Číslo jednací: 30A 117/2016 - 37
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta v právní věci žalobkyně: Levné díly, s.r.o., se sídlem Zavadilova 1730, Praha, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. KUKHK-26427/DS/2016/Er,
takto:
Odůvodnění:
Žalovaný zamítl shora označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán“), ze dne 26. 5. 2016, č. j.: ODP/49200-2016/hrk 19947-2015/hrk, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPPK“), jehož se měla dopustit tím, že porušila ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK, neboť jako provozovatelka motorového vozidla tovární značky VW Passat Variant, reg. značky X, nezajistila v souladu s § 10 odst. 3 ZPPK, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
Stalo se to tím, že dne 17. 3. 2015 v 17:18 hod. na pozemní komunikaci v obci Kocbeře na silnici I/37 směr Trutnov okres Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“, řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost se nepodařilo správnímu orgánu zjistit, překročil při jeho řízení nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 64 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 61 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 ZPPK a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 citovaného zákona.
Žalobkyně tak porušila ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK, které stanoví, že: „Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“, za což jí byla uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,--Kč. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. KUKHK-26427/DS/2016/Er, žalobu, kterou odůvodnila následovně.
I.
Obsah žaloby
Žalobkyně předně namítala, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ačkoliv jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za její osobní účasti. Takový postup jí měl zkrátit na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný ze správního deliktu má totiž právo na požití obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“.
Na podporu svých tvrzení o nutnosti konání ústních jednání u řízení o správních deliktech odkázala dále na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15A 14/2015-35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 56/2014-35, rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014-34, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30.
Žalobkyně shledala uvedené pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, jelikož na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Správní orgán sice vyrozuměl žalobkyni o konání dokazování mimo ústní jednání a o možnosti následného seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu, nijak ji však nepoučil o tom, že by měla právo se dokazování účastnit. Správní orgán tak nekonal dokazování za osobní účasti žalobkyně, když pouhé vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí nebylo pro uplatnění jejích práv dostačující.
Správní orgán měl podle žalobkyně nařídit ústní jednání tím spíše, že během řízení uvedla totožnost řidiče vozidla a navrhla jeho předvolání ke svědecké výpovědi. Jeho výslech pokládala za důležitý, neboť sama nemůže tvrdit skutečnosti, které by vylučovaly existenci protiprávního stavu (tj. například, že v místě bylo umístěno jiné dopravní značení, že by existovala okolnost vylučující protiprávnost, atd.), neboť tato skutečnost je známa pouze řidiči vozidla. Právě proto by byla jeho výpověď důležitá ke zjištění skutkového stavu. Nebylo přitom rozhodné, že neuvedla žádné konkrétní důvody, proč by měl být řidič vozidla předvolán ke svědecké výpovědi; zásadní je, že správní orgán byl povinen zjišťovat skutkový stav a tedy měl navrženého svědka předvolat ke svědecké výpovědi. V tomto směru prý správní orgán nerespektoval ani předchozí právní názor žalovaného (viz jeho rozhodnutí ze dne 27. 1. 2016, č. j. KUKHK-3609/DS/2016/Er.
Podle žalobkyně tak správní orgán nevypořádal navržené důkazy, v důsledku čehož nezjistil úplný skutkový stav. Správní orgán totiž k navrženému důkazu uvedl pouze toliko, že „vyjádření, že vozidlo v době spáchání přestupku měl údajně užívat a řídit P. K. jako obstrukční procesní strategii s cílem vyvinit provozovatele vozidla z odpovědnosti za správní delikt“. S tím se žalobkyně neztotožnila, neboť na výslechu svědka trvala z důvodu, aby nebyla bezdůvodně obviněna ze správního deliktu provozovatele vozidla. Z uvedených důvodů zastává žalobkyně názor, že neprovedl-li správní orgán důkazy, které ke své obhajobě navrhla, zatížil správní řízení vadou, pro kterou je nutné rozhodnutí zrušit. Na jeho podporu odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40, podle něhož: „je podstatné, že stěžovatel odmítl provést důkazy, které na svou obhajobu navrhovala žalobkyně, přičemž a priori vyloučil možnost, že by jimi mohl být zpochybněn závěr učiněný na základě důkazu již provedeného. … Přestože lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že důkazní hodnota tohoto dokladu je vzhledem k okolnostem vysoká a jen obtížně může být zpochybněna, ani tato okolnost neopravňuje správní orgány k tomu, aby zcela vyloučily provedení důkazů navrhovaných žalobkyní. K takovému postupu by mohly být oprávněny toliko v případě, že by navrhované důkazy zcela zjevně nemohly zjištěný skutkový stav jakkoli ovlivnit“ a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007-58, v němž je mimo jiné uvedeno, že: „podstatné je, že v každém jednotlivém případě se musí správní orgán dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádat s navrženými důkazními prostředky, tzn. pokud je neprovede, vyložit, proč tak neučinil, jelikož v opačném případě by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, což představuje procesní deficit zásadního rázu.“
Tuto první žalobní námitku uzavřela žalobkyně s tím, že měla právo na to, aby správní orgán, alespoň v základní, běžné míře, zjistil skutkový průběh a skutkové okolnosti, což bylo možné učinit pouze prostřednictvím jeho přítomnosti na ústním jednání a zároveň výpovědí jí navrženého svědka. Podle žalobkyně nelze akceptovat přístup správních orgánů, které vnímají řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tak, že není potřeba nic dokazovat.
