[OBRÁZEK]
 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: V.B., nar. … (dle správního spisu 8. 8. 1969), státní příslušnost Ukrajina, v ČR bytem …, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2016, čj. MV-165080-10/SO-2015,

t a k t o :

1. Žaloba se  z a m í t á.

2. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

I. Předmět řízení

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2016, čj. MV-165080-10/SO-2015, a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14. 9. 2015, čj. OAM-14353-11/DP-2015. Tímto usnesením bylo rozhodnuto tak, že řízení ve věci žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání se zastavuje dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.

II. Žaloba

Žalobce se domníval, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, její rozhodnutí odporovalo požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu, a zároveň bylo v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu). Zároveň nebylo možno přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, bylo v rozporu s § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v § 2, 3 a 4 správního řádu.  

Žalobce v prvé řadě namítal, že žalovaná nedostála povinnostem odvolacího správního orgánu, když nedostatečně přezkoumala správnost a zákonnost napadeného prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu požadovaném § 89 odst. 2 správního řádu, čímž zatížila své rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

Žalovaná a správní orgán I. stupně nedostatečně zjistily a zhodnotily skutkový stav věci ve smyslu § 3 správního řádu. Zásadním předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou byla otázka, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Správní orgán I. stupně postupoval ve věci nesprávně, v rozporu se základními zásadami správního řízení a přepjatě formalisticky, když řízení zastavil. Žalovaná pak aprobací tohoto nezákonného a nesprávného rozhodnutí zatížila nezákonností i rozhodnutí své. Správní orgány obou stupňů v rozporu se základními zásadami správního uvážení a s účelem právní úpravy naprosto zneužily institut správního uvážení, když prvoinstanční správní orgán zcela bezdůvodně odmítl žalobci prodloužit lhůtu k doložení chybějících dokladů, a žalovaná toto stanovisko zcela reflektovala a s odkazem na § 45 odst. 2 správního řádu poukázala na to, že je na uvážení správního orgánu, jakou lhůtu považuje za přiměřenou a jakou lhůtu tedy účastníku řízení stanoví pro předložení chybějících dokladů.

Právní zástupce s takovým postupem naprosto nesouhlasil a poukázal na to, že správní uvážení je výsledkem diskreční pravomoci správního orgánu; o to více by mělo být náležitě odůvodněno rozhodnutí, které správní orgán v rámci svého správního uvážení učinil. Žalovaná však v tomto směru svoje tvrzení nikterak neodůvodnila, přičemž žalobce v odvolání vznesl námitku nedostatečného odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a žalovaná se s touto námitkou evidentně náležitě nevypořádala. Žalovaná se nevypořádala ani s námitkou odvolatele spočívající v tom, že správní orgán I. stupně nezajistil, aby ve skutkově obdobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly, jelikož – jak je právnímu zástupci z jeho činnosti i jinak z aplikační praxe správních orgánů známo – v obdobných případech správní orgán na žádost lhůtu prodlouží; zvlášť v situaci, kdy se jednalo o první žádost žalobce a správní orgán neměl žádný důvod k takovému postupu. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalované, že potvrzení o zajištění ubytování správnímu orgánu dosud nebylo předloženo. Žalobce byl přesvědčen, že nakonec do žádosti doložil všechny požadované náležitosti, na území České republiky (dále jen „ČR“) měl vždy zajištěno ubytování, a to na adrese uvedené v identifikačních údajích žalobce.

Konečně žalobce namítal naprosto nedostatečné posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán I. stupně se vůbec nezabýval dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Přestože jde v dané věci o zastavení řízení, žalobce se domníval, že materiálně správní orgán rozhodl ve věci samé a měl se zabývat otázkou přiměřenosti, což vyplývá i ze základních zásad správního řízení a ze základních zásad práva obecně. Žalobce pobývá na území ČR již 8 let, má zde vytvořeny sociální, ekonomické a kulturní vazby, neporušuje zákon a je plně integrován do české společnosti. Přerušením jeho integračního procesu na území ČR mu vznikne nenahraditelná újma s dalekosáhlým negativním dopadem do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaná porušila svou zákonnou povinnost, když se otázkou přiměřenosti vůbec nezabývala a tento svůj postup nijak neodůvodnila.

Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

Podle vyjádření k žalobě z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce ve stanovené lhůtě, do vydání usnesení o zastavení řízení ani následně nepředložil náležitosti požadované podle § 46 odst. 1 a 7 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona o pobytu cizinců, konkrétně nedoložil doklad o zajištění ubytování.  Žalobce byl správním orgánem I. stupně řádně vyzván k odstranění vad žádosti, byla mu poskytnuta dostatečná lhůta a byl poučen o následcích případného neodstranění vytýkaných vad.

Zákon o pobytu cizinců v příslušných ustanoveních stanoví, které náležitosti musí žádost o pobyt na území obsahovat. Pokud účastník některou z obligatorně požadovaných náležitostí ani po výzvě správního orgánu ve stanovené lhůtě nepředloží, jedná se o podstatnou vadu žádosti, která brání správnímu orgánu v pokračování v řízení, a jsou dány důvody pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.

Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je rozhodnutím procesním, při kterém správní orgán nezkoumá přiměřenost jeho dopadů do soukromého a rodinného života účastníka řízení. K tomu, aby se správní orgán mohl žádostí meritorně zabývat, musely by být doloženy všechny zákonem předepsané náležitosti. Jestliže vada žádosti znemožní správnímu orgánu žádost projednat, je pojmově tato vada vadou podstatnou. Žalovaná odkázala na ustálenou soudní judikaturu (aktuálně např. rozsudek Městského soudu v Praze čj. 11 A 134/2015-26 ze dne 25. 10. 2016).

K námitce žalobce, že v obdobných případech správní orgán lhůtu pro odstranění vad žádosti většinou povolí, kterou žalobce uplatnil již v odvolání, žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je mj. uvedeno, že správní orgán I. stupně pro uvedenou žádost neshledal důvody. Usnesení o neprodloužení lhůty účastník řízení řádně převzal dne 27. 7. 2015 a vzhledem k tomu, že s rozhodnutím správního orgánu I. stupně prokazatelně souhlasil, neboť nevyužil svého práva podat proti němu v zákonné lhůtě odvolání, o čemž byl v předmětném usnesení řádně poučen, nabylo toto usnesení právní moci dne 12. 8. 2015. Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že účastník řízení svoji žádost o prodloužení lhůty k dodání dokladů nijak blíže neodůvodnil, navíc ve lhůtě stanovené správním orgánem I. stupně k odstranění vad žádosti, resp. k doložení dokladů se správním orgánem nijak nekomunikoval a žádný z požadovaných dokladů nedoložil.

S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Replika

Podle zaslané repliky žalovaná ve svém vyjádření čistě formalisticky, bez jakéhokoli zájmu či ohledu na možné negativní dopady, resp. na vážnost těchto dopadů do práv a zájmů účastníků řízení, konstatovala, že v případě, kdy nastane důvod pro zastavení řízení, správní orgán prostor pro určitou diskreci sice má, ale pro její uplatnění důvod neshledal, přičemž rozhodnutí správního orgánu je rozhodnutím procesním a správní orgán se meritem věci není povinen zabývat. Žalovaná tak nepřímo uvedla, že v případě, kdy je naplněn formálně důvod pro zastavení řízení, nikoho už nezajímají důsledky možného zastavení řízení pro účastníka a takovéto „nemeritorní“ rozhodování nemusí plnit ústavní požadavky na spravedlnost rozhodnutí – tedy jeho přiměřenost, účelnost, hospodárnost apod. V jiném smyslu tedy je „nemeritorní“ rozhodnutí vyjmuto z ustanovení § 2 správního řádu, není vázáno principy správního řízení, ani ochranou ústavních předpisů či mezinárodních dokumentů. S tímto však nelze v žádném případě souhlasit.

