle § 79a silničního zákona, třeba uvést, že obdobnou otázkou, prací policie, jejími zásahy, se již zabýval Nejvyšší správní soud např. rozsudku ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-55. Uvedl v něm toto:
„Nutnost zákonné úpravy postupu policie při měření rychlosti dovozuje stěžovatel také z příbuznosti přestupkového a trestního práva. Nejvyšší správní soud přirozeně uvedený aspekt respektuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115) a uznává, že v obou případech je nutné trvat na dostatečně konkrétní zákonné úpravě a respektu k určitým zásadám (např. nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, nullum crimen sine lege certa, a další). Je nepochybné, že i procesní postup v řízení o přestupcích je ovládán zákonem, neboť na tato řízení obecně dopadá správní řád. Pokud stěžovatel poukazuje na dílčí postupy a metody práce policie, je vhodné poznamenat, že určité postupy nejsou upraveny zákonem ani v případě řízení trestního. Zčásti jsou upraveny vnitřními předpisy policie, a i když nejsou tyto metody obsažené v zákoně 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jejich použitelnost v trestním řízení je běžně uznávaná (např. trestní řád zná v § 82 osobní prohlídku, ale postup při jejím provádění blíže specifikují až vnitřní předpisy policie). Je tedy možné uzavřít, že podobně jako v trestním řízení, lze i v řízení přestupkovém použít metody, které sice nejsou zákonem detailně upraveny, respektují však smysl zákonné úpravy, zde základní zásady přestupkového řízení, a nejsou právními předpisy zakázány.“
A krajský soud k tomu dodává, že s ohledem na úkoly policie vykonávat na základě zákona pravomoc na úseku bezpečnosti provozu, a to právě i formou měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích, neshledává v namítané činnosti nic nezákonného, a to ani pro případ, že by bylo měřeno na pozemní komunikaci, kde nikdy k měření rychlosti zatím nedošlo. V rámci preventivní činnosti.
Co se týče námitky absence materiálního znaku přestupku, je třeba připomenout, že již samotné skutkové podstaty přestupků jsou formulovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky (činy), které jsou společensky škodlivé. V této souvislosti hovoříme o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupku a příslušnou sankcí, resp. její sazbou (rozpětím). Jinými slovy, jednáním, které naplňuje formální znaky určité skutkové podstaty, je zásadně naplněn i znak materiální (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 6. 1. 2012, sp. zn. 5As 106/2011).
Dále je třeba si uvědomit, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem (přestupkem) a jaký trest (sankci), jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (viz článek 39 Listiny základních práv a svobod). Je to tedy zákonodárce, kdo rozhoduje o tom, jaké jednání (typově) je nutno postihovat prostředky trestního či správního práva trestního, nikoliv správní orgán nebo soud. Proto je nutno s materiálním korektivem zacházet velice obezřetně, aby správní orgány a soudy, které jsou vázány zákonem, nenarušovaly svým postupem princip dělby moci ve státě, například tím, že samy stanoví, že například překročení rychlosti o 50 km/h při nízké intenzitě provozu na pozemní komunikaci (například o půlnoci na méně frekventované silnici) je ještě v pořádku, zatímco na silnici I. třídy nikoliv atd., čímž by byl narušen i princip rovnosti před zákonem, kdy někdo by byl trestán a jiný ne. Tedy v případě přestupků, jednání, jež naplňuje formální znaky určitého přestupku, zásadně naplňuje i znak materiální a pouze ve výjimečných případech nikoliv. Např. tehdy, pokud by konkrétní stupeň nebezpečnosti neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím jednáním naplňujícím danou skutkovou podstatu přestupků. Žalobce vycházel při uplatnění této námitky i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5As 104/2008-45, který však nelze na daný případ vůbec aplikovat, protože v případě tohoto judikátu se jednalo o věc, kdy došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h a právě proto byla z důvodů zcela pochopitelných věnována této otázce pozornost se zcela zvláštním zaměřením na okolnosti vylučující trestnost takovéhoto přestupku. V přezkoumávané věci se však jednalo o situaci diametrálně odlišnou, kdy při překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci stanovené na 50 km/h o 37 km/h vyplývá naplnění materiálního znaku přestupku již z platné právní úpravy. Při takovémto flagrantním porušení právního předpisu prostě není prostor pro jakékoliv výmluvy.
Rovněž není podstatné, kolik se v daném úseku silnice stalo dopravních nehod a jaké byly následky těchto dopravních nehod. Odpovědnost za spáchání uvedeného přestupku se neřídí počtem nehod a následkem nehod, které se udály v místě, kde žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost. Rovněž zákonným předpokladem pro vznik odpovědnosti za zmíněný přestupek není to, zda překročením rychlosti byl někdo konkrétně ohrožen či nikoliv. To by ad absurdum trestání za zmíněné přestupky pozbylo svého smyslu a účelu, když by v každém případě překročení rychlosti musel správní orgán zkoumat, zda překročením rychlosti byl či nebyl někdo konkrétně ohrožen.