Ve druhé žalobní námitce žalobkyně namítala, že správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ani ZPPK totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f ZPPK. Správní delikt musí vykazovat znaky přestupku (§ 125f odst. 2 písm. c/ ZPPK), avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Ve spojení s tím odkázala na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou ZPPK zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5. Je v ní mimo jiné uvedeno, že: „Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení in dubio mitius“. Vzhledem k tomu žalobkyně očekávala, že žalovaný řízení zastaví.
Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku. Přitom § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tehdy platného zákona, stanovil, že: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ Stejné nároky jsou pak kladeny i na výrok rozhodnutí o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť jedním ze znaků správního deliktu provozovatele vozidla je, že řidič vozidla spáchal přestupek. Logicky je tak nutné, aby bylo samotné přestupkové jednání důkladně popsáno ve výroku rozhodnutí.
V dané věci bylo místo spáchání přestupku specifikováno pouze jako v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“. Takto vymezený úsek je dlouhý cca 1,5 km. Přestupek se tak mohl udát kdekoliv v rozmezí jednoho a půl kilometru. Místo spáchání skutku jasně specifikováno, když mezi dopravními značkami označujícími začátek a konec obce může být v různých úsecích jiná úprava nejvyšší povolené rychlosti. Z rozhodnutí není přezkoumatelné, zda vozidlo provozované žalobcem bylo měřeno v úseku, kde platí obecnou právní úpravou stanovená nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, nebo dopravní značkou stanovená rychlost 70 km/h. Žalobce přitom tvrdí, že řidič, kterému svěřil vozidlo, vždy dodržuje nejvyšší povolenou rychlost a pokud jel 61 km/h, bylo tomu tak proto, že v daném místě byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 70 km/h.
Pokud pak jde o řádný popis místa spáchání přestupku, odkazovala žalobkyně na tomu stanovené požadavky, jak jsou rozvedeny v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Konkrétně ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45, který je podle žalobkyně na věc naprosto přiléhavý, neboť v tomto případě bylo vozidlo taktéž zaparkováno v ulici, kde byla na několika místech rozdílná úprava parkování a předmětná ulice je dlouhá asi 665 m, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-39, podle něhož absence přesného popisu místa protiprávního jednání vedla k závěru, že výrok takového rozhodnutí je nesrozumitelný a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, zabývající se rovněž požadavky na popis místa spáchání přestupku.
V poslední žalobní námitce žalobkyně namítala, že skutková podstata daného správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 ZPPK, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, neboť zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje podle žalobkyně pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená ZPPK. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy. Krom toho osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno).
Absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu tak dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Danou situaci žalobkyně přirovnala k odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdo má řidičský průkaz. Analogicky by osoba, která je držitelkou zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní.
Ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče způsobem, který je zcela v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobkyně má proto za to, že aplikací ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK bylo zasaženo do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Žalobkyně uzavřela s tím, že vzhledem k výše uvedenému je žalované rozhodnutí nezákonné, neboť jeho vydání nepředcházely zákonné kroky správního orgánu prvého stupně. Správní orgán podle ní neprokázal, že k údajnému přestupku skutečně došlo. Nenařídil ve věci ani ústní jednání, ačkoliv je ve věci správního deliktu povinně nařizováno. Vzhledem k tomu navrhovala zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 26. 10. 2016. Odkázal se v něm v podstatě na obsah žalovaného rozhodnutí, v němž se prý věcí podrobně zabýval. Dále shrnul dosavadní průběh správního řízení a konstatoval, že námitky žalobkyně nejsou důvodné. K nim poté uvedl toto:
„K námitce týkající se skutečnosti, že správní orgán nepoučil žalobce, že by měl právo se dokazování mimo ústní jednání účastnit, žalovaný uvádí, že žalobce měl možnost uplatnit své právo ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť byl správním orgánem I. stupně obeznámen o ukončení dokazování a současně mu byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dále byl žalobce informován o tom, že bude ve smyslu ust. § 51 odst. 2 správního řádu prováděno dokazování mimo ústní jednání. Pro tento postup byly splněny podmínky, neboť žalobce byl včas vyrozuměn o provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu – zákon vyžaduje vyrozumět účastníka, což bylo splněno) a dále byl sepsán protokol (§ 18 odst. 1téhož zákona). Důkaz listinou se provede tak, že se přečte nebo sdělí její obsah – o tomto způsobu dokazování byl odvolatel rovněž informován. Dle názoru odvolacího orgánu je tento postup ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9As 139/2015 ze dne 07. 01. 2016 dostupný na www.nssoud.cz.