Princip materiálního právního státu zavazuje své adresáty, nepochybně tedy i žalovanou, aby ve správním řízení rozhodovali s cílem dosažení tzv. spravedlivého rozhodnutí a nikoli pouze formálně. To se odráží také v § 3 správního řádu, kde je ukotvena zásada materiální pravdy, na níž je správní rozhodování založeno. Správní řízení je samozřejmě upraveno zákonem a dle tohoto je správní orgán povinen postupovat. Je však nepochybné, že zákon musí být v souladu s ústavními předpisy a obsahem závazných mezinárodních dokumentů. Zákon také nutně musí být vykládán v souladu s povahou a charakterem právního řádu ČR, jenž je vázán zejména na institut spravedlnosti rozhodování, reciprocitu, ochranu základních práv a svobod osob, tedy nikoli formalisticky, nýbrž s ohledem na práva a zájmy adresátů právních norem. Výsledkem ochrany před nesprávným a nepřiměřeně tvrdým výkladem či aplikací zákona je ochrana před tzv. přepjatým či neúčelným formalismem.

Dle názoru žalobce byl postup žalované a správního orgánu I. stupně právě takovým přepjatým či neúčelným formalismem, když v dané věci bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce, protože ve stanovené lhůtě nebyl schopen předložit doklad o zajištění ubytování, přičemž správní orgán žádosti žalobce o prodloužení této lhůty nevyhověl. Žalobce se přitom na stejné adrese zdržuje během 8 let svého pobytu na území ČR a z materiálního hlediska měl vždy na území ČR řádně zajištěno ubytování. Problém se zajištěním formálního dokladu, který by osvědčil právo účastníka řízení k užívání bytu, vzniklý dočasnou absencí majitelky nemovitosti, se účastník řízení snažil řešit obvyklým postupem, a to žádostí o prodloužení lhůty k doložení tohoto dokladu. Správní orgán však navzdory své obvyklé praxi bezdůvodně tuto lhůtu prodloužit odmítl. Je přitom zcela evidentní, že problém prodloužení lhůty pro doložení dokladů, jakož i dočasná nemožnost požadovaný doklad opatřit v situaci, kdy žalobce skutečně zajištěné ubytování nepřetržitě měl a má, odhlédneme-li od zákonem stanovené lhůty rozhodování, byly zcela bagatelní, když správní orgány beztak v současnosti rozhodují o prodloužení pobytu cizinců ve lhůtách dokonce přesahujících zákonem stanovených 60 dnů. Skutečnost, že žalobce nemohl včas opatřit formální doklad o zajištění ubytování, tedy neměla žádné důsledky na hospodárnost samotného správního řízení, ani toto řízení žádným způsobem nezatěžovala. Přitom je naprosto zřejmé, že i důvody, pro které žalobce nedoložil doklad ve stanovené lhůtě, jsou naprosto pochopitelné.

Naopak negativní dopady zastavení řízení o pobytu žalobce jsou naprosto dramatické, když žalobce zde na území žije dlouhodobě a má zde zdroj obživy (podniká zde). Zástupce žalobce zdůraznil, že za popsané situace, kdy správní orgán čistě z formálních důvodů zastaví řízení o pobytu cizince, takový cizinec z třetí země, tedy nikoli občan či rodinný příslušník občana Evropské unie, nemá naprosto žádnou možnost svůj pobyt z území ČR znovu legalizovat. Nehledě na své zázemí, rodinné vazby a realizované podnikání musí území a s ním všechny uvedené životně důležité vazby opustit a odcestovat pod hrozbou uložení správního vyhoštění z území. Teprve z ciziny může znovu žádat o povolení pobytu s tím, že jen registrace k podání takové žádosti je administrativně velmi složitá a pro vyřízení žádosti je zákonem stanovena lhůta, jež není ze strany správních orgánů často dodržována. Po celou tuto dobu je tedy cizinec následně nucen přerušit své podnikání, s čímž se samozřejmě pojí reálná hrozba zániku podnikání, dále je nucen přerušit své rodinné a jiné soukromé vazby, aniž by to bylo nezbytně nutné a aniž by následné řízení o věci, která se jinak již v době podání žádosti o prodloužení jevila jako zcela důvodná, bylo účelné. Takový postup jistě nemůže naplnit požadavky principu materiálního právního státu.

Za popsané situace tedy nelze v žádném případě souhlasit s tím, že správní orgán je povinen, nehledě na cokoli jiného, v případě formálního naplnění důvodů pro zastavení řízení takové řízení zastavit. Lze tedy konstatovat, že postup žalované byl zjevně neúčelně formalistický, nepřiměřený a ve svém důsledku porušoval základní práva žalobce. V dalším žalobce odkázal na obsah žaloby.