Vzhledem k tomu nemohl krajský soud uznat námitku ohledně nenaplnění materiální stránky přestupku za oprávněnou.
Naopak musel přisvědčit žalobci ohledně námitky týkající se uložené sankce za přestupek. Tvrdí-li totiž, že rozhodnutí o ní je zmatečné a nepřezkoumatelné, odpovídá to skutečnosti. Žalovaný k ní totiž uvedl na straně osmé od šestého řádku shora a dále následující:
„Správní orgán při ukládání sankcí přihlédl k polehčujícím okolnostem, zejména ke skutečnosti, že při jízdě motorovým vozidlem nebyla způsobena žádná hmotná škoda. S ohledem na tyto skutečnosti správní orgán uložil sankci pokuty a sankci zákazu řízení motorových vozidel na spodní hranici zákonného rozpětí spáchaného přestupku. Z uvedeného důvodu bylo ve věci rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Sankce - pokuta byla uložena ve výši 3.000,--Kč, což je na spodní hranici zákonné rozpětí, kdy za tento přestupek lze uložit pokutu od 2.500,--Kč do 5.000,--Kč. Sankce pokuty uvedená v tomto rozhodnutí byla uložena v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu § 125c odst. 4 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Sankce byla stanovena dle zákona tak, aby byl naplněn zájem společnosti přijímaný k ochraně bezpečnosti silničního provozu.“
Podle výroku rozhodnutí správního orgánu se žalobce dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona, což by bylo odpovídající právní ustanovení, pokud by žalobce jel v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h rychlostí 87 km/h. Za to mu také byla uložena pokuta ve výši 3.000,--Kč, odpovídající tomuto přestupku v souladu s § 125c odst. 4 písm. e) téhož zákona. Podle žalovaného ovšem byla žalobci uložena správním orgánem zároveň i sankce zákazu řízení motorových vozidel na spodní hranici zákonného rozpětí spáchaného přestupku (v odůvodnění rozhodnutí není uvedena její výše), což ovšem skutečnosti neodpovídá. Takový trest žalobci uložen nebyl. Nadto žalovaný konstatoval, že správní orgán při ukládání sankcí přihlédl k polehčujícím okolnostem, zejména ke skutečnosti, že při jízdě motorovým vozidlem nebyla způsobena žádná hmotná škoda. Nic takového ovšem není z odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí patrné (viz jeho strana 4). Vzdor výroku prvoinstančního správního rozhodnutí správní orgán při úvahách o výši pokuty konstatoval, že žalobce spáchal přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. silničního zákona, za který lze udělit sankci pokuty ve výši od 1.500 do 2.500,--Kč.
Rozhodnutí o tak závažné skutečnosti, jakou je trest, tak přivedly orgány veřejné správy zúčastněné na řízení do stavu naprosté zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Úvahy o něm jsou totiž ve vzájemném rozporu a jako takové jsou nepřezkoumatelné, zejména pak u žalovaného, který si dokonce existenci sankce zákazu řízení motorových vozidel sám přimyslel.
Žalobce dále namítal, že přestože její zástupce v odvolání výslovně požádala žalovaného o sdělení, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohla případně namítat podjatost, žalovaný této žádosti v rozporu s § 15 odst. 4 správního řádu nevyhověl a vydal žalované rozhodnutí.
Krajský soud považuje tuto námitku za nedůvodnou. Žalobcem popsaný a obsahu správního spisu odpovídající skutkový stav k této otázce sice nemá za žádoucí, nicméně jej zároveň nepovažuje bez přidružení dalších skutečností k němu za rozhodující pro osud rozhodnutí ve věci. Stejný názor je např. obsažen v Komentáři správního řádu JUDr. Josefa Vedrala, Ph.D., vydaného BOVA POLYGON, Praha 2006, v němž se na straně 143 k § 15 odst. 4 správního řádu mimo jiné uvádí: „Samotné porušení tohoto ustanovení, tedy skutečnost, že správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou, jakkoliv jde o procesní pochybení správního orgánu, nicméně nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, protože podle § 89 odst. 2 se k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží, což by byl i tento případ, což samozřejmě není návodem k tomu, aby správní orgány toto ustanovení nedodržovaly.“
Obdobně judikoval i Ústavní soud, když v usnesení ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, uvedl následující: „…samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech.“
V přezkoumávané věci to znamená, že žalobcem namítaná vada řízení o přestupku by mohla vést ke zrušení rozhodnutí žalovaného jen tehdy, pokud by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, tedy pokud by právě v jejím důsledku byl žalobce zkrácen na svých substantivních právech, k jejichž ochraně správní soudnictví primárně slouží. V konkrétní rovině to znamená, že o odvolání žalobce by musela rozhodovat vůči němu skutečně podjatá osoba. Tato skutečnost ale prokázána nebyla, když žalobní námitky v tomto směru byly uplatněny jen v obecné rovině. Nespojuje ji se žádnou rozumnou konkrétní skutečností.