K námitce týkající se skutečnosti, že správní delikt provozovatele vozidla již byl promlčen, žalovaný uvádí, že na základě novely zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, zákonem č. 230/2014, který nabyl účinnosti dne 07. 11. 2014, byla promlčecí lhůta nově upravena a tato úprava se vztahuje i na předmětný správní delikt.
Žalovaný dále uvádí, že žalobce měl možnost uvést osobu řidiče na základě zaslané výzvy, na tuto však nijak nereagoval. Dále byl vyzván k podání vysvětlení, na které opět nijak nereagoval. Správní orgán I. stupně tedy učinil kroky ke zjištění pachatele, a jelikož žalobce řidiče neuvedl, nereagoval na zaslané výzvy, tak věc přestupku odložil. Z OZNÁMENÍ O PŘESTUPKU V DOPRAVĚ (AUTOMATIZOVANÉ MĚŘENÍ) ze dne 17. 03. 2015, č. j. MP/53745-2015/cm8661-2015/cm je uvedeno, že dne 17.03.2015 17:18:09 bylo automatizovaným technickým prostředkem SYDO Traffic Velocity v. č. GEMVEL0008, používaný při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zjištěno, že v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Trutnov, blíže neustanovený řidič při řízení motorového vozidla registrační značky X, překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, kdy mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 64 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h, byla naměřena skutečná rychlost jízdy 61 km/h. Nezjištěný řidič porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Správní delikt provozovatele předmětného vozidla byl řádně zadokumentován, a proto správní orgán vydal rozhodnutí příkazem ve shora uvedené věci.
K námitce týkající se vymezení místa spáchání se žalovaný odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nedostatečného určení místa spáchání přestupku ve výroku správního orgánu prvního stupně jako „na silnici I/15 v obci Chrámce“, jelikož toto vymezení místa spáchání přestupku shledal dostatečným, neboť společně s časem (13:45 hodin) a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V tomto rozsudku soud konstatoval, že „[n]a rozdíl od situace posuzované Nejvyšším správním soudem např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, a ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, je nutné brát v úvahu to, že v nyní posuzované věci se jedná o poměrně krátký úsek silnice I/15 v délce 250 až 260 metrů (jak stěžovatel i žalovaný shodně uvedli již v řízení před krajským soudem) procházející malou obcí (resp. osadou) Chrámce, ve které nejsou pojmenovány žádné ulice. Místo spáchání přestupku tedy bylo v nyní posuzované věci na rozdíl od případů posuzovaných ve výše uvedených rozsudcích vymezeno úzce - krátkým úsekem silnice. Zároveň nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jedná o úsek, ve kterém je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h“.
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále konstatoval, že u přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti bude místo spáchání přestupku určeno určitým úsekem komunikace, přičemž dostatečnost takového vymezení bude záviset na okolnostech případu: „zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že tomu tak bylo.“
Obdobně tomu bylo i v uvedeném případě, popsaném výše. Jasně uvedená komunikace, název obce, čas spáchání přestupku, stanovená rychlost apod. Žalovaný je přesvědčen, že místo spáchání bylo dostatečně popsáno a splňovalo náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
III.
Jednání krajského soudu
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a to bez nařízení jednání dle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., když k takovému postupu udělila žalobkyně souhlas výslovně, žalovaný pak postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Dospěl přitom
k následujícím zjištěním a právním závěrům.
IV.
Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu
Správní orgán I. stupně obdržel dne 16. 5. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), k jehož spáchání mělo dojít dne 17. 3. 2015 v 17:18:09 hodin, kdy řidič motorového vozidla reg. značky X překročil v obci Kocbeře, na silnici I/37 ve směru na Trutnov nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 64 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 61 km/h.
Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán dne 9. 6. 2015 žalobkyni coby provozovatelce vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvu podle § 125h odst. 1 ZPPK. Ta na výzvu nereagovala. Správní orgán se pokusil žalobkyni kontaktovat ještě Výzvou k podání vysvětlení dle § 60 dříve platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“) ze dne 13. 7. 2015. Ani na tuto výzvu žalobkyně nereagovala. Vzhledem k tomu správní orgán dne 1. 9. 2015 shora uvedený přestupek ze dne 17. 3. 2015, dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdy platného přestupkového zákona, odložil. Následně vydal rozhodnutí ze dne 1. 9. 2015, č. j.: ODP/93979-2015/hrk 19947-2015/hrk, o správním deliktu v příkazním řízení, jímž žalobkyni uložil pokutu ve výši 1.500,--Kč.
Teprve až poté, možno říci až po třetím písemném kontaktu žalobkyně ze strany správního orgánu, začala žalobkyně se správním orgánem komunikovat. A to prostřednictvím své zmocněnkyně obchodní společnosti FLEET Control, s. r. o., která podala proti Příkazu odpor.