V. Jednání před krajským soudem

Nařízeného jednání se zúčastnil zástupce žalobce na základě substituční plné moci, žalovaná se z účasti na jednání předem omluvila. Zástupce žalobce setrval na žalobních námitkách a soudu navíc předložil dvě kopie nájemních smluv uzavřených žalobcem jako nájemcem bytu na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Poté, co byl zkonstatován podstatný obsah správního spisu a bylo rozhodnuto o neprovedení důkazu předloženými nájemními smlouvami, zástupce žalobce v konečném návrhu setrval na zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalované a přiznání náhrady nákladů řízení ve specifikované výši.

VI. Vlastní argumentace soudu

V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Náležitosti žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná jsou vyjmenovány v § 46 odst. 1 a 7 zákona o pobytu cizinců a v navazujícím § 31 odst. 1 písm. a), d) a e) téhož zákona.

Ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu stanoví, že „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.“

Soud při posuzování věci vycházel zejména z následujících skutečností, které vyplývají ze správního spisu: Žalobce podal dne 2. 6. 2015 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, k níž doložil pouze svůj cestovní doklad a výpis z živnostenského rejstříku spolu s výzvou živnostenského úřadu k doložení povolení k pobytu. Výzvou ze dne 2. 6. 2015 byl žalobce vyzván k doložení chybějících náležitostí žádosti (dokladu o zajištění ubytování, dokladu o cestovním zdravotním pojištění, dokladu prokazujícího úhrnný měsíční příjem, platebního výměru daně z příjmu a tzv. potvrzení o bezdlužnosti od finančního úřadu a příslušné správy sociálního zabezpečení). Usnesením z téhož dne pod čj. OAM-14353-6/DP-2015 byla žalobci stanovena lhůta k odstranění vad žádosti v délce 30 dnů od doručení usnesení a řízení bylo přerušeno. Výzvu i usnesení žalobce osobně převzal dne 2. 6. 2015. Dne 1. 7. 2015 předal žalobce k poštovní přepravě „žádost o prodloužení lhůty“ k doložení chybějících dokladů, a to o 30 dnů. Usnesením ze dne 17. 7. 2015, čj. OAM-14353-8/DP-2015, správní orgán této žádosti nevyhověl, „neboť nebyly splněny podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 2“ správního řádu. V průběhu řízení před správním orgánem I. stupně žalobce doložil potvrzení o bezdlužnosti od příslušné správy sociálního zabezpečení a plnou moc. Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 14. 9. 2015 řízení zastavil, neboť nebyly v určené lhůtě odstraněny podstatné vady žádosti. Žalobce podal prostřednictvím obecného zmocněnce blanketní odvolání proti prvoinstančnímu usnesení. V odůvodnění odvolání ze dne 6. 10. 2015, podaném Mgr. J.S., bylo uvedeno, že žalobce již doložil potvrzení o bezdlužnosti od příslušné správy sociálního zabezpečení, a k doložení dosud nedodaných podkladů bylo mj. požádáno o poskytnutí dodatečné lhůty. Dle textu doplnění odvolání bylo nepředložení příslušných podkladů zapříčiněno žalobcovou nedostatečnou znalostí českého jazyka a nepochopením jednotlivých administrativních náležitostí; lhůta stanovená správním orgánem k odstranění vad byla označena za pořádkovou. Během odvolacího řízení byly dokládány další podklady k žádosti. Současný zástupce žalobce Mgr. Čechovský v doplnění odvolání ze dne 15. 8. 2016 namítal mj. pochybení spočívající v neprodloužení lhůty k doložení dokladů. Žalovaná odvolání zamítla napadeným rozhodnutím ze dne 1. 11. 2016, svou argumentací potvrdila zákonnost postupu správního orgánu I. stupně a z příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců dovodila, že žalobce ve stanovené lhůtě k žádosti nedoložil zákonem specifikované podklady a ani ke dni rozhodnutí žalované nebyl správním orgánům doložen doklad o zajištění ubytování.