Dle názoru krajského soudu nelze z takového obecného tvrzení podjatost dovodit. Ostatně ani v žalobě samotné žalobce proti oprávněné úřední osobě žalovaného, vyřizující jeho záležitost, nevznesl žádnou námitku ve směru její případné podjatosti.
Dle § 14 odst. 1 správního řádu je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Žádná taková skutečnost nebyla krajským soudem zjištěna, když tvrzení žalobce zůstalo v této souvislosti jen v rovině čisté spekulace (viz tvrzení o možnosti zamlčet odvolání, případně je ztratit), nepodložené žádným důkazem, jenž by jen v náznacích mohl žalobci přisvědčit.
V poslední žalobní námitce žalobce namítal, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden též bodový postih s přestupkem spojený, který je rovněž svojí povahou sankcí. Touto otázkou se již zabýval Nejvyšší správní soud, který k ní v bodech 19 a 20 rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016-39, uvedl následující:
„Pokud jde tedy o tuto námitku, tj. o námitku, že orgány veřejné moci stěžovatelku nezpravily o jednotlivých záznamech bodů učiněných v registru řidičů, Nejvyšší správní soud musí na prvním místě uvést, že takto stojí stávající česká zákonná úprava. Ta neukládá správním orgánům ani uvádět počet bodů, jež mají být do registru řidičů zaznamenány, ve výroku rozhodnutí o přestupku, ani informovat řidiče o celkovém počtu zaznamenaných bodů dříve, než dosáhne počtu dvanácti bodů vedoucímu k odebrání řidičského oprávnění [srov. § 123c odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Měl-li by tedy Nejvyšší správní soud stěžovatelce (za předpokladu přípustnosti uvedené kasační námitky) vyhovět, zrušit napadený rozsudek městského soudu a potažmo též rozhodnutí správních orgánů o stěžovatelčiných námitkách, musel by nejprve uspět u Ústavního soudu s návrhem, aby zrušil nevyhovující zákonná ustanovení z důvodu jejich rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR]. Nelze zapomínat, že jinak je soudce při svém rozhodování zákonem vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Nejvyšší správní soud nyní ponechává stranou otázku, jak by měl být takový návrh uspokojivě formulován s ohledem na fakt, že stěžovatelka nenamítá protiústavnost žádného konkrétního zákonného ustanovení, nýbrž spíše obecný deficit právní úpravy (zrušení právní úpravy bodového hodnocení jako celku by jistě mohlo přimět zákonodárce k přijetí úpravy nové, vyhovující požadavkům případně formulovaným Ústavním soudem). Podstatné však je, zda stěžovatelka snesla, případně zda by si i soud mohl představit takové argumenty, které by mohly odůvodnit podání návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení. Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že stěžovatelka jej o protiústavnosti zákonné úpravy bodového systému nepřesvědčila.
Nejvyšší správní soud především nemá de lege lata, a ostatně ani de lege ferenda, za nezbytné, aby byl záznam odpovídajícího počtu bodů do registru řidičů ukládán v každém jednotlivém případě výrokem rozhodnutí o přestupku. Záznam bodů je automatickým následkem odsuzujícího rozhodnutí u přesně určených kategorií přestupků a výše zapsaných bodů je pevně dána, takže zde není prostor pro správní uvážení. Výrok rozhodnutí o záznamu bodů by tak nebyl ničím jiným než opakováním právní úpravy bez výrazného přínosu pro ochranu subjektivních práv adresáta rozhodnutí, kromě varovného účinku, jejž by stěžovatelka podle svých slov i přivítala.“
Vzhledem k uvedenému třeba konstatovat, že i tato námitka – absence počtu bodů ve výroku rozhodnutí – je nedůvodná.
Krajský soud tak uzavírá věc s tím, že v dalším řízení se bude muset žalovaný, případně správní orgán, vypořádat se všemi v tomto rozsudku konstatovanými důvody nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí, jakož i se všemi žalobními námitkami. A to jasnou a konkrétní formou, nikoliv bezobsažnými frázemi.
V.
Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s.ř.s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve výsledku věci byl úspěšný žalobce. Krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku spojeného s podáním žaloby ve výši 3.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, stanovených vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Zástupce žalobce provedl ve věci dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby /viz § 11 odst. 1 písm. a) a písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). K těmto úkonům náleží paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč ke každému z nich (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Výše takto stanovené odměny spolu se zaplaceným soudním poplatkem tak činí dohromady 9.800,-Kč. Protože je ale zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s. ř. s. ještě připočtena výše této daně z odměny za zastupování a paušální částky ve výši 960,--Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 10.760,--Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem ( viz § 64 s. ř. s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Hradec Králové 3. listopad 2017
JUDr. Pavel Kumprecht v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
R. V.