Dne 25. 9. 2015 vydal správní orgán Vyrozumění o pokračování správního řízení po podaném odporu proti Příkazu, a to spolu s vyrozuměním účastníka o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 9. 10. 2015 a poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. K provedení důkazů mimo ústní jednání došlo dne 12. 10. 2015, když dne 9. 10. 2015 nastaly u správního orgánu technické problémy, tato skutečnost se ale práv žalobkyně nikterak nedotkla. Jak ona sama, tak její zmocněnkyně totiž neprojevily o účast při jednání dne 9. 10. 2015 žádný zájem. Jak je pak ze Záznamu o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 12. 10. 2015 zřejmé, byly provedeny důkazy listinami obsaženými do té doby ve správním spisu (celkem 28 listinami).
Poté bylo dne 27. 10. 2015 pod č. j.: ODP/114827-2015/hrk 19947-2015/hrk vyhotoveno (odesláno bylo dne 29. 10. 2015) prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 ZPPK a byla jí uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč.
K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j.: KUKHK-3609/DS/2016/Er, rozhodnutí správního orgánu ze dne 27. 10. 2015, č. j.: ODP/114827-2015/hrk 19947-2015/hrk, zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a zavázal jej, aby provedl dokazování zákonem předepsaným způsobem, tedy aby o provádění důkazu listinou pořídil protokol, ve kterém podrobně popíše, jaké listiny k důkazu provedl a jaké skutečnosti z nich zjistil – pouhý soupis důkazního materiálu považoval za nedostatečný.
Správní orgán I. stupně poté dne 26. 4. 2016 vydal Vyrozumění o pokračování správního řízení spolu s vyrozuměním žalobkyně o provedení důkazů mimo ústní jednání a poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Zmocněnkyně žalobkyně na to reagovala vyjádřením ze dne 28. 4. 2016, v němž žádala „o nařízení ústního jednání ve věci sp. zn. 19947-2015/hrk, na kterém by bylo provedeno dokazování za účastníkovy osobní účasti.“ Dodala, že řidičem předmětného vozidla byl P. K., nar. X, bytem X, a proto mělo být zahájeno přestupkové řízení s ním a nikoliv řízení o správním deliktu se žalobkyní.
K provedení důkazů mimo ústní jednání došlo dne 17. 5. 2016, přičemž žalobkyně ani její zmocněnkyně se k němu nedostavily. O tomto úkonu byl téhož dne sepsán Protokol, ve kterém správní orgán podrobně popsal, jaké skutečnosti zjistil z fotografické dokumentace a z výpisu z karty osobního motorového vozidla tovární značky VW Passat Variant, registrační značky X, z centrálního registru vozidel. Poté bylo správním orgánem dne 26. 5. 2016 pod č. j.: ODP/49200-2016/hrk 19947-2015/hrk vyhotoveno další prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byla žalobkyně opět uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 ZPPK a byla jí uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč. O odvolání žalobkyně (v němž vznesla námitku ohledně nenařízení ústního jednání, dále námitku, že mělo být zahájeno přestupkové řízení s jí označenou osobou, a námitku promlčení správního deliktu) rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno.
Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).
Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.
K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:
„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“
Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).
Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
A nyní k jednotlivým žalobním námitkám:
V první žalobní námitce (viz body č. 3 až č. 19 žaloby) žalobkyně namítala, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za její osobní účasti. Toto své tvrzení podpořila odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu, nadepsaného krajského soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem krajského soudu v Plzni. V důsledku toho mělo dojít ke zkrácení jejích práv dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“
Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl následující: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je‑li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“
Pokud se žalobkyně odvolávala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, v souvislosti na „nekonání ústního jednání“, třeba konstatovat, že tak činila nepřípadným způsobem. Ostatně na tento rozsudek následně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, mimo jiné takto:
„Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla.
I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 ‑ 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
( - )
Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 ‑ 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.
Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.
Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“
Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy, a to i soudem zdejším, jak upozornila žalobkyně.
V posuzované věci správní delikt spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, a to v obci Kocbeře, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobkyně. Ta se mohla se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byla správním orgánem I. stupně řádně poučena. To, že žalobkyně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužila, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolené zmocněnkyni.
Pokud pak žalobkyně dále tvrdila, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“ (viz žalobní bod č. 10), dlužno konstatovat, že žalobkyni či její zmocněnkyni nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v její nepřítomnosti, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje.
Dle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci řízení o provádění dokazování včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Této své povinnosti správní orgán I. stupně dostál, o čemž svědčí obsah jeho přípisů ze dne 25. 9. 2015, č. j.: ODP/104023-2015/hrk 19947-2015/hrk, a ze dne 26. 4. 2016, č. j.: ODP/40930-2016/hrk 19947-2015/hrk (viz shora). Žalobkyně se mýlí, pokud vytýká správnímu orgánu, že tato oznámení měla obsahovat výslovné poučení o tom, že se provádění dokazování mimo ústní jednání může žalobkyně zúčastnit. Takovou povinnost správní řád neukládá. V uvedených oznámeních správní orgán I. stupně mimo jiné přesně popsal, kdy a kde budou důkazy prováděny a krom toho byla žalobkyně seznámena rovněž s tím, v jakých dalších hodinách v průběhu celého týdne může správní orgán navštívit a seznámit se s podklady rozhodnutí. Dle krajského soudu musí být z takového oznámení účastníkovi řízení zřejmé, že je mu tato skutečnost, spolu s uvedenými detailními informacemi, sdělována právě proto, aby se dokazování mohl zúčastnit.