Soud se po posouzení průběhu správního řízení, jak vyplynul z předloženého spisového materiálu, zcela ztotožnil s právním názorem správních orgánů obou stupňů. Vycházel z toho, že žalobce byl v souvislosti s podanou žádostí vázán srozumitelnou dikcí zákona o pobytu cizinců, který vymezuje náležitosti žádosti v ustanovení § 46 odst. 7. Povinnost přiložit požadované doklady již v okamžiku podání žádosti žalobcem evidentně splněna nebyla, proto byl také dne 2. 6. 2015 vyzván k odstranění vad své žádosti.

Situaci žalobce je třeba hodnotit z toho úhlu pohledu, že ačkoliv žádal o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a jeho úmyslem bylo zajisté dosáhnout udělení tohoto pobytového oprávnění, jeho přístup k celému řízení příkře kolidoval s tímto záměrem. Žalobce byl v celém řízení značně pasivní, přestože byl informován o chybějících náležitostech žádosti, termínu, do kterého má dané listiny správnímu orgánu předložit, jakož i o důsledcích spojených s včasným neodstraněním vad – tj. o možnosti zastavení řízení. Lhůtu 30 dnů, která byla správním orgánem prvotně určena, shledal soud dostatečně dlouhou vzhledem k tomu, jaké požadavky byly na žalobce kladeny, i ke skutečnosti, že vyžadované dokumenty měly být součástí žádosti již v den jejího podání. Žalobcovou jedinou „aktivitou“ v rámci určené lhůty pak zůstalo toliko podání žádosti o prodloužení této lhůty v předposlední den jejího trvání bez toho, aby zmínil jakékoli těžkosti či důvody na jeho vůli nezávislé, jež by mu objektivně a dlouhodobě bránily ve splnění požadavků správního orgánu.

Žalobcova nečinnost se dotkla i dalších procesních aspektů vedeného správního řízení v okamžiku, kdy správní orgán I. stupně nevyhověl žalobcově žádosti o prodloužení lhůty k předložení požadovaných dokumentů. Podle komentářové literatury platí, že podmínkou prodloužení lhůty je žádost o její prodloužení před uplynutím lhůty již určené, přičemž správní orgán usnesením lhůtu prodloužit může, ale nemusí (srov. komentář k § 39 odst. 2 správního řádu in Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 221). Přestože správní orgán I. stupně své usnesení o nevyhovění žádosti o prodloužení lhůty skutečně příliš květnatě neodůvodňoval, žalobce nevyužil své procesní pozice a nepodal proti předmětnému usnesení odvolání, přestože o takové možnosti byl v daném usnesení řádně poučen. Ani v tomto směru tedy žalobce účinně nebránil svá práva. Na okraj soud poznamenává, že i v případě, kdy by shledal, že dané usnesení bylo za hranou přezkoumatelnosti, stále by se jednalo o úkon správního orgánu, kterým tento toliko korigoval průběh správního řízení; v návaznosti na nepřezkoumatelné usnesení o neprodloužení lhůty by nedošlo zastavením řízení k faktickému nezákonnému zásahu do žalobcových veřejných subjektivních práv.

Z postupu žalobce bylo dále zřejmé, že ani v době podání odůvodněného odvolání (dne 6. 10. 2015) žalobce zřejmě ještě neměl k dispozici podklady vyjmenované výzvou správního orgánu, nýbrž se toliko snažil takové dokumenty teprve obstarat. Pasivita žalobce měla přímý vliv na výsledek celého řízení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, čj. 2 Azs 76/2015-24: „Nejvyšší správní soud již dříve judikoval v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, č. j. 6 As 57/2009-72, že “[s]právní řád obecně spojuje s žadatelovou nečinností zastavení řízení ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu”. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že řízení lze zastavit jedině tehdy, pokud jsou vady takové intenzity, že právě kvůli nim nelze v řízení pokračovat. Důvodem pro zastavení řízení tedy není jakákoliv vada formální, např. vada v označení správního orgánu, ale pouze taková vada, která svou povahou skutečně brání pokračování v řízení, resp. brání tomu, aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednávat. V posuzovaném případě se jednalo o doklady, které byl žalobce k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit ze zákona (§ 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Jejich nedoložení tak ve svém důsledku znamenalo nemožnost tyto podklady z formálního i obsahového hlediska posoudit, a proto lze konstatovat, že žalobce neodstranil podstatné vady žádosti. Správní orgán I. stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí tuto skutečnost dostatečně zdůvodnil, když v nedoložení zcela konkrétních zákonem požadovaných podkladů k žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání shledal podstatnou vadu předmětné žádosti bránící pokračování řízení. […] Ve správním řízení vyšlo najevo, že žalobce zákonem požadované doklady k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nepředložil. Toto zjištění pak zcela postačovalo pro aplikaci právní normy umožňující zastavení řízení o předmětné žádosti podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.“