V případě jakýchkoliv pochybností navíc žalobkyni nic nebránilo v tom, aby správní orgán kontaktovala a tuto skutečnost si vyjasnila. Krom toho za situace, kdy byla zastupována zmocněnkyní, která v obdobných věcech vystupuje systematicky a vytrvale. Není tak nějakým prostým a obyčejným subjektem, nýbrž zmocněnkyní s patřičnými praktickými zkušenostmi ze správních řízení o správních deliktech na úseku dopravy, podpořenými jistě i k tomu potřebnými znalostmi příslušných právních norem. Nic takového se nestalo, naopak. Žalobkyně zůstala ve správním řízení v podstatě pasivní, když nejen že se neúčastnila s dostatečným předstihem stanovených termínů dokazování mimo ústní jednání (cca 2 a 3 týdny předem), ale neprojevila ani patřičný zájem seznámit se s podklady pro rozhodnutí. To jen podtrhuje účelovost dané žalobní námitky.
Krajský soud nemá za odůvodněné ani tvrzení, že se správní orgán nevypořádal s návrhem na provedení důkazu výslechem P. K., v důsledku čehož neměl zjistit úplný skutkový stav. Osobě jmenovaného věnoval správní orgán patřičnou pozornost, a to na straně šesté svého prvoinstančního správního rozhodnutí.
Předně uvedl, že vynaložil úsilí potřebné ke zjištění totožnosti řidiče, tedy právě P. K., avšak marně. Žalobkyně na jeho dvě výzvy vůbec nereagovala, takže nezbylo, než přestupkovou věc odložit. Pokud by měla žalobkyně opravdový zájem na zjištění skutečného stavu věci a na vyvinění se z daného protiprávního jednání, nemohla by se takto chovat. Jinými slovy, právě v důsledku chování žalobkyně zůstal přestupek nepostižen a muselo být zahájeno řízení o správním deliktu se žalobkyní jako provozovatelkou předmětného vozidla. V něm zastupovala žalobkyni obchodní společnost FLEET Control, s.r.o., která proti příkazu podala odpor, ale ještě ani v něm nesdělila správnímu orgánu osobu řidiče. Zmocněnkyně žalobkyně obchodní společnost FLEET Control, s.r.o. uvedla údajnou osobu řidiče (P. K., nar. X, trvale bytem X) až ve svém písemném vyjádření po zaslání vyrozumění o pokračování správního řízení po podaném odporu, vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Zároveň navrhovala, aby bylo ve věci nařízeno ústní jednání a aby byl pan P. K. předvolán ke svědecké výpovědi.
Právě v souvislosti s tím správní orgán konstatoval, že obchodní společnost FLEET Control, s.r.o., u něho vystupuje jako zmocněnkyně v desítkách dalších řízení ohledně správních deliktů různých provozovatelů vozidel, přičemž v několika případech uvádí jako údajného uživatele vozidla a řidiče P. K. A právě z této skutečnosti a faktu, že zmocněnkyně s jeho oznámením, coby řidiče předmětného vozidla, otálela, dovodil, že jde z její strany, co se návrhu na výslech P. K. týče, tedy osoby, která o sobě do té doby nedala vůbec vědět, o obstrukční procesní strategii s cílem vyvinit provozovatele vozidla z odpovědnosti za správní delikt, když ten byl podle správního orgánu zcela prokázán. Byť se správní orgán v tomto směru vyjádřil kostrbatě, je z jeho závěru zřejmé, že měl výslech P. K. za účelový a krom toho nadbytečný, když pro prokázání spáchání správního deliktu existovaly dostatečné důkazy. Správní orgán je shrnul na straně šesté v posledním odstavci dole takto:
„Správní orgán v rámci rozhodnutí o správním deliktu vycházel z výše uvedených důkazů a dále již uvedených podkladů pro vydání rozhodnutí – ověřovacího listu, veřejnoprávní smlouvy a souhlasu dopravního inspektorátu Policie ČR, Územní odbor Trutnov, kdy shledal, že měření rychlosti bylo provedeno přístrojem podrobeným předepsanému ověření Českým metrologickým institutem, přijal a vyhodnotil výstupy z tohoto měřícího zařízení jako důkazní prostředek získaný v souladu s platnou právní úpravou, a na základě výše uvedeného byl správní delikt provozovatele vozidla zcela prokázán.“
Krajský soud se se závěrem správního orgánu, že předmětný správní delikt byl zcela prokázán, plně ztotožňuje, a proto na jeho závěry v dalším i odkazuje. Dodává, že i ze své rozhodovací činnosti je mu známo, že společnost FLEET CONTROL, s.r.o., vystupuje v typově shodných správních řízeních jako obecný zmocněnec provozovatelů vozidel s obdobnou procesní strategií, přičemž v řízeních před soudem následně zastupuje tyto věci týž advokát, uvedený v záhlaví tohoto rozsudku. Viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52A 23/2016-45, v němž je mimo jiné uvedeno následující:
„A o tom, že společnost FLEET CONTROL, s.r.o. zastupuje v obdobných věcech účelově, s obstrukčními úmysly, nemá krajský soud pochyby. Tato společnost totiž nabízí pojištění řidičů proti odpovědnosti v obdobných věcech na stránkách www.nechcipokutu.cz, kdy v případech zastupování touto společností nelze nevidět i spojení pana P. K., který sám vystupuje jako zmocněnec v obdobných věcech s touto společností, když ten vystupuje jako manažer různých projektů nabízejících řidičům pojištění proti pokutám (bratři J. K. a P. K. jsou již dostatečně známí svým účelovým a obstrukčním jednáním, J. K. je jednatelem zmíněné společnosti a P. K.k jejím „ředitelem“, jedná se i o jiné subjekty, např. „Řešíme pokuty o. s.“, „Motoristická vzájemná pojišťovna“ (lze ji identifikovat z dokladů o zaplacení soudního poplatku), když žalobci v těchto věcech jsou dále zastupováni převážně advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, který tuto účelovou a obstrukční strategii obhajuje a vymýšlí pro ni účelovou argumentaci v žalobách (v případě P. K. a jeho bratra J. K. jejich obstrukční, účelová a zdržovací taktika, obvyklá a známá již i Nejvyššímu správnímu soudu, srov. např. rozsudky NSS z 27. 2. 2014, čj. 4As 118/2013-61, ze dne 26. 1. 2015, čj. 8As 109/2014-70 atd.).“
O obstrukčnosti jednání zmíněné zmocněnkyně a P. K. v řízeních o typově shodných správních deliktech a o jejich vzájemné provázanosti, nemá nadepsaný krajský soud sebemenších pochyb. Ostatně zmocněnkyně žalobce tuto skutečnost ani nijak nezastírá, když vedle svého výpisu z obchodního rejstříku na internetu uvádí vizualizaci vazeb. Podle ní je J. K., jediný jednatel a společník obchodní společnosti FLEET Control, s.r.o., IČO: 24149322, navázán na Motoristickou vzájemnou pojišťovnu, družstvo, stejně jako P. K.
V souvislosti s touto námitkou si je třeba položit otázku, co by vůbec mohlo být výslechem P. K. zjištěno a jaký by to mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci. Žalobkyně tvrdí, že provedení tohoto důkazu navrhovala s cílem, „aby nebyla bezdůvodně obviněna ze správního deliktu provozovatele vozidla“. Pokud by tomu bylo skutečně tak, pak je předně s podivem, že otálela s uvedením jména řidiče svého vozidla, v důsledku čehož s ním již nebylo možno přestupkové řízení vést (věc byla odložena, viz výše). Přitom normální reakcí běžného, rozumného a řádného občana (stejně tak právnické osoby), by přece bylo, aby na výzvu správního orgánu reagoval, tedy aby hned sdělil správnímu orgánu, kdo vozidlo řídil v době spáchání přestupku. Již tento postup ze strany žalobkyně je nevěrohodný a účelový. Pokud by se tedy žalobkyně chtěla zbavit odpovědnosti rozumnou cestou, měla k tomu příležitost, z důvodů jí neuvedených ji však nevyužila. Nemůže proto ani správnímu orgánu „vyčítat“, že až v řízení o správním deliktu, kde již nastupuje místo odpovědnosti za přestupek řidiče motorového vozidla objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, nemohla uplatnit věcné námitky proti závěrům o spáchání přestupku proti pravidlům silničního provozu. Kdyby tomu tak nebylo, tak by v podstatě nebylo třeba rozlišovat ani mezi objektivní odpovědností provozovatele motorového vozidla podle ZPPK a mezi odpovědností řidiče motorového vozidla za spáchaný přestupek.
Jestliže se sama žalobkyně zbavila možnosti vyvinit se z odpovědnosti za spáchaný přestupek v přestupkovém řízení tím, že na zmíněnou výzvu nereagovala, tak v řízení o správním deliktu nastala zcela jiná situace, kterou nelze ztotožňovat se stavem, kdy je přestupek projednáván v přestupkovém řízení. V řízení o správním deliktu se totiž žalobkyně mohla zbavit své odpovědnosti pouze tím, že by prokázala, že by její vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo buď odcizeno, nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo že by podala žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (srov. ust. § 125f odst. 5 ZPPK).