Lze shrnout, že správní orgány v nyní souzené věci svým postupem toliko respektovaly ustanovení zákona o pobytu cizinců a dovodily odpovídající důsledky z nekompletnosti podané žádosti. Jejich postup proto není možné označit za přepjatě formalistický (k tomu srov. závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016-36: „Vzhledem k tomu, že v daném případě stěžovatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady své žádosti, které bránily pokračování v řízení, ministerstvo postupovalo v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení zastavilo. Zákon nedává správnímu orgánu možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit či nikoliv. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit. Nejednalo se proto o přepjatě formalistický postup, jak tvrdí stěžovatel, ale o postup v souladu se zákonem.“). Námitky směřující proti zákonnosti zastavení řízení tudíž nebyly shledány důvodnými.

Soud nemohl přisvědčit žalobnímu tvrzení, že žalobce nakonec předložil veškeré požadované náležitosti, neboť správní orgány obou stupňů až do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí vskutku neměly k dispozici doklad (potvrzení) o zajištění ubytování jako jednu z podstatných náležitostí žádosti. Nedoložení této náležitosti nemohlo být zhojeno předložením dvou nájemních smluv zástupcem žalobce při ústním jednání dne 8. 11. 2017 již jen proto, že dle datace předmětných smluv (1. 11. 2009 a 29. 6. 2016) tyto mohly být doloženy v průběhu řízení před správními orgány obou stupňů a v průběhu správního řízení nebyl uveden žádný zvláštního zřetele hodný důvod, který by jejich včasné doložení vylučoval.

K námitce nedostatečného posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce soud shledal, že rozhodnutí o zastavení řízení je rozhodnutím procesním, proto se u něj přiměřenost neposuzuje. Zákonodárce nezavázal správní orgán k posuzování přiměřenosti dokonce ani v případě některých meritorních rozhodnutí. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu je posuzování přiměřenosti při zastavení řízení vyhrazeno pro specifické případy, kdy žalobci v postupu souladném se zákonem brání skutečnosti nezávislé na jeho vůli (viz bod 32 a násl. rozsudku Nejvyššího správního soudu pod čj. 2 Azs 76/2015-24). Takové skutečnosti však dle zjištění soudu u žalobce nenastaly. Výsledek řízení byl toliko důsledkem žalobcovy nečinnosti (zejména v průběhu prvoinstančního správního řízení) a odrážel zásadu vigilantibus iura scripta sunt i požadavky, jež na cizince klade tuzemský zákonodárce pro případ žádostí o pobytové oprávnění, jakkoli se mohou tyto požadavky jevit přísnými.

Ve zcela obecné rovině žalobce správním orgánům vytýkal porušení povinností odvolacího správního orgánu (§ 89 odst. 2 správního řádu), nedostatečné odůvodnění rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu), nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), jakož i porušení zásad obsažených v § 2 a § 4 správního řádu. Vzhledem k naprosté obecnosti těchto výtek bez bližší konkretizace, v čem měla pochybení spočívat, posoudil soud tyto námitky také toliko obecně a neshledal žádné porušení procesních ustanovení správního řádu. Žalovaná se přezkoumatelným způsobem vypořádala s odvolacími námitkami, když zohlednila jejich hlavní podstatu; vycházela ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (v nyní projednávané věci zohlednila listiny, jež jsou součástí spisu), a dodržela obecné požadavky na činnost správních orgánů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo logicky soudržné a odpovídalo požadavkům kladeným správním řádem.

VII. Celkový závěr a náklady řízení

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého by měla nárok na jejich náhradu žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalovaná však v průběhu řízení neuplatňovala právo na náhradu nákladů řízení, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána. 

V Plzni dne 8. listopadu 2017

Za správnost: K.