Krom toho si je třeba uvědomit, že podle § 125f odst. 2 ZPPK právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud
„a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,
b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona.“
V přezkoumávané věci bylo zjištěno porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích automatizovaným technickým prostředkem a vykazovalo znaky přestupku (právě v tom je zásadní rozdíl, když vykazovat neznamená do všech podrobností prokázat, jako tomu musí být v přestupkovém řízení).
Z uvedeného je tak zřejmé, že výslech P. K. již nemohl vyvinit žalobkyni z odpovědnosti za předmětný správní delikt, když se v řízení o správním deliktu zkoumá pouze její odpovědnost za zmíněný správní delikt, která má objektivní charakter, přičemž liberační důvody jsou zcela jasné a nezahrnují možnost žalobkyně dodatečně se „vyvinit“ ze spáchání zmíněného přestupku. To by se pak dala zmíněná objektivní odpovědnost obcházet, o což se žalobkyně v zastoupení společnosti FLEET CONTROL, s.r.o. a svého právního zástupce v přezkumném soudním řízení snažila.
Byť tedy žaloba na podporu tohoto žalobního tvrzení argumentovala rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007-58, tak právě s odkazem na něj krajský soud uvádí, že provedení důkazu výslechem P. K. nemohlo zjištěný skutkový stav jakkoli ovlivnit, šlo by o důkaz nadbytečný. O opomenutý důkaz v této konkrétní projednávané věci nešlo. Správní orgán přitom rozhodně nepřistupoval k věci s tím, že „není potřeba nic dokazovat“, jak tvrdí žalobkyně, neboť dokazování prováděl (viz protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 17. 5. 2016) a jeho výsledky podrobně popsal i v odůvodnění rozhodnutí ze dne 26. 5. 2016, č. j.: ODP/49200-2016/hrk 19947-2015/hrk.
Předně třeba konstatovat, že odpovědnost provozovatele motorového vozidla dle ust. § 125f ZPPK je objektivního charakteru a z platné právní úpravy nevyplývá, že by tato odpovědnost měla zaniknout z důvodu „promlčení“. V daném případě krajský soud upozorňuje, že měla žalobkyně na mysli zřejmě lhůtu prekluzivní, nikoliv promlčecí. Objasnění tohoto problému by si vyžádalo obšírnější pojednání, překračující účel tohoto rozsudku, neboť ve výsledku není pro posouzení dané věci právně relevantní a nemá pro rozhodnutí ve věci zásadní význam.
V této námitce žalobkyně namítala, že předmětný správní delikt byl již promlčen, neboť od jeho spáchání dne 17. 3. 2015 uplynul jeden rok. Žalobkyně se ve vztahu k této námitce v žalobě dovolávala Metodiky vyhotovené Ministerstvem dopravy pod čj. 8/2013-160/OST/5 k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy v souvislosti se změnou ZPPK zákonem č. 297/2011 Sb. (dále jen „metodika“).
Metodika se týkala doporučení k postupu správních orgánů při posuzování otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla v reakci na novou právní úpravu provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., kterou bylo do ZPPK s účinností od 1. 1. 2012 mimo jiné vloženo ustanovení § 125f upravující nově správní delikt provozovatele vozidla. Metodika uváděla, že v případě tohoto správního deliktu bylo nutné na lhůtu k projednání deliktu uplatnit analogicky ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Jednalo se tedy o lhůtu jednoho roku. ZPPK totiž v té době zánik odpovědnosti za tento nový správní delikt neupravoval.
Nastíněná právní situace se však změnila přijetím zákona č. 230/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014, kterým byla v ZPPK mimo jiné novelizována společná ustanovení o správních deliktech, konkrétně pak ustanovení § 125e odst. 5, jenž stanovil, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f. Podle uvedené změny se tedy na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f ZPPK vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, která řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt. To stanoví § 125e odst. 3 ZPPK tak, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016-45).
V daném případě tedy lhůta pro zánik odpovědnosti žalobkyně za předmětný správní delikt neuplynula, protože ta zaniká uplynutím 4 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán (spáchán byl dne 17. 3. 2015, její odpovědnost by tedy zanikla až dne 17. 3. 2019). Zároveň byla v dané věci splněna i druhá podmínka, a to, že správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobkyně za zmíněný přestupek dozvěděl (ustanovení § 125e odst. 3 a ustanovení § 125e odst. 5 ZPPK).
V této žalobní námitce žalobkyně namítala, že místo spáchání přestupku bylo specifikováno nedostatečně, když bylo označeno pouze tím, že k němu došlo v obci kocbeře, na silnici I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“. Takto vymezený úsek je podle žalobkyně dlouhý cca 1,5 km, takže přestupek se mohl stát kdekoliv v rozmezí jednoho a půl kilometru. Nehledě na to, že v něm mohla být různá úprava nejvyšší povolené rychlosti. Žalobkyně přitom odkazovala na podle ní obdobné případy řešené Nejvyšším správním soudem, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-45, který ovšem krajský soud na rozdíl od ní neshledává přiléhavým na projednávanou věc. Týká se totiž nedovoleného parkování vozidla, nikoliv měření rychlosti jedoucího vozidla, nehledě na to, že množina možností porušení právních předpisů nedovoleným parkováním je nepoměrně větší v každé ulici (kde mohou být místa placeného i neplaceného parkování, kde je parkování zakázáno přímo právním předpisem nebo místní úpravou provozu na komunikaci apod.), oproti měření rychlosti v ní.
Nepřípadné jsou i odkazy žalobkyně na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-39, a ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, a to z jednoho prostého důvodu. První dva z uvedených rozsudků se totiž týkají míst měření rychlosti vozidel (a tím i míst spáchání přestupku) mobilními radary prováděných náhodně na pozemních komunikacích, tedy na různých místech, kdežto v posuzovaném případě jde o úsekové měření rychlosti. Nejedná se tak o klasický radar, neboť úsekové měření rychlosti je založeno na jiném principu. Zaznamená totiž průjezd osobního automobilu podle registrační značky na dvou místech, mezi kterými je vždy určitá vzdálenost. Tuto vzdálenost radar zná a podle času, za jaký dané auto projede měřeným úsekem, je spočítána jeho průměrná rychlost. Na silnici vymezují tento úsek příčné bílé čáry a o pár metrů dál jsou na sloupech měřící kamery. V přezkoumávané věci šlo o plně automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, konkrétně typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, od výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., opatřený Ověřovacím listem Českého metrologického institutu ze dne 14. 11. 2014, č. 8012-OL-70335-14. Jeho umístění pak bylo odsouhlaseno Policií České republiky, Územním odborem Trutnov, dopravním inspektorátem, ze dne 31. 12. 2014 (vyjádření k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel).
Prvoinstanční správní orgán pak uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2016 k otázce úsekového měření na jeho straně páté uprostřed toto:
„Úsekové měření rychlosti prostřednictvím automatizovaného technického prostředku v obci Kocbeře, na silnici I/37 realizuje Městská policie Dvůr Králové nad Labem na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy č. KTÚ/VERJ-2013/594, mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře, o výkonu některých úkolů městské policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění (dále jen „zákon o obecní policii“). Dopravní inspektorát Policie České republiky, Územní odbor Trutnov, pod č. j.: KRPH-597-188/Čj-2014-051006 ze dne 31. 12. 2014, vydal souhlas s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a zákona o silničním provozu pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem. Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Kocbeře, je dlouhý 1 029,3 m a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. V souladu s ustanovením § 24b zákona o obecní policii, byly i zveřejněny informace o zřízení a měření automatizovaným technickým prostředkem, kdy veřejnost byla vyrozuměna zveřejněním a umístěním veřejnoprávní smlouvy na úřední desce správního orgánu a obce Kocbeře. Současně byla veřejnost opakovaně informována prostřednictvím médií, např. v Novinách královédvorské radnice č. 1/2014, 5/2014 a 10/2014, dále v Krkonošském deníku ze dne 15. 02. 2014 – dostupné i na adrese http://krkonossky.denik.cz/zpravy region/mericich-kamer-se-slusny-ridic-bat-nemusi-20140215.html. Všechny podklady a dokumenty vztahující se k úsekovému měření rychlosti jízdy v působnosti města Dvůr Králové nad Labem, jsou od spuštění umístěny a volně přístupné na webových stránkách města na adrese http://www.mudk.cz/, v sekci „Úsekové měření rychlosti“. Všechny zákonné podmínky pro měření rychlosti vozidel byly splněny.“
Lze tak shrnout, že argumentace žalobkyně ohledně nedostatečně popsaného místa spáchání přestupku je zcela lichá, neboť v případě úsekového měření nejde o jedno konkrétní přesné místo měření, v němž mělo dojít k přestupku, ale o úsek pevně zafixovaný na pozemní komunikaci, se stacionárními měřiči, v němž dochází k měření, jako je tomu v Kocbeřích. Jak uvedeno výše, správní orgán se s touto otázku vypořádal patřičným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí.
4. Protiústavnost
Souladem ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK s ústavním pořádkem se totiž již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40. Dospěl v něm k závěru, že toto ustanovení, resp. § 125f citovaného zákona, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za nedovolenou rychlost či neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování (v podrobnostech krajský soud odkazuje na zmíněný rozsudek).
Krajský soud tyto závěry plně akceptuje. Zároveň dodává, že Ústavním soudem již byla posuzována ústavnost § 125f ZPPK, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle ZPPK nevybočuje z ústavních kautel.
Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům má krajský soud za to, že ustanovení § 10 odst. 3 ZPPK v testu ústavnosti obstojí.
Krajský soud proto shrnuje, že žádná z žalobních námitek není důvodná, žalované rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou správná a zákonná, a krajský soud tak musel žalobu jako nedůvodnou zamítnout ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.
V.
Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Hradec Králové 29. listopad 2017
JUDr. Jan Rutsch, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
J. L.